OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 22. kapitola

28.06.2012 (20:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1389×

22. Myšlenky

Každý si snad jednou za život přeje, aby došel do ráje. Aby se probudil na krásném ostrově, přeplněném tisíce květinami, kde by oblohu neskvrnil ani jeden mráček. Nevím snad o nikom, kdo by si to tak nepřál.

Celý život jsem vyrůstal jako voják. Bez špetky soucitu. Byl jsem vraždící stroj. Mašina, která neznala lítost, neznala nic. Když jsem ji poprvé viděl, nebyla ničím. Jen malé pískle lidské rasy, které mělo zhynout. Ale pak... pak se to změnilo. Její oči jiskřící do dálky byly tak ďábelské a andělské zároveň! Zcela mě očarovaly!

Byl jsem ten nejšťastnější Adonai pod sluncem. Otevřel jsem honem oči, abych se přesvědčil, že ta noc nebyla jen sen. Dech se mi zrychlil a já viděl anděla.

Spala klidně vedle mě. Držela mě svou křehkou paží okolo pasu a tulila se. Byla tak roztomilá! Pro jistotu, abych jí neutekl měla přehozenou nohu přes moje boky.

Nemohl jsem uvěřit, že se předchozí noc stala. Jako v mrákotách jsem ji dál sledoval a nechával vzpomínky prostoupit mnou. Skrz na skrz.

Ochutnal jsem dokonalost ráje. Zakázané ovoce. Jako kdybych byl malý kluk, co právě utrhl v zahradách Edenu jablko ze zapovězeného stromu. Byl jsem satan, který měl to štěstí – to neskutečné štěstí – a získal srdce anděla. Vydobyl si ho. Ať už se stane mezi mnou a Ellen cokoliv, nehodlám se jí vzdát. Nikdy.

Můžou proti mně vyrazit vojska, bohové se můžou bouřit! Kdokoliv se postaví mezi nás, nevyhraje. Pro ni... Pohladil jsem co nejjemněji její tvář. Pro ni položím i svůj život. Ona stojí za celý svět.

S hlubokým povzdechem se mi zavrtěla v náruči. Přitáhl jsem si ji ještě blíž a políbil do vlasů.

„Ještě ne, nikam nejdu... blbý kolefka běhat...“ zamumlala a zamlaskala. Slyšel jsem dobře? Kolefka? Zadržel jsem smích a ještě jednou ji políbil – tentokrát na čelo.

„Eštěěě...“ vydechla.

„Až po tobě, já chci taky.“

Okamžitě otevřela oči a srdce se jí rozjelo tisícovou rychlostí. Zase jsem ji líbl na čelo a sledoval, jak rozkošně začínají její tváře rudnout.

Najednou se celá rozzářila jako sluníčko a přicucla se ke mně celým tělem. „A já si myslela, že je to sen!“

„Náš krásný sen, Lásko má.“

„Nejkrásnější,“ zašeptala a natáhla se pro polibek.

„Když seš takhle blízko... a takhle oblečená,“ podotkl jsem a kývl hlavou k prostěradlu, které jako jediné nás zakrývalo. „ Mám chuť tě ještě uvěznit a nepouštět.“

Lišácky zamrkala očkama. „Možná tě nechci pouštět ani já!“

„Tak tu ještě zůstaneme.“ Vyřešil jsem situaci jednoduše. „Takhle si tě obejmu,“ vytáhl jsem si ji na hruď a sepnul ruce na jejích zádech. „A nepustím.“

Přesunula si ruce a podepřela si jimi bradu. Vlasy jí neposedně spadly přes rameno a konečkami mě pohladila.

Vpíjela se mi do pohledu. Ztrácel jsem se v jejích bezedných tůňkách. Závoj řas každou chvíli na milisekundu schovala ty studánky, které jiskřily láskou. Láskou ke mně. Kupodivu! Nezasloužím si být milován. Došlo mi.

„Chtěla bych takhle zůstat navěky.“

„Můžeme,“ vydechl jsem. „Pokud si to přeješ Ell...“ sklopil jsem pohled. „Utečeme. Nechci království. Nechci moc, ani peníze. Ani vidět trpět ostatní. Chci jen Tebe.“

„Proč to vždycky musíš takhle zkazit,“ povzdechla si a z koutka oka jí skanula slza. Chtěla se zvednout, ale nepustil jsem ji.

„Co jsem zkazil?“ zavrčel jsem jemně.
„Nemůžeš utýct, víš to.“

„Proč by ne?! Můžeme.“ Prosebným pohledem jsem ji doslova mučil. Její oči byly o tolik posmutnělejší.

„Ty víš, že až vstaneš z tý postele, oblečeš se a výjdeš, tak už nebudeš můj.“

„Jak to myslíš?“

„Eris,“ připoměla mi.

„Ona pro mě nic neznamená!“

„Ale je to tvoje oficiální žena!“ vyhrkla hned a její zamračený výraz mi nedělal dobře.

„Poslouchej mě Ellen!“ zatřásl sem s ní. „Miluju jen tebe, žádnou jinou! S tebou jsem strávil tu nejkrásnější noc v tomhle životě, s tebou chci být navěky, cožpak to nechápeš?“

Neuvědomil jsem si, že jsem téměř vzteky a vášní z té lásky na ni zvýšil hlas.

„Same...“ kuňkla a položila si hlavu na mou hruď. Poslouchajíc srdce. Moje ostré, bodavé, černotou zářící srdce, které bylo jen její.

„Dal bych ti ho - to srdce - ale už ho máš... máš ho celé a můžeš si s ním dělat, cokoliv chceš.“ Začal jsem se uklidňovat. „Ellen, jsem jen tvůj. Má duše ti patří – jakkoliv je temná, nebo zlá -“

„Nejkrásnější duše na světě,“ přerušila mě. „V noci zářila. Hořel jsi. Pravý plameny byly na tvé kůži a bylo to tak zvláštní! Oranžovo modrý, pálily mě a zároveň chladily na kůži. Jako kdyby se mě snažily laskat! Tak úžasné a jiné...“ ke konci začala přecházet do šepotu. „Jsem prostě absolutně mimo! Zamilovaná až po uši.“

Potutleně jsem se zasmál. Přetočil jsem ji pod sebe a usídlil se rty na jejím krku. Zaklonila okamžitě hlavu a zamotala ruce do mých vlasů. Vískala a dál povídala. „Celej život jsem se bála nějakýho spojení s klukem. Ve výcvikovém táboru by to bylo nepřijatelné. Každej den mohl být i náš poslední... A sotva jsem tě viděla – ough, jak já tě nenáviděla! Byls namyšlený, arogantní, krutý, choval ses naprosto neskutečně.“

„A ty jsi byla vůbec ještě neskutečnější než já. Tvrdohlavá a nepoddajná. To, že se z tebe vyklubala sestra mého nejlepšího muže a přítele,“ zamumlal jsem a nadzvedl se na rukách.

„Proč jsi přestal?“ pokrčila obočí a propalovala mě obviňujícným pohledem.

„Omlouvám se má paní, ale když vy jste tak rozkošně vyprávěla a občas jsem vás musel přeci doplnit,“ zakřenil jsem se jako sluníčko a sklonil se k jejímu tělu, které mě vábilo silněji než cokoliv na této planetě.

Chytl jsem ji za boky a přitáhl blíž k sobě. Aby mi nemohla nikam utýct.

***

Déšť se spustil z oblohy. S lehkým ťukáním se tříštil o mramorovou podlahu na balkónu a sochy. S roztřesenýma rukama splétala malá Adonaika rusé, lesklé vlasy do složitého účesu.

„Moc taháš,“zamručela Eris.

Služebná se přikrčila pod, už tak, hrozivým tónem.

„Kde je král?“ zeptala se po chvíli Eris.

„Nevím, má paní.“

„Jak nevíš? Přece se nemohl vypařit po té noci!“ vztekala se. Zvedla se pomalu a neposedná lokna se jí zaklimbala před uchem. Chytla malou slečnu pod krčkem a propalovala ji pohledem. „Cokoliv se špitne na tomhle místě, chci mí to všem přehled!“ zaskřípala zuby a pustila ji.

Dívka s úděsem se zvedla a utíkala pryč z místnosti. Lehce ještě než škobrtla o trám dveří a zakuckala se slzami, než zmizela z doslechu i očí děsivé královny.

Po pár minutách se ozývalo sály děsivé klapání nohou. Vypadala jako bohyně smrti. Dokonale děsivá. Krásná. A smrtelně naštvaná. Vyrazila dveře, kde král jednal se svými rádci – obvykle.

Mramorový sál sálal čistotou a antickou silou na míle daleko. Kupole prosvětlovala každý kout obrovské místnosti a mozaiky, které byly na stěnách, připomínaly slavnou minulost. Majestátné sochy bohů a adonaiských hrdinů, společně s květinami a posvátnými zvířaty zdobily zbytek. Stráže se jen uklonili, když spatřili královnu mezi dveřmi a zase se narovnali.

Eris rychle očima zrentgenovala místnost. Překvapeně vydechla, když viděla na druhé straně skupinu adonaiů. Zuřivě o něčem jednali, mračili se a někteří zavrčeli při poznámce, kterou někdo pronesl. Sledovala je a všimla si uprostřed skupinky na trůně muže. Seděl tam. Neomezený vládce světa. Opíral si rukou hlavu a sledoval je. Zamyšleně sledoval osoby, které na něj mluvily.

„Válka je za dveřmi, můj pane,“ vystoupil z kroužku muž ke králi. „Naše vojska polevily. Muži nevědí jak bojovat! Ženy je hýčkají, milují a naše síla upadá. Musíme znova postavit hradby. Další města. Všichni mladí od jedenácti let nastoupí okamžitě do výcviku! Takhle to nemůže pokračovat! Jinak příjdou jiní a ti nás sesadí z moci!“

„A co by jste navrhl,“ zamručel Samiel. Zvedl hlavu zkřížil ruce s lehkým úsměvem na rtech. „Vaše názory možná jsou dobré, ale ne dostatečně na to, abych řekl na ně ano.“ Hlas se mu nebezpečně zvýšil a vstal z trůnu. „Můj otec si přál pouze válku a krveprolití. Největší chybou božstva pro něj byli vždy lidé. Slabá, ubohá stvoření. Říkával. Naše rasa je božská rasa. Jsme bohové. Jsme stvořeni k jejich obrazu a na rozdíl od lidí jsme nezklamali. Možná jsme zklamali v momentě, kdy jsme dovolili si vzít na svědomí tolik životů. Měníme se v monstra a ne v bohy.“

„Ale pane!“ snažili se ho zarazit muži.

Samiel děsivě zařval a udeřil pěstí do mramorových kostiček, které se zachvěly a zapraskaly. „Válka se možná blíží! Ale tím, že ty hloupý muži postavíš zeď a vycvičíš silnější armádu na nás jen přilákáš pozornost a vyprovokuješ ji!“

Eris se začala cítit dost nevhodno, jak je poslouchala. Tušila, že by to měl být rozhovor jen mezi nimi. Mezi vůdci. Instinktivně přimhouřila oči a dělala, že je vzduch. To samé dělávala, když nevhodně vlezla během jednání jejího otce. Přejela si jazykem po rtech a dál sledovala Samiela.

Přecházel jako zuřivý lev v kleci. Díky zatnuté čelisti byly jeho rysy ještě ostřejší, drsnější, agresivnější, než kdykoliv. Černé vlasy si letmo prohrábl a všimla si jeho chvilkového zvláštního pohledu, který vrhl do temného koutu.

Eris se zamračila. Co tam sledoval? Naklonila se mírně a zaostřila. Nic. Byla tam tma. Co by tam mohlo být, že by se dokonce změnil i tep jejího milého manžela a pána? Zamračila se. Už dřív měla pocit, že jeho mysl i srdce patří jiné. Ha! Srdce. Vždyť její otec říkal, že oni nemají žádné. Ale tím si nebyla tak úplně jistá...

S povzdechem se otočila a vyšla ze sálu. On si na ni teď čas neudělá. Povinnosti ho volaly. S lehkým úsměvem a myšlenkami na předchozí noc zmizela do útrob paláce.

***

Sledovala jsem, jak se mi pramínek vlasů natáčí okolo prstu. Leskl se. Vlasy mi už krásně narostly zpět. Mám pocit, že jsou snad i tmavší. Milovala jsem tu barvu hořké čokolády, která na sluníčku měla odlesky ohně a na měsíčním světle házela odlesky tajemné studánky. Nebyla sice nic neobvyklýho, ale jednoduše mi přirostla k srdci. Kluci v Argus Orbis mi je vlastně ostříhali kvůli výcviku a pak tady Lethé, když mě dostala pod svou moc. Pravda, potřebovaly to, ale dlouhý vlasy jsou dlouhý!V loknách se stáčely lenivě k pasu a pohupovaly se při sebemenším pohybu.

Byly nasáklé vůni po milování.

Uvědomila jsem si, že si celou dobu koušu ret. Krev zachutnala jako rez. Odporně. Ble. Po zádech mi přeběhl mráz a pro sebe sem se uchichtla, jak neskutečně hloupé myšlenky mi otravují mysl. Byly jako bzučící včely. Nervózně jsem koukala z prosklených dveří balkonu ven. Lehká látka, kterou mi postarší paní donesla na oblečení se mohla svou lehkostí měřit lehkostí letního vánku.

Ozvalo se tiché zaklepání.
„Nesu vám jídlo slečno,“ zapěla žena, která mi přinesla oblečení, svým uklidňujícím hlasem.

Přikývla jsem a otočila se zase k oknu. Položila tác na stolek s mozaikovou dekorací.

„Jste nějaká zasmušelá má paní, copak se děje?“ zeptala se mile.

„Jsem nějaká smutná,“ odpověděla jsem jí pravdivě. Ta žena vyzařovala takový klid a harmonii. Z neznámýho důvodu jsem jí věřila. Neměla jsem důvod ji z ničeho podezřívat. Věří-li jí Samiel, věřím jí i já.

„Copak, proč jste smutná má drahá?“ pousmála se lehce a došla až ke mně.

„Mám strach.“

„Z čeho?“ ptala se dál.

Mám jí to říct? Co mě má přinutit jí vyklopit pravdu? Ne, budu mlčet jako hrob. Divný přirovnání.

„Král Samiel řekl, že jste mu nejvzácnější bytostí v paláci a že se musíte cítit nejlépe, má drahá! Já nevím, jak to mám udělat, ale ať se děje cokoliv, jsem tu pro vás, má paní. Musím Vám něco říct! Panáček je tááák zamilovaný!“ protáhla mluvu a zasněně se usmívala. „Nikdy jsem neviděla takovou změnu necitlivého adonaie na milujícího romantika, ale každopádně, má drahá, opravdu jste nejcennější poklad. Nejen pro něj, ale i pro nás, služebnictvo.“

Usmála jsem se. Srdce se mi příjemně zatetelilo. Opravdu mě mají tak rádi? A nelže ta žena? „To je jedno,“ vydechla jsem nakonec. Nechtělo se mi riskovat. Říká se: opatrnost je matkou moudrosti.

Žena se mile usmála. „Pokud budeš cokoliv potřebovat, jsem tu pro tebe, má drahá.“ Otočila se na patě a plula místností dál.

Jakmile dveře za ní zaklaply rozhlédla jsem se po honosné místnosti. Krutý, když člověku dojde, jak osamocený je v tak krásné místnosti.

Chybělo mi všechno. Chyběl mi pohyb, chyběl mi věčný adrenalin a veškeré trable, co jsme si s klukama byli schopní províst. Chyběla mi volnost. Chtěla jsem být jako vítr. Nespoutaná. Jen tak moc rozfoukávat sníh, nebo písek v poušti...

Chyběl mi Samiel. Bylo to tak irelevantní. Byl pryč sotva pár hodin, ale v srdci se začal usazovat odporný hmyz, co rozežíral v srdci ohromnou díru. A s každou nudnou sekundou tady ji jen rozšiřovali. Zázračný sprej, co by ten hmyz zahubil je Samiel. Pousmála jsem se - ostatně jako vždy – nad přitroublýma myšlenkama. Zavrtěla jsem hlavou. Otočila jsem se k posteli a vrhla se do ní. Zachumlala jsem se jako malé ditě to peřin a během chvilky mne pohltila temnota.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 22. kapitola: