OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pathfinders - 5. kapitola - Dohoda zpečetěna

19.06.2016 (09:00) • Ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1133×

Jelikož už se skutečně rychle stmívá, bohužel nedojedeme moc daleko od kopce. I když… v tomhle případě by snad nikde nebylo dost daleko. Možná po hodině sesedáme z koně u řídkého lesíka.

„Půjdu nasbírat dřevo,“ oznámím tiše, když seskočím z koně. Grevin mezitím začne z koně sundávat torny. „Jak si přeješ, zatím nachystám ohniště,“ odpoví. Nevnímám však jeho slova. Dřeva je v lesíku požehnaně, vracím se tedy poměrně brzy. Otýpku pokládám vedle vydlabané díry na ohniště, do kterého pečlivě začnu skládat dřívka.

Když mám vše připraveno, vytáhnu si z torny křesadlo, kterým se snažím zapálit suchou trávu, kterou jsem si připravila na plochý kámen. Po pár minutách se mi jiskra skutečně daří vytvořit, a dokonce hned několik. Žádná však nezapaluje ani ta nejsušší stébla. Zamračím se na křesadlo. Ah, na co si to hraju. Lusknu prsty a naskládané ohniště vzplane. Potěšeně se na plameny pousměji.

Usednu tedy v blízkosti ohně a balím se do pláště. Je jasný večer, ale o to chladnější. Ruce si ohřívám nad plameny. Teplo pomalu proniká do mých ztuhlých prstů.

„Máš dost zásob, abys dorazila do ležení i se zpožděním,“ ozve se z ničehož nic Grevin a hodí mi k boku tornu. Mou tornu!

„Takže ty jsi mi stihl už i prohrabat věci, jo?“ ušklíbnu se na něj a přitisknu si tornu blíže ke stehnu. Sám dosedá kus ode mě a nabodne na nabroušený klacek flákotu masa. Sama se občerstvím krajícem chleba a dokonce i kusem sýra, který ke krajíci přikusuju. Jídlo mi však do krku padá stěží. Musím těžce polykat. Stále mám myšlenky u výjevů z vesnice.

„Samozřejmě, byla jsi zajatkyně a bylo potřeba vědět víc,“ odvětí jako samozřejmost.

Mírně se při těch slovech zamračím. „Byla… copak už nejsem?“ zeptám se zmateně.

„Myslím, že jsme spíš partneři, než ty moje zajatkyně. Ostatně nemáš na sobě ani řetěz, ani provaz, takže věřím ve tvé slovo,“ odpoví a lehce se usměje. Načež stáhne maso z ohně a zkoumavě si prohlíží již lehce načernalé okraje. Flákotu ale do ohně znovu vrátí.

Když dojím, chlad mi už proniká až do morku kostí. Zabalím se tedy více do pláště a svěsím si kápi do tváře. Schoulím se blíže k ohni a vděčně sleduji hravě tančící plameny.

„Hele, vypadáš, že je ti dost zima. Nejsi zvyklá na chladnější podnebí, nebo pobyt venku? Za ten měsíc před lesem jsem si už docela zvykl. Chceš kus teplého masa, ať se necpeš jen sýrem?“ ozve se Grevin po chvíli a napřáhne ke mně lahodně vypadající horkou flákotu masa. Toužebně se na ni podívám. Ah, jak by zasytila… jak by zahřála. Nicméně pak vzhlédnu k tváři jejího držitele. Lehce se zamračím. Nic od něj nechci…

„Ne. Skutečně nejsem zvyklá na putování… Kruh mě v tomto směru dost rozhýčkal,“ odpovím s pokrčenými rameny, následuje mírné zamračení. „A ne, děkuji. Sýr mi stačí,“ odpovím stroze a více se zachumlám do tepla.

Jen nezaujatě pokrčí rameny. „Jak si přeješ, neubude,“ odvětí neutrálně a sám se do masa stále nabodnutého na klacku zakousne. Šťáva z masa mu tak steče po bradě, kterou následně utře rukávem tuniky.

Svůj pohled přemístím k horkým plamenům. Kápi si přehazuji přes hlavu ve víře, že mi snad bude tepleji. „Jak ty…“ začnu opatrně po chvíli. „Jak ses vůbec začal učit? Jak ses k tomu dostal?“ vyzývám Grevina k hovoru.

Téměř okamžitě se mi snaží odpovědět s plnou pusou, ale příliš se mu to nedaří… rozhodně ne natolik, abych mu rozuměla. Trpělivě tedy chvíli čekám, než dožvýká tuhé maso. Těžce polkne a až tehdy ke mně zvedá svůj pohled. „Protože to vypadalo jako lehčí cesta životem. Kdo má dar a dost velké štěstí, aby ho někdo učil, tak má zajištěný život,“ odpoví nezaujatě. „Pohodlný život zní dost jako důvod. Dříve, nebo později se vždy vyskytnou nějaké překážky, ale nic tak výjimečného, aby to stálo za zmínku,“ doplní po chvíli. „A ty? Proč ses dala na čarodějnickou dráhu a šla do Hradu?“ zeptá se a ukousne další šťavnatý kus.  Trhnu sebou při tak nečekané otázce. Nečekala jsem, že se to obrátí proti mně. Nervózně si proplétám prsty v klíně. Schopná odpovědi jsem až po chvíli přemýšlení.

„Ehm… já si čarodějnictví nezvolila. Stejně jako ty i já jsem se s tím darem prostě narodila. A… Hrad,“ smutně se pousměji a na chviličku odmlčím. „Neměla jsem na výběr,“ odpovím stroze a sklopím pohled na mé propletené prsty.

„S tou schopností se narodíš, to je pravda. Zda ji však budeš rozvíjet už je zcela na tvém uvážení. Takže proč ses rozhodla ji rozvinout?“ ptá se klidně dál mezi přežvykováním. „Každý má na výběr, i když druhá volba často končí smrtí. Co pronásledovalo tebe?“

Nevím skutečně proč. Ale něco ve mně mě momentálně nutí k úsměvu. Snad lepší připodobnění je k úšklebku. Zvedám k němu tvrdý pohled bez sebemenší známky nervozity, bez čehokoli, co v něm bylo sotva před minutou. „Nutnost se bránit. Pomsta…? Chuť světu dokázat, že jsem dost silná na to, abych nebyla ničí hračkou…“ odpovím pevně a ještě chvíli na něj skoro děsivě civím. Přestane přežvykovat a pohled mi opětuje. Teprve po chvíli odkláním svou tvář a i on se opět vrací k jídlu. Jako by ta malá chvilka síly… odhodlání… transu pominula. Pro nás oba.

„Pomsta proti komu? A to jde dokázat i jinak, než se učit magii. Hračkou se člověk stává, nenarodí se jí,“  odvětí stručně a znovu ukousne.

Zamračím se a sjedu ho odtažitým pohledem. „Za pár dní za mě dostaneš svou vytouženou odměnu. Pak se rozejdeme. Není nutné, abys o mně cokoli věděl. Stejně nemůžeš pochopit…“ odpovím rozhodně, byť do mých očí se nechtěně vkrádá smutek. Je to jen okamžik. Nepatrná chvíle. Přesto však procítěná. Něco mi říká… že mu neunikla. Okamžitě sebemenší náznaky smutku vystřídá pečlivě vytvořená naučená maska. „Jak ještě dlouho budeme na cestách?“ odvrátím směr hovoru a stejně tak i mou tvář.

„Asi den, zítra v noci bychom měli snad i narazit na tažení v údolí. A jak si přeješ. Nic mi do toho není,“ odvětí nakonec a spěšně spořádá zbytek své porce. „Jestli je to vše, můžeme zalehnout. Nabídl bych ti kožešinu, ale asi bys odmítla,“ dodává a zvedá se od ohně, aby si ustlal.

Sleduji Grevina jak si lehá a bez další diskuze se pohodlně zabaluje do svých kožešin.  Projede mnou další vlna chladu. Těžce si povzdechnu a sama se spíše svalím na bok co nejblíže k ohni zabalená do pláště jako kukla. Jo… časy se hodně změnily… Musím najít Micaha, až tohle všechno skončí. Nějak…

Krčím se v klubíčku a horký dech mi alespoň trochu zahřívá promrzlé tělo. Ještě krátký čas… pak opět bude líp.

**

Probouzím se se spokojeným zavrněním. Je mi příjemně teplo. Na tváři mě hladí dotek slunce. V uších mi zní jemný radostný zpěv ptáků a pod nosem mě šimrá chlupatá zvířecí srst. Počkej, co?! S cuknutím otevírám oči a vyšvihávám se do sedu. Kožešina se mi sesunuje do klína.

Pohled mi okamžitě spadá na muže dřepějícího u kotlíku tvořeného ze zeleného luxinu. Do okolí se rozplývá kořeněná vůně. „Co to má ksakru znamenat?!“ vypálím na něj překvapeně.

Odmění mě však jen klidným úsměvem a mírně svraští obočí při pohledu do kotlíku. „Přesněji řečeno bych řekl, že se jedná o hustou zeleninovou polévku,“ ušklíbne se na mě pobaveně.

Zmateně na něj zamrkám. Cože? „Ah, ne! Ta kožešina. Proč si mě přikryl?!“ zaprskám na něj dotčeně a tvrdohlavě si kožešinu stáhnu z těla, jako by snad byla napuštěná jedem. Nikterak mé konání nekomentuje, zato naprosto klidnými pohyby začne hustou směsí plnit dvě misky.  „Protože ti byla taková zima, že jsi drkotala zuby a nedalo se při tom spát?“ odpoví žertovně a natáhne ke mně ruku, ve kterou drží jednu z misek. Její vůně mě skoro omámí. Ah… tohle voní lépe než-li suchý chléb. Po chvilce nečinnosti Grevin trochu netrpělivě natáhne ruku ještě o trochu dál. „Jestli odmítneš stejně jako včera, tak tahle výborná polívečka skončí tamhle v keři,“ ušklíbne se na mě, načež snad pro ukázku odtahuje ruku z mého dosahu a začne se natahovat k hodu.

„Ne! Počkej,“ zarazím ho polekaně. Oči upírající na misku. „Ehm… děkuji… jestli smím… tak si ráda vezmu…“ zašpitám, a když s vítězným úsměvem přiblíží misku opět ke mně, hladově do ní chňapnu a začnu skoro zuřivě jíst. Je horká, to je dobře. Teplo se mi téměř okamžitě rozlévá do těla. Vnímám jeho pobavený pohled na mé osobě. Snad zanedbatelně tuším, že pronesl i jednu či dvě trefné převelice vtipné poznámky, ale nevnímala jsem ho natolik, aby mi to přišlo důležité.

Jíme tedy mlčky. Když úspěšně vyjíme celý kotlík, pomalu se postavím a protáhnu si rozbolavělé tělo po spaní na tvrdé zemi. „Ah… na tohle jsem už stará,“ poznamenám a prokřupnu si záda.

„Jsi tak stará, jak se cítíš,“ odvětí skoro automaticky a začne maskovat ohniště. Já se mezitím ujmu úklidu zbytku tábořiště. Včetně smotání přikrývek do úhledných ranců, které připevním k sedlu koně. Celé to nemůže trvat déle jak dvacet minut. Když mám vše hotové, Grevin už trochu nedočkavě sedí na koni. Nutno podotknout, že mém. Když k němu dojdu, pohotově mě vytáhne za paži před sebe do sedla. „Já přece umím nasedat na koně,“ zaprotestuju zamračeně. „Před chvílí jsi říkala něco o tom, jak jsi stará. Snad jsem jen chtěl pomoci stařence,“ ušklíbne se a pobízí koně do kroku. Tím si vyslouží mé uražené odfrknutí, což ho snad ještě více pobaví.

Rytmický krok koně mě po snad hodině chůze začne skoro znovu uspávat. Pohledem přejíždím nezaujatě přes okolní krajinu. Nutila mě k přemýšlení.

Grevin… muž bez citu. Hmm… přes to všechno je to zvláštní. Více než zvláštní cítit jej tak blízko sebe. Den co den trávit čas téměř přitisknutá k jeho tělu. K jeho… ah! Ne! Ne! Moc špatné myšlenky, velice špatné!

Po dalších několika minutách dumání a představování coby, kdyby snad sama sebe z nudy vyprovokovávám k činu. Jen tak… lehce nenápadně se prohnu v zádech a tím posouvám zadeček blíž… blíž k tření. „Co budeš dělat poté, až dostaneš peníze? Kam půjdeš?“ zeptám se, abych odvedla pozornost od mých skrytých experimentů.

Nicméně nepozorovanost při této akci se mi nikterak nevyplácí. Reaguje na mě celkem dost rychle. Celý se napne, nicméně neodtahuje se.

„A já myslel, že tohle už máme za sebou,“ zašeptá mi do ucha a já cítím silnější stisk jeho předloktí na mých bocích, jak přese mě drží otěže. Lehce se při tom činu zatřesu a opět se stáhnu do své obvyklé polohy, která sice nebyla ani tak odlišná od momentální… ale šlo o ten záměr! Skoro slyším jeho pousmání.

„J-jen jsem byla zvědavá,“ zakoktám celá růžová ve tvářích.

„Na co prosím tě?“ zeptá se překvapeně.

Moje barva se tím ještě zesytí… o několik odstínů určitě. „Já jen… už je to dlouho, co jsem byla takhle… blízko muži…“ špitnu, načež zavrtím hlavou, jako bych s tím činem chtěla zahnat takové myšlenky. S tím i však můj ostych. Narovnám se a zase hrdě zvedám bradu a celkově se narovnám.

„Co ty? Každý večer u tvých nohou leží jiná žena, toužící po tvé pozornosti?“ zeptám se ironicky, avšak vesele.

„Nemám problém střídat ženy, ale je pravda, že už nějaký ten čas jsem neměl tu příležitost. Jestli chceš, můžeš dnes okusit ještě více z té blízkosti, než jen společnou jízdu na koni,“ odpoví a usměje se způsobem, ze kterého vyčtu jen tolik, že tu nabídku přece jen snad i myslí vážně.

Přesto mě však rozesmává. „No zní to lákavě, když sis mě tak hezky chytil, ale budu nucena odmítnout,“ odpovím s úsměvem.

„Tvoje volba, každý máme svobodu rozhodnout se sám za sebe,“ odvětí a rozhodně si z toho nic nedělá.

„Hmm… ale stejně si jsem jistá, že ona žena bude nešťastnicí. Tolik času strávených v mé blízkosti, chudák holka. Stejně si budeš představovat mě,“ zasměji se a otáčím se v pase k němu, abych viděla jeho reakci. Tou je smích vycházející až od srdce.

„No nejsi ty plná sebevědomí? Jistě, křivky máš dobré a oči přislibují víc, než ti cudnost dovolí. Ale krásná ženská nemusí být zdaleka tak dobrá v posteli. Zvlášť, když uplynula opravdu dlouhá doba od tvého posledního,“ pronese a úsměvem.

Zašklebím se. „Za mých dob se muž ženě dvořil,“ pronesu s pozvednutou bradou. Odmění mě jen úšklebkem.

„Jsem si jistý, že takoví muži stále jsou,“ odvětí a znovu se zasměje. „Jen jim pak ženy utíkají s takovými, jako jsem já. Jen pro ten pocit. A až dostane, co chce… tedy my oba, zase se pokorně vracejí k oněm mužům, kteří se jí tolik dvoří. Ať už dobrovolně nebo se zlomeným srdcem,“ pronese jakoby nic.

Zamračím se na něj. „Podceňuješ věrnost ženského citu, jestliže se jedná o cit opravdový. Nač vášeň, když nemá dlouhodobé trvání? Nepotřebovala bych se po promilované noci cítit jako použitá věc, která jen uspokojila svého pána,“ zaprskám nesmlouvavě. „Ne… jednoho dne najdu toho, jež si zaslouží můj cit i mé tělo…“ Otočím se po Grevinovi. Nebo spíše… znovu ho najdu… Znovu bude můj… A já jeho. Tak, jak jsme si slibovali. Odháním ty myšlenky… teď ne! „Ale rozhodně mi pak neuteče za další milenkou! Neboť ta by neskončila dobře,“ rozesměji se, byť sama vím, že je na té větě až příliš pravdy. „Tse, zahrávat si s čarodějkou se nevyplácí,“ dodám s hrdým úsměvem.

Grevin celý můj proslov trpělivě v tichosti poslouchá, než se rozhodně odpovědět. „Vášeň je pomíjivá věc. Nestává se často, kdy najdeš někoho, kdo ji v tobě zvládne probouzet každý den,“ odvětí od srdce. „Nepoznáš, zda vztah bude, nebo nebude mít trvání. Proto do něj jdeš. Ženy jsou nenasytné. Vždy hledají někoho lepšího, krásnějšího, bohatšího, dokonalejšího… Až nakonec udělají tu či onu chybu a ztratí toho, kdo je opravdu miloval. Ne, oproti tomu vztahy na jednu noc jsou… jednoduché. Nekomplikované. Jde ti jen o ten prožitek, o ten čin. Nestaráš se, kdo ta osoba je, čím byla, kým může být. Nikomu ten čin neublíží, když na tebe nikdo doma nečeká. Jsem volný, neotáčím se a nevadí mi můj styl života,“ dodává skoro na obhajobu. Nutí mě však k soucitnému pohledu, byť se snaží situaci vylepšít smíchem… umělým, nacvičeným. Grevin nebyl vždy bez citu… kdysi. Kdysi miloval. Zřejmě mu ublížila a hodně. Přála bych si ho tak třeba jen jedenkrát spatřit. Nedokáži to. Nedokáži si ho tak ani představit. Znám jen toho muže s pohledem toužícím po penězích. S drzým úšklebkem na rtech a s příjemným zvukem smíchů, který ho doprovázel téměř kamkoli.

„Však uvidíš, co dělají ti, kteří propadnou zelené. Jsem si jistý, že král jich několik v ležení má, i když je Chromérie odsuzuje k smrti. Když někdo propadne magii a jeho duhovka se roztříští, stává se z něj Wight, což je stejné jako… jako… nekontrolovatelný blázen. Mění se jim fyzicky podoba i mysl. Modří jsou chladní jako led a stejně logicky uvažující.  Zelení oproti tomu volní a… další věci,“ ukončí přednášku poněkud nejistě a poškrábe se volnou rukou ve vlasech.

Pousměji se nad jeho snahou o změně tématu. Odvrátím se od něj a chvíli jen klidně přemýšlím. Přemítám. „Až vyřídím tu záležitost s králem… nevrátím se do Kruhu. Za těmi zdmi jsem byla příliš dlouho. Chci něco zažít. Chtěla bych opět cítit, že žiju. A možná… vyhledat staré známé…“ přemýšlím nahlas. Na chvíli se odmlčím. Grevin je zticha. Něco se mu musí nechat… je poměrně empatický. A rozhodně ví, kdy má zrovna mlčet.

„Chci zase cítit své srdce… Ne, nemohu se nikomu odevzdat bez lásky… Nejde to… Raději zraněná, než zneužitá,“ dodám tiše s pohledem upřeným před sebe. Nevím, jestli chápe. Nevím, jestli vůbec může pochopit. Nevadí mi ani jedna možnost. Byly to jen mé bolesti. Mé myšlenky, které si sama opakuji v hlavě už roky. Myšlenky, které snad poprvé byly vysloveny nahlas.

„Cit je promněnlivý. Jednoho dne se budeš chtít někomu odevzdat, druhý den ho budeš nenávidět. A to je jen z tvé strany. Co když ten, koho najdeš, se nebude cítit jako ty? Pak se rozejde on s tebou, nebo až příště bude mít opět na tebe chuť, poví ti historku o tom, jak tě ve skutečnosti miluje. Není to o tom být zneužitá, jako spíše součástí života,“ odpoví znalecky. Chvíli mě tím nutí uvažovat, v jaké pozici toho opuštěného jedince byl on. Celkem bych se vsadila, že v obou.

„Bojím se…“ přiznám sklesle. „Bojím se, že se v tomhle zklamu…“ šeptnu zranitelně.

„Zklameš? A jak se máš zklamat?“ zeptá se možná trochu nechápavě. Smutně se pousměji. Odmítavě zavrtím hlavou.

„Nechápeš… pro tebe to snad je jednoduché. Vzplanout láskou na jednu noc a pak od ženy chladně odejít… Ale pro mě ne. Nedokáži si představit, že bych muži dala ze sebe to nejcennější a ráno zírala na jeho mizející záda,“ odpovím zamračeně a trochu se přikrčím v sedle... Nejraději bych se schoulila do jednoho velkého klubíčka, nicméně v sedle to šlo zatraceně špatně.  Možná až příliš pozdě si začínám uvědomovat, že jsem si dovolila až takhle se otevřít. A ještě k tomu před… ním? Pevně semknu rty k sobě do úzké linky a narovnám se sebevědomě v zádech. Můj hlas okamžitě zesílí a zrázní. „Blázen, kdo by si zahrával s citem čarodějky,“ ušklíbnu se se smíchem.

Jsem poměrně ráda, že mu teď nevidím do tváře.

„Nikdo neřekl, zda to je na jednu noc. Může to být na dvě noci, týden, měsíc. Mohu si stejně tak myslet, že jsem našel tu pravou, když už se při pohledu na ni postavím. Nebo to snad bude její úsměv? Její charakter? Nikdy s ní nepůjdu tak pomalu, aby na těch věcech záleželo. Nejsem vázaný, nemůže se mi stát, že bych otěhotněl a pokud během své cesty něco chytnu, pak si za to můžu sám. Cena za svobodu, kterou jsem si zvolil. Nemusím hledat pravou lásku, abych se s ní mohl vyspat. Stačí jen ženská, která tak bude vypadat,“ zasměje se bohémsky. Mně však z toho hlasu přejede mráz po zádech.

„Je mi tě líto…“ podotknu jednoduše. Nemám na jeho oslavu jeho pojetí volnosti dále co říct. Nemyslím si, že by vůbec něco šlo více říct. „Ale řekni, je to skutečně jen tvoje touha po údajné svobodě, nebo ti přece jen nějaká šeredně ublížila?“ nenechám se nakonec odbýt. Cítím, jak se v sedle za mnou téměř neznatelně zavrtí. Trefa!

„Možná. Možná to je strach se citově vázat. Možná jsem sám byl oběť podobného vztahu. Na tom nesejde. Ne všechny věci na světě dobře dopadají. Uvědomil jsem si, co jsem měl až příliš pozdě a pak byla s někým jiným,“ odvětí bez sebemenší známky po bohémské výřečnosti. Ne, ten hlas byl jiný… Byl přirozenější. Skleslý.

„Nepokusil ses ji opět získat? Třeba kdyby poznala cit, který k ní chováš… třeba by se rozhodla jinak.“

Těžce si povzdechne. „Bylo to příliš pozdě. Dala mi druhou šanci, ale pak jsem jednoho večera narazil na dívku, o které jsem si myslel, že s ní dokáži být šťastnější. Možná jsem tu noc jen utíkal od mé dívky ze strachu, že by mohla být moje skutečná láska. Tak či onak, po onom činu jsem měl v hlavě myšlenky jen na volnost a chtěl jsem být o vlastně… opaku volnosti co možná nejdál. Co možná nejdál od ní… Žádné další zranění. Žádné další vázání. V tu dobu se ve mně více než kdykoli před tím projevila moje barva, a tak jsem poslechl a odešel jsem. Naivně jsem si možná myslel, že na mě počká, ale když jsem se po čase vrátil, tak ji už v náručí dřímal někdo jiný,“ odvětí. Chvíli nemám slov. Jsem trošku v šoku, že se mi až tolik otevřel. Rozhodně jsem to nečekala. Trochu se zamračím a obrátím se konečně v sedle na něj. Konečně vidím jeho vážnou tvář.

„Zlomil jsi jí srdce. Utekl si od ní. Chtěl jsi být volný a ty po ní chceš věrnost? Že s chabou nadějí v srdci bude dennodenně očekávat tvůj návrat?“ poslední slova už skoro vrčím. Tohle však nebylo už o něm… Nebyla jsem naštvaná na něj. Ne…

Překvapeně na mě chvíli hledí, snad nemá co na to říct. Můj pohled zjihne. „Ženské srdce si musíš získat. Opatrovat…“ doplním už klidným hlasem. Rázně odvrátím pohled. Musím to zkusit! Musím zkusit najít Micaha! Žije… vím, že ano. Nezapomněl však? Tak dlouhý čas. Nejsem tou dívkou, kterou znával. Změnil se i on?

Snad až po chvíli jako by se Grevin dostal z transu. „Já vím, co jsem udělal špatně,“ odpoví na obranu. „Jen bych si přál, abych to věděl i tenkrát, dokud jsem to mohl nějak ovlivnit. Teď už je to jen pláč nad rozlitým mlékem. Je to část mé historie. Něco, co mě tvoří, takového, jaký teď jsem. Něco, čeho budu nadosmrti litovat. Ale také kvůli tomu svůj život nezahodím,“ dodá na konci s pokrčenými rameny. „A nejsou to jen ženská srdce, která se mění?“ doplní otázku, kterou mě nutí k úšklebku.

„Všechna srdce se mění,“ odmlčím se a zahledím dlouze před sebe. „Jen jednoduše chci prožít lásku, nebo alespoň… znovu nalézt. Udělala jsem chybu. Chci mít ještě šanci ji napravit,“ dodám tiše.

„Neznám tvůj příběh. Tu část svého já, která hledala svou životní lásku, jsem už dávno pohřbil. Ztratil jsem ženu, co jsem miloval, a cenou za volnost je mi prázdná postel při návratu do města,“ odpoví s úšklebkem.

„Alespoň tvůj život není nudný. Stále se něco děje. Stále dobýváš ženská stehna. Možná by mě i zajímalo, jaké by to bylo. Jednou si zkusit jen tak pro zábavu dobývat mužská srdce… hrát si,“ pronesu a v očích mi zaplanou jiskrné plamínky vzrušení. „Ale nemyslím si, že bych na to skutečně měla… Nevím, jestli bych to skutečně dokázala… ať už tělesně, tak i… hrát si s city druhých… to není můj styl… tedy myslím?“ dodávám veseleji a zachichotám se jako děvčátko.

„Dobývání ženských stehen a srdcí je hračka. Pár příjemných slov, využití té či oné rány. A netoužím po tom získat mužské srdce, děkuji pěkně,“ ušklíbne se na mě. „Časem to splyne. Sex už nepřináší uspokojení, jako když jsem byl s ní. Prve ano, nějaký ten rok to šlo. Pak se z toho začal vytrácet smysl. Věděl jsem, že ty ženy mám jen na jednu noc, nebo ani to ne. Nepatřily mi a já nepatřil jim,“ odpoví zamyšleně, pak se na jeho tváři rozzáří provokativní úsměv. „Ještě uvidíš, co se v tobě skrývá za touhy a já, doufám, budu u toho,“ dodává.

Uchechtnu se jeho slovům. „Ty máš ale hezké sebevědomí,“ ušklíbnu se. „Nemám rozhodně v plánu zemřít jako stará panna, jen čekám na někoho… výjimečného,“ odpovídám lehce zasněně.

„To se ti v tomto světě stát snad ani nemůže. Leda bys měla velkou smůlu a spadla z koně, nebo by tě někdo musel zabít na bojišti dřív, než by z tebe strhal všechny šaty,“ odvětí. Tomu se musím pousmát.

„Nejsem náročná. Alespoň mužská blízkost mi nyní příjemná je. Na to, že jsi mě ještě před pár hodinami měl svázanou, nám to jde vcelku dobře,“ směji se a se zavrněním se mu otřu o rameno. Pak se se smíchem vracím zpět do sedu.

„Tak za pár hodin můžeš být znovu svázaná, jen tentokrát z jiného důvodu,“ zašeptá mi do ucha a přitiskne si mě k sobě na krátký okamžik. Překvapeně jeho počínáním vydechnu, když se ale dostanu z jeho sevření, rozesměji se.

„Takže ty to máš rád drsně, jo?“ uchechtnu se. „Když tak přemýšlím, tak mě to nepřekvapuje,“ dodám s úsměvem.

Ušklíbne se mé poznámce a výmluvně pokrčí ramena. „Nemělo by. Není tak těžké si to odvodit. Něžné nějak ztratilo to kouzlo,“ odvětí a pobídne koně do klusu.

Občas mě skutečně udivují jeho naprosto nesmyslné názory. „Něžné že ztratilo kouzlo?“ odfrknu si opovrživě. „Příliš jsi zpohodlněl ve snaze získávání žen,“ zabrumlám nespokojeně. Na chvíli se zamyslím. „Jak to vlastně děláš? Jak ti mohou ženy propadnout tak rychle?“ ptám se zvědavě.

Pousměje se. „Osobní šarm?“ hádá vesele. „Snad už mám naučená gesta. Tělo mluví jasně, nemusím se ani nijak více snažit. Dalo by se říct, že přirozeně přitahuji ženy a pak jim jednoduše dovolím, aby si splnily vášnivou noc svých snů,“ řekne s vážnou tváří. Skutečně dlouho přemítám, jestli svá slova skutečně myslí vážně, nebo je to vážně tak sebevědomý náfuka.

Nakonec se ušklíbnu. „Vždy jsi tak sebevědomý?“ ptám se přece jen zvědavě.

„Nemusím být sebevědomý nebo tomu rozumět. Prostě to tak je a já to přijal. Nemusím se brzdit. Nemám důvod. Jsem volný,“ odpoví jednoduše. Ah… rozhodně to je náfuka.

„Jo, to rozhodně jsi,“ ukončím debatu. Už mě skutečně přestalo bavit poslouchat jeho sebechválu. V průběhu další cesty si jej už více nevšímám. Svou pozornost věnuji okolní přírodě, ze které tiše nabírám energii a ukládám do pomocných amuletů.

Jedeme takhle až do večera, když konečně přijíždíme k prvním stanům ležení. Nedá se moc mluvit o hlídkách, protože jako dvojice netvoříme představitelnou hrozbu pro tisíce vojáků a desítky drafterů. Dokážeme se tedy dostat davem docela daleko. Zvědavě se rozhlížím kolem. U několika ohňů vidím prapodivná stvoření. Ehhh jak že jim říkal Grevin? Wighové? Několik postav, jejíž kůže nepřirozeně zezelenala a zgumovatěla. Několik dalších postav, kteří vypadají jako modrý krystal. Dokonalé sochy, které se hýbou a mluví mezi sebou. Není nezvyklé, že některé dvojice ať už mužů, žen či obvykle smíšené páry zelených stvoření si nevnímaje okolí užívají sexuálního života.

Když na ně padne můj zrak, překvapeně vyvalím oči, které následně stydlivě sklopím. Pokračujeme tedy dál kempem. Byl obrovský. Rozlehlý do všech stran. Dochází nakonec k nejhonosnějším stanům, které jsou široko daleko zahlédnout. Snad jsme… na místě? Grevin nás ohlásí u jednoho z vojáků, kteří hlídají vchod do stanu. Ten přikývne a mizí v jeho útrobách. Když po krátké chvíli opět vychází, podívá se mi zpříma do očí a pokyne mi, abych jej následovala, podrží mi plachtu stanu, abych mohla pohodlně vejít. Rychle mě oslní několik olejových lamp osvětlující prostorný stan. Nejdominantnější však je mohutný stůl v jehož čele sedí svalnatý člověk s černými vlasy i vousy. Ve vlasech se mu blyští zlatá koruna a po jeho pravici se trochu nespokojeně vrtí překrásná žena v červených šatech. Nejvíce mě na ní fascinují její jizvy, které jí však neubírají na kráse. Nebyla to dvorní dáma, to rozhodně ne. Vsadila bych cokoli, že ona žena je bojovnicí, a ne špatnou. Má ji jako osobní stráž? Ale proč ji obléká do šatů? Jestliže je stráží, nepotřebuje vypadat… takhle. Zajímavé.

Král si mě přeměří pohledem a kývne na stráž, která odchází. Ve stanu tedy alespoň vizuálně setrvávám jen já a král s ženou po jeho boku.

„Vaše Veličenstvo,“ započnu se společenskou úklonou. Snad by měla být hlubší, jak by si jeho postavení vyžadovalo, přesto se mu takové úcty z mé strany nedostává. „Odpusťte, že jsem vás zastihla neohlášená. Na cestách mě potkalo mnoho neštěstí, avšak přicházím teď k vám ve jménu Kruhu, pro který jste vzkázal,“ promluvím formálně.

„To je dobře, můžeš usednout a probereme věci, které se týkají toho, proč jsem pro vás nechal poslat,“ pronese ne příliš formálně, či vznešeně. Rozhodně jinak, než bych od krále čekala.

Poslechnu a usedám ke stolu. Do stanu vstupuje osoba, která je zahalená do černého pláště. Přichází k druhému boku krále.

„Nechal jsem si pro vás poslat, abych s vámi uzavřel dohodu. Zakáži lovení vašeho druhu a bude vám umožněn volný pohyb po zemi. Výměnou za to jsou vaše služby ve válce, kterou vedu,“ oznámí vcelku prostě. Skoro mě až zaráží, jak jednoduše mluví, bez vytáček, bez skrytých podmínek. Zamračeně přimhouřím pohled.

„Chcete zneužít prastarou magii čarodějů ku prospěchu svých válek? Vaše Veličenstvo, dovoluji si říct, že podceňujete hrdost čarodějů. V našem řádu nikdy nebylo zvyklostí vybíjení civilistů. Kruh požaduje, aby tento fakt byl dodržován. Požaduje též plné zrovnoprávění,“ pronesu cílevědomě.

„Je to něco za něco. Vaše práva za vaše služby. A nikdo neříká nic o nevinných, tak dlouho, jak budete zabíjet ty blázny z Chromérie, se jim nemusí nic stát,“ odpoví a chvíli mě zkoumavě pozoruje. „Ale to jste si měly rozmyslet, než jste přijaly mé pozvání. Předpokládám, že jsi mi sem nepřišla oznámit, že nehodláte přijmout dlouho očekávaný mír?“ ušklíbne se na mě. Pramálo se mi líbí, že nemá ani tu úctu k mé osobě, aby mě označoval vznešeněji.

Přimhouřím nespokojeně oči. „Jedná se jen o pomoc dobývání Chromérie? Pak bude dohoda zpečetěna a čarodějky budou navždy zrovnoprávěné?“ ujišťuji se pro jistotu.

„Jistě,“ odpoví stručně a trochu se pousměje. Nelíbí se mi to. Nevím proč, ale nelíbí.

„Smlouvy budou dvě totožné. Jedna zůstane ve vlastnictví Vašeho Veličenstva a druhou převezmu do opatrovnictví Kruhu,“ oznámím králi. Nějak jsem si přivykla jeho ne příliš formální mluvě.

„Jak si přeješ,“ pousměje se a pokyne písaři k sepsání.

„Zpečetíme tedy naši dohodu přípitkem?“ zeptá se a nabídne mi kalich s vínem a sám si takový bere do dlaně. Příjmu od něj nabízený pohár, byť pečlivě kontroluji, zda mi byl nalit stejný obsah jako vladaři. Trpělivě čekám, než se sám napije, až poté přikládám pohár ke svým rtům a upíjím. Zda se být vše v pořádku. Víno je ve skutečnosti skutečně výborné. Když podpisy ztvrdíme obě smlouvy, propouští mě k odchodu. Tohle… bylo snadné. Vlastně nějak podezřele snadné. Zamračeně pečlivě ukládám smlouvu do torny.

Nedůvěřivě se ještě jednou ohlédnu na stan, než pohledem začnu hledat svého koně. U kterého momentálně postává Grevin. Ušklíbnu se. No jo, vlastně výkupné. Přecházím tedy k němu a pohladím koně po čumáku. „Nechci nic říkat, ale myslím si, že máš poslední šanci se připomenout o odměnu,“ pobídnu ho a pohladím hřebce po krku.

„Nemyslím si. To uvnitř byl jeho rádce. Nevím, jak to dělá, ale ten člověk dokáže číst myšlenky. Nechci s ním být v jednom táboře, natož v jednom stanu. Najdu si jinou cestu, jak si vydělat peníze. Pořád konec konců mohu prodat koně,“ pronese klidně. Za to mě v klidu rozhodně nenechává.

„To je můj kůň,“ namítnu zamračeně. „A navíc se potřebuju do Hradu dostat rychle, takže,“ ušklíbnu se na něj a vzdorovitě přimhouřím pohled.

„A já myslel, že jsi říkala, že se do Hradu nevracíš,“ připomene mi s úsměvem. „Ale nudím se, mohu se s tebou kousek svést. Konec konců když nemůžu chtít peníze po rádci, mohu je chtít po vašem kruhu za záchranu života jedné z vás,“ dodává sebejistě.

To mě nutí k hlasitému smíchu. „Ty chceš vstoupit do Hradu? S tím, že jsi zajal jejich přední čarodějku? Jsi slušný sebevrah. Nicméně jestli máš chuť, můžu tě vzít s sebou. Pak uvidíme, jak dobrý jsi v diplomacii ty,“ řeknu s úsměvem na rtech a vyšvihávám se do sedla.

„Já chci jít do Hradu a oznámit, že jsem tě zachránil před někým, kdo tě chtěl prodat. Na to nepotřebuji mít moc slušnou diplomacii,“ zamumlá v obraně. Pousmívám se a zavrtím hlavou.

„Jdeš teda?“ ptám se a s úsměvem k němu natáhnu ruku ve znaku, že mu pomohu do sedla.

Bere mě za ruku a chvíli zvažuju, jestli mě nechce strhnout ze sedla na zem, ale pak se sám vyhoupne do sedla za mě a dlaně mi pokládá na boky. „Tak teď bys to mohla odřídit ty,“ navrhuje škádlivě.

„A mně se tak dobře pochrupovalo,“ zaprotestuji se smíchem, ale beru otěže a pobízím koně do kroku. Když opět projíždíme kolem milujících se dvojic, ušklíbnu se. „Jsi si jistý, že nechceš zůstat přes noc? Jsem si jistá, že tady bys měl spoustu žen k pomilování,“ poznamenám a odvracím od nich skoro stydlivě pohled.

„Člověk nepotřebuje mnoho žen, stačí mu jedna,“ odvětí se smíchem a plácne mě přes zadek. Překvapeně vydechnu, nicméně rychle se vzpamatuji a ušklíbnu se.

„Už jsme se bavili o tom, že naše názory na milování jsou poměrně rozdílné. V tom ti asi nepomůžu,“ odvětím s úsměvem.

„Ne a teď vážně. Skutečně tu nechci zůstávat déle, než je nutné,“ pronese vážným hlasem.  Jen přikývnu a vyjíždím tedy z tábora ven, kde se dávám do klusu. 

Autor: Ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pathfinders - 5. kapitola - Dohoda zpečetěna: