OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Orfeova lyra - 6. V prachu a kostech



Orfeova lyra - 6. V prachu a kostechTo, že jsou Graie proradné baby, víme už od pradávna. Dá se věřit jen tomu prvnímu, co poví. Tím ostatním chtějí jen zaset semínko pochybnosti.

Mavis pootevřela pravé oko. V rozostřeném obraze nehostinné krajiny nic nepoznávala. S námahou se posadila, levou tvář otlačenou od Impulsovy srsti, po kterém se celou tu dobu válela. Zvláštní, necítila žádnou bolest, přestože několik hodin strávila pokroucená v sedle.

Rychle se ohlédla za sebe a ucítila úlevu. Mormo se Zetou na zádech se drželi dva kroky za ní.

„Dobré ráno," proneslo s úsměvem dítko.

Mavis místo zdvořilé odpovědi jen zahučela. Shrnula lem levé rukavice, aby si překontrolovala datum a čas. Labyrintem se motaly celých pět dní a nocí. To znamená, že cesta ke Kostěnému vrchu, který je odtud dobře viditelný, skončí za čtyřicet osm hodin.

Obezřetně prozkoumávala nekonečnou pustinu, kterou tříštila nízko sedící mlha a temná mračna nad obzorem. Vzduch byl chladný, ale žádný vánek vlasy nečechral. Shlédla dolů na zem, kterou pokrýval šedočerný popel. Koňská kopyta v něm zanechávala hluboké stopy, jež během několika vteřin zmizely. Paradoxem bylo, že si většina smrtelníků představovala Podsvětí přesně takhle...

Mormo srovnal krok s Impulsem a Mavis si poprvé za celou dobu všimla, jak ji dítě studuje.

„Copak?" zeptala se zvědavě.

„Víš, že jsem si tě představovala jinak?" nadhodila Zeta bez rozmýšlení. „Myslela jsem si, že Neviditelný je takový bručoun, co se neumí usmát a je neustále vážný. Tys měla být úplně jiná..."

„Jak jiná?" vyzvídala Mavis a přitom si vybavila Hádův rozzářený obličej.

Jistěže se uměl usmát. Uměl i plakat a bát se. Bylo v něm víc lidskosti, než si dokázal kdokoliv jiný připustit. A ač mu byla připisovaná přísnost, neústupnost a mlčenlivost, Mavis věděla své o té druhé pravé tváři.

„Vždycky jsem si tě představovala s lučním kvítím zapleteným ve vlasech a světlých šatech. To jsi taková, protože tě Hádes stáhl pod zem?"

Mavina tvář náhle nesla známky zamyšlení. Bývala veselejší, o tom není pochyb, ale za ty roky se hodně změnilo. Byla přesně jako Persefoné z řeckých bájí; unesená, držená v Podsvětí proti své vůli a nakonec nucená pravidelně se tam vracet.

„To je složité, Zeto," odpověděla stroze. „Udělala jsem hodně chyb, i to, že jsi tu teď se mnou, byl krok vedle... Musím dát vše do pořádku, a protože nevím úplně přesně jak, tak mám starosti."

Dívenka si povzdechla a zamumlala něco o tom, jak jsou všichni dospělí stejní. Mavis nereagovala. Za tu dobu, co má i jiné než světské povinnosti, zjistila, že nejlepší odpovědí na všechny otázky je ticho.

„Na všechno složité existuje jednoduché řešení," přerušilo hrobové ticho dítko. „Problém je v tom, že na to řešení si těžko přijde každý sám. Od toho jsou přátelé, aby pomohli." Prstíkem šťouchla do vlastních prsou a mrkla na Mavis.

Bohyně se uculila. Jak by mohlo malé dítě pomoct a pochopit to, co ji trápí? I když Zeta nevystupovala jako někdo jejího věku, rozhodně neměla potřebné zkušenosti.

„Poslouchám, Mave," zahlásila tvrdošíjně. A protože odpověď stále nepřicházela, tak pokračovala ve filosofování dál. „Víš, co si o tom všem myslím já? Proč to vlastně podstupuješ a tak...?"

„To jsem zvědavá..." zabručela Mave pobaveně.

„Ty se nebojíš, že Hádes jen odešel. Bojíš se, že ať uděláš cokoliv, nezbude ti nic jiného, než se smířit se skutečností, že už se nikdy nevrátí. To je můj názor."

Mave upřeně zírala na vysokou horu v dáli, která se i přes svižný krok koní nepřibližovala. Mlčky pokývala hlavou. Kolik času už věnovala nalezení řešení? A jaký je výsledek? Trmácí se za fata morgánou kdesi na konci světa i vesmíru, aniž by mohla říct, že tentokrát to vyjde. S každým dalším marným pokusem v ní něco zemřelo. Jako by si Podsvětí pomalu ukusovalo z lidskosti, dokud nezůstane jen chladná schránka bez emocí.

„Jak by řekla moje máma, to je lidské," pokračovala Zeta. „Člověk se nechce smířit se smrtí, protože to znamená definitivní konec."

Ano, její matka a otázka smíření... Ten věčný šepot a modlitby jsou k nesnesení.

Svět okolo nich se náhle a velmi rychle posunul o řádný kus blíže Kostěnému vrchu. Koně začali být nervózní, zastavili se a kopyty hrabali v popelu.

„Co se to děje?!" zeptala se vyděšeně Zeta.

Mave uposlechla Hádovu radu a měla oči otevřené. Rozhlížela se okolo sebe a pak sáhla po Mormově uzdě. Snažila se oba hřebce uklidnit, ale moc se nedařilo. Záhy zjistila proč. Ozval se dunivý zvuk sypaného kamení a země se otřásla.

Otočila se v sedle a pak už jen zděšeně zírala na ohromný prašný mrak, který měly v zádech. Popelnatá země se propadala do neznáma a rostoucí proláklina se rychle blížila k nim. Než ale stačila pobídnout koně do slabin, rozběhli se tryskem ke Kostěnému vrchu. Hřívy i ocasy plály s nabírající rychlostí čím dál víc, jiskřící kopyta zapalovala zvířený prach.

„Pevně se drž!" křikla Mavis k pištící dívence, která v sedle vlála jako prapor.

Strach, že dítě spadne přímo do hořícího pekla, jí nakonec přiměl k riskantnímu kroku. Zatahala za Impulsovy otěže a ten se poslušně začal přibližovat k druhému hřebci. Plápolající hříva šlehala Mave do tváře, když se konečně dostala Zetě na dosah.

„Podej mi ruku!"

Zeta zavrtěla hlavou a vší silou se držela koňského krku.

Mavis zaklela, přiblížila se přímo k Mormovi a Zetu strhla k sobě do klína.

„Já se bojím!" rozkřičela se holčička.

Mohly jen doufat, že pekelní hřebci zvládnou před propastí včas prchnout. Z prašného oblaku se rodilo spalující inferno vysokých plamenů. Země pukala pod každým dalším nárazem kopyt, trhliny byly čím dál větší a překonat je skokem by pro obyčejné koně znamenalo jistou smrt.

*****

Na vrcholu Kostěného vrchu seděla trojice vševědoucích sester. Zahalené v časem opotřebeném rouchu skrývaly obludnost zohyzděných tváří i těl. Každá z nich měla položenou vychrtlou špinavou pracku na společném oku, díky němuž mohly sledovat dění v pustině. Jízlivě se smály jezdci, který zprvu kráčel nevzrušeně, ale teď bojoval o život. Jakmile ale rozvířený popel vzplál, začaly se hádat.

„To není nikdo smrtelný!" zavrčela Pefrédo.

„A kdo by to asi byl, ty hloupá?!" vyštěkla Enýó, jejíž hlavní vlastností byla neskutečná hádavost.

„Podívejte na ty koně!" křikla Deinó. „Copak by obyčejný hřebec běžel tak rychle s hořící hřívou a ohonem? To jsou hřebci z Podsvětí!"

„S Neviditelným je ámen," zabručela nevzrušeně Pefrédó. „Přestaň plácat nesmysly!" Odmlčela se a pak zamyšleně dodala: „A ona by cestu z labyrintu nikdy nenašla! Musel by ji vyvést ven sám nejstarší Kronův syn, ten jediný ví kudy."

Ostražitě sledovaly, jak se jezdec společně s žhnoucím oblakem v zádech přibližuje k úpatí Kostěného vrchu. Pukající pustina chvěla se základy jejich skrýše. Lebkám cvakaly čelisti a drobné kůstky držící celý kopec pohromadě se začaly uvolňovat. Deinó vytrhla sestrám oko ze spárů a začala jím zkoumat stabilitu morbidního domova. Nedbala rozčileného křiku ani hrubého tahání za hábit.

„Zastav to, nebo se sesuneme rovnou do propasti!" křikla k hašteřivé sestře.

„Ještě chvíli," oponovala Pefrédó otráveně. „Ani pekelní hřebci nedokáží běžet věčně!"

„Tak jako ani Kostěný vrch nedokáže stát věčně. Dělej, co říkám a ukonči bouři."

Stařena se přihrbila, slepě šátrala okolo sebe, dokud špičky prstů vychrtlé špinavé ruky nenašly časem poznamenanou lidskou lebku. Opatrně ji vytáhla a poté holýma rukama rozdrtila na prach, který rozfoukala proti srázu. Zuřící planina se okamžitě uklidnila.

„Stejně nenajdou cestu na vrchol!" zavrčela otráveně.

*****

Mavis i Zeta si konečně oddychly. Prachová clona zvířeného popela rychle usedala k zemi a mrtvolné ticho nutilo bystřit instinkty.

„Už je to dobré," utišovala dítě v náručí a přitom sledovala ohnivé hřebce nervózně hrabající kopyty.

Zeta se křečovitě držela Maviny pláštěnky a odmítala se pustit, o to těžší bylo společně slézt ze sedla. Jakmile bohyně stoupla nedůvěřivě na pevnou zem, dívenka konečně povolila sevření. Společně zkoumaly vysoký kopec z vybělených kostí, v jejichž dutinách se držel popel a prach.

„Myslíš, že je všechny snědly?" zeptala se Zeta, když ukazovákem bázlivě šťouchla do jedné z lebek.

„O tom nepochybuju," přitakala Mavis. Každý, kdo přišel až sem k úpatí Kostěného vrchu, zaplatil za cenné rady životem. Stejně jako v případě Gorgony i Graie měly zvláštní choutky a v lidech viděly vetřelce.

Hřebci se zdáli klidnější, ohnivé hřívy jen mírně plápolaly. Stačilo lusknout prsty a poslušně vykročili k Mavis. Sáhla po silných uzdách a přemýšlela, kam koně přiváže. Ucítila lehké sevření zápěstí, jakmile se ale ohlédla, neviděla Zetu, nýbrž mihotající se postavu Háda. Přízrak vedl ruku držící uzdy k vyčnívajícím pařátům, které dříve bývaly lidskýma rukama. Jakmile otěže zavěsila na rozpřažené prstní kůstky, okamžitě se pracka sevřela v pěst.

Zírala překvapeně na Neviditelného. Co tu dělal? Byl tohle jen další sen? Nebo se jen ozývá vyprchávající rozum?

„Jak se dostaneme nahoru?" ozvala se Zeta zvědavě.

„Nemám ponětí," zamumlala Mave, aniž by spustila oči ze zmizelého boha.

Hádes se ušklíbl a ukazovákem naznačil, ať jde blíž. O pár kroků dál mezi vyskládanými kostmi zářila ohlazená lidská lebka. Neviditelný opět sáhl po jejím zápěstí a vedl ruku k nevábnému pozůstatku. Položil Mavinu dlaň na skalp a poté silné zatlačil. Kostěný vrch se mírně zachvěl, do vzduchu se začal vznášet usazený popel a všechny ty pařáty i hnáty se pomalu rozestupovaly a pak skládaly do jakéhosi morbidního schodiště.

„Buď opatrná," zazněl tiše hlas přízraku a poté se rozplynul jako mlha v paprscích slunce.

Zeta, s pusou otevřenou úžasem, se pomalu přiblížila k bohyni. Pevně se chytla Maviny pláštěnky a poté vykročila k prvnímu schodu.

*****

„Jde sem!" sykla Deinó nevěřícně.

„Jak našla cestu?!" zavrčela Pefrédó. „Kdo jí našeptává?!"

„Ticho, hlupačky!" okřikla sestry Enýó. „Ať už chce cokoliv, zadarmo odpověď nedostane."

Babizny se shlukly okolo plápolajícího ohniště, nedůvěřivě hleděly okem k místu, kde se za pár chvil objevila postava černě oděné ženy. V nosech je zašimral pach smrti a ještě něčeho, co neznaly. V bledé tváři poznaly tu, o které se ještě stále mluví...

„Co tu chceš?" otázala se Enýó klidně.

Bohyně se rozhlédla po okolí; lidské kosti se chaoticky povalovaly v prachu, ticho větší, než jaké kdy poznalo Podsvětí, se tu dalo krájet. Zbídačená krajina ukrytá pod ocelově šedým nebem neměla hranic.

„Říká se, že znáte odpověď na každou otázku," začala klidně.

„Ano, ano, to známe," Graie společně přitakaly. „Ale, jak jistě víš, naše odpovědi mají svou cenu," dodala Pefrédó.

Mavis sledovala malou Zetu, která zjevně všemocnému oku čarodějnic unikala. Dívenka se procházela okolo babizen a studovala jejich znetvořené tváře. Ta nejšerednější z nich ale musela cítit přítomnost někoho dalšího; stále čichala jako pes stopující zajíce.

„To vím," připustila Mavis. „Věřím, že se dohodneme."

Vědmy se rozesmály hrozivým řehtavým smíchem, což nevěstilo nic dobrého. Ale Mave s komplikacemi počítala.

„To už nech na nás," opáčila Enýó. „Tak pověz, co trápí vládkyni mrtvých a co jsi ochotná nabídnout za správnou odpověď?"

Zeta ustoupila stranou a obešla stařeny, aby si je prohlédla také zezadu. Byly ještě obludnější, než si je představovala. Maminka sice vždy říkala, že o žádné krasavice nejde, ale skutečnost by jí za života přinesla několik bezesných nocí.

Když Mavis s otázkou dlouho otálela, pocítila potřebu ji podpořit. Vždyť tvořily tým, tak jako Xena s Gabrielou. A Gabriela by princeznu bojovnici ve štychu nikdy nenechala.

„Tak se zeptej už!" vyzvala bohyni. „Nemáme na to celý den."

„Jestli jsou všechny zkazky o vás alespoň trochu pravdivé, tak jistě víte, kde najít ptáka Fénixe," prohlásila Mavis pevně. „Cenu za odpověď zvolte samy."

Babizny se zle zazubily. Nemusely si mezi sebou ani špitat, aby i hlupákovi došlo, co budou za své služby žádat.

„Božské maso jsme ještě neochutnaly..."

Mavis ztuhla. Nehodlala utéct z boje, ale bylo těžké vybrat část těla, kterou bude nejméně postrádat. Nakonec ale přikývla a začala povolovat pásky levého nátepníku. Tajně přitom doufala, že se dítěti podaří vědmy alespoň na okamžik oslepit.

„Co to děláš?!" vypískla Zeta vyděšeně, ale odpověď nedostala. „Zbláznila ses?"

Mavis mírně zavrtěla hlavou, a to byl impulz pro děvčátko. Vybavily se jí další příběhy, které matka vyprávěla, a rozhodla se přidat ruku k dílu. Opatrně obešla nestvůrné ženy a postavila se před napřažený pařát, který držel oko. Zlým pohledem si změřila vypočítavé babizny a pak vší silou udeřila do odporné pracky.

Denýó vykřikla a upustila oko do prachu, než jej ale stačila jedna ze sester ukořistit, držela skleněnou bulvu ve svých malých ručičkách Zeta. Triumfálně zamířila k Mavis a pak s pocitem zadostiučinění sledovala, jak se vědmy za hlasitého hašteření marně snaží najít to, co jim bylo nejdražší.

„To by sis fakt uřízla ruku?" zeptala se nevěřícně.

„Kdybych tu byla bez tebe, neměla bych na výběr," připustila Mavis a vzala oko do dlaně. Jakmile jej namířila proti obličeji, křik Graií společně s marným tápáním v prachu ustal.

„Kdo ti pomáhá?" sykla nenávistně Denýó. „Čí pach to cítím od tvého příchodu?!"

Zornice v oku byla doširoka rozevřená, když Mavis prozradila, kým je na své cestě doprovázena. Znovu položila svou otázku a čekala, že stařeny odpoví. Zprvu obrátily a falešně laskavým tónem žádaly navrácení svého pokladu a pak že prozradí, kam má zamířit. Když ale jejich žádosti nevyhověla, stáhly se a odmítly spolupracovat.

„Pohroz jim, že to oko hodíš dolů," utrousila Zeta. „Na mě to fungovalo pokaždé, když mi máma hrozila vyházením hraček z okna, pokud je neuklidím."

Mavis se ušklíbla a spustila: „Nemusíte mi odpovídat, cestu k Fénixovi najdu i bez vás." Odmlčela se, přičemž si vyslechla několik posměšných poznámek. „Ale vy to budete mít bez oka hodně těžké."

Rozmáchla se, jako kdyby chtěla oko opravdu hodit daleko od Kostěného vrchu, a v tu chvíli byla zaražena prosbami.

„To nedělej!" ozvala se Denýó. „Prosím."

Mavis se usmála, měla je v kapse. Upustila od pozice Discobola a začala oko přehazovat z ruky do ruky, občas jím hodila do výšky.

„Nuže..." vyzvala je.

„Bacha, můžou ti lhát," upozornila ji Zeta. Bohyně přikývla a pokračovala v lenivém pohazování okem.

Stařeny otráveně brebentily a mumlaly kletby. Jejich netečnost vůči celé situaci Mave iritovala. Rozhodla se jednat. Neměla na splnění úkolu celou věčnost.

„Tak bude to?!" zvýšila Mave hlas a v ten okamžik z ní promlouvala Temnota. Hlas nebyl její a rozvázal by jazyk i nejotrlejším lhářům. Stařeny okamžitě zpozorněly a s nevídanou pokorou začaly spolupracovat.

„Ten zatracený pták je schovaný hluboko v nitru Gaie," sykla Pefrédó. „Je to daleko odtud, člověk tu vzdálenost nepřekoná ani za deset svých životů."

„Mluv dál!" přikázala Mavis a vyhodila oko tak vysoko, jak si jen troufala.

„Když poženeš ohnivého hřebce dnem i nocí odtud na jih, možná se ti Gaia sama ukáže," vyštěkla druhá sestra, Enýó.

„Co sakra myslíš tím možná?" obořila se na stařenu, která se okamžitě stáhla, jak kdyby ji přetáhla holí.

„Jen říkám pravdu," vysvětlila. „Nezahazuj naše oko!"

Mavis svižně přistoupila ke stařeně, ale udržela si dostatečný odstup, aby po ní nemohla chňapnout. Naklonila se a výhružně zavrčela:

„Odpovězte jasně na mou otázku, nebo se rozlučte s tímhle krámem!"

„Říká ti pravdu," pronesla Deinó. „Gaie se ti může zjevit po dni v sedle, ale také po celých týdnech nebo měsících. Ona sama musí usoudit, zda jsi hodna vstupu do Posvátného lesa."

Mavis sledovala mimiku ve znetvořených tvářích. Babizny vypadaly dost vyděšeně a nezdálo se, že by lhaly. Poprvé může říct, že má pobyt v Podsvětí pozitivní vliv na její osobnost.

„Připrav se na dlouhou cestu," připojila se Pefrédó. „Jsi cítit smrtí a Temnota už si uzmula kus tvého já. To Gaiu může odradit."

„Ale pokud se ti zjeví," pokračovala Enýó se zdviženým ukazovákem, „můžeš se zeptat, zda ti mocné zvíře vydá." Odmlčela se a pomalu napřáhla k Mavis pracku. „Vrátíš nám teď naše oko? Prosím?"

Mavis se ohlédla na Zetu a ta jen přikývla. Bohyně na nic nečekala, pohodila oko do prachu čímž čarodějnice zabavila a mohla v klidu odejít.

Jak sbíhaly dolů, mizely jednotlivé schody mezi bortícími se kostmi. Schodiště se postupně hroutilo a Mavis měla co dělat, aby stačila došlapovat na nejplošší místa. K ohlédnutí jí přiměl až Zetin výkřik. Dívenka se cípem šatů chytla mezi teď už pevně sevřené kosti.

Mave se pokusila vrátit, ale k dítěti už nebylo cesty. Mizející schod jí podtrhl nohy, takže po břiše sjela ještě o kus níž, než se zachytila vyčnívajícího hnátu. Vzhlédla k vyděšené Zetě. Povzdechla si, pokusila se chytit nějaké kosti a vyšplhat těch pár metrů, které ji dělily od dívenky. Kosti se pod prsty drolily, podrážky bot prokluzovaly po časem ohlazených lebkách a chvílemi se zdálo, že uvízla na jednom místě.

„Vím, že to zvládneš, poupátko," ozval se známý hlas shůry. „Chyť se vlevo... a teď vpravo," zaznívalo povzbudivě. „Ještě kousek! Nevzdávej se."

Držela se instrukcí boha sedícího hned vedle Zety a stoupala stále výš, dokud neměla dítě na dosah. Dívenka se jí chytila okolo krku a pak už stačilo jen prudké trhnutí, aby látka povolila. Takovou úlevu Mavis necítila už dlouho.

„Bylas někdy na tobogánu?" zeptala se holčičky, když začala jasně uvažovat nad tím, jak se dostanou dolů, když po schodech není ani památky.

„Myslím, že jsem ani nikdy nebyla v aquaparku," zamumlala Zeta. „Proč se ptáš?"

„No," vydechla Mavis a ještě jednou shlédla dolů. „Budeme ten kopec muset sjet po zadku. Zvládneš to?"

„Ne," opáčilo dítě při pohledu na tu výšku.

„Tak to pro tebe mám špatnou zprávu..." utrousila Mave. Obratně se otočila tak, aby se zády opírala o Vrch a pak se po pár hlubokých nádeších pustila.

Oblé kosti narážely do Maviny zadnice a tloukly do plátu brnění na zádech. Dětský křik a ženský nářek se šířil nicotným krajem tak dlouho, dokud obě nedopadly do popelavého prachu hned vedle ohnivých hřebců.

„Nenávidím svůj život," vydechla Mave unaveně.

„Věřím," přitakala Zeta roztřeseně. 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Orfeova lyra - 6. V prachu a kostech:

2. Adelaide
14.03.2019 [17:40]

Já tvoje povídky fakt zbožňuju!

1. Maya666
14.03.2019 [13:37]

Naprosto úžasná kapitola Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!