OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Panenka: Kapitola druhá - Duše (část první)

24.07.2014 (20:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 685×

Seděli v mechu, poměrně daleko od ruin. Les nebyl temný, vzduch byl prosycen vůní hub, sluneční paprsky prosvítaly skrz zelené listoví. Na trávě tvořily mozaiky, měnící svůj tvar, podle toho jak vítr houpal korunami stromů. Vallerio se zadíval na porcelánové tělo. Perfectio byl… nahý. Seděl opřený o strom, korálkové oči upřené před sebe. S povzdechem si sundal tmavý plášť a stáhl si tmavou košili.

„Perfectio, já tě obléknu, ano?“ promluvil potichu a začal s činností.

„Zvedni ruce,“ ukázal panence, co po ní žádá a on opravdu ruce zvedl a Valli už mohl rukávy ruce protáhnout. Příslušným otvorem protáhl i hlavu. Přiklekl si k němu a zpod trička vytáhl prameny rudých vlasů. Rozložil je na uzoučká ramena, skrytá teď ve velké košili. Ty vlasy… byly fascinující, jak na ně dopadaly sluneční paprsky a foukal do nich lehký větřík… jakoby žily vlastním životem. A jak byly dlouhé! Až to bylo nepraktické.

„A taky ti upravím vlasy,“ upozornil ho Vallerio. Jakmile se jich dotkl, kolem jeho zápěstí se obtočily štíhlé studené prsty.

„Rudé vlasy… dlouhé… důležité...“ první emoce, kterou Perfectio projevil. Jeho oči… najednou byly tak zoufalé? A mluvil sice opět potichu, ale naléhavě. Vallerio překvapeně zamrkal.

„Neboj se, jen ti je spletu do copu. Aby ti nepřekážely, ano?“ zakryl jeho jemnou ruku svojí. K jeho překvapení lehký stisk na zápěstí nezmizel a chlapec jen začal zuřivě kroutit hlavou.

„Důležité, důležité. Perfectio bez vlasů… ošklivý!“ skutálela se mu po tváři slza. Vallerio jen zaraženě sledoval chlapce před sebou. Plakal? Jak… jak to že pláče?

„V pořádku, Perfectio, vlásky budeš mít pořád. Jen ti je stáhnu, aby ses do nich už nezamotal. Bude se líp utíkat.“ mluvit srozumitelně, s úsměvem, jako k dítěti.

„Ššš, neboj se. Koukej.“ Natáhl se k němu. Drobné ručky mu sice tlačil do hrudi, ale byl slaboučký. „Neboj se, zůstanou ti, nebudu ti je stříhat,“ šeptal stále. Šetrně, ale trochu nešikovně překládal jednotlivé prameny těch přenádherných rudých vlasů.

„Ne, ne prosím,“ šeptal stále Perfectio. Stále se snažil Valleria odtlačit, ale ten se nedal. Konejšivě na něj mluvil a Perfectiovy snahy osvobodit se polevovaly. Konečně měl hotovo.

„Podívej se…“ natáhl dlouhý cop tak, aby na něj korálkové oči plné slz viděly. Perfectio se svých vlasů opatrně dotkl.

„Vidíš? Stále je máš. Všechny. Jen jsou upravené.“

„Budou stejné jako dřív?“ špitl potichu chlapec. První věta, kterou řekl bez zakoktání.

„Slibuji, že budou stejně krásné jako před tím, než jsem ti je spletl.“ Ujistil ho Valli.

„Budeme muset zase jít,“ oznámil jsem mu. Nepřikývl, nedal najevo, že rozumí. Takže ho černovlásek jen vzal do náruče. Opět jen natočil hlavu, aby Valleria mohl sledovat. Tentokrát se na něj černovlasý usmál.

„Vellerio...“ zašeptala panenka.

Už byli nedaleko cíle. Vallerio prošel kolem místa, kde byla jedna z hlídek. Poznali ho a kývnutím hlavy ho nechali jít dál i s Perfectiem v náručí. Ten v pěsti svíral svůj cop.

Došli k malé pevnosti. Vallerio i s Perfectiem v náručí. Už byli očekáváni Valleriovým netrpělivým bratrem.

Vešli do komnaty, která byla až neskutečně rozlehlá, a která ještě teď, díky vhodné volbě nábytku, působila starodávně. Jedna zeď byla probouraná a byly to vlastně dvě spojené místnosti, jak tomu nasvědčovaly i dvě velké postele s těžkými, temně modrými nebesy, každá v jiné části komnaty. Na muže s panenkou v náručí se otočil jiný muž, až nápadně podobný příchozímu.

„Vallerio, konečně,…“ vydechl a vyšel k bratrovi.

„Lucasi… tohle mám u tebe,“ zamručel příchozí muž, poněkud sešlý po dlouhé cestě.

„Jistě bráško,“ nakukoval po schoulené postavičce v bratrově náručí. Byl mimořádně udiven.

„To je…“

„Perfectio.“ Na to zareagovala panenka.

„Perfectio…“ zopakovala a porcelánové rty se usmály na muže, který ji držel v náručí.

„Tak se nenech pobízet a ukaž mi ji!“

„Ehm, Lucasi, je to chlapec,“ opravil ho bratr.

„Ou, omlouvám se,“ usmál se nedočkavý Lucas.

Vallerio přešel i s nákladem k nejbližšímu polstrovanému křeslu, kam Perfectia posadil. Porcelánový chlapec z něj nespouštěl oči. Vallerio chtěl odejít, ale on ho chytil za lem košile.

„Vlasy… jako dřív,“ špitl. Valli se na něj usmál.

„To víš, že jo,“ ujistil ho a pohladil. Lucas jen nechápavě zíral.

„Brácho, potřebuji hřeben,“ oznámil. Druhý stále jen stál a zíral na panenku.

„Lucasi! Hřeben. Pak ti to vysvětlím,“ usmál se na bratra a natáhl ruku, do které mu druhý, mladší muž vložil hřeben.

Valli se opět přiblížil k panence.

„Jak jsem slíbil, budou opět tak krásné jako dřív,“ usmál se opět a rozvázal kožený řemínek, který držel vlasy pohromadě v copu. Rozpletl jej a začal jednotlivé pramínky rozčesávat. Šlo to snadno a tak měl za chvilku Perfectio kolem sebe závoj rudých vlásků. Spokojeně projel hubeňoučkými prstíky mezi pramínky.

Vallerio odložil hřeben na stolek, kde byla mísa s ovocem a skleněná karafa plná červeného vína. Natáhl se po šťavnatě vyhlížející broskvi a zakousl se do ní, až mu po bradě stekla sladká tekutina. Setřel ji.

„Takže, to on je ta Dokonalost? On je to, po čem všichni touží?“ zeptal se se zájmem Lucas.

„Dle všeho,“ potvrdil Valli bratrovu otázku.

„Je nádherný, ale stále nemůžu uvěřit, že on by byl to… to něco z legendy. Ačkoliv uznávám, že oživlá panenka je více než děsivá a... dokonalá.“

„Nevím, proč by nemohl být. Tu legendu zná snad každý. Ale nikdy nikdo neví, co bylo míněno tou Dokonalostí. Každý asi čekal něco jiného, ale… když to tak vezmeš... Opravdu jsme našli dílnu Victora Loutkáře, který je tolik století mrtvý, a v ní oživlou panenku v životní velikosti.“

„Jistě, dárek pro Antonia, ztělesnění samotného hříchu. Ten ho ale nepřijal, neboť… nikdo vlastně neví proč. Ovšem teď, když ho vidím, nechápu ještě mnohem víc.“

„Je to jen legenda, Lucasi. Perfectio je pouze dokonalým mechanismem, který prostě za tolik let nepřestal fungovat.“

„To zní, jakoby tě zajímalo, proč je vlastně možné, že se pohybuje.“

„Na to jsem cestou ani nepomyslel. Ty myslíš jakože… rozebrat?“ podíval se na bratra trochu pochybovačně.

„Mě by nic takového nenapadlo!“ ujistil ho. „Myslím, že něco takového by nemělo být zničeno jen kvůli touze po poznání,“ zamračil se.

„Já na to taky ani nepomyslel. Jen nevěřím, že by mohl být víc než stroj. I když uznávám, že po cestě…“ odmlčel se. Učil se nová slova. A při incidentu s vlasy… dokonce plakal. Zdálo se, že opravdu projevil nějaké emoce.

„Po cestě? Valli, mluv! Chci vědět všechno!“ zatahal ho bratr za rukáv.

„Po cestě plakal. Bál se o své vlasy a...“ začal vyprávět podrobně každý okamžik cesty. Perfectio ty dva jen pozoroval. Beze slova, bez pohybu.

„Je to téměř neuvěřitelné…“ zašeptal Lucas, pohledem přejíždějíc po panence. Vallerio mu přikyvoval.

„Stejně mi vrtá hlavou, na co si vlastně Dokonalost chtěl.“ Zavrtěl hlavou.

„Byl jsem zvědavý. A netvrď mi, že ty ne,“ objal bratra Lucas.

„Klidně se přiznám, že byl. Jenže to nám nepomůže. Co teď budeme s ním…  s Perfectiem… dělat?“

„Netuším. Opravdu jsem nečekal něco takového.“

„Nemůžeme ho nechat jen sedět…“

„Ne? Proč bychom nemohli?“

„Je to téměř živá bytost, Lucasi,“

„Protiřečíš si. Předtím jsi tvrdil, že je jen mechanismem.“ Zvedl obočí mladší z bratrů. Vallerio si jen povzdechl. „Já vím…“ broukl. Byl ze všeho zmatený.

Lucas ho jemně pohladil po tváři a přívětivě se usmál.

„Musíš být unavený, bráško. Jdi se umýt, já panenku pohlídám,“ odpovědí mu bylo děkovné zamručení a unavený úsměv. Vallerio vyšel z místnosti. S tichým cvaknutím se za ním zavřely dveře. Lucas trochu znejistěl, o samotě s panenkou. Postával u okna a nervózně se pohupoval ze špiček na paty.

„Lu-cas,“ přerušilo napjaté ticho tiché, na slabiky rozdělené slovo. Muž sebou polekaně trhl. Panenka na něj upírala svá skleněná očka.

Obezřetně přešel k panence. Ta k němu vztáhla ruku. Lehce se dotkla mužovi ruky. Naklonila hlavu na stranu. Lucas na porcelánového chlapce třeštil oči. Ten jakoby vycítil mužovu nejistotu, pousmál se. Lucas překvapeně zamrkal, ale nakonec mu nejistě úsměv oplatil. Jakoby z toho snad mohla porcelánová hračka něco mít. Pomyslel si.

Přitáhl si jedno křeslo shodné s tím, na kterém Perfectio od chvíle, kdy ho Valli přinesl, seděl. Posadil se naproti chlapci tak, aby mu mohl opětovat pohled do skleněných, čokoládových očí, orámovaných dlouhými, uhlově černými řasami. Jen naproti sobě seděli, ani jeden z nich nepromluvil. Perfectio jen dál držel mužovu teplou dlaň ve svých, na rozdíl od lidských, chladných dlaních, které ale vděčně přijímali teplo Lucasových rukou.

Zanedlouho přišel i Vallerio, v čistém oblečení na spaní. Ručníkem si ještě vysoušel vlhké vlasy. Spočinul pohledem na bratrovi s panenkou a pousmál se. I na něj porcelánová hračka působila dojmem, jakoby byl živý, jakoby mohl být přítelem. Bláhová představa.

Vallerio přešel blíž k bratrovi. Za okny už byla černočerná tma, na nebi ani hvězdička nesvítila. Položil Lucasovi ruku na rameno. Ten se na něj ohlídl a usmál se.

„Jak ti je?“ zeptal se sedícího. Ten záporně zavrtěl hlavou.

„Je čím dál silnější…“ zašeptal potichu. Valleriovi oči se zúžily. Prudce se nadechl a pevněji stiskl rameno mladšího.

„Je mi to líto, Vallerio,“ zvedl Lucas koutky ke smutnému úsměvu.

„Nesmíš to vzdát, bráško. Ještě ne…“ ponoukal zdrceně bratrovi Valli. Ten přikývl, ačkoliv i teď, i v tenhle moment, kdy se všechno utápělo v téměř idylické pohodě a klidu, cítil ten tlak. Tlak, kdy jedna duše v těle chce vypudit tu druhou. Slabší...

Když před patnácti lety byl poražen Sephiroth, poslední z Černých andělů, zaprodal svou duši. Obětí bylo dítě… malé dítě, které se stalo nádobou pro jeho černočernou duši. Neměl teď své tělo, ale jednou, a už to nebude dlouho trvat, přemůže původního majitele - Lucase a opět povstane.

Tradá!! O.o o.O

:3 Další kapitola je na světě! Tedy, ona je na světě už několik dlouhých měsíců, ale bylo několik důvodů, proč jsem ji ještě nevydala. A to hned dva! 

1. - Chtěla jsem počkat, dokud první kapitola nebude mít alespoň 100 zobrazení

2. - Úplně jsem na to zapomněla. 

Ještě stále nevím, jak se to celé bude vyvíjet. Nápadů by bylo spoustu, ale který z nich se stane tím nejlepším? (Pokud vůbec nějaký…) 

Každopádně čtěte, komentujte, ať mám motivaci psát dál a dál... A bůh ví, možná se dočkáte i nějakého konce. :D

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Panenka: Kapitola druhá - Duše (část první):