OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 27. kapitola

22.07.2012 (16:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1582×

27. Navěky

Probuzení v ráji je jedno z těch nejméně očekávaných. Hodně lidí si ho představuje jako savem vypulírovaný místo, kde je to samá bílá, peříčko a šťastný úsměv. Buďme šťastní za to, že jsme se tam ještě neprobudili, byla by škoda, přijít o zálezy slunce a noci.

Plula jsem temnými vodami. Tiše šplouchala kolem mě, uklidňovala mě a táhla víc a víc do nevědomí.

„Ell?“ volal mě zpět na svět hlas. Zatápala jsem v temnotě a s velkým sebezapřením otevírala oči. V nebezpečné blízkosti se komíhaly před nima jedny černé a mrkaly na mě. Zdály se být vyděšené, ale taky kousek úlevy...

„Sam-“

„Nemluv, odpočívej, nenapínej se,“ zarazil mě.

Polkla jsem vyprsknutí nadávek. Nejsem malomocná! Pohla jsem prsty a kruté mravenčení mi je na moment zmrazilo.

„Netuším, co se stalo, najednou jsi mi zkolabovala v náručí!“ začal hystericky. Rozmáchl se rukama a já se jen usmála – jako blbec. V jeho náručí by zkolabovala každá! „Že bych tak dokonale líbal?“ zamrkal, když si všiml úsměvu.

„Neodolatelně,“ vyšpulila jsem rty.

„To je dobře,“ usmál se a sedl si na kraj postele. I přes deku jsem ucítila elektrickou přitažlivost mezi námi. Byl to jako zásah blesku. S povzdechem jsem se uklidňovala a prohlížela si ho.

Nevím, jestli jsem byla předtím tak nevšímavá, ale uchvátila mě neznámá záře něčeho, co měl na prstě. Na jeho levém malíčku se rýsoval obří prsten. Zaostřila jsem ospalé oči a snažila se pochytit vše, co bylo na něm. Malé vzory se klikatily. Vypadaly jako listy, které svíraly kámen. Ať už to byl kámen, nebo krystal, vnímala jsem to stejně. Velký šutr. Měl ho i dříve? Ptala jsem se sama sebe a po chvíli zírání jsem sklopila zrak a zkousla si ret.

Zdálo se, že si nevšiml mého zájmu o jeho tělo i jeho majetek, který měl na prstě. Víc než to mě zajímalo ale, jak dlouho ho má? Má ho od Eris?

Zrentgenoval mě starostlivým pohledem. „Je ti lépe?“

Vypustila jsem prsten z hlavy a zaměřila se na otázku, kterou mi před chvílí položil. Protáhla jsem svaly na nohou a zkontrolovala, že stále vnímají na moje mozkové požadavky. „Mnohem lépe,“ odpověděla jsem mu pravdivě, když mi to krásně končetiny potvrdily a posunula jsem se na druhou stranu lůžka.

„Copak?“ pozvedl obočí.

Skousla jsem si nenápadně ret a začaly mi hořet tváře. Není to očividné, že ho chci u sebe?! „Je mi zima.“

„Chceš ještě jednu deku? Skočím ti pro ni, je hned-“

„Já nechci deku,“ zaklesla jsem se do jeho očí a čekala, jestli pochopí mou tichou žádost.

Chvíli mě zarytě sledoval a pak se otočil zády. Spodní čelist mi upadla div ne na zem. Srdce se zastavilo a pak zatoužilo asi utéct mi z hrudi. Myslí to vážně?! To jako jde pryč? „Ne!“ vyjelo mi ze rtů, ale Samiel se nezastavoval. „Samieli!“zavrčela jsem mezi zuby, aby to působilo melodramaticky. Zpomalil kroky ke dveřím, ale nepřestával. Když jsem vteřinu mlčela, zase se uzpůsobil rychlejší chůzi a hňapl po zlatavé, klice, která byla jako pár kudrlinek. „To si děláš srandu!“ skřípala jsem zuby a blesky s hromy mi řádily čertovsky nad hlavou. „Zbabělče!“

„Já?“ vydechl překvapeně a zastavil se, „zbabělec!“ zavrtěl pro sebe hlavou. Stál zády ke mně – hodně nevychované na můj vkus! Přibouchl dveře a zamkl. Aha? Aha! Cože? Nechápala jsem. Můj dlouho zanedbávaný logický mozek se ozval: privátní záležitosti! Nebo S.O.S. 

„Promiň, nemyslela jsem to tak,“ pokoušela jsem se napravit situaci. Přepískla jsem to s velkým P!

„A jak jsi to myslela, Elleno,“ otočil se na mě a provrtával mě nasupeným pohledem. O-ou, tak tohle nebylo dobré. Začal se přibližovat a ruce měl v pěst.

„Já-já-ááá...“

„Žádný já, tě z téhle situace nevyseká, tak jak jsi to myslela?“

Byla jsem v šoku. Nikdy jsem netušila, nevěřila, že by se ke mně znovu otočil s takovou... zlobou. Začal se přibližovat zase ke mně. Čím víc se blížil, tím víc mi srdce vyskakovalo do krku. Dusila jsem se. Oči se mi podlévaly slzami a hruď se svírala jako kleště.

Sedl si na postel, jako byl před chvílí – stále s tím svým krutým výrazem. Když jsem se začala třást a utekla mi z oka první slzička, mimika mu povolila a začal se usmívat. Byl to zase ten, kterého jsem znala.

Hajzl! Kretén! On to celou dobu hrál! Smál se!

„Ell?“ Hlas mu zněl stejně něžně jako před tou nenávistnou částí. „Dělal jsem si sran-pfůůůů!“ Ruka mi vyšvihla nahoru a nasadila bolestivou ránu. Hněv se mi přerval přes hlavu jako vichr, který v bouři odnášel vše a práskla jsem ho přes tvář ještě jednou. Byla jsem hořící sopka, šílené zemětřesení, nejhorší pouštní bouře, všechno v jednom.

Překvapeně se chytl za červenající tváře, kde se začínal rýsovat rudý obtisk mé ruky.

„Ty idiote! Jak jsi mohl!“ pištěla jsem a čím víc jsem ječela, tím víc se mu prohluboval úsměv. Začala jsem pěstmi bušit do jeho hrudi. „Tohle bylo odporný! Sprostý! Zachoval ses jak malej! A to jenom protože jsem ti řekla srabe!“ Ukazováčkem jsem ho odpichovala ode mě. „Já z tebe budu mít infarkt! A to nemám kolabovat? Parchante jeden!“

„Jsi rozkošná, když nadáváš,“ zašeptal. A to mě donutilo přestat do něj píchat a bušit jako divá. „A když se zlobíš,“ pokračoval jemněji. „Ale ještě mě nikdy nikdo nenazval srabem, tak jsem si chtěl vyzkoušet svůj krutý výraz, jak moc zabírá...“ Hluboké černé oči mě doslova převálcovaly láskou a zamrkal párkrát svýma dlouhýma řasama.

„Žehlíš průšvih?“ oči jsem scvrkla do malých škvírek. Ale místo bouře a vichřic teď začala vykvétat v mém nitru krásná harmonie, ptáčci zpívali mezi oblaky a beránci skákali po polích... Jsem blázen.

„Možná,“ vydechl a rty přejel po mých. Absolutně jsem vypustila veškeré naštvání, které mne před chvílí pohlcovalo a natáhla jsem ruce. Zamotala jsem prsty do jeho vlasů. Byly krásně hebké, černé jako havraní peří.

Rty nám splývaly v nekonečné filharmonii. Jako puzzle. Skládačka. Byli jsme stvořeni jeden pro druhého. Perfektně jsme zapadali k sobě. Naše vlastnosti, škádlení. Pohled, kterým mě zmrazil na místě a nutil roztávat. Nikdy jsem neměla pocit, že bych mohla někomu patřit víc, než Samielovi.

„Vyžehleno,“ zamumlala jsem v polibu a skousla mu spodní ret.

Podepřel se jednou rukou, když jsem ho začala stahovat na sebe. Uvolnil se z mého sevření a odtáhl. „Nechceš si spíš odpočinout?“

Vykulila jsem na něj oči. „Hahah.“ Přehoupla jsem nohy přes okraj lehátka a rozhlédla se, jestli není někde nějaké nižšší měkké útočiště. Prsty jsem honem nahmatala jeho košili a přitáhla, aby nemohl utéct. Obmotala jsem mu nohy okolo boků. Popadl mě za hýždě a nesl mě přes místnost.

Neodvažovala sem se zeptat kam. Opřel mě o stěnu a vášnivě natiskl blíž. Přejel dlaněmi od bříška přes ňadra, klíční kost až na krk a jemně stiskl. Do těla mi to vyslalo neskutečný nával touhy. Chtěla jsem ho každým coulem. Každá má molekula toužila jen a jen po něm. Po nikom jiném. Zasténala jsem, když se odtáhl – až moc brzy!

Otevřela jsme oči a párkrát zamrkala. Naše oči se spojily. Bylo to tak intimní, tak zakázané. Vždyť zakázané ovoce chutná nejlépe! Lačně jsem se sápala po jeho rtech, ale ty se jako na potvoru odtahovaly.

„Hej!“ Odtrhli jsme se od stěny a táhl jinam. Nohama jsem se pokoušela přimknout, co to jen šlo, ale látky, co nás oddělovaly mi neskutečně ztěžovaly situaci. Začal klesat. Zvědavě jsem se podívala kam. Obrovský černý kožich? Kde se tu vzal?

„Mám rád hnědou, je jako země, ta nás spojuje,“ odpověděl na nevyřčenou otázku a vrátil se zpátky k mým rtům. Zalehl mě co nejopatrněji svým tělem. Pažemi se opřel z obou stran mé hlavy a laškovně přitiskl své rty na mé a zase se odtáhl.

„Mám ráda tvé rty, jen ale když se neodtahují.“

Zasmál se a zlehka položil vedle mě.

„Proč jsi přestal?“ zašeptala jsem a otočila se na bok, abych mu byla čelem.

Natáhl se ke mně prsty a přejel po lícní kosti. Slastně jsem zavřela oči pod tím dotekem. „Mám rád všechno na tobě,“ šeptal. „Tvé často se červenající tváře.“ Přejel očních víčkách a rtech. „Miluju tvé čokoládové oči, které mi dávají mnohem více, než bych si kdy zasloužil. Rty, rudé jako krev všech lidí, které mi připomínají, že musím žádat před branou pekelnou o odpuštění. Trudovitou bradu, kterou na mě tasíš, když jsi naštvaná, nebo umanutá.“

Obmotal si pramen vlasů okolo prstu a uvolnil. Klouby ruky se dotkly šíje a přejely po celé její délce. Vydechla jsem. Trápil mě, soužil! Tak strašlivě moc!

„Šíje a zlatavou kůží mě doháníš k šílenství. Mělo by to být zakázané, ale co bych si počal, nemoct se tě takhle dotýkat...“ Skousla jsem si spodní ret. Niky se takhle květnatě nevyjadřoval. Na tvářích mi vyskočil ruměnec. Rozepínal mušlovité knoflíčky blůzy, kterou mi, jak se zdá, navlékli po kolapsu. „To, jak se ti zvedají a lehce klesají při každém nádechu ňadra. Ten božský tvar a dokonalý výtvor přírody.“ Obkroužil kontury mé hrudi a na těle mi naskočila husí kůže.

Chtěla jsem mu dát celé své tělo, svou mysl... Nesvlékl ten kus oblečení, jak jsem si myslela. Jen ho jemně poodhalil, jako kdyby si přál, abych se na sebe mohla podívat jeho očima.

„Fascinuje mě, kolik síly se v tobě nachází, kolik moudrosti, kolik tužeb, nevyřčených přání a lásky máš v srdci.“ Dlaň přitiskl blíž ke mně a v uších mi znělo rytmické bušení.

Zamilovaně jsem vydechla.

„Je téměř nemožné, abych na světě nalezl krásnější ženy, nádhernější dívky, osoby, učně i lektora v jednom. Kdyby... kdyby se, nedej adonaié, něco stalo – svět by zanikl!“ Doplul až k bokům a jemně je sevřel mezi prsty. Jako kdyby mě chtěl přesvědčit, že tu je, že právě teď ty věty říká.

Natáhla jsem se a položila svou ruku na jeho.

„Jsi mi vším, Ellen. Východem i západem, severem i jihem. Dnem i nocí. Jsi mou jedinou bohyní, která existuje a není a ani nebude žádné jiné. Chci jen jednu věc od tebe...“ zašeptal a nosem mě zalechtal ve žlábku pod krkem.

Zasténala jsem a slastně přivřela oči. „Cokoliv.“

„Odevzdej se mi,“ vydechl a horký dech mne zahřál až do morku kostí. „Miluju tě. Jen odpověz na tuhle otázku: staneš se mou partnerkou? Nevím, jak se to říká mezi vámi... Ženou?“

Můj mozek se vypl a já překvapeně párkrát zamrkala. Co to řekl? Ne, to nemohl říct, neřekl...

„Ellen?“ zašeptal nešťastně při pohledu na mě. Oh, jako jaký šílenec jsem musela vypadat! „Víš, chtěl jsem to udělat už ten první večer... kdy jsem ani nedoufal, že se zjevíš, ale tehdy jsem netušil, jak bych ti moc mohl oplácet tolik toho dobra, kolik ho ty rozdáváš plnými hrstmi. Teď ale! Uch! Jak to říct?“ Přiložila sem mu prst na rty. Jak sladce žvatlal.

„Samieli?“

„Ano?“ Pozvedl obočí a očekával konečný verdikt.

„Já nevím...-“

„Ellen... prosím, dej mi šanci.“

Pokoušela jsem se to ignorovat a pokračovala. „Já nevím, kdo by odolal takové nabídce.“ Oči mu začaly žhnout a úsměv se prohluboval. Chytla jsem jeho tvář do rukou a vyskočila obkročmo na něj. „Víc arogantnějšího, šílenějšího, krutějšího, ale zároveň krásnějšího, vypracovanějšího, úžasnějšího, milovanějšího a s nejdokonalejším srdcem, které by patřilo jen mě...“ zavrtěla jsem hlavou nad absurditou.

Popadl mě za krk a přitáhl k polibku. Moje vlasy ho polechtaly na tvářích a ani jeden z nás se nemohl nabažit polibků toho druhého. Rozpalovali jsme se jako hotové boře a najednou jsem ležela pod ním. Jeho dech mě šimral na krku a vlasy na bradě.

„Víš, ještě něco,“mumlal se rty na mými. Zvedl se do sedu a schoval něco do dlaně. „Něco malého, kulatého... něco zlatého a nekonečného.“ Popadl moji ruku a když viděl souhlas v mých očích, nasadil mi prsten. Ten, který jsem na začátku neuměla zařadit, jestli jsem ho viděla. Jeho prsten. „Už jsi má,“ zakončil to s neskutečnou pýchou.

Prohlížela jsem si znak našeho spojení. Manželského spojení. Lišácky jsem ho probodla pohledem a stáhla na sebe. „Jsi můj, navěky.“

Okamžik. Ten zvláštní pocit. Moment. Vše je vlastně záležitostí mnoha momentů, spojených do jednoho. Tisíc barevných fotografií seskládaných k sobě. Znáte to? Trvá hodiny seskládat je, aby dávaly smysl, kdyby se na ně podíval někdo po pořadě. A když se nám to podaří, tvoří to filmový pás. Pás vzpomínek.

Vzpomínky jsou něco, co si nelze koupit za peníze, ani vydobýt válkami. Ty krásné okamžiky nazýváme „nádherné vzpomínky“, je-li tomu jinak, tak o jejich názvě raději ani nevím a vědět nechci.

Když Samielova ruka plula něžně od stehna, přes bok a ramena Ellen a zase zpět, nazvala bych to tou nádhernou vzpomínkou. Usmívala se ze spánku a čokoládové vlasy okolo ní tvořily nádherný obrazec.

Červenala se, levandulová víčka měla uvolněná a rty stále narudlé od polibků. Celá voněla po milování. Jednou rukou si nahrazovala polštář a tou druhou držela svého manžela po boku. Samiel se na ni nemohl vynadívat. Byla jako anděl, který právě padl z nebe. Sama bohyně sestoupila z nebes. V podobě téhle dívky, která je tak křehká, ale i silná zároveň. Přisunul se blíž k ní, když se lehce zachvěla, jako kdyby jí byla zima.

Celý vesmír by ji přinesl k nohám, kdyby chtěla. Stačilo by jen ukázat prstem na cokoliv a splnil by jí veškerá přání. Zhluboka se nadechl a Ellen se přitulila s tichým zamumláním jeho jména. Opřela si čelo o Samovu hruď a zase tvrdě usnula. Líbl ji do vlasů. Byla tak rozkošná, když mu ze spaní ťapkala prsty po těle.

Zabraný do úvah nad tím, co jim hvězdy přinesou si ani neuvědomil, kdy usnul. Prsten i náhrdelník se leskly v měsíční záři a venku šuměl tichý větřík.

„No tak, Ellen! Rychleji!“ hnal mě Samiel a tyčí, která nám nahrazovala raději pravé zbraně, lehce ťukl do mého lýtka. Byla jsem upocená, písek se mi lepil na tváře a mohla jsem jen děkovat, že nebyl den. Tušila bych, jak by to dopadlo. Slunce by mi pražilo na hlavu a byla bych agresivní.

„Achrgh!“ zafuněla jsem a udělala nesmyslný výpad. Rána minula cíl – jak jinak! Sam zachytil tyč, během chvíle přikoval na svou hruď a věnoval polibek na tvář.

„Lásko, neměj mi to za zlé, chci abych o tebe alespoň v tomhle neměl obavy,“ osvětloval.)

„Já vím,“ odvětila jsem. „Dej mi ale jen deset minut. Prosím, deset minut odpočinku.“ Udělala jsem na něj psí oči a po chvíli přikývl na souhlas.

Kecla jsem na zadek u Jeanine a opřela se o ni. Láhev, kterou jsme si k ní položili se teď perfektně hodila. Trénovali jsme bezmála celý den a noc. Únavou se mi už skoro klížila teď víčka. Mít tak dovolenou, nebo čas na milování...

Začala jsem lokat doušky vody a cítila, jak se mi celý krk příjemně roztahuje. Vlilo mi to novou sílu do žil a zorničky zaostřily na Samielovu hůl. Na boj z blízka jsem se musela soustředit. Vždy to tak bylo. Někdo mě musel vyburcovat k nepříčetnosti, ale proti Samielovi by mi to nikdy nevyšlo. Proti srdci neumím bojovat tak, jako proti nepříteli.

S novou silou jsem vyskočila na nohy a šla k němu. Postavila jsem se mírně rozkročmo, tyč nechala na zemi, a čekala, až mi podá signál. S lehkým přikývnutím souhlasil a začal se přibližovat. Rychlostí blesku jsem padla do dřepu, popadla tyč a výpadem mu sekla do boku. Než se ale tyč stihla dotknout jeho těla, chytl ji a ťukl ze strany krku. Byla bych mrtvá. V těle se mi hromadila zlost. Zatracená lenost!

„Krásně jsi využila svou mrštnost a výšku. Jen teď tu rychlost dopilujeme.“

„Tak teď bez tyče,“ zavrčela jsem. Nebavilo mě prohrávat. Samiela ale taky ne. V tom jsme měli vážné mezery. Nebo to bylo dobře?

Stoupla jsem si kus od něj a sledovala ho.

„Pokoušej se předvídat. Tvůj nepřítel je jako exemplář. Zkoumej ho, poznej ho,“ osvětloval mi a já jen chápavě přikývla.

Ohnal se po mě paží a já co nejryhleji uskočila. Usmál se. „Jde ti to!“ Udělal podobný chvat druhou rukou. Honem jsem se zaklonila a napřímila zpět. Než se stihl vzpamatovat, sekla jsem ho bokem ruky do prohlubně mezi krkem a ramenem a dlaní prudce vyrazila dech. Převapeně udělal dva kroky vzad. Překonala jsem je a podrazila mu nohy. Octl se na zemi se mnou na hrudi a s nožem u krku.

Byl překvapený. Možná víc než to. Sledoval mě zvědavým pohledem a s úsměvem na rtech. Co chci udělat? Co mám udělat?

„Prdlačky, že jsi pomalá,“ zasmál se po chvíli a natáhl ruku pro nůž, kterým jsem ho tlačila do krku. „Tobě musíme dát jen pravé zbraně, abys porazila nejlepšího muže na planetě.“

Uvolnila jsem se z křečovitého sedu a sklonila se k němu. „To já jsem tou zbraní pro tebe a ty jsi zbraní na mě.“

„Jak smrtelná kombinace jsme,“přitakal a chytl mě za hýždě. „Ta dýka ti dost asi svědčí, viď?“ trhl hlavou k ní.

„Dobře se mi drží a manipuluje.“ Vstala jsem z něj a pomohla mu vstát. Sotva se oklepal od písku přivinul si mě do náručí.

„Tak už máš své zbraně vyvolené.“ Podívala jsem se na jeho rty a ty se letmo dotkly mého čela. „Čeká nás dlouhý let...“ vydechl po chvíli. „Byl tu za námi, když jsi spala poslíček zpráv.“ Odmlčel se. „Na Adonaiskou říši se prý vyráží ve velkých počtech. Slib mi, že kdybych ti přikázal odleť, poslechneš mě... jinak tě tu raději hned nechám, dokud to neskončí,“ zaprosil a já nemohla než jen odevzdaně přikývnout.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 27. kapitola: