OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pán hradu! - kapitola 6. Jacob a Jacob?

21.06.2010 (15:00) • Jay • Povídky » Na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 2030×

Pán hradu! Kapitola 6. Jacob a Jacob?

„Zabil jsem ho. Co na to říkáš?“ odpověděl Emmett.

„Mmm... Kde, ho zakopeme?“ odpověděl Jasper. Všichni se podívali na Jaspera a Emmetta.

„Díky, brácha. Jsi fakt kamarád, ne jak tihle, jen čumí a nepomůžou,“ řekl Emmett dotčeně. Rose mu iniciativně vlepila facku. Není tohle domácí násilí? Ale vypadá to, že to Emmetta nebolí, spíš jako by probere. No co už, je to prostě Emmett.

Když jsme konečně zakopali Jacoba na zahradě, byl čas večeře. Vzpomínala jsem, jak jsme ho našli v lese vypadal tak nevinně, ale vyklubalo se z něj pěkný psisko, proto jméno Jacob. Neměla jsem ho moc v lásce, ale bylo mi ho líto. Možná to zní trochu i bezcitně no. Rasa to byla pouliční směska. Měl krásný kukuč, ale nic víc. Vše, co mu přišlo pod nohy, rozkousal nebo rozbil a taky pokousal Jaspera, ten si to nenechal líbit a kousl psa též. Nevyplatilo se mu to, měl totiž blechy. Alice nebyla zrovna třikrát nadšená z toho, že má její spolubydlící blechy. Musel spát v jiném pokoji, chudák.

Povečeřeli jsme a já sklidila ze stolu. Už bylo pozdě, a tak jsem se šla sprchnout. Došla jsem do pokoje a tam se natáhla na postel.

Vzbudil mě něčí křik. Vyděsilo mě to, a tak jsem vyběhla z pokoje a utíkala za zdrojem hluku. Byla to Rose. Emmett se zřejmě dal na pěstování netopýrů. „Dej tu zatracenou zdechlinu ode mě!“ křičela Rose. Emmet ji totiž strkal k obličeji netopýra.

„Ale lásko, to je náš mazlíček. Koukej na ty vočíčka. No není on kouzelný? Takej malý Šlojma. Náš Šlojma!“ vykřikoval Emmett s netopýrem v ruce.

„Žádní netopýři, Emmette! Mazlíček?! Abych ti ho nenacpala...“ nedokončila větu, protože ji zastavil Edward.

„No tak, nechte toho! Emmette, odnes toho netopýra okamžitě pryč z hradu!“ Být Emmett tak se ho bojím, ale to jak se pak začal smát, mě vrátilo zpět k tomu, že se ho nemusí bát. Emmett s pláčem odnesl netopýra z hradu a pak nevylezl z pokoje. Rose byla naštvaná a šla spát do pokoje pro hosty. Zbytek si šel lehnout.

Edward a já jsme měli jako jediní jinou cestu do pokojů. Bylo ticho. Nikdo nemluvil. Když jsem došla k pokoji, popošel ke mně. Dal mi jemnou pusu na rty a odešel do svého pokoje. Byla jsem trochu omámená a zmatená. Vešla jsem do pokoje, práskla sebou na postel a s úsměvem na rtech jsem usnula.

Ráno mě vzbudili děsný otřesy země. Vyšla jsem na chodbu a viděla Emmetta, jak si zkouší ruský národní tanec. Kozáček. Bylo celkem komické koukat na něj, jak tam poskakuje napřed po jedný noze, pak po druhý a ty založený ruce. Najednou z pokoje vyběhl Jasper a řval zemětřesení. Když ale uviděl Emmetta hned sklapl a dostal záchvat smíchu.

Ze spodu jen slyším Jacoba. „Co to je?“ znělo to celkem vystrašeně. Za chvíli byla rána jako z děla a výkřik. Jacob! No tak to už nebude pes. Ti totiž došli. Všichni se seběhli dole a koukali na Jacoba pod lustrem! Tak to je zlí. Všude je plno krve. Viděla jsem Rose, jak omdlela a vykřikla hrůzou. Alice radši odešla a Jasper také. Emmett začal fňukat. Bylo mu to strašně líto, to šlo vidět. Edward nemluvil stejně jako já. Stála jsem tam a koukala na Jacobovo tělo zaházené lustrem a obaleno krví. Vypadá to hrozně.

Všechnu krev jsem umyla, kluci odnesli tělo a lustr. Všichni truchlili. Každý měl na sobě černé oblečení a nikdo se nesmál. Kam dali Jacoba nikomu neřekli, ale postavili památník na zahradě na jeho počest. Zítra bude pohřeb. Je to velice smutné.

Další den odpoledne:

Stoupli jsme si kolem hrobu a Edward spustil řeč. „Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili s naším přítelem. Jacobem Blackem...“

Holky brečely a Emmett s nimi. Dali jsme mu každý jednu červenou růži a jediný Emmett mu dal velkou kytici růží a věnec s názvem „Vzpomínáme na Tebe. Chybíš nám“. Bylo to od něj velice hezké a taky se chová, tak dospěle, jak zpytuje svědomí. Bylo mi ho líto. Nemohl za to. Edward se choval neutrálně, ale šlo vidět, že mu je Emmetta také líto. Všem bylo Emma líto. Nebyla to jeho vina. To byl osud prostě.

Už je to týden od té tragédie. Samozřejmě myslím to, co se stalo Jacobovi jako člověku. Celkem se mi stýská. Začal se chovat normálně. Emmett chodí denně k jeho hrobu, omlouvá se a nosí mu čerstvé květy. Červené růže.

Jasper a Alice dnes odjedou na dovolenou. Někam k moři. Na měsíc a pak musí Jasper zpátky do armády. Sbalila jsem Alici i Jasperovi věci. Měli toho celkem málo. Takže jsem měla vše hned hotovo. Snesla jsem kufry dolů a čekala až dojde zbytek. Vypadali smutně z jejich odjezdu. Nemám slov. Poslední dobou je vše strašně smutné a k pláči, ale najdou se i světlé chvilky. Třeba ty, co prožiji s Edwardem, ale zpět k Alici a Jasperovi. Nevím proč, ale měla jsem strašné nutkaní začít brečet. Všichni odchází a já budu zas sama. Nikdy mi samota nevadila až do teď. Jak jsem poznala tyhle lidi, tak jsem si uvědomila, co je to být s někým. No a teď je konec. Odjede Alice a Jasper, pak Rose a Emmett a zůstanu jen já a Edward.

Nevím proč, ale všichni na mě hleděli. Až teď jsem si uvědomila, že brečím? Já začala vážně brečet. Tohle jsem nečekala. Moc často nebrečím, ale tohle mi podrazilo celkem dost nohy. Poslední dobou vůbec nechápu své chování. Vždyť já taková nikdy nebyla.

Alice to nevydržela, rozbrečela se a rozběhla se ke mně. Objala mě a vzlykala. Já samozřejmě taky. Až jsme usoudili, že by to stačilo, tak jsme se pustili, usmáli se na sebe a přestali brečet. Vzali si své kufry s oblečením, rozloučili se a odjeli. Bude se mi hodně stýskat, i když tu byli jen chvíli, přirostli mi k srdci. Tak dost! Už jen úsměv, Isabello Swan, nebo si tě podám. Musela jsem se pro sebe usmát. Vyhrožuju sama sobě! To jsem to dopracovala.

Co to bude příště?

Už je to hodina od toho, co odjeli a mě je lépe než před tím. Už je čas večeře. Prostřela jsem stůl s Emmettovou pomocí. Byl velmi ochotný poslední dobou. Nestěžuji si, aspoň někdo mi tu pomohl. Zní to krapet sobecky, ale co mám toho celkem hodně. Večeře proběhla v tichosti, sem tam někdo něco prohodil, jinak nic. Sklidila jsem ze stolu, znovu s Emmettovou pomocí, a šla jsem se umýt.

Když už jsem byla hotová, tak jsem si šla lehnout do postele. Nevím, co to do mě vjelo, ale znova jsem se rozbrečela. Vzlykala jsem tak asi hodinu možná dvě, dokud do pokoje někdo nevešel. Podle omamné vůně, co se rozplynula po pokoji jsem poznala, že je to Edward. Sedl si vedle mě na postel a konejšivě mě objal. Trochu začichám, jak to dělají psi, když hledají kost, a cítím krásnou vůni. Je to velice příjemná a omamná vůně. Není možné se jí nasytit.

Když jsem konečně skončila se svým divadlem, tak nastalo ticho. Přerušila jsem ho jako první. ,,Ehm... Omlouvám se. " Nic víc ze mě nevypadlo. Velice inteligentní věta, Bello!

Viděla jsem ve tmě, jak nechápavě zvedl obočí. ,,Za co? " zeptal se. Je slepý?! Vždyť pořád bulím! Jsem jen na obtíž.

„No za to, jak se chovám v poslední době,“ odpověděla jsem zmateně. Vůbec jsem nechápala, jak by tohle mohl přehlídnout?

Pousmál se. „Nemáš proč se omlouvat. Velice dobře tě chápu,“ řekl jako by nic a on mi tykal? Kdy jsme se dostali tak daleko? „Musí to být pro tebe hrozné a těžké, takže když budeš chtít s něčím pomoc, tak jsem zde pro tebe,“ řekl a usmál se.

Má velice krásný úsměv. Nevím ani, proč jsem to udělala, ale naklonila jsem se k němu a jemně se otřela svými rty o jeho. Sladká vůně jeho rtů mě překvapuje pořád.

Autor: Jay, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pán hradu! - kapitola 6. Jacob a Jacob?: