OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 24. kapitola

09.07.2012 (13:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1278×

24. Nůž

Stála jsem u balkónu a sledovala přibližující bouři. Dešťovou. Mraky se nad námi uzavíraly a strach svíral mé srdce. Samielovo tělo se na mě zezadu tisklo a jeho ruce se mi spojovaly na břiše.

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a sledovala pohromu Matky přírody. Celé dny byl pryč. Se svými zvědy sledoval blížící se armády. Zakazoval mi chodit s ním. Tvrdla jsem tu přitrouble dny okusováním si nehtů, a myšlenkami, které se zabývaly nad jediným tématem - jestli je v pořádku.

Když se pozdě v nocích vracel. Dělala jsem, že spím. Vždycky si lehl po mém boku a přitulil se. Objal mě svalnatýma rukama tiskl k sobě, jako kdybych se mu mohla rozplynout. A mohla?

Políbil na zátylek a tiše zašeptal: „Miluju Tě, andílku.“ S těmi slovy jsem se vždy propadla do nejhlubšího bezvědomí a zpívala ze spánku.

„Nerad ti to říkám. Ale budu muset odletět na pár dní,“ zašeptal mi do ucha.

„Cože? Proč? Kam?“ vyhrkla jsem okamžitě a zapomněla hrát svou obvyklou roli Šípkové Růženky.

„Vzbouřenci,“ odpovíděl tiše a přitiskl ještě blíž. „Překročili hranice. Budu na bitevním poli a v žádném případě tě nechci vidět poblíž.“

„Proč? Ztratil bys nad sebou kontrolu?“ dobírala jsem si ho, ale moc se neusmál. Jeho tvář zůstávala poslední dobou stále zamračená.

„Nemůžu si dovolit riskovat. Nemůžu tě ztratit Ell. Jsi pro mě to nejdůležitější na světě a kdybys tu nebyla... byl bych někým jiným.“ Povzdechl a jazykem si přejel po rtech, aby si je navlhčil. Žábry se mu nadzdvihly při hlubokém nádechu. „Zařídil jsem ti ochranu. V paláci přestává být bezpečno.“

„V tom případě je bezpečno tam, kde jsi i ty!“

„Ne!“ zahřměl až jsem se otřásla. „Ell, nesmíš prostě.Budou tu k ochraně Antaios a dvojčata Imago a Ideo.“

„Pamatuju si je, byli s tebou při mém zajetí. Ještě s mým polo-bratrem.“

„Jatang je daleko.“

„Kde?“ Nevěděla jsem, že je pryč. Myslela jsem si, že je jen zavřeli se Zoe a -“

„Utekli Ellen. Jatang tušil, že Eris je destruktivnější, než se zdá. Tebe ještě nenašla, sem tam tě zahlédla v paláci po mém boku, ale pro tebe bude bezpečnější, když tě budou mít na očích ti, kterým věřím.“

„Opravdu potřebuju tři muže na ochranu?“ Propalovala jsem ho pohledem pod kterým si měl připadat jako blázen, co to přepískl s ochranou. Asi nezafungoval.

„Nenamítej, andílku. Prostě to tak bude a hotovo.“ Políbil mě na čelo a s tím se spustil nekonečný déšť.

Pomohla jsem mu obléknout se do zbroje. Zářila. Plamínky v jeho černých očích začaly plápolat. „Vrátím se brzi.“ Zamrkala jsem na něj. „Čeká na mě doma nejkrásnější z nejkrásnějších. Tvoje láska mě udrží naživu, ať se děje cokoliv.“

Nebyla jsem na to připravená vidět zadnici Jeanine, na níž odlétal pořádný kus mého srdce. Z očí mi začaly kanout slzy. S ponižujícím, hysterickým pláčem jsem se zhroutila na podlahu a oddávaa se smutku.

***

„Co vidíš Maxi?“ zeptal se jeden z řady.

„Pšt!“ Ležel na ledovém písku uprostřed noci a maskovali se podobným oblečením. Zbytek mužů čekali ve skalách.

Před nima se odehrávala naprosto neskutečná podívaná. Vojsko vzbouřenců stáli a čekali. Přes tisícovka mužů byli seskupeni v perfektním čtverci. Drželi linii jejich jednoduché přilbice a zbraně je měly chránit.

Max moc dobře věděl, co se děje. Najednou se ve vzduchu začínal ozývat šelest. „Blíží se to!“ zašeptal důrazně a všichni se pokoušeli co nejvíc zalehnout od písku, splynout s ním. Z tmavých mraků se vynořil obrovský drak. Všem padla brada a snažili se nevykřiknout hrůzou. Jenom Max ležel se zježenými chlupy a rozšířenými zornicemi. Fligor, posmyslel si. Četl o nich.

Zvíře se ladně sneslo před zástupy vojsk a oni ustoupili o dalších pár kroků. Celým zástupem se roznesl tichý šepot. Max ještě trošku natáhl krk, aby viděl víc. Z hřbetu fligora seskočil muž. Byl celý ve zlatavé zbroji a při každém jeho kroku se za ním objevoval malý plamínek.

Byl to on!

Maxovi při té myšlence scvakly zuby a napjaly se svaly. Nenáviděl ho tak moc!

„No to se jen podívejme! Koho pak to tu máme!“ rozezněl se pustinou hlas vůdce vzbouřenců. „A sám!“

„Nikdy nejsem sám!“ zahřměl mladý, ale přesto nebezpečný hlas.

„A kde máš armádu?“

„Kde máš rozum?“ odbil ho ďábel. Maxovi bylo dobře pomýšlet na toho Adonaie jako na ďábla. „Jdi domů vzbouřenče. Vem i tu svou partu. Vrať se ke své ženě a dětem. Dovol jim to samé.“

„O co ti jde? Princi Adonaiský -“

„Králi!“ přerušil ho.

„Tak jeho královská milosti, my jsme přišli dnes bojovat. Změkl jsi. Jak se zdá, máme svůj den!“ zasmál se pološíleně a zubil se na krále.

„Dnes by nemusel nikdo zemřít,“ procedil Samiel skrz zuby. Pokynul fligorovi aby odletěl. Max musel mžourat očima, aby viděl, co se děje. Něco se mu nezdálo.

„Připravte se na bitvu!“ zařval vojevůdce a vojáci na počest několikrát praštili meči o své štíty.

Max se zamyslel. Proč ho hned nesrazil k zemi? Vždycky kolovalo davem, že nikdy nedával na výběr. Nikdy neposílal nepřátele domu. Vždy se přiřítil na bitevní pole a zabil je. Beze slitování, bez zajatců. Fatální následek nepřipravených armád.

Samiel se protočil mírně a zavelel do tmy. Nebyl sám. Maxe překvapilo, že měl s sebou něco málo přes 500 mužů. Z jejich půlměsíčné sestavy pochodu měl pocit, že by sotva porazili vzbouřence.

Celou pouští se ozval bojovný výkřik a spustila se krvavá jatka.

Samiel se jako lev vrhal na své protivníky a dopřával jim rychlou smrt. Nepáral se s nimi. Pár rychlých švihů a rána, aby je dokonal. Jeho ruce pevně a jistě svíraly meč a výraz v jeho tváři ledový a nepřístupný.

Max se snažil si do paměti vyrýt jeho pohyby a najít slabiny. Bylo to těžší, než si myslel. Slabin zrovinka moc neměl. Tři muži najednou se seskupili okolo krále a pokoušeli se ho sejmout. S výkřiky dělali výpady. Ty jako zázrakem nikdy nezasáhly cíl.

S gepardí elegancí a zuřivostí mu probodl tepny a muž se skácel hned k zemi. Celá podívaná se spíš jevila jako tanec. Země byla krvavá a z bojiště se ozývaly rány jako kdyby zemi křížily blesky a hromy.

Ačkoliv byli vzbouřenci v přesile, prohrávali. Další promrhané životy.

Max se přetočil na záda a oddechoval. U téhle zrůdy je uvězněná Ellena! Co když jí ublížil? Nebo zabil? Tyhle myšlenky si ale nechtěl připustit. Stočil pohled zpátky na bojiště a Samielův zuřivý řev byl jako zásah zbraní. Bylo by příliš riskantní zůstat tam až do konce boje. Kdyby zůstali, mohli by je pak najít a bůh ví, jak by to skončilo! Pokynul ostatním aby se začali stahovat zpět do úkrytů. Naposledy strhl pohled k jeho nepříteli a jejich oči se střetli.

Maxovo srdce se zastavilo. I na tu dálku cítil vařící oheň ze zorniček Krále, které ho spalovaly. Ví o nás! Blesklo mu hlavou. „Utíkejte!“vyjekl na svou družinu, ale Samielův pohled se stočil zpět na protivníky se zbraněmi. Max už nechtěl víc riskovat a všichni běželi co nejdál.

„Co to bylo?!“ vyjekl jeden z mužů, když byli daleko od krvavé jatky. „Málem jsi nás prozradil!“ pokračoval. „Co když nás slyšeli?!“

„Neječ na mě,“ zavrčel Max.

„Jak neječ? Mohli nás chytnout a zmasakrovat jako ostatní!“

„Neudělal to,“ vydechl s překvapením Max. Upřely se na něj zvědavé pohledy. „Viděl mě a i přesto nás nechal odejít.“

„Úplně ses zbláznil,“ přerušil ho.

„Oči mu plály ohněm a spaloval mě zaživa – i přesto, že mě mohl během vteřiny zabít, kdyby švihl tím mečem proti mně – ale neudělal to.“ Byl šokovaný. Zíral do temnoty a v hlavě si přehrával ten pohled, co mohl znamenat i jejich zánik. „Musíme ho zničit dřív, než se to povede jemu,“ řekl nakonec silným, sebevědomým hlasem. „Nesmíme mu dát šanci nás znovu pokořit!“

„Ano!“ zařval jeden a následoval ohlušující souhlas všech.

***

„Ťuk ťuk,“ozvalo se za dveřmi a s lehkým zaskřípěním se otevřely. Ellen vyděšeně uskočila, když za tím hlasem - jak hned zjistila - skrývala Lethé. Klasicky oděná v nejpřiléhavějších karmínových šatech. Zvýrazňovala své křivky a krvavé rty se kroutily v milém úsměvu. Vypadala jako obvykle božsky. „Doufám, že jsem tě nepřekvapila moc.“

„Prosím?“ vyhrkla překvapeně Ell. „Ne, ne, vůbec...“

„Doufala jsem, že když tu není můj oblíbenec -“

„Nezradím ho, ani kdyby jste mě mučila,“ vystrčila bradu a snažila se vypadat důvěryhodně. Čekala, že bude Lethé podrážděná kvůli její odpovědi, ale kupodivu se jen usmála.

„Donesla jsem ti něco, co se ti bude hodit.“ Natáhla k ní ruku a pomalu rozevírala dlaň. Ellen nesměle přistoupila a natahovala krk. V ruce jí dřímalo něco drobného, zlatého. „Patřívalo to kdysi tvé matce,“pronesla tiše a Ell překvapeně zamrkala.

„Mé... matce? Cože?!“ V Lethéině dlani dřímal malý náhrdelník.

„Měla ho na sobě ten večer, kdy tě rodila. Byla jsi její malý zázrak. Pomohla jsem jí utéct odsud. Nebylo to pro ni bezpečné.“

„Ale jak?“ ptala se šokovaně. Má matka...?

„Těhotná lidská žena u nás je vcelku nebezpečná kombinace. Zvláště pokud očekává dívku. Ty si myslíš, že jsi úplný člověk, že?“ podívala se tázavě na Ellen, která se zdála, že to celé zpracovává. „Jsi nám víc podobná, než si myslíš, ale tvá duše a srdce jsou čistčí.“

„Zas o tolik čištčí nebude-“

„Nepřerušuj mě!“ okřikla ji a Ell se vyděšeně přiskrčila. „Přála si, abych ti to někdy dala.“ Prsty si pohrávala s přívěškem a usmívala se. „Říkala mi, ať ti to dám, když ucítím, že sama sebe ztrácíš. Když jsme tě sem přitáhli, byla jsi jako bouře. Nespoutaná, divoká, svá. Musím ale uznat, že jsme to až moc přičísli. Momentálně mi spíš připomínáš tichou malou louži uprostřed ulice – až moc zkrocená ohněm.“

„Hm?“ zvědavě ji provrtávala hnědým kukučem.

„Otoč se, připnu ti ho,“zavelela.

Ellen se na ni nedůvěřivě podívala. Celou dobu mluvila o její matce tak... důvěrně. Jako kdyby byla její nejlepší kamarádkou. Nechápala tol. Jestli byla její matka člověk, tak proč byla tak milá? „Proč to děláš?“ zeptala se opatrně. Přežvykovala v ústech milion otázek a snažila se je udržet v sobě.

„Ha, už z tebe konečně trošku cítím tvoje staré já.'' Pomalu obešla Ellen a začala jí ho připínat na krk. Ani jednou se nedotkla její kůže. Stačil jen dotek k vymazání vzpomínek. „Měla jsem ji ráda. Byla jedna ze zajatkyň. Klasicky ty připadaly mě. V jejích očích byl takový ten nespoutaný oheň. Byla vášnivá, byla krásná a byla to bojovnice.“ Upravila Ellen vlasy a stoupla si před ni. Sledovala ji s mateřskou láskou, jako kdyby na ni byla pyšná. „Jsi jí neuvěřitelně podobná. Máš v ní jejího ducha a jejího nespoutaného ducha. Jsi teď trošku převálcovaná emocemi k mému synovci, ale je to ta správná cesta.“

„Cesta kam?“ vyhrkla Ell dřív, než se stačila zamyslet jesti je to ta správná otázka. Rukou nahmatala náhrdelník a začal si s ním pohrávat. Byl nádherný. S oválným medailonkem ozdobeným drobnými růžičkami a vlnkami.

„Cesta ke svobodě.“ Lethé o krok ustoupila od Ellen. „Tohle bylo od tvé matky jako dárek a teď, můj dárek. Luskla prsty a dveře se otevřely. Byl v nich její sluha. V rukou mu dřímala krabička. „Budeš potřebovat se ubránit. Pochybuju, že Samiel s tebou bude už každou sekundu, protože máme dost nepřátel... Plno osob, které nechtějí pravidla. Nebo neznají naše pravé důvody ke všemu. Žijí z příběhů, kde jsme krutě vyličováni jako tyrané.“

„Já měla za to, že jste zrůdy.“ Ell začala přikyvovat a styděla se za sebe.

„Možná z části,“ přitakala. Sluha došel až k ní a klekl na koleno. Lethé od něj s lehkostí převzala krabici a máchla rukou, aby urychleně odešel. Dveře se za sluhou dovřely a Lethé se nadechla. „Vím, že Eris není tak nevinná, jak se na první pohled může jevit. Chce se odstranit milenky svého muže, což jak se zdá, tak jsi ty.“

„Milenka zní otřesně,“ zamumlala.

„Nicméně...“ otevřela krabici a Ellen čekalo uvnitř překvapení. „Věřím, že se ti tohle bude proti jejím poskokům i Eris samotné hodit. Až příjde čas. Já odcházím za svými sestrami a už se nebudu vracet...“ Byl tam nůž. Slonovinová rukojeť byla ručně vyřezávaná a čepel ostrá jako břitva.

„To nemůžu vzít. Kam odcházíte?“

„Musíš Elleno. Nebude tu nikdo, komu bys mohla věřit a ani, kdo by tě ochránil. Ti blázni co stojí za dveřmi mě sem pustili a vtrhli by sem, jen kdybys křičela. Pochop, zavraždit bych tě mohla jen lusknutím prstů a ty bys bez ceknutí už nebyla.“ Na chvíli se odmlčela a přeměřila si Ellenn od hlavy k patě. „Nechám ti ho tady, soudím, že podle tvého výrazu ho nechceš. Dárky se neodmítají, drahá, nosí to smůlu.“ Mrkla na ni a kráčela pryč.

„Neodpověděla jste mi na otázku!“

„Pro mě už v tomhle světě není místo. Má nesmrtelnost byla pevně spjata s osudem mých sester. Ty jsou už pryč. Neptej se dál. Ráda jsem tě poznala.“

„Děkuju!“

„Pamatuj, nevěř nikomu, jen srdci!“

Ellen těžce dosedla na postel. Co to má být? Co to má znamenat? Proč? Proč nevěřit nikomu? A to srdce? Teplý vánek se jí otřel o tvář a čechral vlasy. Zhluboka se nadechla a vydechla.

Jestli je všechno, co Lethé řekla, není tu pro mě bezpečno. Bylo by příliš hloupé být tu za slečnu něžnou.

Překulila se na břicho a přitáhla k okraji postele. Blíž k otevřené krabici. Medailonek na krku ji začal příjemně hřát. Skousla si ret a natáhla prsty ke kudle. Přejela přes rytiny a prohlížela si ho. Ve světle svíček vypadal zvláštně... tajemně.

Vzala ho do ruky a otáčela. Byl tam nějaký příběh? Nějaké postavy, nějaká křídla na zádech muže, který se skláněl k ženě s vlnitými vlasy. Drobné jemně vyřezané postavičky -

„Doufal jsem, že tě naeznu takhle v posteli, ale ne s nožem v ruce,“ zasmál se mužský hlas. Ellen se probrala ze svého zasnění, upustila nůž na zem a srdce jí začalo uhánět vpřed.

„Bože,“ vydechla a sjela Samiela od hlavy k patě.

„Stačí mi od tebe Same, nebo klidně můj pane.“ Vypadal unaveně. Víc než to. Jeho brnění bylo zbrázděné krví a z ruky mu vyklouzl meč.

Ell vyskočila z lůžka a vběhla mu do náruče. „Tolik jsi mi chyběl,“mumlala. Cítila přes lehkou látku jeho brnění a částečně zaschlá krev lepkala.

„Byl jsem pryč sotva dva dny. Nikdy jsem se nevrátil zpět tak rychle.“ Líbl ji do vlasů. „Nemohl jsem být tak daleko moc dlouho.“

Vzhlédla k němu. Obličej měl celý špinavý prachem a písek se mu usazoval ve strništi. „Sekne ti to,“usmála se.

„Myslíš?“ oči mu zajiskřily a přitiskl ji blíž k sobě.

Nahmatala vázání zbroje a uvolnila první části. „Naprosto.“

Sklonil se k jejímu uchu a vydechl. Přes její tělo se prohnal mráz. Příjemný, dráždivý mráz. „K čemu máš ten nůž?“

„Ochrana,“vyhrkla. Asi by nebylo nejlepší mu prozradit, kdo tu byl.

„Přede mnou?“ uchichtl se a přejel teplými rty přes její. Zachvěla se.
„Nejspíš ano.“

„Tak to jo. Pusť mě Ellen, musím se jít umýt. Děsím tě.“ Odtáhl se od ní a na rtech mu pohrával lišácký úsměv.

„Neděsíš,“protestovala a držela se ho jako klíště. „Musíš mě vzít s sebou.“

Samiel ji provrtal pohledem. „Fajn!“ zavrčel a vytáhl do náruče. „Jdem se koupáát!“ Ellen šťastně vypískla a nechala se unášet volbou svého srdce. Dokud neotevřel dveře do lázní a tam nečekalo nepříjemné překvapení.

A za dveřmi byl kdo? Kdo? :) Snad se tento dílek trošku podobal mému předchozímu vyjadřování (před tou extra dlouhou pauzou za kterou se neskutečně stále stydím). Prosím za nějaké ty kritiky, kterých se nejspíš dočkám hlavně proto, že cítím stále, že to není úplně to, co by mělo být. 

S očekáváním brzkého pokračování... přeji příjemné počtení Niki 311

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 24. kapitola: