OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 20. kapitola - Cena života

20.10.2011 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 545×

Cedric:
Od té doby, co jsem se dozvěděl, že je král Veloranů mrtvý, jsem se toulal po lesích a občas se zastavil ve městě. Nemělo smysl jít pro Yumi Lairovou a dovést ji Veloranům, protože se situace mezi Velorany a Sakrymy změnila a já bych stejně nedostal zaplaceno.
Toulal jsem se takhle už dlouho, občas něco ukradl, občas něco vyhrál v kostkách nebo v kartách, ale žádnou práci jsem nesehnal… aspoň takovou, která by za to stála. Lidé po mě chtěli párkrát nějakou prácičku, ale odmítl jsem. Nejsem slouha za mizerný peníz. A jelikož jsem neměl práci někoho najít a dovést, byl jsem stále zaměřený na veloranskou princezničku Yumi Lairovou.
Seděl jsem zrovna v hospodě v přístavním městečku, když jsem pocítil to zvláštní chvění v mém těle. Něco se stalo s mou kořistí, s Yumi. Je teď vdaná za Sakryma, jejich vládce, Chestera. Určitě mají v pokladně nějaké zlatky. Nebude těžké se dostat do jejich pokladny a odnést si peněz, kolik jen unesu. Nebo… na kolik si Chester cení svojí ženušky. Mojí tváří projel úsměv. Vypil jsem poslední lok piva a vyšel z hospody. Odvázal jsem svého koně, nasedl na něj a rozjel se směrem k sakrymskému městu Drac. Mohl bych tam zítra v noci dorazit. Cestou si promyslím plán.

Chester:
Musel jsem asi omdlít, protože mě probrala až Kalgera a řekla mi, že mám syna! Mám syna! Okamžitě jsem se vydrápal na nohy a přiskočil k Yumi, která už držela v náručí naše miminko.
„Bože, ten je nádhernej. Děkuji ti, zlato. Děkuji, že jsi mi dala tak krásného syna. Miluju tě,“ řekl jsem jí zcela uchvácen tím malým človíčkem. Vyčerpaně se na mě usmála a podala mi ho. Nemotorně jsem si ho od ní převzal a díval se do té jeho krásné tvářičky. Má maličkatý nosánek, baculaté tvářičky, zavřená očička. Jsem zvědavý, jaké má oči, jestli modré, nebo hnědé, popřípadě jinou barvu.
„Ať jsi chytrý,“ řekl jsem a udělal mu křížek na čele. „Ať jsi zdravý,“ pokračoval jsem a udělal mu křížek přes pusinku. „A naposledy, ať máš dobré srdce.“ Poslední křížek přes srdce.

Yumi:
Zatím co Chester mluvil na malého a kreslil na něj křížky, medik mi vysvětloval, že se pár dní nebudu moct pořádně hýbat, protože mi při porodu nejspíš napraskla pánevní kost. Nijak extra jsem tomu ale nevěnovala pozornost. S láskou jsem se dívala na svou rodinu a byla štěstím bez sebe. Rychle mě však dohnala únava a tak se mi začaly přivírat víčka. Usínala jsem s pohledem na svou lásku a svého syna.

Laila:
Tohle je děsný! Všichni už na mě a Warada zapomněli a teď jsou bez sebe z dítěte té husy. Jak mohli tak rychle zapomenout na svého bývalého krále? Na mou životní lásku? Nikdo kromě mě už si na něj nevzpomene. Přetvařovala jsem se a sloužila jim už moc dlouho, musím to ukončit. Nesnáším tu pitomou veloranku! Nebýt jí, Warad by stále žil. Jasně, pomstila bych se, oba bych je zabila, i Chestera, i tu blondýnu, ale vím, že bych to nepřežila. Jsem tak trochu srab, bojím se smrti. A navíc, jsem moc krásná na to, abych hnila někde pod drnem.
Využila jsem situace a nepozorovaně proklouzla do stájí, kde jsem vzala koně, nasedla a vyrazila pryč z města. Ani nevím, kam mám namířeno, hlavně že cítím na tváři vítr.
Vyjela jsem v noci a zastavila se až v půli dne. Měla jsem hlad a tak jsem uvázala koně ke kmeni stromu a vydala se na lov. Usmála se na mě štěstěna, protože jsem chvíli po startu ulovila docela velkého zajíce, a tak jsem si rozdělala oheň a opekla ho. Byl výborný. Po jídle jsem se na chvíli natáhla a odpočívala.
Když jsem chtěla opět vyrazit, uslyšela jsem dusot koňských kopyt a po chvíli u mě zastavil nějaký muž. Vypadal jako nějaký válečník, nebo lovec. Měl vypracované tělo a velmi pohlednou tvář.
„Kam míříš, cizinče?" zeptala jsem se. Opravdu byl velmi sympatický.
„Do Dracu, je to tímhle směrem?"
„To už se ta novina roznesla tak rychle?" ucedila jsem skrze zaťaté zuby. Ta flundra má známé snad všude. Každý se muže přetrhnout kvůli tomu parchantovi. „Jo, jedeš správně." dodala jsem.
„Jaká novina?"
„Přece o tom parchantovi co se v noci narodil…" vyvalil na mě oči a očividně nic nechápal.
„Přece syn vládce... Králova žena v noci porodila syna, jedeš na oslavu, ne?"

Cedric:
„Tak teď už je mi to jasné!“ řekl jsem a usmál se. Jsem spokojený, protože už vím, co se děje. Nesnáším, když nevím, co se děje s mou kořistí.
„Co je ti jasné?“ zeptala se ta žena.
„Ale to nic, to je jedno. Vlastně… mohla bys mi možná s něčím pomoci. Slyšel jsem, že pevnost je chráněná nějakými kouzly. Nevíš o tom něco?“ Vypadá to, že rodinu vládce Sakrymů nenávidí, podle toho, co mi řekla a jak to řekla.
„Hradby jsou chráněné kouzly proti všem, kteří by přišli s nedobrým úmyslem. Jsou tam dvě brány, které hlídají vojáci a nepustí dovnitř ty, co vypadají podezřele, nebo nebezpečně. To projednávají s vládcem.“ Poslední slovo opět procedila skrz zuby.
„Každá pevnost má tajnou chodbu, jak se dostat dovnitř a ven. Za tu informaci se ti odměním,“ řekl jsem a zamával jí před očima malým váčkem s penězi. Je mi jedno, že jí teď dám veškeré své peníze, jestli vše klapne, budu jich mít více, než dost.
„Ty víš, jak přesvědčit lidi, že?“ zasmála se. „Vím o tajné chodbě, ale je velmi dobře schovaná, ale jestli chceš, zavedu tě tam, když už tak dobře platíš!“ Lehce jsem přikývnul. Zvedla se ze země a nasedla na svého koně. Popohnala ho a já ji následoval. Je lehké si někoho získat na svou stranu. Peníze jsou všechno, pro peníze jsou někteří schopni udělat cokoliv. K hradbám jsme dojeli v noci, což je perfektní čas.
„Co máš vůbec zalubem?“ zeptala se mě tiše.
„Chci to, co mi patří. Svoje peníze za služby, které mi měl vyplatit Veloranský král, který je teď mrtev.“
„Chceš vyloupit pokladnici?“
„Ne, to by bylo příliš mírumilovné. Chci těm dvěma přidělat starosti. Dobře, žes mi řekla o tom dítěti! Vezmu dítě a budu chtít výkupné!“ krutě jsem se usmál a už se těšil, na svoje peníze.
„Takže se chceš jakoby pomstít?“ zeptala se ona.
„Tak nějak. Chceš mi s tím snad pomoci?“ Otočil jsem se na ni a čekal na odpověď. Docela by se mi hodila pomoc. Ženy s miminy umí zacházet, já bych s tím mrnětem asi neuměl.
„No proč ne… klidně bych ti s tím mohla pomoct a přidělat jim nepříjemnosti. Ale chci taky nějakej podíl! Jestli jsem tě dobře pochopila, tak chce unést děcko a vymáhat prachy, a předpokládám, že to děcko hodíš na krk mě… zadarmo to dělat nebudu ani náhodou!“
„Dobrá,“ řekl jsem. Myslím, že to bude fér pro obě strany, když se rozdělíme napůl. Budu požadovat dvakrát víc, než jsem původně měl dostat od krále a polovinu jí přenechám. Je to výhodný obchod.
Dovedla mě k tajné chodbě výborně zamaskované keřem a kameny. Byl tam úzký otvor, ale krásně jsem se jím protáhl. Ona zapálila louč, která tu byla připravená u zdi.
„Jen tak mimochodem, jen abych věděl… jaké je tvé jméno?“ zeptal jsem se během cesty.
„Laila,“ odpověděla mi. Potom jsme nemluvili až do chvíle, kdy mi Laila řekla, že jsme u vchodu do paláce. Tajné dveře byly v knihovně za jednou policí s knihami. Police se odsunula a my mohli projít. Všude byla tma až na naši louč. Řekl jsem Laile, ať ji zhasne. Ve tmě vidím dobře. Tiše jsme vyklouzli z knihovny. Řekl jsem Laile, ať mě dovede do ložnice panovníka. Určitě mají své milované robátko u sebe. Natrefili jsme na noční hlídku na chodbě. Schovali jsme se za sochu rytíře a počkali, až odejdou. Prošli kolem nás bez povšimnutí. Došli jsme na roh chodby.
„Za rohem je ložnice Chestera a Yumi, stojí u ní noční stráž. Co chceš dělat teď?“ pošeptala mi do ucha Laila. Poprosil jsem ji, ať mi dá dvě mince. Poslušně mi je podala. Hodil jsem je kousek od nás. Uslyšel jsem šouravé kroky a potom uviděl jednoho strážného. Všimnul si nás, rychle jsem udělal znamení a strážný se sesunul na podlahu. V tu chvíli přispěchal ten druhý. Celé jsem to zopakoval. Cesta byla volná.

Chester:
Odnesl jsem Yumi k nám do postele a nechal ji spát. Po chvilce jsem si lehnul taky, ale nejdřív jsem uložil malého do připravené postýlky. Musíme mu vymyslet jméno.
Chvíli jsem spal a potom jsem uslyšel otevření dveří. Myslel jsem si, že to jsou strážní a kontrolují stav, tak jako to dělají vždycky. Jen nakouknou, a když je vše v pořádku, zavřou. Jenže tentokrát jim to trvalo nějak dlouho. Otevřel jsem oči, posadil se a uviděl tmavou postavu, která stála u postýlky a něco držela v rukách. Došlo mi, že je to můj syn a okamžitě jsem vyvolal světlo. Poznal jsem ho okamžitě! Bleskurychle jsem vstal a chtěl zaútočit, ale ten parchant se kryl mým synem!
„Nemá cenu volat stráže, nejsou zrovna schopni něco dělat,“ řekl ledovým hlasem a dal se na útěk. Rozběhl jsem se za ním. Běžel za roh a směrem do knihovny. Potom jsem ucítil tupou ránu na hlavě a byla tma.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 20. kapitola - Cena života: