OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 16. kapitola - Bezmocní

23.09.2011 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 672×

Yumi:
Z města jsme se vytratily nepozorovaně a všechno šlo jako po másle. Už jsme byly docela daleko a tak jsem se zastavila.
„Kalgero… Můžu se s ním už spojit? Bude mít strach,“ škemrala jsem.
„Fajn, ale napřed zjisti, jestli je v pohodě a sám, bude hodně naštvanej, až mu řekneš, co chceš dělat. A kdyby kolem sebe měl lidi, někdo by to asi šeredně odskákal,“ zasmála se. Má pravdu. A tak jsem vklouzla do Chazzyho mozkovny, aniž by o tom věděl. Stál u brány a před ním se motala nějaká ženská, která tvrdila, že je jeho teta.
Teď není nejvhodnější doba oznámit mu, že míříme k Veloranům, a tak jsem zase vypadla a vrátila se ke Kalgeře.
„Tak co?“
„Vypadá to, že objevil kousek své rodiny… Nic jsem mu neřekla.“
„Fajn, zkusíme to pozdějc. Hele… Né že by ti slušela černá, ale docela by se hodilo, abys nechala projevit se tvou sakrymskou část, vrány lítaj rychlejc než sovy a my spěcháme…“ usmála se na mě.
„Dobře,“ prohlásila jsem, nechala se prostoupit temnotou a proměnila se ve vránu, počkala jsem, až se promění i Kalgera a vyletěly jsme směrem k mému otci.

Chester:
„… no a ty ses vždycky tak vztekal, když Gell měla hezčí domeček než ty…“ pořád něco povídá. Skoro ji nevnímám. Je to stejně ukecaná huba jako Gell. Jestli mám s touhle ženskou vydržet, budu se muset hodně přemáhat. Je horší než Gell… bolí mě z ní hlava. Navíc jsem se dozvěděl svoje pravé jméno. Dardan… tak mě pojmenovala moje matka. To jméno bych měl užívat a ne to jméno, které mi dali lidé.

„Řekneš mi už sakra, kde je moje neteřinka?“ zeptala se se širokým úsměvem.
„Není jí moc dobře. Ona…“ zaváhal jsem. Nevím, jestli jí to mám říct. Nejspíš jo. „Ona včera potratila při boji a je na tom dost špatně,“ dořekl jsem.
„Chudinka!“ povzdechla si moje drahá tetička.
„A co tu vůbec děláš?“ přerušil jsem to ticho.
„Dozvěděla jsem se, že můj synoveček teďkonc vládne Sakrymům, tak jsem se šla podívat, jak ti to jde. No, koukám, žes stačil zruinovat město.“ Na plnou hubu se zasmála. Bože, je ještě víc padlejší na hlavu než Gell, opravdu.
„Sklapni!“ ujely mi nervy.

Gellantara:
Přemýšlela jsem. Potřebuju na chvíli někam vypadnout, vyčistit si hlavu… získat odpovědi a pokusit se dát se dohromady. Damon před chvilkou někam odešel. Říkal, že se hned vrátí. Jenže mě tu už nenajde. Vzala jsem kus papíru a začala psát:

„Drahý Damone, omlouvám se za to, že jsem ti tohle nemohla říct osobně. Píšu dopis, protože s tebou nemohu promluvit kvůli tomu, co jsem udělala. Je to moje vina, že jsi přišel o dítě. Jsem teď psychicky na dně. Musím odsud odejít a najít místo, kde se budu cítit dobře. Pokusím se nalézt znovu sama sebe, ale bez tebe. Nezasloužím si tě… jsi báječný muž… nejlepší jakého jsem mohla mít. Nebudu se zlobit, když si najdeš někoho jiného. Budu za tebe ráda. Pokud o to budeš stát, nechám se s tebou rozvést a nechám tě žít tvůj vlastní život, ale vždycky tě budu milovat.“ Nechala jsem dopis na stole tak, aby ho našel. Vzala jsem si do vaku trochu jídla, plášť a Damonův náramek, který si nechal na posteli. Vyšla jsem do mrazivého dne a zamířila ke stájím. Osedlala jsem si koně a rychle odjela z města zadní bránou. Když jsem opouštěla město, už jsem měla obličej smáčený slzami.

Damon:
Když jsem se vrátil do domu, a nikde nebylo živé duše, vyděsil jsem se.
„Gell?“ zavolal jsem a čekal nějakou odpověď, ale nikdo neodpovídal… Sakra! Třeba je někde s Yumi… Nebo utekla… Ne, neutekla, je někde s Yumi… Počkat, co je tohle? Zvedl jsem ze stolu složený papír, otevřel ho a četl.
„Do hajzlu!“ ujelo mi, když jsem dočetl dopis od Gell. Potřebuju vědět, kde je… Nebo aspoň jestli je v pořádku… Musím to říct Chesterovi a Yumi… Yumi! Může se s ní spojit! Ale napřed to asi budu muset říct Chazzovi. Vypadl jsem z domu a vydal se hledat toho morouse. Poptal jsem se několika lidí, jestli ho někde neviděli a ti mě nasměrovali k bráně. Opravdu tam byl, a už teď vypadal docela naštvaně. Došel jsem až k nim a položil mu ruku na rameno. „Chazzy, máš chvilku čas? Něco se stalo."

Chester:
Popošel jsem s Damonem stranou.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se ho. Podal mi papír. Přečetl jsem si dopis, který napsala Gell. Do háje! Nečekal bych, že by utekla. Ten potrat ji musel hodně zasáhnout.

„Damone, nevím v jakém stavu je Gell, ale myslím, že se o sebe dokáže postarat.“ Snažil jsem se ho trochu uklidnit a zároveň jsem se tím uklidňoval sám.
„Co když se jí něco stane? Co když…“
„Ne. Na to teď nesmíš myslet. Gell utrpěla psychickou ránu, která se nějaký čas bude hojit. Nevyznám se moc v ženském myšlení, zvlášť když je to někdo jako Gell, ale myslím, že teď potřebuje být sama a srovnat si všechno v hlavě a pokusit se odpustit si to. Pomůžeš jí tím, když se za ní nevydáš a nebudeš ji hledat.“ Já osobně bych se nejraději rozlétnul a začal ji hledat. Je to moje sestra, mám ji rád. Chci, aby jí bylo dobře. Poplácal jsem Damona po rameni.
„Je mi líto, že se to stalo. Nejraději bych vrátil čas, ale na to moje síly nestačí.“ Vrátil jsem mu dopis a soucitně se na něj podíval. Je mi ho líto… je to fajn chlap a děje se mu tohle.
„Co kdyby se s ní Yumi spojila a zjistila, jestli je v pořádku?“ navrhnul jsem Damonovi.
„To by bylo fajn. Trochu by mě to uklidnilo,“ řekl. Nojo, ale kde je Yumi… už nějakou chvíli jsem jí neviděl.
„A nevíš, kde je?“ zeptal jsem se Damona. Zakroutil hlavou. Otočil jsem se a šel ji hledat.
Prošel jsem celé město, nejbližší okolí hradeb a nenašel ji. Začal jsem trochu panikařit. Doufám, že nemá zase nějakej plán a mě o tom nic neřekla! Šel jsem se zeptat Kalgery. Nebyla doma. Začal jsem se děsit. Že by někam vyrazily spolu?!

Yumi:
S Kalgerou jsme přistály poblíž jedné veloranské osady a zařídily jsme se tak, abychom vypadaly jako Veloranky. Já mám pořád krátké vlasy, takže mě snad nikdo nepozná, a Kalgeru neznají. Došly jsme k bráně a tam nás zastavil jeden voják.
„Kdo jste a co tu chcete?!“ Fajn, takže mě nepoznal.
„Šly jsme se projít a… Tak trochu jsme se ztratily, jsme z Altorianu,“ usmála jsem se na něj. Altorian je jedna z nejvzdálenějších osad od veloranského sídla. Zdá se, že mi to ten voják sežral, protože se na mě usmál a pokynul, abychom šly dál.

Procházely jsme osadou a všichni na nás zvědavě koukali. Konečně jsem zahlédla to, co jsem hledala. Kus před námi si před domem hrál Adrian se svým synem. Adrian je Cordeliin bratr. Dlouho jsem ho neviděla, ale nijak moc se nezměnil. Naposledy jsem ho viděla před dvěma roky, když se stěhoval z města se svou těhotnou ženou. Snad si na mě bude pamatovat v dobrém.
„Ahoj Adriane,“ usmála jsem se. Vzhlédl a zmateně těkal očima ze mě na Kalgeru a zase zpátky.
„Promiňte, ale neznám vás, kdo jste?“ zeptal se. Došla jsem k němu a dřepla si vedle něj.
„To jsem já, Yumi, ale nikdo to nesmí vědět. Potřebuju pomoct.“
„Yumi?! To neni možný, vždyť tě popravili…“
„Nepopravili… Všechno ti vysvětlím. Můžeme jít dovnitř?“ podívala jsem se na dům.
„Ehm… Jo, jasně," odpověděl trochu váhavě, vzal malého do náruče a zamířil do domu. „Jdeme,“ houkla jsem na Kalgeru.

Gellantara:
Hnala jsem svého koně, aby mě případně nedohonil Damon, kdyby se rozhodl mě přivést zpátky. Kůň už byl unavený, tak jsem zvolnila tempo a nechala ho jít v klidu. Vím, kam chci jet, ale nevím, jestli tam trefím. To místo jsem nikdy nenavštívila, ale vím, že mám jet na východ a potom na jih. Doufám, že to najdu. Kůň pomalu šel, ve sněhu po něm zůstávaly stopy, bylo zataženo. Jsem tu sama, jen já a sněhově bílá plocha přede mnou. Takhle mi to vyhovuje. Teď potřebuju klid a ticho. Pro jistotu jsem si zablokovala mysl, aby se mi nikdo nemohl dostat do hlavy.

„Zaveď mě tam, kam se chci dostat, můj věrný oři. Neznám tvé jméno, ale budu ti říkat Příteli,“ zašeptala jsem koni do ucha. Trochu jsem ho popohnala.

Damon:
Co se to sakra děje? Už se stmívá a Yumi s Kalgerou pořát nikde nejsou. Ty dvě jsou jediné, kdo se může nějak spojit s Gell… a zmizely. Jsem dokonale bezradný. Nevím, co mám dělat, kde hledat, koho se ptát… Tohle mi byl čert dlužnej. Sedím doma jak pako a cítím se jako nejvétší zoufalec.
„Damone!“ ozvalo se ode dveří a do domu vletěl jako velká voda hysterickej Chester.

Chester:
„Nemáš tušení, kde jsou Yumi a Kalgera?!“ zeptal jsem se zoufale a sesunul se na židli, protože nemůžu popadnout dech. Běhal jsem po městě a snažil se je najít.
„Vůbec nevím,“ odpověděl mi Damon a nabídl mi vodu, kterou jsem vděčně přijal. Ony nikde nejsou. Mám strach… kde by mohly být?!
„Damone, nezmínila se před tebou Yumi o nějakém plánu?“ Chvilku se zamyslel.
„Myslím, že ne.“ Jsem naštvaný a zároveň vystrašený, že nevím, kde je Yumi ale i Kalgera.
„Yumi má určitě nějaký plán. Předtím mi říkala, že možná ví, co dělat, ale potřebuje to s někým probrat. Proč mi sakra nic neřekne?! Mohla mi něco říct, mohla se aspoň zmínit… To je takovej problém, mi říct, že někam půjde?!“ zuřil jsem.
„No… nepustil bys ji,“ řekl Damon.
„Nesouhlasil bych, to je pravda! Ale copak jí v tom můžu nějak bránit? Když se pro něco rozhodne, tak to udělá a já ji nezadržím. Jen mi to mohla říct…“ Udeřil jsem vztekle do stolu. „Jsem snad nějakej tyran, abych jí zabraňoval v její vlastní svobodě?!“

Damon:
„Jasně že nejsi tyran, ale znáš ženský…“ povzdechl jsem si. Chazzy na to nic neříkal. Přisedl jsem si k němu a hlavu jsem si opřel o ruce. „Je to v prdeli…“
„Jo… a v pořádný,“ povzdechl si.

Yumi:
Vysvětlila jsem Adrianovi, jak to bylo s mou popravou a taky to, jak jsem to dokázala. Bylo toho hodně co říct, a tak jsem celý večer mluvila převážně já. Vyprávěla jsem o tom, jak jsem utekla před otcem, jak jsem poznala Chestera, jak Kalgera odvolala temnotu, jak mě otec popravil i o útoku, který zničil sídlo. Kalgera většinou přikyvovala a dodávala různé detaily. Když jsem dovyprávěla, spustila jsem o našem plánu.
„Adriane, já potřebuju, abys pro nás něco udělal. Znáš nějaký lidi, co nechtěj válčit? Myslím to tak, že by se raději přiklonili k míru, než aby posílali umírat další a další?“
„No… pár by jich tu bylo. Nesouhlasej s tvým otcem, ale nezbývá jim nic jiného, než poslechnout.“

Gellantara:
Začalo se stmívat. Pomalu jsem se blížila k lesu, tak jsem popohnala koně ještě víc, abych noc strávila v bezpečí lesa. Když jsem dojela do lesa, byla už tma. Seskočila jsem z koně a vyvolala oheň. Sedla jsem si na plášť a opřela se o strom. V hlavě se mi bouřily vzpomínky na celý můj život. Vzpomněla jsem si na dětství, jak jsem si s Chesterem hrála.

„Vrať mi to!“ křičela jsem na něj, když mi sebral moji panenku ze dřeva. Nechtěl mi ji vrátit a posmíval se mi. Když jsem ho dohonila, nakopla jsem ho do břicha, až se sesunul na zem. Potom mi to bylo líto. Maminka mě pleskla po zadku a tím to končilo.

Nebo jak jsme stavěli domečky z mechu a jemu se vždycky zbořil. Vzpomínám si taky na to, jak se otec s maminkou hádal. Jak ji obviňoval, že Chester není jeho syn, že se s někým vyspala v křoví. Uhodil ji jednou… dvakrát… už ani nevím kolikrát. Ona přitom přísahala, že Chester je jeho syn. Na tu noc, kdy naši osadu napadli lidé, nezapomenu. Lidé… pro nás bezbranná skupina… podcenili jsme je. Dokáží být velmi silní a vychytralí. Přišli a zapálili naše domy. Otec nemeškal a mě strčil do křoví a přikázal mi, že smím vylézt, až bude po všem. Nevěděla jsem, kde mám bratra, bála jsem se. Byly mi čtyři roky a Chesterovi pět. Potom přišel otec a odvedl mě do sídla. Chestera tam nechal. Naštěstí jsem ho po letech našla.

Ustlala jsem si na zemi blízko ohně. Noc byla mrazivá, ale mně to nevadilo. Je to můj trest.
Ráno jsem zjistila, že můj Přítel mi utekl. Jsem sama.

Yumi:
Už bylo pozdě, a tak nám Adrian ukázal, kde můžeme spát. Kalgera padla na postel a téměř okamžitě usnula. Já jsem se ale nervózně převalovala ve svém lůžku a přemýšlela, co asi dělá Chester. Chtěla bych s ním mluvit. Tak hrozně moc s ním chci mluvit! Ale pomalu mi došlo, že už je vlastně celkem pozdě a nejspíš spí. Přesto jsem se pokusila spojit se s ním. To co jsem viděla – nebo spíš neviděla - jsem zažila poprvé. V Chesterovi byla tma. Ticho a tma. Co se to děje?
Rychle jsem vypadla z jeho hlavy a snažila se přijít, co to má znamenat. Byl klidný a živý. Ale ta tma a ticho? Žádné myšlenky? Co si o tom mám myslet? No tak, Yumi, uvažuj logicky. Je noc, nejspíš spí. Tím by se vysvětloval klid, tma i nepřítomnost jakýchkoli myšlenek.
Ale jak to, že jsem se mu vůbec dostala do hlavy? Prakticky vzato je vlastně v bezvědomí, ne? Ať je to jak chce, zkusím mu vyvolat sen. Jen nevím, jak na to. Zkusila jsem to nejjednodušší, co mě napadlo. Byla to jeskyně, ve které jsme se viděli poprvé. Nebylo tam nic složitého na vybavení si detailů a navíc to místo znám líp, než kterékoliv jiné.
Soustředila jsem se na to místo a zároveň na to, aby ho viděl i Chester. Já už stála u vchodu a trpělivě čekala, jestli se tam také objeví. Pořád jsem se soustředila na to, aby viděl to samé, a aby tam byl se mnou. Najednou tam byl. Stál naproti mně a očima mě přejížděl, jako bychom se viděli poprvé.
„Chazzy!“ Padla jsem mu kolem krku. Objal mě a políbil.
„Už nikdy tě nechci pustit…“ zašeptal mi.
„Já tebe taky ne… Ale bohužel se brzy budeme muset zase rozloučit. Jen jsem s tebou chtěla mluvit… Všechno ti vysvětlit… A přesvědčit se, že jsi v pořádku.“
„Cože?“ Byl zmatený, jako by nechápal co se děje, kde jsme a že to není skutečné.
„Já… Tohle je jen tvůj sen, jen je opravdový. Nevím, kde se teď nachází tvé tělo, mám tu jen tvou mysl…“ Najednou jako by mu očima proběhl záblesk uvědomění a pochopení. Z ničeho nic byl naštvaný a zároveň smutný.
„Aha… už to chápu. Jsem pořád u Damona v domě. Kde jsi ty?!“ Poslední větu vzteky div nezakřičel.
„Nezlob se… Já musela něco udělat. Je se mnou Kalgera a jsme v pořádku. Já… Je to na dlouho… Jen jsem ti chtěla říct, že se nemusíš bát. Jsme v pohodě…“ Tvářil se kysele. Nevěří mi a je naštvaný, no bezva… Posmutněla jsem z toho. Raději jsem stočila téma na někoho jiného. „Jak je na tom Gell?“ povzdechla jsem.

Chester:
„Gell někam odjela. Nevíme, kde je a kam jela. Damon je z toho dost špatnej. Vlastně i já jsem z toho rozhozený, je to přece moje sestra.“ Yumi vytřeštila oči.
„Cože?!“ vyjekla.
„Nechala tu jen dopis s tím, že ji Damon nemá hledat, že potřebuje být sama.“ Povzdechl jsem si. Jak bych jí mohl pomoci?
„Já už půjdu, Chezzi. Miluju tě, neboj se o mě, prosím.“
S trhnutím jsem se probudil. Jsem v Damonově domě, ležím na posteli a Damon vedle mě. Opravdu to byl jen sen…

Gellantara:
Vydala jsem se zase na cestu. Šla jsem pěšky. Nechtělo se mi přeměňovat na vránu a letět. Vzduch je mrazivý a špatně se mi dýchá. Musím najít to místo… musím najít Chrám odpovědí. Tam si mohu srovnat myšlenky a uklidnit se.

Chester:
Potichu jsem vstal a šel ven. Prošel jsem si město a potkal mou tetu.
„Dobré ráno!“ volala na mě vesele. Tolik mi připomíná Gell. Kde teď může být…
„Dobré, Aritero,“ odpověděl jsem jí.
„Co vůbec chceš dělat s tvým lidem? Zůstanete tady? Půjdete jinam? Co máš v plánu?“ zeptala se.
„Chtěl bych přestěhovat lid na jiné místo. Našel jsem to místo na mapě. Jenže nemám peníze na vybudování města. Pokladnu nám vykradli…“
„Takže chceš vybudovat nové město? Proč nezůstaneš tady?“ Copak to nechápe. Co když Velorané znovu zaútočí. Celé město opět lehne.
„Chlapče milý, co je lepší? Opravit město, nebo postavit nové? Když Velorané zaútočí, opravené město lehne, a bude to marná snaha. Když postavíš nové město a Velorané zjistí, kde to je a napadnou ho, je to ještě větší marná snaha. Radím ti dobře, synovečku, zůstaň tady a oprav město. Já ti na to peníze dám! Ale pokud se rozhodneš vystavět nové město, dám ti peníze i tak.“ Poplácala mě po rameni a odešla. Zpívala si nějakou melodii.

Yumi:
Rozhovor s Chesterem mě celkem slušně rozhodil. Gell utekla. Proč to sakra udělala?! Hrozně se o ni bojím, zkusila jsem se s ní spojit, ale bylo to hluché. Zřejmě jsem utvářením Chesterova snu vyčerpala příliš energie.

Po zbytek noci jsem toho příliš nenaspala. Pořád jsem se budila a nervózně se mi stahovaly všechny svaly v těle. Snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost, ale moc se mi to nedařilo.

Damon:
Když jsem se ráno probral, Chester už tu nebyl. Vstal jsem a šel si uvařit čaj, který jsem rychle vypil a vyrazil jsem ven. Až se Gell vrátí, budu s ní trávit veškerý volný čas venku. Byl jsem pořád zavřený v domě, a tak jsem s ní nebyl tolik času, jako jsem měl. Člověk si něčeho naplno váží, až když to ztratí. Je to smutné, ale je to pravda.

Gellantara:
Šla jsem jen chvilku. Potom jsem se zastavila a přemýšlela. Ublížila jsem Damonovi tím, že jsem zabila jeho dítě. Říkal, že mě miluje a nikdy nepřestane milovat. To znamená… jestli je to pravda… svým odchodem mu ubližuju! Jestli říkal pravdu, tak se teď asi trápí! Já nechci, aby se kvůli mně trápil ještě víc! No… když se vrátím… musím se vrátit. Nejsem v pořádku, ale Damon musí být! Alespoň jeden z nás musí být šťastný, ale já to nebudu. Jo, jasně… jsem v pohodě… jsem úplně v pořádku. Vrátím se a budu se tvářit, že je všechno v pořádku, že jsem to překonala. Budu mu milou ženuškou, budu ho obskakovat a hlavně budu s ním. Nasadím si masku a on nic nepozná! No tak, Gell, dokážeš se přetvařovat! Jasně, to zvládnu! Damon si bude myslet, že jsem v pořádku, bude šťastný, pokusíme se znovu o dítě a budeme velká šťastná rodina! Otočila jsem se na podpatku a vydala se na cestu zpět. Po chvilce chůze jsem se proměnila ve vránu a letěla.

Damon:
Několik hodin jsem bloumal po městě. Bylo tak zničené, že to spíš vypadalo jako nějaké stovky let staré ruiny, ne jako město po nedávné katastrofě. Na náměstí, nebo spíš na tom, co z něj zůstalo, jsem si sedl a jen tak hleděl na nebe. Kéž by se tak vrátila Gell…. NE! Rychle jsem tu myšlenku zaplašil. Určitě se vrátí, a já na to nesmím myslet, jinak se zblázním. Seděl jsem tam ještě asi dvě hodiny, a pak jsem se vydal domů. Zrovna jsem si hledal něco k jídlu, když jsem uslyšel vrznutí dveří. Co když je to Gell? Ne… Bude to Chester. Uklidnil jsem se z náhlé radosti.

„Jsem v kuchyni!“ Houkl jsem směrem ke dveřím. V zápětí se u mě objevila Gell. Ztuhl jsem a jen nevěřícně hleděl. Vrátila se! „Gell!“ vydechl jsem a pomalu ji opatrně objal.

Gellantara:
Objal mě a vypadal šťastně! Je rád, že jsem se vrátila! Objala jsem ho taky. Nyní začínám hrát svou roli.
„Promiň, Damone, že jsem odešla. Jen jsem potřebovala chvilku klidu. Už jsem zpátky a neopustím tě!“ usmála jsem se. Byl to hraný úsměv, moc se mi smát nechtělo. Taky se usmál a políbil mě. Oplatila jsem mu to a posadila se ke stolu. Znovu jsem se na něj hraně usmála.
„Jak se cítíš, miláčku? Je to… lepší? Já měl takový strach.“ Posadil se naproti mně a chytil mě za ruce.
„Už jsem v pořádku. Byla to rána, ale už je to za mnou. Damone, chci ti dát dítě.“ Vypadá to, že se mi chytil na lep. To je dobře, alespoň se nemusí trápit.
„Nemusíme na to pospíchat, zlato. Až se na to budeš cítit…“
„Dobře.“ Pohladila jsem ho palcem přes hřbet ruky a znovu se usmála. Nesmím to s tím veselím ale přehánět, nebo mu to přijde divné. Zatím se na nic neptá a vypadá to, že mi věří.

Damon:
Něco na ní bylo divné... Jinak... Ale nevím co. Důležité ale je, že je živá a zpátky. „Nechceš... Nechceš jít za Chesterem? Hrozně se o tebe bál..."

Yumi:
Ráno hned po snídani jsme s Adrianem obešli několik lidí a domluvili se s nimi, že se večer sejdeme v jedné hospůdce. Musím do té doby nabrat hodně sil, myslím, že budeme potřebovat trochu nátlaku, ale ještě jsem ho nepoužila na několik lidí... Uvidíme, snad se nám poštěstí. Když jsme se vrátili k Adrianovi domů, ujala jsem se hlídání malého. Byl hrozně roztomilý. Chtěla bych, abychom s Chazzym měli také takového chlapečka...

Gellantara:
„Jasně, hned za ním dojdu!“ řekla jsem Damonovi a už jsem byla u dveří. Otevřela jsem dveře a vpadla mu do náruče. Zrovna se chystal otevřít.

„Gell! Gell… jsi v pořádku? Jak se cítíš? Kdes byla?“ vysypal ze sebe a drtil mě v objetí.
„Jsem v pořádku, Chezzi! Pusť mě, nebo mě udusíš!“ Pustil mě a zadíval se mi do očí. Usmála jsem se na něj. Snad nic neprokoukne.
„Takže jsi v pořádku? Už je to… už je to dobrý?“ zeptal se starostlivě. Kývla jsem na souhlas a vlepila mu pusu na tvář. Úlevně si oddechl.
„Fajn. To je dobře. Zrovna jsem šel říct Damonovi, že celé město se stěhuje. Přejdeme na sever, kde začne výstavba nového města Sakrymů. Teta financuje všechny náklady.“
„Teta?! Aritera?! Co ta tady dělá?!“ vyjekla jsem. Viděla jsem ji naposledy jako malej špunt.
„Nevím, ale její pomoc se hodí. Doufám, že jdete s námi. Pokud ne, tak se později rozloučíme. Pokud jdete s námi, sbalte si s sebou jen nutné věci. Vezměte si teplejší oblečení, jídlo, vodu a hlavně nic, co nepotřebujete.“

Yumi:
Celé odpoledne jsem strávila s malým Keithem. Neustále něco roztomile žvanil a usmíval se. Adrian s Kalgerou byli převážně uvnitř, ale občas vyšli i ven. Když se Adrian už asi po dvacáté přišel podívat, co s malým venku děláme, zůstal tam o něco déle a jen tak nás pozoroval.
„Oblíbil si tě,“ prohlásil po chvíli. „Před ostatními se spíše schovává, ale před tebou?“ zakroutil s úsměvem hlavou. „Předvádí se. Před nikým nebývá tak uvolněný a vysmátý... A ukecaný," zasmál se a odešel. Měla jsem z toho hřejivý pocit u srdce.

Chester:
Rozhodl jsem se pro odchod. Teta si myslí, že je to hloupé, ale já nenechám můj lid v ohrožení tady v troskách. Odejdeme na jiné místo. To místo Velorané neznají, doufám. Obešel jsem město a informoval lidi. Někteří byli rádi, jiní šokovaní, ale většinou souhlasili s přesunem. Potkal jsem i tetu.
„Aritero, jaká byla máma? Pamatuju si jen tu noc, kdy ji zabili, jinak nic.“
„Chlapče milý, tvoje máma byla skvělá ženská! Byla veselá, živá, ráda tančila. Narodil ses ty a tvůj otec si myslel, že ho podvedla a začal ji mlátit. Pak se narodila Gell, tak se trochu zklidnil, ale občas jí stejně nějakou lísknul. Donutil mě odejít z vesnice, protože na mě pořád psychicky útočil. Tak jsem nakonec odešla. Tvá matka tě milovala.“ Můj otec je pěkná svině… vlastně byl.
„Díky,“ řekl jsem tetě a šel si sbalit pár svých věcí. Chtěl bych informovat Yumi a Kalgeru, ale to by se se mnou některá musela spojit.
Začalo se šeřit. Moji lidé už si všechno pobalili a loučili se se svým domovem. Ráno vyrážíme na cestu.

Yumi:
Začalo se stmívat, a tak jsme uložili Keitha, a jakmile usnul, vyrazili jsme do hospody. Několik mužů už tam bylo, a tak jsme si k nim přisedli.
Adrian nás seznámil, už kdy jsme je obcházeli a domlouvali se. Než dorazili ostatní, vedli jsme lehký rozhovor o všem možném. Když u nás tam sedělo asi kolem dvaceti, Adrian mi řekl, že jsme všichni. Dobře. Kývla jsem na něj a mentálně promluvila ke Kalgeře.
„Prý už to jsou všichni, takže můžeme začít." Jen nenápadně kývla na souhlas.
„Vy patříte mezi vojáky, co útočí na Sakrymy?“ zeptala se.
„Jo... Je to na nic. Sakrymové prý chtěj mír, ale ten idiot, co sedí na trůně, se nechce dohodnout," prohlásil jeden.

Gellantara:
„Damone, půjdeme s Chesterem, nebo půjdem jinam?“ zeptala jsem se Damona. Chvilku se zamyslel.

„Půjdu s tebou všude, kam budeš chtít,“ řekl a dal mi pusu na čelo. Teď jsem se zase zamyslela já. Tohle je můj domov. Zde jsem dospívala a mám na tohle místo hodně vzpomínek. Navíc tu máme s Damonem domek. Nechce se mi někam jít a stavět nové město. Tohle je sice rozbourané, ale i tak je to můj domov.
„Damone, chci tu zůstat. Je to můj domov.“ Přitulila jsem se k němu a čekala, co mi poví.
„Jestli to tak chceš, tak tu zůstaneme, spolu.“ Prohrábl mi rukou vlasy a objal mě.

Kalgera:
„To si pište, že chtějí mír. Nový vládce se snaží všemožně zachránit situaci, ale ten páprda starej, promiň Yumi, to prostě odmítá. Nevím, jestli ho tak ovládá nenávist, či něco jiného, ale mohl by si konečně uvědomit, co je dobré a co špatné. Kvůli tomu poslednímu útoku přišla moje kamarádka o ještě nenarozené dítě. Jestli se mi ten králík dostane pod ruku, tak ho snad zabiju!“ řekla jsem.

„Promiň, Yumi,“ dodala jsem, když se na mě podívala.

Chester:
Obešel jsem znovu město a ptal se, kdo jde s námi a kdo zůstává. Psal jsem si jména všech, kdo jdou, na papír. Došel jsem k domu Gell a Damona. Už jsem jejich jména napsal, ale vlastně ani nevím jejich rozhodnutí. Zaklepal jsem a vstoupil. Našel jsem ty dva v posteli v objetí.

„Neruším?“ zeptal jsem se.
„Ne, nerušíš. Zrovna jsme mluvili o tom stěhování.“
„A jak jste se rozhodli?“ Gell vstala a šla ke mně. Chytila mě za ruce.
„Chezzi, my tu zůstáváme. Prozatím to tu nemohu opustit. Damon tu zůstává se mnou. Nezlob se,“ řekla a objala mě.
„Nezlobím se. Vaše rozhodnutí respektuju. Jen mi budete chybět. Určitě o sobě dejte nějak vědět. V novém městě budete vždy vítáni.“ Škrtnul jsem jejich jména na papíře. Rozloučil jsem se i s Damonem a šel se trochu prospat.

Yumi:

Ta se teda rozjela… Ne že bych ji nechápala, ale… „Kroť se trošku… Oni neví kdo jsem,“ poslala jsem jí tiše do hlavy a doufala, že si to vezme k srdci. Usmála se na mě a zmlkla. Ti chlapi jen mlčky hleděli a tvářili se souhlasně. Někteří z nich dokonce pokyvovali hlavou na souhlas.
„Myslím,“ začal jeden z nich, myslím že Tarus, „že by to chtělo nějakou… vzpouru? Povstání? Přece to tak nenecháme. Chci říct, že kvůli špatné vládě bychom neměli umírat. Je to volovina!“
„Jasně,“ přitakal mu další.
„Ale jak chceš nějakou vzpouru zorganizovat? Kdo se do toho zapojí? My?“ obsáhl máchnutím ruky náš stul a výsměšně se zachechtal. „To asi stačit nebude, nemyslíš?“ dodal a napil se piva.
„Myslím že je na čase, aby se dozvěděli, kdo jsme a co chceme dělat…“ vyslala mi Kalgera do mysli. „Jo, asi jo…“ odpověděla jsem jí a na chvíli se zapřemýšlela. Tohle bude zajímavý, jak asi zareagujou na to, že si tu povídaj s princeznou, kterou král zavrhl, zbavil ji jejího titulu a ještě k tomu všemu popravil?

„Asi bychom vám měli něco říct…“ vykoktala jsem. Všichni se na mě otočili a vyčkávali, co jim sdělím. „Ehm… no… než vám všechno řeknu, musíte mi slíbit, že to zůstane jen mezi námi. Nikdo by se to neměl dozvědět… A taky prosím nevyvozujte špatné závěry, dokud vám neřeknu úplně všechno, ano?“ Kývli na souhlas. Adrian se na mě nechápavě podíval. Pak se mu najednou v očích zalesklo pochopením a on se napjal jako struna.
„To je riskantní… Nedělej to…“ pošeptal mi.
„Musím… Měli by to vědět.“ Pokrčila jsem bezradně rameny. Adrian jen zavrtěl hlavou a zadíval se na stůl. „Jak myslíš…“

Opět jsem svou pozornost obrátila k mužům, kteří se tu s námi sešli.
„My… Nejsme tak úplně Veloranky… Jsme míšenky. I když já jsem vlastně vyrůstala jako Veloranka. Mé jméno asi… no, myslím že mě znáte. Jsem Yumi Lairová…“
„To nemyslíš vážně!“ vydechl jeden z mužů.
„Nepřerušuj ji!“ sykla na něj Kalgera.
„Ale princezna je přece mrtvá, ten kretén ji dal popravit!“ protestoval jiný.
„Nechte ji to vysvětlit!“ rozkázal jim Adrian a tak zmlkli a já pokračovala.
„Poté, co jsem se rozhodla, že nebudu bojovat proti Sakrymům, vyhostil mě otec z královské osady a vlastně i z celé Veloranské říše, a tak jsem utekla. Nějakou dobu mě sice honil, dokonce na mě poslal i Cedrica, ale neuspěl….“ Viděla jsem, že někteří mi nevěří, někteří nevěřícně kroutí hlavou a pár se jich nadechovalo k nějaké poznámce, a tak jsem rychle pokračovala, než kdokoliv stihl cokoliv říct. „Seznámila jsem se s jedním Sakrymem, a nakonec si ho vzala. Je to Chester Whispershadow. Tehdy byl také vyhoštěn z vlastní říše, protože vyrostl u lidí a díky tomu se u něj neprojevily schopnosti typické Sakrymům.

Byl Suro, to se ale po změti několika náhod a poznání několika lidí změnilo. Získal zpět své schopnosti a svrhl svého otce, Warada Whispershadowa, z trůnu Sakrymů a nyní vládne a snaží se dohodnout mír. Já a Kalgera jsme míšenky, a tak máme jisté schopnosti. Na mé popravě jsem ve skutečnosti nebyla já, byla to má Sakrymská polovička, kterou sice otec popravil, ale ve skutečnosti se jí nic nestalo. Sakrymská moc se do mě pomalu vrátila zpátky, a tak teď můžu mít podobu jak Veloranky, tak Sakrymky, proto stále žiju.“
„To přece…“ začal Tarus, ale s Adrianem a Kalgerou jsme se na něj podívali takovým způsobem, že raději zmlkl a kývl abych pokračovala.
„Teď se snažíme přimět otce, aby přistoupil na mír, a tak bychom vám chtěli pomoct s menší vzpourou. Zvládneme ji zorganizovat tak, aby v ní byli zapojeni všichni obyvatelé této osady. Záleží jen na tom, jestli nám s tím pomůžete, nebo ne…“ Dopověděla jsem a čekala na reakce.

Kalgera:

Všichni na nás zírali s otevřenou pusou a trochu nevěřícně.
„Ještě byste měli vědět něco o mně,“ řekla jsem. Když už je tu odhalování identit, ať vědí, co jsem zač já. Pozornost se obrátila ke mně.
„Jmenuju se Kalgera. No… já jsem vyvolala temnotu, která dlouhé roky sužovala celý svět. Nechala jsem se ovládnout nenávistí a záští, chtěla jsem se všem pomstít za to, co mi udělali, že mě chtěli zabít, že mě hodili do řeky a nechali osudu. Díky Yumi, jsem si uvědomila, že všechno dělám špatně. Odpustila jsem každému, kdo mi ublížil, odpustila jsem všem a temnotu odvolala.“ Dva z chlapíků zkřivili obličej do šklebu, další se na mě dívali šokovaně a jeden si neodpustil zamručení pod vousy.
„Ty jsi… opravdu jsi… vážně jsi…“ zakoktal se jeden z nich. Kývla jsem hlavou na souhlas.
„To je ohromující! Je tu popravená princezna a míšenka, která.“
„Ne tak nahlas!“ okřikla jsem jednoho zrzavého.

„Takže ty za všechno můžeš?!“ vyjel na mě jeden černovlasý. Natáhnul ruku přes stůl a chytil mě za košili a přitáhnul k sobě.
„Hej, uklidni se! Teď je s námi!“ bránila mě Yumi. Tohle bude zajímavé. Možná jsem měla mlčet. Teď by nám mohli přestat věřit, ale všichni chceme jediné – mír. Černovlasý mě pustil a sedl si.
„Dobrá, tak co máme dělat, Yumi Lairová?“ zeptal se.

Yumi:
„Měli byste sehnat co nejvíc lidí, co má na válku stejný názor jako my… O zbytek se s Kalgerou postaráme.“
„To nezní zas tak složitě... Ale jak chcete přesvědčit zbytek? Moc nás s tímto názorem není…"
„Prostě to zařídíme,“ uzavřela to Kalgera. Byla jsem jí za to vděčná, domluvili jsme se na další schůzi, dopili pivo a odešli k Adrianovi. Malý Keith spal jako zabitý, a tak jsme šli taky spát. Než jsem usnula, přemýšlela jsem o téhle situaci. Je to hrozný. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že si vezmu vůdce Sakrymů a jeho sestra bude mou nejlepší kamarádkou, asi bych ho zmlátila. Je to neuvěřitelné. Hrozně dlouho jsem se v posteli jen převalovala ze strany na stranu, a k mé smůle jsem při jednom otočení spadla na zem. Kalgera se s trhnutím probudila.
„Co to vyvádíš?“ Hleděla na mě jako na blázna.
„Já… Spadla jsem,“ pokrčila jsem rameny naštvaná sama na sebe kvůli své neohrabanosti.
Kalgera to nijak nekomentovala, jen zakroutila hlavou a otočila se. Nejspíš zase hned usnula. Vylezla jsem zpátky do postele a snažila se usnout. Jenže mě pomalu přemáhal smutek. Chci se vrátit za Chazzym. Nejraději bych si nalískala za tenhle můj výlet. Ale je to pro 'vyšší dobro'. Sakra. Proč to prostě nemůže být jednoduchý? Vždyť toho nechci tolik, když chci být s Chesterem a neřešit nesmyslný situace. Nakonec jsem se i přes to, že jsem si to zatrhla, abych odtud z ničeho nic neutekla zpátky, spojila s Chesterem. Tedy vlastně nespojila, protože spal, a tak jsem mu vyvolala sen. Jako kulisu jsem vybrala naši ložnici. Chester seděl na posteli a díval se na mě těma jeho tmavýma nádhernýma kukadlama. Já mu pohled opětovala a pomalu došla až k němu.
„Moc mi chybíš," zašeptala jsem a sedla si mu na klín. Políbila jsem ho a on jen nešťastně povzdechl.
„Taky mi chybíš lásko... Kdy se vrátíte? A kde vlastně jste?" zeptal se a na čele se mu objevila hluboká vráska.
„Jsme v pořádku... A v bezpečí."
„Sakra Yumi! Proč mi nechceš říct, kde jste? Stejně s tím teď nic nezmůžu… Můžeš mi to říct…" vybuchl zoufale. Vlastně ani nevím, proč mu to nechci říct. Pochybuju, že by se za námi hloupě vydal a odtáhll nás odtud.
„Jsme v jedné Veloranské osadě… Chystáme povstání proti otci…" Zarazil se. Chvíli na mě hleděl a nad něčím přemýšlel.
„Že jsi blázen, vím už od začátku, ale kdy se tvoje bláznovství změnilo ve vydávání se na sebevražedné mise? To mi nějak uniká." Byl smutný a mě to zabíjelo. Nechci ho trápit, ani mu ubližovat, ale dělám to.
„Promiň…" nic rozumnějšího mě říct nenapadlo. Najednou už jsem se na něj nemohla dívat. Byla jsem sice hrozně ráda, že jsem s ním, ale jak se na něj můžu usmívat a s klidem se topit v těch jeho nádherných očích, když ho trápím?
„Musím jít… Zítra bude náročný den a musím se pořádně vyspat… Miluju tě." Vstala jsem a i když jsem mu i tímhle ublížila, vstala jsem a ukončila sen ve chvíli, kdy ke mě natahoval ruce, aby mě stáhl znovu k sobě. Když jsem zase zaostřila na místnost, kde Kalgera spokojeně oddechovala, pocítila jsem, že je můj smutek ještě větší a intenzivnější. Slzám už jsem se nedokázala ubránit, a tak jsem zabořila hlavu do polštáře a nechala je samovolně téct.

Chester:

Probudil jsem se a zmateně se rozhlížel, než mi došlo, že to byl zase jenom sen. Povzdechl jsem si. Vstal jsem a šel se projít ven. Noční chlad mě dokonale probudil a moje mysl byla jasná. Za pár hodin opustím město spolu s těmi, kteří chtějí odejít a začít znovu. Cesta bude náročná a dlouhá. Mrzne a vypadá to, že brzy bude sněžit. Určitě budou potřeba častější přestávky na odpočinek a jídlo kvůli postarším a dětem. A když tam dorazíme v pořádku, stavba zabere hodně času. Kde ty lidi budou spát a žít?
Uviděl jsem Gellantaru sedět na lavičce. Šel jsem k ní a přisedl si.
„Nemůžeš spát?“ zeptal jsem se.
„Špatný sen, to nic není. Co ty?“
„Yumi se se mnou spojila a vyvolala mi sen. Trochu mě to rozhodilo. Šel jsem ven a přemýšlel. Gell, myslíš si, že je dobré, opustit město a jít jinam?“
„No… nechtěla jsem ti do toho nějak zasahovat. Myslím, že je to hloupost v tomhle ročním období. Být tebou, nechala bych to na jaro. Navíc ani nemáš místo, kde ty lidi ubytovat.“
„To je pravda,“ povzdechl jsem si. Začalo mi to docházet.
„Myslím, že to odvolám a prozatím najmu architekta a nechám ho vymyslet nové město. Potom vyšlu stavbaře na místo a nechám je stavět nové město. Až bude možné se nastěhovat, přesuneme se.“ Podíval jsem se na Gell. Povzbudivě na mě kývla a upřela zrak na oblohu. Oči se jí zaleskly.

„O čem se ti zdálo?“ zeptal jsem se jí. Trhla sebou a zamrkala. Viděl jsem, že rozehnala slzy.

„To je jedno, už je to pryč. Jdu domů za Damonem. Kdyby se vzbudil a já tam nebyla, určitě by si myslel, že jsem zase odešla.“ Spěšně vstala a šla domů. To bylo zvláštní. O čem se jí tak mohlo zdát?

Yumi:
Úplně jsem se poddala svému smutku a přestala uvažovat normálně. Rozhodla jsem se. Bylo to tak jednoduché rozhodnutí, že jsem se nad tím na chvilku pozastavila. Neměla bych to dělat… Ale copak mi zbývá něco jiného? Já prostě musím… Musím ho vidět, jinak se zblázním. Vlastně… Asi jsem se právě zbláznila. Ale momentálně je mi to opravdu jedno. Vstala jsem z postele, otřela si uslzené oči a vydala se do kuchyňky, kde jsem si vzala papír a tužku, sedla ke stolu a psala:

Kalgero,
prosím nezlob se na mě za tohle moje chování, ale já si opravdu nemůžu pomoct. Musím ho vidět, jinak se zblázním. Je mi líto, že se to musíš dozvědět přes vzkaz, naškrábaný na otrhaném papíře, ale nechtěla jsem tě vzbudit. Vrátím se zpátky co nejdříve, schůzi, kterou máme domluvenou, stihnu.
Prosím nezlob se na mě.

Vrátila jsem se do pokoje a položila dopis na mou postel. Ráno ho najde. Poté jsem si oblékla kabát a vyšla z domu. Uvažovala jsem, jestli je rychlejší vrána, nebo sova. Usoudila jsem, že vrána, a tak jsem se nechala prostoupit temnotou a proměnila se. Let mi bude trvat téměř celou noc, a tak jsem se nezastavovala a letěla, co mi síly stačily.
Cesta byla dlouhá a vyčerpávající, ale nakonec jsem to zvládla a dorazila do Dracu. Nevěděla jsem, kde bude Chester spát, ale něco mi říkalo, abych se vydala k paláci - nebo spíš k tomu, co z něj zbylo.
Už jsem byla jen kousek od paláce, když jsem si na lavičce poblíž Damonova domu všimla nepatrného pohybu. Nedalo mi to a já se snesla na zem. Když jsem si uvědomila, co to vidím, zamrazilo mě. Na lavičce tu spal Chester. Seděl s hlavou zakloněnou a tiše oddechoval.
Přešla jsem k němu a jemně s ním zatřásla, ale neprobrala jsem ho - jen se zavrtěl, zamlaskal a spal dál.
„Chazzy," broukla jsem a znovu s ním zatřásla. Tentokrát rozlepil jedno oko, a jakmile spatřil, kdo to s ním třepe, okamžitě otevřel i to druhé a nechápavě na mě hleděl.
„Ne, Yumi, nechci další sen…" odvrátil se ode mě směrem k vycházejícímu slunci.
„Tohle… Není sen…" prohlásila jsem trochu zaskočená jeho reakcí, přisedla si k němu a chytila ho za ruku. Mám mu toho hodně co vysvětlovat, ale kde začít?
„Já… Nemohla jsem to už vydržet… Potřebuju být s tebou, ne jen ve snu, ale fyzicky… Potřebuju tě…" vypravila jsem ze sebe a hlas se mi zadrhával. Chester se prudce otočil, položil mi prst na rty a zahleděl se mi do očí.

„Nic neříkej," pravil, a políbil mě. Přitáhla jsem se k němu tak blízko, jak jen to šlo, a už jsem ho nikdy nechtěla pustit.

Chester:
Opravdu to není sen, je tu se mnou! Pevně jsem si objal a nechal se unášet hřejivým pocitem, že je tu se mnou a je v pořádku. Vrátila se… ale na jak dlouho? Jak dlouho tu se mnou bude, než mi zase odejde?
„Yumi…“ začal jsem a odtáhl se. Podíval jsem se jí do očí. „Jak dlouho tu se mnou zůstaneš? Jak dlouho můžu být klidný?“ Podívala se do země. To znamená, že brzy zase odejde. Proč mi to dělá? Proč ode mě odchází? Proč nemůže být se mnou?
„Chezzi, budu muset jít brzy. V sedm máme s Kalgerou schůzku s pár vojáky a já tam musím být. Ale mám dvě hodiny čas být s tebou,“ řekla a chytila mě za ruku. Znovu sklopila zrak do země. Nemůžu jí v tom bránit, je to její rozhodnutí, její svoboda… jen mě to ničí.
„No, když to jinak nejde…“ povzdechl jsem si.
„Tolik jsi mi chyběla. Co budeme ty dvě hodiny dělat?“ zeptal jsem se.
„Co budeš chtít,“ odpověděla mi a políbila mě. Chtěl jsem jí to oplatit, ale všiml jsem si, že se kousek ode mě začíná tvořit hlouček lidí. Jasně, nejdřív bych jim měl říci, že se nikam nejde. Určitě budou naštvaní… jednou to a potom něco jiného… jsem děsný panovník!
„Yumi, počkej tu chvilku, ano?“ řekl jsem jí a šel se věnovat svému lidu.

Gellantara:

Po zbytek noci jsem spala neklidně. Znovu se mi zdál ten samý sen. Byla jsem v našem domě a chovala naše dítě a potom jsem mu utrhla hlavu a ruce a nohy…
Damon ještě spal, ale já už nemohla dál zůstat v posteli, tak jsem se převlékla a šla ven. Uviděla jsem na lavičce Yumi. Rozběhla jsem se k ní a objala ji. Bude horší obalamutit i ji, ale budu se snažit co nejvíce. Určitě nic nepozná, protože to nepoznal ani Chester…
„Yumi! Tak ráda tě vidím!“ řekla jsem radostně.
„Já tebe taky, Gell. Jak se máš?“
„Dobře, díky,“ řekla jsem a sedla si na lavičku.

Yumi:
Byla jsem překvapená, když za mnou přišla Gell, ale byla jsem ráda, že ji vidím. Jenže… Nějak jsem nevěděla, o čem se s ní mám bavit, a tak jsem jen seděla a dívala se na Chestera, který divoce gestikuloval před bandou lidí. Ti se nakonec otočili a odešli, a Chester se vrátil ke mně.
„Gell? Jaktože nespíš?" zeptal se jí, překvapen její přítomností.
„Nevím, nějak už to nešlo." Pokrčila rameny. Chester to nijak neokomentoval, jen zakroutil hlavou a objal mě.
„Ehm... Asi půjdu Damonovi přichystat něco k snídani," řekla, vstala a odešla.
Chvíli jsme jen tak seděli, objímali se a sledovali ruch na zničeném náměstí.
„Co teda budeme dělat?" zeptal se Chester s úsměvem a prolomil tak ticho.
„Můžeme dělat spoustu věcí," mrkla jsem na něj a políbila ho. Nebyl to ale obyčejný polibek, dala jsem do něj tolik něhy a vášně, že ho to nemohlo nechat chladným. Když jsem se od něj odtáhla, přerývaně dýchal a koukal na mě s úžasem. Zdá se, že ho to trochu zaskočilo, a tak jsem to zopakovala a natiskla se při tom na něj, jak nejvíce to šlo.
„Co takhle… podívat se… domů?" ptala jsem se mezi polibky.
„Jo, to bychom mohli." Zalesklo se mu v očích, a tak jsem vstala a za ruku ho vytáhla k sobě.
Jakmile stál naproti mě, znovu jsem se k němu přitiskla a roztouženě ho políbila. Nemohla jsem se nabažit jeho rtů. Odtáhl se ode mě a se zrychleným dechem se zasmál: „Ať tu nevzbudíme veřejné pohoršení." Taky jsem se zasmála a táhla ho k našemu domovu - k polorozbitému paláci.
Nikdo tam nebyl, nejspíš se všichni báli, že palác se co nevidět zřítí celý. Když jsme konečně dorazili ke dveřím naší ložnice, přimáčkl mě k nim a znovu jsme se začali líbat. Jednou rukou jsem ho objala, a druhou se snažila otevřít dveře. Jakmile se mi to povedlo, nacouvala jsem dovnitř, zabouchla a tentokrát k nim přimáčkla já Chazze.
Začali jsme se vzájemně svlékat a pomalu se přesunuli k posteli, kde jsme se poddali svým vášním.

Chester:
Bylo to vážně skvělé a trochu jiné než minule. Nemohl jsem se jí nabažit.
Leželi jsme vedle sebe. Podepřel jsem si rukou hlavu, abych na ni viděl líp. To je můj anděl s vlasy zářícími jako jezerní hladina při úplňku, s očima modrýma jako dvě studánky. Naklonil jsem se a letmo ji políbil. Zvedla hlavu a chtěla víc, ale uhnul jsem. S úsměvem jsem na ni vyplázl jazyk a zasmál se. Nakonec jsem jí dal pořádný polibek. Vyschlo mi v krku. Vstal jsem a chtěl se jít napít, ale zamotala se mi hlava. Dopadl jsem zpátky na postel. Hlava mě rozbolela, jako bych v ní měl střep. Chytil jsem se za bolavá místa na hlavě a snažil se tlakem zmírnit bolest. Vůbec to nepomáhalo.
„Yumi… Yumi…“ řekl jsem, ale měl jsem pocit, že jsem spíš křičel. Bylo to nesnesitelné. Rozbolelo mě celé tělo, jako bych hořel a někdo mi rval orgány. „Co je to?!“ vypustil jsem z úst. Měl jsem pocit, jako by mě opouštěla všechna síla, jako by mi někdo rval energii z těla. Zatmělo se mi před očima. Byla tma…

Yumi:
„Yumi… Yumi… Co je to?" křičel a držel se za hlavu. Skácel se znovu na postel a po chvíli… omdlel nebo co. Proboha co se to děje?! Jsem vyděšená jako ještě nikdy. Nevím, co mám dělat, co se mu stalo. Nevím vůbec nic. Rychle jsem se oblékla a na něj nat

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 16. kapitola - Bezmocní: