OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 17. kapitola - Já jsem vrah!

24.09.2011 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 505×

Yumi:
„Ale… to není možný… Nevěděla jsem, co mu je a zkusila jsem ho vyléčit, sice to nefungovalo, ale magii jsem cítila…" Těkala jsem pohledem po všech přítomných.
„Na míšence a Velorany to neplatí. Týká se to pouze Sakrymů," vysvětlil mi Erdogan. Byla jsem mimo. Věděla jsem přesně, kdo to má na svědomí. Byl to otec. A za tohle mi zaplatí!
„Postarejte se o něj… musím se vrátit za Kalgerou," řekla jsem a vyběhla z pokoje. Gell s Damonem se mě snažili zastavit, ale já prostě musím. Musím to říct Kalgeře… A musím navštívit otce. Takhle to prostě nenechám! I kdyby to mělo znamenat, že zemřu. Stáhnu ho s sebou do pekla! Vyběhla jsem z paláce, proměnila se a letěla za Kalgerou.
Let byl dlouhý a vyčerpávající, ale hnala mě zuřivost a vztek. Přistála jsem až u Adrianova domu, proměnila se a vešla dovnitř. Naštěstí tam byli. Hráli si s malým a dobře se bavili do chvíle, než se na mě Kalgera podívala.
„Proboha! Co se stalo?"
„Otec… použil knihu a zbavil Sakrymy jejich moci... Chester je na tom hodně špatně… Já musím jít za ním."
„Za Chesterem? Proč jsi tam nezůstala? Mohla ses se mnou přece spojit…"
„Ne, za Chazzym ne… Za otcem…"
„Ne!" ozval se Adrian tak neústupným tónem, že jen blázen jako já by ho neposlechl.
„Musím! Kalgero, postarej se tady o to… musíš to zvládnout sama… Nevím kdy, a jestli vůbec se vrátím a ty to můžeš dokázat… Jsi silná…"
„Veloranko, tohle po mě nechtěj… Šla jsem s tebou sem, půjdu s tebou i dál, budeš potřebovat pomoct… Tohle může počkat."
„Ne... Kdyby se to pokazilo… Musí tu být někdo, kdo ty lidi povede dál. Kdo je nasměruje. Tohle je můj boj, dokončím, co jsem začala v Dracu… Zabiju ho!" S těmi slovy jsem vyšla z domu. Hlavní bránou jsem vyšla ven a zeptala se stráží, kudy je to nejblíže do Contu, hlavního města Veloranské říše. Strážce mi ukázal směr, já se proměnila a letěla s větrem o závod.

Gellantara:
Celé odpoledne jsem proseděla u Chestera. Damon tu byl se mnou. Vlastně… pořád je se mnou. Jako by se bál, že zase odejdu. Neodejdu… to mu nemůžu udělat!
Dávala jsem Chesterovi studené obklady na čelo a snažila se mu srazit horečku.
„Gellantaro, vládneš spolu s Chesterem. Rada starších pořádá zasedání, měla bys tam jít,“ řekl mi Erdogan a odešel. Má pravdu. Když je Chester nepřítomen, musím zastat jeho funkci.
„Dávej mu ty obklady, prosím,“ řekla jsem Damonovi. Následovala jsem Erdogana do zasedacího sálu, který byl pod zemí. Zůstal úplně celý, jen dveře byly vylomené.
„Alma, Erdogan, Fitl, Gellantara Whispershadow, Hagvar, Jordut, Matrej, Ronzog jsou přítomni. Nepřítomni jsou Chester Whispershadow, Nellitara a Ziksu. Zasedání se týká řešení problému s Velorany. Děkuji, posaďte se,“ prohlásil Hagvar. Je to mluvčí rady starších. Jména vládnoucích se říkají i s příjmením.
„Velorané provedli zatím svůj nejhorší útok ze všech. Je potřeba, aby jim byla kniha odebrána a následně zničena,“ řekl Erdogan. Podíval se na mě.
„S tím souhlasím. Jako starší máte informace z knihy uložené v hlavě. Je nutné knihu zničit. Informace se mohou předávat mezi staršími. Jen mi povězte, jak knihu získat.“ Podívala jsem se na všechny.
„Dopisy selhávají. Je nutné ji získat osobně,“ prohlásila Alma rozklepaným starým hlasem.
„Teď nemůžeme zaútočit. Nemáme moc! Nemáme sílu! Nemáme…“
„Ale máme odvahu a čest!“ přerušila Fitla Alma. „Nenecháme Velorany, aby používali něco, co jim nepatří. Ta kniha patří nám, a my si pro ni dojdeme!“ pokračovala Alma. Je si tím absolutně jistá. Jenže… co můžeme dělat?
„Nikdo nikam nepůjde, dokud to nepovolím já!“ ozval se od rozbitých dveří Chesterův hlas. Sotva stál, opíral se o dveřní zárubeň. Šla jsem k němu a doprovodila ho k židli. Vzápětí přiběhl Damon. Vběhl dovnitř, což starší trochu popudilo.
„Já se ho snažil zastavit!“ zahalekal. Potom si uvědomil, kde je a co se děje. Zbělal jako křída a s omluvou vycouval.
„Nemůžeme konat bez rozmyslu, navíc teď když nemáme, čím se bránit,“ řekl Chester a chytil se za hlavu. Neměl by tu být, měl by odpočívat. Párkrát si promnul čelo a podíval se na všechny. Vstal.
„Jdu za naším taktikem, aby to vymyslel,“ řekl a vrávoravě odešel.

Yumi:
Nemusela jsem letět moc daleko. Otec byl s několika vojáky na cestě směrem k Dracu, což mě dopálilo ještě víc. Přistála jsem těsně před ním, v mžiku se proměnila a zadívala se mu do očí. Za pomoci nátlaku jsem ho donutila, aby zastavil muže, kteří se na mě chystali, a poslal je domů. Ti sice vůbec nic nechápali, ale krále poslechnout museli. Po několika minutách jsem s ním zůstala sama na lesní cestě. Nutila jsem ho být v klidu, ale teď když už po jeho mužích nebylo stopy, jsem toho nechala. „Co se stalo?" chtěl vědět. Jen jsem se na něj zašklebila.
„To by mě taky zajímalo. Proč sakra pořád útočíš?!"
„Protože Sakrymové jsou zlo! Ohrožují nás! A ty ses k nim přidala!"
„Ne... Oni nejsou zlo… Zlo jsi ty, nutíš lidi do nesmyslné války, posíláš je zbytečně na smrt, jen abys mohl zvětšit své panství. Chester chce uzavřít mír!" křičela jsem na něj.
„Jsi zaslepena láskou! Nevíš, o čem mluvíš!"
„Ne…" zopakovala jsem. „To ty jsi ten slepý. Hladovíš po moci, a nestačí ti to, co máš! Ničíš životy dobrým lidem!" Odfrkl, ale nic neřekl, a já pokračovala: „Pamatuješ si na Damona? Na mého nejlepšího přítele?" zeptala jsem se. Nic neříkal.
„No tak pamatuješ? Odpověz!" zařvala jsem.
„Ano, je to dobrý muž a skvělý voják," prohlásil pyšně.
„Ano, a tys mu zabil syna! Zničil jsi život, který se ještě ani pořádně nevyvinul! Zničil jsi jeho ženu, stejně jako ničíš všechno kolem sebe!" křičela jsem dál.
„A stejně tak ničíš i mě!" Zamrkala jsem, abych rozehnala slzy. Vždyť je to můj otec proboha! Jak může dělat takové věci?
„Jsi zrádkyně!"
„Jsem tvoje dcera!"
„Má dcera zemřela ve chvíli, kdy přestala bojovat proti zlu a přidala se na temnou stranu," prohlásil. To mě dopálilo. Vždyť on sám mě vyhnal! Pohřbila jsem v sobě i ten nepatrný zbytek lásky k němu, jakožto k mému otci a nechala mnou zmítat nenávist.
„Chceš boj? Tak tedy bojuj!" řekla jsem mu hořce a nenávistně. Nijak nereagoval.
„Bojuj!" zakřičela jsem znovu. Tentokrát to zabralo a on na mě zaútočil. Ne kouzlem, ani zbraní. Zaútočil pěstmi. Rozhodla jsem se pro férový boj, ale než jsem stačila jakkoli manévrovat, schytala jsem pekelnou ránu do obličeje. Nevím, co jsem si myslela, co jsem čekala, ale tohle to rozhodně nebylo. Oceán nenávisti, bolesti, pocitu zrady a ztráty ve mně přetekla a já se rozzuřila úplně. Neuvědomovala jsem si, co dělám, všechno kolem mě bylo rozmazané a nabíralo rudé obrysy. Vrhla jsem se na otce. Seběhlo se to tak rychle, že ani pořádně nevím, co všechno se stalo. Povalila jsem ho na zem a bušila do něj hlava nehlava. Taky jsem od něj schytala několik dobře mířených ran, ale bolest jsem nevnímala. Popadla jsem kámen, který ležel hned vedle nás. Byl docela velký, ale nijak těžký. Tloukla jsem s ním otce do hlavy. Už se nebránil. Ani se nehnul, ale já nemohla přestat.

„Braň se! Bojuj!" křičela jsem na něj pořád dokola. Cítila jsem na sobě lepkavou tekutinu, nejspíš krev, ale nezastavilo mě to. Pořád jsem ten kámen zvedala, a vší silou s ním mlátila do hlavy toho kreténa. Znovu a znovu a znovu.
Po několika dlouhých minutách mi došlo, že už se nebude bránit, ani bojovat. Svezla jsem se vedle něj na zem a nevěřícně se dívala na to, co jsem udělala. Já ho zabila. Jsem vrah. Zabila jsem svého otce… Jasně, nebyl to dobrej člověk, ale pořád to byla živá bytost, a já ho zabila tak lehce… Bylo to tak snadné! Cítila jsem všude na sobě jeho krev a… bylo mi z toho zle, ale zároveň i dobře. Tohle je zdrží před útokem na Sakrymy na tak dlouho, abychom s Kalgerou uspořádaly povstání a našli knihu Sakrymů. Vrátíme jim jejich moc, a všechno bude v pořádku.
Chester! Úplně jsem zapomněla jak je na tom bídně. Musím se vrátit za ním. Ale jsem moc slabá, tu cestu bych nezvládla. Zvedla jsem se, zakryla listím a jehličím to, co zbylo z hlavy toho… někoho… a vydala se pomalým a unaveným krokem směrem do vesnice, kde jsem nechala Kalgeru a Adriana.

Chester:
Nedošel jsem daleko. Nejsem ve stavu, kdy bych mohl normálně chodit a existovat. Zastavil jsem se hned venku a opřel se o sloup. Dál už prostě nemůžu. Z ničeho nic se u mě objevila Gellantara.
„Já tam dojdu, ty si běž lehnout!“ řekla mi. Ne…
„Dojdu tam sám,“ řekl jsem a udělal krok. Při vší smůle jsem to neustál a svalil se na zem. Vážně bych asi měl jít ležet. Probral jsem se tak rázně. Damon mi řekl, co se stalo, a já se dobelhal na zasedání. Alma má pravdu, ale nemůžeme jen tak bez rozmyšlení konat. Gell mi pomohla na nohy. Zavolala jednoho vojáka ze stráže a přikázala mu, ať mě doprovodí do ložnice a nedovolí mi opustit postel. Nechal jsem se dovést do pokoje, natáhnul jsem se na postel a snažil se usnout.

Gellantara:
Došla jsem k taktikovi a řekla mu, co potřebuju. Poškrábal se na hlavě a pokýval hlavou.
„Zkusím něco vymyslet,“ řekl a odebral se k mapě, kterou měl natáhlou přes celý stůl.
Nechala jsem ho dumat nad mapou a vydala se najít tetičku Ariteru. Našla jsem ji za branou města u skromného táboráčku. Proč nejde do města a neubytuje se někde tam? Je šílená jako já…
Sedla jsem si k ní na zem, vzala klacík a začala si kreslit do hlíny.
„Poslala jsem pro architekta do lidské osady. Za peníze byl ochotný nám pomoci. Někteří lidé nejsou vůbec špatní. Jiní by tě vraždili pohledem, kdyby to šlo. Teď jsme lidé i my. Jsem člověk bez schopností… i první Sakrymové byli takoví,“ řekla a přihodila kus klacku do ohně.
„Pověz mi, jak vznikli Sakrymové. Nepamatuju si to z knihy.“
„No budiž… tedy dobrá. Kdysi dávno, když se ještě nevedly války, žil jeden starý muž. Měl dvě dospělé dcery, starou ženu a psa. Jednou v noci ho navštívil zvláštní host, který žádal jen nocleh a trochu jídla. Byl to poutník. Jenže poutník přes noc vyvraždil jeho rodinu a zabil i jeho psa. Ráno už v jeho domě nebyl. Muž se nechtěl vůbec mstít, ale chtěl ochránit další lidi, kteří poutníkovi pomohou. Jenže poutník, jako by se vytratil. Druhou noc zaklepala na dveře jeho domku žena. Zprvu ji nechtěl pustit dál, bál se o svůj život, ale nakonec ji dál pustil. Ta žena byla ztělesněná moc Sakrymů. Přes noc vstoupila do těla muže a tak vznikl první Sakrym.“ Musela jsem se tomu smát. Je to hloupost.
„No jo… je to povídačka pro děti. Bylo to úplně jinak, jenže nevím jak.“
„Aritero… já… co mám dělat? Nejsem v pořádku, přetvařuju se před všemi, nevím, co mám dělat.“
„Dej tomu čas,“ řekla. Pohladila mě po tváři a věnovala mi úsměv. Poté vytáhla z váčku sušeného červeňáka a snědla ho.

Chester:
Usnout se mi nedařilo. Zase mě rozbolela hlava a bylo mi děsné horko. Potom mi byla zima. Asi mám horečku. Potřebuju slyšet Yumiin hlas… alespoň to. Chci vědět, kde je a jestli je v pořádku.
Po chvilce strávené v posteli jsem uslyšel hlasy z venku. Dobelhal jsem se k oknu a uviděl hlouček lidí. Kdo to sakra…
Opatrně jsem došel ven. Musel jsem si sednout na schody, protože mě nohy ještě stále neposlouchaly.
„Aritera nás najala na stavbu,“ řekl jeden z mužů. Aha, takže jsou to dělníci. Pospíšili si.
„Dobře. Tak se tu chovejte jako doma. Najděte si nocleh, kde chcete, protože nemám ponětí, kam vás šoupnout. Nemusíte mít obavy, jaksi jsme ve stavu, kdy nemůžeme čarovat,“ řekl jsem já a usmál se.
„Dobře. Zítra se dáme do práce!“ Odešli jedním směrem. Nejspíš jdou hledat ubytování. Neměl by to být problém, určitě si něco najdou.
„Chlapče milý, jak se cítíš?“ uslyšel jsem hlas Almy. Stoupla si naproti mně a usmívala se.
„Bylo mi i hůř,“ odpověděl jsem jí. Chvilku se hrabala v kapsách. Podala mi malou lahvičku s fialovou tekutinou.
„Vypij to. Mělo by ti být lépe.“ Poslechl jsem ji. Vyndal jsem korkovou zátku a naráz obsah vypil. Lahvičku jsem jí vrátil. Ucítil jsem hřejivé teplo a novou sílu. Přestala mě bolet hlava i tělo. Alma mi věnovala další úsměv a šouravým krokem odešla.

Yumi:
Díky Bohu, že je noc. Strážný u brány si mě nevšiml a ve vesnici všichni spali. Došla jsem k Adrianovu domu a lehce zaklepala. Nic. Zkusila jsem to znovu, ale opět žádná reakce. Asi spí. Otevřela jsem dveře a vstoupila dovnitř. Hned jsem si uvědomila, že jsem špinavá od krve a bláta, a koupel by mohla probudit malého, a tak jsem zůstala v chodbě. Sesunula jsem se na zem, kolena přitáhla k bradě a opřená o dveře jsem usnula.
Zdálo se mi, jako bych spala sotva pár minut když mě probudil pláč malého, ale jakmile jsem otevřela oči, zjistila jsem, že už je ráno. Chtěla jsem jít za Keithem a uklidnit ho, aby nevzbudil Kalgeru a Adriana, ale kdyby mě viděl, řval by nejspíš jednou tolik. Bože! Co jsem to udělala?! Jsem vrah! Podívala jsem se na své ruce pokryté zaschlou krví. Jsem stvůra! Takhle mě nesmí nikdo vidět. Rychle jsem se zvedla a vypadla ze dveří, protože jsem slyšela něčí kroky. Za dveřmi jsem se ihned proměnila a letěla pryč. Vůbec jsem nevěnovala pozornost cestě. Nevnímala jsem, kam letím. Přemýšlela jsem nad tím, co se stalo v noci. Co se to se mnou sakra stalo? Nikdy jsem nikoho nechtěla zabít, ale teď? Zabila jsem svého otce! Jsem zrůda! Začalo se mi dělat zle, a tak jsem raději přistála. Po chvíli jsem omdlela.
Cítila jsem, jak mě někdo prolískává. Otevřela jsem oči a uviděla jak se nade mnou sklání nějaká dívka.
„Ahoj," houkla a usmála se na mě.
„Jsi v pohodě? Co se ti stalo?“ vyptávala se. Pomalu jsem si sedla a podívala se na ni. Na první pohled jsem poznala, že je to Veloranka. Měla světle modré oči, dlouhé blond vlasy a milý obličej se stopou smutku.
„Kdo jsi?" zeptala jsem se.
„Já jsem Pixie. Co se ti stalo? Jsi celá od krve."
„Já… No, raději se na to neptej. Jsem Yumi," pokusila jsem se na ni usmát.
„Fajn, Yumi… Hele, nedaleko je potok, nechceš se umýt?"
„Jo, asi jo," řekla jsem a pokusila se zvednout. Kyž Pixie viděla, jaké mám problémy, pomohla mi a cestou k potoku mě podpírala. Pomohla mi umýt se.
„Kde to vlastně jsme?" zeptala jsem se.
„Kousek od Dracu. Tenhla potok protéká podél severní brány," odpověděla jakoby nic.
„Jsi Veloranka, jaktože jsi tak blízko Dracu? Jsi špeh?" Nemohla jsem se nezeptat. Proč by tu jinak byla? Zadívala jsem se jí do obličeje. Tvářila se uraženě.
„Nejsem špeh! A co tu děláš ty? Jsi mrtvá princezna, co si vzala Sakrymskýho vůdce, jaktože nejsi s ním?"
„No… Byla jsem na cestě k němu, asi… Ale neodpověděla jsi mi. Co tu děláš?"
„Měla jsem schůzku… S jedním mužem… Asi ho budeš znát… Jmenuje se Caleb."
„Caleb Maesy?!" Přikývla. No teda! Caleb je strážný severní brány. Milý chlapík.
„Takže… Vy spolu randíte?"
„Kdo jiný, než ty, by to měl chápat?" usmála se.
„Jasně," zasmála jsem se.
„Pomůžeš mi dostat se do Dracu?"
„Jasně." Zvedla se, pomohla mi na nohy a a vedla mě lesem.
„Yumi!!!" ozvala se mi v hlavě Kalgera. Sakra!
„Teď ne, Kal!" zavrčela jsem.
„Teď jo! Kde sakra vězíš? Co jsi provedla tátovi?! Doufám, že nemáš na svědomí to, co z něj zbylo!" zastavila jsem se a po zádech mi přeběhl mráz. Před očima mi proběhla ta hrůza… Kámen, hlava, krev…
„Proboha!" vyjekla vyděšeně Kalgera.

Kalgera:
Pane jo! Ta tomu dala na prdel. Co se s ní stalo?! To musel být nějakej zkrat!
„Yumi?“ Neodpověděla mi. Zkusila jsem to ještě párkrát, ale bylo to marné. Odmítá se mnou mluvit a nejspíš mě nějak zablokovala…
Už toho mám všeho dost! Slíbila jsem jí, že jí pomůžu, ale tohle jsme si nedomluvily. Teď tu trčím u Velorana sama, ona je kdo ví kde, zabije svého otce, vzpoura je teď asi k ničemu… co mám teď asi dělat já? Skoro nic ze svého plánu mi neřekla, takže to nemůžu dokončit ani sama… jestli je vůbec co dokončovat.
Velorani si se Sakrymy prostě nedají pokoj. Je potřeba získat knihu zpátky, zničit ji a usmířit tyhle dvě rasy. Dojdu pro ni sama! Byla jsem hodná, ale je na čase, být zase trochu zlá.
Vyšla jsem z domku a podívala se na oblohu. Slunce svítí, i když je zima a všude leží sněhová pokrývka. Zvedla jsem ruku k nebi a roztáhla prsty. V duchu jsem předříkala svoji vlastní kletbu, kletbu temnoty. Nebe zahalily temné, černé mraky. Všude se setmělo. Nechala jsem se prostoupit temnotou. Velorané, co byli venku, se na mě vytřeštěně dívali.
„Já jsem stále tady!“ řekla jsem. Dřív, než zaútočili, jsem se proměnila ve vránu a odletěla pryč.

Yumi:
Pixie se zdá být dost v pohodě. Pověděla jsem jí, co jsem provedla a ona na to řekla jen, že ji mrzí, že to byl můj otec, ale že si to zasloužil. Pak jsme šly mlčky.
„Caleb bude překvapenej, až mě uvidí," zasmála se. Taky jsem se zasmála. Cítila jsem se s ní uvolněně a v pohodě. Jsem ráda, že mě našla.

Pixie:
Přemýšlela jsem o tom, jak Caleba překvapím, když v tom nás pohltila tma. Vrátila se… Temnota.
„Co se to děje?" zeptala jsem se Yumi, i když jsem pochybovala, že bude znát odpověď.
„Co to sakra vyvádí?!" zamračila se a zastavila. Zavřela oči a vypadala, že se na něco hodně soustředí. Stála jsem vedle ní a sledovala jej obličej. Vypadala naštvaně. Co to vyvádí? Neptala jsem se jí.

Yumi:
„Kal? Co to sakra vyvádíš?" zavrčela jsem jí do hlavy a čekala na odpověď. Co ji to sakra popadlo?

Kalgera:
„Takže se mnou už konečně mluvíš?“ sykla jsem v myšlenkách.
„Co děláš? Proč si vrátila Temnotu?!“ zeptala se naštvaně.
„Protože mě nebaví sedět na prdeli a čekat, až se vrátíš! Šla jsem s tebou, chtěla jsem ten tvůj plán uskutečnit s tebou, ale ty jsi, já nevím kde, já tu trčím jako kůl v plotě. Už mě to nebaví! Jdu si pro knihu! Teď když je král mrtvej, tak bude v Contu zmatek. A když ne, postarám se o něj sama. Najdu tu tvoji kamarádku, možná mi pomůže ona, když ne, tak si pomůžu já!“ Dál jsem jí odmítala odpovídat. Tu knihu prostě seberu a vrátím Sakrymům! To přece není nic těžkýho.
Letěla jsem ještě chvilku. Potom jsem uviděla hradby města Cont. Přistála jsem kousek od brány. Přeměnila jsem se a nechala vyplout na povrch moji veloranskou polovičku. Šla jsem rázným krokem k bráně. Teď nebo nikdy! Já si pro to prostě dojdu!
„Hej, hej, co jsi zač?“ zeptal se mě jeden ze strážných u brány. Venku jsou dva, uvnitř určitě taky dva. To znamená čtyři.
„Pusť mě dovnitř!“ poručila jsem jednomu. Posměšně si odfrkl.
„Ani za nic!“ štěknul. Nečekala jsem a praštila ho kletbou. V tom zareagoval druhý Veloran. Zasáhlo mě nějaké kouzlo. Zapotácela jsem se, ale hned jsem vyslala svoje kouzlo. Otevřela se brána a vyběhli na mě další čtyři. Dřív než jsem stačila cokoliv udělat, mě spoutali poutací kletbou. No do háje!
Odvedli mě do malé vězničky, kde mě šoupli pod zámek.
Co jsem si sakra myslela?! Jsem tak blbá! Nojo, to byl zkrat jak hovado! Teď jsem tady ve sklepě pod zámkem! Moje vlasy už jsou zase černé.
Sedla jsem si za vlhkou zem a opřela se o studenou stěnu. Přemýšlela jsem o tom, jak moc jsem blbá a neuvážila svoje činy…
„Nejseš ty náhodou Kalgera?“ ozvalo se z druhé cely z rohu, kde byla tma.
„Jo. Kdo jsi ty?“ prskla jsem naštvaně. Slyšela jsem zvuky namáhavého vstávání. Starší muž se došoural k mřížím. Veloran… modré oči, šedé vlasy…
„Jestli jsi opravdu Kalgera, míšenka, která přivolala temno, tak v tom případě jsem já tvůj otec,“ řekl ten muž.

Yumi:
Krucinál! Sakrymka hloupá! Sama tam jít nemůže… A teď mě ještě ke všemu ignoruje! A co mám teď proboha dělat já?! Musím jít za ní… Okamžitě!
„Pixie? Já… musím jít jinam, musím pomoct kamarádce která se asi pominula a nejspíš trpí nějakou depresí, protože se rozhodla, že se nechá zabít... Koza hloupá!" Pixie na mě hleděla a nic nechápala.

Pixie:
Co to sakra mele? A proč je tak rozčílená? Je nějaká divná.
„Ehm… A kam chceš jako jít? Vždyť už jsme skoro v Dracu…"
„Musím do Contu… Na…" Vyhrnula si rukáv a odvázala si z ruky nějaký šátek.
„Dej to Chesterovi, pak ti bude věřit… Řekni mu, že jsem v pořádku, že jsi má kamarádka a že jsem musela jít pomoct Kalgeře. Neříkej mu nic o otci, ani kam jsem šla. Prostě dělej, že nic nevíš, ano? A jestli chceš, zůstaň v Dracu. Když tak řekni, že jsem tě tam poslala, abys byla v bezpečí, rozumíš?"

„Jo, jasně. Jen nechápu, co se tu děje. Ale udělám to," slíbila jsem a než jsem stihla cokoliv udělat, zčernaly jí vlasy, proměnila se ve vránu a odletěla. Páni!
V cestě do Dracu jsem tedy pokračovala sama. Ta temnota mi trochu nahání strach, ale co nadělám. Musím tam dojít. V tomhle lese žiju už docela dlouho, nemám se čeho bát. Nic se mi nestane. A navíc jsem za chvíli v bezpečí severní brány. Celou cestu jsem se takhle uklidňovala. Sice to moc nepomáhalo, ale důležité bylo, že jsem do Dracu dorazila v pořádku a mnohem dřív, než jsem čekala.
„Pixie! Co tu děláš?" kulil na mě Caleb oči a políbil mě.
„Potkala jsem princeznu… Vaši vládkyni nebo co pro vás vlastně je… Musím jít za nějakým Chesterem a dát mu tohle," ukázala jsem mu pomačkaný šátek.
„A taky mu musím vyřídit vzkaz." Jestli na mě kulil oči předtím, tak teď mu přímo vylézali z očních důlků. Nic nechápal, nedávalo mu to smysl, ale věřil mi, na nic se neptal a zavedl mě k Chesterovi.

Chester:
Šel jsem obejít město. U severní brány mě zastavil voják s nějakou dívkou. Byla to Veloranka.
„Můj pane, tohle je Pixie, Veloranka. Chce s vámi mluvit.“
„Vítej v Dracu, Pixie, pokud jsem tvé úmysly dobré,“ pozdravil jsem ji.
„Děkuju. Tohle mi dala Yumi, že vám to mám předat. Říkala, že je v pořádku a že musí jít pomoct Kalgeře.“ Podala mi malý zmačkaný šátek. Takový měla Yumi na ruce. Co se sakra stalo? Teprve teď jsem si všiml, že je nějak moc tma.
„Kam šla? Co se stalo?“ zeptal jsem se Pixie.
„Šla do Contu, ale nic jiného nevím. Vážně…“
„Věřím ti. Chovej se tu jako doma.“ Všiml jsem si, že Caleb drží Pixie kolem pasu tak nějak majetnicky.
„Dojdi do strážnice a řekni někomu, ať tě vystřídá. Dnes a zítra máš volno, oznam to veliteli a domluv se s někým, ať tě zastoupí,“ řekl jsem Calebovi a mrkl na něj. Je mi jasné, že mezi sebou něco mají.

Kalgera:
„Můj otec?“ pronesla jsem do trapného ticha užasle. Chlap, kterýho jsem nikdy nepoznala… protože dřepěl tady v lochu. Nečekala bych, že ho někdy v životě potkám.
„Ano. Jsi moc krásná, Kalgero.“ Podíval se na mě s úsměvem. Nejradši bych ho někam nakopla.
„Kvůli tobě zemřelo moc Sakrymů i Veloranů. Ty za to můžeš… moc dobře jsi věděl, že je to zakázané a stejně si se vychrápal s mojí matkou, která je teď mrtvá. Kdybys odolal svým choutkám, tak teď sice neexistuju, ale mezi Sakrymy a Velorany je mír a neumíralo by tolik nevinných!“ vmetla jsem mu do tváře.
„Kalgero, já…“
„Spoustu let jsem žila nenáviděná a sama jsem nenáviděla! Ubližovala jsem ostatním, byla jsem posedlá nenávistí! A pak jsem se zamilovala. A víš co? On se zabil kvůli mně! Nenávidím tě! Vždycky jsem tě nenáviděla, za to, že jsi mě vůbec zplodil!“ křičela jsem na něj. Vykřičela jsem na něj ten letitý vztek, tu nenávist.

Yumi:
Cesta mi trvala hrozně dlouho, ale nakonec jsem dorazila do Contu. Jenže co teď? Nevím, jestli ji chytili… zabili… nebo si jí ani nevšimli. Snažila jsem se s ní spojit už před hodinou, ale neodpovídala, nějak se vůči mně zablokovala nebo co. Zkusím to znovu a uvidím.
„Kal? Kde jsi??"
„Sedim v lochu a tím kreténem, co mě vypustil do tohodle světa. Kde si ty?" zavrčela. Ta má teda náladu!
„Jdu pro tebe."
„Fajn…"
„Fajn," zopakovala jsem a zamířila k bráně.
Vrátný se na mě podíval jako na přízrak. Zadívala jsem se mu do očí, a jakmile nabyl oblbnutého výrazu, přikázala jsem mu, aby mě pustil dovnitř, což ochotně udělal. Stejně jsem pokračovala i u věznice. Když mě pustili k celám, rozhlédla jsem se kolem sebe.
„Kalgero?" zavolala jsem. Vězni začali něco pokřikovat, ale já se soustředila pouze na jedniný hlas. „Tady sem!"
„Edwine?" otočila jsem se na strážného.
„Ano paní?"
„Pusť ji!"
„Jak si přejete," prohlásil a s totálně oblblým výrazem se vydal ke Kalgeřině cele, odemkl ji a otevřel.

Kalgera:
Konečně venku. Jsem fakt blbá nána! Chtěly jsme odejít, když mě můj drahý a milovaný otec chytil za ruku.
„Kalgero, citům se nedá poroučet. Možná to víš, možná to teprve zjistíš.“ Vyškubla jsem ruku z jeho sevření.
„Yumi, ať ho ten maník propustí. Seděl tu dost dlouho, možná začne dělat něco užitečnýho!“ Yumi se obrátila zpátky ke strážnému. Ten za chvilku otevřel celu mého otce.
„Jdi si, kam chceš, hlavně nelez za mnou. Za branou se rozdělíme,“ řekla jsem mu. Pokýval hlavou.
„Yumi, když už jsme tady, můžeme získat tu knihu,“ navrhla jsem.

Yumi:
„No co s tebou mám dělat. Buď ti pomůžu, nebo tě zabijou," zakřenila jsem se na ni a dloubla do ní. „Tak jdeme," postrčila jsem ji před sebou.
„Myslím, že ji bude mít rada starších," dodala jsem. Vydali jsme se tedy k paláci.
„Proč seš na něj tak zlá?" zeptala jsem se Kalgery v mysli, aby si toho její otec nevšiml.
„Protože je to pitomec. Nesnáším ho!"
„Ale no tak… Je to tvůj otec, buď na něj milá…" snažila jsem se ji obměkčit.
„Jo, to říká ta, která svýmu otci rozmlátila hlavu šutrem!" zarazila jsem se. Má pravdu. Ale nemusela to říkat.
„Promiň," řekla nahlas.
„Máš pravdu. Ale on si s tím začal, popravil mě."
„Já vím, promiň, Veloranko…"
„V pohodě." Strčila jsem do ní. Došli jsme k paláci.
„Tak… A teď to nesmíš pokazit, jasný?"
„Jasný," ušklíbla se.
„Vy zůstaňte tady," otočila jsem se na Kalgeřina tátu.
Vešli jsme do paláce a zamířili do části, kde sídlí rada.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 17. kapitola - Já jsem vrah!: