OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 21. kapitola

25.10.2011 (10:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1563×

21. Záměna

„Na nic nesahej, otrokyně.“ „Nedotýkej se ani mě. Abys náhodou nepřišla o vzpomínky. Dotknout se tě smím pouze já!“ Sklopila jsem hlavu a snažila se co nejvíc si vštěpit její slova do hlavy.

„Ještě něco si přejete má paní?“ zeptala jsem se co nejuctivěji.

Mezi mnou a tou ženskou byl rozdíl. Rozdíl jako kráva, ale co se dalo dělat, že? Začínala jsem ji mít v srdci. Dostávala se mi dost hustě pod kůži a já jsem tomu nemohla zabránit. Sledovala mě, jako kdybych byla její dcera.

Upřímně mě na ní srala jen její dokonalost. Krucinál, jak někdo může být tak krásný! Teda až po Samielovi. A tak talentovaný... měla ale i své padlé stránky.

„Ellen, pojď sem,“ přikázala mi láskyplným tónem. Tady to teda bude asi o něčem jiném, než o pouhém otročení.

„Víš kdo jsi?“

Podívala jsem se na ni s viditelnou otázkou v očích.

„Jsi vzácný výplod světa.“

Sklopila jsem hlavu. Doufala jsem, že mi řekne něco mnohem zajímavějšího.

„Jsi voda, která má zkrotit oheň a ten by tě měl usměrnit. Ty mu dáš dědice, aby jste spolu mohli vybudovat ráj. Kde v řekách bude téct mléko a obyvatelé budou šťastní. Naše rasy rozdělené budou toužit po jednom, navzájem se zničit. Musíš sama sebe obětovat, aby nastal smír a mohli jsme všichni společně fungovat.“

Mlčela jsem. Co na to mám jako odpovědět? Moje myšlenky byly jeden obrovský chaos. Trpěly absolutní absencí jakékoliv touhy odpovědět. Ne, protože jsem na tohle ani neuměla odpovědět. Byla jsem jako vygumovaná.

„Jsi ještě přespříliš mladá to pochopit. Ach, u všech božstev, pročpak to jen je tak složité!“ A s těmi slovy mne zanechala v absolutní samotě, přemýšlet nad slovy, která se měla splnit.

„Jste blázen,“ zamumlala jsem si pod imaginárními vousy. Načež se mi hned ozvala odpověď:
„Ale geniální!“

***

Po celá staletí se jsou miliony lidí na celém světě okouzleni láskou. Ale co je to vlastně láska? Někdo definuje lásku jako vzájemnou sympatii, citovou blízkost. Pro některé autory citátů je to spíše nepřenosná zkušenost, kterou si musí každý zažít sám. Láska je neuchopitelná, je bláznivá a pro každého znamená něco jiného, proto je tak krásná.

***

o tři měsíce později

Vysoký bojovník a zároveň princ stál ve středu místnosti. Povinnosti ho volaly. Vládci země zemřeli. On byl nucen nyní převzít jejich břímě. Je to právoplatný dědic trůnu. Se sklopenou hlavou a touhou rozbrečet se jako malé děcko sledoval rychlá chapadla služebné. Pokoušel se nesledovat tu druhou za ním, která svými šesti nohama šila a šila. Splétala jako divá nejněžnější nitky na světě v úchvatný oblek.

Okolo paží se mu ovíjely zlaté ornamenty, zakončené šípy a válečnými znaky. Košile byla z jemných plátků. Působila nadpozemským dojmem. Tak měl taky vypadat. Jako bůh. K holením měl přilepené zlatavé brnění. Nebyl tam ani náznak jakékoliv lásky, či pochopení. Nebo snad jen pouto k nadcházející svatbě. Byl to setsakramentsky oblek, který naznačoval spíš povýšení.

Doufal, že se mu podaří zůstat svobodný. Už hlavně kvůli Ellen, ale věděl, že to bude nemožný. Měl vztek. Každou chvíli mu natnuly svaly a zase povolily. „Mladý imperátor nějaký nervózní,“ podotkla pavoučí služebná.

Samiel otevřel ústa a pak je zase zavřel. Co na to měl říct? Nic. Zase si povzdechl a stočil pohled k oknu... Tohle nemá smysl.

Za dveřmi, kde se upravoval zazněla hudba. Pozvedl zrak a dveře se s lehkostí otevřely. Polkl a vyšel vstříc budoucnosti. Měl by být šťastný, měl by se radovat nad tím, že konečně jeho koruna bude moct mít následovníka. Mužského potomka, kterého by zplodil s nejsličnější z princezen.

Ale bylo mu jasné, že žádnou takovou nechtěl. Nechtěl princeznu, nebo ne tu, kterou mu přislíbili. Přál si princeznu z rasy nečisté. Toho nejkrásnějšího anděla na světě. Na planetě, která kdysi byla pokryta živlem, který je jí nejpodobnější. Nezkrotnou vodou.

Tak strašně litoval toho, jak se k ní choval, jak krutě s ní zacházel. Když už konečně v ní objevil tu nejdokonalejší bytost, jak rychle ji ztratil! Smůla se mu lepila jen na paty!

Adonaiští pánové s lehkým úklonkem hlavy vzdávali holt svému nastávajícímu králi. Ženy tiše vzdychaly při pohledu na prince. Před ním se rýsoval oltář. Leskl se – ne, přímo zářil do dálky! Byl vyroben z nejčistšího křišťálu. Malé růžičky se kroutily okolo nohou a každý detail byl s naprostou přesnosti a precizností zpracován. Někdo si s tím dával neskutečnou práci asi. Pomyslel si. Přes oltář byl přehozen zlatavý ubrus z motýlích křídel. Spíš působil svou lehkostí jako pavučinka s kapkami rosy.

Číše s krvavým obsahem, malá kupa stříbřitého prahu, stužka, svícen a koruny. Polkl, když si toho všeho všiml. Nemůže ještě utéct?

Za sebou zaslechl zalapání všech po vzduchu. Aha. Jeho nastávající se musí blížit. Cítil, jak ho ve spáncích tlačí neviditelná bolest. Zavřel oči. Snažil si představit tu krásnou tvář. Za pár vteřin bude muset uzavřít věčnou smlouvu, tak ať je to alespoň se vzpomínkami na ni!

Stříbrný prach, který dosud ležel na oltáři se pomalu zvedl. Jako kdyby někdo do něho foukl, zformovala se do úst, nosu, očí, uší a siluety postaršího muže. Samiel ho nezaujatě sledoval dál. Sarimas. Věčný oddávající.

Po jeho boku stanula Eris. Zlatavé lokny měla sčesané do honosného účesu. Byl tak složitý, že nemělo smysl ho ani sledovat. Bělostná pleť se třpytila jako diamanty v lehkém odpoledním světle a její hruď se viditelněji než obvykle zvedala a klesala. Její pohled naznačoval zadostiučinění.

„Drazí milovaní...“ spustil stařec a Samiel zacítil, jak mu pálí pod náporem slz oči.

„Budu Vás milovat a ctít, ve zdraví i nemoci. Má důvěra nepadne jiné bytosti. Budu svému králi sloužit pokorně a s láskou. Jste mým sluncem i měsícem. Tímto plamenem, zažehávám, ó Vaše milosti, plamen svíčky věčnosti.“ Odříkávala Eris, když její jemné prsty uchopily malý plamínek, který jí podával Sarimas a zapálila svíčku, kterou držel Samiel, div ji nezlomil. „Touto číší zapíjím na vaše zdraví, na váš život a na naše budoucí žití.“

Už není cesty zpět. Samiel koutkem oka hledal v davu Elen. V hloubi duše věděl, že by nechtěla být u jeho veřejné smrti – tedy svatby. Ale nebyla tam. Nikde.

Jako v mrákotách si přál, aby to už skončilo.

***

Celou tu dobu jsem přemýšlel jen o tom, jaké to asi je, u těch odpudivých příšer Adonaiských. Ledový vítr svištěl za pancéřovými dveřmi a pískal přes otvory.

„Dobrou, Maxmiliáne, zítra vyrážíme,“ zamumlal jsem si pro dobrou noc. Už fakt asi potřebuju psychiatra! Nad tou myšlenkou jsem se usmál.

Pravdou je, že když je tady dole člověk až moc dlouho, začíná bláznit. Nebo si alespoň připadá tak. Začínalo mi to tu lízt na nervy. Chtěl jsem vrátit čas. Vrátit se do AO. Někdy mám pocit, že je to jako včera, kdy jsem se líně vyvalil vždycky z postele, pode mnou chrápali kluci a ponožky jim páchly až za dveře našeho pokoje. Těšil jsem se vždycky na tu moji praštěnou Ell, která neustále mrumlala nadávky na pana Scrooge, který ji týral.

Vrátit se, k momentu, kdy jsem ji mohl objímat, kdy mi lehce odpočívala na hrudi. Cesta do města bude trvat téměř jedenáct měsíců. Musíme ještě najít po cestě další, kteří by se k nám přidali. Adonaiové jsou přemnožení po tomhle světě a jít nepřipravení je jako jít do boje beze zbraní. My navíc do toho boje šli. Čím více by nás bylo, tím větší šanci proti nim máme... A s těmito myšlenkami jsem taky usnul.

***

Popadl jsem další číši vína a lil si ho do krku. Eris se točila se svými příbuznými v kole a tancovali. Smála se a smála. Jako pominutá. Jestli se s touhle ženou mám v noci milovat... to raději smrt! Tetička Léthé mě starostlivě sledovala a když si všimla, že jí pohled opětuju, pomalu se ke mně začala přibližovat.

„Okamžitě zanech toho dětinského chování!“ prskla okamžitě a zabodnula mi prst do hrudi. „To se své slečně chceš představit jako opilý král, který nebude moct ani dojít k vrcholu?!“

„Raději aby spala dnes s kovářem, než se mnou.“

Vytrhla mi číši z rukou a podala jinou. „Vypij tohle a jdi do vašeho pokoje. Styď se za sebe, mladíku!“

„Abych hned nevydal rozkaz tě popravit má milovaná tetinko,“ pohrozil jsem. Zbytečně, nebrala by to nikdy ode mě vážně. Až moc dobře mě znala. Vypil jsem na její příkaz sladký obsah.

„To tě trošku vystřízliví. Teď jdi. Já se postarám o hostinu. Tvá žena přijde za chvíli.“

Zamručel jsem a prošel davem. To bude teda noc.

Došel jsem do sálu. Jako vždy přepychový. Lehce osvětlený díky svíčce v rohu místnosti. Obrovské bělostné lože upravené k okamžitým hrátkám. Byl to jediný pokoj, který jsem nikdy neviděl. Nebo si ho nepamatuju. Sochy milujících se párů jako kdyby měly podpořit dnešní noc. Do místnosti proudil teplý příjemný vánek. Stále jsem slyšel veselou hudbu z oslavy. Všichni se radují. Až na mě. Měl jsem chuť zavolat na Jeanine a odletět co nejdál, ale nemohl jsem být takový zbabělec.

Celou tu dobu vlastně přemýšlím jen sám nad sebou. Co já chci! Co já vím, jaká Eris je? Možná je vcelku milá. Ale nechci to vědět. Zase je tam ten závan sobeckosti. Jak já to jen dělám?

Jsem král. Král Adonaiský. Jsem vším pro svůj lid... Ale ničím v porovnání s Ellen. Kdepak jsi? Má milovaná?

Neviděl jsem ji. Chci ji vidět! Popadl jsem granátové jablko z podnosu vedle svíčky, rozpůlil ho a zabíjel čas.

Můj instinkt napověděl, že se dveře otevírají. Zadržel jsem dech a zavřel oči. Představ si Ellen! Představ si Ellen! Nabádal jsem se v duchu. Začal jsem se pomalu otáčet a nadechl se.

„Oh! Omlouvám se Vaše veličenstvo! Jen připravuji noční prádlo!“ začala honem služebná.
Pousmál jsem se. „Nechte to být. Udělejte si volno.“

Žena dosud shrbená nad postelí položila ledabyle kus bílé noční košile na lože a couvala s úklonem. Zavrtěl jsem s úsměvem hlavou a šel k balkónu. Už jsem se lekl, že je tady ten hrozný moment.

Můžu taky udělat to, že si lehne a nedojde k ničemu. Taky možnost, ale zcela nereálná. Sňatek musí být dokonán. Zatracenej sňatek!

Zastavil jsem se u dlouhých záclon. Prsty mi přes ně lehce projely, jako kdyby to bylo hedvábné ženské tělo.

„Tak a jsme tu.“ Zazněl Lethéin hlas za dveřmi. Takže už je to tady. Nehodlám se k ní otáčet. Zavřel jsem pořádně oči a snažil se ovládnout své znechucení.

Jemné prsty se mi začaly obtáčet pod pažemi k pasu. Cítil jsem tření jejích ňader. Cítil jsem její rozechvělý dech. Její chladné prsty mi projely paží, jako dotek leknínového kvítí. Kochala se nejspíš mnou. Její dlaně mi začaly zkoumat šíji... všeho se dotýkala s takovou láskou.

Nadechl jsem se a do nosu mě udeřila vůně tak sladká! „Otevři oči, můj drahý,“ zašeptal hlas a já jako na povel udělal, oč požádala.

„To není možné...“ vydechl jsem. Ke mně upírala svůj štěněčí pohled. Hnědavá očka, pod kterými se zaleskla malá slzička, jiskřila. Ty tváře! A ty plné, rty, které lákaly k polibkům!

„Jsem tu...“ zasmála se tiše.

Začal jsem se taky smát a nadšeně ji popadl do náručí. „A já si myslel, že tě už nikdy neuvidím!“ Dlaněmi mi chytla tvář a uvěznila v polibku.

Byl to ten nejměkčí dotek rtů. Lehký jako peří. Rozdmýchával ve mně nepoznaný oheň. Najednou jako kdyby do mě praštil blesk. Potřeboval jsem víc – víc všeho – víc Ellen. Přitahoval jsem si ji víc a víc do objetí, jako kdybych si přál, abychom byli jedno tělo, jedna duše.

Opřel jsem se s ní o sloup uprostřed místnosti. Přesunul jsem se rty přes její čelist na krk. Zasténala a naklonila hlavu dozadu.

Obtočila mi nohy okolo pasu, aby nesklouzávala dolů. Její hruď se vzdouvala stejně jako má. Vlasy, které měla v úhledných lokýnkách, mě zalechtaly na tváři. Vrátil jsem se zpátky k jejím rtům. Věnoval jsem jim takový polibek, aby nikdy nezapomněla.

„Miluji tě,“ ta slova ze mě vylezla jako po másle.

„Samieli...“

Zarazil jsem se. Znělo to tak smutně! „Ale?“ Asi nebyl nejlepší nápad zavrčet na ni.

„Já tě nemůžu, nemiluju... Já Tě musím milovat, protože jinak bych zemřela!“ Spustila nohy z mého těla a sklouzla na zem. Nechtěl jsem ji pustit ze své náruče, ale něžně zatlačila a vykroutila se z nich.

S povzdechem se otočila zády ke mně a kráčela do noční tmy na balkón.

Až teď jsem si všiml, jak krásně byla i oblečená. I kdyby byla v pytli od housenek, byla by nádherná... Průsvitná bílá látka jí kopírovala postavu. Zlaté šperky se leskly a vlasy měla propletené květy. Voněla po sladkém krému a levandulích. Byla jak letní mámení. Zcela neskutečná. Má jediná. Má bohyně. Mé srdce. Zemřel bych, kdyby mi to, má láska, přikázala.

Šel jsem tiše za ní. Objal ji zezadu okolo pasu a přitiskl si ji k sobě. Nemůžu bez ní být. Nejsem to já. Bez ní nejsem nic.

„Co se děje?“ zeptal jsem se lehce. „Kde je tedy chyba?“

„Opravdu mě miluješ? Jsem jen tvá služebná. Člověk.“ Třásla se. Byla tak nejistá!

Sklonil jsem se k ní. „Jsi možná člověk...“ zacukala sebou, když nevydržela nápor slz. „ Ale jsi bytost, bez které bych neexistoval. V očích bohů jsme jedno a to samé. Ellen... lásko má, jsem jen tvůj.“

„Patříš Eris!“ přerušila mě.
„Jen můj slib patří jí, ale ne má duše! To, že tu jsi... Ell... přeju si, abys byla má. Jen má a ničí jiná.“

„Zatímco já se o tebe musím...“ Otočila se čelem ke mně. „Jak to po mně můžeš chtít?“ Z očí jí skanula slza. Přejel jsem prsty po její tváři, setřel ten náznak smutku. Po vlasech a zůstal jsem dlaní na krku.
„Neopouštěj mě,“ zaprosil jsem.

„Nikdy tě neopustím, dokud mě neodeženeš. Já nemůžu od tebe pryč. Já už dávno nikomu jinému ani patřit nechci...“ její tváře se začervenaly a mě v tu chvíli vyschlo v krku a v hrudi odstartovalo milion ohňostrojů.

Popadl jsem ji znova do náruče. Spojil naše rty a nesl do místnosti.

***

S neskutečnou něhou mě položil na měkké pokrývky. Nadzvedl se na pažích, aby mě nezalehl, ale neoddaloval rty. Jako kdyby se bál, abych mu neutekla. Zapřela jsem se rukama proti jeho opancéřované hrudi.

„Třeseš se,“ obvinil mě láskyplně. „Máš strach?“

Neodpověděla jsem.

„Jsi stále neposkvrněná...“ došlo mu za chvíli. Úplně se odtáhl a posadil na kraj lože.

„Nikdy se nedotknu ženy, která si to nepřeje.“

Urazil se... Zpanikařila jsem. Co teď? Prohrábla jsem si prsty vlasy a pousmála se. Až teď jsem si všimla, jak moc byl nabalený. Ve zbroji. Ve zbroji, kterou měl snad na sobě i když jsme se poprvé viděli. Byl tak majestátný, tak dokonalý... Klečela jsem na kolenou a natáhla se k němu. Rozvázala jsem jeden uzel jeho zbroje. Seděl dál nehybně, zády ke mně. Položila jsem kovový kus, který měl na ruce na zem a přesouvala se dál.

„Můj králi... Země je tvá...“ otočil se se zájmem ke mně a propálil mě pohledem. „Jen na jednu jedinou noc,“ pokračovala jsem tónem tichým, ale zároveň pro něj neodolatelným. Políbila jsem ho a posouvala se výš po posteli k polštářům. Položila jsem se na lehký samet a zaklonila hlavu. Chci ho tak moc! Tak moc po něm toužím.

Sundal ze sebe holenní brnění a vyvlékl se z těžkého kusu, který měl na hrudi.

„Noc?“ Usmál se lehce a v očích mu zazářily jiskřičky. Obešel lože a sedl si vedle mě. Rukou se dotkl mé klíční kosti. Sledovala jsem, jak fascinovaně si mě prohlíží. Zastavil se prsty nad látkou, která mě zahalovala.

Sjel níž rukou a drknul do pokrčených kolenou. Donutil mě oddělit je. Sklonil se a rty pohladil jimi mé. Chytla jsem ho okolo krku a stáhla ho. Přesunul se nade mě. Cítila jsem jeho horoucí dech.

Ruce jsem přesunula po jeho hrudi a tahala za košili, kterou měl na sobě. Kousl mě jemně do rtu. „Nespěchej,“ zamručel. S povzdechem jsem poslechla a vrátila ruce zpět za jeho krk. Prsty jsem si pohrávala s jeho vlasy. Otevřela jsem oči a spojila se s jeho ohnivým pohledem. Plamínky v jeho očích plápolaly a jeho kůže pálila.

Začervenala jsem se pod tím pohledem.

Chytl mě za stehno a jemně po něm posouval látku. Odhaloval si mě jako vánoční překvapení a jeho oči mě nepouštěly ze své moci. Jeho tělo začalo zářit a já překvapením nedýchala. Vzpřímil se nade mnou a sundal ze sebe košili.

Zasypával celé tělo polibky. Jeho dotek byl tak neskutečný. Tohle je naše noc. Nejkouzelnější noc. Patří mi. Patří tak, jako žádný jiný muž dosud.

„Jsi nádherná,“ zašeptal. „Kdyby... kdybych tě cokoliv bolelo, nebo -“ položila jsem mu prst na rty. A spojila je v nekonečném polibku ve stejnou chvíli, kdy on spojil naše těla i duše.

Jako kdybychom byli puzzle. Nějací mimozemšťané si určitě hráli a po celou dobu hledali k nám dvěma chybějící kus. Po celý život oddělení od sebe a najednou tu prázdnou částečku ve mě vyplnil tenhle muž. Puzzle se spojily. Konečně se našly. Ten pocit, že konečně nejste sami na tomhle světě! Bylo k neuvěření, jak trnitá naše cesta byla.

Milion motýlů v břiše se mi rozletělo a nadšeně třepotalo o stěny, jako kdyby chtěly ven. Chtěli pryč z té klece a já je pouštěla. Smršť těch nejkrásnějších pocitů mě doslova zalila. Přišla neskutečně velká vlna, rozbila se o břeh a brala ho s sebou do oceánu. Tam, kam patří.

Nic neexistovalo. Nic kromě nás. Celý svět se v mžiku rozplynul. Zmizel pod nekonečnou září nejjasnější hvězdy. Nebyl den, nebylo noci! Kdepak vesmír?! Co to je? Svět, kontinent, města, příbytky, místnosti, otroci, brouci. Nic nebylo. Jen naše dechy, tření kůže a nekonečné polibky.

Takže po velice dlouhé době jste se dočkali... Snad vás to tolik nezklamalo. Opravdu dlouhou dobu jsem neudělala ani ťuk na klávesnici. Nemám z toho nejlepší pocit, ale tak nějak, lepší to asi už nebude. Holt se ze mě stává antispisovatel.

Každopádně snad se vám dílek líbil...

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 21. kapitola: