OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň a voda 13. kapitola

21.04.2010 (19:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1723×

13. Objetí

Slyšela jsem nasupené zavrčení a silná paže donutila mou mysl ustoupit. Celé tělo mi ochablo a já se ponořila do temnoty.

***

Velký muž se snažil se vší opatrností jí pod kůži nacpat tenký plátek Soreka. Sorek byl malý brouk. Tolik podobný listu! Tenké tělíčko, sotva pět centimetrů a lehce narůžovělé barvy. Je citlivý na změnu prostředí. Adonaiové ho používali často na vězně, spiklence, zvědy... vrahy. Na všechny, co nesměli opustit město, ale dostat soreka do jejich těla bylo velice bolestivé.

Na vlastní kůži si to vyzkoušela i Ell.

Jen malý otvor kolečkem, které bylo v jejím stehně dokazoval, jak moc to muselo bolet. Bylo duté, takže pokud by do něj nevsadili i kus sterilizované látky, s jistotou by jí to zahnisalo. Otevřená rána. Dutá rána. Je zbytečné se tím více zabývat. Každý dotek, každý pohyb bolí, dokavad se to nezahojí. Když skončili se svou prací, jemně jí přejeli po kolečku dezinfekcí a očistili od krve. Ustoupili o krok a sklopili hlavu.

,,Už?‘‘ zeptala se žena a všichni se snažili ovládnout, aby se nepodívali do její tváře.

,,Ano naše paní,‘‘ přikývli. Vtom si uvědomili, že tu dívku praštili, aby netrpěla víc, než je nutné. Okamžitě drkl do svého společníka a všem ztuhla krev v žilách.

,,Kromě toho, že jste ji udeřili, byly nějaké jiné komplikace?‘‘ slyšeli nasupený hlas. I když byli tak obrovští, tak silní, měli z ní strach. Byla přeci pod ochranou těch nejlepších. Pod ochranou samotného krále a prince. Tohle pro ně může skončit hodně špatně.

Najednou slyšeli nějaké kroky a všichni se otočili ke dveřím. Do nich vešel...

,,Co se děje, volala jsi mě, tetinko?‘‘ zeptal se ztichlým, chraptivým hlasem muž a teď už zaručeně všem zmrzlo krevní řečiště. Silná, svalnatá postava oděna do nejdražších, nejlepších látek. Jeho bezcitná tvář byla doslova jejich noční můrou. Nikdo se s ním nechtěl dostat do křížku, ale teď... Stačí jen, aby na ně Lethé ukázala a můžou si jít postavit hranici.

,,Vezmi ji Samieli a odneseme ji nahoru.‘‘ Samiel se podíval s nezájmem na nehybné tělo dívky a přikývl Lethé.

Ta se zamračila a podívala se ke dveřím.

,,Vy tu zůstaňte,‘‘ poručila mužům a pokynula Samielovi. ,,Opatrně!‘‘ stihla ho varovat, než se jí dotkl. Jako porcelánovou panenku ji na protest zvedal šnečí rychlostí a Ellina hlava se nepatrně na jeho paži pohla.

Chytl ji pořádně okolo ramen, za krkem a druhou ruku vsunul pod kolena. S nezájmem si prohlížel vypracované tělo dívky a neunikla mu její krása. Rozhodně byla hezčí než Eris. Silnější stehna, která byla i v bezvědomí pevná a lýtka... jako baletka. Silné nohy. Super. Dlaní jemně donutil její tělo, aby otočilo hlavu k němu.

Lethé ze dveří se jemně pousmála a čekala, než ‘princátko‘ zvedne otrokyni. Bylo roztomilé vidět, jak nemotorně si počínal. Neznal něžnost, ale pro svou tetu byl schopný všeho. Nadzvedl ji a opřel o hruď, aby se mu snáz nesla. U dveří si všiml, že se jí klimbají ruce. Zamračil se. Hm, jestli je nechce vykroutit, tak by se šiklo, aby to nějak vymyslel.

Zastavil se za dveřmi a opřel koleno o zeď. Položil si její nohy na stehno a jemně se přikrčil. Vypadalo to šíleně komicky, ale líp to vymyslet nemohl. Rychle levačkou vzal její paže a dal jí je na břicho. Se zafuněním si ji zase vyhoupl do náruče celou a pousmál se. Teď už je to dobrý.

Šel poslušně za Lethé do horních pater a mračil se. Věděla snad jeho teta něco víc, než měla?

,,Kam ji vedeme?‘‘ zeptal se. Nešlo to vydržet.

,,Bude ti sloužit,‘‘ řekla s klidem, „je to jen otrok, takže by neměl být pro tebe problém jí rozkazovat, že?“  Samiel vyděšeně zamrkal očima a šlehl jimi ke klidné osobě, která se mu válela na rukách.

„Tohle pískle mi má sloužit?“

„Co ti říkala matka!‘‘ okřikla ho. Princ obrátil oči v sloup a skousl si jazyk, aby nic neřekl. Nebylo by to totiž nic slušného. Otevřela mu dveře a pokynula, ať ji odnese dovnitř.

,,A kam ji jako mám položit?“ sykl nasupeně.

„Vidíš tu nějakou jinou postel?‘‘

,,Do mé tahle špína nejde!‘‘ zaprotestoval, ale ona ho zpražila pohledem.

,,Než sem dostaneme něco pro ni, bude spát ve tvé posteli!“

„Hodím ji na zem,“ uvažoval nahlas a dívka v jeho náruči se zase pohla. Lethé nekompromisně ukázala na postel a položila na prostěradlo deku pro sluhy, aby mu náhodou čistá lidská dívka neušpinila postel.

„Jsi hlupák Samieli, když si nechceš nechat pomoct.“

„S čím? Snad nemyslíš, že jsem tak neschopný, že bych si nedokázal sám najít oblečení a přežít!‘‘

Striktně ukázala na postel a on ji tam začal pomalu dávat. Věděl, jak by reagovala Lethé, kdyby jí švihl na matraci.

Hluboké, tiché, dlouhé nádechy a naprostá soustředěnost. Jemně položil její hlavu na polštář a snažil se dostat ruce zpod jejího těla. Ell se zavrtěla na měkké posteli a automaticky si přitáhla polštář k hrudi. Samiel překvapeně sledoval, jak si jeho otrokyně dovoluje sahat na jeho věci.

Pysky se mu ohrnuly přes zuby a opatrně jí vytrhl polštář z náruči.

,,Proč jí to bereš!‘‘ vyhrkla Lethé a Samiel se na ni výhružně podíval. Jednou rukou na ni ukázal a zvedl nebezpečně ukazováček.

***

,,Ona nemá právo na nic Lethé! Dnes je to jen výjimka! V mé posteli spát nebude. Večer ji jednoduše šoupnu na zem, ven z pokoje, vykopnu ji klidně na balkon. Nehodlám ji tu strpět. Nechci ji tu mít a ty to moc dobře víš! Ať si je ve tvé komnatě, ať si je kdekoliv, ale tady být prostě nemůže!‘‘

,,Hodláš ji roztrhat na kusy?‘‘ zvedla Lethé obočí nahoru a pousmála se. Ženám jsem nerad ubližoval. To mi ale nezabraňovalo jí lhát do očí.

,,Klidně.‘‘ Vypnul jsem hruď a moje tetinka se ještě víc pousmála. Vypadal jsem snad nepřístupně, že?

,,Víš, jak se mi jevíš teď?‘‘ Zamračil jsem se. Tohle nikdy nedopadá dobře. Měla ‘jedovatý jazyk‘. ,,Jako kdyby jsi ji ochraňoval. Tvůj postoj i výraz. Ale přesto se dohadujeme nad tím, že ji s klidem zabiješ a já tomu budu přihlížet.‘‘

Vyskočil jsem k Lethé a chytl ji pod krkem. K čertu s etiketou! ,,Myslíš si stále, že ti nejsem schopen ublížit?‘‘ zesílil jsem stisk a probodával ji pohledem. Nenávistně jsem jí bouchl o stěnu a zaklínil ji vlastním tělem. Nosem jemně přejíždějíc o pokožku na jejím hladkém krku jsem způsobil třes jejího těla. ,,Jsem schopen ti způsobit taková muka. Nejsem tak jemný a opatrný, jak si myslíš.‘‘ Můj hlas byl mrazivý, jasně v tom dokázali všichni vycítit nebezpečí a výhružku. ,,Nikdy, opakuji ti. Nikdy se nepokoušej se mi postavit do cesty, protože nevyhraješ. Ať máš armádu, city, cokoliv, co já mít nebudu, nevyhraješ, to ti garantuji. Budeš prosit o smrt.“

Pustil jsem ji a ona se svezla po stěně na zem. ,,Ta lidská krysa tu teď být může, ale do večera ať vypadne, jestli ji tu ráno nechceš najít mrtvou v kaluži krve.“ Kráčel jsem rozhodně ke dveřím a vyšel z nich.

Nikdo mi nic nerozkáže! Žádní rodiče! Žádná ženská! Ani smrt! Nikdo!

Nasupeně jsem vyběhl z paláce a procházel se ulicemi města. Adonaiové se nepatrně ohlíželi a šeptali. Bylo mi to jedno. Muži přikyvovaly a pousmívali se. Matky se klaněly. Babky se na mě podívaly a sklonily hlavu, jakožto vyjádření úcty. Děti na mě obdivně hleděly... a kvůli čemu? Jsem přec syn vládce a následník trůnu. Jejich budoucí král. Sen o svobodě se nevydařil, tak můžu v paláci udělat chaos a svou nenávist tam prohloubit.

Procházel jsem trhy. Sledoval barevné spektrum ovoce a zeleniny, které se nám podařilo zase vzkřísit. Lidé byli nemožní. Pod jejich taktovkou bychom nejspíš došli všichni zániku. Celá planeta. Celá galaxie. Ztratili bychom vše.

Ta holka pro nikoho nemá nic znamenat! Nikdo by se neměl vůbec zajímat o to, jestli je živá a najednou ji moje teta šoupne do mé postele. Takové opovržení.

Došel jsem k jednomu stánku a pokusil se jemně usmát. Nešlo mi to. Ta žena se zdála být vyděšená ale nic neprotestovala. Pokývl jsem hlavou k pár ovocům a hodil jí měšec. Ona se na mě šokovaně podívala a po tváři se jí rozšířil úsměv. Široký úsměv. Obešla svou káru a došla přede mě. Překvapeně jsem sledoval, jak se všechen čas zastavil. Usmála se ještě víc a roztáhla paže. Natáhla se vpřed a ... objala mě...

Něco takového jsem zatím nezažil. Ne...

Všem se zastavilo srdce. Nikdo nedýchal. Cítil jsem, jak opatrně a pomalu bije stařenčino srdce a pousmál se. Tohle bylo... milé. Opatrně jsem okolo ní obtočil paže a taky ji objal. ,,Synku, nezlob království...‘‘ zaslechl jsem ji. Překvapeně jsem se podíval dolu na tu osůbku a ona se jen usmívala, ale nehýbala rty. ,,Vždy ti pomůžu, až budeš potřebovat, objevím se.‘‘ Nejistě jsem ji pustil ze své náruče a dáma se mi uklonila.

***

Probrala jsem se. Nebo ne? Ach, kdo to kruci ví? Kde to jsem? ,Ty vole, já se bacila snad do hlavy?‘ Zkusila jsem otevřít oči, ale bolelo to. Nebo ne, to je špatný slovo. Ono to nebolelo, ona ta osoba s těma očima je líná.

Kde je Max? Maxi, pomoz mi je prosím otevřít... Pak mi ale něco došlo... Max tu není. Není tu žádný člověk krom Zoe. Jsme tu jen my dvě a tisíce adonaiů. Tisíce vrahů. To je úchylný. Max tu není. ,Bézva!‘ Max je v bezpečí. ,Kruci.‘ Lidé jsou zatím v bezpečí. ,Hajzlové.‘ Jen... Musím mlčet. Nikomu nevyzradím naše tajemství. ,Top secret‘ si napíšu na šelo. Téda, čelo. Nevyzradím nic! Budu hrát debila.

Pomalu jsem otevřela oči a viděla mlhu. Moje oči stále nedokázaly dokonale zaměřit a i přesto jsem věděla, že to není dobré. Pravý bok mě bolel jako čert. Nebo to bylo stehno? Jestli mám modřinu, ať si mě nepřejou!

Něco mě zalechtalo na rtech a já zamžourala na tu osobu. Byla to nějaká služebná? „Čáu! Jak jdé?“ Zaměřila jsem na nebohý monstrum, které bych, kdyby byla člověk, nazvala dívkou. Ale ona dívka nebyla. Byla adonaika. Moje nekámoška! Jé! Co? Vona má rohy?

,,Na, napij se ještě,‘‘ poprosila mě sladkým hlasem jako marmeláda, až mi z toho bylo šoufl. ,,Alkohol, utlumí bolest,“ inforovala mě a já se začala dusit tím chlastem. „Kruci! Předsevzetí nepít!“ Počkat, kde jsem na to kápla?

,,Co je s ní?‘‘ zeptal se jiný hlas, který jsem už znala. „Á!“ Paní překrásná? Kde máš poskoka ženská? Ať mi podělá i hlavu, teda, jako kdyby nebyla totálně mimo.

,,Asi bychom měli vysadit alkohol, má paní, je úplně otupělá. Nadává tu nahlas.‘‘ To bylo nahlas? Sakra.

,,Ano, bude to nejlepší, pak ji přesuň sem,‘‘ odmlčela se. Kam? Ne, co se děje? Proč je tma? Ach! Já zase zavřela oči. Tak to jó! Zkusila jsem je znovu otevřít, ale nešlo to. Tělo mi ztěžklo a moje mysl opouštěla tělo. Né! Už zasé!

Pomalu jsem otevřela oči do jasného světla. Teda, jasné by bylo, kdyby mi někdo nedělal slunečník. Zaostřila jsem na tu osobu a všimla si, že to není žena. Kurva! Co tu dělá chlap? S obrovským ječákem mi vystřelila pravačka zatnutá v pěst, ale nezasáhla cíl.

Ten chlap bleskurychle vymrštil svou ruku a chytl tu mou. Uvěznil ještě tu druhou, která se pokusila o stejný úkon a zle se na mě zazubil. Už od pohledu se mi tenhle frajírek nezdál. Ale pak... Samiel. To je on!

Jak že mu to mám říkat? Můj pane? Počkat jízlivě. Můj. Pane. Pomyslila jsem si a on se zase zasmál. Trajdá mi v hlavě? Ne, to by byl až moc hloupej.

,,Otrokyně, jak koukám, otevřela jsi oči!‘‘ jásal? Ne, musí být mimo. Lokl sis co? ,,Můžeš začít s úklidem, pak nanosíš tisíc věcí do naší ložnice – mezi kterými bude i pár tvých, služebnických věcí – a pak tě umučím.“ To mučení se mi nelíbilo. Naše ložnice? No tak to brrr! Nic se mi tu nelíbilo. Já chci domů! Mamí!

Minuty se měnily na hodiny. Hodiny líně měnily postupem času svou podstatu v dny, které splývaly jako proud říčky do úhledných měsíců.

Slýchávala jsem zpěv ptactva. Nebo... bylo tu vůbec nějaké? Šumění křídel tu nebylo. Jen líné pleskání holých křídel o sklo. Takže mohli zpívat jedině denní netopýři.

Moje práce tu byla jednoduchá i složitá zároveň. Moje myšlenky se při nich mohly pohybovat kamkoliv si zachtěly. Hlavně když tělo zůstalo na svém místě. Ruce jsem po dvou dnech přestala úplně cítit. Nohy mi otékaly a nepříjemně mi v nich píchalo pokaždé, když jsem si na ně stoupla.

Výcvik v Argus Orbis byl proti tomuhle rutina.

Nesnášela jsem rána. Nejen, že jsem byla nucena vstát z tvrdé matrace, jejíž pružiny mě bodaly do boků, ale tehdy byl i psychický nápor.

Ten hrubián si vždy sedl naproti mě. Propálil mě nenávistně pohledem a chytl mě za nohu. Bolelo to jak sviňa, ale nic jsem neříkala. Mlčela jsem ve snaze uchránit si svou pýchu a neřvat tu před ním jak děcko.

Za nohu si mě hrubě přitáhl k sobě a vytáhl něco, co zdánlivě připomínalo hadičku. Prdlačky hadička! Sloužilo to jako detektor lži. Na jednom jejím konci byla lehce zašpičatělá. Jako kdyby to byla malá hlavička špendlíku a na druhém konci se vyjímala prapodivná plocha v podobě listu. Někdy mě vážně nepřestanou překvapovat.

Tu tenkou část s hlavičkou špendlíku mi přiložil k malému kroužku na stehně, kde byl podle všeho i nějakej brouk. Celé tělo se mi najednou octlo v ohni a procházelo jím snad stovky voltů. Zuby jsem tiskla k sobě, až hrozilo jejich prasknutí. V uších mi bušilo. Hlava se smrskávala do malé krychličky o velikosti jeden centimetr a spánky bubnovaly indiánské válečné pochody.

A tehdy začínalo vyzpovídání...

...

Drhla jsem tu nesmyslně dlouho jednu podělanou podlahu. Ne, že by se mi nelíbila, spíš majitel té podlahy mi lezl na nervy. Stále mi byl za zadkem. Kontroloval, jestli jsem mu ji snad nedopatřením nepoškrábala? Není trošku paranoidní?

Unaveně jsem se nadzvedla do sedu a nepatrně se otřela ranou na stehně o dlaždice. Okamžitě mi vystřelila ostrá bolest do těla a já tiše zaskučela. Stále vzpomínky na vyzpovídání byly čerstvé. Jak mi narval do stehna adonaiský detektor lži.

,,Co je? Snad není slečna unavená!‘‘ zasmál se jízlivě. Byl o tolik horší než Scrooge! Ten odporný trenér by mi byl snad i milejší. Pot mi stékal po čele a dopadal na čerstvě vytřenou podlahu, takže veškerá práce přicházela vniveč. Proč to vůbec dělám? Co si tím dokáže?

,,Samieli? Moira tě volá,‘‘ ozval se jemný ženský hlas a mě bylo okamžitě jasný, kdo to je. Naše Afrodita. Kdo je Moira?

,,Matka? Co mi chce?‘‘ zeptal se najednou. Kolečka v hlavě mi zašrotovala a dala se do normálního běhu. Takže Moira je matka tohohle surovce? Lituju ji. Ta žena po něm hodila pohled a on smířeně přikývl.

,,Pošli sem prosím Jatanga, aby se o ni postaral a dohlédl, že dodělá všechny prace, které jsem jí uložil.‘‘

Poprvé za tenhle den jsem se obrátila k nim a setkala se s osmi kukadly. Jedny ohnivé. Žhnoucí nehynoucím plamenem nenávisti, zloby a zkaženosti. Další byly v prapodivné černé.. Jako dvě nekončící studnice. Studnice zapomnění. Kdokoliv se v nich mohl ztratit a nebylo už cesty zpět... ale ty poslední oči. Ty mě překvapily nejvíce. Byly velice tmavé. Hnědé. Téměř jako hořká čokoláda. Takové... lidské. Zoe?

Zavrtěla jsem hlavou, abych nachytala myšlenky zpět. Zoe? Jsi to ty? Vykulila jsem oči a dál zkoumala. Její dříve krátké vlasy už byly delší. Měla je už přes ramena? Odkdy? Ne, jak dlouho tu jsem? Nemůžu tu být přeci tak dlouho...

Nebo ano?

Všimla jsem si jejího smutného pohledu, který byl utrápený výčitkami a starostmi.

,,Nepřestávej!‘‘ poponoukl mě. Rychle jsem sklopila pohled a pokoušela se dál věnovat své práci. S přikývnutím ke krásné paní zmizel z místnosti. Vlastně všichni zmizeli. Krom jednoho muže, který přiběhl rychle jako gepard.

Přesunul se ke křeslu, kde ten druhej pitomec často sedával, sám se do něj posadil a uvelebil. Fajn, přiznal se, je taky pitomec. Nebo abych to pozměnila, tak bude debil. Nasupeně jsem se natáhla s puchýřovitýma rukama ke kýblu a ponořila do horoucí vody hadr. Trochu mě to zase opařilo, ale ani na syknutí jsem se nezmohla.

,,Vy lidi jste divní,“ zaslechla jsem z rohu a zamračila se. Jako kdyby oni nebyli. ,,Máš téměř spálené ruce, ale nenaříkáš.‘‘ Máš chuť pokračovat? Já jestli tě nemám tady nechat o samotě. Vyjela mi v hlavě další jízlivá poznámka. Rozhodla jsem se radši mlčet. Tak mi alespoň z huby neunikne nic, za co by mě museli zabít. ,,To ti zakázal i mluvit?‘‘ zeptal se po chvíli, kdy jsem ho ignorovala.

Přestala jsem drhnout flíček na zemi a zvedla k němu unavený pohled. ,,Ne, nezakázal, pane,‘‘ donutila jsem se dodat. Můj hlas zněl tak nějak... skřípavě. Když člověk jistou dobu mlčí, tak to pak zní jako řezání pily.

,,V mé přítomnosti nemusíš mlčet.‘‘ Jáj! Ukecanej mužskej. No, snad s ním bude sranda. Už jsem si pěkně dlouho nepokecala.

,,Hmmm,“ zamumlala jsem s hraným nezájmem.

„Stále se divím, jakto, že jste tak dlouho přežili.“ Sjel pohledem k mé noze, která stále tepala bolestí. Už hodně dlouhou dobu. „Křehčí než porcelán, zranitelnější než pískle…“ zakroutil obdivně hlavou a lehce se pousmál. „Když jsem se dostal do armády, nikdy jsem nedoufal ani v to, že se stanu pravou rukou vládce. Cíl a hlavní fígl v tom byla skutečnost, že chci dosáhnout velkých věcí – ale tebe to asi nezajímá…“ zamračil se ve svém povídání a já se zase natáhla ke kýblu, abych vyprala špinavý hadr. Už to budu skoro mít!

Určitou chvíli bylo ticho. Můj srdeční rytmus společně s dechem byly jediné zvuky, které se linuly místností a vše zase přešlo do toho monotónního světa. Světa, kde já jsem byla otrokyní z lidské podřadné rasy, která je na pokraji vyhynutí.

Do koutka oka se mi nahrnula malá kapička a já se jí snažila mermomocí udržet na víčku. Bylo mi do pláče. Když člověk zjistí, že už zbývá jen málo jeho druhu… Klaustrofobie. Stěny se hroutily. Vše bylo těsnější… bylo to horší, než v zaplněné místnosti v koncentračních táborech, o kterých jsem četla v knihách. Bylo mi špatně. Ne z žaludku, nebo takové banality. To ne. Bylo to o něčem jiném. Pche! Už ani moje myšlenky nedávají význam. Pocit samoty, pocit, že vše je špatně a nic není tak, jak má být přeplní křehkou schránku a demoluje ji brutálně zevnitř.

„Neplač, jednou to bude lepší,“ zašeptal a já se na něj šokovaně podívala. Jeho slova se mi prapodivně hodila do pochodu myšlenek. „Utři si slzu, já je snesu, ale princ ne.“ Princ. Ten vysoký, tmavý, horoucí chlap se má stát králem. Uchichtla jsem se. Zase jsem zalitovala téhle komunity. On je totiž dovede jedině ke zkáze. To, co doteď vybudovali jeho předchůdci se rozplyne v prach.

„To rád vidím. Usmívej se, aby neviděl, jak moc tě to bolí, protože ti bude chtít způsobit ještě větší muka.“ Má recht. Snad bych jednou mohla ustoupit ve své tvrdohlavosti a nechat si poradit.

***

Dva trůny ve velké místnosti. Budou mi patřit. Za to dám i krk. Dva vládci, kteří budou svrženi. Má matka i otec si nezasloužili už více vládnout. Vládli už příliš dlouho. Ta adonaika, co stála vedle trůnu mého otce… ta se sama zabije. Zhroutí se z nenávisti ke mně. Určitě. To byla jedna z mála věcí ve které jsem si byl jist.

Zlomyslně jsem se pousmál a došel až do pomyslného kruhu uprostřed místnosti. Přikývl jsem na všechny a apaticky kráčel k nim. Otec se najednou zamračil a já věděl, že buď ví o mých úmyslech, nebo jdeme do války. Ať jedno, či druhé, nevadilo mi to. Obě věci by byly osvěžením dne.

,,Vzbouřenci překročili hranice.“  Há! Dobrá zpráva!

„Kdo je vede?“ vypálil jsem okamžitě. Z kouta se ozvalo lehké zavzlykání a já protočil očima. Tahle slečna mi pije krev. Jak může brečet, že odjíždím do války? Je hloupá, velice hloupá.

„Tengel, jeho pravou rukou je Tartaros.“ Myšlenkový pochod se mi zastavil.

„Tartaros?“ zeptal jsem se a v hlavě se mi vynořila vzpomínka. Proč mi teda ten odporný tvor pomohl dostat se k lidem?

„Jistou chvíli byl v hradě. Špeh. Velice netypická záležitost, aby vůdce sem poslal svého druhého nejlepšího muže.“  Otec se mračil a moje matka mu tiskla ruku. Takže ten slizský chlapík je nakonec zrádce... ale proč? Nedokázal jsem pochopit.

„Ujmu se toho,“ usmál jsem se hned a viděl nenávistný pohled mé matky. Nemůžu tu zůstat!

„Proč ty? Pošli tam Jatanga, ten by to mohl hravě zvládnout,“ zeptal se otec a já razantně zavrtěl hlavou. A čučet od rána do večera na odpudivou tvář mé snoubenky? Nikdy.

„Chci tam.“

To jsem ale netušil, jak zbytečné to bude. Jaká fraška byla přichystaná. Sotva po měsíci jsem se vrátil zpět s jasným vítězstvím. Ačkoliv mi unikli vůdci, bylo jasné, že jim nešlo o to vyhrát. Nechápal jsem to o nic víc, než dříve. Proč to dělali? Jaký je účel toho všeho? Práskl jsem po návratu zuřivě dveřmi do své komnaty a zařval nenávistí.

Po tváři mi stékala krev a rty jsem měl popraskané a krvavé. Stále jsem na jazyku cítil krůpěje krve svých nepřátel, kterým jsem se v zuřivosti zakousl do kůže a sedřel zuby kůži. Byli jako začátečníci. Sotva se dokázali v těžkém brnění udržet na nohách. Hlupáci.

Rozhlédl jsem se po čistém pokoji a zhnuseně  si odfrkl. Musím to tu zaneřádit. Vyhledám společnost Lethé, nebo kohokoliv. Chyběla mi ženská společnost. Jejich podmanivá, jemná těla, který se ve vášnivě proplétala s mým a působila si vzájemnou rozkoš.

Pokud  se ke mě přiblíží jakákoliv ženská, vím, jak to dopadne... Nemohl bych rozkázat svému tělu. Nedokázal bych se udržet. Serval jsem si z hlavy přilbici a mrskl jí po okně. Sklo se okamžitě rozsypalo na kusy a spadalo na zem. Zajel jsem si prsty do vlasů a snažil se rozplést písek z nich. Za branami města je poušť. Nehostinná poušť, kde je jen smrt...

S povzdechem jsem se opřel o sloup uprostřed místnosti, když v tom vyrazila dveře velice nečekaná osoba.

Takže! Chci slyšet vaše dojmy! Kdo je asi ta osoba? Proč se Tartaros obtěžoval pomoct Samielovi v hledání lidí? Vezme si Samiel Eris za svou právoplatnou manželku a budou mít kopu dětí? Zarazí se u své nové otrokyně? Nebo dá přednost své krásné tetičce Lethé? A nakonec... co Jatang? Proč si povídá s Ell?

< Shrnutí >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a voda 13. kapitola: