OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nová naděje - 9. kapitola

17.08.2014 (19:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1543×

Překvapeně jsem sebou cukla zcela probuzená na posteli, zachumlaná v peřině a vyděšená.

„Annie?" ozval se mužský hlas vedle mě, polekaně jsem sebou škubla a tiše vykřikla. U postele postával snad ještě víc polekaný Derek. Měl na sobě jen šedé teplákové kalhoty a triko.

„Co?“ vydechla jsem zadýchaně a zírala na něj zabalená v peřině jako mumie. Nespokojeně jsem sebou zazmítala, abych se dostala z toho peřinového vězení, do kterého jsem se nepochopitelně dostala během spánku.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se tiše. Jeho hlas byl velmi vážný a podtónem, který nebyl pro něj tak typický, ale v posledních několika dnech ho používal při mluvě se mnou.

„Křičela jsem.“ Neptala jsem se, bylo to konstatování faktu, který zapříčinil jeho přítomnost v pokoji.

„Dost,“ připustil a vzápětí se znovu ptal, „co se ti zdálo?" Udělal krok blíž k posteli. Zhluboka jsem se nadechla. Prohrábla jsem si rozcuchané vlasy a bylo mi jedno, že mě tak vidí. Začala jsem si hrát s peřinou a rozprostřela ji po posteli.

„Annie?" zamumlal, aby mě upozornil na svou přítomnost a otázku, na kterou jsem nechtěla odpovídat.

„Noční můra," uzavřela jsem to a doufala v jeho rychlý odchod. Ne, nenechal mě v klidu, dál postával na tom místě a nevypadal, že by jen tak chtěl odejít.

„Chci spát," špitla jsem, abych ho odehnala. Otočila jsem se na bok zády k němu, to už pochopit musel. Víc najevo aby vypadnul, jsem mu bez slov dát nemohla.

„Tak jo,“ povzdechnul si. Zatetelila jsem se, pochopil.

Vypískla jsem, když se mi začala zvedat peřina a prudce sebou přetočila na druhou stranu. Držel mou deku ve vzduchu.

„Co děláš?!“ vyjela jsem na něj. Neměla jsem náladu a popravdě sílu na nějaké dohadování.

„Chci si lehnout k tobě.“ Pokrčil rameny, jako by to byla samozřejmost, a to že rozhodně nebyla!

„Na to zapomeň!“ Trhla jsem peřinou k sobě. Nepomohlo to, stále ji držel. Posadil se na postel, a než jsem stihla ještě protestovat, lehnul si.

„Dereku!“ zavrčela jsem a odsunula se na druhou stranu postele.

„Tak to dělala máma,“ pokrčil rameny a pohodlně se usídlil na bok obličejem ke mně.

„Co dělala?“ nechápala jsem, co mi chce říct. Možná si před spaním trochu cucnul nějakého pití.

„Bude to znít neuvěřitelně, ale když jsem byl malý a měl noční můry, lehla si pak ke mně máma, abych už ty sny neměl,“ vysvětlil.

„Opravdu neuvěřitelné, abys ty měl někdy můry,“ zašklebila jsem se, stejně to v té tmě nemohl vidět. „Tak jinak já nic takového nepotřebuju. Nikdy jsem nepotřebovala a nikdy nebudu,“ vrčela jsem na něj. Nelíbilo se mi, jak blízko se náhle ocitl, bez varování. Jako by věděl, co jsem dělala včera v jeho pokoji. A přesto, že jsem nepřestávala o tom snít, stále jsem se bála, jak moc blízko by se ke mně dostal!

„Tebe neutěšovali rodiče?!“ zněl překvapeně. Tahle konverzace se mi od počátku nelíbila a teď o mnohem víc.

„Ne,“ odsekla jsem. Nechtěla jsem o tom mluvit a stále se držela co nejdál od něj. Posunul se blíž.

„Dereku, tohle není dobrý nápad,“ varovala jsem ho a chtěla odehnat.

„Nechci si nic dovolovat,“ bránil se. Frustrovaně jsem si povzdechla. Tady vůbec nešlo o něco takového… teda trochu taky, ale hlavně šlo o to, že jsem chtěla svůj osobní prostor.

„Tak se neboj a pojď blíž. Máme jen jednu peřinu.“ Ani jsem se nepohnula, na to jsem neměla asi ani dost odvahy, nedokázala jsem to stejně jako včera večer. Vyřešil to za mě. Natáhl ruce až na druhou stranu postele ke mně, chytil mě za paže, nepomáhala jsem mu, ale neměla jsem sílu se bránit. Přitáhl si mě po posteli až úplně k sobě. Škubla jsem sebou, jen co se moje tělo dotklo jeho.

„Nic ti neudělám," povzdechnul si, měla jsem pocit, že i na mě protočil oči. Cítila jsem, jak moc jsem byla napnutá a on musel taky. Nemohla jsem to ovlivnit a byla za to na sebe naštvaná, jako by si už tak nemyslel, jak velký blázen jsem. Ruce jsem měla před sebou v ochranném gestu, tak jsem se dotýkala jeho hrudníku. Přitiskl si mě těsně k sobě a objal pažemi. Dýchala jsem mu na krk a on měl opřenou bradu o mou hlavu.

Byla jsem jak v nějaké kleci, kupodivu jsem se necítila špatně. Hladil mě po paži a zádech. Tělo mi postupně uvolňovalo svaly. Nadechla jsem se a ucítila vůni mýdla. Zavrtěla jsem se, povolil sevření, ale nepouštěl. Nechal mě se pohodlně uvelebit, přizpůsobil se mi.

Ani jeden z nás nic neřekl. Povolila jsem, tělo se mi úplně uvolnilo. Nemohla jsem s tím nic dělat. Opřela jsem si pohodlně hlavu o jeho rameno a nechala se dál objímat.

Bylo to ještě příjemnější a krásnější, než jsem si myslela. Cítila jsem jeho přítomnost tak neuvěřitelně silně, jeho paže okolo mě a dlaně hladící má záda a paže. Každý jeho nádech a příjemnou vůni. Teplo jeho těla. Zahodila jsem vše, co jsem měla na seznamu proti jako včera v noci. Užívala jsem si to. Moje ruka se osmělila, objala jsem ho kolem hrudníku. Zavřela jsem oči a vychutnávala si to, až jsem znovu usnula.

Neměla jsem jediný sen a probudila jsem se sama od sebe s příjemným pocitem a plná energie. Tak to rozhodně u mě nebylo zvykem. Převalila jsem se na záda a roztáhla se po celé posteli. Hlava mi vystřelila vzhůru, když jsem si vzpomněla na Dereka a noční výstup. Hledala jsem ho po pokoji, ale nikde nebyl. Spokojeně jsem si oddychla. Pár minut jsem se převalovala, pak se odebrala do kuchyně.

„Ahoj,“ pozdravil mě jen, co jsem překročila neviditelný práh kuchyně. Seděl za stolem před sebou hrnek kávy a tousty, vedle věrně položený telefon a v ruce noviny.

„Ahoj,“ odpověděla jsem nazpět. Odšourala jsem se k lince, nalila si připravenou, ještě stále dost teplou ,kávu a sama si ulovila něco k snědku, než jsem se posadila ke stolu naproti němu.

Rychle jsem začala jíst, abych nemusela nic říkat, ale Derek si dokáže poradit i sám.

„Spala jsi jak zabitá,“ usmál se. Přes noviny na mě hodil okem. Zamračila jsem se i s plnou pusou.

„Kolik je hodin? Musím do školy,“ začala jsem se rozhlížet.

„Dvanáct.“ Začala jsem se dusit toustem a překvapeně kulila oči.

„Zaspala jsem, nestíhám školu,“ vyskočila jsem ze židle.

„Je to vysoká, Annie, tam denně chodit nemusíš,“ připomněl mi, jako bych byla blb a netušila, že se můžu na přednášky někdy vykašlat, tak jak to s oblibou dělali ostatní. Věděla jsem to moc dobře, ale nikdy jsem nechyběla.

„Šla jsem na vysokou, abych tam chodila a ne si hrála na studentku a běhala po krámech místo školy.“

„Svědomitá,“ špitnul si tiše. On se mi vysmíval! A pak mi došla další informace.

„Nestíhám práci,“ vyhrkla jsem znovu a rozeběhla se do pokoje.

„Annie!“ křikl na mě důrazně, ale měkkým tónem. Donutilo mě to zastavit v ústí chodby a otočit se na něj s otázkou v očích.

„Nemusíš tam,“ řekl jen tak mimochodem a napil se ze svého hrnku.

„Musím si vydělávat, když jsem už zaspala poprvé do školy, do práce musím jít,“ odporovala jsem mu.

„Annie,“ povzdechnul si, odložil noviny na stůl a podíval se na mě. „Včera jsi byla nervózní z toho dnešního dne v práci, kdy se budeš muset setkat s Caseym. Jestli se s ním potkat nechceš, nemusíš do práce.“

„Kdo mi to asi tak omluví,“ odsekla jsem. Popravdě se mi tam opravdu kvůli té osobě nechtělo jít, ale neměla jsem na vybranou.

„Já jsem tam šéf,“ připomněl mi klidně.

„Není to zneužívání pravomocí?“ ptala jsem se.

„Můžu za to, co se stalo, já tě tam vzal. Takže ne není. Prostě jen trochu napravuju a odlehčuju situaci, která kvůli mně vznikla,“ pokrčil ramen. „Navíc já sám zaspal,“ blýsknul ke mně úsměv.

Váhavě jsem přešlapovala a zadívala se z toho obrovského okna za ním.

„Opravdu nemusíš, jestli nechceš.“

„A co mám dělat?“

„Odpočívej. Koukej na telku, budeš tu mít můj notebook anebo si dělej něco do školy. Co chceš,“ pokrčil rameny. „Rozhodnuto, jsi tady, jdu se sám obléknout,“ zvednul se od stolu.

„Co Casey? Ty ho uvidíš?“ špitla jsem a vrátila se ke stolu. Posadila jsem se zpět na židli.

„Jako každý den už celé tři roky,“ pokrčil rameny, evidentně si ze setkání s mým bratrem nic nedělal.

„Nic mu o mně neříkej,“ vyhrkla jsem okamžitě.

„Annie, nebudu nic zmiňovat, pokud nezačne sám. Jen mu řeknu, kde jsi.“

„Ne, to nedělej, nechci, aby to věděl,“ protestovala jsem proti jeho pošetilému nápadu.

„Je to tvůj bratr. Ať řekl v ten večer cokoliv, má tě rád a záleží mu na tobě. Zaslouží si vědět, kde jsi. Navíc zabil by mě, kdybych mu řekl, že jsi mi zmizela.“

„Zabije tě, když mu povíš, že jsem u tebe,“ vrátila jsem mu pravdivě. Uměla jsem si představit tu reakci.

„Může mi klidně vrazit, ale mimo práci,“ pohodil rameny. On byl stále v klidu a vyrovnaný na rozdíl ode mě. Povzdechla jsem si.

„Chtěl ti natáhnout už tam, jen asi nechtěl přijít o práci.“

„Nepřišel by o ni a nepřijde, pokud mi jednu vrazí v soukromí. Navíc tam nebyl jako můj podřízený.“ Ohromeně jsem se na něj podívala, tak tomuhle se mi nechtělo věřit. „Podělal jsem to já, varoval mě,“ připustil.

„Páni, čekala jsem, že budeš…“ rychle jsme zmlkla, když mi došlo, co to vlastně chci říct.

„Pomstychtivý? Nafoukaný floutek?“ ptal se pobaveně. Skousla jsem si stydlivě a provinile spodní ret a sklopila pohled na podlahu. Odpověděla jsem mu tak bez slov.

„Chci, aby si to mysleli, mám tak respekt. Kdyby to udělal v práci při nějakém jednání, asi bych mu to tvrdě vrátil, ale pokud by to omezil jen na soukromí, jsem chlap.“

Styděla jsem se za svoje myšlenky, ale v Derekovi se nešlo jen tak vyznat. Dělal ze sebe před všemi tak dlouho někoho jiného, než on opravdu je. Měl dobrou strategii v životě, lidé se ho tak snadno báli a dávali si pozor, nedovolovali si. A přitom v soukromí to byl hotový beránek.

Odešel tiše do svého pokoje se převléknout a já seděla dál u stolu a přemýšlela nad ním. Asi tak jako já byla záhada, kterou chce odhalit pro něj, on byl to samé pro mě.

Poflakovala jsem se, jinak se to ani nazvat nedalo. V batohu jsem měla zabalené nějaké oblečení, učení, knihu a notebook, jako vždy. Pročítala jsem i bulvární zprávy o hollywoodských hvězdách, ani jsem u některých jmen nevěděla, o koho se jedná, než jsem uviděla fotku a danou osobu si mohla konečně spojit s filmem, který jsem viděla.

Vzala jsem si knihu a v hostitelském pokoji jsem si četla, dobrá kniha dokázala nejlépe zabavit. Dokázala jsem ji odložit, až když se schylovalo ke čtvrté hodině.

Prozkoumala jsem tu menší kuchyni, co tu měl a vždy mě lákala. Zásob tu měl dost, budu se muset zeptat, jak to dělá, nevypadal na pravidelného návštěvníka hypermarketů a už vůbec ne jako někdo kdo má za koníčka vaření.

Jídlo hotovo. Podívala jsem se ven přes prosklenou stěnu, už padla tma. Nevšimla jsem si toho u práce a automaticky si při vaření rozsvítila. Hodiny ukazovaly šest hodin, to by měl být Derek už víc jak hodinu zpět. Netrpělivě jsem zabubnovala rukama do desky stolu. Najedla jsem se sama, stále se nevracel. Posadila jsem se konečně do pohovky před televizi a zapnula ji.

Tiché cinkání zámku a pak i kroků mě upozornilo na očekávaný příchod. Otočila jsem hlavu a pozorovala, jak přichází. Zamračeně jsem stáhla obočí nad jeho zmuchlaným sakem, chyběla mu kravata a ve chvíli, kdy se můj pohled dostal o něco výš, zhrozila jsem se. Vylítla jsem ze sedačky jak praštěná bleskem.

„Co se ti stalo?“ vypálila jsem na něj otázku a pozorovala jeho nespokojenou grimasu. Našpulil pusu a pak se zatvářil bolestně. Měl natrhnutý ret a vypadalo to i na modřinu na bradě, podle nových barevných odstínů.

„Nic vážného,“ mávnul rukou, jako by se opravdu nic nestalo. Stála jsem za sedačkou, zkoprněla, a jen koukala, jak si v klidu kráčí blíž.

„Nic?“ zeptala jsem se a slyšela, jak mi poskočil hlas do opravdových výšin. Sundal si pomuchlané sako a přehodil ho přes horní opěradlo sedačky, už stál u mě a dělila nás jen ta pohovka.

„Všechno pod kontrolou a to je hlavní,“ pokrčil rameny a pokusil se usmát. Po pohybu jeho rtů jsem se znovu podívala na to, jak se mu tam třpytí krev. Nohy reagovaly samy, šla jsem bez jakéhokoliv slova rovnou do kuchyně, rozhodně ne proto ohřát mu jídlo a hodit vše za hlavu. V mrazáku jsem vytáhla studený pytlík zeleniny, popadla čistou utěrku a ještě v lékárničce pod linkou vytáhla vatový tampon.

Přisunula jsem si malý konferenční stolek blíž k pohovce a posadila se na něj, doufajíc že je bytelný a nepropadnu se. Mračila jsem se na něj, zatímco on zkoumal mé počínání s utěrkou a zeleninou. Pleskla jsem mu to na spodní hranu tváře, kde se mu vytvářela modřina.

„Neprozradíš mi, cos dělal?“ zeptala jsem se a čekala se založenýma rukama, sedíc stále na tom stolku. Povzdechnul si, podíval se jinam a pak znova na mě. Došlo mi to.

„Casey,“ vyhrkla jsem odpověď za něj. Jeho pohled mi odpovídal dál bez slov. „Omlouvám se.“

„Annie, ty za nic nemůžeš,“ prohodil klidně a přidržoval si zmrzlý pytlík u tváře. „Prostě jsme si to vyříkali,“ pokrčil rameny.

„Vyříkali? S tím že máš monokl a roztrhnutý ret? To muselo být v práci veselo,“ sršela jsem sarkasmem. Zvláštně mu jiskřilo v očích.

„Zmeškal jsem první ranní poradu s ním. Při druhé byl už nervózní a o hodinu později přišel a ptal se na tebe. Řekl jsem mu, kde jsi a že nejsi v práci. Odešel v klidu, ale pak mě pozval do baru po práci. Tak jsem šel. Dali jsme si pár skleniček a pak to přišlo. Musel to ze sebe nějak dostat,“ mluvil klidně v pohodě, možná až moc klidně. Žádná zloba, vztek, opovržení, nechuť. Opravdu jako by si jen povídali.

Nedokázala jsem se mu dál dívat do obličeje. Sklopila jsem pohled k zemi na ten měkounký koberec a povzdechla si. Věděla jsem, proč nechci, aby mu říkal, kde jsem.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem znovu.

„Opravdu za nic nemůžeš, Annie, tohle bylo něco, co jsme si museli vyříkat po chlapsku. Všechno je v pořádku, ano?“ Nepodívala jsem se na něj. Proto mě popadl za bradu a zvedl můj obličej, abych se podívat musela. Vymanila jsem svůj obličej z jeho držení a postavila se, chtěla jsem odejít do kuchyně konečně mu ohřát to jídlo. Prostě utéct.

Chytil moje ruce za zápěstí a zadržel mě tak na místě. Stál přímo naproti mně. Nedržel mě nějak pevně, ale ani ne tak volně, abych mohla bez problému odejít. Zamračila jsem se na něj. Díval se mi přímo do očí, jeho pohled byl zvláštní. Nutil mě cítit se nesvá a opravdu chtít odejít co nejdál od něj.

„Co je?“ zkusila jsem to, třeba mě pustí. Neudělal to, jen dál koukal, až se nadechl.

„Proč jsi stále tak odtažitá?“ zajímal se, tiše, jako by nevěděl, zda se opravdu na to má zeptat.

„Prostě jsem taková,“ odpověděla jsem popravdě. Jeho předešlý dotaz byl nesmyslný. Povzdechnul si a nespouštěl ze mě pohled.

„Asi ti to budu muset říct přímo, co?“ nadhodil usměvavě. Netušila jsem, o čem je řeč. Přišlo mi, že mluví z cesty. „Záleží mi na tobě, Annie,“ promluvil pevným hlasem. Zmateně jsem mu oplácela pohled a nevěděla, co dělat nebo říct. Proč on vůbec něco takového říká? Stála jsem na místě, ani se už nepokoušela vymanit a odejít. Čekala jsem, co dalšího poví, zda mi objasní, co to provádí.

„Určitě si myslíš stejně jako ostatní, že jsem rozmazlený floutek a nedokážu brát věci vážně, ale tak to opravdu není. Znám tě dva měsíce a čím víc tě poznávám, tím jsi mi blíž. Chci tě poznat,“ mluvil vážně a jeho oči to jen potvrzovaly.

„Co po mně chceš?“ zeptala jsem se ho přímo. Nevěděla jsem, co mám hledat za jeho slovy. Nikdy jsem neuměla číst mezi řádky. Tlakem na mé ruce mě donutil se pohnout, udělat ten malinký krůček k němu a pak prudce škubnul, až jsem se posadila na jeho nohy. Zmatená a překvapená jsem opět vyhledala jeho pohled.

„Chci, abys byla moje přítelkyně,“ řekl pevně a dál mě držel. Cítila jsem se nepohodlně, takhle blízko u něj, když mě držel v šachu a ještě říkal takové věci. Chvílemi jsem přemýšlela, zda mluví stejnou řečí jako já.

„Nehodlám být žádný pokusný králík, aby ses zabavil,“ vypálila jsem na obranu a pokoušela se vyškubnout. Nedovolil mi to. Moje slova ho ani nedonutily tvářit se jinak než odhodlaně a spokojeně. Byl si tak jistý a to mě možná začalo děsit ještě víc.

„Tohle nechci. Opravdu mi na tobě záleží, Annie. Jenom to zkusíme. Nechci po tobě, abychom spolu hned spali.“

„To by se ani nestalo!“ vyhrkla jsem na něj a znovu se pokusila dostat z jeho blízkosti. Zaculil se, vypadal jako malý kluk nachytaný na loupežné výpravě ve spíži.

„Tak co mi povíš, Annie? Zkusíme to?“ nedal si pokoj a já nevěděla. Dívala jsem se na něj, jeho upřímné oči a přehrávala si posledních několik minut stále dokola, protože jsem nevěděla. Nemohla jsem říct, že znám Dereka dokonale, ale rozhodně jsem ho za ty dva měsíce poznala líp jak můj bratr za tři roky. Přesto jsem si nemohla být úplně jistá. Na druhou stranu jsem mu věřila. Moje podvědomí mu věřilo, něco mě nutilo cítit se s ním dobře, uvolněně.

„Musím to říct?“ zeptala jsem se plaše. Zasmál se. Pustil mi konečně ruce a lehce mě přitáhl k sobě blíž tak, aby mě objal.

„Půjdeme na to pomalu, Annie, slibuju, že nebudu naléhat,“ šeptal tiše, skoro bych ho neslyšela, kdyby neměl své rty u mého ucha.

„Ohřeju ti jídlo,“ vylítla ze mě konečně ta záchranná věta. Přeci jen to byl stále chlap a na ty platilo jídlo. Vymanila jsem se mu a pospíchala do kuchyně. Trochu udělat prostor mezi námi. Neohlédla jsem se, ale jasně cítila jeho pohled. Pokoušela jsem si toho nevšímat.

„Jdu se převléct,“ oznámil mi a odešel za mírného uchechtávání z místnosti. Vrátil se přesně, když jsem nandala jeho porci na talíř. Položila jsem mu jídlo na bar, který byl součástí linky, která nebyla u zdi, ale do místnosti, bar byl vyšší, a tak nebyl hned vidět nepořádek, celkem praktické.

„Co je vůbec s Caseym?“ zeptala jsem se, jen co jsem si uvědomila, jak jsem na svého bratra zapomněla. Jenže Derek mě předtím zbavil schopnosti uvažovat nad něčím jiným, než byly jeho slova.

„V pohodě, je na tom rozhodně líp jak já. Žádná modřina, krev nic,“ zamračil se do talíře. Uklízela jsem, zatímco on jedl. Žádné otázky, žádné vyprávění z toho, jak se s mým bratrem dnes pochlapil, prostě se nemluvilo a já byla ráda. Stejně jsem stále odmítala uvědomovat si předešlý rozhovor a to jak mě jeho pohled v zádech znervózňoval.

Utírala jsem dosucha linku. Nečekaně se objevil hned za mnou a objal mě okolo pasu. Prudce jsem sebou trhla. To vybudilo jeho, aby si mě k sobě přitáhl ještě pevněji. Byla jsem překvapená, zaražená a nevěděla, jak se mi podařilo nevykřiknout na celé město.

„Tohle mi nedělej,“ špitla jsem těžkým hlubokým hlasem a vydechla. Pokoušela jsem se srovnat srdeční rytmus totálně vyhozený z normálu.

„Promiň,“ omluvil se pokorně, ale nepouštěl mě. Položil mi hlavu na rameno. „Co jsi dnes dělala ty?“ optal se tiše.

„Neměla jsem tolik štěstí, abych se prala se svým bratrem. Ale byla jsem v bytě a přinesla si věci do školy a trochu oblečení, jestli nevadí. Nechci tu otravovat nějak dlouho.“

„Můžeš tu být, jak dlouho chceš, Annie,“ řekl mile. Natáhl se a dal mi rychlou decentní nečekanou pusu na tvář, než mě pustil. Zmateně jsem se za ním podívala přes rameno. Chtě nechtě jsem se musela usmát.

Vzal si svůj počítač s omluvou, že musí trochu pracovat. Odebrala jsem se do svého pokoje. Sama jsem si vzala počítač a podívala se na poštu. Jako první jsem vymazala všechny maily od mého bratra. To bylo jediné, co jsem udělala, než jsem si zalezla do sprchy a pak zpět do pokoje a postele. Čím dřív půjdu spát, tím bude menší pravděpodobnost, že zítra opět zaspím do školy.

V tmavém pokoji, sama schoulená pod peřinou mi to už nedalo. Začala jsem si promítat, co mi to vlastně vše Derek řekl a jak to myslel. Nemohla jsem stále jeho slovům uvěřit, ne úplně. Znali jsme se jen povrchně za ty dva měsíce. Viděl mě opilou a pak pravidelně brával skoro každý týden na nějaký večírek, aby nemusel sám. Poznala jsem jeho rodiče a bratra, ale stále to nebylo nic velkého. Jenže lidem proto, aby byli spolu, stačí se znát i méně, než se známe my.

Překvapilo mě prudké světlo v pokoji a přetočila se tak, abych viděla, kde se tu bralo. Derek stál v otevřených dveřích a světlo bylo z chodby. Na sobě měl spací tepláky a triko.

„Co se děje?“

„Když ty nepřijdeš za mnou, musím já za tebou,“ prohodil. Zhasl na chodbě, zavřel dveře a já po chvíli ucítila, jak se pohybuje matrace pod další tíhou.

„Dereku,“ chystala jsem se k opravdu velkému protestu. Už byl u mě. Natáhl se pro mě a objal jako minulou noc.

„Všiml jsem si, že jsi pak v noci klidnější,“ vysvětloval svoje počínání.

„Nemusíš tu být,“ připomněla jsem mu zase já trochu bojovně a schválně ignorovala jeho poznámku o klidnějším spánku, bohužel trefnou.

„Ale chci.“ Nedal si říct. Jen jsem nad jeho počínáním zakroutila hlavou a vzdala jakékoliv další boje jako předešlý večer. Nikdo s ním nedokázal hnout, když nechtěl. Přitulil si mě k sobě, zabalil do náruče a deky.

Pravidelně oddechoval a pravděpodobně se mu podařilo velmi rychle usnout na rozdíl ode mě.

Zaklonila jsem hlavu a chtěla mu vidět do obličeje, ale v pokoji byla tma. Povzdechla jsem si a raději se k němu víc přitulila. Už jsem věděla, jaké to je mít někoho vedle sebe, jak mě drží a opravdu ví, že tu jsem taky. Byl to příjemný hřejivý pocit, který mě dokázal uklidnit, jak si toho sám všiml a zároveň jsem z toho byla tak zvláštně nervózní.

A stalo se i to čeho jsem se tak bála, pustila jsem ho k sobě moc blízko, tak blízko, že si toho sám všiml a chtěl to tak. A taky jsem konečně věděla, že on je ta osoba, na kterou jsem dlouho čekala, někdo, komu na mě bude záležet i jen trošičku a nebude to nikdo z mé rodiny.

Přitulila jsem se ještě blíž a nechala se jeho blízkostí i všemi novými poznatky ukolébat ke spánku. 

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová naděje - 9. kapitola: