OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nová naděje - 8. kapitola

09.08.2014 (12:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1214×

Už jsem se necítila tak zvláštně, že na mě všichni koukají, občas někdo opravdu koukal, ale nebylo to jen na mě. V posledním měsíci jsem tohle absolvovala čtyřikrát a začala si opravdu zvykat. Casey samozřejmě nesměl nic vědět a tak jsem předstírala sobotní večery u Hallie a Megan, které nebyly podezřelé jen teď poněkud častější.

Derek mi vždy řekl předem, kdy a kam půjdeme a dokonce mi vždy zařídil oblečení, abych si s tím nemusela dělat starosti a nebylo to před bratrem divné, ani on nechtěl, aby měl Casey nějaké podezření. Jak jsem zjistila, šaty byly od jeho matky jeden model hezčí než druhý a přitom se vždy trefil do mého vkusu.

Jeho rodina pro mě byla něco jako fata morgana, přelud dokonalé rodinky. Mají svou kariéru, peníze, moc, umí v tom chodit a mají i dobré vztahy mezi sebou, i když jsem poznala, že dokonalí nejsou, nikdo nebyl, ale oni měli něco, co jsem si přála.

„Bavíš se?“ zajímal se tiše a pozoroval okolí v jedné ruce skleničku se šampaňským. Všimla jsem si, tohle byla oblíbená Derekova póza. Těsně u mě s jednou rukou okolo mých zad a mluvil tiše, tak aby nás nikdo jiný neslyšel.

„Jako vždy,“ odkývala jsem mu to s úsměvem, který jsem nemusela hrát. Zvykla jsem si na usmívání, lidi o kolo sebe, a abych řekla pravdu, zalíbilo se mi to.

„Pane Walker, slečno Annie,“ pozdravil nás pan Butler. Nikdo tu neznal moje příjmení, Derek ho pečlivě střežil a žádný zvědavec neměl dost odvahy se jeho nebo mě na to přímo zeptat ani jeho rodiče. Určitě tu většina lidí bratra znala.

„Dobrý večer,“ pozdravili jsme s Derekem svorně.

Udělala jsem jeden krok, tak abych se dotýkala paží té Derekovi, obraná póza, trochu už nacvičená a on si po druhém třetím večírku už zvyknul. Tak nějak jsme se za ten měsíc trochu sblížili, pustila jsem ho blíž, ale stejně jsem ho držela dost daleko. Ani v posledních dnech nenaléhal s otázkami na mé soukromí, byl stop stav, ale tak nějak jsme si začali rozumět z gest a pohledů. Pokaždé na mě poznal, když jsem v tísni a potřebuju zachránit. Stejně jako minule, kdy se na mě vrhlo několik dam a chtělo si povídat, musel mě od nich dostat.

„Povedený večírek,“ spustila jsem ohranou zdvořilostní frázi. Zabralo to, aby Butler začal vyprávět o tom, jak to dokázal zařídit.

„Nevidím támhle pana Nelsona?“ optala jsem se zamyšleně.

„Omluvte mě, chtěl jsem s ním mluvit,“ Butler spěšně odešel a já se spokojeně usmála.

„Opravdu se učíš rychle,“ zaculil se čtverácky Derek.

„Učila jsem se od mistra,“ pokrčila jsem rameny a udělala jeden krok vzad, abych nemusela tolik zaklánět hlavu, stála jsem u něj moc blízko.

Nekoukala jsem sem za sebe a do někoho vrazila.

„Omlouvám se,“ vyhrkla jsem spěšně a otočila se, abych věděla, do koho jsem to vlastně vrazila.

Nikdy jsem se neměla otáčet.

 „Annie?“ zeptal se překvapeně.

„Casey?“ vrátila jsem mu ovšem značně zděšeně. Couvla jsem o krok, který jsem k němu udělala a vrazila opět do někoho, tentokrát to byl Derek.

„Dereku!“ Zpozoroval osobu za mnou.

„Co tu děláš?“ optala jsem se hned. Špatný nápad upozorňovat znovu na sebe. Švihl ke mně pohled, při kterém jsem se přikrčila. Takhle nepřátelsky se na mě ještě nekoukal.

 „To bych se spíš měl ptát já, Annie! Tvrdila jsi, že budeš s Hallie,“ připomněl mi moji výmluvu.

„Já… já…“ začala jsem, ale nevěděla jak vůbec pokračovat. Naštěstí jsem byla zachráněná.

„Annie, zlatíčko,“ objevila se u nás matka Dereka.

„Judie, tak ráda tě vidím,“ okamžitě jsem se na ni usmála a objala s polibkem na tvář.

„Dnes jsi přímo rozkošná,“ vysmekla mi poklonu a hned se podívala na svého syna po mé levici. „Dereku, co ta kravata? Vůbec k sobě neladíte,“ vyčinila mu hned. Ten jen protočil oči a já se vedle něj usmívala stále. Bylo tak snadné se s nimi cítit uvolněně.

„Neprotáčej na svou starou matku ty oči. Musíš si Annie hlídat, podívej, jak je rozkošná. Ještě by ti ji někdo přebral. Třeba tady Casey, že?“ otočila se úsměvně na mého bratra. A teď jsem se opravdu chtěla, propadnou do země, co nejdál od mého nahněvaného bratra, kterému jsem lhala.

„To rozhodně nehrozí,“ zasmál se Derek.

„Ale jdi ty. No řekni, Casey, nelíbí se ti Annie?“ opět se ptala mého bratra. Hodila jsem očkem po Derekovi, neměl vůbec mluvit, vypadal klidně.

„Judie, máte vždy pravdu. Ale Annie je má sestra,“ usmál se na ni. Překvapilo mě, že to vůbec dokázal po tom, jak se tvářil na mě před chvilkou.

„Jé božínku, to jsem netušila,“ usmála se překvapeně a podívala se na mě. Ale v jejích očích jsem viděla šibalství, tak podobné jako u Dereka. Možná si všimla z dálky té napjaté situace tady.

„No nebudu rušit, zahlédla jsem Margaret,“ usmála se, ještě jednou mě objala a odkráčela. Tak tohle nebyl úplně záchrana, kterou jsem chtěla.

Jen co se otočila a začala se ztrácet mezi ostatníma, Casey mě popadl za levé zápěstí a táhnul mě směrem pryč. Rovnou k proskleným dveřím ven na zahradu kde nikdo nebyl. Taky jen blázni by teď na konci února chodili ven.

Ohledla jsem se přes rameno. Derek si to mířil za námi. Trochu mě to zklidnilo.

Byla jsem dovlečená až ven do tmy, ticha a zimy.

„Co to tu provádíš, Annie?!“ křikl na mě. Automaticky jsem se přikrčila a čekala. „Lhala jsi mi. A pachtovala se za mými zády s ním,“ nepolevoval ve své hlasité intonaci.

 „Casey,“ ozval se za ním Derek a já si oddychla. Otočil se prudce k novému účastníkovi.

„Ty se do toho nepleť, Walkere! Všechno je tvoje vina. Říkal jsem ti, ať se od mojí sestry držíš dál!“ křičel stále. Stál kousek přede mnou, neviděla jsem mu do tváře, ale jasně jsem viděla jeho napjatou pozici a ruce v pěsti. Takhle jsem ho viděla poprvé, upřímně jsem ho nepoznávala. Přesto že byl ode mě na dva kroky, stal se pro mě cizincem. Zvládla jsem na něj koukat v němém úžasu.

 „Casey,“ pokoušel se ho mírnit.

„Není normální,“ nedal se Casey. A ve mně se v tu chvíli něco zlomilo. Tohle opravdu nebyl můj bratr. Viděla jsem jeho, moji noční můru. Byl mu náhle tak podobný. Byl to taky jeho syn, jako já jeho dcera!

„On to ví!“ zakřičela jsem tak nečekaně i pro sebe, hlasem prosyceným bolestí a jako bych se do teď dusila. Oba se jako jeden ke mně obrátili a já cítila, ten zlom ve mě, jak se otřásám přicházejícím pláčem. „Ví, že nejsem normální,“ zašeptala jsem a sama slyšela jak bolestně a plačtivě to zní.

„Annie,“ špitl Casey a udělal krok ke mně.

„Ne!“ vykřikla jsem a běžela zpět k domu. Prosklenými dveřmi jsem se vpletla zpět mezi lidi uvnitř a dostala se až k východu, podařilo se mi nezpůsobit rozruch.

Bolelo to, tak moc jeho slova bolela. Konečně řekl, co si o mně myslí. Řekl pravdu o mně. Musel se celé ty roky jen přetvařovat.

Vyběhla jsem na štěrkovou příjezdovou cestu a nevadilo mi, ani, jak se mi moje lodičky bořily do štěrku, šla jsem tak rychle, jako mi to momentální podmínky a stav dovoloval. Musela jsem odejít.

„Annie, počkej!“ Neposlouchala jsem ten hlas. Doběhl mě a předběhl, postavil se do cesty, abych musela zastavit. Derek.

„Jsi v pořádku?“ zajímal se okamžitě a i přesto že jsem mu chtěla uhnout, chytil mě za paže a přidržel na místě, aby se mi mohl podívat do obličeje, stejně toho nemohl moc vidět. Jen jsem kývla a stejně koukala jinam. Nechtěla jsem, aby viděl tu slabost a bolest na mých tvářích v podobě hořko-slaných slz. Na nic nečekal, prudce trhl pažemi tak, že mě k sobě přitiskl. Zabořila jsem mu tvář do saka a začala plně brečet.

Neměla jsem sílu se bránit jeho blízkosti a ani nechtěla, přivítala jsem to. Potřebovala jsem tu oporu, kterou mi poskytoval.

A jak jsem se k němu tiskla, začala jsem pociťovat zimu. Neměla jsem kabát, nechala jsem ho uvnitř při mém spěšném odchodu. Všiml si toho a pravděpodobně i chvění mého těla, odtáhl se a přehodil mi přes ramena jeho sako, pořádně do něj zachumlal.

„Chci pryč,“ zakňourala jsem cizím zdrsnělým hlasem.

„Odvezu tě domů.“ Pohladil mě po vlasech.

„Tam nechci,“ zašeptala jsem ufňukaně.

„Tak ke mně,“ zašeptal a už nečekal na žádné mé protesty, které jsem ani neměla v plánu, stejně bych u něj zase přespala v pokoji pro hosty. Vedl mě rovnou ke svému autu.

Nepromluvila jsem já ani on. V autě bylo dusivé ticho, oba zamyšlení nad nastalou situací s mým bratrem. Opřela jsem si hlavu o boční sloupek auta a zavřela oči. Chtěla jsem spát, prostě padnou do postele a zaspat zbytek začínajícího večera, bylo sotva po jedenácté.

„Jsme tu,“ upozornil mě opatrně šeptem Derek. Věděl, že nespím. Vystoupila jsem a už na dost jistějších kolenou se vydala za ním do bytu.

„Já… půjdu si lehnout.“ Moje první slova trochu normálním hlasem.

„Chceš si o tom promluvit?“ nabídl. Cítila jsem jeho pohled, neotočila jsem se za ním. Nechtěla jsem mluvit, nechtěla jsem ani přemýšlet.

„Ráno je moudřejší večera…. Půjdu to raději zkusit se spánkem,“ odmítla jsem vyhýbavě a už šla pryč.

„Kdyby něco jsem tu,“ zaslechla jsem ještě. Byl milý, ale já prostě nechtěla nic řešit. Chtěla jsem si jen někam zalézt jako zraněná toulavá kočka a vylízat si ty rány sama.

Převalovala jsem se z jednoho boku na druhý, na záda, kdy jsem koukala většinou do stropu. Další přetočení na břicho. Vydržela jsem ležet se zavřenýma očima a moc se pokoušela usnout, stejně to nešlo. Přesto, že jsem po tom tak toužila a cítila se nesmírně unavená, jenže jeho slova mi nedali spát a nutily mě nad tím přemýšlet, přesto že jsem nechtěla. Mrzelo mě to.

Začaly mě bolet ruce, povzdechla jsem si a opět se převalila na záda. Nepodívala jsem se na budík vedle nočního stolku, bylo mi jasné, že půl hodiny neuteklo minimálně dvě hodiny při mém neustálém přetáčení. Už před dlouhou chvílí jsem zaslechla, jak se odebral do svého pokoje i Derek.

Vzdala jsem to s dalším povzdechem. Měla jsem žízeň a taky jsem potřebovala na záchod. Zvedla jsem se a byla až nechutně moc čilá. Neodolala jsem a konečně se podívala na budík u postele, tři hodiny ráno.

Rozsvítila jsem si na chodbě, nechtěla jsem riskovat nechtěné zabití v cizím bytě. První zastávka v kuchyni se skleničkou a pak koupelna. Při pohledu do zrcadla na mě bylo poznat, že jsem se válela v posteli podle rozcuchaných vlasů, ale nevypadalo to ani trochu, že bych spala.

Vracela jsem se chodbičkou zpět k pokoji, pohled mi padl na úplně poslední dveře, pevně zavřené. Dívala jsem se na světlé dřevo. Nikdy jsem tam nebyla, nebyl důvod tam vůbec okolo chodit, ale teď, chtěla jsem se podívat a nemohla jsem odolat. Pustila jsem svou kliku a udělala těch několik kroků, co mě dělily od jeho dveří. Vzala jsem, jak nejopatrněji jsem uměla, za kliku a stiskla. Levačkou jsem si přidržovala dveře.

V pokoji byla tma a jen díky světlu z chodby za mnou, jsem něco viděla. Protější stěna byla celá prosklená a před ní dominovala obrovská postel tak pro tři lidi. Velká skříň na jedné straně víc jsem si nestačila všimnout.

Zaujala mě osoba spící v posteli. Ležel na břiše, jednu rukou natáhnutou přes zbytek prázdné postele a druhou pod polštářem. Deku měl do poloviny zad a já měla výhled na zbytek, který nezakrývala pokrývka ani triko. Vypadal klidně a uvolněně. Nepoznávala jsem toho velkého šéfa z práce ani ze všech těch večírku, kde působil tak odměřeně a přísně.

Udělala jsem jeden krok přes práh dveří do místnosti a hned se zase zastavila.

Tísnila se ve mně touha, obrovská touha pustit se té kliky a udělat několik kroků k němu. Měla jsem nutkání, tak moc jsem to chtěla udělat. Lehnout si vedle něj a cítit, že tu nejsem sama, že tu někdo pro mě je. Cítit jak mě drží. Pořád jsem si jasně pamatovala, tu úlevu, která mě naplnila v jeho objetí. Chtěla jsem to zase! Aby někdo konečně věděl, že i já tu jsem.

Po dnešním večeru jsem si připadala jako nechtěný pes odkopnutý ven do zimy.

Klepala se mi kolena. Tolikrát jsem o tom snila, četla v tolika knihách, viděla ve filmech a vždy jsem po tom tak toužila. A teď jsem to měla na dosah několika kroků. Stačilo by několik krůčku a vlézt si pod tu deku. Tušila jsem tak nějak, možná by se ptal, ale nezlobil by se.

Jaké by to bylo cítit ho vedle sebe, dokázala bych usnout?

Cítila jsem, jak mi tluče srdce, jako by chtělo podpořit moji touhu.

Můžu okusit něco z toho, po čem toužím. Ale to bych nesměla být zbabělec, ustrašené dítě. Strach ten zadržoval moje nohy v pohybu. Pralo se to ve mně. Bála jsem se, pustila bych ho víc k sobě do svého života. To co bylo mezi námi a bylo to tak křehké, by mohlo mít úplně jiné rozměry. To mě zadržovalo nejvíc. Pustila bych ho k sobě tak jako žádného jiného člověka, jen tím gestem že bych si právě k němu lehla. Děsila jsem se toho, že by se to mohlo stát, někdo by měl ke mně blízko.

Nebála jsem se Dereka jako člověka. Nebála jsem se jeho, ale toho co bych k němu mohla cítit. To co jsem už cítila. Bála jsem se toho, že mi ublíží, ne fyzicky ale citově tam, kde jsem nejvíc zranitelná.

A bohužel tak jako už tolikrát v mém životě strach vyhrál. Udělala jsem krok zpět, za ten zpropadený práh dveří. Opatrně, ale důrazně jsem zavřela dveře od jeho pokoje.

Položila jsem ruce na dřevěnou desku dveří a zhluboka se nadechla. Opět jsem mohla jen koukat na to, co jsem chtěla okusit. Nic víc. Počkala jsem pár vteřin, než odezněl třes mých rukou i mého nitra.

Otočila jsem se a zapadla do svého pokoje. Zalezla jsem si pod peřinu a pořádně se zachumlala. Třeba konečně usnu a nebudu mít ani žádné noční můry, abych Dereka probudila.

K ránu se mi podařilo usnout, spíš jsem jen odpadla únavou a i moje hlava už chtěla odpočinek od všeho toho přemýšlení. Po probuzení jsem se nějakou dobu stále převalovala nerozhodná, zda vstát nebo dělat hodně dlouho mrtvého brouka. Vyhrál můj žaludek, který už měl své protestní tažení. Vykopala jsem se z peřin, oblékla a opatrně došla do kuchyně.

Derek seděl v obýváku, před sebou měl otevřený notebook, vypadal zabraný do práce. Chvíli jsem ho tiše pozorovala, než jsem dostala dost odhodlání pozdravit.

„Ahoj.“ Znělo to, jako by mi ten pozdrav někdo doslova vyrazil ze zad. Otočil se ke mně a než mi opětoval ranní zdravení, dlouze si mě prohlédl a pak se usmál.

„Dobré poledne.“ Aha, tak ten pozdrav nebyl až tak ranní, jak jsem si myslela. „V kuchyni se obsluž dle libosti,“ pokynul mi a tomu se už odolat nedalo. Byla jsem tu déle než kdy jindy, to už nejpozději do deváté hodiny opouštím byt.

„Annie?“ pokoušel se upoutat mou pozornost při dojídání.

„Hmm,“ ozvala jsem se nespokojeně.

„Co budeš teď dělat?“ zeptal se vážně. Ohlédla jsem se přes rameno, oplácel mi zkoumavě pohled z pohovky.

„Nevím,“ připustila jsem. „Asi tu ti překážím, co? Půjdu ke kamarádce, to není problém.“ Začaly mi docházet některé maličkosti v průběhu mluvení. Seskočila jsem ze židle u baru a už se chtěla co nejrychleji pakovat pryč. Určitě už měl svůj program a já tu ještě otravovala. Většinou jsem se ráno jako myška sebrala a byla fuč dřív, než se on probudil. Úplně jsem na něco takového zapomněla.

„Tak jsem to nemyslel,“ zastavil mě. Zmateně jsem se k němu otočila. Pro mě bylo momentálně moc brzy na rozumné přemýšlení.

„Nepřekážíš mi tu. Chtěl jsem jen vědět, jestli máš kam jít, než to urovnáš s Caseym,“ pokoušel se uvést na pravou míru a vstal. Zamířil okolo mě do kuchyně, našel si hrnek a další ingredience na kávu.

„Aha. No… asi ke kamarádce,“ zamyslela jsem se. Hallie by mě v tom nenechala, ale zase moc dlouho bych u ní zůstat nemohla. Teď navíc má Marka, takže je stále někde pryč. Možná Marie, ale zase je to Caseyho matka a musela bych se s ním setkat dřív než v pondělí v práci a na to jsem nebyla připravená, stále jsem netušila, co si mám vlastně myslet. Zda si mám něco myslet a jestli taky chci.

„Jestli by to pomohlo, mohla bys zůstat tady. Je tu dost prostoru. Navíc, za to co se stalo, jsem taky tak trochu odpovědný,“ mluvil opatrně a nekoukal se na mě.

„Takže tu jde o tvoje svědomí a ne dobrý skutek?“ zeptala jsem se. Chytla jsem se toho, jak se pokusit odlehčit tuhla atmosféru, dusna bylo od včera až moc.

„Přesně, teď jsi mě dostala,“ pousmál se.

Dlouze jsem se zamyslela nad jeho návrhem. Strávila jsem tu už několik nocí, Derek se vždy choval ukázkově a dokonce jsme si zvládli porozumět a on věděl. Měl pravdu, byt byl dost velký, abych si našla malé místečko a mohla se učit z toho mála, co tu mám v tašce sebou. A rozhodně to tu bude pohodlnější a příjemnější než u výslechu agentkou Hallie.

„Vážně ti tu nebudu vadit?“ potřebovala jsem jeho ujištění.

„Jsem si jistý, že to nějak zvládneme,“ mrknul. Poznal, k jakému řešení se přikláním a očividně měl z toho radost.

„V tom případě bych ti byla vděčná a pomohlo by mi to,“ usmála jsem se.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová naděje - 8. kapitola: