OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový začátek - prolog

30.04.2011 (20:00) • AndieNaill • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1286×

Prolog

Zamžourala jsem do temné místnosti. Ani nevím, co jsem hledala, ale prostě jsem se rozhlídla. Nic. Jen tma a proužek světla, který si našel cestu mezi žaluziemi. Jedním klepnutím, do stále řvoucího budíku, jsem vypla jediný zvuk v místnosti a vylezla jsem z postele. Ještě rozespalá jsem se došourala do koupelny, kde jsem provedla ranní hygienu.

Už naplno probuzená jsem stála před prahem dveří od mého pokoje. Jedním rentgenovým pohledem jsem si prohlédla celý pokoj a uznala, že už nastal čas si pořádně uklidit.

Pyžamo jsem hodila pod polštář a oblékla si na sebe světle modré, skoro šedé rifle, bílé tričko s potiskem a přes ně šedou mikinu s kapucí. Po tomto si zřejmě myslíte, jak miluju šedou, ale pravda je jiná. Nenávidím šedou, ale to ona mi pomáhá v neviditelnosti před spolužáky.

Vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné a přes hlavu jsem si natáhla kapuci od mikiny. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a uznala, že si mě dneska nikdo nevšimne.

Seběhla jsem schody a v kuchyni popadla dvě jablka. Do jednoho jsem se s chutí zakousla a druhé si dala do školní tašky. Můj pohled padl znovu na košík s ovocem a já viděla, že už tam zbylo jen jedno jablko.

„Přece tady toho chudáčka nenechám samotného,“ řekla jsem si pro sebe a i toto jablko jsem si dala do tašky. Pro jistotu. Vyhodila jsem ohryzek a koukla se na hodinky. Okamžitě jsem popadla tašku, obula si boty a vyrazila do školy.

Sydney byla stejná jako každé ráno, ale přesto tak jiná. Přeběhla jsem těch pár bloků, které mě dělily od školy, v rekordním čase. Nikdy jsem se do školy netěšila, tak proč teď tak spěchám?

Většina děcek už byla ve třídě a holky se něčemu náramně smály. Sedla jsem si do své lavice, která byla poslední u okna. Z tašky jsem si vyndala bloček, kam jsem si o přestávkách malovala. Chvíli jsem si tak čmárala, když jsem z nenadání otočila hlavu k oknu. Z okna bylo vidět na školní parkoviště, kde právě zaparkoval černý Chevrolet.  Z něj vystoupili dvě holky a jeden kluk. Ten vzal tu menší za ruku a všichni společně se vydali ke vchodu do školy.

Museli to být ti noví žáci, kteří měli přijet ani nevím odkud. Všichni na škole o nich pořád mluvili. Jak už vidí, jak zapadnou do jejich party a další žvásty. Tihle nevypadali, že by chtěli zapadnout či někoho pouštět do jejich skupinky. Takže jsem rovnou vzdala, že si konečně najdu nějakou kamarádku.

Byli hodně rozdílní, než všichni ostatní a to je právě asi spojovalo. Takže se jim ani nedivím, že nechtějí nikoho dalšího mezi sebe. A mě obzvlášť. Já byla z celé školy ta nejdivnější a každý to věděl.

Moje srdce bylo ale jiného názoru. Táhlo mě to k nim. Hrozně moc, ale věděla jsem, že nikoho mezi sebe nepřijmou. Vyzařovalo to z nich. Nechtěla jsem být vtěrka a taky nebudu. Vždycky jsem poslouchala spíš svůj mozek, než srdce, ale v tomto momentě srdce nechtělo zůstat v pozadí. Táhlo ho to k nim. A to víc než míň. Ale stejně, oni nechtěli, aby jim někdo do jejich tria lezl a já, sice nerada, budu jejich přání akceptovat.

Hodiny se vlekly, ale už konečně nastala velká přestávka, a pak už jen čtyři hodiny. Opustila jsem své místo ve třídě a s učebnicemi v ruce jsem se vydala po škole. Sice jsem si myslela, že jsem neviditelná, jelikož když jsem procházela po chodbách, nikdo si mě nevšiml, ale nebylo tomu tak. Někdo mi dal na schodech nožičku a já se úžasně proletěla a narazila si hlavu o protější zeď. Učebnice a sešity se mi povalovaly po celé chodbě a já je všechny rychle začala sbírat. Už mi chyběl jen sešit do matematiky, ale nikde jsem ho neviděla. Hledala jsem ho snad všude. Sice bylo těžké ho hledat za stálého posmívání, ale i tak jsem nevzdávala, že svůj nejoblíbenější sešit najdu. Milovala jsem matematiku a byla jsem v ní o rok napřed, takže jsem ten sešit musela najít za každou cenu.

V prázdné chodbě jsem slyšela pravidelné klepání nohou o podlahu. Koukla jsem se do chodby a zjistila jsem, že není prázdná. Na nedaleké lavičce někdo seděl. A ten někdo si listoval mým sešitem do matematiky. Ne tak někdo. Byl to ten kluk s Chevroletem. Podíval se na přední stránku, kde bylo moje jméno a třída. Sakra, bude si myslet, jaký jsem šprt, když mám v sešitě učivo, které se probírá o ročník výš.

Podíval se mým směrem a zvedl se z lavičky. Pomalým krokem došel ke mně a podal mi můj sešit do matematiky. „Tohle bude nejspíš tvoje, že?“ zeptal se mě, ale předem určitě věděl, že je ten sešit můj.

„Děkuju,“ zašeptala jsem potichu, vzala si od něj svůj sešit a podívala se mu do očí. Jeho zelenohnědé oči pro mě byly jako magnet a já musela sklopit pohled, jelikož jsem si přece jasně řekla, že do jejich tria zasahovat nebudu.

Můj mozek se držel stále stejného názoru, ale mé srdce s ním nesouhlasilo. Nechtěla jsem se rozhodovat, co je správné a co není. Koukla jsem se mu naposled do očí a věděla, že už takovou šanci nedostanu, ale stejně jsem poslechla spíš mozek a utekla. Na konci chodby jsem se za ním ještě podívala, ale když jsem si všimla, že se dívá mým směrem, raději jsem zahnula za roh. Ale nedalo mi to a ještě jednou jsem vykoukla. Pořád tam stál a koukal se mým směrem. Sakra, Aidy, cos to provedla? Vždyť má holku! Ne, ne, ne. Jen si to namlouvám. Opřela jsem se o zeď a přes zavřené oči jsem si vybavila jeho oči. Pohled, který mi věnoval. Nebyl odmítavý. Naopak, plný pochopení, ale také plný zmatku. Jo, to asi bude kvůli té matematice. Proto se asi za mnou pořád koukal. Nic jiného to nebylo.

Ale já moc dobře věděla, že na něj nekoukám jen tak pro nic za nic. Táhlo mě to k němu čím dál tím více. I to byl důvod, proč jsem tak rychle zmizela. Sice jsem ho vůbec neznala a on vůbec neznal mě, ale přesto jsem věděla, že mu můžu věřit. Vždycky jsem si od lidí držela odstup, ale teď to nešlo. Nebo že bych nechtěla?

Podívala jsem se na hodinky a rozeběhla se ke třídě, abych nepřišla pozdě na hodinu.

---

Měla jsem po poslední hodině a stejně jsem skoro nikdy neobědvala, a tak jsem si uložila věci do skříňky a sedla si na zem. Hlavu jsem nechala svěšenou a jen tak si tam seděla. Věděla jsem, že bych měla jít, ale nebyla jsem schopná normálně myslet, natož jít. Dnes jsem se ve škole vůbec nemohla soustředit. Dávala jsem to za vinu pomalu se blížícímu jaru, ale stejně jsem dobře věděla, co je tou příčinou.

Seděla jsem tam a nevnímala čas, který mi byl naprosto, ale naprosto ukradený. Věděla jsem, že mamka bude mít strach, ale moje mysl se pořád vracela k majiteli toho černého Chevroletu.

Nechápala jsem to, ale to mi bylo momentálně jedno. Věděla jsem, že mi něco chybí i kde to je, ale zpátky to jen tak nedostanu. Jeden pohled a změnil mi všechno.

Nikdy na mně nikomu nezáleželo a on asi nebude výjimkou. Sice byl jiný než ostatní, ale kdo by se bavil s někým jako já? Kdo se vymyká normálu a nikam nezapadne. Nemít nikoho, komu se svěřit. Oni měli sebe navzájem, takže proč by přijímali mezi sebe další krk. Podtrženo sečteno, kdo by se bavil s nickou? Nikdo.

Přitáhla jsem si kolena k hrudi a pustila myšlenky na volno. Dřív, i když jsem pustila myšlenky na volno, jsem měla v hlavě ticho. Nikde ani myšlenka. Ale teď se všechny moje myši jménem Lenky rozutekly k novým žákům. Přitiskla jsem si kolena ještě více k hrudi a hlavu sklopila.

Hodně lidí kolem mě už prošlo, ale každý se mi jen smál. Nikdo ke mně nepřišel a nezeptal se, jestli nepotřebuju pomoc. Nikdo se se mnou nezdržoval. Sice byli jiní, ale šílení nebyli. Sice jsem pořád ještě doufala, že bych mohla být aspoň kamarádka, ale už jsem si nedokázala dál nalhávat.

Zvedla jsem se a až teď jsem si uvědomila, že mi celou dobu tekly slzy. Zem pode mnou jakoby zmizela a já zavrávorala k zemi.

Autor: AndieNaill (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový začátek - prolog: