OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 21. kapitola - Mluv, nebo tě usmažím!

01.11.2011 (14:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 587×

Cedric:
Všechno vyšlo, jak mělo. Laila praštila Chestera po hlavě, ten se sesunul na zem a my mohli v klidu utéct. Proletěli jsme chodbou, jako šílenci. Dal jsem mrně Laile, ta si ho v šátku uvázala kolem těla a vyrazili jsme rychle pryč. V knihovně jsme se srazili s nějakou partou. Nejspíš to byli zloději, ale to mě nezajímalo. Jen jsme jim pohrozili a oni nás pustili jako první.

Laila:
Všechno vyšlo podle plánu. Nevěřila jsem, že to může projít, ale mýlila jsem se. Jakmile jsme se dostali z města, nasedli jsme na koně a pokračovali v útěku. Dítě jsem měla u sebe zabalené v dece. Nevím, jak ho ta bloncka pojmenovala, takže musím vymyslet, jak mu budu říkat.

Yumi:
Probral mě nějaký hluk na chodbě. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že venku je ještě dost tma, zmátlo mě to. Co se děje? Podívala jsem se vedle sebe, a zjistila, že tu Chester není. Trochu jsem se nadzvedla, ale ostrá bolest v bocích mě položila zpátky do peřin. Začala jsem panikařit, protože hluk na chodbě se stupňoval a já se nemohla jít podívat, co se děje. Nebyl tu ani malý, neslyšela jsem jeho dech. Napojila jsem se proto na Chestera. „Chazzy? Lásko, co se děje?"

Cedric:
Uháněli jsme lesem jako s větrem o závod. Po nějaké době jsme zmírnili tempo. Laila zkontrolovala mrně a jeli jsme jen tak krokem.

Chester:
Probral jsem se a chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, co se děje. Vyškrábal jsem se na nohy a ohmatal si hlavu, kde se mezitím udělala velká boule. Probral jsem strážné, kteří byli v kouzelném spánku a okamžitě jim přikázal svolat další a prohledat palác i město. Za chvilku se v chodbách objevovali další a další vojáci a mezi sebou si nahlašovali stavy. Bylo mi mizerně, chtěl jsem udělat něco víc, ale nevěděl jsem co.
„Chazzy? Lásko, co se děje?“ uslyšel jsem hlas, který patří té, kterou miluji. Přece jí teď nemůžu říct, že našeho syna unesl Dankul Cedric, ten, který po ní šel. No, ale nakonec jsem se rozhodl jí říct pravdu. Neměl bych jí to tajit.
„Zlato… přijdu ti to říct osobně…“ řekl jsem s těžkým srdcem. Prošel jsem dlouhou chodbou a pomalu se došoural až do ložnice. Na posteli ležela Yumi a držela se za břicho.
„Zlato… byl tu Cedric… on… on… unesl… našeho syna. Nemohl… nemohl jsem nic dělat. Chránil se jím… a… utekl…“ řekl jsem jí už s brekem. Rozbrečel jsem se jako malé dítě. Byl jsem tak zoufalý, tak smutný, tak vyděšený a bezmocný.

Yumi:
„Ne, to není možné… Přece by se sem nedostal. Malý je někde schovaný, jen si z nás někdo vystřelil. Přiznávám, že dost blbě… Ale Cedric? Tady? Hloupost!" plácala jsem nesmyslně a nevěřila tomu, co tvrdí.
„Ne, já… viděl jsem ho…" vydechl Chester mezi vzlyky. Ale… Tohle přece nejde! Roztřásla jsem se a začala plakat. I přes nesnesitelnou bolest, díky které jsem se třásla jednou tolik, a slzy z očí mi tekly proudem, jsem se zvedla a pomalým, nejistým krokem se vydala ke dveřím. Můj chlapeček! Musím ho najít. Najdu ho! Nikdo mě nezastaví, ani bolest, ani Chester. Nezajímá mě, jestli mám umřít, abych ho dostala zpátky. Hlavně když bude doma, živý a zdravý. Naše setkání Cedric nepřežije! Najednou se mi ale podlomila kolena a já skončila v kleče na podlaze. Ani jsem se nedostala ke dveřím. Chester ke mně přiklekl a já se mu schoulila do náruče. Oba jsme plakali. „Najdeme ho, ať to stojí, co to stojí…" uklidňoval mě Chester. Já se ale na odpověď nezmohla. Kam se hrabe fyzická bolest na tu psychickou? Můj syn je pryč!

Chester:
Nevěděl jsem, co mám dělat. Seděli jsme na podlaze a brečeli. Pohledem jsem zavadil o prázdnou postýlku a uviděl nějaký papír. Zvedl jsem se ze země a vzal ten papír. Byl na něm vzkaz napsaný krásným úhledným písmem, skoro jako by to psala žena.
„Měl jsem dostat zaplaceno za tvou ženu, ale král je mrtev. Chci svoje peníze. Na kolik si ceníš svého syna? Brzy se ozvu a přesně ti řeknu své požadavky. Cedric, poslední svého druhu.“ Poslední Dankul! Naštvaně jsem rozerval papír na kousíčky a sedl si zase k Yumi.
„Nechal tu vzkaz, že chce výkupné, ale neudal kolik. Brzy by se měl ozvat a říct nám, kolik chce. Yumi, jestliže chce peníze výměnou za něj, určitě mu neublíží. Asi bude nejlepší počkat, až se ozve.“ Objal jsem ji kolem ramen a snažil se nemyslet na nejhorší.
„Pane, chytili jsme nějakého muže. V kapsách má zlaťáky a nechce nic říct,“ řekl jeden voják ode dveří.
„Kde ho máte?“ zeptal jsem se.
„V knihovně, pane.“
„Nenech ji tu samotnou!“ nařídil jsem mu, vstal jsem a odnesl Yumi na postel. Párkrát jsem zamrkal, abych rozehnal slzy a šel do knihovny. Na židli tam seděl muž se světlými vlasy a jizvou přes půlku obličeje. Vzal jsem si židli a sedl si naproti němu a opřel se o zadní opěradlo.
„Jsem dost nasranej, takže bych ti radil, abys mi rychle řekl, kdo jsi a cos tu dělal,“ řekl jsem mu klidně a čekal na jeho odpověď. Nedočkal jsem se jí. Pokynul jsem vojákovi a ten muži vrazil pěstí. Je mi jedno, jestli mu zlomí čelist, je mi všechno fuk…
„Takhle můžeme pokračovat do té doby, než se rozhodneš mluvit. Co kdyby sis ušetřil svůj ksicht a promluvil rovnou?“
„Naser si!“ zasyčel skrz zuby a plivl mi do obličeje. Otřel jsem si obličej a pokynul vojákovi. Dostal další ránu a já uslyšel tiché křupnutí.
„Byl jsi tu sám?“ zeptal jsem se klidně. Muž vyplivl krev a zadíval se mi do očí. Jeho oči byly šedé a plné odporu. Myslím, že je to člověk.
„Ano.“
„Lžeš!“ zavrčel jsem na něj. „Kde je můj syn?!“
„Jakej syn? Já o tvym synovi nic nevím, sakra!“ odsekl mi.
„Nelži mi tu do očí!“ vyjel jsem na něj a sám mu jednu vrazil.
„Do hajzlu! Já o tvym synovi nic nevím! Byli jsme tu pro peníze! Ani nevíme, že máš syna, ani sakra nevíme, že máš tolik vojáků!“ zavřeštěl.
„Peníze?!“
„Jo… vykradli jsme pokladnu… nejsme únosci děcek!“ Vykradli pokladnu?!
„Kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se už hodně nasranej.
„Stihli odsud vypadnout. Já mám bolavou nohu, byl jsem pomalej a oni na mě nečekali…“ Tak oni vykradli pokladnu?! Jeden voják mi potvrdil, že v pokladně zbylo dvacet zlaťáků. Jak sakra mohli ukrást tolik peněz?!
„Okamžitě ho odveďte do vězení. S ním si to vyřídím potom! Zjistěte všechny informace, které potřebujete a snažte se získat peníze zpátky!“ zavrčel jsem na vojáky a odešel z knihovny. Chtěl jsem jít za Yumi, ale nemohl jsem. Nemohl jsem se dívat, jak je zlomená… zamířil jsem raději do domu Gell a Damona.

Yumi:
Chtěla jsem vědět co se děje. Kdo je ten muž, za kterým Chester odešel a kvůli kterému mě tu nechal. Vím, že to není správné, ale vlezla jsem mu do hlavy. Nevěděl o tom. Udělala jsem to hned, jak odcházel. Vím, že jsem to neměla dělat, není to slušné, a navíc je to přeci můj muž, a taky jsem toho hned litovala. V hlavě si ještě třikrát přehrál slovo od slova vzkaz, který tu nechal Cedric. Řekl mi, že chce jen výkupné, ale neřekl proč. Proč mi to sakra neřekl?! Je to moje vina… To kvůli mně unesl našeho syna. Kdybych nejednala tak… neuváženě, mohli jsme teď spokojeně spát a náš synek by byl s námi a v bezpečí. Ale jsem vrah, to kvůli mně ho ten parchant odnesl! Kdybych nezabila otce… Sice by asi pořád byla válka, ale… Kdybych ho nezabila… Před očima mi vytanul obraz, na který jsem chtěla zapomenout. Byl to obraz mého otce. Nebo spíš toho, co z něj zbylo, když jsem mu tehdy rozmašírovala hlavu. Kdybych to neudělala, nic by se nestalo! Všechno je špatně. Jsem vrah, unesli nám syna, vykradli pokladnu, nemáme z čeho zaplatit výkupné… Musím něco udělat, něco vymyslet. Cokoliv, co mi pomůže dostat syna zpět. Zírala jsem do stropu a snažila se vymyslet nějaký plán.

Chester:
Na půli cesty k domu Gell a Damona, jsem se zastavil, otočil a vydal se do věznice. Jakto, že ve stejnou chvíli se tu objevili zloději a Cedric? Jak se sem dostali?
Ve věznici byla tma. Zapálil jsem louč a sedl si naproti novému vězni na dřevěnou stoličku.
„Jsme tu sami, můžeš mluvit. Pokud nebudeš, přísahám, že ti usmažím prdel jako kus slaniny!“ zavrčel jsem na něj. Myslím, že bude mluvit, je to takový ten srábek, který se bojí bolesti.
„Už jsem toho řekl dost… co mám ještě říct?“ zeptal se.
„Můžeš začít tím, kolik vás bylo…“
„Sedm nás bylo.“
„Fajn. A jak jste se dostali dovnitř? A hlavně, jak jste se dostali do pokladny?“ Opřel jsem se o zeď, sebral ze země stéblo slámy a začal ho lámat.
„Dostali jsme se sem tajnou chodbou, která vede do knihovny. Do pokladny jsme došli úplně normálně pěšky. Sejmuli jsme strážné, nejsme zas úplný kopyta… i když jsme lidi. Vzali jsme peníze a chtěli se vypařit, ale potkali jsme v knihovně jednoho týpka se ženskou, odstrčili nás, tím nás zdrželi a já už to nestihl.“
„Týpek se ženskou? Jak vypadala ta žena?“ zeptal jsem se a už jsem byl zase trochu naštvanej.
„Nevím… byla tma a nezajímal jsem se o ni. Prostě jsme je nechali projít, protože nám pohrozili, že nás usmaží – tak jako teď ty – a potom jsme šli my.“ No, to mi moc nepomohl.

Cedric:
Po chvilce klidné jízdy, jsme zase zrychlili a jeli rovnou za nosem. Zastavili jsme až u malé jeskyně, která nebyla moc daleko, ale ani moc blízko. Potřebujeme to mrně udržet v teple a nějak ho uživit do té doby, než dostaneme výkupné. V tom případě ale musíme sehnat mléko. Mrně začalo brečet.
„Nakrm ho!“ syknul jsem k Laile.
„Čím asi?!“ odsekla mi.
„Nakoj ho…“
„To není automatický, ty troubo!“ vyštěkla.
„Tak bych ti radil, abys to nějak zařídila, protože za chvíli začně řvát ještě víc, a to se ti asi nebude líbit. Já to vydržím, ale nevím, jak ty…“
„Fajn!“ řekla naštvaně a začala přemýšlet, co dělat.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 21. kapitola - Mluv, nebo tě usmažím!: