OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň na hranicích - kapitola 2

Paige stojí tváří v tvář svému strachu, který si dlouhou dobu nechtěla ani připustit.

15.07.2016 (12:00) • ibali • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1056×

Okamžitě se mi zrychlil dech. Ne, tady přeci být nemůžu! Nechci nic jiného, než se odsud dostat pryč. Kdysi bílá omítka domu byla zašedlá a byly na ní zaschlé skvrny krve. Střecha byla zborcená a všechno, co tu bylo kdysi živé, vypadalo seschlé a mrtvé. Začala jsem pomalu couvat. Jeden krok, druhý, pak o něco zakopnu a svalím se na zem.

 

Nesnažila jsem se zvednout, seděla jsem tam a jediné, na co jsem se soustředila, byla snaha zpomalit dech. Abych se nemusela dívat na budovu, pohled jsem upřela na temně zbarvené nebe, po kterém se právě proháněly vrány, stejně jako v ten den.

 

Mou pozornost upoutalo něco, co se pohnulo v mém periferním vidění. Rychle jsem se otočila tím směrem a zalapala po dechu. Byla to něčí ruka, která se sunula ze země. Pokračovala jsem pohledem o něco dál a se znechucením zjistila, že to, o co jsem zakopla, byla něčí noha, která se teď taky začala hýbat.

 

Rychle jsem se vyhrabala na nohy a s hrůzou pozorovala, jak se z hlíny nejdříve vynořuje předloktí, pak celá paže, záda a nohy. Vím, že bych měla utéct, ale něco mi v tom bránilo. Napjatě jsem stála a čekala. Postava, která se vynořila z hlíny, nejdříve jen klečela. Byla zády ke mně, takže jsem jí neviděla do obličeje, o to víc mě rozhodilo, když se otočila a já se setkala se stejnýma hnědozelenýma očima, jaké jsem měla já sama.

 

„Jacobe!" vykřikla jsem, když se začal zvedat a blížit se ke mně. Byl stejný, jako jsem si ho pamatovala. Vysoká štíhlá postava, mé oči, černé, krátce střižené vlasy. Jediné, co bylo jiné, byla obrovská díra v místě, kde by měl mít srdce. Žádné už tam nebylo, pouze duté místo. Když se to stalo, zrovna se vracel ze služby na návštěvu oslavit mé narozeniny. Neznala jsem nikoho tak spravedlivého a silného. Přesto to byl on, koho čarodějnice zabily. Stokrát raději bych to byla já. Zasloužila bych si to já. Vracel se přeci jen kvůli mně.

 

Po tváři mi začaly stékat slzy, když se ke mně můj bratr blížil s nataženými pažemi. „Pomoz mi," prosil téměř neslyšným hlasem. Hlasem mrtvých. Udělal další krok ke mně a já o jeden ustoupila. „Pomoz mi," zopakoval ještě jednou. Teď když byl blíž, všimla jsem si, že má na své vybledlé tváři stopy po slzách. Když se ještě o kousek přiblížil, zase jsem couvla. Už jsem se téměř zády opírala o zdi domu. Když už jsem neměla kam couvnout, polil mě studený pot. Jacob popadl moje předloktí a pevně ho stisknul. „Pomoz mi!" Tentokrát to skoro zařval. V jeho očích se mezitím odrážela stejná bezradnost, jako v těch mých.

 

„Nevím jak. Nemám ti jak pomoct!" vzlykla jsem a snažila se vyprostit svou ruku z jeho sevření. Jacob ale nepolevil.

 

„Víš jak! Musíš mě pustit!!" přikázal, jako bych to byla já, kdo ho tady drží. Když jsem si v hlavě ale po několikáté přehrávala jeho slova, už jsem pochopila.

 

Pustit ho. Dovolit mu jít dál. S tou myšlenkou jsem druhou, volnou rukou rozbila okno, o které jsem se opírala, a sevřela jeden ostrý střep tak silně, až jsem si pořezala zápěstí. Setřela jsem si slzy a podívala se naposledy do Jacobových očí. Pak jsem se nadechla a střep mu vrazila do břicha. Okamžitě padl k zemi. Klekla jsem si k němu a hladila ho po vlasech, než se mu zavřely oči. Sprškami na jeho trup dopadaly mé slzy a já měla chuť to všechno vrátit, ale takhle to bylo správné. Bude teď na lepším místě, kde ho už nebude nic bolet. Zavřela jsem oči a otevřela jsem své srdce, ve kterém jsem ho předtím tak dlouho věznila, a dovolila mu jít dál. Bylo dětinské si tři roky po jeho smrti nepřipustit, že je pryč. Tohle bylo to nejděsivější, co se mi kdy stalo, ale tak nějak mi to otevřelo oči.

 

Potom jsem vstala, oprášila si kalhoty a řekla to jediné, co mě napadlo. „Omlouvám se ti, brácho." Pak jsem silou vůle zatlačila slzy, protože bych se asi zabila, kdybych se měla vrátit do reality a všichni by mě měli vidět opuchlou a naprosto na dně. Tak by si to on nepřál.

 

Otevřela jsem oči. Už jsem opět stála uprostřed místnosti s halucinacemi. Černý kouř se pomalu rozplýval a mně se začal zklidňovat dech. Pamatuji si, když mi Jacob vyprávěl před lety o svých zkouškách. Jemu se prý zjevil hororový klaun. Tehdy jsem to jako mladší sestra naprosto hltala, a když mi říkal, jak byl z toho vyklepaný, přísahala jsem, že budu statečnější. No, nestalo se.

 

Do místnosti se přihnala matka s otcem. Oba dva mi gratulovali. Jediné, co na dnešku bylo příjemné, byl ten pohled na pyšné rodiče. Objala jsem je a na tváři vytvořila jakýsi pokřivený úsměv. „Byla jsem nejhorší, mami," přiznala jsem se jí, když se ode mě odtahovala. „Strašně jsem se bála, i když jsem si slíbila, že nebudu." Máma nad tím ale jen zavrtěla hlavou.

 

„To ale přeci každý, určitě jsi nebyla nejhorší, navíc ti to trvalo jen deset minut." Dala mi pusu na tvář a otočila se na Radu, která nás pozorovala přes sklo, jako vždy. Rada lovců. Nejsou to bojovníci jako ostatní, jsou to nečinní pozorovatelé, zahaleni do černého oblečení, ze kterých jde strach. Spíše pro jejich nestálost a neschopnost odhadnout jejich rozhodnutí a úmysly.

 

„Doma si o tom promluvíme, pokud budeš chtít," zakončil náš rozhovor otec a obě nás s matkou vedl pryč.

 

O hodinu později už jsem seděla nad večeří a stále byla trochu mimo. Byla jsem jediná, koho si rodiče vyzvedli osobně. Matka s otcem Radě nevěří od té doby, co nechala Jacoba umřít. Vlastně jsme ji všichni nesnášeli. Nejhorší jsou čarodějnice, a hned po nich, v těsném závěsu, skupina těch fanatiků. Kdyby zkoušky nebyly pro všechny povinné, nejradši by mě nechali doma. Když jsme dojedli (nebo spíš když dojedli rodiče, já se v jídle jen hrabala), zazvonil někdo na zvonek a já šla otevřít. Jak jsem očekávala, byli to Anna a Robert. Byli jsme domluvení, že se společně budeme dívat na vyhlášení výsledků, které je přesně v osm hodin. Mamka oba dva hned zvala na večeři. Dokonce i po tom, co jí oba řekli, že už jedli doma. Nakonec tedy po jejich obdivuhodné výdrži jsme se všichni usadili na prostornou pohovku. Anna a Robert navíc s velkou porcí telecího masa s rýží.

 

Táta stisknul ovladač a obrazovka komunikátoru se rozjasnila. Teď nás všechny propalovaly šedé oči Aarona Altona. Vůdce Lovců čarodějnic. Vždycky jsem k němu cítila respekt pro jeho loajalitu. Jednou rukou si prohrábl vlasy, které už byly lehce prošedivělé, a začal úvodní řečí.

 

„Milý potomci našich Lovců. Po dnešku bude některým z vás otevřen celý náš svět a budete zahrnuti do systému, vyberete si povolání a budete sloužit naší věci. Věříme, že jste si prošli peklem, a chceme všem moc poděkovat za jejich snahu. Jak ale víte, potřebujeme pouze silné lidi a slaboši u nás nemají co dělat." Odkašlal si a zvedl ze skleněného stolu seznam jmen. „Úspěšnými absolventy výcviku se stávají tito žáci..."

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: ibali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Oheň na hranicích - kapitola 2:

Moc děkuju jsem ráda že tě to baví a povídka udělala radost

Jezisi dufam ze sa dostane dalej super napisane bavilo ma to citat a dost ma potesilo ked som tu nasla tvoje pokracovanie tesim sa a cakam na dalsi diel

Přidat komentář:

Nick:

Text: