OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pathfinders - 11. kapitola - V rytmu tance

04.12.2016 (10:00) • Ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 894×

V rytmu tance

Probouzím se v posteli přikrytá dekou. Vedle mě na stole leží miska se studenou ovesnou kaší a v ní tři kousky jablka. Na stole hoří asi do poloviny spálená svíce. A co je nejdůležitější. V místnosti jsem sama.

Zvedám se z postele a jako první se pečlivě obléknu. Dlaní si promnu obličej. Bože… jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko? No nic, holka. Podělala jsi to, tak se s tím budeš muset poprat. Nejsmutnější na tom bylo, že kdyby to se mnou myslel vážně…  možná by to včera dopadlo jinak. Ale až příliš dobře si uvědomuji, že Grevin mě možná někde hluboko má třeba trochu rád, ale nemiluje mě. Vím, že se mu líbím. Že by mě chtěl… ale není v tom cit. Jen touha. Vášnivá touha, která pro tentokrát bohužel ve mně hoří taky.

Z Kruhu jsem odjížděla s hlavou plnou Micaha. Ale teď… Nemiluje mě… Nemiluje, tak proč ho, k čertu, nemůžu dostat z hlavy! Proč po sebemenším dotyku toužím po dalším? Proč jen myšlenka, že by se takhle měl k jiné, mě dostává do kolen?! Proč se tak trápím?... Těžce si povzdechnu. Tohle musí přestat. Jednou a provždycky.

Najím se kaše, a když vycházím z pokoje, sfouknu svíčku. Vycházím na palubu, kde vracím misku. Všímám si na sobě několika náhodných pohledů. Snažím se jim nevěnovat však pozornost. Všem, až na jednu skupinku.

Grevin se baví se skupinkou námořníků kus ode mě. Docela rychle mě zpozorují, a když se tak stane, tak se všichni čemusi zasměji. Všichni včetně Grevina, byť jeho smích je spíše společensky nejistý. Přimhouřím zlobně oči a přecházím na příď lodi, kde se opřu zády o zábradlí a pozoruji palubu. Grevin ještě chvíli s námořníky o něčem vášnivě diskutuje, než se omluví a přichází za mnou. Zastaví se pár kroků ode mě.

„Chceš mi říct, co se stalo?“ zeptá se.

„Chceš mi říct, čemu jste se tak dobře zasmáli?“ oplatím mu. Pokrčí rameny.

„Něco jsem si vymyslet musel, jinak by si sami mohli začít domýšlet. Taky mi to nedělá radost, ale vymyslel jsem si nějakou lež, abych vysvětlil tvůj včerejší útěk,“ odvětí smířlivě.

„A to?“ prsknu zamračeně.

„Že jsme pili, a když jsem se ti snažil nevhodně dostat pod sukni, tak jsi utekla,“ odvětí klidně.

Odvrátím tvář pryč a zlostně stisknu čelisti k sobě. „To ses moc kreativně nepředvedl.“

„Tak lži jsou nejlepší, když je v nich nějaká pravda, a tohle je docela výstižné, nemyslíš? Jak jinak bys vysvětila, co se stalo?“ táže se.

Zamračím se. „Jsem hodně jiná než ty.“

„To ano. Potlačuješ své tělo, protože myslíš na pravou lásku?" otáže se a posadí se vedle mě. „Každý se chováme jinak, ale není vášeň a dokonalost to, co hledá většina žen?" pokračuje spíše řečnicky.

„Čekala jsem dost dlouho na to, abych byla rozhodnutá oddat se muži, který mě bude milovat. Mně nejde jen o ten akt... o tu vášeň. Pro mě je to naprosté, absolutní odevzdání tomu člověku. Nikdy nebudu tou, která přichází z vesnice do vesnice a bere si muže jednoho po druhém... ať už mě něco láká sebevíc... neunesla bych hanbu, že budu jen jednou z mnoha. Ten akt, kdy se to prostě stalo, protože byli oba nadržení jako králíci. Ne... to raději nikdy nepoznám teplo mužského těla, než žít s myšlenkou, že jsem se jen levně prodala muži, kterému jen dobře posloužím, snad se bude chlubit, že ošukal princeznu čarodějku, a já uvidím jen jeho záda,“ zavrčím na něj vztekle.

„Tak to je rozhodně hrdé, a ačkoliv nemusím souhlasit, že bych se považoval za jednoho z těch zmíněných, víš, že to není moc lehké cesta, kterou sis zvolila? Myslíš, že ucítíš vášeň a touhu jen se mnou? Cesta je plná krásných a dokonalých mužů, kteří tě budou pořád dostávat do stejné situace, jako ses ocitla včera. Budeš mít dost síly, abys je všechny odtrhla včas, nebo se bude opakovat to, co bylo v hospodě?“ ptá se dál.

„Raději hrdá, než zneužitá,“ trvám si na svém dál.

„Není to zneužití, když uposlechneš své tělo," odpoví klidně a nadechne se mořského větru, který na nás doráží. „Když to chce tvé tělo, jak by to mohlo být špatné, když s tím oba souhlasíte?" ptá se klidným hlasem dál.

Mírně se zamračím jeho slovům. „Nevím, jestli bych zvládla odevzdat jen tělo… aniž by se časem neprojevil cit… a pak vidět onoho muže a jak se dostatečně uspokojí, jak přímo přede mnou svádí jinou ženu…“ na chvíli se odmlčím. „Ano, možná by mi zbylo pár hezkých vzpomínek… ale něco by při tom chybělo. Milování by nemělo být jen o těle. Navíc, co když Micah skutečně čeká? Co když pak před ním stanu… a on bude vědět, že jsem na něj nečekala?“ zeptám se smutně. „Nechci mu ublížit,“ dodám tiše.

„Nemyslím si, že by se snažil před tebou svádět další ženu. Jedna z věcí, které ti nemohu odepřít, je tvoje elfská krása. Pokud by ses milovala s mužem, nejspíš by se do tebe zamiloval, a pak kdo ví, třeba by ses zamilovala do něj," odvětí ti klidně a mírně se pousměje. „Jestli to je tvé rozhodnutí, tak se ti ho nebudu pokoušet vymluvit. Nemusíme už opakovat, co se stalo včera. Svedeme to na jednu chybu, podlehnutí touze těla a zapomeneme na to, ano?" zeptá se s lehce povzbuzujícím úsměvem.

Při jeho slovech k němu nejistě pozvednu pohled. „Krása?... Láska je snad založená na něčem jiném, než kráse..." odpovím nejistě. „A ano... bylo bych ráda, kdyby se to neopakovalo... bude to tak lepší," pousměji se na něj mírně.

„Když poprvé zahlédneš muže, nebo muž ženu, nestihne na ni promluvit, vymění si jen pohledy. Není krása očí to, co tě zaujme?" zeptá se. „I proto, že jsem drafter, se v mých očích odráží to, kým jsem, a neskryji to. Kdybys ses ale všem kolem sebe měla dívat do očí, tak nestihneš udělat krok. Proto tvé tělo, tvé křivky, mohou zaujmout muže natolik, aby zvedl pohled k tvým očím," odvětí a zavrtí hlavou. „Ale to není to, co jsem myslel. Neříkal jsem, že by se muž do tebe zamiloval kvůli tvé kráse, ani kvůli sexu, který by byl jistě dobrý, ale abych se přiblížil trochu k tomu, o čem mluvíš ty, tak kvůli spojení. Ale nechme to teď. Můžeme si o tom promluvit při něčem jiném než alkoholu," dodává klidně a pousměje se. „Měli jste v hradu alkohol?“ ptá se nakonec zvědavě.

Krátce se zamyslím.

„Jistě tam byl, ale nijak moc se… nevyužíval. Už jsem mluvila o tom, že u nás se především podporovaly omamné látky rostlinného charakteru… různé druhy trav, bylinek i hub,“ pokrčím rameny.

„Opravdu se nedivím, že jste se za těch padesát let nic nenaučili, když tak nějak slyším, co jste tam všechno měli a dělali," odvětí a zasměje se.

„Nic nenaučili? A děláš si srandu?" zaprskám na něj vztekle. „Co umím, je ti málo?" vrčím dál.

„Tak jsem to nemyslel. Spíš to, že místo houbiček by se našlo místo ještě na další jiné cvičení či tréning, nebo něco takového. A umíš toho dost, viděl jsem to na vlastní oči. Nedovedu si ani představit, co pro tebe musí být se někomu ponořit do mysli. Jediné, co mají drafteři podobní, když se dva snaží kontrolovat stejný luxin, pak je to síle vůle. Přemýšlela jsi o tom někdy?“ ptá se s klidným úsměve.

„Nepřemýšlela," přiznám. „Musíš to brát tak, že většinou k nám nastupují skutečně velice mladé děti, nebo splašení mladí mágové, co neví, co s tím. Děti se dají lépe vycvičit. Nejsou tak vzpurní, ale ti starší... mají jiné priority. Byla spoustu afér, kdy se novicové prostě a jednoduše bavili, a vznikaly z toho maléry obrovských rozsahů, protože neumí kontrolovat svou moc,“ vysvětlím. „Ale to k tomu patří. I mágové jsou živoucí bytosti. Kdybychom měli celou dobu trávit studiem... zešíleli bychom. Takže to, co se odehrává na Hradě… zůstane na Hradě,“ podotknu a lehce stydlivě sklopím pohled. „Ehm, no nic,“ špitnu nejistě. „Co jsi udělal nejšílenějšího ve svém životě?" ptám se na odvedení pozornosti.

„Když jsi to nakousla, tak to zní, jako ty máš něco, co by stálo za to říct," odvětí pobaveně. „Když mi řekneš své, řeknu ti tvé, ale začínáš,“ pousměje se na mě a pohodlněji se usadí.

„Není to úplně tak, jak myslíš. Nebyla jsem toho součástí... přímo těch věcí, které mám na mysli. Ehm... V mojí generaci nás bylo celkem pět. Byli jsme všichni mladí. Často jsme experimentovali. Dělali jsme… hloupé věci,“ pousměji se mírně. Všichni jsme požili Roun. Ehm, docela silnou omamnou bylinu. Docela silně zvyšuje nárazově schopnost kapacity, ale chováš se… neuváženě. Bez zábran,“ pokračuji nejistě. „Zahrávali jsem si s vyvolávací magií. No, a podařilo se nám zaplnit hrad Sukubami. Upřímně, je to nebezpečnější, než se zdá. Nicméně jako zázrakem to skutečně všichni přežili, nicméně… No, dejme tomu, že se nám řady rozrostly,“ dodávám nejistě. Grevin se zdá být mým vyprávěním velice potěšen.

„Celkem snadno mohu usoudit, že ty jsi mezi těmi šťastnějšími nebyla, a zároveň jste dost... nadržení, když pod vlivem bylin vyvoláváte něco podobného. Nicméně jsem rád, že jsi alespoň někdy ve svém životě zažila něco takového,“ směje se vesele. Na mé pobídnutí nicméně zvedá přemýšlivě pohled k obloze, než začne mluvit: „Tak když jsem se jednou plavil po moři z Chromérie, tak na lodi byla kapitánova dcera, která byla dost udělaná, ale zároveň dost cudná, aby byla ještě pannou. Mnozí se pokoušeli, ale kapitán se vždy s nimi nějak vypořádal. Po nějaké době a štěstí jsem s ní strávil noc, ale ráno na to přišel její otec. Byli jsme pár kilometrů od pobřeží, ale na lodi jsem se schovat nemohl, takže jsem skočil do vody a udělal si malou loďku, díky které se mi podařilo dostat na souš, byť mě to skoro zabilo,“ pousměje se na mě vesele.

Ušklíbnu se jeho slovům. „Rád riskuješ?“ zeptám se drobným úšklebkem.

„Nevím, zda rád riskuji, ale autority nějak neuznávám, takže když byla pěkná, tak jsme to dali dohromady," pokračuje s neutrální úsměvem.

„Kolik jich vlastně bylo?“ ptám se s pozdvihnutým obočím.

„Nevím, přestal jsem to počítat už dávno. Sex je něco přirozeného pro těla a ty by ses asi divila, kolik lidí to považuje za příjemnou aktivitu, když jednou po pár týdnech navštíví město, a to jak chlapy, tak i ženy,“ pokrčí klidně rameny.

„Cožpak když se žena vdává, už se nevyžaduje prvenství?“ ptám se lehce zmateně.

„Tohle nebyla žádná šlechta. Samozřejmě je to lepší, ale není to podmínka. Většinou si nechceš vzít ženu, protože je panna, ale protože o ni máš zájem. Jediné místo, kde se platí za panenství, je bordel, a tam se platí hodně draze,“ vysvětluji neutrálně. Avšak něco v jeho hlase mě nenechává na pochybách, že tu cenu zná až příliš dobře.

„Chodíváš?“ ušklíbnu se na něj.

„Většinou je lepší si najít nějakou normálně,“ pokrčí rameny. „Nicméně v bordelech jsou o dost zkušenější ženy," poznamená. „Ne že bys poznala rozdíl,“ ušklíbne se na mě. Trochu vzdorovitě odvrátím tvář.

Dopřávám si tak prostor k dumání nad pohybem na palubě. „Překvapuje mě, že taky nejsou časté žádné pijácké veselice nebo tak,“ nadhodím zamyšleně.

„Tohle nejsou piráti, ale námořníci. Disciplína nahrazuje chaos. A i tak se nepije na lodi, většinou. Může to znamenat, že někdo spadne přes palubu, nebo omylem zapálí plachty či jinou věc. Ne, námořníci obvykle pijí více až na souši. Ten rum je tam hlavně kvůli jeho výživnosti," vysvětluje klidně

„Výživnosti,“ zopakuji po něm a nedůvěřivě ho sjedu pohledem, než pokrčím rameny. Ať už je to kvůli čemukoli, chlastu je plné podpalubí. „Ah,“ povzdechnu si a pohodlněji uvelebím. „A čím ses zabavoval ty při tak dlouhých plavbách?“ ptám se s povzdechem.

„Vypomáhal posádce zřejmě nejvíc,“ pokrčí rameny. „Člověk se alespoň lépe seznámí a pak hned čas ubíhá rychleji,“ dodává nezaujatě.

„Hmm, jako otrok… tohle nemůžu, co?“ hádám zklamaně.

„Co myslíš?“

„Mluvit s ostatními sama o sobě, navazovat kontakty a tak,“ vysvětlím s povzdechem.

„Mluvit s nimi klidně můžeš, jestli se nebojíš, že řekneš něco špatně, nebo že se jim nevybaví ta noc v hostinci. Upřímně, nebýt toho, tak si nemyslím, že bys musela mít nějaké zábrany," usměje se. „Jen tamten dost projevil zájem o tebe, když minule využil mé dočasné nepřítomnosti, aby s tebou mluvil. Od toho by ses snad i měla.“

Zamyslím se. „Dost mě zaujal. Ráda bych věděla, co se mu honí hlavou, ale je nebezpečně vnímavý,“ zamračím se mírně a vzhlédnu k jmenovanému. „A navíc, nevím, jak navázat rozhovor… myslím s ostatními,“ dodám nejistě.

„Hraješ si s ohněm, děvče,“ napomene mě zamračeně. „I kdyby přišel na to, že jsi čarodějka, tak s tím snad nic neudělá. Nemyslím si, že by mu to někdo uvěřil, kdyby tě neviděli čarovat, a přes palubu by nás snad kapitán nehodil. Jediné, na co si dej asi pozor, neprozraď cíl, proč jedeme do Chromérie. Taky by to mohl být špeh pro krále a měli bychom problém," dodává už klidněji s úsměvem. „No, s námořníky to je jednodušší, když jsi muž, to je pravda. Na druhou stranu, teď jsme pár dní od pevniny, takže to začne být horší až s postupem času. Teď by se mezi nimi mohli najít ještě slušní mladíci," vysvětluje a lišácky na mě při tom mrkne.

To jako? Ah, aha… lehce ucuknu tváří do strany a trochu s větší nejistotou sjedu pohledem ostatní. Docházím k názoru, že nejlepší bude docela rychle změnit téma, než celá zrudnu.

„Když jsi říkal, že využil tvé nepřítomnosti. Proč vlastně? Když chce zjistit, co jsem, proč ne před tebou? Vidí snad v tobě hrozbu?“ zajímám se dál.

Pokrčí rameny nad mými slovy. „Tak třeba si myslí, že jsi lehčí terč, když jsi sama, protože mluví přímo s tebou a já do toho nebudu skákat. Plus jsi méně zkušená, takže moc nevíš, jak to ve světě chodí, proto udržovat dobrou lež ti dělá problémy. Jestli vytušil aspoň tolik, pak se nedivím, že čeká, až s tebou nebudu,“ odpoví klidně.

Jeho slova si vyslouží jen mé odfrknutí a přesun pozornosti na palubu. Která jen hýřila námořníky, přestože ne zrovna prací. Mírně se zamračím a zkoumavě to celé pozoruji. Pořád někdo chodil sem a tam. Nosili na palubu sudy s pivem i rumem. Vyklízel se prostor, postupně začali i přicházet další s hudebními nástroji.

Nebyla jsem rozhodně jediná, koho ten zmatek zaujal. Postupně se ze svých kajut vynořovali i ostatní cestující.

„Co se to děje?“ ptám se Grevina, který to celé pozoruje s mnohem menším zaujetím a nadšením jak já.

„Vítr je mrtvý, takže posádka nemá nic na práci. Mohla bys říct, že je to způsob jak udržet morálku na lodi,“ vysvětlí a unaveně se zvedá do sedu ke mně. „Můžeš se jít převléct do něčeho lepšího a můžeme se připojit,“ navrhne s jemným úsměvem. Nadšeně přikývnu a odbíhám tedy do kajuty převléci se do černých nově koupených šatů. Mezitím ke mně doléhá rychlá hudba a dokonce i dupot. Vycházím tedy ven. Paluba je již momentálně zcela plná námořníky i cestujícími. Tleskot i dupání se sjednotily do jednotného rytmu, povzbuzujíce tančící, kteří utvořili kruh.

Unešeně sleduji to veselí a téměř omámeně dochází zpět ke Grevinovi. Všechno to vesele pozoruji. Nikdy jsem nebyla na žádné zábavě. Tohle bylo tak jiné… tak živé. Zvláštní pozornost věnuji prazvláštnímu rychlému tanci. Po několika kouscích si jsem snad i poměrně jistá jeho pravidly, byť musím uznat, že většinově spočíval zřejmě spíše v improvizaci.

„Pojďme dolů,“ žádám Grevina ale nečekaje na odpověď už ho začnu táhnout za paži po schodkách a dál do davu. K mému překvapení se dokonce ani tolik nebrání. Připlétáme se ke kruhu ohraničující tanečníky a přidáváme se k tleskotu. Námořníci nám dokonce přenechávají trochu prostoru, abychom mohli stát v první řadě, a já o to více hltala celou živoucí atmosféru. Mám dojem, že rytmický hřmot rukou bije stejně jako mé srdce. Líbivé tóny benja i loutny jsou jako vlasce mých myšlenek. Ta hudba zněla mým tělem. Téměř doslova nutila k pohybu, k rytmickému kroucení boky.

Kruh momentálně opisují čtyři páry. Z toho dva skutečně vytrvalé. Proplétají se a svádí. Je to tak… živé… tak ohnivé.

Po chvíli cítím, jak do mě někdo trochu drcne. Podívám se za pohybem a poskytne se mi tak pohled na staršího muže s šedivými vlasy a hustým knírem, avšak v elegantních šatech. „Tak co, slečno, nechcete si také zatančit, abychom nepozorovali pořád jen námořníky, když tanec odjakživa sloužil chlapcům jako cesta k srdci jejich dívek?" zeptá se a příjemně se usměje, přičemž se mu pozvedne knír.

Jeho slova mě lehce znervózní. „Cožpak vy umíte takový tanec?“ zeptám se a poukáži na momentálně samostatně hýřícího muže. „Neřekla bych, že je to zrovna váš šálek kávy, pane,“ pousměji se na něj lehce.

„Já jsem tenhle tanec uměl ještě předtím, než jste byla na světě, slečno. Čtyřicet let jsem sloužil na moři a dalších pět na souši. Co já se něco naskákal za ty všechny roky, i kdyby to bylo uhýbání před šípy a magií," dá se do hlasitého smíchu. „Ale je pravda, že už nějaký ten rok neskáču. Pro vás ale, slečno, bych to rád ještě jednou zkusil, kdybyste šla do té ostudy se mnou," pokračuje vesele a je vidět, jak mu oči skoro září.

Jeho slova mě trochu děsí. Je dost starý na to, aby pamatoval na tu aféru. Aby pamatoval na moje jméno. Přesto. Líbí se mi zář v jeho očích. Takovou by měl mít v očích každý. S jemným úsměvem přikývnu. „Upozorňuji vás ale, že jsem to nikdy nedělala, tak snad vám neudělám ostudu,“ pousměji se na muže.

„Ostudu, tu snad udělám jen já vám,“ odvětí se smíchem, a když skončí tančící muž, tak mě bere do rámě a odvádí na vytvořený parket. Když dojde do středu, tak mě pouští a začne na svůj věk dost slušně skákat a střídat nohy, sice ne tak vysoko, jako jeho předchůdci. S úsměvem se snažím napodobovat pohyb mužů přede mnou, ale brzy zjišťuji, že to vypadalo mnohem jednodušeji, než to ve skutečnosti je. A že mé šaty jsou pro něco takového velice nepraktické. Začínám cítit, jak se mi pletou nohy, jak pomalu ztrácím rovnováhu. Mou záchranou je starcovo udýchání. Narovná se a odvádí mě zpět do davu. Zničehož nic se u nás zjeví Grevin s veselým úsměvem.

„Docela ti to jde,“ pronese a zasměje se.

„Co se směješ, zkus si to v tomhle,“ odseknu mu, byť se smíchem, a poukáži na svoje šaty. Chci se vzdálit více do davu, abych si mohla odpočinou.

„Tak to nikam, ne. Nikam nejdeš,“ zastaví mě a přitáhne si mě na hruď, přičemž mi stiskne jednu dlaň povytaženou do vzduchu a druhou obtočí okolo pasu. „Možná nemůžeš poskakovat jako oni, ale jsou i jiné tance, které by ti mohly jít,“ pousměje se na mě a pak pohlédne na starce vedle nás. „Snad vám nebude vadit, když si ji na chvíli půjčím,“ pousměje se na něj a s tím plynule přechází do polky, se kterou začneme v rychlých otočkách kroužit po kruhu. Znám ten tanec. Byť ne v tak těsné blízkosti, ale byl to jeden z těch, který jsem tančila na plesech. Když mě pouštím, stáčím se do piruety a končím v mírné úkloně. Grevin se na mě pousmívá, načež ke mne přistoupí a za rámě mě odvádí zpět ke starci a sám někam mizí do davu.

„Odpusťte to přerušení, ani jsem vám nestihla poděkovat za hezký tanec“ pousměji se na starce.

„Nic se nestalo, slečno, potěšení zcela na mé straně. Aspoň budu mít na co vzpomínat, až budu nucen znovu trávit dny na lůžku. Jak se jmenujete, slečno? Aby měla vzpomínka i jméno," zeptá se s úsměvem.

„Nucen, pane?“ podivím se.

„Ano, ať už to bude mít na svědomí ošetřovatelka, moje dcera nebo kdokoliv jiný, kdo se rozhodne, že se mi chce vetřít do přízně dříve, než natáhnu bačkory, ale já se nedám, takovou radost jim neudělám,“ zasměje se zvesela. Musím se jeho úsměvu pousmát.

Jméno… je dost starý, aby si pamatoval. Je příliš nebezpečné pro mě používat své jméno. Hmmm, tak co třeba?... „Vzpomínce smíte připsat jméno Rey,“ pousměji se na muže.

„Moc rád vás poznávám, překrásná Rey,“ pousměje se na mne a zdvořile mi zlehka políbí ruku.

„Potěšení je na mé straně,“ pousměji se nad jeho způsoby. Ah, ano. Takové chování jsem nezažila už celé roky. Kéž by se Grevin také takhle projevil… Moment?! Grevin?! Chci říct Micah! Mezitím se ke starci připlete mladí dívka v elegantních modrých šatech. Téměř podstrkuje starci židli, na kterou dosedává. Všimla jsem si jí i dřív. Obdivovala její půvab.

„Má dcera Amélie,“ představí mi dívku stařec. „A tato půvabná dívka je Rey,“ dodává s lehkým úsměvem.

„Těší mě,“ špitne dívka a natáhne ke mně ručku k seznámení. Pousměji se tomu činu.

„I mě moc těší,“ přikývnu a příjmu její dlaň o poznání sebevědoměji.

Stařec mezitím obrací svou pozornost k hýřícím tanečníkům. „Není obvyklé, aby dívka cestovala na takové lodi sama,“ poznamená dívka a rozhlédne se po všudypřítomných námořnících.

„Proto necestuji sama,“ odpovídám dívce. Pramálo se mi však chtějí říkat ty báchorky o otroctví, tak prostě neříkám nic. Má odpověď však dívku více než uspokojí.

„Oh, takže vy cestujete s nějakým mladým mužem?“ vyptává se, zatímco zvědavost jí téměř žhne z očí. Znejistím pod jejím upřeným pohledem.

„No… vlastně ano, dá se to tak říct,“ souhlasím nejistě. „Vlastně, jestli byste si to přála, mohu vás seznámit,“ navrhnu dívce. To, že by Grevin zde na palubě spal s jinými ženami, by mě, doufám, dostatečně odradilo, abych po něm přestala toužit já…

„Ani nevím, se kterým mužem tu jste,“ zamyslí se, než však na to stihnu jakkoli reagovat, pokračuje: „Jaké je to cestovat po boku muže a v noci s ním sdílet lóže?“ ptá se se zčervenáním, přestože že je více než vidět, že jakékoli moje slova bude hltat očima. Na její otázku nemám slov. „Odpusťte mou zvědavost, ale nedostávám se do kontaktu s ženami, které by něco podobného dělaly,“ vysvětlí jako pobídnutí. Vyvalím na dívku oči. Ta se teda nezdá a ještě takové otázky před jejím otcem? Zmateně pohlédnu na starce, nicméně jeho plná pozornost však patří parketu.

„Promiňte, ale zřejmě došlo k omylu, já s nikým lóže nesdílím,“ vysvětlím dívce popuzeně.

„Ale,“ namítá dívka nervózně. „Znám všechny z pokojů cestujících, kteří jsou s námi v podpalubí, a to jsou jediné kajuty, kde je víc postelí, takže jestli nespíte s námořníky dole, tak musíte spát v pokoji s jednou postelí,“ trvá na svém zvědavá dívka. Zamračím se jejím slovům.

„To stále neznamená, že sdílíme postel,“ namítám. „Máme v kajutě nataženou síť, takže…“ vysvětlím dívce s opravdu nevhodným tématem. „Odpusťte, ale budu vám muset opustit. Přeji příjemný večer,“ pokynu dívce a pak se rozloučím se starcem a mizím v davu. Hah, to bylo o fous. Zmateně proplouvám davem, než se mi podaří dostat alespoň trochu ke kraji, opřu se lokty o zábradlí a chvíli nabírám dech.

„Já věděl, že si ke mně najdete cestu,“ slyším hlas kousek ode mě, když se však rozhlédnu, prvně nikoho nevidím. Až když zvednu pohled, tak spatřím Tichého muže, jak sedí na bednách. Seskakuje ke mně a dostává se tak k mé těsné blízkosti. Poodstoupím o krok od něj. Ksakru…

„Nebavíte se s davem?“ zeptám se na odvrácení pozornosti a pokynu směrem k tančícím. Jeho pohled se ode mě neodtrhává.

„Bavíme se tím, co vidím. Tak co to bude dnes? Zkusíte na mě něco? Budeme pokračovat tam, kde jsme přestali? Nebo si snad chcete zatančit?“ zeptá se posměšně a trochu při tom přimhouří oči.

„Nevím, jak jsem se vám znelíbila, že trpíte utkvělou představou, že vám chci něco udělat,“ pousměji se na něj s lehkým úsměvem. „Snad bych jen ráda věděla, s kým mám tu čest,“ pobídnu ho s lehce pozvednu tvář s hrdosti k němu.

„Thorin, prostý námořník,“ představí se podává mi ruku ke stisknutí. „A vaše jméno?“ vybídne mě. Jen chvilkově se zamyslím.

„Můžete mi říkat Rey,“ odpovím mu a příjmu jeho dlaň, při čemž se pokouším do něj vypustit impulz energie, aby mi o něm prozradil víc. Když se mě však dotkne, nedokáži to. Něco mi v tom brání… Nejde mi se k němu energeticky vůbec dostat! To není člověk… Využívá mého zmatení a stiskem dlaně si mě přitáhne k sobě.

„Hezká odpověď,“ pochválí mě uznale šeptem do ucha. „Nicméně to znamená, že to vaše jméno není,“ ušklíbne se krátce. Jsem jako v transu. Opravdu si nejsem jistá, jestli to, že se nemůžu pohnout, je způsobeno šokem, nebo v tom má prsty on. Co se to, ksakru, děje?! Druhou další stiskne můj pas a přistoupí tak ještě blíže. Dlaní cestuje po mých zádech až k mému zátylku. „A řekněme, že zkušenosti jsou to, co mě před vámi varuje,“ šeptá dál a jeho horký dech mě nejistě rozklepává.

„Máte snad zkušenost, že vám mladé dívky ubližovaly?“ ptám se ho s dráždivým podtextem. „Proč se mě obáváte, Thorine? Proč jsem přivábila váš pohled?“ ptám se ho dál. Chci namítat. Chci se od něj vzdálit, chci! Ale nemůžu se hnout. Nejde mi ani se slovně bránit. Je to jako téma, proti kterému nemůžu vůbec nic dělat. Ani pomyslet na jeho odtrhnutí. Byla jsem si už zcela jistá, že to přirozené není…

„Získal jsem zkušenosti, že nezkušené mladé holky zabíjí myšlenkou nešťastlivce, který si myslel, že má šanci, když mu dala falešnou naději. A na té magii něco bylo, ale byla jste to vy, která mě vyhledala pohledem po vašem příchodu na loď, a nemusím to zcela chápat, ale vím, že jste se snažila něco udělat. A pomalu začínám zužovat možnosti,“ odpovídá a jeho rty se lehce otřou o mou tvář.

„A které se tedy dostaly do užšího výběru, smím-li se zeptat?“ zeptám se skoro omámeně. „Žádné naděje jsem nedávala. Zcela jasně jsem dala najevo, že o nic podobného charakteru nemám zájem. Konala jsem v sebeobraně,“ ospravedlňuji se zamračeně.

Cítím, jak se pousmívá. „Zeptat se můžete, ale nepovím vám to,“ odvětí a lehce se sklání k mému krku. „Možná jste měla dát jasněji najevo, že nemáte zájem, a nevěnovat mu pozornost ani pohledy. Říkal jsem vám to tu noc, ale vy jste v tom pokračovala. A jestli jste tak silný drafter, proč jste toho muže zabila? Když jste měla takovou sílu?“ zeptá se a zlehka se otře rty o můj krk. To ve mně probudí vlnu nového omámení. Mám pocit, že se zcela nemůžu bránit. A skutečně jsem nemohla… ne, dokud mě měl takhle ve své moci…

„Snad jsem plně neodhadla důsledky,“ přiznávám tiše. „Ten muž neměl zemřít…“ dodávám strnule.

„Kdybyste byla drafter, tak neříkáte, že jste špatně odhadla důsledky. Není snad možné draftovat, aniž byste zcela zachytila podstatu své barvy, takže není nic jako neodhadnutí důsledků. Měla jste říct, že vás ovládla barva nebo jste v šoku ztratila kontrolu. Je vidět, že vám tahle hra moc dobře nejde,“ ušklíbne se pro sebe. Naprázdno polknu. „Oba víme, že nejsi drafter, moje milá,“ zašeptá mi téměř zle do ucha. „Ale ani já nejsem zcela bezmocný,“ ušklíbne se na mě. „To víš,“ zašeptá a skoro bolestně mi zkousne ušní lalůček. „Ještě chvíli, ještě chvíli mi dej, než si pro tebe přijdu,“ zazní jeho zlověstný hlas. „V tu chvíli se mi ukážeš, co je všechno v tobě,“ zní jeho hlas, zatímco jeho dlaň znovu putuje po mých zádech. „Ale do té doby… tohle zůstane naším tajemstvím,“ zašeptá a trošku se oddálí a druhou dlaní mi zavře oči. Tlak kolem mého těla zmizí, ale já jsem nucena ještě chvíli držet oči zavřené. Vzpomínky na celý rozhovor, kdy mě držel… mizí, matou se, rozmlžují…  Až po nich zbude jen nejasná skvrna. Poté jsem schopná otevřít oči. Po Thorinovi není ani památky.

Autor: Ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pathfinders - 11. kapitola - V rytmu tance: