OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Orfeova lyra - 8. Posvátný les



Orfeova lyra - 8. Posvátný lesMavis má konečně Fénixe na dosah. Posvátný les otevřel svou vlídnou náruč, ale jeho strážce je obezřetný. Odmítá vydat vládkyni Podsvětí to nejcennější z lůna Gaii bez podmínek.

Špicovala uši a pokoušela se probrat své božské smysly, aby odhalila pozici a identitu tajemného společníka. Mysl se ale nedokázala odtrhnout od těla, aby prolétla celým lesem. Cosi tomu bránilo. Snad Gaia? Promlouvala to ona?

„Jsem-" začala tiše.

„Ale my víme, kdo jsi," přerušil ji bez sebemenšího zakolísání v hlase. „Nás zajímá, proč jsi vkročila do krajiny, jež nás chrání?"

Otáčela se kolem dokola, ale hlas se odrážel od kmenů, kamenů i mechu. Jedno teď ale věděla jistě; ten, co k ní promlouval, ji z blízka sledoval. Obezřetně dál pátrala ve stínech za kmeny mohutných stromů a doufala, že jej zahlédne.

„Když víš, kdo jsem," začala tiše, „pak také víš, proč jsem přišla."

Ozval se tichý smích, stejně melodický jako hlas. „Nejsem věštec," utrousil.

Mavis se uculila. Nadechla se teplého čistého vzduchu, prosyceného vlhkostí lesa a vůní květin. Kdyby bylo možné zapomenout a zůstat tu navždy. V tom všudypřítomném klidu a teple, otevřené náruči matky přírody. Ale tam venku stále čeká dítě a bojí se o ni, potřebuje ji a věří, že uspěje v namáhavé misi.

„Nepřišla jsem ničit ani zabíjet," pronesla do korun stromů. „Mé vidle zůstaly na mýtině před lesem."

Zašustilo listí a Mavis se okamžitě za rušivým zvukem otočila. Krom kývajících se lián, ale neviděla nic zvláštního. Špicovala uši, aby zachytila sebemenší prasknutí větvičky, vrznutí mechu nebo dupnutí. 

V nose ji zašimral silný závan pižma - byl blízko. Tak tenhle ji sleduje a vyzvídá? Napůl člověk - napůl kozel; Pan, bůh lesů hrající tklivé písně na flétnu. Proč se neukáže? Proč otálel, když mohl vyjít ven bez obav?

„Tak pověz, proč vládkyně Podsvětí navštívila naši říši?" nadhodil další otázku zvídavým tónem.

„Hádes," odpověděla prostě, aniž by tušila, že Pan stojí sotva deset kroků od ní.

„Ach," povzdechl si smutně. „Slyšeli jsme..." 

Vystoupil ze svého úkrytu. Vysoký, člověku nepodobný, s mohutnými mufloními rohy zdobící jeho nelidsky vyhlížející hlavu. Velkými kopyty vytvářel v mechu hluboké stopy. Na krku měl zavěšenou velmi starou flétnu, jejíž zvuk prý lahodil uchu. Přibližoval se velmi opatrně, jako plaché zvíře. Velké hnědé oči, které se snad jen velikostí podobaly zvířecím, si prohlížely Mavis, která postávala u silného kmene.

„Nevím, kde teď je," pokračovala, aniž by spustila zrak z dech beroucího stvoření. „Hledám tu odpověď." 

Pan chápavě přikývl. Pomalu došel až k Mavis, nabídl jí své špinavé ruce a čekal. Jakmile se vládkyně Podsvětí dotkla faunových dlaní, před očima měla náhle temno, které okamžitě vystřídala planoucí krajina připomínající Tartarus. Cítila horko stoupající z lávových jezírek i žhavý vánek. A pak zahlédla jeho holá záda, rozervaná od Areova biče. Postával na kraji propasti a hleděl před sebe.

„Háde," oslovila jej měkce.

Nejstarší z Kronových synů se pomalu otočil - šrámy z Olympu byly stále čerstvé. Horký vítr si pohrával s jeho dlouhými černými vlasy, oči se zaleskly.

„Poupátko?" podivil se. Ještě stačila zahlédnout jeho úsměv, než se opět ocitla v posvátném srdci Gaii.

Smutně vzhlédla k Panovi, který skláněl hlavu.

„Chci ho zpět," řekla tiše strážci lesa. 

„Sama víš, že mrtvým život vrátit nejde." Upřímné teplé hnědé oči, kterými se na člověka dívá zvíře, nesly náznak soucitu. I hlas se zbarvil lítostí.

Pan udělal krok zpět a začal na píšťalu hrát smutnou melodii. Pomalu se vracel zpět do husté divoké přírody.

„To je vše?! Proto jsem se trmácela až sem?" křikla Mavis do lesa, který ihned upadl do hrobového ticha. Pan s ústy stále přitisknutými k píšťale chvíli přemýšlel, než odpověděl.

„Jak podobné Orfeovi je tvé počínání!" povzdechl si. „Jenže tobě nestačí jen překročit hranici Říše mrtvých. I kdybys našla cestu do světa, kam jen bez těla může bůh vkročit, tak Neviditelného zpět nezískáš."

Mavis chvíli zírala na strážce, než pevně pronesla: „Prý by pomohl popel ptáka Fénixe."

Pan zbystřil, zastříhal svěšenýma ušima a pak se rozesmál na celé kolo, dokonce i les a zvířata v okolí se smála Mavinu tvrzení.

„Ach ano, to se říká," přitakal nakonec. „Ale Fénixe nikdy nenajdeš. Hnízdí v místech neznámých a vzplane jednou za pět set let."

Přimhouřila oči. „Graie mi prozradily jeho úkryt." Rozhodila rukama a rozhlédla se po prostoru. „Prý je schovaný hluboko v srdci matky Gaii, což je Posvátný les."

„Ty hašteřivé stařeny nemají co mluvit!" rozkřikl se Pan. „Fénixe ti nevydám! Ani planoucího, ani jako homoli popela! Je to posvátné zvíře, jediné svého druhu."

Mavis si povzdechla. Tušila, že s Panem nebude lehké vyjednávání. Riskovala nejednou život, aby se dostala až sem... Teď se nesmí nechat odbýt.

„Opusť náš domov a už se nevracej, vládkyně mrtvých! Ostatně, brzy ti zůstane brána našeho světa stejně navždy uzavřena," zabručel Pan a vydal se do hlubokého lesa.

Posadila se do mechových polštářů a opřela se zády o hrubý kmen. Nemínila jen tak odejít. Obzvlášť ne teď, když po dlouhé době opět zahlédla ty zářivé oči. Oči, o kterých si myslela, že už nikdy nespatří. Hlas, jenž se pomalu ale jistě vytrácel z paměti, znovu řekl tu otravnou přezdívku. Tenké měkké rty stočené do lehkého úsměvu... Musí se k němu dostat, když se nevrátil sám potom, co přiznala, jak jí schází.

„Jak dlouho už truchlíš?" hlesla, tušíc, že Pan je stále v doslechu a stačí jen brnknout na tu správnou notu. Jakmile pravidelné dupání kopyt ustalo, věděla, jak blízko Panovu slabému místu je. „Ty se jí smíš alespoň dotknout... Když to udělám já, rozpadne se na prach."

Pan sevřel flétnu v ruce. Jeho milovaná Syrinx, která jím tak pohrdala, byla od okamžiku proměny stále s ním. Každý večer něžně hladil ten kus rákosí, který z ní zbyl, a tajně doufal, že se nymfa nad jeho smutkem ustrne a vrátí se do původní podoby.

„Co bys byl ochotný udělat pro její návrat?" zeptala se Mavis, ale tentokrát upřeně hleděla na Panova záda. Pomalu se k bohyni otočil tváří odrážející tolik smutku. Přikráčel zpět k nevítanému hostu. 

„I kdybych ti prozradil, kde Fénix je," začal přemýšlivě. „Nestihneš se k Neviditelnému dostat do tří dnů, než se Fénix opět zrodí ze svého popela."

„Alespoň se o to pokusím," pronesla pevně a vstala.

„Odpovědí na tvou otázku není zázračný pták, ale čas," oponoval. 

„Za tři dny zvládnu Fenixe najít, odnést na mýtinu za les a přenést se zpět do Podsvětí. Pak, i kdybych měla ohnivé hřebce uhnat, překonám těch pár mil z Tartaru k Erebu a proberu nejstaršího Kronova syna k životu!" 

Pan kroutil hlavou nad tvrdošíjností ženy, kterou znal jen z vyprávění. Jestli jí při proměně dal Koios jen špetku své moudrosti, musela by uznat, že tento úkol je nesplnitelný. Navíc jemu samému se příliš nelíbilo, aby planoucí pták opustil hranice Posvátného lesa.

„Zavedu tě k Fénixově hnízdu. Ale pod jednou podmínkou!"

Mavis ztuhla. O nějakých větších komplikacích se Graie nezmínily. Těm třem stařenám se prostě nedá věřit, Zeta to říkala dobře. 

„Poslouchám," oznámila stroze, snažíc se nedat na sobě nic znát.

„Mám stejné přání jako ty. Získat zpět někoho, kdo je mému srdci velmi drahý," začal ze široka. „Přeji si Orfeovu lyru. Když její zvuk obměkčil i vládce Podsvětí, pak Syrinx..." odmlčel se. Sklonil hlavu a jemně pohladil píšťalu. „Chci jen opět naslouchat jejímu líbeznému zpěvu. Sledovat ji v kruhu nymf a při tanci v padající rose. Nebudu ji více pronásledovat a očekávat cokoliv, co by se vážným citům podobalo."

„Dobrá," řekla Mavis. Konec konců, Orfeus si společně s Euridikou užívá krásy Elysejského pole. Požádá jej o zapůjčení nástroje. „Ještě dnes ti lyru přinesu," dodala sebejistě.

Pan se uchechtl. „Doufáš, že ti ji Uranos dobrovolně vydá?"

„Jak to myslíš?"

„Po Orfeově smrti vystoupil tento nástroj na nebesa mezi hvězdy. Jen Uranos může sejmout lyru z nebeské klenby. Pokud mi ji přineseš, zavedu tě k Fénixovi."

Mave přimhouřila oči. „Má-li Fénix vzplanout do tří dnů, tak ti nestihnu přinést lyru a včas se vrátit do Podsvětí."

Pan se ušklíbl a přikývl. „Jak jsem již jednou řekl, klíčem je čas." 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Orfeova lyra - 8. Posvátný les:

3. Pulsar přispěvatel
17.03.2019 [14:06]

PulsarZdravíčko, ano pokračovat se bude v následujících dnech. Mám v záloze další dvě-tři kapitoly, musím je jen učesat a vypustit do světa Emoticon Díky za trpělivost Emoticon

2. Maya666
16.03.2019 [15:13]

Těším se na další Emoticon Emoticon

1. siruka
15.03.2019 [21:02]

Ahoj uz jsem ani nedoufala ze bude pokracovani,zhltla jsem to jako malinu.A tesim se a doufam v dalsi dil pac jsem napnuta jak guma od kalhot Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!