OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nová naděje - 7. kapitola

31.07.2014 (17:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1590×

Ošívala jsem sebou a tiskla si ruce k hrudníku. Cítila jsem se mezi všemi těmi lidmi nepříjemně. Každý se tu usmíval, povídal, oni byli ve svém živlu. Držela jsem se krok za Derekem, schovaná za jeho zády ovšem ne moc daleko ani blízko. Poslušně jsem tak za ním docupitala ke stolku s nápoji.

Hostitelem téhle slávy byl Dave Moloney. Vážený novinář, který si mohl v tomhle městě dělat takřka vše, protože měl přízeň bohatých a vlivných lidí. Moloneymu nebylo víc jak třicet let, světlé delší vlasy, tmavé oči a vlídný vzhled i úsměv. Přesto mi bylo v jeho přítomnosti nepříjemně, když mi Derek pomáhal z kabátu a představoval nás. Derekovo prohlášení že jsem jeho přítelkyně, mi nepomohlo o nic víc. Naopak jsem měla pocit, že na mě lidé víc koukají a zkoumají každý můj krok. Abych řekla pravdu, netušila jsem, co si oni myslí, protože jsem nevěděla ani s kým a kdy se naposledy Derek nějak ukazoval a měl přítelkyni.

Vtěsnal mi do ruky skleničku šampaňského, sám jednu měl. Lehce si upil, následovala jsem jeho příkladu, jen do sebe zvrhla celý obsah najednou.

„Nikdo tě tu neukousne, klídek,“ špitnul mi u ucha a přiblížil se. Rukou kolem mého pasu si mě přitáhl těsně k sobě. Odložila jsem sklenku, sepjala ruce a několikrát se zhluboka nadechla. Ramena mi klesla, bylo to o něco lepší. Mohla za to ale i jen ta jedna sklenka, kterou jsem cítila v břiše anebo jeho přítomnost a slova. Vysloužila jsem si spokojený úsměv.

„Za chvíli dorazí má rodina,“ připravoval mě na hlavní akci večera.

Popadla jsem další šampaňské a napila se, tentokrát trochu klidněji a míň.

„Neopíjej se.“ Pokoušel se mi skleničku sebrat, tak aby si toho nikdo nevšimnul. Nedala jsem se.

„Po dvou skleničkách?“ divila jsem se a nakonec mu dobrovolně, kvůli jeho nepříjemnému pohledu, odevzdala šampaňské, stejně bylo jen na dně.

Vedl mě raději pryč od toho stolu. Co krok to byl pozdrav. Jo, Walkera znal každý a on pravděpodobně také každého.

„Odkud je všechny znáš?“ zeptala jsem se tiše kousek dál aby mě nikdo další neslyšel.

„Z večírků, ze školy, s některými obchoduju, tak různě,“ vysvětlil.

„Jak moc je potřebné je znát?“ zajímala jsem se dál. Uklidňovalo mě to, soustředit se na konverzaci než na zvědavé pohledy ostatních.

„Hodně,“ připustil úplně vážně, rozhlédl se okolo, než pokračoval dál. Možná mu došlo, o co jsem se sama snažila a rozhodl se pomoc. „Spojenci jsou potřeba jak ve válce, tak i v obchodě. Zároveň nesmíš dát najevo slabost.“

„Proto si pořád nepříjemný a ostražitý?“ vyhrkla jsem. Tmavě modré oči do mě zabodly svůj pohled, ale ne tím nebezpečným způsobem, přemýšlel.

„Nějak jsem se zasekl tak fungovat,“ pokrčil rameny. „Nikdo tady z těch lidí ti nepoví pravdu o tom, co si myslí, jak o tomhle tak o tobě, do očí. To je pro ně moc těžký úkol.“ Ostražitě, jako tajný agent na misi, jsem se rozhlédla po plné místnosti lidí. Slyšela jsem, jak v Derekovi začal bublat smích.

„Annie, je to jednoduché. Drž se několika pravidel nebo spíš doporučení a v klidu to přežiješ,“ zašeptal ještě tišeji a přisunul se o krok ke mně, aby mi mohl prozradit to tajemství o přežití večírků velké společnosti.

„Usmívej se a udržuj jen lehkou konverzaci, ozdoba, pití, počasí venku. Pochlebuj jim, to milují a máš je hned omotané okolo prstu. A pak odlákej od sebe pozornost. Zapamatuj si pár důležitých jmen a pak je odlákej k nim.“ Mračila jsem se na něj a pokoušela se to pochopit.

„Walker?“ ozvalo se kousek od nás velmi odhodlaně.

„Sleduj mistra při práci,“ špitnul ještě ke mně, než nasadil úsměv, ale ne zářivý, jen přívětivý pro lákání kořisti a otočil se za volajícím.

„Cotton, rád tě vidím.“ Působil uvolněný, zároveň ale s jistou panovanočností. „Chtěl bych ti představit mou přítelkyni Annie,“ upozornil na mou maličkost nejistě postávající u jeho boku. Objal mě kolem pasu a dál se usmíval, jasný signál – nesahat.

„Rád vás poznávám, slečno,“ zdvořile mi Cotton potřásl rukou. Odpověděla jsem a pokoušela se aspoň trochu působit tak suverénně jako Derek, moc mi to ale nešlo.

„Moloney je mistrem večírků,“ pokračoval Derek v konverzaci, tak jak mi to říkal a přilákal tak opět pozornost jen na sebe. Cotton mu sekundoval a odpovídal předem odhadnutelné.

„Není támhle Stone?“ zeptal se náhled po několika minutové konverzaci Derek a zaujatě koukal mezi lidi.

„Měl by tu být. Omluvte mě, chtěl jsem s ním mluvit,“ spěšně se loučil. Překvapeně jsem zvedla pohled ke svému partnerovi. Na tváři se mu zrovna usadil líný spokojený úsměv.

„Jsou obchodní partneři. Zaručeně vždy odejde,“ vysvětlil.

„Aha,“ zamumlala jsem. „Takže si všichni navzájem zdvořile říkáte, aby vypadli?“ musela jsem se zeptat. Zatím to tak opravdu vypadalo.

„I tak se to dá říct,“ připustil opatrně.

„Tak proč okolo toho děláte tolik cavyků a pořádáte večírky?“ Nechápala jsem to, přišlo mi to padlé na hlavu.

„Ne vždy se navzájem vyhazujeme. Navazují se tu dobře kontakty, a když jsi velmi všímavý, můžeš mít protihráče v hrsti.“

„Raději bych se válela doma u televize na sedačce,“ mlaskla jsem nespokojeně a podívala se na své boty.

„Občas se tomu prostě nemůžu vyhnout,“ připustil omluvně a lehce pobaveně.

Drželi jsme se stranou od ostatních. Možná kvůli mně, abych nebyla tak nervózní a něco neprovedla nebo to tak Derek dělal pokaždé a jen pozoroval všechny lidi pro nové názory nebo potvrzoval staré.

„Támhle je moje rodina,“ řekl ke mně a rukou, kde měl stále skleničku šampaňského, kývnul směrem, kde byli, podívala jsem se.

Jeho otce jsem poznala, jednou jsem ho viděla v novinách tuším. Muž v nejlepších letech, černé vlasy, ale ne už tak tmavé, jako měl Derek i podobného střihu. Bylo hned jasné po kom vzhledově Derek je. Přesně padnoucí oblek a na ruce zavěšenou manželku.

Vlnité dlouhé, světlé až nazrzlé vlasy, velké oči, milý úsměv. Byla malá, menší než já i když měla podpatky, elegantní, perfektně padnoucí zelené šaty.

Sebejistota sama, tohle z nich vyřazovalo už od pohledu. Možná to měli v genech a tím pádem to zdědil i Derek. Ani kdyby tohle nebyla hra, nemohla bych patřit do jejich rodiny, ustrašená myš mezi sebejistými lvi, to nesedělo dohromady.

Neuvědomovala jsem si svůj krok zpět, dokud mě Derekova ruka na mých zádech nezadržela na místě a nepostrčila o ten krok dopředu.

„Jen klid,“ zašeptal ještě ke mně, než se jeho rodiče dostali až k nám.

„Mami, tati, rád vás vidím,“ přivítal se s nimi, matku políbil na tvář a s otcem na sebe jen kývli.

„My tebe taky,“ odpovídala jeho máma a zrakem se zaměřila za svého syna, kde jsem stála já. Nejistě jsem se ošila, než se ke mně opět Derek vrátil a objal mě jednou paží kolem pasu.

Nevěděla jsem o jeho rodině zhola nic. Jen to že měl sourozence a tím to asi končilo a jen protože mi to i sám říkal.

„Mami, tati,“ znovu je oslovil. „Chtěl bych vám představit mou přítelkyni Annie,“ usmíval se na ně, spokojenost a sebejistota z něj zářily, div jsem neoslepla. Nešlo si nevšimnout, že i vynechal moje příjmení, schválně. Jeho otec znal pravděpodobně mého bratra.

„Moc ráda vás poznávám.“ Nahodila jsem velký úsměv a pokoušela se aspoň malými krůčky dohnat Derekovo vystupování, nesplnitelný úkol.

„Ovšem, že mi tebe taky, Annie,“ dostala ze sebe Derekova matka. Zdvořile jsem k nim natáhla  ruku a potřásla si s oběma trochu zaskočenými rodiči.

„Krásná mladá slečna,“ usmíval se jeho otec. Nejistě jsem se usmála, jeho slova mě vykolejila na pár chvil, než jsem se opět vrátila k boku jejich syna.

„Kde jste nechali Jenny a Patricka?“ zeptal se Derek. Pochopila jsem, že jde o jeho mladší sourozence.

„Jenny je na škole a Patrick se z toho elegantně vykroutil jako ty posledně,“ zasmál se pan Walker. Zatím to vypadalo, že je fakt sympaťák. Jeho žena si mě pečlivě prohlížela a moji pozici vedle Deraka, velmi zkoumavě. Než změnila svůj pohled.

„Dereku, na chvilku si Annie, půjčím,“ usmívala se. Elegantně mě vzala za paži a já se nechala vést pryč. Ohledla jsem se, usmíval se na mě, to mě trochu povzbudilo. Držela se mě a kráčely jsme po místnosti, čekala, až budeme dostatečně daleko.

„Tak, Annie…, povídej, jak ses poznala s mým synem?“ zajímala se. Naštěstí tohle jsme si s Derekem připravili při cestě v autě. Takže nebudeme vlastně ani moc lhát.

„Jsem brigádnice ve firmě. Došla barva v tiskárně a já ji neuměla vyměnit. Derek se tam objevil a pomohl mi. Pak jsme se začali potkávat nějak často,“ vypověděla jsem stručnou verzi.

„Aha. Brigádničíš, žádná stálá práce?“ vyslýchala dál. Prostě klasický první rozhovor mezi matkou bohatého podnikatele, který si přivedl neznámou a na jejich poměry chudou přítelkyni.

„Já… studuju, tam jen vypomáhám, abych si něco vydělala,“ uvedla jsem to na pravou míru. Hned vypadala trochu uvolněněji. Asi jsem se ukázala v dobrém pracovním světle.

„Pocházíš z New Yorku?“

„Ne paní, jsem z Durhamu.“

„Žádná paní, připadala bych si staře. Jsem Judie.“ Výslech protentokrát skončil a začala lehká společenská konverzace, až jsme se dostaly zpět ke zbytku rodiny. Jen co jsem ho zahlédla, uklidnila jsem se úplně. Usmíval se na mě zářivě, spokojeně i ty tmavé oči. Ocitla jsem se na dosah jeho ruky, přitáhl si mě těsně k sobě pod paži, můj ochranný kryt. Musela jsem se na něj usmát.

Trochu se sklonil a políbil mě na spánek. Všechny rozpaky, šok a neklid, který mě pohltil, jsem musela v sobě zadusit, jeho rodina nás pečlivě sledovala. Dělali jsme jen divadélko pro ně. Stále jsem na tváři držela ten úsměv a doufala, že to tak je uspokojující.

„Ty jsi určitě okouzlující, Annie,“ ozval se nově příchozí. Zmateně jsem se na něj dívala a nevěděla co říct nebo dělat.

„Annie, tohle je můj celkem nevychovaný mladší bratr Patrick,“ vysvětlil mi tiše Derek. Kývla jsem, jako že chápu a prohlédla si ho znovu. Opravdu jsem teď pochopila, co myslel Derek tím, že nemůže své sourozence zapřít, Patrika rozhodně nemohl. Byli si neuvěřitelně podobní, přesto jsem v Patrikovi viděla víc podoby po jejich matce. Zelený odstín očí, světlé vlasy a byl i o trochu menší.

„Někdo musí být rebel,“ pokrčil výmluvně Patrik rameny.

Derek se pustil do konverzace o obchodu se svým otcem a bratrem, zatímco Judit odešla za nějakou známou.  Držela jsem se ho a nevnímala, co přesně říkají. Rozhlížela jsem se po lidech. Náhle se něco změnilo. Podívala jsem se, všichni tři Walkerovi muži mě pozorovali.

„Co?“ vyhrkla jsme jako v mlze.

„Půjdeme už?“ zajímal se Derek. Spásná věta, kterou jsem chtěla slyšet od momentu, kdy jsem překročil práh tohoto večírku.

„Klidně,“ působila jsem vyrovnaně, ne tak upřímnou radostí a natěšená, že půjdeme pryč. Mrknul na mě, prokoukl moje snažení. Rozloučili jsme se s jeho rodinou a mohlo se jít.

V autě jsem znervózněla, vědělo se od začátku, že večer pojedu nazpět k němu do bytu a až teď mi to začalo činit problém. Ošila jsem se na kožené sedačce a dívala se okénkem ven. Už byla tma, přesto ve městě bylo až moc světla, ne jen od pouličních lamp, ale také od billboardů, a stále bylo v ulicích moc lidu. Oba jsme mlčeli celou cestu až do jeho bytu.

Hned u dveří jsem si sundala boty a uvolněně vydechla, když se chodidla dotkla chladnější podlahy. Chtěla jsem jít do pokoje pro hosty a brzo si lehnout.

„Jsi unavená? Mohli bychom si dát sklenku,“ ukazoval mi v ruce prázdné sklenice od šampaňského přes kuchyňský bar. Zaváhala jsem. Ale bublinky nebyly špatný nápad, pro lepší spánek. Na večírku jsem, krom těch dvou nedopitých sklenic, neměla nic jiného.

„Jsem pro,“ rozhodla jsem se. Boty jsem pohodila u dveří a šla vstříc pohodlně vypadající sedačce. Opravdu jen tak nevypadala. Podal mi plnou sklenku a přiťuknul si.

„Na povedený večírek,“ pokynul. Uculila jsem se a protahovala nohy. „Moc děkuju za pomoc, Annie.“

„Kdykoliv. Ne, kecám, to bylo jen ze zdvořilosti. Jednou mi to stačilo.“ Rozesmál se nahlas.

„Našim ses líbila,“ podotkl a přes skleničku se na mě koukal.

„Judie se snažila u výslechu,“ přitakala jsem a upila si.

„Jak moc?“ zjišťoval neklidně. Usmála jsem se, asi se bál co mohla jeho máma chtít nebo říct.

„Jak jsme se seznámili, použila jsem naši dohodnutou scénu. Odkud jsem a co dělám. Víc asi nechá na příště.“

„Napříště? Takže s tebou mám počítat?“ Zněl a vypadal natěšený jako dítě, kterému slibujete dárek, když bude hodné. Nevěděla jsem, ovšem zda mu nějaký dárek chci dát.

„To jsem neřekla,“ zamumlala jsem nespokojeně. Nohy jsem zvedla na sedačku a skrčila je pod sebe.

„Máš milou rodinu,“ zkusila jsem jen lehký úhybný manévr.

„Děkuju. Občas bych je ale rád vyměnil,“ připustil se smíchem. „Máš ty nějaké jiné sourozence krom Caseyho?“ zajímal se z dalšího pohledem ke mně.

„Jo. Charlotte, Charlieho dcera je mladší o tři roky. Vlastně se ale neznáme.“

„Proč?“

„Nevím. Nechtěla, abych jí vzala tátu a já nikdy neměla potřebu se s ní moc přátelit. Je pro mě cizí, a když jsem se nastěhovala, nepotřebovala sourozence.“

„A s Charliem vycházíš?“ nezastavoval se v otázkách. Napila jsem se, až sklenička zůstala prázdná, ale ne na dlouho. Derek nedovolil, abych zůstala nasuchu.

„Myslím, že ano. Tím způsobem jakým dokážu,“ připustila jsem zcela upřímně.

Staral se o mě, i když jsem ho odmítala. Nebylo to schválně, a to byl asi důvod, proč se nikdy nepřestal snažit. Koupil mi kocoura, když jsme se s mámou nastěhovaly k němu. Dárek na přivítanou, a abych se tu necítila tak sama, cize, kladl důraz na to, že to kotě tam je taky nové. Nikdy nedal najevo, že by mu moje odtažitost vadila, respektoval to. Mám ho ráda opravdu moc a tak nejvíc jak jsem někoho v jeho postavení v rodině mohla. Byl pro mě cizí chlap a přitom jsem k němu chovala silnou úctu. Doufala jsem, že to ví, říct jsem mu to nedokázala.

Podívala jsem se na Dereka, zmateně mě pozoroval. Na čele se mi vytvořilo několik vrásek, snažil se pochopit, co jsem tím myslela. Podívala jsem se zase jinam.

„Takže… asi jsi s tvým tátou moc nevycházela,“ vyřkl nakonec svoji úvahu z mého chování a všeho co jsem mu stačila říct. Polekaně jsem sebou škubla. Řekla jsem mu toho až moc, měla bych se vzpamatovat a dávat si pozor, co říkám, hlavně před ním, ale ono to šlo tak nějak samo.

„Asi za to mohlo, že jsem holka. Casey s ním vycházel velmi dobře.“ Zahlazovala jsem stopy. „Povídej mi něco o sobě ty. O mně toho víš až moc,“ prosila jsem. Nechtěla jsem o tom už mluvit.

„Na mně není nic zajímavého. Mám dva mladší sourozence, vystudovanou vysokou ekonomickou školu. Dva roky po škole jsem plně převzal společnosti po otci, který jen občas dělá dozor. Takže už je více méně v důchodu. Máma je módní návrhářka a chce svůj salón a firmu zase předat sestře,“ pokrčil rameny, jako by se tohle dělo v každé rodině.

Jasně čí otec není majitelem firmy vydělávající milióny denně a čí máma nemá vlastní módní značku? Takové lidi prostě neznám.

„Fakt návrhářka?“ zajímala jsem se o nově zjištěné informace.

„Ano, většina přítomných dam, na večírku, měla šaty od ní,“ prohodil a napil se šampaňského. „Udržujeme si velmi dobré rodinné vztahy a to je tak vše,“ uzavřel vyprávění o své osobě. Zamračila jsem se.

„Tohle jsem si mohla najít pravděpodobně i na internetu,“ podotkla jsem nespokojeně.

„Mohla,“ odkýval mi to.

„Práskni na sebe něco, prosím,“ žebrala jsem se. Opravdu bylo děsné, že on věděl o mně dost podrobných informací, zatím co já věděla míň něž nějaký reportér v novinách.

„Jsem děsný lenoch. Nepotrpím si na luxusní koníčky, jako jachty, golf, vlastně to moc nemusím, i když to má bratr a táta rád. Raději si po práci užívám klidu sám doma, jízdou v autě. Nekouřím.“

Nadšeně jsem ho celou dobu poslouchala, jako malé dítě, kterému se říká o výletu do Disneyworldu. Konečně se uvolnil a povídal opravdu o sobě, povolil si u toho i kravatu a stáhnul z krku. Musel vidět na mé tváři ten nadšený výraz, protože se usmíval.

„A ty?“ obrátil pozornost zase k mé osobě a to se mi už nelíbilo. On toho věděl stále víc a chtěl další informace.

„Studuji druhým rokem na vysoké škole. Bydlím u svého bratra a pracuju jako brigádnice ve stejné firmě jako on. Ráda čtu knihy, poslouchám muziku. Raději chodím a jezdím metrem než autem,“ odříkávala jsem mu to jako bych četla záliby nějaké celebrity na internetu.

Byla jsem tak vtipná nebo něco bylo v tom šampaňském, že se Derek znovu rozesmál.

Zrak mi padl na jediné hodiny v místnosti a to na troubě v kuchyni.

„Už půjdu spát, je dost pozdě a jsem i unavená,“ pomalu jsem se zvedla.

„Jistě,“ pokýval Derek na souhlas. Odložila jsem sklenku na stůl a šla rovnou směr pokoj pro hosty.

„Dobrou noc, Annie. A díky.“ Byl ke mně otočený obličejem.

„Vlastně není zač, byla to zajímavá zkušenost. Dobrou,“ rozloučila jsem se pro tuto chvíli.

Zalezla jsem si do pokoje. Unavená ale s novou zkušeností. Bylo to tak odlišné od jiných večerů. Jako by ti vlivní a bohatí lidé měli svůj vlastní svět a já ho okusila. Nebylo to tak hrozné, jak jsem očekávala.

Slyšela jsem Derika, jak šel do svého pokoje. Převalovala jsem se už asi hodinu v posteli a nemohla usnout. Pořád jsem musela přemýšlet. Nad večírkem, Casey, Derekem. A ani se mi moc spát nechtělo, hrozilo nemilé probuzení v cizím bytě s křikem. Asi bych to nedokázala vysvětlit. Převalovala jsem se až do rána.

Sbalila jsem si šaty zpět do batohu, vzala si náhradní oblečení, co jsem měla sebou. Ustlala postel, rychle použila koupelnu a chtěla odejít.

„Kafe?“ Nadskočila jsem a podívala se do kuchyně, kde postával Derek. Obyčejné šedé triko klasické pánské kalhoty na spaní.

„Ahoj,“ vypravila jsem a odložila s žuchnutím o podlahu svou tašku připravenou k úprku, který mi přerušil. Povzdechla jsem si. „Čaj bude lepší,“ odpověděla jsem mu na původní otázku a posadila se k baru.

„Vždy se rychle vytrácíš?“ zněl pobaveně, jo ten úcul se nepokoušel skrývat.

„Nechtěla jsem tu zaclánět a taky musím domů, mám velmi starostlivého bratra,“ připomněla jsem mu kysele. Hrníček cinknul při pokládání o desku pultu.

„Nechceme, aby si dělal pan Fox starosti,“ poznamenal sarkasticky. Ignorovala jsem ho a s dalším cinkáním silně míchala horkou vodu v hrnku.

„Moje povinnost zde skončila. Šla jsem s tebou na večírek, jak jsi chtěl. Mám čistý stůl,“ ověřovala jsem si. Nerada bych, aby mě nějakým tvrzením, že mu dlužím službičku, zase zaskočil a tlačil do kouta.

„Kdybys měla zájem a nudila se, můžeš pomáhat častěji.“

Věděla jsem, o co mu tu šlo. A taky jsem věděla, že mu neřeknu okamžité ne ani ano. Pár dní očekávání nikomu neublíží a už vůbec ne panu Walkerovi. Napila jsem se čaje a seskočila ze své židličky.

„To se ještě uvidí, Dereku, zatím na viděnou v pondělí,“ rozloučila jsem se. V síni jsem si vzala svoje boty a kabát než jsem opustila jeho byt s úsměvem na tváři.

***

Do konce dalšího týdne jsem měla veškerou kontrolu dokumentů u Dereka hotovou a dostala se znovu pod palec mého bratra, který určoval, co budu dělat. Dereka jsem potkávala jen na chodbě a občas u bratra v kanceláři. Stihli jsme se sotva pozdravit.

Než jsme na sebe v polovině dalšího týdne narazili ve výtahu, při mé cestě ze školy.

„Ahoj, Annie, jak se daří?“ začal zdvořilostní konverzaci, přesto že jsme ve výtahu byli sami dva.

„Dobrý den pane Walker. Žije se mi klidně, a vy?“ vrátila jsem mu s postranním pohledem na něj. Usmíval se a díval přímo před sebe, než ke mně prudce natočil obličej čelem.

„Tento týden mě čeká nepříjemná povinnost účastnit se jednoho velmi nudného, ale důležitého večírku. Nevěděla byste o někom, kdo by mi s radostí dělal doprovod, abych nebyl tak sám?“ Lišácký se mu blýskalo v modrých hlubinách jeho očí. Dělala jsem, že velmi přemýšlím intenzivně, a tak dlouho než měl výtah zastavit v patře, kde měl Casey kancelář.

„Asi o někom vím. Nemusí to zrovna, ale pro dobrou věc a záchranu vaší inteligence je schopná se obětovat,“ prohodila jsem vlažně a vystoupila z výtahu, za doprovodu jeho pohledu a menšího úsměvu.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová naděje - 7. kapitola: