OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Olymp, duše moje - 1. díl

12.04.2012 (10:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 860×

Beze slova jsem vyděšená seděla v koutě sklepa. Moje oči zaujímal jediný bod. Hydřina hlava. Hlava hydry, která mi osvětlila život. Ukázala předurčenou cestu. Dostala mě tam, kam se jiní touží dostat. Ovšem mohla mě také zabít, nebýt mé předurčené síly.

Seděla jsem a klepala se. Byla jsem v šoku, který nepolevil následujících patnáct minut.

Pomaličku a nejistě jsem vstala, udělala pár kroků vpřed a sklonila se k plechem rozsekanému tělu hydry. Teprve nyní mi bylo vše jasné. Teprve nyní zapadala ta skládačka do sebe. Nevěděla jsem, kdo jsou mí praví rodiče, ale věděla jsem, že před tou hydrou mě věčně chránit nemohli, nemohli mï věčně skrývat pravdu. Jednou se museli přehlédnout a dovolit, aby mě hydra napadla. Dovolit, abych vše pochopila. Jen tak někdo ve svých třinácti letech nezabije šestihlavou hydru. Jen tak někdo ne, ale já jo.

Zbývalo mi jen čekat, kdy se objeví. Buď rodiče, nebo nějaký z jejich podplacených poskoků. Z mých ochránců. 

Hydry jsem se i přes její bezvědomí bála, ale fascinovala mě. Něco obrovského, silného a tak děsivého jsem v životě neviděla. Svět, ve kterém jsem vyrůstala, byl jen jakýsi dětský domov. Od nynějška mi bylo jasné, jakýsi vnitřní hlas mi říkal, že je mi souzeno žít na Olympu. Mezi bohy. Cítila jsem svou obrovskou sílu, neměla jsem svaly, ale měla jsem vnitřní sílu darovanou Diem. Nevěřila jsem na antické bohy, ale dosavadní události mě nutily to akceptovat.

Až když jsem se po pár minutách jakžtakž vzpamatovala z šoku, jsem si uvědomila bolest. Začaly mě pálit rány od popálenin a od drápů hydry. Šla jsem jenom do sklepa pro mikrofon na nazkoušení nové písničky, když pečovatelé nebyli doma a nemohla jsem tušit, že na mě ve sklepě čeká hydra. Ale, kdo ji tam podstrčil? Hydra se skrývá a jen když dostane příkaz, počká si na daném místě na oběť.

Očima jsem šermovala po místnosti. Zaslechla jsem dusot nade mnou a otevřely se dveře. Objevil se v nich Julian a Falsie. Moji nejlepší kamarádi a jak je mi již jasné i moji ochránci. Hned jak uviděli skolenou hydru seběhli ze schodů a s pouhým: „Jdeme! Rychle! Probere se!“ Mě vytáhli do schodů a následně do Falsiné dodávky. Nebránila jsem se, jenom jsem sebrala svou tašku a nechala sebou vláčet. Hned jak jsme všichni seděli v dodávce Falsie vytáhla mobil a vytočila číslo mé opatrovnice.

„Paitheen? Tady Falsie. Hydra ve sklepě. Vezeme Alisabeth do bezpečí….“ Falsie se na chvíli odmlčela, ale po chvíli znovu spustila: „…No do tábora. Tam se rozhodne kam s ní… Nevíme, kdo ji poslal, ale máme jisté podezření na Háda. Ahoj!“ Falsie vypnula mobil a nastartovala dodávku. Snažila jsem si vše srovnat v hlavě, ale nešlo to.

„Do jakého tábora? A o čem se rozhodne? Co se to sakra děje?!? A kde se tam, kurva, vzala ta hydra?!?“ Téměř jsem zaječela.

„Klid. Jak víš, co to bylo a jak jsi ji přemohla?“ začal se vyptávat Julian.

„Hydru znám z pohádek pro děti a nevím, opravdu nevím, jak jsem ji přemohla. Rozřezala jsem ji plechem a do ran nalila olej!“ ječela jsem hystericky.

„Klid! Jedeme do tábora na jihu Řecka. Pobývají tam osoby, které potřebují podobnou ochranu jako ty, ale ty jsi důležitější než oni. Pobudeš tam pár hodin a my rozhodneme, kam půjdeš potom. Ani v táboře nebudeš mít potřebnou bezpečnost,“ říkala Falsie a kličkovala mezi popelnicemi na hlavní třídě v Londýně. Zaváhala jsem se, ale potom jsem se rozhodla, že vyložím karty na stůl.

„Kdo jsou moji rodiče? Moji praví rodiče?“ Bylo vidět, že je moje otázka zaskočila. Julian hodil smutný pohled na Falsie.

„Jo?“ zeptal se potichu. Falsie hluboce vzdechla a řekla: „Jo!“ Julian se na mě otočil a spustil smršť vět, které mě zaskočily.

„Paitheen, tedy Mary byla tvoje náhradní matka. Dala tě k ní tvoje pravá matka pro tvou ochranu. Tvoje matka je… tvoje matka je Héra.“ Začala jsem se nahlas smát, ale když jsem pochopila, že nejspíš nežertuje, zeptala jsem se s vážnějším tónem: „Ta Héra? Bohyně zrození a manželství?“ Julian přikývl. „Otec?“ zeptala jsem se bez váhání.

„Zeus.“ V tu chvíli se mi zastavil svět. Věděla jsem, že mluví pravdu a o to víc mě to zaskočilo. Celý můj dosavadní život byla jen náhražka a já vůbec nevěděla, co bude. Vůbec jsem netušila. Když si toho Falsie v zrcátku všimla řekla: „Vyspi se, po tvém výkonu s Hydrou si to zasloužíš. Musíš se vzpamatovat z toho návalu informací.“ Jenom jsem kývla a do pár minut jsem upadla do silného spánku.

Probudila jsem se, až když nakládali naše auto na trajekt.

„Tady jsme v bezpečí! Oceán nás před Hádem ochrání. Tvůj otec už o Hydře ví a zrovna mají schůzi na Olympu.“ Udivila mě její nehraná upřímnost, ale nic jsem neříkala.

Vyšla jsem z dodávky a beze slova jsem šla směrem k vodě. Zastavily mě až zátarasy. Stála jsem na přídi menšího trajektu a připadala jsem si úžasně. Vítr, co mi splétal vlasy, mi dodával sílu taktéž, jako voda jejíž kapky mi občas zasáhly obličej. Zhluboka jsem se nadechla a po dlouhé době jsem se upřímně a uklidněná usmála. Během chvíle už vedle mě stál Julian a Falsie. Mlčeli jsme a užívali si pocitu svobody. Po chvíli jsem odtrhla oči od hladiny a všimla si tmavých bouřkových mraků nade mnou. Falsie se usmála.

„Teď už jsi v naprostém bezpečí. Bohové tě chrání. Zřejmě už ukončili radu,“ řekla klidným, tlumeným hlasem. Upřela jsem oči do bouřkových mraků nade mnou. Byly tmavé, občas se zablesklo a po chvíli se spustil slabý déšť. I vlny zesílily. Za normálních okolností by mi ty mraky nahnaly strach, ale teď to ve mně vyvolávalo pocit bezpečí. Stála jsem tam a bylo mi úplně jedno, že déšť zesílil. Falsie a Julian se schovali pod střechu a když viděli, že si to užívám, nechali mě si tam moknout.

Měla jsem zvláštní pocit. Celý život mě vychovávali náhradníci a teď najednou byli rodiče tak blízko. Celá moje rodina stála při mně. Nevěděla jsem, co mě čeká, ale ať to bylo cokoliv věděla jsem, že začíná můj nový život…

***

Za pár hodin jsme znovu jeli v dodávce na pevné zemi. Za bezmála šest hodin jsme zastavili u velké skály. Celou cestu jsem prospala.

Beze slova jsme vystoupili, až když jsem si vzala tašku a stála jsem před skálou jsem se zeptala: „ Kde to jsme?“

Falsie se usmála a řekla: „Uvidíš!“

Potom přišla ke skále, poklepala na třech různých místech a ve skále se z nenadání objevil nesymetrický otvor, vedoucí do tunelu. Falsie šla první, já uprostřed a Julian šel za mnou. Když jsme vyšli z tunelu, ocitli jsme se na velkém place obsetém stany s podsadou, uprostřed bylo ohniště, kolem kterého sedělo u ohně asi třicet lidí. Byl večer a oni si evidentně opékali špekáčky.

Když zaregistrovali naši přítomnost, začali si horečně šeptat. Brebentění přerušil rázný hlas.

„Ticho!“ Zpoza houfu vyšel muž… mužokůň. Myslím, že jsem měla dosti překvapený výraz ve tváři. měl dlouhé, vlnité, hnědé vlasy a koňský zadek. Julian a Falsie postávali za mnou, ale když uviděli jeho, zastoupili mě.

„Chironte! Vedeme ti Alisabeth!“ řekl přátelským a zvučným hlasem Julian. Chiront přišel k nám a prohlédl si mě. Potom se uklonil. Zaskočilo mě to. Na oplatu jsem se usmála, ale hned jsem se s nechápavým výrazem otočila k Falsie.

Ta hned promluvila: „Alisabeth, tohle je Chiront! Chironte, tohle je Alisabeth!“ Neměla jsem ráda tyhle uvítací ceremonie. Chiront si všiml zaskočeného výrazu a spustil: „Vítám tě v našem táboře. Pobudeš tu jen pár hodin, ale dovol, abych tě provedl.“

Usmála jsem se a řekla tlumeným hlasem: „Jistě!“

Chiront se otočil na kopytu a vyrazil směrem k ohništi. Následovala jsem ho. Když jsme byli kousek od ohniště, všichni se zvedli a uklonili se. Nechápavě jsem pohlédla na Falsie.

„Posaď se!“ Ovšem řekl Chiront, než stihla Falsie reagovat. Kývla jsem a posadila se na lavičku vedle urostlého, blonďatého muže kolem dvaceti let. Byl velice pohledný a já si to užívala. Chvíli jsme opékali špekáčky a potom mě Falsie zatáhla stranou.

„Asi tě překvapilo, že se ti klaní. Buď v klidu. Jsi dcera nejvyšších bohů. Je to pro ně samozřejmost. Ovšem neber to jako znamení, že se s nimi nemůžeš normálně bavit. Jo a… Chirnot mi sdělil, že se bohové již rozhodli,“ zašeptala Falsie, když jsme byli v dostatečné vzdálenosti od ohniště.

„Jak?!?“ Naléhala jsem.

„Pojedeš na Olymp. Budeš s nimi týden bydlet na Olympu. Denně se budeš podrobovat psychickým, osobním a fyzickým testům, ovšem vše bude co nejlépe zakryto, aby to nevypadalo podezřele. Budou tě sledovat a podle toho rozhodnou, kam s tebou. Každopádně se dnes vyspíš zde a zítra pro tebe přijedou. Od teď začínají testy. Všude tě sledují a stále ti dávají nové a nové situace, které musíš řešit. Počítej s tím už dnes v noci a hlavně nikomu neříkej, že jsem ti to řekla!“ Zůstala jsem jen stát s otevřenou pusou.

„Falsie, já nevím, jestli je to dobrý nápad. Třináct let jsem vyrůstala s Mary a teď se mám přestěhovat na Olymp k mým novým rodičům? Je to hrozně narychlo,“ řekla jsem s obavami na tváři.

„Neboj! A teď jdi, u ohně se sešli další! Čekají na tebe. Julian jim řekl, že zpíváš,“ řekla Falsie a já jsem jen kývla a vydala se k ohni. Zbytek večera jsme zpívali u ohně a bavila jsem se s Lukem, s tím pohledným klukem. Byl fajn. Byl to syn Herma.

Na konci večera jsme se rozloučila a Cheiront mi ukázal stan. Byl to krásný, starobyle zařízený stan s vlastní toaletou a přívodem vody. Na posteli ležel modrý župan a krajkovaná noční košile. S sebou jsem měla jen líčení, peněženku, mobil, klíče a deodorant. Oprala jsem si oblečení, abych měla na druhý den. Oblékla jsem si košili a lehla do peřin. Sfoukla jsem svíčku a během pár vteřin jsem usnula.

Ovšem nespala jsem dlouho. Kolem půlnoci se ozval jekot. Vystartovala jsem z postele, navlékla si oblečení a boty a vyběhla ze stanu. Uprostřed plácku stála hydra a pomalým krokem mířila přímo ke mně. Začala jsem utíkat, ale věděla jsem, že před ní dlouho utíkat moci nebudu.

Slyšela jsem hydřiny kroky těsně za mnou a věděla jsem, že další popáleniny nechci. Zaběhla jsem za roh a kličkovala jsem mezi stany. Evidentně jsem se hydře ztratila, tak jsem toho využila a sebrala jsem první štít a meč, co jsem ve stanu našla. Když jsem pomalým krokem vyšla za stanu, zaregistrovala jsem Hydru přímo přede mnou, ovšem otočenou ke mně zády. Rozeběhla jsem se a skočila jí na bedra. Hydra začala mohutně řvát a házet sebou všemi směry. Ovšem věděla jsem, jak se udržet. Kolem mě a hydry stálo dokolečka asi padesát lidí a všichni s vyděšeným výrazem přihlíželi.

Hydra cukala čím dál tím víc, až mě shodila na zem. Už se ke mně nakláněla a chtěla mě zabít, ale něco se stalo. Neměla jsem sílu, vše mě bolelo a moje tělo tam jen bezvládně leželo. Najednou mě cosi nabilo obrovskou energií a já jsem na poslední chvíli vstala a hydře dala poslední, smrtící ránu do beder.

V tu chvíli začali všichni nadšeně řinčet a tleskat, ale mě do tleskání nebylo. Pustila jsem meč a štít a vyděšeně jsem koukala na bezmocnou hydru. Potom jsem se prvního člověka, který u mě stál zeptala: „Stává se tu často, že tu máte naštvanou hydru?“ Kluk zavrtěl hlavou.

„Je to znepokojující, hydra by tu neměla nic dělat,“ řekl. Rozhlédla jsem se a zahlédla jsem Cheironta. Stejně jako já byl vyděšený. Přiběhla jsem k němu a zeptala se: „Co to bylo?“ Zavrtěl hlavou.

„Hydra, ale co tu dělala to nevím. Nejspíš ji poslal Hádés. Nesouhlasí s tvým odchodem na Olymp a chce tě zahubit…“ řekl a smutně se mi podíval do očí. Kývla jsem. Věděla jsem však, že to nebyla hydra od Háda, ale od Dia. Jako první test…

***

Ráno jsem se probudila a vše mě bolelo. Stále jsem měla hlavu plnou včerejších událostí. Venku již svítilo slunce. Pomalu jsem se vyhrabala z peřin a oblékla si vyprané a usušené oblečení. Než jsem vyšla ze stanu pokusila jsem si srovnat myšlenky, ale nešlo to. Věděla jsem, že jsem vlastníma rukama zabila dvě hydry. Já, která se žádné bojové sporty neučila a já, která má nulový postřeh a zručnost. Celý život jsem jen zpívala, tančila a hrála a k tomu jsem nic takového nepotřebovala.

Potom mi to došlo. Mám božské požehnání. Jak jinak bych tu hydru zabila? Alespoň jsem doufala, že mám požehnání, jinak bych to opravdu nechápala.

Pálily mě popáleniny od hydry, ale já se tím nezabývala. Vyšla jsem ze stanu. Když si mě obyvatelé tábora všimli, hned se ke mně seběhli a ptali se, jak jsem hydru skolila. Říkala jsem, že nevím. Najednou jsem zaslechla za svými zády Falsiin hlas.

„Aliss! Pojď! Cheiront s tebou chce mluvit!“ Vymotala jsem se z davu a následovala Falsie, která se hnala směrem k hlavní budově. Před ní stál Cheiront.

Když jsme stály u něj, hned spustil: „Takže, jak jsme viděli máš vyvinuté bojové schopnosti. Dneska je trochu procvičíme. Večer si pro tebe přijedou z Olympu.“ Sice mě děsila představa, že mám trénovat boj, ale souhlasila jsem. Během pauzy mezi lukostřelbou a bojem ze sedla koně jsem zatáhla Falsie za roh stanu.

„Falsie, co to sakra bylo?!? Ta hydra měl být první test?!?“ zeptala jsem se tichým syčivým hlasem. Falsie se na mě podiveně podívala a řekla: „Jak to víš?“ Ironicky jsem se zasmála.

„Od té doby, co jsi mi řekla, že teď budu dostávat samé testy a zkoušky, jsem ve střehu!“ zasyčela jsem trochu víc nahlas.

„Psst! No dobře, byl to první test.“ Tvář mi zkameněla.

„Ty testy spočívají v pokoušení mého života?“ Falsie zavrtěla hlavou.

„Ta hydra neměla za úkol tě zabít, ale jen vyděsit. To se jí myslím povedlo, ale bylo to poslední, co udělala.“ Zaslechla jsem kroky za mými zády, tak jsem se v mžiku otočila. Stál tam Luke.

„Aliss, pojď! Mám tě učit boj ze sedla!“ řekl a já šla.

Strávila jsem celý den bojem, a když jsem se sprchovala, všimla jsem si dalších ran na mém těle. Už jsem jich měla nejméně dvacet. Když jsem vylezla ze sprchy, ovinula jsem se ručníkem a natřela rány hojivou mastí od ošetřovatelky. Potom jsem se převlékla a čekala spolu s Lukem u něj ve stanu na příchod. Příchod bohů. Luke, aby mě uklidnil, vyprávěl o tom, jak byl na výletě v Paříži a jaké to bylo vzrůšo, ale mě to neuklidnilo.

Kolem osmé nastala má chvíle. Ozvalo se hluboké zahřmění.

„Jsou tu…“ zašeptala jsem a bleskově vyběhla z Lukova stanu. Přímo uprostřed placu stálo deset osob zahalených v kožených a látkových oděvech. Olympští bohové, řekla jsem si v duchu. Sice ne všichni, ale alespoň většina. Během chvíle byl plácek obsetý stovkami táborníků. Splynula jsem s davem.

Zpoza Falsie jsem pozorovala, jak Cheiront přichází k nejvyššímu a nejmohutnějšímu bohovi. Byl to Zeus. To jsem poznala na první pohled. Cheiront se mu uklonil a cosi zašeptal do ucha. Zeus kývl a začal se otáčet a pohledem přejíždět po všech přihlížejících. Zastavil se až u mě. Ucítila jsem zamrazení u páteře. Pokynul rukou, ať jdu k nim.

Obešla jsem Falsie a pomalým krokem jsem se blížila k němu. V pozadí stálo zbylých devět bohů. Všichni až na pěkného, svalnatého muže téměř vzadu se usmívali. Netrvalo mi ani cestu k nim, abych pochopila, že jediný, co se neusmívá je Árés. Když jsem byla pár metrů od Dia. Promluvil. Měl hluboký, hřmotný, ale melodický hlas.

„Alisabeth,“ řekl. Usmála jsem se a doufala, že pochopí mou smělost. Pochopil a obejmul mě. Nebránila jsem se. Jeho přítomnost byla silná. Proudila z něj energie a při objetí se to znásobilo. Proudila mezi námi přímo elektrizující energie. Po chvíli jsem ustoupila o krok vzad a pustila ho. Neunavovali jsme se zbytečným seznamováním, rovnou mě představil všechny bohy. Potvrdilo se, že ten jediný zamračený je Árés. Před ním stojící mladá a velice krásná žena s dlouhými blonďatými vlasy byla Afrodité. Vedle ní nervózně přešlapoval vysoký, svalnatý a krásný muž s kudrnatými vlasy. Apollón. Vpředu spolu s Diem stál Poseidon, i ten vypadal vcelku mladě, ale pár vrásek již měl. Po jeho boku stála Héra. Velice majestátná, usměvavá a laskavá žena, ovšem se sklony k feminismu. Za jejím ramenem stál malý, ošklivý, ale usměvavý stařík. Hefaistos. Za ním stál narovnaný, vznešený, svalnatý a celkem pohledný muž. Hermes. Kousek ode mě, naproti stála Athéna. Potvrdilo se, že je to krásná, hrdá, vznešená, mateřská žena. Byla mi hned po Diovi nejsympatičtější. Úplně vzadu postávala malá a éterická bytost. Démétér.

Najednou jsem si připadala hrozně. Byla jsem na jednu stranu šťastná, ale moje nitro si uvědomilo, že nejspíše ztratím vše, co jsem doposud měla. Moje smysly hořely. Pralo se ve mně vše. Nevěděla jsem, jestli mám jásat, nebo brečet. Navíc jsem byla naplněná emocemi a energií z Diova objetí. Doposud jsem nic takhle rozporuplného nezažila. Čas se zastavil. Země se přestala točit, srdce přestalo bušit, voda přestala proudit a ručička u hodin se znehybnila. Stála jsem sama, samotná uprostřed vesmíru. Všichni byli tak vzdálení. Moje srdce vybuchlo. Krev se znovu rozproudila, ale stokrát rychleji. To, co jsem cítila, byla moc. Moc, kterou jsem nikdy neměla. Cosi mi dodalo obrovskou sílu. Dosud nepoznanou. V mé hlavě se ozvala obrovská exploze. Vše se znovu rozeběhlo a já jsem nyní měla sílu. Měla jsem pocit, že se vznáším a lidé okolo si toho všimli. Oči mi zářily, rty se mi roztáhly do širokého úsměvu, ale ne do milého a srdečného. Do lstiplného.

Byl to další test. Měla jsem si vybrat, jak se svou silou vynaložím. Pro dobro, jako Athéna, nebo pro zlo, jako Árés. Moje nitro říkalo zlo, ale mozek dobro. Balancovala jsem na hranici rozhodnutí a ta se pode mnou podlamovala. Měla jsem posledních pár vteřin a já skočila. Povědomě jsem skočila na jednu stranu. Rozhodla jsem se bojovat za dobro. Ostatní si toho ani nevšimli, samozřejmě až na bohy, kteří na mě toto rozhodnutí připravili. Ti se usmáli a Zeus na mě soucitně mrkl. Jediný, kdo se otráveně zamračil, byl Árés. Ovšem to se dalo čekat. Byla jsem nabitá silou, mocí, drzostí a rozhodností. Jako, když stojíte na nejvyšším vrcholu hory a fouká na vás silný vítr. Máte pocit, že ovládáte celý svět.

Když jsem znovu popadla dech usmála jsem se a zaskočeně jsem šermovala pohledem mezi bohy a zemí. Byla jsem uchvácena. Héra udělala jeden krok vpřed a rukou mi přejela po tváři. Usmála se. Potom zašeptala: „Sbal si věci. Vezmeme tě na Olymp.“ Kývla jsem a šla do stanu.

Bez váhání jsem popadla jedinou tašku a než jsem stan nadobro opustila zhluboka jsem se nadechla. Byla jsem vyklepaná. Vyšla jsem a zamířila zpět k bohům. Seřadili se do řady, Zeus mě vzal za ruku a transportovali jsme se na Olymp. Bylo to fascinující. Jediný záblesk světla mě přenesl do ráje.

Ocitla jsem se v obrovské, světlé hale s mozaikou na zemi. V hale bylo dvanáct trůnů. Obrovských trůnů. Byli dvacetkrát větší než já. Udivilo mě to a chtěla jsem se na to zeptat Dia, ale když jsem se otočila, viděla jsem jenom jeho podrážku. Byla jsem trpaslík. Vyděšeně jsem uskočila a zaklonila hlavu. Trůn byl přiměřený velikosti bohů, ale já ne.V duchu jsem si řekla: Co to je?!? To už mi dočista jebe? Najednou mě cosi srazilo na záda, ale spadla jsem do něčeho měkkého. Najednou se to se mnou začalo zvedat. Byla to Diova ruka. Převrátilo se to se mnou a já letěla k zemi neskutečnou rychlostí. Ječela jsem jak pominutá. Pár metrů nad zemí se přede mnou zablesklo. Vrátila jsem se do normální velikosti a dopadla jsem na všechny čtyři. I moje oblečení se změnilo, najednou jsem na sobě místo kecek, džínů a trika měla bílé šaty s koženým páskem. Moje původní oblečení a taška ležely kousek ode mě. Když jsem se znovu postavila a narovnala, rozhlédla jsem se po místnosti. Všichni již seděli na trůnech a na zem škvírou prosvítalo slunce. Zmateně jsem se rozhlédla po všech trůnech. Jak to, že jsou tak rychlí? Dále jsem se tím však nezabývala, protože spustil Zeus.

„Vítej na Olympu.“ Roztřásly se mi kolena. Vše mi došlo. Stála jsem nad světem.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Olymp, duše moje - 1. díl: