OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obavy z hříchu - 4. kapitola

06.02.2014 (18:00) • ivetabendlova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1490×

Deník jsem odložila zpět do šuplíku. Zadívala jsem se znovu na fotku na stolku. Táta seděl s mamkou na trávě a díval se do objektivu. Rukama ji objímal a ona se na něj smála. Škoda, že jsem tě nikdy nepoznala, pohladila jsem prsty fotku. Máma mi vyprávěla o tom, jak chtěl deaktivovat čipy, abych já byla v bezpečí. Povedlo se mu mě ochránit, ale sebe už neochránil. Ale co když žije? Jen se nemůže dostat domu? Nebo... Mé myšlenky se ho vydaly hledat. Sedla jsem si na postel. Fotku jsem si vzala do rukou a dívala se na ni, jako by to bylo něco hodně, hodně drahého. Jako byste v rukou svírali diamantový náhrdelník, co měla Rose ve filmu Titanic. Ale ta fotka pro mě měla mnohem větší cenu. Byla to jediná fotka, kde byl táta. 

Ještě chvilku jsem se na fotku upjatě dívala a pak ji položila zpět na její místo. Vstala jsem z postele a došla k psacímu stolu, ze kterého jsem vzala album. Než jsem odešla od stolu, ještě jednou jsem se podívala z okna na místo, kde žena zemřela. Zamrazilo mě. Otočila jsem se a vyšla z pokoje. V pracovně jsem otevřela skleněná dvířka a vložila album nahoru do poličku. Zavřela jsem dvířka a odešla z pracovny. Proběhla jsem halou do obýváku a tudy do kuchyně, kde babička sepisovala seznam, co má koupit. 

„Kdy chceš jet nakupovat?" zeptala jsem se jí.

„No, já nevím, asi pojedu okolo desáté, ať máme něco k obědu," odpověděla, aniž by zvedla od seznamu oči.

„Tak jako oběd bychom si mohly dát KFC a myslím, že pro dnešek máme vyřešeno," zavtipkovala jsem, ale babička se na mě podívala výrazem, jako by říkala: Vážně? Víš, jak je to nezdravé? Do místnosti průchodem v kuchyni vešla mamka a usmála se na mě. 

„Viděla jsem z okna svého pokoje zemřít nějakou paní. A podle mě to nebyla přirozená smrt," prohodila jsem polohlasem a tak nějak jsem doufala, že mě nikdo neslyšel. Babička konečně zvedla oči od seznamu a mamka se zastavila. Slyšely mě, sakra. Obě se na mě dívaly, jako by nevěděly, kdo jsem a co chci v jejich domě.  

„Zlato, fakt nevím, co říct..."

Šlo vidět, že neví, co říct, a tak jsem jí radši skočila do řeči, aby se nenamáhala. „Je to příšerný, kdo tohle mohl udělat? Vždyť je to tyranie! Nemám snad pravdu?" Upínaly na mě svůj zrak. Pak se na sebe letmo podívaly a babička sklopila oči zpět k seznamu bez jakéhokoliv slova.

„Já vím, zlato, je to příšerné, a věř mi, že kdybych mohla, tak to všem lidem vyjmu, aby už nikdo netrpěl," přišla ke mně a položila mi ruku na rameno.

„Tolik zbytečných ztrát," zamumlala jsem skoro neslyšitelně a do očí se mi vloudilo pár slz, kterými jsem vyjadřovala soustrast všem rodinám, které o někoho takhle přišly.

„Musíš se naučit nevšímat si toho," začala mi vysvětlovat, jak se mám chovat v nové společnosti „musíš být opatrná na to, co děláš, nikdy nesmíš udělat nic, co by tě mohlo dostat na černou listinu. Nemáš čip, ale když něco provedeš, ostatní si toho všimnou a už tě odepíšou, ale když do několika dnů nezemřeš, bude jim to divné. Stejně jako to, když budeš vyděšená z toho, když někdo před tebou zemře. Prostě jim to přijde divné a mohli by na tebe zavolat kontrolu. Pamatuj si, že takhle denně umírají tisíce lidí, Hope. Musíš se s tím naučit žít. Teď už nejsi na farmě."

„Já to chápu." Moje oči se stále dívaly do země a po tváři mi steklo pár horkých slz. Objala jsem mamku a pevně ji stiskla okolo krku. „Ale nechci, aby lidé trpěli, chci, aby neměli čip jako já. Chci, aby všichni mohli žít jako já!"

„Taky bych si přála, aby to bylo jako dřív." Odtáhla se ode mě, aby mi mohla něco říct. Podívala se mi do očí. „Jdi se vykoupat a jdi spát, jsi unavená. Zajedu s babičkou nakoupit a ty se mezitím vyspi. Na oběd tě vzbudím." Pohladila mě po tváři, kterou jsem měla vlhkou od slz.

„Dobře." Rukou jsem si otřela slzy a usmála se. Úsměv mi opětovala a já se vydala do pokoje. 

Přišla jsem ke skříni v mém pokoji a odšoupla prostřední díl. Našla jsem nějaké delší volné triko, ve kterém bych mohla spát. Nějak mě nenapadlo sbalit si do krabice pyžamo. 

„Mami?!" zařvala jsem u dveří do koupelny.

„Ano?" 

„Kde je krabice s ručníky?" zeptala jsem se.

„No, ta zůstala na farmě. Přivezou ji až zítra. Nějak jsem na ni zapomněla."

To je fakt super! Zašla jsem do koupelny a zamkla za sebou dveře. Chvíli jsem se rozmýšlela, čím se utřu, až vylezu z vany, ale došla jsem k závěru, že budu muset prostě počkat, až uschnu.

Přišla jsem k rohové vaně a pustila kohoutek s teplou vodou. Přešla jsem k zrcadlu a rozpustila si své dlouhé hnědé vlasy, které mi v malých vlnkách spadly po zádech až k pasu. 

Na dveře v tu ránu zaklepala mamka. „Nesu pár věcí do koupelny, je tu sprchový gel, hřebeny a ještě mýdla."

Přišla jsem ke dveřím a odemkla je. Mamka mi podala krabici, kterou přinesla. „Díky, aspoň něco máme," prohodila jsem sarkasticky a zavřela dveře. Krabici jsem postavila vedle umyvadla a šla zamknout dveře. Vana ještě nebyla ani z poloviny plná. Přistoupila jsem zpět k zrcadlu a do ruky z krabice vytáhla můj kartáč. Začala jsem si od konečků rozčesávat vlasy, které ještě před chvilkou byly celé zacuchané. Rozčesané jsem je zase svázala do drdolu. Přistoupila jsem k vaně. Ještě chvilku. Přešla jsem ke krabici a vytáhla šampón, mýdlo na ruce, sprchový gel a vanilkovou pěnu do koupele. Mýdlo na ruce jsem položila mezi dvě umyvadla, šampón a sprchový gel jsem položila na úzkou poličku nad vanou. Pěnu do koupele jsem otevřela a trochu si jí nalila do připravované koupele. Místnost se provoněla vanilkou. Položila jsem pěnu na poličku vedle šampónu a vysvlékla jsem se. Naložila jsem se do horké vody a chvíli se jen rozhlížela po místnosti. Myslím, že se mi tu bude líbit.

Své věci jsem dala v pokoji na jedno z křesílek a všimla si, že z mikiny je vidět kus nějakého obalu. Vytáhla jsem z ní moji čokoládovou tyčinku, kterou jsem koupila na benzínce. Položila jsem si ji na noční stolek. Z postele jsem shodila polštářky na zem a sundala fialový přehoz přes postel. Byly pod ním dvě deky s bílým povlečením, na kterém byl potisk fialových květin. Polštáře byly opačně. Měly fialovou barvu a květiny byly bílé. Vklouzla jsem do postele a přikryla jsem se. Otočila jsem se na bok ke skříni a v odrazu zrcadlové skříně jsem viděla krásně jednu část pokoje. Po chvilce jsem potřebovala změnit polohu, takže jsem se otočila k oknu. Sledovala jsem mráčky na modré obloze a při tom jsem přemýšlela nad tím, jaké musí být žít v obavách z hříchu. Ani ne za pár minut, co mě ovládly ty příšerné myšlenky, jsem usnula.

Zdálo se mi o tom, jak sedíme s mamkou a babičkou u jezera a díváme se na labutě, které plavou na hladině. Babička přišla k břehu a začala házet labutím kousky chleba. Po chvilce chleba doházela. Otočila se na nás a usmála se. Vykročila k nám, ale najednou se zastavila a chytla si hlavu. Věděla jsem, co se děje. Chtěla jsem vstát a pomoct jí, ale jako bych k lavičce byla přilepená. Nešlo to! Před očima se mi zjevil babiččin ustaraný pohled, který teď pokrývaly černé vystouplé žíly a šířily se dál po těle. Za chvilku padla k zemi. Mamka začala brečet a přitáhla si mě k sobě. Mačkala mě v objetí. Brečely jsme společně. Vzala mou tvář do dlaní a řekla: Udělaly jsme to pro tebe. Miluji tě! Na obličeji se jí objevily stejně černé žíly. Za chvilku je měla po celém těle a ruce, které držely mou tvář, byly najednou studené a nepříjemné. Dívala se mi do očí plných slz. Upřeně jsme na sebe hleděly, nemohla jsem ze sebe dostat ani slovo. Ani jsem jí nemohla říct, jak moc ji miluju! Nešlo to, i když jsem tak moc chtěla! Tak moc! Najednou bylo po všem. Její tělo narazilo do opěradla lavičky, její ruce mi sjely z tváře do klína a já seděla sama na lavičce. Obklopila mě tma. V té tmě jsem byla sama a věděla jsem, že jsem už sama. Nikdo jiný není, jen já. Zachvátila mě panika. Ať jsem běžela doprava nebo doleva, všude byla tma. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem v hlavě slyšela pořád matčin hlas: Udělaly jsme to pro tebe... pro tebe... pro tebe... Bylo to příšerný! Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem to byla JÁ, kdo je zabil.

Ze snu jsem se probudila prudkým trhnutím a do očí se mi ihned po probuzení vlily slzy. Ten pocit bezmoci vůči ostatním mě ničí! Vstala jsem a běžela do kuchyně podívat se na mamku a babičku, jestli jsou v pořádku. Nikde nebyly. Proběhla jsem celý barák, než mi došlo, že odjely na nákupy. Nervózně jsem přecházela ze strany na stranu po hale, dokud se neotevřely dveře a v nich se neobjevila mamka s babičkou. Celá šťastná jsem je obě najednou objala.

Jsem neskutečně ráda, že jste se dočetli až sem.

Už pracuji na páté kapitole, tak snad nebudete dlouho čekat, a v 5. kapitole Hope jede na nákupy! 

Děkuji. 

Autor: ivetabendlova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obavy z hříchu - 4. kapitola: