Panenka: Kapitola třetí - Právo na život • OurStories.cz ~ naše povídky

Někdy před námi stojí těžká volba. Volba týkající se života a smrti... A právě teď se musí rozhodnout Lucas. Komu bude patřit Slza Hříchu? Kdo získá naději a právo na život?

02.12.2014 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 583×

Rozhodování bylo těžké, neskutečně těžké. Ani jedna z možností nebyla správná, ale nebyly to Antoniovy oči, které Sephirotova hostitele přesvědčily. Vstal z křesla, zářící slzu skrytou v dlani tak, aby na ni neviděl a nebyl pokoušen tou příležitostí, která se mu otevřela. Přešel k Loutkáři a ležícímu Perfectiovi. Nevesele se pousmál.

„Patří jemu, ne mně, ačkoli mi ji váš přítel dal,“ předal šperk do rukou v bílých rukavičkách. Antonio se zamračil, založil uraženě ruce na prsou a odfrkl si. Copak si to dítě vlastního života neváží? Navíc, jak teď bude před Victorem vypadat?! A skutečně, Loutkář po něm hodil škodolibým pohledem, který jasně říkal, kdo tuhle malou žabomyší válku vyhrál.

„Jsi si tím jistý?“ optal se ten samý muž chlapce, jež mu rubín ve stříbrné klícce předal.

„Myslím... doufám, že ano,“ pousmál se a klekl si k Victorovi, který se spokojeně usmíval.

„Určitě ti sám poděkuje, když ho to naučíš,“ pohladil opět svou Dokonalost a na útlý krček nasadil jemně vypracovaný řetízek se zářícím přívěskem. Tentokrát se neschoval do porcelánového těla, zůstal na povrchu. Ale jakmile se Perfectiova hrudníčku dotkl, opět se ty oči, ty překrásné, skleněné, oříškové oči otevřely. A i když Lucase ve skrytu duše trápilo, že jeho čas je stále vymezen jen na takovou dobu, po jakou bude schopen Sephirotovi odolávat, nemohl se ubránit úsměvu, při pohledu na zkoumavý pohled Perfectiův, kterým si prohlížel okolí.

„Myslím, Victore, že je čas,“ zamručel Antonio opodál.

„Čas? Na co?“ otočil se k němu klečící chlapec.

„Měli bychom už jít,“ pronesl zamyšleně, upírajíc pohled k oknu, kterým je Vítr zavál až sem.

„Už? A-ale co bude dál? A Perfectia vezmete s sebou?“ vyskočil na nohy, obrátiv veškerou svou pozornost na Hřícha. Vždyť jeho mysl sužovalo ještě tolik otázek! Tolika věcem nerozuměl, a kdo by mu měl poradit, když ne oni dva? Antonio a Victor?

„Dokonalost tu zůstane, patří vám, tobě a bratrovi,“ usmál se Loutkář mile. „Ale my opravdu musíme jít, věř, že všechno dopadne tak, jak má,“ dodal ještě, když přistoupil k vyššímu Antoniovi.

„Myslím, že se ještě uvidíme,“ hodil po něm Hřích pohledem, kde po zlobě, která tam na několik okamžiků skutečně byla kvůli slze, kterou si Lucas nenechal pro sebe, nebylo ani památky. Naopak to byl pohled dělající čest jeho jménu.

„A-ale..! Ne! Prosím, přece nemůžete odejít! Musím toho ještě tolik-“ zarazil se. Z jeho rtů vyšel poslední povzdech, jak právě Antoniův ukazováček zarazil další salvu zoufalých slov.

„Už nic neříkej,“ zašeptal a dlaní zakryl chlapcovy oči, které se samy, proti omámené Lucasově vůli, zavřely a jeho hubené tělo zbezvládnělo, jak byl velice něžným způsobem donucen usnout. Nespadl však na zem, neboť Antonio ho zachytil a vyzvedl do náruče jako malou princezničku, kterou jako by se opravdu na ty okamžiky, než byl uložen k Perfectiovi, stal. A Antonio se nad tou sladkostí musel usmát.

„Nejdřív tolik spěchu a pak se zdržuješ,“ rýpl si Victor, na tváři mu však hrál úsměv.

„Nemohl jsem si pomoct,“ odbyl ho a roztáhl svůj plášť, aby oba mohli pohodlně odejít.

„Neřekl bych to do tvé povahy, tolik něhy a péče-“ Byl přerušen ostrým dloubnutím do žeber.

„Dej pokoj, zaslouží si to! Vždyť jsi ho viděl, jak jen je smířený s tím, že brzy umře, a přesto dal přednost té tvé hloupé panence!“ zamračil se Antonio.

„To ti je toho človíčka tolik líto?“ zeptal se trochu zmateně. To proto je Antonio tak podrážděný a jako vyměněný?

„A tobě snad ne?!“ obořil se po bělovlasém ostře, „Jen... Jen myslím, že on za to nemůže a-a-“ Přerušil ho upřímný smích, patřící Victorovi.

„Skutečně jsi teď nevěděl, co říct? Zakoktal ses?“ zeptal se nevěřícně mezi smíchem. „Dneska prohráváš jednu bitvu za druhou!“ nařkl ho, stále se se smějíc.

„Víš ty co? Tak se odsud dostaň sám!“ Tvář Antonia byla stažená do zamračené grimasy, jak mu byla tentokrát Victorova prozíravost jen a jen k zlosti! Vystrčil druhého, menšího bělovlasého muže zpod pláště a sám jediným pohybem elegantně vyskočil na okenní parapet. „To, že je mi Lucase líto, přece nic neznamená,“ dodal ještě chladným hlasem, než seskočil dolů, do temné noci, kde ho opět vítr na svých křídlech odvál tam, kam jen si zamanul.

Victor ještě chvíli stál na perském koberci pod oknem, za kterým zmizel jeho odvěký přítel, stále s úsměvem na tváři, který však už nemusel být tolik škodolibý, proto si mohl dovolit, aby jeho pohled zjihl.

„Však já vím, že znamená,“ zašeptal jakoby ještě k muži, který však dávno v místnosti nebyl. Podíval se na spícího Lucase, který, schoulený do klubíčka, ležel vedle Perfectia, jenž po jeho vzoru zavíral víčka a každou chvilku kontroloval, zda náhodou Lucas svoje oči neotevřel.

Byl to pro Victora pohled na rozloučenou. V podvědomí však cítil, že tohle není sbohem, ale jen nashledanou...

Další den ráno slunce prosvěcovalo nadýchaná oblaka na azurově modré obloze. V dlouhé trávě se třpytily drahokamy ranní rosy, v údolích kolem sídla se povalovaly cáry mlhy. Právě tahle hustá mlha, nízká teplota a v prvé řadě barevné listí, které padalo na zem, jak ho stromy shazovaly, aby se připravily na nadcházející zimu.

A do takového rána otevřel starší z dvojčat oči. Otočil se, neboť spal tváří k oknu, a to zapříčinilo to, že se probudil brzy, už s prvním paprsky podzimního sluníčka. Vstal. Celé sídlo bylo ztichlé, nejspíš byl vzhůru dřív než Lucas, který jej měl ve zvyku budit. Se spokojeným úsměvem vyšel na chodbu. Ale zarazil se. Dveře protějšího pokoje - Lucasova - byly otevřené. Potichu vešel.

„Lucasi?“ zašeptal dřív, než si místnost začal prohlížet. Nikdo mu však nemohl odpovědět, komnata byla prázdná, její majitel neležel v posteli. Vallerio několika rychlými kroky k lůžku přistoupil.

Přikrývka byla rozhozená, prostěradlo nakrabacené a celé lůžko dávno vychladlé. Vallerio se vyděsil. O mladšího bratra se velmi bál! Myslel na nejhorší, možná Sephirot-!

„LUCASI!“ zakřičel do dlouhé chodby a rozběhl se k druhým otevřeným dveřím. Byly to ty, kam včera uložili Perfectia. Zoufale tam vtrhl a- vydechl si. Vždyť mladý hnědovlásek spokojeně spal vedle Panenky, která se dotýkala jeho dlaně a měla též zavřené oči, tedy alespoň do té chvíle, než se Vallerio přiblížil.

„Tiše...“ zašeptaly ty světle růžové rty z porcelánu. Valleria to překvapilo, nicméně přikývl, pousmál se a splnil Perfectiovi jeho přání. Byl překvapen, že je Perfectio schopen mluvit!

Přisedl si na okraj postele, hladíc brášku po vláscích. Lucas se pod těmi doteky zprvu jen trochu zavrtěl, nakrčil čílko, které se ale téměř okamžitě vyrovnalo, a po zvrásnění, způsobeném mimickými svaly, už nebylo ani památky. Víc se pootočil k Perfectiovi, jehož dlaň pevněji sevřel ve své, a ze spánku se pousmál.

Panenka opět napodobovala chlapce a zavřela oči. Valleriovi nezbylo nic než uznat, že bratr je v těch nejdokonalejších rukou v bezpečí a že porcelánová hračka, která se předtím tolik strachovala, aby starší své dvojče nevzbudil v případě jakéhokoli problému, který by ale s největší pravděpodobností neměl nastat, udělá všechno pro Lucasovu záchranu.
Ale ani to neřešilo problém... Co bude dál? Co s Perfectiem?
Valli pohlédl na ležící dvojici se zavřenými víčky. Stejně bude muset počkat, až se bráška vzbudí... A doufal, že to bude již brzy, neboť ho vnitřně užírala taková velká nedořešená věc. Navíc tak nadpozemská...

Ale musel čekat dlouhé hodiny, než se Lucasovy oči zaleskly, jak do nich dopadalo teď už skoro polední slunce. Obyčejně takhle pozdě nevstával, ale po namáhavé noci, která pro něj přichystala několik překvapení a šokujících zjištění, měl snad právo na pořádné prospání. Doufal, že se mu ten zmatek a rozvířené myšlenky v hlavě uspořádají, a ačkoliv byl stále zmatený, jedno věděl jistě. Perfectio, který ho opět s něžným úsměvem sledoval, je od teď v jejich rukou. Ne jako hračka, ne jako výtvor šikovných rukou, ale jako přítel a téměř živá bytost, kterou musí naučit žít, ukázat krásy, které nabízí tento svět. A je to jen na nich.

„Myslím, že máme nového člena rodiny, Valli,“ oslovil mladší svého bratra a spustil nohy z postele. Probral tak bratra ze začtení do knihy, kterou odložil hřbetem vzhůru, neboť si byl jistý, že pokud by musel později složitě listovat, otrávil by si další četbu.

„O čem to... Ty myslíš tohle?“ povytáhl trochu pochybovačně obočí Vallerio a ukázal na Panenku.

„Není to „To“, bráško, prosím. Jmenuje se Perfectio a myslím, že bychom mu tak měli říkat. Víš, v noci se stalo něco... zvláštního, a já myslím, že bychom se o něj měli starat,“ oznámil a vysloužil si tak pohled, který si nebyl úplně jistý jeho duševním zdravím.

„Lucasi, nemyslím že-“

„Nekoukej tak na mě, Vallerio, vím, o čem mluvím,“ vrátil se zase k rudovlasému porcelánovému chlapci, stále sedícímu v peřinách. „Prosím, jsem si jistý, že si to zaslouží,“ zamrkal na brášku a chytil chladnou porcelánovou ruku, jejíž prsty jeho dlaň hned obemkly. „Prosím...“ zašeptaly ty růžovoučké rtíky. „Vidíš? Někdo by ho měl mít rád. Ach Valli, nebude to milé?“ přemlouval mladší bratra. „Bude to náš přítel, třetí Shiaparelli. Vallerio, Lucas a Perfectio. Podívej, za chvíli bude jako my!“
A ačkoliv měl starší z bratrů pochybnosti, nemohl odolat těm dvěma pohledům, které ho žádaly o to samé.

Povzdechl si.

„Jak chceš, Lucasi, jak jen chceš,“ pokrčil rameny a usmál se na oba dva chlapce, kteří se teď spokojeně usmívali jeden na druhého. Vzal rozečtenou knihu a opět se ponořil do složitého děje historického románu.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování