OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 20. kapitola

12.01.2011 (19:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2192×

20. Změna

'Ležím na něčem měkým. Hm... To je divný. Možná mi za chvíli zazvoní budík. Pak budu muset poslouchat přiblblý rozkazy toho zatracence Scroodge... Pak se možná poperu se Zoe. No a nakonec i s Maxem. Maxík můj. Kde asi je? Hm... Myslela jsem, že by mě chtěl budit sám. Asi je to zakázaný, když ještě nepřišel.

Né... mě se tak nechce vstávat!'

Pak mi ale došlo pár maličkostí. 'Doprčic, snad se mi to jen zdálo. Že by mě zajal neuvěřitelně sexy princ adonaiů. A co kdybych se s ním i líbala? Ne, to je kravina. Na co to krucinál myslíš? Ellen, ty nemravná bláznivá slečno!'

„Dobré ráno.“ Do prdele! Vystřelila jsem do sedu a překvapeně zírala do nejčernějších očí, co na mě kdy v životě zíraly. Byly tak kousíček. Z tohodle zadumání mě vylíbl až polibek, ze kterýho se mi zatočila hlava.

„Doufám, že máš hlad, přinesl jsem něco k jídlu.“

„É?“ vylezlo ze mě zcela neinteligentně.

Samiel se na moment zasekl, ale pak se s úsměvem na mě podíval. „Jsi krásná a stále trošku mimo – jak koukám.“

„O?“ další zcela neinteligentní hláska. No tak! El! Seber se!

„Opičko, co bys radši? Maso, ovoce a zeleninu a něco k pití, nebo držíš nějaký půst?“ V tom jsem si uvědomila něco zcela šokujícího. Ježiši. Co jsem to provedla? Co jsem prováděla? Kde mám oblečení! Jen to podělaný prostěradlo, co bylo jak pavučinka mě zakrývalo! Jejda, jejda, jejda!

„Ehm, oblečení?“

Aniž by se na mě podíval, tak se s úsměvem dál věnoval připravování snídaně. „Přesvědčila jsi mne, že pití alkoholu jsi absolvovala poprvé. Nemohl sem dostat tu sklenici z tvý ručky. Snažila ses mě svést... no a popravdě, dalo mi dost zabrat, abych tě dostal do tý postele.“

„Oblečení?“ zeptala jsem se zase jako totální debil.

„Služebná se pokoušela tě do něčeho převlíknout, ale po půlhodině vylezla z pokoje, že toho má dost.“ Cítila jsem, jak začínám rudnou. Matně se mi začaly vybavovat prapodivné směsice smíchu, brblání a i to, jak neuvěřitelně tupě jsem se tulila ke svému pánovi.

„Hihi.“ Pokusila jsem se o úsměv a Samiel se posadil vedle mě.

„A nikdy jsem nevěděl, co se ti v noci zdá.“

„Mě se něco zdá?“ vyhrkla jsem.

„No, vyprávěla jsi mi neskonale zajímavé sny, kde roli ďábelského Casanova mám já.“

„Ó, vážně?“

„Vážně,“ a rychle mě uličnicky líbl na tvář. „Papej, kručí ti v břiše.“ A jako na protest se z mého nitra ozvalo zadunění jako od medvěda. No bezva.

Do pusy mi rychle nacpal nějaký ovoce a sám si taky kousek vzal.

Během žvýkání sem si nemohla odpustit uchichnutí.

„Čemu se zase usmíváš?“

„Tobě,“ odpověděla jsem naprosto pravdivě.

„Mě?“ divil se. „Co jsem udělal tak vtipnýho?“ Nahodil nebezpečný výraz, až sem se skoro lekla. Jenže v jeho očích jsem vyčetla další divadýlko. I když sem si před chvílí myslela, že se za poslední rok nic nestalo, pravda byla mnohem sladší.

Našpulila jsem lišácky rty a hned mu skočila okolo krku. Slíbávala jsem kapky sladkého ovoce, které mu ulpěly na rtech a prsty mu zapletla do vlasů.

„Ell...“ zamumlal v polibku.

Ignorovala jsem ho.

„Ell!“ začal se smát a povalil mě na záda. Sledovala jsem černotu jeho očí z takové blízkosti, až se mi začínala motat hlava. Krásné, černé... a už i s malými plamínky. Počkat... Plamínky?!

„Promiň,“ začala jsem se omlouvat.

„Za co?“ vydechl mi do tváře.

„Za to, že jsem se na tebe vrhla?“

Samiel se zatvářil nejdřív zamyšleně a pak mu plameny v očích zase začaly tancovat. „Nevypadá to tak. Vidíš? Já jsem nahoře, ty jsi dole... má krásná růže.“

„Ajooo!“ začala jsem se smát a on taky. „Dolů,“ pokynula jsem mu a zapřela se do jeho božské hrudi. Hned se protočil pode mě a já se vítězně zasmála. „Moje místo, je tady.“ A zabodla jsem mu prst do klíční kosti, kam následoval polibek.

***

Konec. Ach, jak moc bych si přála napsat sem tohle slůvko. Kdyby bylo možné tady zastavit čas a zanechat všechny v tomhle momentu. Kdo by mi to tady vyčítal, že? Vy, milí čtenáři by jste byli spokojení, já bych byla spokojená a nepochybuji, že Ellen se Samielem též. Byli by přece v objetí milované osoby.

Nicméně... je mou smutnou povinností pokračovat v tomhle příběhu. To je nefér, co? Doby míru a pohody měly skončit. Jistě... a to vše díky jednomu osudnému večeru... večeru, kdy krásná žena kráčela pomalu do zahrad božských, s nevinným úsměvem na rtech a ďábelskýma myšlenkama.

„Co vidíš? Co vidíš?“ naléhal malý klučina na druhého.

„Mlš, Luciusi, já niš nevidím, když do mě drkáš!“ Natahovali se jeden přes druhého a snažili se přes sloupy zahlédnout ty dvě hrdličky.

„Samiel se změnil. Uš to není ten hnusný pchinc,“ blábolil si první klučina.

„Luciusi!“ Zabil ho jeho kamarád pohledem.

„Vždyť mlším!“

„Fajn! Tam mlč!“ A zase se otráveně vrátil ke sledování Samiela a Ell ve slastném objetí.

„Co tu vy dva děláte?“ ozval se za nimi sladký, mateřský ženský hlas.

Oba kluci vyděšeně vyjekli a uskočili na stranu.

„Nic!“ odpověděli unisono.

„Zdálo se, že sledujete něco hodně zajímavého,“ rozesmála se něžně Moira a popošla ještě blíž k nim.

„Opravdu nic naše paní!“ snažili se ji uchlácholit.

Moira se najednou zamračila. Něco jí tají. „Utíkejte oba, volá vás vaše matka.“ Obdařila je ještě jedním krásným a zároveň uklidňujícím úsměvem a oba dva se rozutekli pryč.

Ještě jednou se zasmála, jak se jim nohy zamotávaly při běhu do sebe a pak se otočila zpět k místu, kde stáli. Celé se jí to nezdálo. Proč by... - a pak se zarazila. Samiel?

Do očí se jí začaly hrnout slzy. Viděla to, co se nikdy nemělo stát. Svého syna v objetí lidské bytosti. Byla tak zabraná do vlastního žalu, že když jí hrudi vystřelil kus oceli, nezačala křičet a jen fascinovaně zírala na svou vlastní krev na ostré břitvě.

„Spi sladce sestřičko...“ zaslechla poslední slova svého vraha, než upadla do nekonečně laskavé náruče smrti.

Lethe si potěšeně otřela dýku do šatů její sestry. Koutkem očka potěšeně sledovala hrdličky a v duchu si nadšeně pozpěvovala. Už byla dlouho vláda Adonaiů. Je třeba trochu změny. Ale za jakou cenu?

Otočila se na patě ke svému sluhovi a vložila mu dýku do ruky. „Podržíš to prosím?“ zavrkala jako hrdlička a zamrkala na něj.

Otrok mohl pýchou puknout. Jak může někdo tak dokonale ďábelský patřit jen jemu a on jen jí?

Lethé sekundu nehnutě stála, než se z jejích rtů vydral vyděšený výkřik.

***

„A tady taky můžu dát pusu?“ zasmál se Samiel a líbl Ellen do koutku rtů.

„Počkej, ale tys nečekal na odpověď!“

„Stejně... tobě to přece nevadí, nebo -“ nedopověděl a dál obšťastňoval její krk, když uslyšeli děsivý výkřik.

***

Milenci rychle opustili náruč toho druhého a běželi se podívat, co se děje. Když ale doběhli na místo, Samiel ztuhl. Adonaiové seskupení v zahradě na něj působili nezvyklou vyděšenou emocí. Ellen se společně s ním prodrala do popředí, ale to co viděli je absolutně odzbrojilo.

Ellen uviděla, jak horoucně je muž schopen milovat svou ženu. Samiel padl na kolena a z jeho šokovaného výrazu se prodral přes rty výkřik. Král s krvavými slzami držel v náruči zavražděnou královnu a matku. Tolik krve. Adonaiové mlčky a s úděsem sledovali, co se dělo.

Od toho dne se král změnil. Damien, ten klidný vládce byl znovu stělesněním ďábla. Ničil vše, co mu připomínalo Moiru. Vztek převažoval míru inteligence a mírumilovnosti.

Ellen pevněji stiskla v objetí Samiela. Měla pocit, že se ze silného muže stával zase malý chlapec. Ten, který miloval tolik svou matku. Jeho smutek byl i hmatatelný. Neusmíval se tolik, ačkoliv dělala, co mohla. Sam se snažil usmívat pro ni. Byla jeho sluncem. Hřála ho svou přítomností, svou jistotou a svým srdcem. Už zítra se měli rozdělit. Ona měla být zase na moment služkou Lethé, ale cožpak by té čarodějnici věřil?

„Nikam nejdeš,“ zavrčel pozdě večer Ellen, když oblohou zněl pláč a nářek obyvatel. Objal ji pevněji, než ona jeho a líbl na čelo.

„Musím, můj drahý.“ Opřel své čelo o její a sledoval hnědé propasti.

„Nevydržím to tady sám.“

„Budeš se ženit,“ zamumlala smutně.

„Nebudu. Řeknu ne.“

„A budeš vyhnán vlastním národem. Neblbni. Za to ti nestojím.“

„Ale jo, uvidíš...“ zamručel naštvaně a vstal. „Brzy.“ S tajemným výrazem se otočil na patě a seskočil z balkonu. Fligorova křídla téměř neslyšně zašustěla a Ellen zůstala sama.

***

Hodiny líně plynuly vpřed. Z hodin se stávaly dny a ze dnů týdny. Vše se začínalo měnit. Z příznivého, mírumilovného počasí se vyklubaly vraždící mraky, pouštní bouře a požáry všude okolo země.

Muž, oděný do dlouhého bílého hábitu s černými vyšívkami prastarých nápisů, došel až ke králi Damienovi a s lehkou úklonou pozdravil svého panovníka.

„Tohle je nejvyšší rádce a nejlepší přítel krále. Jeho pravá ruka,“ řekla klidným a tichým hlasem Lethe Ellen. Ta jí seděla u nohou a s lehce sklopenou hlavou sledovala, co se děje. Už měsíc. Měsíc Ellen přežívá ve stínu Lethe. Nevěděla, o co jí jde. Nevěděla nic. Pokorně sloužila své paní, která ji neustále sledovala. Ať dělala cokoliv, Lethé stála opodál a koukala, co právě její ruce a nohy provádí.

Všechen lid se tu tenhle večer shromáždil. Všichni trpěli za krále – s králem.

Teď se rodí nová éra. Právě teď! Poprvé za stovky let...

Krása Adonaiského vztahu byla jen v jedné věci. Ve věčnosti. Ale pokud by jste ztratli důvod žít – existovat... mělo by smysl přežívat? Pro ně ne.

V obrovské zahradě, kde královna zemřela svítily malé plamínky. Z dlaní Světlonosičů jemně šlehaly plamínky. Luna ozařovala tajemně zahradu a truchlící jeden po jednom poklekli.

Samiel stál jako socha padlého anděla vedle svého otce. S tvrdou maskou nepřístupnosti a chladu sledoval, co se děje. Uprostřed celého dění byl kámen. Dlouhý, hladce opracovaný kámen s růžemi a liliemi, které vytesal samotný vládce. Moiřino tělo, navždy zachované ve vé kráse a dokonalosti, to jediné by obyčejnému člověku nasvědčovalo, že to, co vidí před sebou je pohřeb.

Ellen ani nepostřehla, že se k nim přiblížila drobná osůbka. Samielovi sahala sotva po pás. Vypadala spíš jako malá roztomilá holčinka. Buclaté tvářičky, drobňoučká... a ano. Bylo to ještě dítě. Smaragdové vlásky jí splývaly přes ramínka a ve vlasech zapletené bílé lilie. Oranžová očka se zaleskla v matném světle luny a když otevřela ústa... ten hlas se nedal popsat. Nutil srdce všech brečet. Ta smutná, vraždivá krása jejího andělského hlasu se nedala srovnat s ničím, co doposud Ellen slyšela. Adonaiové se začali jeden po jednom přidávat k ní.

Ze zelené trávy začala stoupat světýlka. Podobala se chmíří. Malinkaté duše mrtvých předků. Dokonalé, nedostižné a čisté. Ellen se zatajil dech. Po těle ji přeběhl mráz a ona se instinktivně nepatrně zatřásla.

Okolo jejího těla prolítla pomalinku jedna z těch duší. Malé světýlko ji láskyplně pohladilo po tváři a pokračovalo dál kupředu.

Dech se jí třásl. Kolena se třásla. Celé její tělo se třáslo. Její milovaný stál tam, kam mířila ta světýlka. Když se ho jedno dotklo, ztěží v sobě zadusila tichý výkřik. Co se to děje?! I o Samiela se jen otřela, ale tělo jeho matky a otce obklopily.

„Co to dělá!“ vykřikla téměř Ellen, když si král stoupl k mrtvému tělu své nejdražší. Jeho tělo pomalu klesalo vedle ní na kámen. Král s láskyplným výrazem sledoval svou mrtvou ženu, opřel se loktem vedle jejího těla. Spojil jejich ruce a pak je zahltila světýlka.

***

„Maxmiliáne! Maxmiliáne!“ hnal se postarší muž k veliteli. Už to nebyl ten hloupý klučík, puberťák z Argus Orbis. Vyrostl z něj muž. Se statnými rameny... a bystrou myslí.

„Co se děje příteli?“ pousmál se zadýchanému člověku.

„Král s královnou Adonaiů jsou mrtvi. Jejich syn se má ženit. A cesta k Vodě je volná.“

Max se se zájmem otočil. „Opravdu? Už se můžeme dostat k Ellen?“

„Už neslouží jejich princi, pane.“

„A komu tedy?“

Omlouvám se za to dlouhé čekání... snad mne ještě nechcete zabít :)

Vaše Niki

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 20. kapitola: