OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pathfinders - 12. kapitola - Bod zlomu

05.12.2016 (10:00) • Ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1114×

 Bod zlomu

Co to? Zamračím se nejistě a rozhlížím se kolem. Ale nevidím ho. Zahlédnu však Grevina. Zatřepu hlavou, než se za ním vydám. „Tak tady jsi,“ pousměje se na mě. „Kdepak jsi byla?“ ptá se, když se mnou poodchází stranou, abychom měli prostor na mluvení.

„Ehm, mluvila jsem s tím… tichým mužem,“ začnu nejistě.

„A?“ pobídne mě k výpovědi a nabídne mi z kalichu nalitého rumu. Vděčně se napiji, i když se mi po tom zkřiví ústa do úšklebku.

„Nic moc… jen mi zřejmě nevěří, že jsem drafter,“ pokrčím rameny. „Hm a podle výpovědi cestujících k tomu všemu přibila zřejmě i teorie, že jsem tvoje kurva,“ zasyčím vztekle a znovu se napiji. „Cožpak tak vypadám?“ ptám se dotčeně.

„Hm, tak to nejsou moc dobří pozorovatelé, že si o tobě myslí zrovna tohle,“ odpovídá. „Zkus nekřížit paže pod hrudí, aby se ti méně zdvihal výstřih, když už teď máš korzet, ale řeknu ti, že ne. Nevypadáš jako kurva. Jen jsi jediná další žena na palubě. Je pochopitelné, že se objeví řeči,“ snaží se mě uklidnit.

„Hmm,“ zamumlám zamračeně.

„Jen žárlí,“ pousmívá se na mě dál.

„To mi připomíná. Asi jsem ti našla odreagování. Ta dívka v modrých šatech. Myslím, že by stačilo málo a dala by si říct. Mohu vás seznámit,“ nabídnu mu s pozvednutým obočím.

Věnuje mi zkoumavý pohled. „Myslím, že když se budu chtít odreagovat, že si najdu a seznámím se sám, na to nepotřebuji čarodějku, ale děkuji za nabídku,“ odvětí klidně. Jeho pohled procestuje k mým svěšeným pažím až znovu k mým očím. „Ta hudba je docela rychlá, smím si tě odvést trochu dál?“ ptá se zdvořile. Byť mě jeho slova naprosto zmatou.

„Cože?“ ptám se nechápavě.

Na mou otázku si povzdechne. „Smím prosit?“ zeptá se s úklonou a nabídne mi svou dlaň. Pousměji se tomu gestu. Moc se mi líbí. Přijímám jeho dlaň s drobnou úklonou. Nechám se odvést na příď lodi, kde je ještě prostoru dost. Plynule si mě otočí proti sobě. Lehce mi pokládá dlaň na lopatky a druhou mírně upaženou vede tanec. Další, který jsem znala. Přenádherný waltz. Nebyl to tanec obvyklý spíše do velice vybrané společnosti. Vlastně mě dost překvapuje, že vůbec něco takového zná. Avšak jeho držení bylo pevné a příjemné, jeho kroky plynulé a dobře čitelné a jeho blízkost… unášející.

„Kde ses takhle naučil tančit?“ ptám se s úsměvem na rtech.

„Něco v rodné vesnici, než jsem odcestoval do Chromérie, a zbytek tam,“ odvětí klidně.

„Hmm, jen abys věděl, oficiálně mám nové jméno. Rey,“ informuji ho. Pousměje se mým slovům.

„Dala sis nové jméno, zajímavé," odpoví a chvíli pokračuje v tanci. „To, že někdo žije v tvé době, neznamená, že tě všichni museli znát. Byla jsi princezna v dost daleké, a není to hezké říct, ale zapadlé zemi na jihu. Pochybuji, že by někde byl tvůj obrázek,“ pousměje se na mě a náhle změní figuru. Změna mě překvapí a na chvíli vyvede z rytmu. Na chvíli se k němu přitisknu blíže, abych získala znovu jeho tempo, než se s mírným zarůžověním oddálím.

„Ehm, a tohle bude trvat do večera?“ zajímám se na odvedení pozornosti. Byť jeho úsměv mi napovídá, že to vůbec nebyla náhoda.

„Buď, nebo až zavane vítr. Kapitán jim také nemůže dovolit se úplně vyčerpat, pak by byli lehká kořist, kdyby nás přepadli piráti, takže tak. Proč, nelibí se ti to? Nebo nechceš, aby to skončilo?" zeptá se tiše s lehkým úsměvem na rtech. Jeho dodatek však pomíjím bez povšimnutí.

„Právě naopak. Užívám si to a navíc… stále jsem rozhodnutá navazovat kontakty. Přece ti musím dokázat, že jsou i slušní muži, víš,“ vysvětlím mu vesele.

„Na lodi, která ještě tři týdny neuvidí přístav. Jak ty jsi odvážná," řekne sarkasticky a usměje se. „Ale hodně štěstí s hledáním, možná se přitom něco naučíš," dodává vesele. Jeho slovům se jen zamračím.

„Ty nebýváš optimistický, že? Co bych se měla... naučit?" zeptám se trochu opatrně. „A co je na tom zlého, jen se s těmi muži bavit. Kdybych se měla každého bát, rovnou jsem mohla zůstat na hradě," zesmutním trochu.

„Není na tom nic špatného a možná se naučíš, jak je zastavit včas, aby se o tebe vzápětí nepokusili silou. Muži se totiž nechají lehce svést, ale nezapomínají, když mají pocit, že si s nimi hraješ," odpoví a další otočkou ukončí tanec. „Takže se naučíš o tom, co jsi v hradě poznat nemohla. Skutečný svět," poví a usměje se. „Děkuji za tanec. Teď si můžeme na chvíli vydechnout," dodává, sic nevypadá nijak udýchaný. Jeho slova mě děsí.

„Dám si pozor,“ ubezpečím spíše sama sebe. Objímám jednu svou paži a trochu nesměle sklopím zrak. „Děkuji za tanec,“ řeknu tiše a otáčím se k odchodu.

„Mám tě nechat chvíli o samotě, aby ses mohla lépe seznámit?“ ujišťuje se. Jen mě tím ale naštve.

„Po tvých slovech abych se bála na někoho jen promluvit, natož pak seznámit,“ odpovím vyhýbavě s náznakem smutku.

„Mám jen trochu starost, i když jsi tak třikrát starší. Dávej si pozor a vše bude v pořádku. Ostatně na lodi si nic nedovolí,“ zkouší mi dodat odvahy. Nereaguji na něj, jen mu věnuji smutný pohled a otáčím se ke schodkům, ze kterých scházím. Držím se dál mimo dav. Ten rozhovor mi vzal veškerou chuť do zábavy či společenských rozhovorů.

„Co se stalo, slečno?“ ozve se mladý cizí hlas námořníka, kterého míjím. Lehce sebou cuknu při tom zvuku. Nečekaných oslovení jsem již pro dnešek měla více než dost.

„Ah, ale nic. Jen sleduji situaci. Je hezké to vidět, když se všichni tak baví," řeknu s pokrčenými rameny. „A vy, pane? Užíváte si dne?" zeptám se mile.

„Ale, je to docela zábava od každodenního udržování lodě," odvětí klidně, ale pak se na mně trochu posmutněle podívá. „Nevypadáte zrovna, jako by se nic nestalo," oznámí a prohlédne si mě, než skočí u mých očí. „Máte krásné oči, je škoda vidět je smutné,“ dodá s upřímnou starostí.  

„Nic, co by stálo za řeč,“ pousmívám se na něj. Snad skoro následující dvě hodiny jen s Michaelem, jak se mi představil, jen mluvíme o životě. Což je v mém případě docela obtížné, neboť můj život prezentuji jako jednu velkou lež. Nechci mu lhát. Vypadá to mile a nezkaženě. Ale bojím se říkat pravdu. Vím, že pravda na této lodi nesmí zaznít.

Michael je báječným společníkem. Docela rychle mi vrací dobrou náladu i úsměv na rty. Tančíme, smějeme se a řečníme.

Nakonec Michaela požádám, aby mě představil svým přátelům. Tak jo tohle zvládnu.

Odvádí mě tedy k trojici mužů, kteří na jednom ze sudů hrají karty. „Tato slečna se jmenuje Rey,“ představí mě Michael. „Oink, Willy a Frank,“ představí mi a poukáže na každého z nich. Všichni mi věnují zkoumavý pohled, než přikývnou na pozdrav.

„Něco už jsme o vás slyšeli, ale jméno to nebylo. Zahrajete si s námi?" nabízí mi jeden z nich.

Zavrtím mírně hlavou a usednu k nim na zem. „Nikdy jsem nic takového nehrála a nerada bych vám kazila hru,“ pousměji se na dotazovaného. Z mého odmítnutí si pranic nedělá a pokračují klidně ve hře. „A jaké zvěsti, smím-li se zeptat?“ vyptávám se dál, když se nikdo nemá k hovoru.

„Tak před ušima mladých to asi tolik nevadí, i když Michael sotva přestal cucat kozu svý matce,“ ušklíbne se na Michaela Willy. „Tak převážně to, jak divoká a odmítavá jste vůči vašemu majiteli," zasměje se hlasitě, načež zahraje tah ve hře.

Přimhouřím oči při jeho slovech. Ah… jistě. „To víte, ženská hrdost je nevyzpytatelná,“ odpovím s lehce hrdě pozdvihnutou bradou.

„S tou hrdosti bych si starosti nedělal, madam. Tři týdny jsou dlouhá doba na přenocování po boku jediného muže," odpoví vesele muž a vrací se ke hře.

„Já mít ve své kajutě takovou otrokyni, fakt bych se jí zrovna neptal,“ zasměje se druhý. Naprázdno polknu a nejistě se od nich odvrátím.

„Kdo je to? Ten muž?“ ptám se mužů nakonec a pokývu směrem k Thorinovi. Jen dva z nich zvedají pohled od hry, aby se podívali, kam vůbec ukazuji.

„To je Thorin. Pracuje na lodi přes dva roky. Moc nemluví, a když ano, jde z něj strach. Je to divnej chlap,“ ušklíbne se Frank. „Radím vám dobře. Buďte ráda, že vás Grevin nechce nikomu pronajímat, a už vůbec ne tam tomu. Říká se, že dělává moc zvláštní věci. Pro takovou křehotinku jako vy nic bezpečného,“ radí mi dál. Je znatelné, jak jím projela vlna snad odporu? Strachu? Nevím… Vím však dobře, že nejsem jediná, které na něm něco nesedí.

Mírně se na Thorina zamračím, byť mým směrem se vůbec nedívá. „Jen by mě zajímalo, proč na mě tak reaguje,“ zamyslím se nahlas.

„Možná jste to vy, která zabila Fafnira? V hospodě před odjezdem,“ zazní Oinkův hlas. Hra utichne a všichni obrací svou pozornost na mě. Při jeho obvinění ztuhnu. Pak se moje tvář povolí do nejistého úsměvu.

„Takové obvinění je velice vážné, pane, abyste jím ukazoval zrovna na mě. Nicméně je mi líto, že jsem ve vás vzbudila takový dojem. Snad se pánové neurazí, když vás teď opustím. Vaše slova mě skutečně zasáhla,“ odvětím zcela klidně a zatvářím se skutečně dotčeně. Zvedám se do stoje a odvracím k odchodu.

„Takže to nepopíráte,“ pronese zřejmé jeden z trojice. „Fafnir měl rád typ žen, jako jste vy. Ty, co vypadají mladě a mají jiskru v oku. Nikdo ho tu neměl rád, ale takovou smrt si nezaslouží nikdo,“ dodává Oink.

Zamračím se a otáčím po hlase. „Nemám co popírat,“ zamračím se na muže.

„Thorin tam tu noc byl a toho nezajímá kde kdo. Pochybuji, že byste ho zaujala vzhledem, když na palubu téměř nechodíte,“ odpovídá, ale já jeho dovětek už skoro neslyším, rychle se vytrácím do davu. Spěšně vyhledávám Grevina.

„Ještě párkrát vyjdu takhle mezi lidi a brzy na něm někdo spáchá atentát,“ zaskučím tiše Grevinovi, když ho naleznu opírajícího o pár beden.

„Proč? Co se stalo?“ zajímá se s pozdvihnutým obočím. „Vypadala jsi, že ti to tentokrát jde,“ poznamená.

„Eehh, začíná se moc šťourat do toho, co se stalo tehdy v hospodě,“ odpovím provinile. Zamračí se mým slovům.

„Neměl by snad být důvod. S kapitánem byla dohoda, že se neřekne, že ho zabil někdo, kdo pluje na lodi jako její ochránce... Co jsi udělala?" zeptá se na konec podezíravě.

„Neudělala,“ braním se dotčeně. „Jen je prý nezvyk, že se o mě zajímá ten muž… ten Thorin. Ví se, že tam tu noc byl, a kdyby se nic nestalo, neměl by se ke mně,“ odpovídám výmluvně.

„Takže ses znovu ptala na muže, který je proslulý tím, že se jen tak o nikoho nestará a řekla jsi jim, že se o tebe zajímá?“ snaží se docela přesně pochopit situaci.

„Eeeh, možná? Ale ne takhle,“ namítnu, ale automaticky se přikrčím před dávkou kritiky. „Fajn, slibuju, že už se nebudu do ničeho plést. Odezní to… jsou to jen domněnky,“ snažím se ho uklidnit.

Dlouze si povzdechne a pokyne mi, ať jej následuji nahoru na příď. Nahoře se postaví k dřevěnému zábradlí, o které se opře lokty. „No, neděláš to jednodušší. Vypadalo to, že se bavíš dobře, když sis byla zatančit. Myslím, že jsem ale pochopil situaci," promluví klidně a podívá se mi do očí. „Domněnky to jsou, když já sem tam nadhodím, jak jsi divoká a v jedné chvíli si mě k sobě přitiskneš a v druhé se odtáhneš. Neříkám jim přitom, že bychom spolu spali, ale nechávám to jejich fantazii, aby jejich mysl byla zaměstnaná něčím jiným. Neptám se jich, zda slyšeli zvuky nebo zda ten, kdo byl v noci na hlídce, neslyšel vášnivé sténání a jiné zvuky," krátce se odmlčí a podívá se do moře. „Bav se normálně s posádkou, ale zkus jim nedávat více důvodů, proč by tě měli podezřívat z toho, že jsi toho muže zabila. Jinak to budou velmi strohé tři týdny, protože většinu času strávíš v kajutě, kam ti budu jen nosit jídlo a odnášet láhve s..." další odmlka. „Říkáš, že se nic ale nestalo, tak to snad tak je," dodává.

Provinile sklápím pohled. „Skutečně to nedělám naschvál… dám si pozor,“ šeptnu smutně.

„Jsi jen nezkušená a mladá. Neznáš intriky a společnost, sic vůči ní jsi velmi otevřená, dokáže být dost hnusná a vypočítavá. Nedělej si s tím starosti, po tolika letech prakticky s minimálním kontaktem bude trvat, než si na to zvykneš," ujišťuje mě a napije se rumu.

Povzdechnu si. „Není to omluvitelné, když tím neohrožuji jen sebe,“ odpovím zamračeně. „Kdybych se alespoň nemusela skrývat… bylo by to všechno snazší. Byla bych jistější. Zapírám podstatu, na které jsem zakládala desítky let své bytí…“ zatřepu hlavou. „Až dorazíme do Chromérie, snad bude vše lepší. Jen doufám, že cestou zpátky objevíme jinou loď… s čistým štítem, víš?“ řeknu smutně.

„Není jednoduché nechat za sebou to, čím jsi, ale ty to jen musíš skrývat, nemusíš to opustit. Jen zkus být opatrnější a všechno bude v pořádku," odpovídá klidně.

Na chvíli odvrátím tvář, než na něj znovu zvědavě pohlédnu. „Mimochodem to, co říkáš… to, že si tě přitáhnu a pak odstrčím… není to v rozporu s mým postavením? Mohla bych si něco takového vůbec dovolit?“ ptám se zvědavě. Pousměje se mým slovům.

„Vždy, když si myslím, že jsi jen cudná panna, tak se odvážíš říct něco takového. Ne, to, co dovoluji svému otroku v posteli, tak na to se nevztahují žádné pravidla," odvětí a zasměje se.

„Kdybych tě přestala překvapovat, přestalo by tě to se mnou bavit,“ pousměji se mírně.

„Není ničí povinnost neustále překvapovat toho druhého pro udržení zábavy, ale dobrá,“ pousměje se a vítr si pohraje s jeho krátkými vlasy a zavlaje volnou košilí ve větru. „Vypadá to, že je zvedl vítr. Konec zábavy," řekne a podívá se na oblohu. Zároveň s tím slyším dole příkazy, aby se spustily plachty a hudba utichla. „Tak zpět k nudě," dodává a zbytek rumu v hrnku vylije do moře.

„Jak jsi vlastně starý?“ ptám se zvědavě dál, když pozorujeme šramot na palubě, jak se námořníci dávají do práce.

„Dvacet sedm let, slečno,“ pousměje se na mě vesele a poplácá mě po hlavě. Co to ksakru? „Cítíš se na boj?“ zeptá se a přistoupí ke mně blíž.

Žertovně zamračeně k němu vzhlédnu. „Proti tobě? Kdykoli,“ řeknu a vypláznu na něj jazyk. To však byla chyba. Když tak udělám. Bleskově vykročí vpřed jednou nohou a pokládá ji za mě. Pak do mě trochu strčí, a když se zapotácím zpět, chytne mě předtím, než stihnu dopadnout. „Boj ti také nedá vědět, kdy si tě najde," oznamuje mi s úsměvem. Pak mě zvedne na nohy a ustupuje, přičemž přechází do obranného postoje. Prsty jedné dlaně, kterou má nataženou před sebou, vybízí, abych zaútočila.

Po dvaceti minutách cvičení docházím k podobnému bodu jako minule. Ležím na zádech a lapám po dechu. Jen matně vnímám některé pohledy okolních námořníků, které věnují zdvihajícím ňadrům bezvládně ležící dívky. Grevin stojí nade mnou v předklonu a lehce oddychuje. „Lepšíš se pomalu,“ připouští a pomáhá mi se zvednout na nohy. Bolí mě i ty svaly, o kterých jsem nevěděla, že vůbec nějaké mám! „Můžeme se najíst, jestli máš dost,“ navrhne.

„Jo, jídlo by se hodilo,“ připustím a jdeme si tedy spolu pro příděl, než se vrátíme zpátky na naši příď, kde si v klidu vychutnáváme už lehce přejezenou ovesnou kaši, když se za vámi ozve drcení a skřípání dřeva následované zvukem děla z dálky za vámi, ale to už mi třísky zasypají ovesnou kaši. Dělová koule zasáhla horní polovinu hlavního stožáru a ten se zlomí a vyhazuje tak člověka z vyhlídkového koše do vody, což je doprovázeno křikem nešťastníka. Na zádi se ozve zvonec a na lodi vypukne organizovaná panika. Není pochyb, ale řev náhodného námořníka mě ujistí v tom, co si myslím.

„Piráti!“

Grevin odhazuje misku plnou třísek a ovesné kaše přes palubu a běží na záď, aby se podíval, odkud to přišlo a jak jsou daleko. Nemeškám ani chvíli a následuji ho v běhu. Když tam dobíháme, už tam je skupina námořníků včetně kapitána, který se dívá dalekohledem na zatraceně vzdálenou loď. „To je Guner,“ odpoví a zakleje. „Ztratili jsme rychlost a nejsou ani na vzdálenost našich děl,“ zakleje znovu a pak se obrací k posádce. Vyhoďte polovinu děl a nějaké zásoby, musíme získat náskok!“ zařve do posádky. „Teď je to na vás, drafteři, v tomhle úhlu nic neuděláme, a když se otočíme nebo zastavíme, jsme snadný cíl,“ oznámí, načež Grevin vytáhne brýle a začne se kolem sebe rozhlížet.

„Sakra, sakra, sakra, potřebuji víc zelené." Seskočí na palubu a běží do kajuty, odkud bere tornu a vrací se zpět na záď. Loď je asi kilometr vzdálená za vámi, ale je rychlejší, a tak vás pomalu dohání. Má bílé plachty, vpředu jedno dělo a jinak na bocích asi tucet z každé strany. Nicméně pro vzdálenost nevidím zrovna moc detailů.

„Můžu?“ zeptám se Grevina když doběhne se třemi tyčkami s doutnáky. „Na tuhle vzdálenost stejně moc nezmůžeš, ale udělej, co budeš moci, o zbytek se budu muset postarat sám.“

Pevně k sobě stisknu čelisti. Tak tohle mě uráží. Dlaněmi pevně stisknu zábradlí. Mohla bych povolat vítr, ale námořníci jsou příliš znalí. A aby to bylo efektivní, musela bych to udělat jen pro nás a to bych dlouho nevydržela a to už by mě tuplem prozradilo. Ne, zatím je to v pohodě… to zvládneme… jen se potřebuji zbavit té plachty. No tak… pojď blíž… ještě kousek. Teď! Ve chvíli, kdy se začínám soustředit na vzplanutí plachty, zahlédnu ostrý záblesk a pak náraz, jak do zádi narazí plnou silou další dělová koule. Otřes mě přehodí přes zábradlí. Grevin mě stačí zachytit za ruku ještě ve vzduchu a vytahuje mě dřív, než spadnu do vody.

„Podle toho, jak rychle dokážou nabít dělo a zaměřit nás, zasáhne ještě jedna, dvě rány, než se dostanou na dostřel," oznamuje mi Grevin a vytahuje sirky z torny.

„Můžu... můžu se pokusit je zastavit, ale dřív, nebo později by nás dohonili. Není teda lepší dostat se k nim co nejblíž, ať je můžeme dodělat?"

„Napadlo tě, co se stane, když se zpomalíme? Takovou rychlost už nenabereme, a i kdyby jim chytly plachty, vyhodili by kotvu a rozmetali nás na kusy. Rychlost musí zůstat, jestli chceme být mimo dostřel všech jejich děl, až na to jedno. Příští výstřel prostě musím zachytit, ty se soustřeď na plachty," odvětí a zapálí tyčku, když se doutnák propálí až dovnitř, rozsvítí se ostrá zelená světlice, ze které začne čerpat luxin, který skladuje pod svou kůží, takže téměř zezelená.

Jen chvíli na to se ozve další rána. Před lodí se zhmotní zeď ze zeleného luxinu, do které koule narazí a zeď se tak promáčkne. Stejně rychle jak však zeď rychle vznikla, tak i mizí. To už je loď však na mou efektivní vzdálenost. Když se ozve další rána, rychle udělá zeď ze zeleného luxinu, do které koule narazí a zeď se tak promáčkne. Stejně rychle, jak zeď udělal, ji zase nechá zmizet. To už jsou plachty ale na efektní vzdálenost.

Působím na ni tlakem a žárem, až téměř cítím, jak se látka plně usušuje a pak najednou vzplane. Chtěla bych odklonit to dělo, ale bojím se používat jiný druh magie, než který mám povolen. I tak si jsem naprosto téměř zcela jistá, že Thorin ze mě nespouští oči.

Když plachty vzplanou, je vidět, že na lodi propukne panika a velice rychle tak ztrácejí rychlost. I tak se ozve však další výstřel, který je stejně tak jako předchozí zastaven Grevinem. S tím se dostáváme mimo nebezpečí. Ještě několik minut na palubě vládne klid. Všichni očekávají, zda se neozve další výstřel. Ale to už se loď dostává zcela mimo náš obzor.

Grevin ze sebe naráz vypouští všechen luxin a zhluboka vydechne.

„V pořádku?" zeptám se ho starostlivě a podívám se mu do očí. Jsou stále plné zelené. Když si všimne mého pohledu a podívá se mi do očí. Je v nich něco divokého. Jakmile se naše pohledy střetnou, přitáhne si mě rychle k sobě a vášnivě políbí. Není to rozhodně krátký polibek, ne. V tomto je jeho plná vášeň. Silně si mě tiskne na tělo, jako nic si mě vyzdvihne do boků a přitiskne ke kormidelnímu vyvýšení. Tiskne mě k němu, tak, že mezi námi není ani milimetr prostoru. Dravě si bere moje rty, zatímco jedna jeho dlaň spočinula na mém zadečku a druhou mě k sobě přitahuje za zátylek. Teprve po chvíli se naše rty oddálí a on opírá čelo o moje. Byť mě nepouští na zem. Lapá po dechu stejně jako já. „Barva?“ zeptám se zadýchaně.

„Ano, dost silně,“ připustí a naposledy mi zmáčkne zadek, než mě pouští na zem. Jen se však usměje. „Když jsi obětí zelené, děláš, co se ti zrovna nejvíc chce a na co máš chuť. Bez kontroly či výčitek,“ připomene s výmluvně pokrčenými rameny.

„V tom případě se divím, že mám šaty ještě na sobě,“ pousměji se na něj.

„To je docela dobrá připomínka,“ zamyslí se. „Asi jsem se držel zpátky i tak,“ pokrčí rameny. „Máš na mě špatný vliv,“ pousměje se mírně.

Pohledem přejedu palubu, která je už teď docela plná lidí nadšeně oslavující naše vítězství. „Asi jsi mi zkazil naděje na to mládě,“ zabrumlám, když v davu spatřím Michaela. Grevin se ušklíbne. „Jedině dobře. Mně se stejně nelíbil… Není… pro tebe dost dobrý,“ dodá a odtáhne se ode mě o kus. Zmateně na něj pohlédnu.

„Jak dost dobrý? A kdo by byl?“ ptám se zamračeně.

„Nebudeme to teď řešit. Máme co oslavovat,“ zamítne výpověď Grevin.

To už se k nám dostává sám kapitán, který nám oběma potřese s rukou. „Jsem rád, že jsem si vybral právě vás dva, jinak to mohlo dopadnout katastrofálně. Skvělá práce,“ pochválí nás uznale. Posádka kolem nás se po rozkazech kapitána začíná dávat do práce ohledně plavby a momentálně i základní opravy lodi.

„Jestli nás to má potkat znovu, ráda bych si předělala nějaké krystaly. Mohly by se hodit,“ navrhnu.

Přikývne. „Sice to nebude vypadat jako originál draftera, ale něco bychom snad mohli udělat. Z modré ti mohu vytvořit nádobky,“ navrhne a sejdeme tedy společně do kajuty, kde položí tornu na zem a sám si sedne na postel.

„Dobrá práce, Anree. Myslím to vážně, nejspíš jsi zachránila posádku téhle lodi, Takže už se nemusíš vinit za smrt toho jednoho, protože bez tebe by tu zemřel spolu s ostatními,“ pousměje se na mě a pokyne, abych si sedla k němu.

„Ubránil bys to. Myslím, že na to jsi dost silný. Jen bych si přála, abych ti mohla pomoci víc než... žárem," řeknu lehce zamračeně.

„Musel bych udělat nějaké bodáky do vody nebo překážky, aby se za námi loď nedostala, ale i kdybychom se dostali pryč, spálil bych více svého života, nebo by loď skončila v horším stavu," odvětí klidně a opře se o stěnu za sebou.

„Ale těší mě tvá slova, děkuji," usměji se na něj.

„Nemáš zač. Jen jsem ti musel zachránit život, abys nespadla," odvětí klidně.

„Děkuju,“ pousměji se na něj. Pak se na něj hravě zadívám. „Takže, políbit mě bylo to, po čem jsi v tu chvílí nejvíc toužil?" ptám se a v úsměvu lehce skousnu ret.

„Spíš, byla jsi tam, dívala ses mi do očí a chtěl jsem to udělat, tak jsem to prostě udělal. Kdybych se víc nekontroloval, nebo použil víc zelené, máš pravdu, asi bych ti roztáhl nohy," odpoví a zasměje se.

„Takže, pokaždé když dobojujeme, mám od tebe rychle utíkat?“ zeptám se se smíchem a natáhnu se trochu víc na postel.

„Jestli se mezi námi do té doby nic nezmění, pak ano,“ souhlasí s úsměvem. „Ty máš svůj úplněk, já svou zelenou,“ pokrčí výmluvně rameny. „Budeš chtít tedy vytvořit nějaké krystaly?“ zeptá se poté.

„Ano, prosím,“ přikývnu a zvědavě pozoruji jeho počínání.

Nasadí si opět brýle a kouká chvíli do svíčky. Pak vytvoří prázdné tenké duté nádoby, jenž připomínají krystaly, v očích se mu přitom vlní modrá, ale trochu jinak než zelená. Tak nějak organizovaně v dokonalých obrazcích. „Zbytek je na tobě," pokyne mi.

Zamračím se na krystal a na chvíli ho položím na postel vedle sebe. Když si dojdu do torny, odkud vytáhnu vak s vodou, který otevřu a podám vodu. „Kdyby náhodou... budeš hasit," zasměji se na něj. „Nebo to alespoň pak použiju jako zdroj vody, abych to uhasila ve větším měřítku. Ale k tomu snad nedojde," dodám spíš už zamyšleně a sedám si tedy na postel, kde do pravé ruky vezmu křišťál. Zhluboka se nadechnu a velice lehce pomalu začnu posílat svým tělem horkou hřejivou energii ohně. Pomaličku ji vpouštím do krystalu. Je štěstí, že je Grevin vytvořil s tak lehkého luxinu, neboť i tak se mi poměrně těžce přes luxin prostupuje, nicméně to naštěstí jde. Střed se naplňuje a já trochu zesiluji intenzitu, abych vyvolala skutečné zhmotnění. Nejdřív vprostřed krystalu lehce blýskne červená tečka, která se s každým mým pulzem trochu rozzáří a zvětší. Až pulzuje zcela celý křišťál. Naposledy dvakrát přenesu vlnu, než spojení ukončím a pečlivě se na kámen ze všech stran podívám. Vypadal, jako by zářil, byť stěny barvu tlumily, i tak bylo vidět, jak lehce svítí. Oheň se v krystalu při každém pohybu trochu pohyboval. Takže krystal nakonec vypadal jako plovoucí živelný zřící oheň uvězněný v průsvitně dokonalém modravém obalu ornamentů. Musím říct, že byl naprosto uchvacující. „To nevypadá špatně, ne?" zeptám se s úsměvem a kámen mu podám. „Nepálí, tvůj luxin ten žár dobře drží," řeknu uznale.

„A funguje to jako granát, nebo jen jako schránka na energii?" zeptá se, když si prohlíží kámen v ruce, takže jej pomalu otočí a pozoruje živou záři uvnitř. „A dokážeš se soustředit i s vyrušením?" zeptá se s jiskrou v oku a podává ti krystal zpátky.

„Ano, něco jako granát. Jen tohle by nemělo tak velký dosah, kdybych měla čas na soustředění během boje, tak to můžu použít jako zdroj a výbuch i zněkolikanásobit," řeknu a spokojeně pozoruji kámen. „Jak myslíš s vyrušením?" ptám se trochu obezřetně, zatímco si od něj přebírám kámen.

„To zní zajímavě a nevím dost o tvé magii, abych to mohl posoudit, takže uvidíme až při příležitosti. Snad nenastane, ale jeden nikdy neví," odvětí s úsměvem. „Třeba za větru nebo ve špatném vlivu počasí a tak. Šoupni se," pokyne mi a nakonec se přesune za mě.

„Špatné vlivy počasí,“ zopakuji po něm a zasměji se. 

„A teď to můžeš zkusit znovu, já se postarám o rušení. Neboj, vody tu máme dost," ujistí mě a zasměje se. „Pokud na to máš tedy odvahu."

„Až budeš splašeně hasit kajutu, tak to není moje vina," upozorním ho se smíchem. A vezmu si do rukou další křišťál a pomalu ho začnu naplňovat stejně jako první.

Nejdříve ucítím, jak mi studeně fouká na oušku, což pošle zimnici podél žeber a záda. Mé tělo se zachvěje a na chvíli se mi udělá husí kůže. Energie jen nepatrně zaváhá, nicméně poměrně rychle už zase pečlivě plním. „Poryv větru říkáš, jo?“ zasměji se pobaveně.

„Tak na začátek se držíš dobře, otázka je, co se stane, když se situace změní," pronese tiše a místo studeného fouknutí se přiblíží blíže k tvému oušku, abys cítila jeho žhavý dech, který skrývá víc věcí než jen vyrušení.

Lehce přerušeně vydechnu. Mé tělo je ve stálém lehce roztouženém napětí. Když vtom mi v krystalku trochu flafne plamínek. Cuknu sebou, zamračím se a zintenzivním proud, aby se rozšiřoval oheň. S každičkým pulzem pociťuji v dlaních větší žár. „Na tohle máš také meteorologické termíny?" ptám se s úsměvem.

„Jistě, poušť nebo velmi teplé město," odvětí s úsměvem a přesune se za tebe, abych ho nezahlédla ani bočním vidění. Jsem nervózní, když nevím, co dělá.  A pak na šíji ucítím teplo. Co to jen může… Jeho rty. Něžně, avšak vášnivě věnuje polibky mé šíji.

Když si uvědomím, že mi líbá krk, projede mým tělem vlna vzrušení, což se promítne i do mé manipulace s ohněm. Kámen výrazně zazáří a zcela se naplní, byť do těch byl sotva z půlky. Spěšně ho spouštím do přikrývky a snažím se v sobě zkrotit ten oheň, což mi zabere nepoměrně víc času než obvykle. Na chvíli se od Grevina odtáhnu, abych krystaly položila bezpečně na zem, než se vrátím do své předešlé polohy. Stále jsem v lehoučkém třesu. „A... A tohle?" ptám se s nervózním úsměvem. „Skutečně mě chceš provokovat? Neříká se, že hrát si s ohněm je nebezpečné?" zeptám se dráždivě, při čem si skousnu ret. Nicméně beru do ruky další z krystalů a pokračuji.

„To je jen to vzrušení bitvy a listy z padajících stromů," odpoví hravě a čeká, až se zase začnu soustředit. „A nevím, jak je hraní s ohněm nebezpečné, ale není to méně nebezpečné, než si hrát s čarodějkou?" zeptá se škádlivě. Když se začnu soustředit, zpočátku ucítím zase rty, ale tentokrát na mém krku, do kterého se vzápětí vášnivě zakousne.

Při jeho kousnutí vzrušeně vydechnu a vypouštím ze sebe nárazovou vlnu. V mých rukou krystal praská. Na jeho povrchu jsou sic jen drobné prasklinky, ale i tak je nepoužitelný. Energii z kamene pomalu vypustím, aby se samovolně nerozbil.

Zatvrzele si beru další, na který se přísně zamračím. Tse, má to moc jednoduché. Teď na sobě nedám nic znát! Soustředěně se mračím na kámen, který začnu plnit.

V tichosti vyčkává, než si vezmu další kámen a pustím se do práce. V tu chvíli se na mě vrhne stejným způsobem, a k tomu cítím, jak jeho dlaně pomalu obejmou můj bok, ze kterého pomalu sjedou na stehna, kde dráždivě přejíždí až téměř do klína.

Při Grevinově doteku se prohnu v zádech, ale spíš než jako nárazovou vlnou mi energie vzrušení několikanásobně zesílila jako celek, takže krystal musím téměř okamžitě pustit a i tak mi z prstů po dotyku vyklouznou malé plamínky ohně, které však ve vzduchu hned zhasnou. Celé mé tělo se dostává do mírného třesu. A já se zády opřu o jeho hruď. „Grevine," vyklouzne mi ze rtů, byť sama nevím, jestli je to varování nebo prosba...

Grevin si nepřestává hrát s mým krkem, zatímco masáž stehen se stává čím dál tím víc vášnivější a procítěnější. Cítím, jak z něj vychází energie, kterou jsi doposud od něj nikdy nepocítila, a jak vniká do mého těla, seč by se to vůbec nemělo stát. Zároveň však cítím teplo jeho hrudi a žár jeho dechu na svém krku.

Ah! Otočím se k němu čelem a vášnivě si ho přitahuji k sobě, abych ho políbila. Jeho zvláštní energie mě naplňuje, byť jsem z ní zmatená, poskytuje mi požitek, že cítím jeho energii ve svém těle. Neopouštím jeho rty a roztouženě si je beru. Pootevírám ústa, a když mě Grevin napodobí, vklouznu mu do úst jazykem a začnu s ním hrát vášnivý tanec. Tělem se přesouvám tak, abych na Grevinovi seděla obkročmo.

Poddává se mé hře. Téměř hmatatelně můžu cítit, jak v něm narůstá vášeň. Když dosedám na jeho klín, zvedá si mě na klín a přitiskne se ke mně. Hlavu má zakloněnou, když mě líbá, jako kdybych byla jeho bohyně. Teď už spolehlivě cítím jeho ruce na tvém zadečku, který někdy v okamžiku vášně silně stiskne.

Skoro jako na povel se zhoupnu v bocích a otřu se klínem o jeho rozkrok. Rty mu přitisknu na krk, který si beru rty i špičkou jazyka.

Jeho dlaně se z mého zadečku přesouvají ke šněrování mého korzetu, který začnou zkušenými prsty rychle rozvazovat. Přitisknu se k němu blíž, aby měl dost prostoru pro rozvazování. Ale jakmile mám příležitost, sama ho zbavuji košile, jak nejrychleji dovedu a odhazuji někam do rohu místnosti.

Když je on hotový s rozvazováním korzetu, roztáhne ho, aby mi korzet stáhl do pasu. Sedím mu tedy na klíně polonahá. Sklání se k úrovni mých ňader, se kterými si začne vášnivě hrát rty.

Skousávám ret a tiším tak svůj sten. Cítím, jak mám bradavky už úplně ztuhlé vzrušením. Po chvíli jeho hlavu za vlasy zvedám zpět do záklonu a vracím se roztouženě k jeho rtům, při čemž se zhoupnu pánví v jeho klíně a po chvíli znovu. Toužím… toužím po něm.

Vzhlíží ke mně jako k bohyni. Vášnivě zaboří prsty do mých zad a pomalu toužebně sjíždí. I přes oblečení není nejmenší problém rozpoznat, jak je tvrdý, o to víc, když náš kontakt umocním zhoupnutím pánví. Cítím… vím… že po mně touží.

„Vezmi… vezmi si mě,“ zašeptám toužebně, když se na chvíli odtrhnu od jeho rtů. Očima sleduji každý jeho mimický pohyb. „Oddávám se ti…“ pronesu skoro jako tajné heslo k absolutnímu odevzdání touze.

„Jsi krásná,“ pronese jako tichou modlitbu na má slova. Bere mě do náruče a pokládá zády na postel. Pak ze mne klidným pomalým pohybem stáhne látku šatů. Krátce se zastaví nad tím pohledem. A já cítím, skoro jako by se kolem něj zavlnil vzduch. Naklání se k mým rtům, ale jeho ruce rozdělávájí opasek u kalhot, když se mu podaří ho rozdělat, sundá si kalhoty a odkopne někam neznámo kam do místnosti.

V tu chvíli poprvé uvidím jeho ztopořené tvrdé mužství, při jehož velikosti se mírně zachvěji… Byl tak velký. To… to musí bolet. Když uvidí náznak strachu… nejistoty v mých očích, sklání se ke mně a něžně mě dlouho líbá. Nespěchá, netlačí. Jen mě uklidňuje, odvádí mé myšlenky. Nakonec si pomůžu rukou do mě a pak se nakloní nade mě s jednou rukou stále dole, aby mu pomohla. I tak se ale chce přitisknout k mým rtům, a když to udělá, cítím dole tlak, jak do mě pomalu a něžně proniká.

Nebolí to. Ne moc. Ne tak, jak mi vyprávěli. Ne tak, jak jsem si představovala. Přesto však s bolestí zavřu oči a svraštím obočí. Uniká mi ze rtů bolestný sten. Ten však Grevin tiší svými rty.

Cítím, jak se drží na uzdě. Jak se plně neoddává své přirozené divokosti. Ne, je něžný, nikam nespěchá. Pomalu vniká do mě, vždy o kousek hlouběji než před tím. Vychutnává si při tom mé rty, jako kdyby se od nich nechtěl už nikdy odtrhnout. V prvotních okamžicích bolest nepolevuje, ale po čase ji přece jen víc a víc nahrazuje vzrušení. Zatínám nehty do Grevinových zad, když si ho pevně tisknu k tělu.

Posledních několik přírazů se drží ve stejné hloubce, jako kdyby chtěl, ať plně pocítím rozdíl, když do mě vstoupí naprosto celý. Prohýbám se v zádech a vycházím mu tak pánví vstříc. Nejdřív opatrně, pak už jistěji doplňuji jeho pohyby v milostné souhře.

Grevin se jednou rukou opírá, aby nade mnou držel stabilitu, zatímco druhou rukou sjíždí po mých bocích až ke stehnu, které trochu roztahuje, aby mě více cítil a já jeho. Ze rtů mi uniká roztoužený sten.

Cítím jeho rychlý tlukot srdce, stejně jako žhavý dech mezi polibky. Jeho tělo žhne… pro mě. Je to, jako by naše těla byla stvořená jedno pro druhé. Cítím každý příraz, které mi přináší upřímné uspokojení a naplňuje ještě větší vzrušením. V dokonalém rytmu se doplňujeme a střetáváme v jednom bodě, když cítím jeho mužství opravdu hluboko. Při několika takových chvílích i jemu unikne sten. Jeho volná ruka vyhledává moje ňadro, které vášnivě stiskne, a pak s dlaní opět sjede k boku, jako by si vychutnával každičký dotek a chtěl poznat mé celičké tělo.

Po dalších pár přírazech si ho přetáčím pod sebe a sama řídím rytmus. Nejdřív jsem v předklonu, při čemž neopouštím jeho rty. V následujících chvílích se však narovnávám do záklonu. Jeho dlaně se přesouvají na mé boky a sám mi vypomáhá v pohybu.

Vždy, když se od něj odsunu v ohybu, tak mě téměř silou přiráží až na hranici. Cítím, jak je tím zcela pohlcen. Oddává se tomu okamžiku. Svět kolem nás se zúžil jen na nás dva a naši divokou lásku.

Cítím, jak naše energie splývají v jednu stejně jako naše těla. Nebylo to normální, to vůbec ne. Ani co jsem slyšela od ostatních čarodějek. Pro nás dva to však v tu chvíli bylo zcela přirozené. A já nechtěla řešit víc. Nechtěla jsem mít vůbec nic v hlavě. Jen Grevina… jen ten okamžik.

Zničehož nic se vyhoupne do sedu, sic si mě stále nechává na svém klíně. Stále mi vypomáhá zvedat se a přirážet k němu. Možná i trochu moc tvrdě přitiskávám jeho tvář ke své a dravě si beru jeho rty. Ah! Ano! Tak úžasný pocit cítit se naprosto bez zábran. Naprosto volná. Dlaněmi a bříšky prstů zkoumám každičký jeho sval, zatímco v návalech vášně se mé tělo svíjí rozkoší. Dává mi prostor plně se vyjádřit. Nechat svíjet se, brzy si mě však strhává pod sebe. Pokládám mu ruce na zadek a pomáhám mu s dorážením, při tom mu boky vycházím vstříc. Vlny vzrušení jsou čím dál tím víc intenzivnější.

Jemu se ještě zrychluje dech. Je zapřen na loktech a nohy drží u sebe, aby ve mně dosáhl co nejhlouběji, až se naše podbříška při každém nárazu setkávají. Jsem si více než jistá, že se cítí příjemně. Cítím, jak se mu pomalu začínají stahovat svaly, nicméně v rychlosti ani síle to znát není.

Dech se mi zrychluje, můj tep bije jako o závod. Vlny vzrušení se čím dál tím víc stupňují až… „Ah!“ vydechnu s potlačeným výkřikem. Svůj hlas, který touží po křiku, tiším zakousnutím se Grevinovi do ramene. A v tom okamžiku vydechne nahlas i on. A já v sobě cítím větší teplo než před tím. Celé mé tělo pohltí vlna rozkoše stejně jako elektrizující energie, která putuje našimi těly. Nezastavitelně se prohýbám v zádech. Svíjím pod ztělesněnou dokonalostí. Cítím, jak pulzuji, při tom s každým pulzem sebou lehce cuknu. Mým tělem projede menší energetická vlna.

Několik následujících Grevinových přírazů už jsou skutečně s vypětím sil, než se skloní vedle mé tváře a těžce oddechuje. Naklání se ke mně, aby mohl spojit naše rty v naprostém odevzdání a uspokojení. Po několika okamžicích pohne pánví trochu zpět, aby ze mě vyndal pomalu ochabující, byť stále pevný penis. Cítím, jak se mu při tom zachvějí potěšením svaly.

Neodtahuje se od mých rtů, ale pouze přes nás přehodí přikrývku, sic se stále tiskne k mému tělu, aby cítil mé teplo, stejně jako já jeho. 

Autor: Ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pathfinders - 12. kapitola - Bod zlomu: