OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Padlí andělé_8

12.01.2011 (12:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1216×

„Co jsi dělal ty?“ zeptala jsem se. Moc mě to zajímalo, ale odpověď jsem nedostala. Ve dveřích stál Chrisil.

Okamžitě jsem si stoupla, stejně tak i Ian. Dívala jsem se na Chrisila a čekala, jak zareaguje. Abych se přiznala, trochu jsem se i bála. Stáli jsme tam, všichni tři, asi několik minut. Než…

„Konečně!“ zasmál se Chrisil a šli se s Ianem potřást rukama. Koukala jsem na ně, jak z jara.

„Jsem rád, že tě zase vidím. Promiň mi to s tím nožem,“ omlouval se Ian a rukou naznačil k jeho krku.

„Ti je v pohodě. Jsem rád, že jsi tady. I za Leu, stýskalo se jí.“

„Hey! Tak prr! Co se to tu děje?“ vyjela jsem na ně. Pohlédli na mě a Ian se začal smát. Chrisilovi cukaly koutky.

„Leo, my se s Chrisilem známe,“ řekl Ian a mě to děsně naštvalo. Zvedla se ve mně vlna vzteku. Dívala jsem se na ně a začínala jsem pomalu vidět rudě.

„Tos mi to nemohl říct?“ začnu řvát na Chrisila. Museli to slyšet i Levet s Abby. „Ani ty?“ otočila jsem se na Iana. Teď na mě koukali nechápavě oni.

„Já, nevěděl jsem, že bych ti to měl říct,“ začal Chrisil a tohle byla poslední kapka. Moje proměna začala. Pálily mě oči jako čert a to ani nemluvím o bolesti, když se mi skrz kůži prodraly křídla. Několikrát jsem bolestně zařvala.

Koukali na mě a Chrisil se tvářil trochu vyděšeně. Tohle asi nečekal.

„Tak ty si nevěděl? Když jsme potkali Mantuse, říkal mi o Ianovi, ale druhý den, jsem si na to nepamatovala! Když jsem ti říkala mou vzpomínku, co přišla spolu s bouřkou, nevěděl si, že by si mi to měl říct?“ řvala jsem na něj. „To tě nenapadlo, že bych dala cokoli, abych Iana přivedla zpět i kdybych za to musela zaplatit vlastním životem? Že bych dala cokoli jen za to, že bych věděla, že je naživu? To tě nenapadlo?“ řvala jsem dál. Všimla jsem si, že mi hoří kůže, ale nic jsem necítila. Asi je to u mě normální, když mám ‚veliké‘ pocity.

Oba dva koukali, jako by jim ulítli včely. Kdybych nebyla šíleně naštvaná, tak bych se možná začala smát. Lítala jsem pohledem od jednoho ke druhému.

„Leo, mrzí mě to, ale-“ začal.

„Prosím tě už mlč! Vy se tu snad všichni jen přetvařujete!“ zařvala jsem a pohled jsem věnovala i Abby s Levetem, kteří stáli ve dveřích.

Prodrala jsem si cestu skrz ty dva, kteří mi stáli v cestě a vyběhla ven. Po tváři se mi začaly kutálet slzy. Běžela jsem celou cestu, dokud jsem nevyběhla z hradu a i pak jsem běžela. Utíkala jsem velmi dlouho, než jsem narazila na menší skály. Byl tam jeden pahorek, tak jsem si na něj sedla. Proč mi to krucinál neřekl? To je opravdu tak necitelný? Bože! Vzhlédla jsem k Nebesům. Nic. Nic se neozvalo. Připadala jsem si strašně sama.

Složila jsem si křídla pod sebe a lehla si na kameny. Koukala jsem na hvězdy, které se pomalu ztrácely v záři slunce. Ležela jsem tam dlouho, bez pohnutí. Ležela jsem tam celý den a pak jsem sledovala západ slunce. Byl krásný, jenže něco mi tu chybělo. Přesněji někdo. Ale na toho jsem byla královsky naštvaná, a měla na to právo. Chrisil mi to neměl zamlčet.

Dívala jsem se zas na noční tmavou modř a nechala svou mysl volně plout. Nepřemýšlela jsem. Vše jsem nechala tak jak je. Jako by se na tomto místě zastavil čas. Volnost…

Ležela jsem. Bez pohnutí. Bez myšlenek. Jen ležela. Musela jsem vidět nejméně už tři západy a východy slunce. Když, najednou…

…dostala jsem hlad. Velmi slyšitelně mi zakručelo v břichu. Zvedla jsem se a protáhla si své ztuhlé svaly. Byla jsem ospalá, naštvaná a velmi, velmi hladová. Neudělala jsem ani krok, když někde za mnou křupla větvička. Ztuhla jsem.

Pomalu jsem se otočila a uviděla černé, veliké, ne, přímo obří psy. Z huby jim čouhaly tesáky veliké, jak má dlaň a odkapávaly sliny. Tedy pokud to nebyl jed. Vlasy na zátylku se mi zježily.

Bylo jich třináct. Stáli rozestoupeni v řadě, jeden vedle druhého a jejich pohledy byly zaměřeny na mě. Ty oči byly černé, jako půlnoc a žíznivé, žíznivé po mé krvi. Jednomu se z hrdla ozvalo temné zavrčení. Trochu jsem sebou trhla. Věděla jsem, že když na ně půjdu s ohnivými koulemi, nepřežiji. Rozsápali by mě, jen co bych hodila jednu.

Velice pomalu jsem své ruce zvedla a zkřížené si je položila na prsa. Zavřela jsem oči a začala velice tiše odříkávat:

„Dife. Tanpri- ede. Mwen an danje. Mwen bezwen èd. Dife- mwen rele ou. Tanpri- ede.*“ Šeptala jsem. Nevím, kde se ty slova vzaly, ale jedno bylo jisté. Pomůžou mi.

„ORAIN!*” zakřičela jsem do ticha a rozpřáhla ruce nad hlavu. Ty jsem ovšem hned dala k sobě a začala s nimi mávat, jak o život. U toho jsem šeptala stále dokola:

„Dife. Tanpri- ede. Mwen an danje. Mwen bezwen èd. Dife- mwen rele ou. Tanpri, ede… Dife. Tanpri- ede. Mwen an danje. Mwen bezwen èd. Dife- mwen rele ou. Tanpri, ede… Dife. Tanpri- ede. Mwen an danje. Mwen bezwen èd. Dife- mwen rele ou. Tanpri, ede… Dife. Tanpri- ede. Mwen an danje. Mwen bezwen èd. Dife- mwen rele ou. Tanpri, ede…“ stále jsem mluvila a hlas postupně zvyšovala, dokud jsem úplně nekřičela.

V ruce se mi postupně zhmotňovala ohnivá koule. Ale nebyl složena jen z ohně, i když ten jsem žádala o pomoc. Uvnitř koule se točily dvě malé kuličky a vypadalo to, že jsou tvořeny vodou.

Stále jsem křičela slova ve starém jazyce. Obří psy ovšem na nic nečekali a jakmile uviděli mou zbraň vrhli se po mě. Sápali se po mě svými drápy, škrábaly svými tesáky. Jeden mě kousnul do lýtka. To jsem ovšem nevnímala. Nic. Žádnou bolest, žádné psy.

Koule byla veliká, skoro jako ten pes, avšak těžká nebyla. Skoro jsem ji necítila. Začínala jsem cítit bolest a tak jsem vykřikla naposledy větu a magickou kouly nabitou ohněm a vodou, jsem nechala dopadnout na zem.

Dívala jsem se na ni, jak padá. Přišlo mi, že čas se zpomalil. Vše jsem viděla zpomaleně. Koule dopadla na zem. Ozvala se ohlušující rána. Psy se zasekli v pohybu. Ani lísteček na větvi se v náporu očekávání nepohnul.

Z magické, ohnivé koule vytryskly plameny ohně, které se natahovali po psech. Když je našly, přesunuly se na jejich kůži a rozprostřovaly se jim po celém těle. Psy bolestně řvali, padali na zem v křečích.

Plameny se začaly zvedat, musely mýt nejmíň pět metrů. Nad námi se uzavřely. Byla jsem uvězněna s pekelnými psy a v jedné veliké kouli. Plameny zasáhly i mě. Sesula jsem se na zem a čekala, až bolest skončí.

Najednou jsem na sobě ucítila něco mokrého a mě došlo, že to jsou ty malé koule vody, co byly spolu s ohněm v magické kouly. Uhasily oheň na mém těle a chránily mě před ním. Pochopila jsem. Oheň se neumí kontrolovat. Sežehne vše a všechny, pokud není ovládán a já ho neovládala.

Prosila jsem ho o pomoc, ano. Ale vodu ne. To něco znamená. Budu se na to muset zeptat…

Malé koule vody se začaly zvětšovat a pohlcovat ničivou sílu mocného ohně. Pomalu ho uhasovaly. Oheň pomalu mizel.

„Mèsi!*“ poděkovala jsem. Voda i oheň zmizeli. Jako by tu nikdy nebyli. Jen jako důkaz, tu zbyl popel z těl pekelných psů. Pekelných psů? Ani ano.

Pomalu jsem se zvedla, ale hned jsem zase upadla. Cítila jsem každičký kousek mé kůže. Bolest se dostavil, jak jsem očekávala. Ale nečekala jsem, že v tak intenzivní formě.

Musím se dostat do hradu, tam mi pomůžou. Proběhlo mi myslí. To se ale lehce řekne.

Zabralo mi asi půl hodiny, než jsem se zvedla. Bolest mi otupovala mysl a tím i mé smysly. Odplazila jsem se ke kraji lesa a popadla nebližší klacek, který jsem našla. Byl veliký a dobře stavěný tak, aby mě unesl.

Belhala jsem se několik hodin, ale přišlo mi to jako dny. Nevěděla jsem jestli je den, nebo ne. Nebe mi totiž zakrývaly koruny stromů. Každou chvíli jsem si musela sednout, abych pak mohla jít dál.

Noha mě bolela snad ještě víc, než růst křídel. Bolestí jsem už téměř neviděla. Vše jsem měla rozmazané a několikrát znásobené. O zádech ani nemluvím…

Uviděla jsem světlo. Tak, pomyslela jsem si. A to je konec. Už nikdy nikoho neuvidím…

Vešla jsem do světla, které ochromilo můj špatný zrak. Šla jsem dál. Šla jsem, a už nic neviděla. Byla jsem slabá. Velmi slabá. Pohltila mě tma…

Šla jsem lesem. Byl překrásný. Šla jsem dál, když můj zrak ochromilo světlo. Až děsivě to bolelo! Nic jsem neviděla. Světlo pomalu ustávalo a můj zrak si zvykal. Vydala jsem se dál. Došla jsem na louku, ale byla zničená. Stromy okolo ní, byly zlámané v půli, některé shořelé. Jejich popel rozfoukal vítr.

Zaslechla jsem, mě trhající uši, dětský pláč. Byl tak intenzivní! Tak bolestný, tak… rozběhla jsem se po zvuku pláče. Běžím, ale nemůžu nikde najít to dítě, které pláče! Kde jen jsi?

Prudce jsem se zastavila. Několik metrů ode mne, stojí mužská postava a s tváří zahalenou v kápi. Dětský pláč ustal. Nestarám se o to a rozejdu se k tomu muži. Vůbec se nepohnul. Stanu před ním

Natáhla ke mně svou ruku, v němém pozvání. Vložila jsem mu svou ruku, do té jeho. Okolní svět se rozplynul. Vidím jen šmouhy.

Začnou ke mně doléhat zvuky. Dětský pláč, výkřiky ženy, hlasité vzlyky, volání o pomoc, krutý smích, dětský pláč, výkřiky ženy, hlasité vzlyky, volání o pomoc, krutý smích…

Ticho. Vše ustalo. Dětský pláč, výkřiky ženy, hlasité vzlyky, volání o pomoc, krutý smích… Nic, jen ticho.

Rozhlédla jsem se po místnosti, ve které jsem se ocitla. Malá, tmavá slizká kobka. Kupodivu se nebojím. Na stěně visí louč, vezmu jí a jdu otevřít dveře. Vyjdu ven a uslyším tlumené zvuky. Připomínalo mi to hlasy. Vydám se za nimi. Všude je tma, jen to malé světlo v mé ruce osvětluje temnotu okolo mě. Zlo je cítit ve zdech tohoto hradu, ale nebojím se. Mě se tu nemůže ni stát…

Jdu dál. Dveře. Veliké, dřevěné dveře. Masivní čerň jen zvýrazňovala jejich velikost. Pokusím se je otevřít, ale nejdou. Zkouším to znovu a znovu, ale nejdete. Frustrovaně ustoupím. Ale ony se otevřou. Z ničeho nic. Sami od sebe.

Na nic nečekám a projdu nimi. Slyším, jak se za mnou zabouchly. Ale vím, že s tím už nic neudělám. Sál je velký, prostorný a zase černý. Každý kout byl vymalován na černo. Nikde žádné obrazy, vázy. Žádná výzdoba. Nic. Jen holé, černé zdi. Jen svícny, umístěné ve stojanech na zdech. Toť vše.

Vydám se doprostřed sálu. Něco mě tam táhne. Je tam. Velký masivní černý trůn a na něm muž, tvář skrývající se ve stínu. Stanu několik kroků před ním a snažím se zahlédnout alespoň část jeho tváře. Ale nejde to.

Zvedne se a pokyne mi rukou, abych ho následovala. Bezmyšlenkovitě jdu za ním. Míjíme sál a za ním další. Stoupáme společně do schodů, dokud nestojíme v malé věži. Na jedné stěně visí obraz, zakrytý plátnem.

Strhne ho. Není to obraz, ale zrcadlo. Podívám se do něj. Vidím tam svůj odraz. Mé černé vlasy září, jako by byly posypány malými střípky. Mé oči jsou temné, jako půlnoční temnota, ale nevidím v nich žádný jas, nic.

Má kůže se třpytí zvláštním třpytem. Pohlédnu pozorněji a uvidím, jakoby malé kousíčky diamantů v mé kůži, které odrážejí světlo svící. Jsem oděna v rudých, korzetových šatech. Jsou překrásné. Krásně kontrastují s mou bledou, třpytící se pletí, vlasy. A oči. Ty kontrastují se mnou samotnou.

Otočila jsem se na muže po mém boku a usmála jsem se. Muž vyšel ze stínu s úsměvem na rtech. Byl to Ian. Můj bratr. Přiskočila jsem k němu a objala ho. Objal mě taky, ale vyrušil nás hlas, který vycházel ode dveří. „Nechci Vás rušit, děti moje, ale máme tu nečekanou návštěvu,“ ozval se hlas. Okamžitě jsem ho poznala. Mantus.

Pustila jsem se bratra a stanula mu po boku. „Rádi se nečekané návštěvy ujmeme,“ řekla jsem, ale můj hlas zněl krutě. Líbilo se mi to. Mantus přikývl a beze slova odešel. Zůstali jsme tam sami.

Vyšli jsme z věže. Následovala jsem Iana. Došli jsme do sálu. Nebyl tu jen jeden trůn, ale tři. Mantus seděl uprostřed. Sedla jsem si po jeho pravici a Ian po jeho levici. Usadila jsem se a dala si nohu přes nohu. Pohlédla jsem na Mantuse a přikývla.

Dveře se otevřely. Do sálu vešly tři osoby. Dva muži, byli oděni celí v černém. Mezi sebou nesli skoro polomrtvého muže. Hlavu měl svěšenou na prsa a tvář mu skrývaly temně černé vlasy.

Muži ho pustili, uklonili se a odešli. Zůstali jsme tu jen mi čtyři. Mul ležel na podlaze, mělce dýchající. Vstala jsem a došla k němu. Nevzhlédl. Stanula jsem před ním a poklekla. Zvedla jsem mu hlavu. Byl to on. Chrisil.

Díval se na mě svýma zelenýma očima. Byl cizí. Byl to cizí muž. A ohrožoval naši zemi. Musel být zničen.

Pustila jsem ho a stoupla si. Zvedl ke mně pohled. Jeho oči mě prosily. Oprostila jsem se od nich a pohlédla na bratra a Mantuse. Přikývla jsem. Oba dva mi přikývli na zpět. Vrátila jsem pohled zpět na něj. Zvedla jsem ruku. Chrisil stoupal do vzduchu, manévrován mou myslí. Když byl ve výšce mých očí, viděla jsem v nich, že je smířený.

Zavřel oči a pak je znovu otevřel. „Leo,“ řekl mé jméno. Nečekala jsem na nic a ruku zaťala v pěst. Jeho mrtvé tělo dopadlo na zem. Otočila jsem se zpět k mým spoluvladařům a krutě se usmála.