OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pathfinders - 4. kapitola - První krůčky

08.06.2016 (10:00) • Ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1169×

Nejsem si jistá, jak daleko jsme mohli ujet. Odhaduji, že dvě hodiny rychlé jízdy by to být mohly. Z ničeho nic zastavuje uprostřed polí a pomáhá mi z koně. „Tak tedy máme dohodu,“ pronese, zatímco mi rozvazuje ruce.

Stále jsem trochu v šoku. Rozhodně jsem nečekala, že by se něco takového mohlo stát, a ještě méně bych čekala, že tak rychle… ale už nebylo cesty zpět. Rychle se ale přece jen vzpamatuju, když mám zápěstí skutečně volná. „Ten řetěz pryč,“ namítnu zamračeně a poukážu na pevný řetěz svírající můj kotník. „Dala jsem přísahu, nemůžu tě napadnout,“ připomenu mu. Byť to není tak docela pravda. Navrhla jsem přísahu, on ji oficiálně nepřijal.

Nicméně dlouhán se skutečně sehne k mým nohám a během okamžiku nechává zmizet i mohutný zámek. Povoluje sevření řetězu, až ho úplně sundá. Téměř okamžitě cítím, jak se pomalu, ale jistě opět začínám načerpávat. Ah… tak neskutečná úleva. Nutí mě to do úsměvu. Je nádherný pocit opět cítit v sobě magii, byť teď tak zanedbatelně. Několik hodin minimálně bude trvat, než budu opět při své obvyklé síle. Ale to mě teď netrápilo. Alespoň jsem ji cítila.

„Měli bychom pokračovat více na sever. Jestli tě chce vidět král, tak po tobě nebude chtít zrovna málo. Snad se k němu alespoň dostaneme bez potíží. Počítám tak minimálně dva dny rychlé cesty. Reálnější jsou možná spíše tři,“ zamyslí se. „Jestli tě tu nic nedrží, tak nasedej,“ pokyne mi. Ochotně ho poslouchám. S volnými končetinami už se mi cestuje lépe. Byť stále bolí.

Po nějakém čase, když už se částečně doplním, se začínám pomalu rozcvičovat. Různě ve svém těle přemisťuji energii. Vychutnávám si, jak se to cítí a jak na mě reaguje. Po další chvíli své vědomí natahuji k dlouhánovi. Chci se o něm dozvědět víc. Musím se ušklíbnout, když jej vůbec necítím. Jistě… amulet. Jak jinak. Takže po staru.

„Jak ti mám alespoň říkat?“ zeptám se znenadání po na můj vkus nesnesitelně dlouhém mlčení.

„Mé jméno je Grevin,“ odpoví již zcela klidným hlasem. Pozvednu nedůvěřivě obočí.

„A je to pravé jméno?“ optám se podezřívavě.

„Ano,“ odpoví zcela stručně. Aaaah, takovej ledovej čumák. Z něj také něco vytáhnout. Musím se ušklíbnout. Tohle bude dlouhá cesta. Nehodlám se však vzdát bez boje. „Prozradíš mi tvé jméno, nebo ti mám říkat holčičko celou cestu?“ optá se po chvíli a na mé tváři tak vyčaruje nespokojený úšklebek.

„To se opovaž!“ zaprskám na něj se zdvihnutým prstem. Který po chvíli svěsím a hrdě pozvednu bradu. „Anree… tak zní moje jméno,“ vyřknu skoro slavnostně.

„Tedy Anree, hm,“ zabručí. „Budu to mít na paměti, děvenko,“ dodává a zlomyslně se ušklíbne. K tomu už nemám jak se lépe vyjádřit. Tak jej ztrestám několika minutovým mlčením. Zdá se, že mu to však ani trochu nevadí. Nakonec mě přemůže zvědavost.

„Takže lovec čarodějnic… Copak ti provedli?“ ptám se tvrdohlavě dál. No co. Měl sis sundat amulet, takhle se odpovědi dozvím tak jako tak… jen to bude zbytečně na dlouho. Aaah, otrava.

„Byl jsem najat jako doprovod. Nemám nic proti čarodějům, ale nějak jsem si vydělat musel,“ řekne zcela nezaujatě. Ale alespoň mluví…  Stejně by mě zajímalo, kdo je najal. Někdo, kdo si nepřeje uzavření smlouvy mezi Kruhem a královstvím? Ale jak se to mohl dozvědět?

Ušklíbnu se jeho slovům. „Ale moc se jim to nevyplatilo,“ dodám lehce kousavě.

„Očividně,“ zní jeho ledová odpověď. Fajn, takže jinak.

„Hele, dlouháne, ehm, tedy, Grevine. Co ty víš o králi Fredrikovi IV.? Vládl království, před padesáti lety,“ napovím mu.

„Před padesáti lety?“ optá se bez zjevného zájmu a krátce se zamyslí. „Tak to netuším, já jsem z Chromérie. Respektive původně ne, ale byl jsem tam na učení. Rychle jsem si našel sponzory a stejně tak rychle jsem je ztratil, tak jsem se musel dat na tyhle… práce. Historie nikdy nebyla můj oblíbený obor, takže ti neřeknu moc, pokud se to netýká mého života nebo draftování,“ vysvětlí věcně.

Hmm, tak to mi nic neřeklo. Je jen tento muž podprůměrně vzdělaný, nebo se vážně na toho krále již zapomnělo? Copak se úplně zapomnělo na tehdejší úmluvu? Tehdejší vraždy? Tehdejší skoro královnu? Zrádkyni? Copak tyhle věci vymizely z pamětí lidí stejně jako prastará magie? Je to sotva padesát let… někdo si musí pamatovat.

„Kam vlastně míříme?“ ptám se po chvíli ticha. Okolní prostulidá krajina mi opravdu nic neříká.

„Král Garadul plánuje získat přímořskou pevnost z rukou Chromérie, takže jeho vojska teď leží několik dní od pevnosti. S jeho pečetí se snad dostaneme dovnitř toho ležení,“ vysvětluje trpělivě.

„S pečetí jo, ale též s roztrhaným příkazem,“ zamumlám podrážděně.

„Roztrhanej, nebo ne, máme ty kusy a pečeť je neporušená, takže případně jen přepíšeme obsah. Nicméně domnívám se, že jestli se dostaneme dostatečně blízko na to, aby se dozvěděl o tvé přítomnosti, sám bude více než ochoten nám umožnit přístup.“

Chvíli jen zírám před sebe do krajiny. „Nebojíš se o sebe?“ zeptám se nakonec přes rameno.

Tomu se jen pousměje. „Ještě tolik neznáš význam barev. Nejsou to jen naše schopnosti, ale zároveň to dost definuje naši osobnost. Zelení jsou nesvázaní, volní, zřídka uznávající autoritu. Jestli je něco na světě, co mám rád, pak je to právě svoboda, takže raději zkusím své štěstí s tebou, než se potloukat s další bandou lovců, nebo se zapojovat do války,“ odpoví s úšklebkem na rtech.

„Takhle jsem to ale nemyslela,“ namítnu a na chvíli se odmlčím. Pečlivě zvažuju svoje slova. Nejsem si úplně jistá, jestli je dobrý nápad s ním o tom mluvit. „Momentálně jsi v pozici, kdy jsi zajal vyslankyni čarodějek z Kruhu a samotný král má skutečně velký zájem o mou osobu, neboť potřebuje naši náklonnost. Přijedeme tam a ty si řekneš o výkupné… Nebojíš se o sebe? Nebojíš se, že tě nenechá odejít?“ zeptám se trochu nervózně. Bojím se, že by si to rozmyslel… ale chci to vědět.

„Na tom něco je. Možná mu jen řeknu, že jsem se zasloužil o to tě tam dostat a řeknu si menší odměnu. Nikdo stejně nežije věčně, drafter teprve ne,“ odpoví a na chvíli se odmlčí. „Navíc to jsou jen dohady, kdy by se skutečně bál o tvůj život. Stejně tak snadno by tě mohl podříznout a prostě si zavolat jinou čarodějku, které by vysvětlil tvůj tragický konec. Ostatně nemá se čeho bát, čarodějky nevylézají bezdůvodně ze svého lesa a chtějí mír více než cokoli jiného,“ odvětí sebejistě. Tomu se musím jen ušklíbnout. Sebevědomý človíček.

„Jsem ráda, že máš tak pevné názory, co se čarodějek týče a jejich úmyslů,“ ušklíbnu se na něj. Chlapec vidí čarodějku poprvé v životě a hned si hraje na experta, tse! „Pramálo víš o hrdosti čarodějů,“ prohlásím s pousmáním a na chvíli se zamyšleně odmlčím. „Král není tak hloupý, aby si rozezlil Kruh. Ať už se na Zemi rozvinula jakákoli jiná magie, prastará je stále nepřekonatelná. Je to magie, která je na světě téměř vymizelá, a tedy velice vzácná. A navíc… sám jsi řekl, že kdo má na své straně čaroděje, má nespornou výhodu, a o to tady právě jde. Král je ve válce a poslední, co by si přál, je rozezlít si armádu naštvaných čarodějek. A navíc… lesy skrývají bytosti prastarší a temnější, než si můžeš vůbec představit. Okolí Kruhu pulzuje magií a svět by nechtěl poznat jeho moc… jeho zášť vůči světu. Ne… král dobře ví, že s Kruhem není radno si zahrávat a navíc… Není náhoda, že jsem byla zvolena právě já na tuto výpravu. Nedovolí si mě popravit,“ odmlčím se a pousměji. „Minimálně bych mu nedoporučovala,“ zasměji se vtipu, který chápu jen já.

„Neříkám, že by tě dal popravit, ale prostě by vysvětlil Kruhu, že jsem tě zabil já. A kdyby moc čarodějů byla skutečně tak silná, už dávno by se přestali schovávat v lesích. Stále bych rád upozornil na to, že sic vládneš ohromnou silou, což jsem viděl na vlastní oči, prakticky pár trénovaných lovců čarodějnic tě i tak dokázalo chytit, protože nemáš zkušenosti s bojem. Příliš dlouho jste byly uzamčené v bezpečí Hradu. A navíc jsi ještě neviděla draftery válčit. Nemyslím si, že by se vás bál, ale teď je jeho pozornost nasměrovaná jinam,“ odpoví a pokrčí rameny jakoby nic. Musím se ušklíbnout. Je skutečně vidět, že mu autorita mnoho neříká. Absolutní bezautoritivnost a čirá hrdost, no to je kombinace.

Můj úšklebek se ale během okamžiku změní do zamračení. Vzdorovitě trhnu hlavou zase zpátky před sebe. Nelíbilo se mi, že má pravdu. Ano, naučila jsem se vládnout obrovské moci, ale nemohla jsem odejít… nemohla. „Vše se dá naučit,“ syknu mu nazpět. „Je na čase, aby svět opět poznal sílu prastaré magie… Jen ať si král něco zkusí,“ zavrčím se zlobně přivřenýma očima.

„S některými věcmi se musíš narodit. Vidění barev se naučit nemá,“ odporuje mi hrdě a pobídne koně do klusu.

„A prastará snad ano? Na jakoukoli magii musíš mít předpoklady, tak se nevytahuj,“ odseknu mu nazpět. Zdá se však, že už se dál se mnou odmítá dohadovat. Jedeme tedy dál mlčky.

Unaveně se rozhlížím po krajině, až přece jen něco zaujme můj pohled. Za nedalekým kopcem. Jako by… jako by… zářil? Snad to bylo jen sluncem. Snad to bylo jen těmi paprsky, které zahalovaly údolí. Ne… Tohle bylo něco nepřirozenějšího. Něco zlověstnějšího. Od kopce se poklidně vznáší hutný dým. Zaplňuje údolí. Obklopuje nás. Nakrčím nos a narovnám se více v sedle. V dýmu se mísila příchuť spáleného dřeva a lidského masa. Štiplavý pach, ze kterého se mi zvedal žaludek. Smrad nesoucí jméno smrt.

„To jsme tak blízko bojiště?“ zeptám se strnule. Můj hlas byl jako v transu. Omráčen… zbaven emocí. Postrádaje lidskost.

Grevin pozvedá hlavu k záři. Nezdá se býti pachem ani výjevem překvapen.

„Jen jedna z mnoha vesnic, která nejspíš utrpěla kvůli válce. Sbírají se zásoby. Vraždí se všichni, jejichž kořeny a loajalita patří Chromérii,“ odvětí mrtvým hlasem.

„Proč?“ zeptám se stejně ledově chladně.

Grevin jen pokrčí rameny. „Je to válka. Já myslel, že si ji budeš pamatovat, i když jsi na to mohla být ještě dost mladá,“ řekne klidně. Zamračím se a odvrátím pohled. Ne. Nebyla to moje válka. Nemohla být, protože když tahle válka započala za dob, kdy já byla skryta mezi zdmi Kruhu. Ne, tohle nebyla válka, při které byli téměř všichni elfové a čarodějky vyvražděni. Nebyla to válka, ve které jsem měla na každém padlém těle svůj podíl já. Nebyla to válka, která by bez mého zneužití nikdy nezapočala. Ne v takové míře. Ne, můj človíčku. Ne. Tohle nebyla moje válka.

„Tohle se mi vyhnulo,“ odpovím tak na půl pravdivě. Pevně semknu rty se snaze odehnat zlé myšlenky. Nakonec se rozhodnu pro zcela úplně rozptýlení. Otočím se na něj s letmým úsměvem na rtech.

„Kolik si vůbec myslíš, že mi je let?“ ptám se zvědavě.

Prohlédne si mou tvář, než se rozhodne odpovědět. „Možná třiadvacet? Vypadáš snad i na méně, nicméně je mi poměrně jasné, že tomu bude spíš naopak. Je to něco v tom, jak se chováš. Dospělá žena by jednala asi trochu jinak,“ odpoví s úšklebkem. Zamračím se na něj. Jak dospělá?! Hej!

„O čem to mluvíš?“ zamračím se na něj zlobně. Mému vyzvídání se jen pousměje.

„O tom, že by mě dospělá žena nekousla do prstu, když jsem jí dával najíst. Nebo se nepokoušela odkulit z tábořiště, když představuje metaforickou truhlu zlata. Také by se nejspíš nesnažila svádět muže, který jede za ní v sedle, a další věci,“ odpoví s úsměvem.

Odfrknu si, ale neubráním se krátkému uchechtnutí. V očích se mi roztančí ďábelské jiskřičky. „No co, musela jsem to zkusit.“ Pokrčím rameny s úsměvem.

Na chvíli se odmlčíme. „Chceš se tam podívat? Myslím… že bys to měla vidět,“ prolomí ticho jeho hlas. V tom okamžiku ztuhnu. Viděla jsem spoustu mrtvých, slyšela o spoustu bitvách… ale nikdy ne dohromady.

„Můžeme,“ odpovím nakonec nejistě. Pomalu stáhne uzdu a změní směr jízdy k záři kopce. Naše cesta vede proti proudu řeky.

Cesta netrvá dlouho. Přesto je každičký krok koně po mě věčností. V posledním slunečním světle se před námi odhalí nádherný most z modrého luxinu. Téměř obdivně sklouznu pohledem z uměleckého díla dál. Na druhé straně břehu se tyčí další skvost. Ostré bodáky stejné barvy tyčící se jakoby nic ze země. Na jejich hrotech jako vlajky se vystavují na obdiv dvě drobná těla. Těla dvou mrtvých dětí. Křišťálově modrý luxin se pod těly zbarvil zaschlou rudou krví. Zemřeli nedávno. Snad to nemohlo být ani pár hodin. Dívám se na dívenku. Na mladé děvče proťaté magickou zbraní… Ucuknu pohledem.

Pomalým krokem pokračujeme v cestě do vesnice. Žár z hořících domů doléhá až na mou tvář. Všude kolem leží mrtvá těla všech věkových kategorií. Je jedno, zda jsou usmrcena magií, či jinak. Ten, kdo to udělal… neměl slitování. Každým krokem, co procházíme tím pohřebištěm dál. Cítím, jak ve mně narůstá vztek. Jak někdo může být tak zrůdný?! Jak?! Přejíždíme až na náměstí. Na střed toho všeho. Strnule se rozhlížím okolo. Znenadání sebou trhnu. Slyším hlasy. Někdo přežil! Otáčím se. Vidím je! Mrštná rychlá osůbka pronásledovaná červeným drafterem, který nabírá až příliš síly ze zapadajícího rudého slunce a z plamenů kolem něj. Ne!  

Seskakuji z koně. Se vší silou vybíhám za dvojicí. Ne! Drafter mává rukama a dle velikosti projektilu je tak lehce odhazován zpět. To naštěstí dává utečenci trochu víc času. Brzy se k němu však přidává druhý. Dva na jednoho?! Vy svině! Seskakuji z koně. Grevin se mě snad ani nesnaží zastavit, nebo ho alespoň nevnímám. Prej barvy! Tse! Žádná náhražka magie nebude dělat taková zvěrstva! Okolí není výhodou jen pro vás, démoni!

Razantně za běhu roztáhnu ruce. Sutiny domu ať malé, či velké, tak povstanou z prachu. Sprásknu ruce. Při tom povalu jako by mnou projela vlna rozkoše. Vystřelím tak sutiny na draftery. Mým útokům se vyhýbají, rozrážejí kameny… nikterak zvlášť si mě však nevšímají. Byli plně soustředěni… Nechtěli mě. Nechtěli to stvoření se zvláštní mocí, které na ně z ničehož nic útočilo. Pronásledovali něco cennějšího, něco, o co nemohli přijít. Vyskakuji do vzduchu a při dopadu se krčím do dřepu. Otřes se zemí zavlní jako vlna… V trajektorii drafterů začne zem praskat… lámat se na kusy… propadat… Oni však… běží dál. Pod jejich chodidly jen matně mohu vidět nenápadné červené destičky… Nekráčí po zemi… ta už tam není… Oni létají… Utíkají po barevných destičkách… dokud opět neucítí pod chodidly zem. Ah! Chcípněte! S mohutným rozpřáhnutím posbírám oheň okolí. Nashromáždím a v otočce vystřelím po dvojici. To už se jeden skutečně zastavuje, aby plamen skutečně vykryl. Staví kolem nich sytě rudý plášť… Oheň je míjí. Ale to už jsem u kraje propasti u kraje vodopádu. Rozpřahávám se znovu, ale oba mi mizí ze zorného pole, když seskakují podél vodopádu. Chviličku mi trvá, než k útesu doběhnu. Kloužou se po vlastním luxinu. Vyrovnávají pád… jsou příliš daleko… a jejich poloha je nestabilní. Jsou pryč…

Slyším za sebou kroky stejně jako koňská kopyta. „Chtěla jsi napadnout draftery, kteří patří králi? Velmi dobrý začátek, vzhledem k tomu, co jsem ti říkal před tím,“ pronese a podívá se do propasti.

Přikrčím se a pak s potlačeným výkřikem mávnu rukou do strany. Kus rozbořené zdi domu se rozpadne na malé kousíčky. Trosky se ještě víc sesunou. „Je to odpornost! Jsou to civilisti!“ syčím. Oči mně nenávistně planou, skoro září.  „Proč zabíjí civilisty?!“ syčím vztekle na Grevina. Vnímám, jak vzduch kolem mě houstne. Houstne energií, magií. Mou magií.

„Protože to je válka. Nevinní lidé, nebo ne. To tady už nehraje roli. Tato vesnice byla příznivcem Chromérie a bezpochyby měla dost zásob, aby to pomohlo tažení proti pevnosti. Jestli přitom zemře pár lidí? To nikoho trápit nebude,“ odvětí jako samozřejmost a podívá se mi při tom do očí. Nezdál se, že by jakkoli vnímal změny energie. Tse, pořád říkám, že je to podprůměrná odrůda.

Odvracím tvář od trosek. „Pojďme pryč…“ požádám se sklopenou tváří a poklidně vysedám na koně. Čekám na Grevina, který mě nenechá dlouho čekat. Vyskočí ke mně. Cítím, jak celé mé tělo je v třesu.

„Nemusíš se cítit tak špatně,“ pronese klidně. „Ten svět byl zkažený ještě před tím, než se čarodějky uzavřely na Hradě,“ dodává. Cítím dotyk na své ruce. Cítím jeho dotyk. Jak mě po ruce pohladí. Při tom dotyku sebou trhám do strany a stáhnu ruce blíže k sobě.  Nic si z toho nedělá a bere otěže. Nemohu věřit v jeho dobrotu. Jde mu jen o prachy. Chce mě prodat. Srdce nemá… zní mi v hlavě jako modlitba. Odvracím pohled.

„Mohla jsem je zastavit. Mohla jsem udělat už mnohem dříve víc…“ špitám sklesle.

„Jsou věci, kterým nedokáže zabránit nikdo. Lidská chamtivost, lidská touha po boji je nevyzpytatelná… a nezastavitelná,“ odpoví tajemně a pobídne koně do kroku. Vzdalujeme se. Jedeme pryč od vesnice, pohřebiště… zašlou vzpomínku na život. 

Autor: Ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pathfinders - 4. kapitola - První krůčky: