OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » October and April - 15. kapitola - Velká ztráta

19.09.2011 (14:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 664×

Kalgera:
Přiběhla jsem na pomoc právě včas. Bitva už začala. Vyškrábala jsem se na hradby a začala kouzlit jedno plošné kouzlo. Uděřila mě kletba vyslaná jedním Veloranem a přerušila mi kouzlení. Uhnula jsem před dalším kouzlem.
„Krypto!“ zakřičela jsem. Ze země se vyřítily černé dlouhé ruce a stáhly s sebou toho Velorana. Kouzlo jsem zopakovala dvakrát. Praštilo mě kouzlo a odlétla jsem dozadu. Zvedla jsem se a rozdýchala se. Podívala jsem se na ostatní. Chester dával rozkazy a sám začal čarovat. Ozvalo se hlasité rupnutí. Trámy na bráně povolily, ochranná kouzla byla zničena a Velorané pronikli do sídla.

Yumi:
Sakra, ten voják má sílu jak já nevím co… Musím se vrátit za Chesterem.
„Pusť mě!“ zakřičela jsem na něj.
„Nemůžu, jestli se vám něco stane, zabije mě.“
„To je mi jedno, jestli mě nepustíš, sama tě zabiju!“ vyhrožovala jsem. Jen se ušklíbl.
„No tak mě pusť!“ zakřičela jsem znovu, ale on mě beze slova táhl dál.
„Fajn…“ zabručela jsem. Psychický nátlak. Jak se to asi dělá? Potřebuju Almu.
„Almo?“
„Yumi! Jste v pořádku?“
„Ano… A vy?“
„Ano… Odvedli nás za město do nějaké osady.“ Super!
„Fajn… Mohla byste mi s něčím pomoct?“
„Ale jistě, co potřebujete?“
„Já… Pamatujete si, jak jste mi říkala o schopnostech míšenců?“
„Jistě…“

„Já… potřebuju vědět, jak se používá ten nátlak… Víte o tom něco?“
„Bohužel… Myslím, že se musíte hodně soustředit, ale to je u každého kouzla. Na co přesně se soustředit, to netuším. Snad na to, abyste přesvědčila danou osou…“
„Díky!“ ukončila jsem spojení. Voják si ničeho nevšiml. Paráda. Začala jsem s ním normálně mluvit, bez pokusu o útěk, jako bych se s ním chtěla spřátelit.
„Jak se jmenuješ?“ Tázavě se na mě podíval, a po chvíli usoudil, že to myslím vážně a bez postraních úmyslů.
„Eddie,“ odpověděl.
„Fajn, tak tedy Eddie, potřebuju si chvilku odpočinout, můžeme na moment zastavit?“ chvíli přemýšlel, ale nakonec se zastavil. Podívala jsem se mu do očí.
„Nech mě odejít!“ přikázala jsem mu a soustředila jsem se, aby můj tón zněl přesvědčivě. Zaváhal.

„Nemůžu.“
„Prosím, nech mě odejít…“ zkusil jsem znovu. Zase zaváhal. V jeho očích jsem na vteřinku zahlédla takový oblblý výraz, a tak jsem mu znovu přikázala medovým hlasem, aby mě pustil. Pomalu přikývl a já se rozběhla zpátky k bráně. Nějak jsem se vyhla několika Veloranům a konečně jsem uviděla Chestera. Zrovna bojoval s… Ne! To není možný! Bojoval s mým otcem. Chester měl své schopnosti jen krátkou dobu, takže nad ním táta měl převahu. Cestu mi zkřížil nějaký Veloran. Mrskl po mně nějaké kouzlo, ale já mu uhnula a hodila po něm dusivku – je to kouzlo, které vytlačí z plic veškerý vzduch a udusí kohokoliv, na koho jej použijete. Znovu jsem se vydala k Chesterovi a tátovi. Chazzy se zrovna sbíral ze země a otec chystal další kouzlo. Vletěla jsem mezi ně, a tím je oba zaskočila.
„Co tu děláš?!“ sykli oba naráz. Já je ale nevnímala. Za každou cenu jsem chtěla ochránit Chazzyho. Otec si to u mě pokazil ve chvíli, kdy mě opravdu popravil. Tedy ve chvíli, kdy popravil mé druhé já. Svou pozornost jsem upřela na něj a probudila v sobě pohřbenou nenávist vůči němu.
„Překvapenej, taťko?“ sykla jsem na něj a při vyslovení slova „taťko“ jsem div neprskala jed. „Máš být mrtvá!“ křikl na mě.
„Ale nejsem, to je smůla, co?“ Tohle si chci užít. Chci ho zničit stejně, jako on zničil mě – tedy mé druhé já. Cítila jsem, jak se temnota ve mně dere na povrch, a nechala jsem jí volnou cestu. Slabý hlásek v zadu, v mé hlavě, mi napovídal, že tohle bych dělat neměla, ale bylo pozdě. Zhnuseně jsem se začala usmívat a vlezla mu do hlavy.
„Jsi zaskočenej? Tvoje dceruška pořád žije, jakej to zázrak… Copak, nemáš slov? Chtěl jsi mě zabít, měl bys něco říct. Aha! Moment, tys mě vlastně zabil!“ znovu jsem se zasmála nad jeho reakcemi. Tvář mu zkameněla v naprostém úděsu.
„Tak co? Co kdybych si teď já rozhodla o tvém životě, jako jsi ty rozhodl o tom mém a popravil mě?“ zeptala jsem se nahlas. Jeho výraz byl ještě vyděšenější, a to mě těšilo. Hodila jsem po něm kouzlo hrůzy a náramně si to užívala. Tohle kouzlo vám přivodí halucinace. Halucinace vašeho největšího strachu. Vžijete se do nich natolik, že nevnímáte realitu. Myslíte si, že to co se vám zdá, se opravdu děje. Vím, z čeho má otec největší strach. Jsou to hadi a pavouci. Dívala jsem se, jak se kroutí děsem a strachem, a měla jsem z toho radost. Ohromě jsem se bavila, dokonce jsem se přistihla, že se směju nahlas.

Chester:
Ona se snad pomátla! Směje se nahlas tomu, co udělala. Já ji nepoznávám.
„Na co čekáte?! Král momentálně není schopen velet! Přebírám velení!“ zakřičel jeden tmavovlasý Veloran. V tu chvíli mě zasáhlo kouzlo přímo do hrudi. Padl jsem na záda a nemohl popadnout dech.
„Zabte jejich vládce!“ křikl znovu. Zatemňovalo se mi před očima. Snažil jsem se zvednout, ale moc mi to nešlo. Oči se mi samovolně zavíraly.
„Nech ho bejt!“ uslyšel jsem hlas Yumi.
„Yumi… uteč!“ zasípal jsem. Nejspíš mě neslyšela. Ucítil jsem něčí dotyk. Pomalu se mi vracel zrak. Uviděl jsem blond vlasy. „Yumi?“ dostal jsem ze sebe. Konečně se mi zrak vrátil úplně a mohl jsem vidět zachránce. Byla to Kalgera. Její vlasy zářily do tmy.
„Díky,“ řekl jsem jí.
„To si nech, až vyhrajem!“ sykla a už byla pryč. Metala kolem sebe kletby a kouzla. Kde je sakra Yumi?! A kde je její otec?!

Gellantara:
Damon se snažil mi být nablízku, ale za chvíli se mi ztratil v davu bojujících Sakrymů a Veloranů. Jsem unavená, už skoro nemůžu kouzlit. Jsem vyčerpaná. Zalezla jsem do jednoho domu. Posadila jsem se a odpočívala. Nemůžu se přemáhat, ne v tomhle stavu. Ozvala se hromová rána. Vylezla jsem ze dveří a viděla, že Velorané začali katapultovat.

„Hnusná Sakrymko!“ zařval někdo vedle mě a srazil mě na záda. Byl to veloranský voják. Zvedla jsem se, jak nejrychleji jsem dokázala a chtěla se bránit, ale byl rychlejší. Udeřil mě kouzlem do břicha. Sesunula jsem se k zemi s pláčem. Tak moc to bolelo.
„Grindevalde, pojď se mnou!“ zavolal někdo zvenčí. Útočník se otočil a běžel za tím hlasem. Já jsem seděla s pláčem na zemi a rukama objímala své břicho. Ucítila jsem něco teplého v rozkroku, byla to krev.
„Nééé!“ zařvala jsem zoufale. Zabil mi mé dítě! Zabil mé… dítě! Jak se teď můžu podívat Damonovi do očí? Jak… neubránila jsem ho… je to moje vina! Moje vina! To já ho zabila! Bylo mi jedno, že venku zuří boj. Seděla jsem tam s pláčem a s tou strašnou bolestí. Damon mě bude nenávidět. Tolik se na něj těšil… tolik chtěl být otcem… a teď nebude. Bolí to… ani ne tolik fyzicky. Bolí mě srdce… Damone, odpusť mi to.

Yumi:
Když jsem viděla, jak ten kretén švihl po Chesterovi dusivku, okamžitě jsem zpanikařila. Odtrhla jsem svou pozornost od otce, švihla po tom debilovi dusivku a chtěla se vrhnout k Chazzymu.
„Postarám se o něj, chyť svého otce!“ křikla mi do hlavy Kalgera. Nevím, kdy a jak se naučila používat spojení, ale teď mě to nijak nezajímalo.
„Ale…“
„Bude v pořádku, běž!“ přerušila mě. Věřím jí. Ona se postará, aby přežil, musím najít otce. Jakmile jsem od něj odtrhla svou pozornost, halucinace se vytratila a on vzal roha. Vlezla jsem mu do hlavy, a zjistila, že není moc daleko, a tak jsem se vydala za ním.

Damon:
Slyšel jsem něčí křik. Byl tak jasný… bolestivý… beznadějný… zklamaný… bez života… Gellin. Okamžitě jsem vypustil z hlavy, že jsem uprostřed boje a rozběhl se tím směrem. Křik po chvíli ustal, což pro mě znamenalo, že jsem ztratil vodítko.
„Gell!“ křičel jsem, ale nedostalo se mi žádné odpovědi.
„Damone!“ uslyšel jsem naříkavý, téměř neslyšitelný vzlyk ženy, která vlastní mé srdce. „Gell!“ vletěl jsem do jednoho polorozbořeného domu, odkud se vzlykání ozývalo. To co jsem viděl, mě přizabilo. Gell seděla u zdi, oči měla vytřeštěné hrůzou a hrozně brečela. Ale co bylo horší… seděla v kaluži krve a držela se za břicho. Okamžitě mi došlo, co jí je. „Lásko…“ přiklekl jsem k ní a chtěl jí otřít slzy. Odvrátila ode mě obličej a rukama jakoby se snažila rozervat podlahu. Vzal jsem ji za ruce. Kůži z konečků prstů měla sedřenou a rány krvácely.
„Gell to bude dobrý…“ snažil jsem se ji uklidnit. Nevím, co bych měl říct. Hlavně ji odtud musím dostat. Okamžitě…
„Nic nebude dobrý! Copak to nechápeš? Já…“ křičela mezi vzlyky. „Já… Já ho zabila! Zabila jsem ti syna! Měla jsem Chestera poslechnout, ale…. Já dovolila, aby ho zabili! Moje dítě!“ ječela hystericky. Musím ji odtud dostat. Natáhl jsem k ní ruce, abych ji mohl zvednout a odnést, ale odstrčila je a odsunula se. „Moje dítě… Moje dítě….“ Mumlala a tiskla se ke zdi. Ten pohled mě ničil. Byl jsem na pokraji sil, jak fyzicky, tak psychicky. Začala mlátit hlavou do zdi. Sakra! Hodil jsem po ní poutací kouzlo a vzal ji do náruče. Vypadl jsem společně s ní z domu a utíkal na druhý konec městečka a odtamtud přes druhou bránu pryč. Celou cestu na mě v pláči křičela: „Nech mě! Nešahej na mě! Zabila jsem ti syna! Máš mě nenávidět! Zabij mě!“ Trhalo mi to srdce.

Yumi:
Byla jsem skoro u otce, když se mi v hlavě ozvala Kalgera.
„Yumi! Musíme se stáhnout. Vyhrávají… Nemáme proti nim šanci, máme příliš mnoho zraněných!“
„Chester.“
„Je v pořádku. Stahujeme se do města, ale je nás míň a míň…“
„Něco zkusím… Pak se ozvu!“
„Buď opatrná!“ Nemusela jsem jí říkat, o co se pokusím. Bylo jí to jasné hned, jak mě to napadlo. Otec byl naštěstí sám, což mi poskytlo dost dobrou šanci. Hodila jsem po něm poutacím kouzlem a přešla k němu. Jeho pohled byl stejně vyděšený, jako před tím, než jsem mu poslala halucinaci. Naklonila jsem se k němu a upřeně se mu zahleděla do očí.
„Stáhněte se! Vypadněte z města! Vrťte se zpátky do Veloranského sídla!“ přikázala jsem mu. Soustředila jsem se na ten příkaz víc, než když jsem oblbovala toho vojáka. Otec zaváhal, ale pak nabyl stejně oblbnutého výrazu jako Eddie a přikývl. Začal křičet na všechny strany, aby se vojáci stáhli. Jeden z nich na něj zavolal, že vyhrávají, ale to otce nezajímalo. Pořád jsem se soustředila na příkaz a pro jistotu jsem byla i v jeho hlavě. Sice už nebyl nikde poblíž, ale zdá se, že to pořát funguje, protože velel k ústupu a přikazoval svým vojákům, aby se vrátili zpět do sídla.

Chester:
Viděl jsem kolem sebe tolik mrtvých a raněných. Rvalo mi to srdce. Ale co mi rvalo srdce ještě víc, bylo to, že jsem nevěděl, kde je Yumi. Všichni žijící jsou už unavení a vyčerpaní, včetně mě. Bolí mě hlava, jsem téměř bez energie, ale přece v tom nemůžu můj lid nechat. Přemáhal jsem se… hodně jsem se přemáhal…

Kalgera:
Viděla jsem, jak Chester klesl k zemi. Nedivím se. Vypotřeboval tolik sil, že ho tělo přestalo poslouchat.
„Stáhněte se! Je to rozkaz od krále!“ zařval jeden Veloran blízko mě. Vypadalo to, že se jim moc nechce, ale rozkaz uposlechli. Začali opouštět město, tedy to co z něj zbylo. Nechápala jsem tu náhlou změnu, ale je to dobře. Dobře pro nás, protože jsme prohrávali.

Poslední Veloran prošel bránou. Vrhla jsem se k Chesterovi a zkontrolovala ho. Dýchá, jen je hodně vyčerpaný. Mohl se zabít…

Gellantara:
Nesl mě někam pryč… nevím kam. Nevnímala jsem cestu, neviděla jsem přes slzy. Posadil mě na zem. Celou cestu jsem na něj křičela. Já jsem vrah… vrah nenarozených dětí… vrah jeho dítěte. Přestala jsem nadávat a jen brečela. Damon ze mě sundal poutací kouzlo. Objala jsem si rukama kolena a položila hlavu na ruce. Takhle jsem se v životě necítila… takhle na dně. Bolí mě celé nitro. Nejraději bych svůj mizerný život ukončila.
„Proč?“ zeptala jsem se mezi vzlyky Damona. Podíval se na mě tázavě.
„Proč se tu se mnou ještě zahazuješ? Odnesl jsi mě sem, abys mě v tichosti zabil… udělej to! Já jsem k ničemu! Jsem hrozná… nezasloužím si žít. Jsem tak hrozná…“
„Nesmysl. Zlato, to bude dobrý. Zvládneme to. Miluju tě,“ řekl mi a klekl si ke mně. Odstrčila jsem ho. Já si ho nezasloužím.

Damon:
„Nebyla to tvoje vina! Víš, kdo to udělal? No tak… řekni mi, kdo to byl!“ naléhal jsem na ni. „Grindevald…“ třásla se. Grindevald?! Ne… tohle nemohl udělat on… Sesunul jsem se k ní. Dneska je toho na mě už opravdu moc. Má žena potratila díky… mému bratrovi.

Yumi:
Spojení s otcem jsem přerušila, až když byli za branami Veloranského sídla. Vysíleně jsem se sesunula k zemi. V tu chvíli mi v mysli vytanul obličej mého kamaráda. Damon! Úplně jsem na něj při tom všem zapomněla!
„Damone!“ zakřičela jsem mu do hlavy z posledních sil.
„Yumi!“
„Kde jsi? Jsi v pořádku? Je s tebou Gell?“
„Jo, je se mnou. Jsme v lese kousek za městem… Yumi… Stalo se něco strašnýho… já…“ Před očima mi vytanulo několik zmatených obrazů. Gell sedící v kaluži krve. Gell mlátící hlavou o zeď. Pláčící Gell. Gell křičící, že je vrah nenarozených miminek. A tvář Damonova bratra. Cítila jsem Damonovu nenávist a hořkost vůči němu. Nejspíš to zavinil on.
„Proboha! Damone… Já… Je mi to moc líto! Jdu za vámi.“
„Nevím, kde jsme…“
„Já vás najdu!“ ukončila jsem debatu a zvedla se na nohy. Tělo mě moc neposlouchalo, ale já se musím dostat k nim. Musím!

Gellantara:
Seděla jsem tam a nebyla schopná slova. Je mi tak mizerně.
„Za chvilku přijde Yumi,“ řekl Damon. Nic jsem mu na to neřekla. Nemám sílu mluvit. Nemám sílu na nic… jen tupě zírat před sebe a nic nedělat. Slyšela jsem kroky a potom mě někdo opatrně objal. Nereagovala jsem na to.
„Gell, jak se cítíš?“ slyšela jsem jakoby z povzdálí. Mlčela jsem. Je snad jasné, jak se cítím.
„Gell, slyšíš mě?“ Slyším… slyším… Někdo se mnou zatřásl. Bolelo to.
„Ona nereaguje, Damone.“ Damon… tolik ho miluju… tolik jsem ho zklamala… tolik si ho nezasloužím.
„Gell!“ Opět se mnou někdo zatřásl. Přestaňte… nechte mě být. Nechte mě tady… umřít.

Kalgera:
Po krátkém odpočinku se vojáci vrhli zpět do práce. Těla mrtvých shromažďovali na jednu stranu a těla raněných na druhou stranu nádvoří. Všude se válí kusy zdí a dlažba je popraskaná. Medici se dali do práce a začali ohledávat raněné. Sedla jsem si a odpočívala. Tohle bylo náročné i pro mě.
„Vy jste v pořádku?“ zeptal se mě nějaký Sakrym.
„Jo, jen trochu vyčerpaná,“ odpověděla jsem mu.
„Byl to tvrdý boj,“ řekl a lehce se pousmál. Šel se ptát dalších na jejich problémy.
Šla jsem zkontrolovat Chestera. Spal, to potřebuje.

Yumi:
Přestala jsem s ní třást, nemělo to smysl, ona prostě nevnímala. Nechtěla vnímat. Sedla jsem si vedle ní a chytla ji za ruku. Podívala jsem se na Damona.
„Jak… Jak se to stalo?“ zeptala jsem se.
„Já… Já nevím. Nebyl jsem s ní. Neochránil jsem ji…“ Hlas mu klesl. Rozbrečel se.
„Byl… Byl to můj bratr Yumi! Grindevald! Zničil mou ženu…“ Složil hlavu do dlaní. Byl zoufalý. Nevím, co mám dělat. Jak se zachovat, co říct… Jsem hrozně unavená. Jednou rukou jsem držela Gellinu ruku, druhou jsem vzala za ruku Damona a hrozně jsem jim chtěla pomoct, jenže jsem nevěděla jak.

Damon:
Yumi nás oba držela za ruce. Přál jsem si, aby se nic z toho neštěstí nestalo. Chtěl bych umět vrátit čas. Byl bych s ní. Odtáhl bych ji z města dřív, než se dostali přes bránu.
„Musíme se vrátit,“ prohlásila Yumi zastřeným hlasem. Byla hodně vyčerpaná, ale taky odhodlaná dovést nás zpátky. Zvedla se a pomohla mi na nohy. Chvíli se dívala na Gell, jak od nás odvrací tvář. Povzdechla si, klekla si naproti ní, vzala její obličej do svých rukou a donutila ji, aby se jí podívala do očí.
„Uklidni se zlatíčko… Bude dobře… Musíme se vrátit… Potřebuju, abys spolupracovala… Jdeme, ano?“ mluvila na ni konejšivým hlasem jemným jako med. Nevím, jak to dokázala, ale Gell přestala brečet a pomalu se zvedla. Vydali jsme se směrem k městu.

Yumi:
Musela jsem na Gell použít nátlak. Učím se hodně rychle, protože ještě před hodinou jsem neměla ponětí, jak to používat, a teď jsem manipulovala už třetím člověkem. Jakmile jsme dorazili na náměstí, moje tělo rezignovalo a s okamžitou platností vypovědělo službu. Složila jsem se na zem a poslední, co jsem cítila, byly studené dlaždičky, kterými bylo náměstí ozdobeno.

Gellantara:
Je tu tolik mrtvých… tolik zraněných… tolik mrtvých. Sedla jsem si na zem, ale hned mě někdo zvedl.
„Co jí je?“ uslyšela jsem mužský, skoro chlapecký hlas.
„Potrat,“ řekl můj milovaný. Někdo mě vzal do náruče a někam nesl. Kam mě to nese? Co se mnou bude dělat?
Byla mi zima. Zjistila jsem, že ležím na zemi a nemám na sobě kalhoty. Cukla jsem sebou.
„Jen klid, jen klid. Nechci ti ublížit, jen tě chci omýt a obléknout do něčeho suchého,“ řekl opět ten chlapecký hlas. Dívá se na mě někdo cizí… proč tu není Damon… zlobí se na mě… proto tu není. Začala jsem znovu hloupě brečet.

„Šššš, to bude dobrý. Vyplač se, pomůže to. Jen se moc nehýbej.“

Kalgera:
Yumi položili hned vedle Chestera. Je vyčerpaná. Já se asi taky brzo složím. Uviděla jsem Damona. Vypadal tak smutně, tak hrozně smutně. Očima jsem prolétla řadu raněných. Našla jsem Gellantaru. Nevím, co se jí stalo.

Mlčky jsem přešla k Damonovi a objala ho. Pevně mě stisknul a začal vzlykat. Nechala jsem ho. Uleví se mu.

Damon:
Brečel jsem Kalgeře na rameno. Na nic se neptala, nic neříkala, jen mě držela.
„Já… musím za Gell…“ odtrhl jsem se od ní po chvilce a otřel jsem si mokré tváře.
„Mám jít s tebou?“
„Ne… to je dobrý, běž si odpočinout,“ odmítl jsem její nabídku a vydal se směrem ke Gell. Ten kluk kolem ní pořád poskakoval.
„Bude v pohodě…“ oznámil po chvíli a odešel. Vzal jsem Gell do náruče a odnesl ji domů. Položil jsem ji na postel a svalil se vedle ní. Chytil jsem ji za ruku, propletl prsty a zašeptal: „Miluju tě… Ať už se stalo a stane cokoliv, vždycky tě budu milovat.“ Nijak na to nereagovala a já po chviličce vyčerpaně usnul. Poslední myšlenka patřila Gell. Doufám, že neuteče a taky se prospí. Nemůžu ji nijak hlídat, dříve nebo později bych stejně odpadl.

Chester:
Probudil jsem se a zjistil, že ležím na zemi na dece a kousek od nás plápolá oheň. Rozkoukal jsem se a sedl si. Hned jsem měl u sebe medika.
„Cítíte se dobře, můj pane?“ zeptal se mě. Pokýval jsem hlavou a vstal. Město je v troskách. Palác je na padrť, hradby rozbořené, dlažba rozmlácená, některé domy spadly do základů. Otřesný pohled.
„Co je s mou ženou?“ zeptal jsem se medika, když jsem zaregistroval Yumi.
„Je v pořádku, jen byla vyčerpaná. Až na pár škrábanců je v pořádku.“
Uviděl jsem tu řadu mrtvých. Byli tak stateční a bojovali do svých posledních sil.
„Spalte jejich těla,“ poručil jsem vojákovi. Vzal si na pomoc ještě jednoho a začali stavět hranici. Šel jsem projít město. Cestou jsem míjel další mrtvá těla. Strašné… a tohle všechno zavinila láska.
Domek Gellantary a Damona stál. Vešel jsem dovnitř. Damon spal a Gell seděla na posteli, nohy spuštěné dolů a křečovitě svírala deku a k tomu měla úplně prázdný výraz v obličeji. Co s ní je?
„Gell?“ oslovil jsem ji. Nereagovala. Šel jsem k ní blíž a dal jí ruku na rameno, aby si mě všimla. Nic.
„Co se stalo, Gell?“ zeptal jsem se jí. Neodpověděla a jen mlčky zírala před sebe a svírala deku. No, raději jsem vypadnul. Zjistím později, co se stalo. Teď musím ohledat zbytek města. Kdybych někoho nalezl, dovedu ho k medikům.

Yumi:
Probrala jsem se do zničeného světa. Rozhlédla jsem se kolem a ten pohled byl zničující. Všechno bylo zničené.
Zapátrala jsem v houfu pohybujících se postav, jestli někde náhodou nezahlídnu Chestera. Nikde jsem ho neviděla. Vstala jsem a šla k nějakým lidem.
„Promiňte…“ Otočili se na mě. Jednoho z nich jsem poznala, byl to Eddie.
„Eddie… neviděl jsi někde Chestera?“
„Šel na obchůzku.“
„Aha… a kterým směrem šel?“
„Támhle…“ ukázal směrem, kudy se šlo ke Gell a Damonovi.
„Mám jít svámi?“
„To je dobré… Najdu ho. Děkuju.“ Jen pokýval hlavou a dal se znovu do řeči s lidmi, se kterými tam postával. Vydala jsem se tím směrem, co mi Eddie ukázal, a doufala, že Chestera najdu brzo. Když jsem šla kolem domu mých kamarádů, nedalo mi to a vpadla jsem dovnitř jako vetřelec. „Damone? Gell?“ zavolala jsem.
Zaslechla jsem Gell. Zrychlila jsem krok a vešla k nim do ložnice. Damon spal jak zabitej a Gell seděla na posteli a houpala nohama. Přisedla jsem si k ní a objala ji.
„Jsem u tebe zlatíčko…“
„Damon… On… neodpustí mi to… V životě mi neodpustí, co jsem provedla…“ vzlykla.
„Ale no tak… Nebyla to tvoje vina…“ Mlčela. Nechtělo se mi ji opouštět, ale potřebuju vidět Chestera.
„Gell já… Musím jít, musím najít Chazze… Slibuju, že brzo zase přijdu.“
„Bráška tu… byl tu… já… nedokázala jsem na něj promluvit…“
„To je v pořádku…“ Znovu jsem ji objala a rozloučila se s ní. Jakmile jsem vyšla z domu, rozběhla jsem se. Musím ho co nejdřív najít, ať můžu zase za Gell. Zrovna jsem zpomalila, abych se vydýchala, když jsem zaslechla jeho hlas. „Nehýbejte se!“ ozývalo se z polorozpadlého domu. Vběhla jsem dovnitř a spatřila Chazze, jak společně s nějakým mužem zvedá kus zdi, pod kterým má nějaká žena uvězněnou nohu.

Chester:
„Tak a je to,“ řekl jsem spokojeně, když jsme té ženě nohu vyndali. Vzal jsem ji do náruče a chtěl ji odnést k medikům, když jsem si všimnul Yumi. Ženu jsem předal tomu muži, který mi pomohl.
„Yumi, jsi v pořádku? Kdes byla? Jak to, že tě ten idiot pustil a nechal jít sem, a co se stalo s Gell?“ zasypal jsem jí otázkami.
„Jsem v pořádku,“ řekla a objala mě.
„Tak trochu jsem mluvila se svým otcem. Eddie za nic nemůže, oblbla jsem ho a Gell... ona potratila a je na tom teď hodně špatně.“ Tak potrat… už je mi to jasné. Tolik se na to dítě těšila a teď…
„Můžu něco udělat?“ zeptal jsem se sklesle.
„Nevím. Přestala komunikovat, ale teď na mě promluvila. Slíbila jsem jí, že se hned vrátím.“
„Tak běž,“ řekl jsem jí. Chudák Gell… a Damon.

Gellantara:
Yumi se vrátila, jak slíbila. Sedla si ke mně na postel a objala mě.
„Yumi…“ vzdychla jsem. Zvedla ke mně hlavu. „Myslíš, že mi odpustí?“
„Už ti dávno odpustil, ty hloupá. Miluje tě a vždycky bude. Nemůžeš za to, co se stalo. Ví to…“
„Ne.“ Vzdala to a objala mě.
„Vždycky jsem chtěla holčičku,“ vzlykla jsem. Už zase se mi slzy derou z očí.
„Budeš ji mít.“ Sevřela mě pevněji. Budu ji mít? Ale s kým, když mě Damon opustí?

Yumi:
Damon pořád spal, a tak jsme se s Gell přesunuly do obýváku.
„Nemáš hlad?“ zeptala jsem se jí.
„Já nevím… Asi jo, trochu…“
„Tak uděláme něco k jídlu.“ Usmála jsem se na ni a šla do kuchyně. Našla jsem brambory a vajíčka, tak jsem udělala omeletu a donesla ji to do obýváku.

Damon:
Zdál se mi hrozný sen. S trhnutím jsem otevřel oči a posadil se. Pohledem jsem hledal Gell, ale nikde jsem ji neviděl. Můj mozek už pracoval na plné obrátky. Nebyl to zlý sen, byla to pravda. Můj bratr mě připravil o dítě… „Gell?“ Zavolal jsem do tichého domu.

Yumi:
Gell při zvuku svého jména nadskočila a vyděšen se na mě dívala. Chytila jsem ji za ruce. „Jsme tady, Damone…“ zavolala jsem zpátky.
„On… mě… zabije…“ šeptala Gell.
„Nezabije, neboj se. Nedává ti to za vinu. Miluje tě…“
„Gell!“ vydechl úlevně Damon a sedl si vedle ní a objal ji.

Gellantara:
Jeho blízkost mi byla příjemná, ale zároveň jsem byla nejistá. Odtáhnul se ode mě a zadíval se mi do očí.
„Miluju tě. Nikdy tě milovat nepřestanu,“ řekl a znovu mě objal tak pevně, že jsem myslela, že mi prasknou žebra. Objala jsem ho taky a byla ráda, že je u mě. Rozbrečela jsem se.
„Damone… já… já se asi zblázním,“ vzlykala jsem.

Kalgera:
Potkala jsem Chestera. Okamžitě jsem se ho zeptala, jestli neví, co je s Gellantarou. Pověděl mi, co věděl a zase jsme se rozdělili. Chudinka, jak se teď musí cítit… a Damon…
Vlezla jsem Yumi do hlavy.
„Yumi?“
„Kalgero? Co je?“
„Jak je na tom Gellantara? A co Damon?“ zeptala jsem se.
„Gell na nic a Damon ne o moc líp. Gell si to pořád dává za vinu a říká, že ji Damon opustí a tak…“
„Musí si to odpustit. Teď je na tom hrozně, protože si myslí, že za to může ona. Až si odpustí, uleví se jí a možná už konečně pochopí, že Damon ji miluje a neopustí ji. Jenže odpustit si něco takového nebude jednoduché. Vyžaduje to trochu času a místo, kde bude o samotě a bude moci přemýšlet. Zkuste to… nějak.“ Spojení jsem přerušila a šla si sehnat něco k jídlu. Jsem úplně hladová a pro kousek jídla bych vraždila.

Chester:
Horlivě jsem přemýšlel o tom, co mám teď dělat. Mám město nechat opravit, nebo odsud raději vypadnout a vybudovat někde další sídlo. Moc domů v celku tu nezbylo, palác je zničen napůl. Co mám teda dělat? Musím se poradit s Yumi, je přece moje žena. Potřeboval bych mluvit i s Gell, ale její stav to nedovoluje. Vydal jsem se za Yumi.
„Yumi, musím s tebou mluvit,“ řekl jsem tiše, když jsem vešel do domu Gell a Damona.
„Hned se vrátím,“ řekla Gellantaře a šla za mnou ven.
„Yumi, co mám teď dělat? Mám povolat všechny schopné a nechat opravit město? Nebo mám lid přesunout jinam? Ale kam? Peněz moc nemáme, pokladnu nám vykradli Velorané během útoku. Nevím, co mám dělat.“ Yumi mě poplácala po rameni.
„Nějak to zvládneme. Vybudujeme to tu znovu…“
„Ale co když se útok zopakuje? Nemůžu tu můj lid nechat znovu na pospas Veloranům. Oni se vrátí… dokončit to. A bude to horší. Stále mají knihu a určitě už z ní něco opsali a chystají se to použít proti nám. Nerad to přiznávám, ale mám strach.“ Yumi si povzdechla.
„A kam chceš přemístit tolik lidí? Je zima, lásko. Mrzne a sněží. Přemisťování nebude jednoduché. Kam bys chtěl jít?“ zeptala se, objala mě a položila mi hlavu na rameno.
„Kalgera by mohla změnit počasí, už to přece dělala. Problém je ale v tom, že nevím kam jít.“ Zoufale jsem se na ní podíval a doufal, že dostane nějaký dobrý nápad, tak jako už tolikrát.

Yumi:
Zdá se, že čeká, až něco řeknu. Jenže já byla až moc zabraná do svých myšlenek. Mohla bych to dát dohromady. Stačí… Stačí přimět otce, aby přistoupil na mír, a pak se vzdal vlády a zmizel. Nastoupil by někdo jiný a nejspíš by s tím někým byla i lepší domluva. Jenže… Mám málo času a potřebuju se pořádně naučit nátlak. A především musím nějak přesvědčit Chazze, že je to dobrej nápad. Což vůbec nebude lehký. A asi budu potřebovat pomoc. Nejspíš od Kalgery… Nevím, jestli by to semnou riskla.
„Yumi?“ Drcnul do mě můj drahý.
„Já… jo, promiň, jen jsem se zamyslela…“ usmála jsem se na něj.
„Možná mám nápad, jen to musím probrat s pár dalšími lidmi. Takže… No, uvidíme se později, ano?“ Políbila jsem ho a vyběhla napříč rozbitým náměstím, směrem k Almině domu. Musím ještě zjistit pár věcí, až potom můžu jít za Kalgerou.

Chester:
Jakej nápad má? Ani mi to neřekla a utekla pryč. To mi teda moc nepomohla, ale já se už rozhodl. Nemůžeme tu zůstat. Stačí jen najít místo, kam se můžeme vydat. Vydal jsem se do trosek paláce na místo, kde bývala moje druhá pracovna, a hledal v troskách. Našel jsem, co jsem hledal. Rozprostřel jsem mapu na zemi a prohlížel ji. Yesodský les je velký a ukrývá se v něm spoustu malých táborů a osad. To nejsou ta pravá místa. Přejel jsem prstem po cestě a dostal se k lidské osadě, kde jsem vyhnal Gellantaru. Pokračoval jsem dál a dostal se k Brodenu. Kousek od Brodenu je přístavní městečko. Tam jsme potkali Rose. Mou pozornost upoutal šedý kroužek severně od přístavu u moře. Nebyl tam popisek a ani žádná legenda, která by mi pomohla tento kroužek identifikovat. Vzal jsem mapu a zastavil jednoho vojáka. Zeptal jsem se ho na ten kroužek, ale odpověď nevěděl. Uviděl jsem jednoho staršího. Šel jsem za ním a zeptal se ho na ten bod.
„To je místo, kde původně mělo být postavenu město Sakrymů, toto město. Potom se našlo tohle místo. Hlasovalo se a tohle místo zvítězilo. Značka na mapě zůstala.“
„Je to tam dostatečně velké?“
„Velké je to dost. To místo nikomu nepatří.“
V hlavě se mi začaly bouřit myšlenky. Kdybychom se přemístili tam a vybudovali nové město… jenže z čeho to mám financovat?

Yumi:
„Kalgero!“ Bouchala jsem na dveře jejího domu a doufala, že se ozve. Ale z domu se neozývalo vůbec nic. Znovu jsem zavolala.
„Co se sakra děje?!“ křikla rozespale.
„To jsem já, Yumi… Potřebuju pomoct!“ Otevřela dveře a netvářila se zrovna nadšeně. Rychle jsem ze sebe vysypala svůj plán a ona jen nevěřícně kroutila hlavou.
„Jsi cvok…“ prohlásila nakonec.
„Ale uděláš to, ať už se mnou, nebo beze mě, že?“ Jen jsem přikývla.
„Tak jo, jdeme, po cestě mi vysvětlíš, co mám vlastně dělat.“
„Dobře, jen se…“
„Ne! Víš, že by tě nepustil. Spojíme se s ním, až budeme za městem, ano?“ Má pravdu, Chester by mě opravdu nepustil, ale já musím… „Dobře.“ Souhlasila jsem a vydali jsme se na cestu směrem k Veloranům. Tohle bude ještě hodně nebezpečný.

Chester:
Stále jsem přemýšlel o tom místě. Chodil jsem dokola jako tělo bez duše a srovnával v hlavě myšlenky a zkoušel vymyslet způsob, jak financovat stavbu města.
„Můj pane, u brány stojí žena a dožaduje se vás. Teď přišla,“ řekl voják, který mě vytrhl z přemýšlení. Beze slova jsem se odebral k bráně. Stála tam žena se zrzavými vlasy a velkýma očima. Její účes je šílený. Na jedné straně má vlasy delší a na druhé kratší a celé je to zubatě ostříhané a rozcuchané.
„Dardane, zlatíčko!“ zvolala a hrnula se ke mně a pevně mě objala. Kdo to sakra je?! Pustila mě a chytila za tváře.
„Ty jsi ale vyrostl! A kam ses dostal!“ Její hlas je zvonivý jako Gellantařin.
„Promiňte, asi jste si mě s někým spletla,“ řekl jsem a odstoupil od ní.
„Nesmysl! Dardane, ty mě nepoznáváš? Jak bys vlastně mohl!“ zasmála se svým zvučným hlasem. Vůbec nevím, kdo to je a proč mi říká Dardane.
„Ale no tak! To jsem přece já! Já jsem tvoje tetička Aritera!“ zvolala a znovu se ke mně hrnula s objetím. Uskočil jsem před ní. Tetička Aritera? Vždyť já tu ženskou vůbec neznám!
„Jeminkote, ty si na mě opravdu nepamatuješ!“ vyjekla a výraz v obličeji se jí změnil.
„Není se co divit, vždyť já tě naposledy viděla jako malýho špunta! To už je let! Malý Dardan… pamatuju si, jak sis s Gell hrával v lese a stavěl domečky z mechu. Kde je vůbec Gell?“ Ježišmarja… vypadá to, že je opravdu moje příbuzná. Po kom jiném by měla Gell geny?

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek October and April - 15. kapitola - Velká ztráta: