OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 23. kapitola

12.08.2013 (10:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 776×

Možná jsem vynechal pár nedůležitých detailů, ale hlavní myšlenka zůstala stejná.

Ten chlap mě napadl a držel mě na střeše s nožem v ruce. Jak jsem se na tu střechu dostal, jsem svedl na moji chorobnou zvědavost, což nebyla úplná lež. Cross se na mě díval poněkud podezřele, ale spíš myslel na to, že mám o kolečko víc, než že mu něco zamlčuju.

„Dobrá, to je vše, co nám o něm můžete říct?“ zeptal se po půlhodině. Amy si vedle mě prohlížela svoje nehty a za celou dobu ani necekla. To bylo… zneklidňující.

„No, jednou se stavil u mě v baru. Teda, možná že tam byl víc než jednou, já měl totiž dovolenou, ale byl tam, když… jsem tam byl já…“

Mohl bych se ztrapnit ještě víc?

„A vy jste nic neudělal?“ Cross se na mě podíval jasným pohledem alá mám na starost pětiletého fakana.

Takže ano, mohl jsem se ztrapnit ještě víc.

A to, prosím, ještě nebyl konec.

„Měl jste ve svém baru nebezpečného zločince a nechal jste to tak? Nezavolal jste policii?“

Radši jsem mlčel. V mém případě by ze mě vypadla nějaká další perlička a Cross by na mě zavolal policejního psychiatra.

„Udělali jsme něco lepšího, pane Crossi,“ ozvala se Amy stydlivě.

V duchu jsem zasténal. Co má zase v plánu?

„Danny nemohl odejít, protože pracoval, a tak jsem aktivovala svůj ninja mód a sledovala ho,“ řekla pyšně naprosto vykulenému detektivovi.

A já si přál zahrabat se pod zem.

Nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř. To se mi poslední dobou potvrdilo už několikrát.

„Vy jste ho sledovala? Úplně sama? Nebezpečného…“

„Zločince?“ skočila mu do řeči. „Ano, sledovala. Ale pak mi zavolal doktor, že se se mnou musí sejít, ale jelikož jsem zrovna měla napilno, řekla jsem mu, ať to vyklopí, a on mi oznámil, že za měsíc natáhnu bačkory.“

Prosím, ať se mi to jen zdá…

„Oh,“ vypadlo z něj šokovaně. Jo, já jsem na tom podobně, kámo. „Tak to je… mi líto…“

„No jo,“ Amy si povzdechla, „jak se říká, dneska žiješ, zítra hniješ.“

To se říká?

„Dobře, já… to mi, myslím, stačí…“ Vypadal rozpačitě. Hm, nemohl jsem se mu divit. „Pošlu za vámi mého kolegu, který vám pomůže sestavit obličej toho muže.“

Amy nadšeně vypískla. A já? Já si připadal, jako bych byl táta, který vzal svou malou drzou dceru s sebou do práce, aniž bych věděl, že si na všechny bude otvírat pusu.

„Když to sfouknem do půlhoďky, ještě si stihnu zajít udělat vlasy.“

Ignoroval jsem ji. To byl jediný způsob, jak nezešílet.

Ale nešlo to moc dlouho. Ona to totiž byla Amy. „Víš, moh bys jít se mnou. Peggy je moje kamarádka, udělala by ti něco s tím tvým hárem za dobrou cenu…“

Zavřel jsem oči.

Ženskou by uhodil jen hajzl… ženskou by uhodil jen hajzl…

Tak proč mi to tolik ztěžovala?

„A taky potřebuju novou plácačku na mouchy.“ Dělá si ze mě srandu? „Tom mi ji zlomil, když měl ruku v sádře a potřeboval se podrbat. Nemoh si vzít špejli… nebo… co já vím, vidličku, ne, on si musí vzít plácačku na mouchy. Chápeš to?“ vrtěla hlavou.

„Jo, chápu. Je to tvůj bratranec, máte to v rodině…“ zamručel jsem.

„A nemám doma skoro žádný jídlo.“

„Vždyť stejně furt hnípeš u mě.“

„Hnípu? Co to je, sakra, za slovo?“ nakrčila nos. „Zní to hnusně. Já každopádně nehnípu. Občas se i zastavím doma, zaliju kytky, nakrmím psy…“

„Nemáš kytky ani psy.“

„… pouklízím. Zajdu na oběd s mámou…“

Hrdlo se mi stáhlo. Sakra, já se tady kočkoval s nemocnou ženskou.

„Amy, už jsi jim to řekla?“

Nemusel jsem říkat o kom, ani o čem mluvím.

Schoulila se do sebe. Vypadala jako pomalu vypouštěné lehátko do vody. Zničehonic se na židli skoro ztrácela.

„Ne, neřekla,“ zašeptala. „Já… nevím jak. Takový věci jsme se ve škole neučili, i když by se to docela hodilo.“ Rty stočila do hořkého úsměvu. „Jak říct vaší rodině, že máte rakovinu a už se nedožijete Vánoc.“

Při jejích slovech mě bolestivě píchlo u srdce. „Amy, přece jsme se o tom bavili…“

„No jo, pořád. Půjdu na léčení. I když to na devadesátdevět procent nevyjde a vlasy mi na sto procent vypadnou.“

Zabubnovala nehty do desky stolu. „Ale jen pokud… pokud Paige pustí.“

Amy si to opravdu užila. K sestavení portrétu použila všechno. Pusu, oči, ruce i nohy. Já jsem jen seděl na židli vedle ní a občas uhýbal před jejími pažemi, které tak vášnivě rozhazovala.

Výsledek byl celkem podařený. Z papíru se na mě nebezpečně šklebil zarostlý chlápek s trochu velkýma ušima. Amy na sebe byla pyšná.

„Ale teď už fakt musím! Za chvíli zavírají…“

Nechápal jsem, jak to dělá. Jak může být tak v pohodě. Skoro jsme o tom nemluvili, ale to neznamenalo, že to zmizelo. Pořád byla mezi náma temná, hluboká propast, která má jméno. Hnusné jméno na R.

Ale rozhodl jsem se to nenechat jen tak. Než se se mnou rozloučila, požádal jsem ji, aby se za mnou stavila do práce. „Fajn, ale jestli mi nový hadříky načuchnou kouřem, sám mi je vypereš!“ byla její odpověď.

Hadříky. To byla její největší starost.

Ach…

„Zdravíčko, Bene!“ zahlaholil jsem co nejvíc zvesela. Blonďatá hlava se mezi štosy papírů skoro ztrácela. Jeho nadšený hlas jsem ale slyšel dobře. „Danieli, vítej. Já… rád bych se ti věnoval, ale… mám tady nějaký… zařizování…“ zamával na mě složkou papírů a nervózně se zasmál.

„Jasně, v pohodě. Nechám tě pracovat. Jenom… jsem ti chtěl dát vědět, že jsem tady.“

Z hromady se vynořila ruka se zvednutým palcem. Jen jsem zavrtěl hlavou a vyšel z kanceláře.

Trvalo celých osm objednávek a jednu rvačku, než se ukázala Amy. Vlasy měla nařasené a vyčesané do vysokého drdolu, na sobě zářivě rudý kabát a byla o nějakých deset centimetrů vyšší.

„Hergot,“ ujelo mi překvapeně. Položila si kabelku na bar a oslepila mě zářivým úsměvem.

„To koukáš, co?“ Natočila mi obličej z obou stran a já si tak všiml jejích nových náušnic. „I jako napůl mumie můžu vypadat dobře.“ Rozvázala si uzel na kabátu a odhalila tak černé šaty. Jen jsem na ni zíral.

„Amy,“ dostal jsem nakonec ze sebe, „kde… kde jsi na to všechno vzala prachy?“

Uraženě se zakabonila. „To je jediný, co mi řekneš? Já vypadám takhle.“ Rukou rozmáchle ukázala na celou svou postavu. „A tebe zajímá, jak jsem schrastila chechtáky.“

Chechtáky?

„No, sluší ti to,“ okomentoval jsem to, aby se neřeklo. A byla to pravda, vypadala skvěle, ale já musel pořád myslet na to, jak bez práce může mít tolik prachů.

„Fajn, protože jsi můj nejlepší kámoš a máš teď plno starostí a tak, prozradím ti to.“ Naklonila se přes bar blíž ke mně. „Vybrala jsem všechno ze svého účtu,“ mrkla na mě.

„Z toho účtu, co sis šetřila na svatbu?“

„Jop.“

Super.

„Amy…“

Nenechala mě v mojí přednášce pokračovat. „Já vím! Ani se neopovažuj něco mi říkat. Protože já vím! Ale na co, řekni, na co by tam ty prachy zbytečně zůstaly, když já už tu za měsíc nebudu?“ Když viděla můj výraz, kysele se opravila: „Fajn, možná tu za měsíc nebudu. A ty peníze by co, připadly bance? Tak to ne, díky moc.“ Natočila si na prst jeden vlnitý pramen vlasů a dívala se někam do boku.

„A svatby se nedočkám tak či onak, protože kterej cvok by si mě pověsil navždycky na krk?“

„Třeba Ben,“ řekl jsem napůl ze srandy. Amy ale překvapivě zrudly tváře.

„Jo, Ben by se ze mě brzo zcvoknul. Navíc je moc…“ Zamyšleně si poklepala prstem bradu. Já čekal, co z ní vypadne. „Moc nesmělej. Jako, je to docela roztomilý, ale… já jsem spíš na drsňáky.“

Uchechtl jsem se. Na jejího posledního přítele drsňáka jsem si pamatoval až moc dobře. Ze žárlivosti jí skoro zakázal se se mnou vídat, a když se s ním rozešla, nechal si její jméno vytetovat na paži, aby ji získal zpátky. Ještě dlouho jezdil na motorce kolem jejího domu a vyřvával různé nadávky.

„Já vím. Proto jsem si myslel, že by Ben mohl být… příjemná změna.“ Vážně jsem si hrál na dohazovače?

„Hej.“ Amy si mě přeměřila pohledem. „Není tohle, doufám, odplata za Melissu Fostrovou, viď, že ne?“

No jo, Melissa Fostrová. Na výšce pro mě měla slabost, a Amy, jelikož byla zrovna pohádaná s Paige, se rozhodla mě s ní seznámit. A dopadlo to… no, řekněme, že moje přítelkyně nebyla nadšená, když to zjistila.

„Ne, věř mi. To už je za náma. Navíc myslím, že Paige ti to dala sežrat víc než dost.“ Doslova.

Zasmála se.

Chvíli tam se mnou ještě pobyla. Chlubila se svýma novýma botama s osmicentimetrovým podpatkem a vrhala svůdné pohledy ke stolu plného motorkářů. Zrovna dělala brčkem bublinky do sklenky s kofolou, když se mi v kapse rozezvonil mobil. Dočepoval jsem pivo a přijal hovor.

„Tady detektiv Cross.“ Zamával jsem na Amy. Naklonila se a já posunul mobil blíž k ní, abychom slyšeli oba. „Máme shodu. Muž, kterého dnes podle vašeho popisu nakreslil náš kolega, se jmenuje Paul Black.“

Zamračil jsem se. To jméno mi připadalo povědomé. A hned mi bylo povězeno, odkud ho znám.

„Paul Black zemřel před několika lety při požáru.“

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 23. kapitola: