OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pathfinders - 13. kapitola - Odevzdání

19.12.2016 (11:00) • Ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1208×

Odevzdání

„Nelituješ toho, že jsem byl tvůj první po sto letech čekání?“ zeptá se tichým hlasem, přičemž poslední slova zanikají v polibku na můj krček.

„Možná mi došlo... že jsem odešla, abych zakusila, jaké je to žít. Být svobodná... s tebou se tak cítím," řeknu tiše a vyhledám jeho rty které políbím. „Nelituji toho," ubezpečím ho se šťastným úsměvem a vesele se zasměji. „Mohla jsem dopadnout i hůř," škádlím ho vesele, při čemž mi ukradne rty k dlouhému polibku.

„Jsi zvláštní. Měla bys v tom být nová, ale jevíš se tak zkušeně…“ promluví a chvíli se odmlčí. „Většinou to nebývá tak rychlé… trvá to déle a nemusí to být vůbec příjemné ani uspokojující,“ sděluje mi s lehkým zmatením v očích. Nakonec se ale usměje a pohladí po tváři. „Ale mohlo mě napadnout, že čarodějka nebude jen obyčejná,“ dodává a znovu mě líbá.

Vesele mi zajiskří oči. „Takže… jsem nebyla špatná?“ ujišťuji se.

„Nebyla jsi špatná, ale měla bys být, pochop, je to trochu zvláštní pro mě. Mám víc zkušeností než ty, měl bych to poznat," odvětí celkem jistě, ale jeho zmatení je ještě stále znát. Spokojeně se zatetelím.

„A když jsme u čarodějnických věcí, co byla ta energie, která z tebe vyzařovala? To patřilo k draftění?“ ptám se zvědavě.

„Nevím, o čem to mluvíš. Cítil jsem se jinak, než když draftím, ale rozhodně nic, co bych dělal vědomě, nebo co bych si uvědomoval," odpovídá a pozvedne tázavě obočí. „Proč, cítila jsi něco? Krom zřejmého tedy..." usměje se.

Uchechtnu se a sklopím pohled. „Cítila, upřímně... nejsem si tím jistá... ale myslím si, že to byla prastará. Draftování z tebe totiž normálně takhle nevyzařuje, ani když čaruješ," vzhlédnu k němu a vesele se usměji. „Stačila ti jedna noc se mnou, abys měl slušný náběh na novice," zasměji se. „Ta energie vůbec nebyla slabá, byl to překvapující pocit," přiznám uznale

„Prastará," zamyslí se. „Zní to tak podivně... Chápu, že tomu nemůžeš říkat jen magie, ale prastará..." zavrtí se lehkým nespokojením, pak se usměje a znovu mě políbí. „Nevím, jak bych to mohl vyzařovat i přes amulet, ačkoliv ten spíše slouží na ochranu, než potlačení síly. Je to zajímavé, před pár týdny jsem tě neznal, měl jsem svoje draftování, a když mi vklouzneš do života, tak mám najednou sklony k tvé magii, a ještě silné?" zeptá se řečnicky a zasměje se. „Nikdy bych neřekl, že mi takhle změníš život, ale není to nepříjemná změna," pronáší klidně a znovu mě políbí.

Spokojeně přejíždím bříšky prstů po jeho hrudi. „Stejně to bylo nádherné, myslím, že na tohle bych si zvykla,“ zavrním spokojeně.

„Nemyslím, že by sis na to někdy zvykla. Po tolika letech jsi pro mě něčím novým a myslím si, že to se časem nezmění jak pro tebe, tak pro mě,“ odvětí na tvoje zavrnění. „To se asi ukáže časem, až budeš sdílet lože s někým,“ pronese klidně a usměje se. „Teď jsi ale moje, a já toho hodlám zcela využít,“ dodává a políbí mě.

Lehce ztuhnu a zamračím se při jeho poznámce. „Jenom tvoje,“ zašeptám do jeho hrudi, kterou toužebně políbím. Netoužím však po splynutí… toužím po něm. Chci, aby mi byl odevzdán, aby mi patřil… aby mě… aby mě miloval. Jeho dlaně začnou znovu přejíždět po mém těle. Znovu ho zkoumat, stejně jako jeho polibky začínají pomalu nabírat na vášni. Zřejmě si moje prohlášení vyložil jinak než já.

„Počkej,“ zastavím se „Nechci skončit těhotná a s mužem někde v dáli,“ poznamenám.

„Hmm, a co navrhuješ? Chceš… snad přestat?“ zeptá se snad trochu zklamaně.

„To ne… jen bych ráda něco…“ zavrtím sebou nejistě. „Moje vedlejší specializace jsou lektvary a bylinkářství. Na Hradě jsem míchala přípravky proti početí některým čarodějkám. Můžu si to připravit,“ navrhnu. Nicméně když ležím na jeho hrudi, absolutně nikam se mi nechce zvedat. Líbilo se mi tak, nechtěla jsem nic víc.

„Cokoli si budeš chtít namíchat, počkám,“ přikývne a blíže si mě přitáhne k sobě, jako by mi četl z mysli. Něžně mě líbá do vlasů. V kombinaci s klidným tlukotem jeho srdce to byl nádherný okamžik.

Jeho prsty naprosto plynule a klidně přejíždějí přes mou kůži. „Jsi nádherná, jen jsi první elfka, kterou jsem poznal. Ale jsem si jistý, že žádná další není stejná jako ty," šeptne nazpět. Položí mi dlaň na tvář a nakloní si ji ke mně, aby mě mohl políbit. Vycházím mu vstříc.

„Hm, jak vlastně probíhají obvyklé námluvy lidí?" ptám se zvědavě. „Zajímalo by mě, kolik elfů vlastně žije a kde jsou…“ zamyslím se a skousnu si ret.

Grevin se pousměje. „Bývá hra, kdy žena staví zdi a důvody, proč právě on ne, zatímco on se snaží být tak sebejistý, jak to jen dokáže, protože je volný. Pak ale na strach, aby ženě neublížil nebo ji neztratil, tak si dává větší pozor a zkrotne a s ním i jeho žena,“ vysvětluje Grevin s úsměvem.

„Lidské námluvy jsou tedy jen jedna velká spletitá hra? A co potom? Až si ti dva přislíbí lásku? Stále je to hra? Zůstávají milenci spolu?“ ptám se zvědavě dál.

„Když mají štěstí a během své hry se otevírali jeden druhému, pak jejich vztah je stále vzrušující, ale jiným způsobem, jak jeden žije každý z nich svůj život, ale na konci dne mají jistotu, že na ně doma čeká někdo, kdo je celým srdcem miluje, a to vědomí jim dává větší sílu jít do toho, co zrovna dělají," odpoví a usměje se. Načež mě krátce políbí. „Pokud je ten druhý víc než jen milenec na sex, tak většinou ano," pokýve hlavou zamyšleně. „Ale nad tímto jsem už neuvažoval opravdu dlouhé roky. Ne od chvíle, co jsem se rozešel se svou dívkou,“ dodává s pokrčenými rameny.

Docela rychle nacházím místo v našem vztahu… Jsme partneři. Partneři na sex. Na nádherné splynutí. Ale tím naše spojení v očích Grevina končí. Zesmutním, byť to nechci dát znát. Ne teď. „Je to hezké. Přála bych si něco takového zažít,“ odpovím a lehce se od něj odtáhnu. „Mohl bys mi, prosím, sehnat horkou vodu? Na ten lektvar,“ vysvětlím.

„Jak si přeješ,“ odvětí a vstane. Přikrývka z jeho těla spadne na postel, takže přede mnou zůstane stát úplně nahý. Snad aby v tom nebyl sám, ze mě strhne přikrývku a odhazuje ji bokem. Znovu si prohlédne mé nahé tělo a jeho oči ohnivě zaplanou. „Máš krásné tělo,“ pronese s uznáním a sám se nasouká do kalhot a nakonec i košile, kterou najde pod židlí, a vychází z kajuty ven.

Když odejde, s povzdechem se zvedám a obléknu si kalhoty a tuniku. Přecházím ke stolku, ke kterému sednu a začnu připravovat bylinnou část. Obsahující různé drcení, vymačkávání šťav a další prapodivné věci. Grevin se vrací poměrně brzy s hrnkem plným vroucí vody. Klidně si sedá vedle mě a tiše pozoruje, co dělám. V tichosti pracuju. Nesmím myslet na nic jiného, ne… tohle vyžaduje mé plné soustředění. Stačí jediná chyba… jediná chyba může mít strašlivé následky… v tom lepším případě mé těhotenství a Grevina kdesi v dáli. Zavrtím hlavou. Nemysli na to! Na sebelitování bude čas později. Teď je se mnou…

„Neublíží to tvému tělu? Abys v budoucnu neměla problém počít,“ zeptá se se starostí v hlase, když zvedne rty od mé šíje. „Zatím to vypadá jako… vaření,“ poznamená nedůvěřivě.

Mírně se zamračím jeho slovům. „Jestli vše udělám správně, tak by mi to nemělo ublížit,“ poznamenám a na chvíli tedy přestanu. „Může se to tak zdát, ale vyžaduje to roky učení a praxe, plně ovládnout umění lektvarů. Hodně často se pracuje s jedovými výtažky nebo bobulemi. Špatné zpracování či dávkování může být katastrofální. To, a navíc tohle by nemohl dělat kde kdo. Používám k tomu prastarou,“ vysvětlím a zvedám ze stolu flakónek s bílou tekutinou. „Tomuhle se říká Matčiny slzy, s tou lahvičkou bych byla schopná vyhubit vesnici, kdyby pozřeli tutéž dávku chleba,“ vysvětlím a vyhledám pohledem několik sušených bobulí a vezmu je do dlaně. „A pomocí tohoto a támhle těch sušených bylin s bílými lístky bych stvořila jed, který by nerozpoznali ani na královské laboratorní pitevně. Zabila by tě v průběhu dvou dnů a jen velice těžce se na ní shání protilék, jestli je vůbec někdo natolik učený, aby příznaky rozpoznal,“ vysvětlím a klidně se zase vrátím do práce.

„Hmm, takže by skutečně nebyl dobrý nápad si tě rozezlit,“ posuměje se a líbá mě na tvář. Já pohledem tentokrát ani neuhnu. Tobě bych neublížila, ani kdyby ses skutečně snažil…  

Když mám konečně hotovo, několik lahviček si schovávám do torny a jednu rovnou vypiji. „Půjdeš si lehnout? Přece jen po tom všem,“ pousměje se na mě a políbí na krk něžně.

„Půjdeme,“ přikývnu a vstávám od stolu. Zvedám se od stolu, a když přecházím k posteli, kradu Grevinovi ještě krátký polibek, který však on mnohonásobně prodlouží, než sfoukne svíčku. V přítmí kajuty slyším jen šrum klidného moře a uklidňující tlukot Grevinova srdce, když ležím na jeho hrudi. Nechávám se unést do svých snů s úsměvem na rtech.

Z rozespalého rozkoukávání mě vyruší uzmutý polibek. „Jak ses vyspala?“ ptá se Grevin sedící na kraji postele a podávající mi kus jablka. Trochu zmateně si od něj kousek vezmu. Nějak jsem předpokládala, že spánek… je takový hraniční. Že po něm už se ke mně mít nebude… Minimálně ne tak něžně.

„Hmm, moc hezky,“ pousměji se na něj šťastně z toho zjištění. „Kdybych věděla, jak budeš přítulný i po tom, asi bych se poddala dřív," poznamenám s úsměvem a přitáhnu si ho znovu k polibku.

„To byla ale nebyla taková zábava, nemyslíš? Vzdorovat jsi musela i kvůli své hrdosti, takže v tom se moc nelišíš od lidský žen," odvětí klidně. Když jej políbím, sám se přitáhne blíž a pokládá se vedle mě na postel a oba nás zakryje přikrývkou.

„Nepřirovnávej mě k lidským ženám,“ zasyčím na něj a stehno obmotám okolo jeho boku. Tím se vyhoupnu nad něj a dravěji, s vášní si začnu brát jeho rty. Zcela se přizpůsobuje mé hře. Strhává si mě však pod sebe a já cítím jeho toužebný dotek. Rukou zamíří až k mému klínu, který okamžitě začne dráždit. Několik okamžiků nato mizí pod přikrývkou i jeho hlava. A já následně cítím jeho jazyk, jak se přidává do hry. Prsty jemně zajíždějí dovnitř… opatrně, něžně.

Můj dech je zrychlený, můj tep splašený. Koušu se do rtu, abych utišila tiché stény. Ještě chvíli ho v tom nechám pokračovat, než moje trpělivost dosáhne mezí a já si ho přitahuji zpět nahoru, kde jej roztouženě políbím a sama si ho zavedu do sebe. Při splynutí se spokojeně usměji. Jakoby část mě byla teď úplná. Jako by byl dílem, který mi vždycky chyběl, a já ho jen nevnímala. Boky mu vycházím vstříc.

Jemu uniká hluboký stén. Zatímco jednou rukou se opírá vedle mě, druhou si sundává amulet. Aby mě snad mohl cítit víc… přes energii. Pak se trochu spustí v pase a já cítím, jak mi jeho pohyb ještě víc roztáhl nohy a zároveň zesílil uspokojení nás obou. Poté jednou ruku zajede do mých vlasů a pozvedne mi hlavu, aby se nemusel tolik naklánět, a sotva to udělá, tak na mě zaútočí vášnivým polibkem. Vycházím mu vstříc, ať už pánví, tak jazykem, kterým si vydobyl místo v mých ústech.

Po několika dlouhých okamžicích vášnivé hry najednou zpomalí a na chvíli se oddálí od mých rtů. „Pojď," pronese toužebně a krátce ze mě vytáhne své mužství, odhodí přikrývku a postaví se vedle postele. Celou dobu mě vede za ruku ke zdi, o kterou mě vášnivě opře, pozvedne a zase si do mě najde cestu. Takto opřená o zeď s každým přírazem téměř povyskočím a pak silou gravitace dopadám zpět na jeho mužství. Ústy okamžitě vyhledá ty mé a pustí do nich stejně vášnivě jako předtím.

Zakousávám se do jeho krku ve vlně vášně. Nicméně když tak učiním, cítím, jak se prohne v zádech  a o to silněji začne dorážet. „Zboříš to tady,“ směji se, ale skoro jako pobídnutí mu přejíždím nehty po zádech.

„To se nebojím,“ odvětí se smíchem, který je téměř okamžitě přerušen hlubokým výdechem. Po chvíli mě pevně chytí za zadek a převáží si mě na sebe, a pokračuje tak ve vzduchu.

Přitisknuta k jeho tělu se zvedám za pomocí stehem, abych dorážela naproti němu. Svaly mě začínají dost bolest. Přeci jen tanec, trénink, boj i milování si vybírají svou daň. Udýchaně však pokračuji dál. Cítí se to příliš příjemně, než abych přestala. O to víc, když začíná pociťovat podobný pocit, který nastal před ukončením. Sevřu Grevinovi ramena, zakláním hlavu. Ze rtů uniká hlasitý sten. Mám chuť křičet. Ale to potlačuji zakousnutím do Grevinova ramena. Cítím, jak se Grevinovi stahují svaly na nohou. Vzápětí už silně dorazí a téměř se mnou ztratí rovnováhu. Ucítím v sobě teď už známé teplo. Silná energetická vlna mě zcela naplní a střetne se tak s mou. Udělá několik rychlých kroků ke zdi, kam mě opře a těžce oddechuje. Pousmívá se. „Jsi dost divoká, ale nic, na co bych si stěžoval,“ pronáší mezi nádechy a s úsměvem mě dlouze políbí.

Pousmívám se jeho slovům. „Říkala jsem ti, že si nemáš hrát s ohněm,“ odvětím zadýchaně a pomalu sundám nohy z jeho boků. Pomalu mi pomůže dostoupnout. Mám pocit, jako by mě nohy neměly ani jak unést. Jen tak tak se držím na nohou. „Myslíš, že to bylo slyšet?“ ptám se skoro provinile. Pousměje se mému výrazu a poodstoupí ode mě, aby si oblékl kalhoty.

„Myslím, že v okolních kajutách ne, ale nahoře snad ne, zase tak hlasitá jsi nebyla. A údery se dají připsat nárazům vln,“ odpoví a lehá si do postele. Já se též oblékám, než si lehnu za ním.

Dlouze ležíme. Nechávám plynout myšlenky a jen si užívám tu chvíli. Než myšlenky přece jen zvítězí. „Proč se musím tolik skrývat?“

„To já nevím," řekne klidně. „Jediný důvod asi je, aby se lidé nezačali znovu obávat vaší moci. Nebo proto, aby se král nedozvěděl o tom, že čarodějka cestuje do Chromérie, když s nimi má smlouvu na jejich zapojení do války?" zeptá se mě.

Zamračím se. „Nejsem jediná, která chtěla odejít. Jakmile získám pro čarodějky rovnoprávnost a nějakou ochranu, vyjdou zase do světa. Už se schováváme příliš dlouho. Spousta z nás nikdy za hranicí lesa ani nebyla. Jen si nejsem jistá reakcí lidí… jestli přijmuli draftery… bude to s čaroději takový rozdíl? Nechci svoje sestry vidět plát na hranicích… Možná se i trochu bojím občanské války… lidé utočí na čarodějky. Ty útočí na své útočníky, a do toho všeho drafteři na straně lidí…“ přemýšlím nahlas a pevněji se podvědomě přitisknu blíže ke Grevinově hrudi.

„Jestli to jsou čarodějky, které potřebují ochranu... Neznám dobu před tím. Kdy jste se navzájem lovili s lidmi. Ale teď, asi až na lovce čarodějek vám nic nehrozí, pokud si samy neuděláte nepřátele. Můžeš se zaručit za všechny čarodějky? Nejsou žádné zlé? Protože když se drafter stane zlým, je to jen další zločinec, který je potřeba zabít. Najmou se přitom jiní drafteři nebo případně vojáci. Když se čarodějka stane zlou, objeví se lovci čarodějnic, kteří pak nerozlišují,“ odvětí zamyšleně.

Zamračím se. „Ovšemže nemohu. Charaktery se různí. Zvyky už také dávno vymizely. Vem si, že jen to, co jsem udělala v hospodě, by skončilo zřejmě mou popravou, kdyby mě chytili.“ Odmlčím se. „Žili jsme odděleně strašně dlouho, určitě udělají chyby. A pokud vím, tak se lidem nikdy nelíbili ti… jiní, ať už se to týkalo elfů, nebo čarodějných bytostí,“ odpovím a na chvíli jen přemýšlím. „Jestli čarodějky půjdou do světa… začnou se znovu lovit… ale lovců je méně, a i tak spíše takové menší odrůdy, těch silných, které jsem znávala já. Nejsou tak trénovaní, jako byli dřív… Skutečně by mě zajímalo, kde se vzala ta jedna skupina,“ zamračím se mírně.

„Já nemluvil jen o nich. Viděl jsem tě, když jsi poprvé vyjela z lesa. Bylo ti jedno, jaké škody naděláš na přírodě, pokud porazíš svého protivníka. A pak hospoda. Stačilo málo, abys sáhla po magii, takže si představ ty, kteří nejsou tak staří jako ty a nemají tvoji kontrolu. Proto si myslím, že by s tím bylo lepší začít pomalu a s čistým štítem. Než vám jedna čarodějka zkazí pověst. A je pravda, že lovců ubylo, ale zase jsou drafteři. Stejně jako já, i oni se mohou nechat najmout.“

„Co navrhuješ? Vždy se může něco pokazit. A každá žena se bude bránit, když má zbraně, kterými to zmůže,“ zamračím se mírně.

„To není něco, co vyřešíme asi jen my dva. Zatím jen zvažuji, co vše se může stát. Jestli bude dohoda s Chromerii, tak se snad potrestají případně ty, které poruší zákony, takže v tomto ohledu je to nejlepší řešení asi," dodává a pohladí mě po vlasech, načež mi dá polibek na čelo.

„Třeba se ještě potkáme… v budoucnu. Až si mě budeš znovu lovit,“ pousměji se smutně a políbím ho na rty. „Pojď, chce to vzduch,“ povzdechnu si, když se od něj odtáhnu a slezu z postele. Upravím si oděv a vyjdu ke dveřím u kterých se zastavím a poodstoupím, aby mohl projít. „Neboj se, znám svou roli,“ pousměji se a pokynu mu, ať jde.

„Tvoji roli otrokyně, o které se už dost možná ví, že s ní mívám sex? V tom případně veď a já budu hrát svoji roli nadrženého pana," zasměje se a s polibkem mě na chvíli přirazí ke zdi. Když skončí, vyklouznu mu ze sevření, a odchází tedy na palubu. Kde se k nám zvedá několik očí. Znalecky na sebe kývou a smějí se. Když se usadíme na našem místě, stále po nás někdo hází očkem. Grevin se klidně posadí a opře o zábradlí a užívá si mořský vzduch.

„Bylo to slyšet,“ zasyčím a přikrčím se před jejich pohledy, lokty se opírám ve stoje o zábradlí. Otočená zády k těm očím…

„To nevadí, nemáš se za co stydět,“ pronese na mou poznámku klidně.

„Ty oči… připadá mi, jako by mě všechny odsuzovaly…“

„Neodsuzují tě. Jen už ví, že nejsi volná, a některým to je jedno, ostatním se to nelíbí. Nicméně jestli tě odsuzují, tak kvůli závisti na mě. Ty se s tím trápit nemusíš." odpoví a postaví se vedle mě.

„Jako otrok bych stejně nebyla… Pozice se mi nezměnila. Jen jsem teď otrok, který spí se svým pánem. Kdyby chtěli, tak jim prakticky nic nebrání jen si mě od tebe půjčit…“ zabrumlám. Nevím, co si mohu dovolit, byť vnímám Grevinovu blízkost, neoplácím mu ji nijak. Jelikož si stále nevzal amulet, alespoň se jen otírám svým vědomím o jeho… nevstupuji do něj. Jen alespoň takhle ho chci vnímat.

„Otrok má nízké postavení. Je sice pravda, že by si většinou nikdo nechtěl na tebe nic dovolit, aby pak neměl problém se mnou, ale na konci dne jsi pro ně stále jen otrok, někdo, jehož život nemá cenu toho jejich. Když jsi vnímaná jako tento druh otroka... těch důvodů, proč je zabít, bych měl víc," odvětí klidně a obrátí se zády k zábradlí.

Pozvednu obočí, ale nevyjadřuji se k jeho slovům, s povzdechem mi podává brýle. „Alespoň občas se zkus tvářit jako drafter, šup, pojď,“ pobízí mě. Nespokojeně si nasadím brýle a ucítím polibek ve svých vlasech.

„Definitivně jsi mi zkazil šanci u toho mláděte," zaprotestuji a zvedám tedy tvář ke slunci. „Akorát tak prd vidím," zaprotestuji, ale snažím se tedy o nasávání. Jako prachová zelená zrnka do sebe přijímám. Tedy alespoň se snažím. Když se však podívám do slunce, tak ucítím jeho dlaň na své hlavě, kterou mi předkloní trochu dopředu. Pak si povzdechne.

„Ty se nepotřebuješ dívat do slunce, abys přišla o oči, ale jen na sluneční světlo, a to je všude, takže stačí koukat do prostoru," napomene mě.

„Máš se vyjadřovat přesněji," zašklebím se na něj, ale koukám tedy po okolí

„Byl na tebe stejně moc mladý a byl by dost něžný v posteli, kdyby se dostal přes svůj strach. A oba víme, jak jsi divoká," dodává a plácne mě po zadku.

„Předpokládám, že bych se partnerovi přizpůsobila. Alespoň bych neměla poškrábaná záda," podotknu s lehce provokativním úsměvem.

„Záda mám poškrábané já od tebe. Ty máš jen modřinu na zadku, kde jsem se tiskl, a možná pár škrábanců, když jsem tě přirážel ke zdi. A vážně by ses přizpůsobila partnerovi, který by se bál sebemíň přirážet, aby ti náhodou něco neudělal?" zeptá se klidně a beze studu.

„Přes jeho strach? A co já?" zaprotestuju zamračeně. „A navíc neměla jsem v úmyslu s ním... spát. Snad jen příjemná společnost muže, snad počestný románek," usměji se. „Pro mě jste stejně příliš mladí všichni," usměji se a opřu se hlavou o Grevinovu hruď.

„Tak ty na své roky taky nejsi zrovna stará moudrá stařena. Takže jsi mladší, než já uvnitř, mi někdy skutečně přijde.“

Odfrknu si, než lehce zvážním. „Chtěla bych poznat lásku muže... A jaké by pak bylo milování s ním... Bojím se, že něco takového se mi ale nebude zrovna hledat lehce, a já jsem... nedočkavá," přiznám lehce posmutněle. Pak se na něj zašklebím „Buď rád, že nejsem stará moudrá stařena, ten sex by za moc nestál," zasměju se. „Takže lidské mládě je vyspělejší než-li já, ano?" Zasměju se a otáčím se k němu čelem. „Možná je to pravda, ale nikdy mě nedonutíš to přiznat," zasměju se zvesela

„To ti neprozradím. Když jsem tehdy míval sex s mojí partnerkou, tak to bylo skvělé pro nás pro oba, protože jsme se milovali. To je něco, co buď je, nebo ne. S tebou je to jiné, ale to bude jistě tvou energií. Nejde to srovnávat s tím, jak jsem se cítil kdysi, protože to je zcela jiné," sděluje mi klidně. „A ještě jsi nespala s Micahem, takže uvidíš, jak se to bude cítit s ním. A tvé hledání ti neusnadním. Užiji si s tebou každou chvilku, než si najdeš, co hledáš. Tak to měj na paměti," dodává a přejede mi vášnivé dlaněmi po stehnech

„To, anebo dokud tě neomrzím, neboj, znám pravidla,“ pousměji se na něj smutně a odvrátím tvář. Na jeho dotek jinak nereaguji. „Jistě že je sex s čarodějkou jiný. Je to spojení na jiné úrovni, než ta tělesná… Však až se ty pomiluješ s jinou čarodějkou, uvidíš, jestli to bude stejné,“ vrátím mu a zamračeně se pokouším soustředit na barvy.

„Nemyslím si, že bys mě mohla omrzet. Je to něco v tobě, co neustále jde vpřed, a tak každý okamžik s tebou je stejně zajímavý, jako ten první. Je pravda, že jsem odcházel od jiných žen, ale ty jsi žena, za kterou jsem šel, a žádné zlato na světě, které mi můžeš dát, nestojí za to riskovat svůj život při tvém cestování. Přesto jsem to udělal, takže zkus si nemyslet, že znáš všechny ostatní dokonale. Někdy tě zkušenostmi s nimi nebo jím podobným zacloní zrak a pak vidíš slabost tam, kde oni vidí sílu," dlouze oponuje.

Udiveně na něj zírám. A i poté nejsem schopná slova. Odvracím se od něj k moři. Dlouho mlčím. „Nevím, jak jsi to dokázal… ale věřím ti natolik, že bych ti do rukou vložila svůj život… Ale nejsem si tebou jistá, jako žena si může být jistá mužem. Nevím, co od tebe čekat. Nevím, co se ti odehrává v mysli, ani co přímo v tobě… Je pro mě jednodušší si myslet, že jsem pro tebe jen zajímá, a nebýt zklamaná v okamžiku, kdy si svá dnešní slova rozmyslíš… Nežádám tvé srdce… Bojím se ho žádat, ale nedávej mi, prosím, naděje, že bych mohla…“ říkám s pohledem pevně ukotveným k moři.

„Žádat o srdce nemůžeš nikoho. Jestli se ti rozhodnu své dát, nic s tím neuděláš, ale je na tobě, jestli mi i ty dáš své, i když si nemůžeme být jistí zítřkem. Není to něco, čeho bych se ale bál. Mnohem více bych se spíše bál nejistoty, jak se cítíš. Nebudu ti dávat naděje, ale v hloubi už odpovědi na otázky znáš, a je to jen strach, co tě drží v nejistotě a myšlenkách co kdyby.“

Zavrtím rázně hlavou a obrátím se k němu čelem. „Nemá smysl to řešit. Jsou to jen dohady. A navíc se potřebuju setkat s Micahem…“ namítám a pevně stisknu zábradlí.

„A taky setkáš, nebudu ti stát v cestě, jen budu její součástí,“ odpoví mi tiše. „Najíme se?“ navrhne nakonec. „Nevypadá to, že by ses přespříliš soustředila,“ pousměje se na mě, když mi z očí stáhne brýle a společně sejdeme do kajuty, kde mi nabídne sušené ovoce. „Jestli se naučíš draftovat zelenou, tak by s tebou mohla být ještě větší sranda, než teď je. Pak bychom mohli draftovat spolu," oznámí s mrknutím.

„Nechat si podkopat i ty zbylé kousky sebeovládání a hrdosti?" zašklebím se. 

„Ehm, na chvíli si můžeme odpočinout. Bylo docela rušné ráno,“ pousměje se na mě, a když dojíme, přitáhne si mě znovu na hruď, kde usínám.

„Vstávej, ospalče, říkal jsi, že budeme dělat, cokoli budu chtít,“ budím z polospánku Grevina.

Rozespale na mě zamrká. „Jsem ti plně oddán,“ pousměje se a snaží se mě přisunout na jeho klín.

„Na to zapomeň. Teď ty naučíš se pracovat s prastarou,“ oznámím mu zvesela a popíši postup. „Bude to v pořádku,“ ubezpečím ho a pohladím po tváři. Pohodlně se usazuji a pozoruji Grevina. Ten zavírá oči a chvíli jen klidně dýchá. Po chvíli se jeho dech zneklidní. Není pravidelný. Snad jako by chvílemi zadržoval dech. Mírně se mračí. Přivírám oči. Copak se děje? Zavírám tedy také oči a svou přítomností obklopuji Grevinovu siluetu. Cítím slabé nejisté světlo, které mu v hrudi pulzuje. Jeho rozšiřování je však téměř neznatelné a po chvíli se stejně vrátí do původního tvaru. Problémy se soustředěním, zablokované toky, jistě bloky. Podrobně se snažím vnímat slabé energetické toky po jeho těle. Kde se energie zhušťuje a kde se jí naopak nedostává. Ještě chvíli nechávám Grevina ve snažení. Chce to na to jít trošku jinak. „Počkej," zastavím ho. „Základ není špatný, ale jsi zbytečně zablokovaný. Zkusím tě odprostit od všeho, co by ti mohlo bránit v další práci s magií, ano?" Pohlédnu mu do očí. „Lehni si, tohle bude na dýl," pokynu mu. Když si lehne, stoupnu si k okraji postele. „Zavři oči a zkus se uvolnit," požádám ho s lehkým úsměvem. Když tak učiní, natahuji nad něj paže. Kontroluji každičký tok, každičké zákoutí. Stahuji z něj dlouhé stíny, kterými je propleten. Procházím všemi stránkami jeho podstaty. Ubíhají minuty, možná hodiny, nevím... času si nejsem pořádně vědoma. Avšak když skončím, svíčka na stole už téměř dohořívá. Grevin těžce odlepuje víčka a snaží se zvednout, když ho však zradí nedostatek síly, pokládám mu ruku na hruď a nutím ho tak si znovu lehnout. „Odpočívej, tohle byl náročný krok. Ale slibuji, že až se vyspíš, budeš se cítit mnohem lépe, ano?" S tím ho líbám na čelo a pohladím po tváři. Nevzpírá se. Věděla jsem, že nebude. Až příliš znám ten pocit. Prakticky okamžitě usíná. V tu chvíli s letmým úsměvem na rtech vstávám z postele a beru do ruky kus látky, co jsem měla v torně. Dlouhé stíny stále se vznášející v místnosti odchytávám a uvězňuji poutem k látce. Až najdu všechny, s úsměvem se ještě otáčím na spícího Grevina, když vycházím na palubu. Tam přicházím k okraji lodi a látku vyhazuji do moře. Lokty se opírám do zábradlí a jen tak sleduji moře. Vítr si hraje s mými vlasy a já se usmívám.

„Tak kde máš svého pána?" ozve se za mnou hlas a pomalými kroky se ke mně přibližuje Thorin s pronikajícím pohledem v modré tunice. S trhnutím se k němu otáčím a zlobně si ho změřím pohledem. „Myslel jsem si, že neopouštíš jeho stranu, takže jestli jsi ho neunavila sexem, tak se divím, že tu teď není," pokračuje klidně a přichází vedle mě, kde se opře o zábradlí. „Musel jsem slíbit kapitánovi, že nikomu neřeknu, že jsi to byla ty, kdo zabil jednoho z posádky, ale koukám, že ses postarala o to, aby to vyplavalo na povrch samo. Nebýt vašeho hlučného pobytu v kajutě, posádka by na to tak lehce nezapomněla, ale to nemůže vydržet věčně. Zajímalo by mě, jestli to byl váš plán..." pokračuje v zamyšlení.

„Jsou to jen domněnky. Nic se neví…“ syknu, když ke mně dojde. Nemám nejmenší chuť se zmiňovat o našem milostném vztahu.

„To zatím jen jsou. Byla to dobrá práce, co jsi s ním udělala. Po tvém posledním vystoupení na palubě už začali mít podezření, ale teď si myslí, že ses o mně jen zmiňovala, protože už máš milence a děsí tě můj zájem. Otázka je, jak dlouho jim ten názor zůstane. Cesta je dlouhá," netuší tajemné, stejně jako zlověstné, a pomalu odchází z paluby.

„Počkej,“ syknu na něj. Dojdu k němu a ztiším hlas. „Snad kdyby ty sám ses zmínil, že jsem to nebyla já… mohlo by to být výhodné pro nás pro oba.“

„Jak moc výhodné? Nabízíš svá tajemství? Své tělo, tebe? Protože jinak je příliš brzy, abych chodil okolo a lhal posádce kvůli někomu, jako jsi ty, takže co nabízíš?“ zeptá se a podívá se mi do očí, při čemž se do nich skoro zavrtává.

Hrdě zvedám bradu. „Nic z toho. Jestliže by to vyplavalo na povrch, nemohla bych odejít z kajuty, a to ty nechceš. Neměl bys sebemenší příležitost na své… zkoumání. A oba víme, že to tě baví… zajímá. Znepříjemnil bys cestu nám oběma.“

Hlasitě se zasměje. „Takže tvoje představa vyjednávání je taková, že kvůli svojí zvědavosti budu lhát posádce a riskovat vlastní krk?" zeptá se posměšně a dívá se mi při tom do očí. „Jestli chceš obchodovat, tak něco nabídni, jinak se nepokoušej prodávat něco, co nemáš." dodává vážně. „Jestli se zavřeš v kajutě, protože posádka bude na tebe naštvaná, taky by sis měla kontrolovat jídlo, které se k tobě donese. Moc na svůj mizerný postoj neupozorňuj, to je rada do příště," odpovídá a jeho pohled směřuje ke schodům, o které se opírá jednou rukou Grevin a nevypadá nijak potěšen, že se vedle tebe pohybuje. „Ještě se setkáme, maličká,“ šeptne mi s ďábelským úsměvem a odchází po druhých schodkách od Grevina co nejdál. Já přecházím přímo k němu.

„Měl jsi spát, tvé tělo je teď slabé,“ vyčtu mu tiše.

„Tak co zase chtěl?“ zeptá se snad trochu starostlivě a pokládá mi dlaň na tvář, zcela ignorujíc moji poznámku.

S úsměvem se o dlaň lehce otřu. „Nemyslím si, že by tentokrát šlo o něco konkrétního… Snad jen varování?“ pokrčím rameny. Pak se na něj lehce zamračím. „Měl sis odpočinout. Ten zákrok nebyl příliš malý. Tvoje tělo potřebuje doplnit energii a duševně se zcelit. Neměl by ses přepínat. Jsem v pořádku, ano?“ usměji se na něj něžně a políbím ho do dlaně.

„Jsem silnější, než si myslíš. Tolik mi nedělá problém a není to pro mě tolik jiné od tréninku zelené, když jsem začínal," odpoví a prsty mi zajede do vlasů, když mu políbím dlaň, a trochu mě k sobě přitáhne, než mě něžně políbí na rty. Poté si sedne na zem a opře se o zábradlí. „To, a v podpalubí je dost nuda," dodává s úsměvem a naznačí mi rukou, abych si sedla vedle něj. Nenechám se dvakrát pobízet a usednu v jeho těsné blízkosti.

„Už jsem slyšela o reakcích posádky na naši hlučnost. Ale překvapuje mě, že se ke mně tak máš i takhle veřejně,“ usměji se na něj a vezmu ho za ruku.

„Tak veřejně to zase není, a po tom, co se už o nás ví... nevadí ukázat trochu náklonnosti mimo kajutu, nemyslíš? Nejsem si jistý, jak to přesně funguje, ještě jsem neměl otroka, ale mně je to celkem jedno, a o tobě si mohou myslet akorát to, že jsi dobrá otrokyně," odpoví klidně a zapojuje se do hry prstů. „Jak se cítíš? Předpokládám, že to pro tebe nemohlo být moc jednoduché," ptá se a v očích se mu krátce objeví starost.

„Prastará je moje starost, nebylo to nic, co bych nezvládla," usměji se na něj a dlaň mu pokládám no tvář. „Spíš mě neustále překvapuješ ty," zasměji se. „Když mi tohle dělali poprvé, prospala jsem půl dne a tu další půlku jsem byla téměř nepoužitelné," usměji se a vtisknu mu polibek na tvář. „Jsi silnější, než bych si myslela," usměji se na něj a lehce skousnu spodní ret. „A nepopírám, že mě to nepřitahuje..." řeknu jen tak mimochodem a vesele se na něj usměji.

„Tak každý to má nejspíše jinak. Já už jsem trochu trénovaný z barev, takže jsem rychleji na nohách, i když si teď raději sedím," odvětí a zasměje se. Najde mou dlaň svojí a prolétá nám prsty a poté něžně stiskne. „Tak také nemůžu říct, že by mě nepřitahovala síla. Možná to je jeden z důvodu, proč jsem teď s tebou. Tvoje vnitřní síla," odpoví a pak sjede očima trochu níž. „A jiné věci, jako krása, samozřejmě," zažertuje a vzápětí mě políbí na rty. „Tak co, zůstaneš tu chvíli se mnou, nebo zase utečeš?" zeptá se klidně a podívá se mi přitom do očí.

Usměji se na něj a pokládám mu hlavu na rameno. „Tady bych ti stejně nemohla utéct daleko,“ zasměji se.

„To máš pravdu, daleko bys utéct nemohla, ale to neznamená, že se mi líbí představa, že bys chtěla,“ odpoví klidně a obejme mě jednou rukou.

„Neříkám, že nemáš spoustu důvodů být k tomu muži obezřetný… ale reagujete na sebe jen kvůli tomu, že se bojíš, co by o mně mohl zjistit, nebo je tam toho víc? Nějaké vzájemné spory? Vyhledává mě, když jsem sama… má snad z tebe strach?“ přemýšlím nahlas.

„Nevím, možná má ze mě strach, nebo ví, že bych ho k tobě nepustil, kdyby začal otravovat," odvětí a pohladí mě po vlasech. „Nebo si myslí, že tě spíše zlomí, když nebudu po tvém boku.“

„Zlomí… myslíš intriky?“

„Myslím to, že z tebe dostane pravdu, nebo cokoliv jiného, co by si přál. Stejně tak by mohl hledat k tobě cestu, kdyby se rozhodl, že si tě chce vzít a ublížit tím tobě nebo mně. Lidé mají různé důvody," odpoví.

„Rozhodl vzít? Nemyslím si, že by o mě měl v tomhle směru zájem a navíc… ví, čeho jsem schopná,“ poznamenám, ale trochu se i tak přikrčím v jeho náručí. „A zřejmě i ví, že by tě to příliš nepotěšilo…“

„Lidé mají různé chutě. Může se tě pokusit získat jen ze zvědavosti, jaké by to bylo tě pokořit ve všech směrech. A i když ví, že by mě to nepotěšilo, pořád by se o to mohl pokusit, kdyby našel páku, kterou by ti zabránil se bránit," vysvětluje trpělivě Grevin a pevně mě obejme, načež mi dá uklidňující polibek na tvář.

„Myslím… že takové začíná nacházet…“ zavrtím sebou a vzhlédnu k němu. Pevněji mě obejme.

„Můžeme jít zpět do kajuty, ať se oba vyspíme, myslím, že ani tobě by to neuškodilo,“ navrhne a svou tváří přejede po té mé. Krátce přikývnu Nebyla jsem zrovna unavená, ale snad jsem i měla strach zůstávat sama na palubě. Zvednu se a natáhnu ruku, abych Grevinovi pomohla. Snaží se dost sám vyškrábat na nohy, ale když mu nabídnu dlaň, přijme ji, a tak spolu odcházíme do kajuty. Společně kupodivu i docela brzy usínáme.

Probouzí nás zaklepání na dveře kajuty. „Grevine, kapitán si žádá tvoji přítomnost v jeho pokoji,“ ozve se zpoza dveří. Rozespale zvedám hlavu a spěšně se snažím setřít poslintané skvrnky na Grevinově košili, které jsem si teď všimla. Grevin sebou jen trochu cukne a pak se vysouká z postele, aby mě ze sebe neshodil moc prudce.

„Už jdu,“ odpoví nahlas a nandá si boty a na rozloučenou mě políbí.

Trochu zmateně mrkám mezi Grevinem a dveřmi. Chvíli mi trvá, než se vzpamatuji. „Jdu s tebou,“ odpovím a rychle se nasoukám do bot a vybíhám za Grevinem. Kterého mi ale odvádějí už pryč. Na palubě se za ním jen zmateně ohlížím a lehce neklidně svírám zábradlí. Stalo se něco? Kolem je šero a na palubě jen několik námořníků, jak šla zřejmě většina spát.

„Slečinka by nechtěla přeci dělat scény, že?" ozve se za mnou hlas, jak se ke mně přibližují čtyři námořníci, a pohled v jejich očích nezvěstí nic dobrého. Je plný zloby a nenávisti. „Víme, žes ho zabila. Tos neměla dělat. Drafter nebo ne, ve tmě ti to je stejně na hovno," pronese jeden ze čtyř a jeden z nich mi zabrání vyběhnout ke dveřím, ve kterých zmizel Grevin. Už už zhmotňuju téměř energii do ruky, když si to uvědomím… Drafter… Do háje! Je tma! Nemůžu to použít!

„Grevine!“ zavolám v zoufalosti a rozeběhnu se směrem do kajuty. Srdce mi bije splašeně. Nemůžu… nemůžu se bránit!

Slyším rychle se přibližující těžké kroky. Ještě než stačím zmizet v podpalubí, kolem ruky se mi odmotává silná obrovská dlaň, která se mnou cukne zpět, a já tak ztrácím rovnováhu a padám do kroužku čtyř mužů.

„Ještě jednou zakřič a budeš si víc přát, abys byla mrtvá!“ odvětí mi nenávistný hlas, zatímco ostatní se mě snaží chytit. Sahám ke stehnu pro dýku a se vší silou se oháním po útočníkovi či komukoli, kdo by na mě chtěl vztáhnout ruku. Zasahuji jednoho muže do ruky dlouze a hluboko. Jeho krev mě potřísní. To už mi ale další muž silně kope do ruky a vykopává mi tak z ní dýku. Další mi ji pevně chytá a strhává na zem, kde si na ni klekne.

„Co chcete?! Nic jsem neudělala!“ snažím se na ně syčet a kroutit sebou, jak to jen jde. Nepoužiju magii… nesmím! Nesmím ji použít! Ještě ne… Nabourávám mysl klečícího na mé ruce. Pusťte ji! zakřičím mu do hlavy… příliš afektovaně. Muž se jen zapotácí a pouští mou ruku, ale další ho vystřídá. Smějí se dost děsivě… Zlověstně. Jakási smrdutá dlaň brání mému hlasu.

„Jen počkej, ty malá kurvo, až z tebou skončíme, nic z tebe nezbude,“ zní mi po levé straně výhružně. Mé tělo se roztřese.

„Narvu ti do huby svého ptáka tak hluboko, až se jím udusíš,“ zní smích muže po mé pravé straně. Ne! Cítím, jak mě odnášejí kamsi do tmy podpalubí. Ne… Nedokáži se soustředit na jakoukoli magii… Prostě to nedokážu. Mám ohromný strach. Jejich sevření bolí… Cítím, jak se trhá látka tuniky… Cítím pevný, bolestný stisk na mém prsu. Cítím, že s tím nemohu vůbec nic udělat.

Jeden muž se najednou zapotácí dopředu a strhne s ním dalšího v důsledku rány. Sic není paluba osvětlená, je tu minimální světlo, který teď vychází z dveří kapitánovy kajuty. Než mě dokáží muži strhnout s sebou, Grevin mě vytrhává z jejich sevření jako pírko a pak mě lehce a rychle pokládá na zem. To už zbývající muži zjistili, co se stalo. Vidím i ve tmě, jak si s jeho očima hraje zelená. Vidím, jak má jeho kůže zelený nádech. Sotva se ode mě otočí, dá ránu jednomu z mužů, který se k němu řítí. Slyším po dopadnutí jeho rány křupnutí, muž vykašle krev a odlítne dva metry zpět.

Stavím se na nohy a do bojového postoje, který mě učil Grevin. Zbylí tři muži začínají rychle rozmýšlet, jak se zachovají. Takže chvíli zmateně stojí na místě. Nicméně nakonec se rozhodnou. Dva z nich vybíhají na Grevina a třetí obloukem na mě.

Když se ke mně útočník přiblíží, vymršťuji před sebe nohu a kopu muže do kolene. Snad to bude rychlostí, kterou se útočník přibližoval, nebo můj vlastní švih. Nicméně ozývá se křupnutí a já si skutečně nejsem jistá, čí kost to byla. Narazí do mě a oba padáme na zem. Nárt mě nesnesitelně bolí.

Snažím se dostat na nohy od něj pryč, ale při mém pokusu cítím silnou bolest v noze, která mi nenabízí žádnou oporu. Muž mě sráží opět k zemi a dostává se tak nade mě. Snaží se mi chytnout ruce. Z boje probíhajícího s Grevinem dopadne další muž na mého útočníka, nicméně při tom nárazu oba dopadnou na mou nohu. Ta bolest mě málem omráčí. Nakonec váha obou mužů mizí.

Další muži přibíhají na palubu. Dokáži se posadit, ale když se pokouším alespoň odplazit od mužů pryč, noha mi to nedovoluje. Dobíhající muži naskáčou na mého útočníka a jistí ho na zemi. Grevin už také skončil s bojem, teď si kleká ke mně a se zoufalým pohledem nejprve zkoumá, zda jsem v pořádku, zatímco mu v očích stále pulzuje zelená. Sundává si tuniku. Na chvíli mám strach, že se bude chtít teď se mnou tady přede všemi milovat… Je pod vlivem zelené přeci… Když si ji ale stáhne, opatrně mi ji obléká, aby zakryl mou roztrženou, která byla zcela roztržená… a odhalovala více než dost. Jsem před ním… polonahá… On je přesycený zelenou… A přesto…

„Pomoz mi se zvednout, prosím,“ prosím ho, neboť toho skutečně sama nejsem schopná. Opatrně mi jednou dlaní zajede pod lopatky a druhou mi drží nohy. Trochu to bolí, sic se té nohy přímo nedotýká. Lehce syknu bolestí, když mě zvedá. Vidím v jeho zelených očích hněv, kterým se rozhlíží po ostatních okolo, kteří se shromažďují. Stiskem ramena mu dám signál, aby mě postavil. Držím se na jedné noze a přidržuji se Grevina, který mě opatrně drží.

Dav se rozestoupí, aby udělal cestu kapitánovi, který se tam vzápětí objeví.

„Slyšel jsem, že by se něco podobného mohlo stát, tak jsem si je nechal zavolat, ale akorát toho někteří z vás zneužili k tomu, abyste ji mezitím napadli? Vděčíme jí životem, takže jsem tomu nechtěl věřit, ale očividně jsem se mýlil. Připravte prkno, ostatní unikli trestu, když je Grevin zabil, ale toho posledního chci vidět přivázaného na prkně a vypuštěného na širé moře. Když chtěl napadat člena posádky, musel být připraven, že ho potká osud horší než smrt!" zařve a někteří se skutečně dávají do pohybu. Není to dlouho, co se objevuje prkno a provazy. Zmítající muž se snaží zoufale vytrhnout, ale je mu to prd platné. Po necelé minutě už je uvázaný na prkně a posádka ho vynesla k okraji lodi. „Je něco, co si mu přejete říct?" obrátí se kapitán s otázkou na mě.

Jsem vyplašená kvůli všemu, co se kolem mě děje. „Je to nutné?“ ptám se kapitána při jeho otázce.

„Je to nutné, ještě máme dva týdny před sebou a nebudu živit ani mít strach o někoho, kdo se obrátil proti vlastnímu. Je to krutý trest, ale nic lepšího si nezaslouží," odpovídá a dává signál, aby ho hodili do vody. V tom okamžiku mě ale už Grevin znovu bere a odnáší do kajuty.

Nebráním mu v tom, v kajutě jen lehce syknu bolestí, když mě něžně pokládá na postel. Snažím se velice opatrně zout si boty. Nesmí natéct, pak už by to nešlo úplně.

„Jak to, že to ví? Jak to mohli vědět tak jistě?“ ptám se zamračeně, zatímco se pokouším sundat si co nejopatrněji boty. Nejde to… Když vidí, jak to bolí, něžným gestem odsune mé ruce a sám si to bere na starost.

„Možná jim to někdo řekl, nebo popostrčil tím správným směrem. To už je jedno, jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě. Jeho oči se již vrátily do normálu. Sundá mi opatrně botu a naskytne se tak pohled na skutečně velkou vybarvující se modřinu a viditelně zlámané kůstky v chodidle. To není to, co mě však fascinuje. Ale jeho výraz. Zděšený a velice rychle naštvaný až nenávistný pohled.

Stisknu mu ruku a donutím se ho na mě podívat. „Klid… jsem v pořádku, ano?“ ubezpečím ho a donutím ho vzhlédnout k mým očím. „Můžu si to vyléčit, alespoň ty zlomeniny… Přece jen, všichni viděli, že jsem zraněná… neměla bych hned začít normálně chodit,“ řeknu mu tiše.

„Tak si to vyleč!“ odvětí rázně a nekompromisně. „Ostatní viděli, že jsi zraněná, ale neviděli jak! Vyleč si to a pak zůstaneš několik dní v kajutě." Líbá mě do dlaně. „Jsem na tebe pyšný, zvládla jsi nepoužít svoji magii, ale už to nikdy nedělej! Jestli ti bude hrozit nebezpečí, ochraň se tak, jak budeš schopná, ano? Je mi naprosto jedno, komu všemu při tom ublížíš, ale ty buď, prosím, v pořádku. Slib mi to,“ naléhá s téměř zoufalostí v očích.

„Co to říkáš? Nemůžu se přece odhalit, sám jsi to říkal,“ namítám. „Nemůžu tím ohrozit ještě tebe. Nikdo to nesmí vědět…“ oponuji.

„To je mi jedno! Jestli si mohu vybrat mezi ohrožením nás dvou a ublížením nebo zabitím tebe, pak si vždy vyberu to první!“ mračí se na mě, byť z něj cítím strach a starost.

Pokládám mu dlaň na tvář. „Slyšel jsi mě?... Nebo to byla náhoda?“ zeptám se ho po chvíli.

Prudce se přiblíží a dlouze mě líbá na rty. Jsem si docela jistá, že pro tento okamžik z toho polibku cítím veškerý jeho strach, stejně jako lásku. Opře si čelo o to mé a chvíli jen drží. „Cítil jsem, že mě potřebuješ,“ odvětí tiše. „A teď si to vyleč,“ pobídne mě už o něco málo klidnějším hlasem.

Ještě dlouho po onom polibku nejsem schopná slova či činu. Než nakonec přece jen přemístím svůj pohled na svůj kotník. „Nenechala bych se zabít…“ namítám tiše, když pokládám na kotník dlaně a zhluboka se nadechnu. Léčivá kouzla nejsou mojí největší specialitou, tak hned od začátku beru energii z mého náhrdelníku, který se tím slabounce rozsvítí. Pomalu energii nechávám plout mým tělem až do kotníku, kde ji nechám působit. Trvá to dlouho a bolí to... proto se koušu do rtu. Když si všimne, že mě to bolí, tak mi přiloží dlaň na tvář a dívá se mi do očí. Vidím tak, že má o mě starost, ale neví, co s tím udělat. I tak jsem ale schopná zachytit z jeho dotyku jeho energii, která mě uklidňuje a zeslabuje bolest. S lehkým třesem v rukou snímám ruku z kotníku. „Chce to klid..." poznamenávám. „Co ty? Zasáhli tě?" zeptám se, zatímco se mu dívám do očí. Prvně beze slova mě jen něžně posune na posteli, aby se mohl stulit ke mně a pevně mě obejmout.

„Jsem v pořádku. Trochu sedřené kloubky, ale jinak v pořádku. Zkus teď už jen odpočívat a přestaň mít o mě takový strach. Měla bys vědět, že mi teď na ničem jiném, než na tobě, nezáleží," odpoví tiše.

Vzhlédnu k němu. Myslí to vážně...? Energie by nelhala... ale... není to pomíjivé? Jak moc může být? „Přeháníš..." snažím se nějak znejistit jeho slova. „Je to jen tím... že teď spolu trávíme tolik času... po příjezdu bude v okolí opět větší rozmanitost lidí..." Vezmu jeho dlaň a mračím se na klouby. „Kdybys mě nechal, mohla bych ti ulevit..." podotknu zamračeně a něžně je líbám.

Zvedne mou tvář, abych se mu musela podívat do očí, a vezme mě za ruku. „Myslíš, že bych přeháněl? Je mi jedno, jaká bude budoucnost, teď se cítím tak, jak se cítím,“ ujišťuje mě pevně.

Překvapeně na něj hledím. Vyznává mi tady snad…? „Ale… já se bojím budoucnosti… bojím se, když je tak nejasná… že s tebou… že můžeš kdykoli odejít…“ sklápím oči.

„Budoucnost tam je od toho, abychom se báli, a jak jsem řekl, je jedno, co se změní. Teď se cítím takto a nikdy neodejdu tak jednoduše, abych ti tím ublížil,“ odpoví a položí mi dva prsty pod bradu, načež ji pozvedne, aby mi viděl do očí.

Pootevírám ústa, abych promluvila, ale nenacházím slov. „Bojím se milovat, Grevine…“ dostávám ze sebe nakonec a v napětí sleduji jeho tvář.

„Já ne… Se mnou se toho nemusíš bát. Dobře si uvědomuji, že srdce se může změnit, ale nikdy bych ti neublížil. Nemusíš se proto obávat konce, protože jestli nastane, rozejdeme se v klidu a pochopení toho druhého. Nemusíš se bát, že ti ublížím, pokud se mě rozhodneš milovat," ujišťuje tě a opře se svým čelem o to mé. „Neboj se, teď už jsi v bezpečí,“ vysloví, jako by s tím ale spíše ujišťoval sebe.

Autor: Ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pathfinders - 13. kapitola - Odevzdání: