OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nová naděje - 5. kapitola

20.07.2014 (20:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1264×

Nezavolala jsem mu, ani to nebyl můj úmysl či nějaký zmatený plán v budoucích dnech. Jeho číslo jsem si jen označila, abych věděla, kdyby on měl svoje prapodivné nápady a chtěl mi zavolat z ničeho nic, co že naštěstí ještě nestalo.

Byla jsem neklidná, roztěkaná a nechtěla jsem chodit spát. Jako bych se vrátila v čase zpět, když jsem ještě bydlela v Durhamu. Jasně mohla jsem si já i celá má rodina prostě namlouvat, a věřit, že mě přestěhování do New Yorku může změnit a můžu zapomenout, aby mě jedno stěhování zachránilo, když to nedokázali ani psychologové? Nedalo se prostě utéct, měla jsem to v hlavě a projevovalo se to v mých nočních můrách, kdy jsem byla vyděšená.

Dva roky po přestěhování jsem netušila, jak jsem s tím mohla žít skoro devět let, každý den mého života, ale já na to v tu doby byla zvyklá, nic jiného než si zvyknout, jsem nemohla.

Moje mysl mě prostě zradila a já se v noci vždy po té, co jsem se celá vyděšená s bušícím srdcem probudila, po zbytek doby spánku už jen převalovala v posteli. Tohle jsem byla já, vystrašená myš.

Dělala jsem si večeři, venku byla tma a byla jsem připravená na Caseyho telefonát, že je ve státech a každou chvíli ho mám čekat doma. Telefon ovšem mlčel, zato se začal ozývat zvuk zámku a klíče, cvakání. Vyšla jsem z kuchyně přes obývák k chodbě, abych na něj viděla.

„Jsem doma,“ oznámil mi radostně s úsměvem a pohodil svoje kufry na zem. Spokojeně jsem vypískla a vrhla se mu kolem krku. Chyběl mi strašně moc, konečně jsem si uvědomovala jeho nutnou přítomnost tady. Těch několik dní bylo těžších, když jsem neměla tu jistou oporu, kterou on byl a stačilo mi jen, aby mi řekl obyčejné věci nebo se na mě podíval.

Držela jsem se ho pevně kolem krku a tvář zabořenou do ramene jeho saka. Nikdy jsem ho takhle pevně a dlouho neobjímala, s nikým jsem neměla moc dlouhé kontakty, jen letmé krátké, odmala jsem to tak měla. Jednoho dne, jak říkala máma, jsem jako malá začala odmítat blízký kontakt, a tak nějak mi to zůstalo. Všichni si na to zvykli a já to nedokázala ani změnit.

„Chyběl si mi, brácha,“ připustila jsem tiše a pustila se ho.

„To rád, slyším. Nezlobila jsi, že ne?“ ověřoval si. Přimhouřil oči a prohlédl si mě od hlavy až k patě, hledal viditelné znaky o opaku. Kroutila jsem jen záporně hlavou a usmívala se.

„To je moje sestřička,“ pochválil mě a stále držel u sebe paží přehozenou přes moje ramena. Šli jsme tak až ke kuchyni, kam on mířil podle čichu, a myslím, že to dnes opravdu tak bylo. Při pohledu na troubu, kde se dělaly lasagne, se mu rozsvítily oči.

„Hladový?“ zeptala jsem se, byla to zbytečná otázka. Začal přikyvovat a tvářil se ublíženě. Nechala jsem ho odnést si kufry do pokoje a převléknout se ze saka, měl čas, než se jídlo dodělalo.

Jedli jsme u stolu, vyprávěl o tom, jak se mu v Londýně nelíbilo a cestování nenávidí. Jak jsem se brzy po přestěhování naučila, nejdřív bylo nejlepší nechat ho mluvit, a pak se optat, za jakékoliv situace. Mluvil dokonce i o městě, a že se mu tam přeci jen nakonec zalíbilo.

Byla jsem ráda, že už je konečně doma. A přitom se cítila hrozně, jako nějaký šílenec, který nevydrží ani sedm dní sám. Nechtěla jsem být taková. Vystačila jsem si vždy sama. S Caseym někde poblíž a to bylo ono, věděla jsem vždy, že je někde poblíž.

Neprobudila jsem se vyděšená a zpocená, ale probudila jsem se i tak několikrát za noc. Měla jsem takový zvláštní pocit, netušíc z čeho pramení, jako by mi něco chybělo. Nemohla jsem přijít na to, co to je, když byl Casey doma.

Pokračovalo to zvláštní stíhání mé osoby tou pana Walkera, kdy jsme se potkávali denně. I když jsem ho viděla přes celu chodbu, dělala jsem jako by tam nebyl a pokaždé si našla něco, čím bych se v tu chvíli musela nutně a neodkladně zajímat.

Pozdravila jsem ho, jen v nezbytných situacích, jinak se držela tak o tři metry dál. Nebudu se s ním kamarádíčkovat jen, protože mě dvakrát odvezl z baru domů, dělat to nemusel a já se o to ani jednou neprosila. Byla to jeho vlastní iniciativa, asi skrytého gentlemana, který se chtěl jednou v životě prosadit a měl dvě možnosti.

Já měla ve svém životě pravidla a jisté hranice, které jsem měla ráda, dodávala mi bezpečí, a tak jsem je nehodlala porušit. Ovšem zapomněla jsem na takovou maličkost, kterou jsem mu i já sama řekla. Byl ředitelem a majitelem téhle firmy a on si tu mohl dovolit vlastně všechno a jak se zdálo, neměl k tomuto zneužívání konexí vůbec žádné výhrady.

„Jsem tak ráda, že si to Walker uvědomil, a že rozhodl se to všem ulehčit.“ Jane se zdála být velmi spokojená s tím, co se tu dělo, alespoň někdo. Mně se to rozhodně nerozhodl ulehčit, ani jen tak vyklouznout. Nechtěla jsem tomu uvěřit, když za mnou před půl hodinou přišla s tím, že pak Walker byl tak vševědoucí a po dohodě s mým bratrem si mě na pár dní půjčuje. Můj výraz v tu chvíli musel předvádět všechny emoce jen ne žádný klid, vyrovnanost nebo nedej bože radost.

„Každý rok se to na mě nakupí, a pak nestíhám nic okolo toho, už kolikrát jsem mu říkala, aby na tohle sehnal brigádníka, díky bohu, že tu jste vy,“ mluvila dál. Seděla u počítače a hledala potřebné dokumenty, které mi přeposlala na můj momentální speciální firemní email, který jsem měla ani ne do deseti minut hotový na žádost pana ředitele. Opravdu jsem chvíli skřípala zuby.

„Nenávidím veškeré kontrolování dokumentů, kvůli předělávání smluv a celkové kontroly Walkerových spisů v kanceláři,“ postěžovala si decentně. Jen sem stála a čekala.

 „Doufám, že víš, jak se pracuje v našich tabulkách a dokumentech,“ švihla ke mně obezřetný pohled.

„Ano,“ odkývala jsem jí to. Měla jsem chuť zalhat, ale s mým štěstím by se raději zeptala Caseyho a ten by veškeré snažení zničil. Spokojeně se usmála, ještě chvíli pracovala na počítači, než vstala a mířila si to ke dveřím kanceláře Walkera. Naznačila mi, a tak jsem musela jít přímo za ní, přes mé zdráhání.

Překvapeně jsem se rozhlédla po prázdné kanceláři. Jane došla ke stolu a zapnula počítač.

„Vše máš připravené už jen pro práci. Kdybys cokoliv potřebovala, řekni a já to zařídím. Támhle,“ ukázala za mě. Otočila jsem se, v koutě napravo u dveří byl stolek plný šanonů. „To jsou dokumenty na kontrolu. V počítači si nejdeš potřebné informace, vše to chce pročíst, překontrolovat. Říkal ti to Casey?“ Kývla jsem v odpovědi, dvouhodinové školení od něj mi stačilo. Poukázala mi, abych se posadila ke stolu. Nervózně jsem se rozhlédla. Přeci jen ta židle patřila Walkerovi, popohnala moje pohyby nespokojeným mlasknutím.

Dosedla jsem do koženého černého otočného křesla na kolečkách, jako bych si sedla do hromady nadýchaných peřin. Nedala mi čas nějak reagovat a začala vysvětlovat. Ukázala mi pár triků a já jako správný student vzala nejbližší volný papír propisku a napsala si to.

„Budu u svého stolu, kdyby něco,“ mizela z místnosti.

„A pan Walker je kde?“ nemohla jsem se nezeptat. Chtěla mě tu nechat samotnou v jeho kanceláři, jako bych už takhle s ním a touhle místností neměla divné chvilky.

„Nemusíš se bát, že by tě seřval a vyhodil,“ shovívavě se usmála. Tak to bylo to poslední, čeho bych se bála. Já ho nechtěla vůbec potkat, a kdyby se objevil ve dveřích, utekla bych dřív než by vůbec stihl promluvit. „Je na jednání a ještě tak tři dny tu nebude,“ dodala, než za sebou zavřela dveře.

Nespokojeně jsem se na koženém křesle zavrtěla. Ohlédla jsem se za sebe, ten výhled do ulic, které byly stejné jedna jako druhá, byl úchvatný. Připadala jsem si ale jako malá postavička v takovéhle kanceláři, pěšák na šachovnici.

Neopouštěla jsem místnost, jen když bylo potřeba dojít si na záchod nebo pro pití, a pak až na konci dne, kdy mě vezl bratr domů. Také i on mluvil o nějakém jednání se zahraničím, kdy tu je někdo důležitý, ale nezajímala jsem se o to.

Kontrolovala jsem další dokument, tak jak jsem měla. Rozhodně to nebylo žádné záživné čtení, které by naplnilo mou duši.

Polekaně jsem sebou škubla a vykuleně zírala na právě otevřené dveře, bez klepání. Prošel dovnitř a nebyl to nikdo jiný než právoplatný majitel kanceláře.

„Rád tě vidím, Annie,“ usmíval se na mě. Prohlédl si pozorně mou pozici za jeho velkým stolem. Sjela jsem na křesle trochu níž, ale kůže a moje džíny mě zradily a nešel přeslechnout protestní zvuk.

Podle pohledu mu evidentně nevadilo, že sedím na jeho místě.

„Dobrý den pane Walker,“ zamumlala jsem a odložila papír na stůl. Zamračil se, nakrčil obočí a udělal pár kroků blíž.

„Vykání?“ optal se zaraženě, asi se chtěl ujistit, jestli mě slyšel dobře a že sluch měl naprosto v pořádku.

„Ano pane,“ zněla jsem klidně a věcně. Prohlížel si mě, jako by nemohl uvěřit, že to jsem já a ne někdo jiný. Pak mu ale jeden koutek pohnul vzhůru, do toho nebezpečného úsměvu, při kterém znejistím ještě víc. Cukala mi noha, podívala jsem se na dveře, chtěla jsem se zvednout a odejít, neměla jsem tu u něj co dělat, i když mě tu Jane usadila.

„Smím vědět, co tu, slečno Foxová, děláte?“ slyšela jsem ten škádlivý tón při mém oslovení. Chtěl z toho udělat hru.

„Pracuju, jak mi bylo nakázáno ředitelem firmy,“ odpovídala jsem a konečně se v zádech narovnala, chtěla jsem naznačit… ani nevím co, možná že si nechci hrát.

„Jdu si jen pro potřebnou složku na jednání. Klidně dál pracuj,“ změnil směr k boční stěně, kde měl police. Zabořila jsem svůj pohled zpět do bílého papíru s černým textem. Číst jsem ovšem nemohla, nenápadně jsem ho sledovala. Chvíli štrachal, než přešel ke stolu, zvedla jsem pohled. Obešel stůl na stranu, kde jsem seděla, a otevřel jeden ze šuplíků po mé pravici. Zapřela jsem se patami do podlahy a odsunula se o kus dál, chtěla jsem mezi námi vytvořit prostor. Podařilo se.

Spokojeně se usmál do papírů a narovnal se.

„Už půjdu, slečno Foxová. Měla byste se zamyslet nad jednou sobotní nocí a na to pěkný potýkání,“ mrknul na mě. Sledovala jsem ho, popravdě jsem si nepamatovala, jak vzniklo tykání mezi jím a mnou.

„Zítra se uvidíme, Annie,“ slíbil a zmizel. Zamračila jsem se na zavřené dubové dveře. Neměl tu dnes být, Jane, tvrdila, že nepřijde vůbec. Jasně, zapomněl si papíry, jenže byl to Walker na předem domluvené jednání, jen tak nezapomněl papíry, které by měl ještě ve spodní zásuvce stolu.

Měla jsem nepříjemné a velmi silné tušení, Walker něco chystal.

***

Nespokojeně jsem odkráčela do kanceláře, kde jsem momentálně měla bydliště. Jane neseděla za stolem, byly dvě možnosti, buď byla na kávě s někým nebo sháněla něco důležitého. Zalezla jsem si do kanceláře, v které jsem nebyla sama.

„Pane Walker,“ pozdravila jsem ho, v hlase se mi odráželo překvapení, měl být ještě mimo kancelář!

„Annie,“ usmál se od stolu, kde jsem ještě včera seděla a on byl tam kde teď já, jenže na rozdíl ode mě on nebyl tak překvapený mou přítomností, jako já pokaždé tou jeho. Vždy jsem byla překvapená a vyvedená z míry jeho přítomnosti.

„Co tu děláte?“ zeptala jsem se. Stále jsem měla jednu ruku na měděné klice od dveří, druhou jsem svírala svůj batoh přehozený přes rameno. Rozhodně vypadal oproti mně za tím stolem líp, on tam patřil, bylo to jeho místo, kde působil přirozeně a nebezpečně jistým způsobem, který mě znervózňoval.

„Jsem ve své kanceláři, nebo máte nějaké námitky?“ pozvedl obočí a usmíval se. Byla jsem jako v pasti, prohlédla jsem si prostor, veškeré mé potřebné materiály byly po mé levici na stolečku, pečlivě naskládané. Horko, ještě jsem si nestačila sundat teplou bundu, čepici a šálu z venku, po rychlém vypakování od Caseyho, kde jsem se doslova otočila na podpatku ve dveřích, v celé budově se silně topilo.

„Ne, rozhodně ne! Já se přesunu do zasedací místnosti,“ vyhrkla jsem a byla spokojená, jak rychle mi to dnes pálilo. Hned vedle byla zasedačka pro veškerá jednání s Waltrem, s více jak jednou osobou či nutnosti použít nějakou techniku. Je tam klid, sice prosklené stěny, ale měly na sobě lepená šedá stínítka. Další problém počítač, ten by se dal vyřešit zapůjčením jednoho z rezervních notebooků od IT techniků. Plán dokonalý. Přešla jsem ke stolku a začala si brát mé věci s vědomím, že lépe se to vymyslet nemohlo.

„To nebude třeba. Jen bys zbytečně všechno nosila tam a zpět jako kočka koťata. Dnes je pro mě dvakrát zamluvená. Můžeš zůstat tady,“ řekl mi mile, opravdu ani trochu nezněl nadšeně. Švihla jsem k němu rychlý pohled, spokojenost, to se mu odráželo v obličeji. Jasně že to na mě vše za nějakým účelem nastražil a teď se u toho dokonce bavil. Vypadal jako spokojený líný kocour po vypití mléka.

„Budeme se rušit, navíc potřebuju počítač,“ nedala jsem se jen tak. Hodlala jsem jako kočka za ty koťata bojovat.

„Není problém,“ pokrčil rameny. Sáhl po svém notebooku, který měl vedle monitoru od klasického počítače. Z pevné dobíjecí stanice na stole ho pomocí jednoho tlačítka vyndal a donesl mi ho ke stolku. Chtěla jsem mu dupnout na nohu, jako malé rozmrzelé dětsko!

Prohrála jsem na plné čáře, měl vše perfektně zorganizované. Nespokojeně jsem zabručela.

„Pomůžu ti z bundy,“ nabídl se chvatně. Z ramene mi sundal batoh, nečekal na můj souhlas. Byla jsem vděčná za moje rozepnutí zipu ještě ve výtahu, nestihla bych to teď dostatečně rychle, aby mě neuškrtil. Stáhnul mi bundu z ramen, nespokojeně jsem se ošila, stál mi hned za zády, neviděla jsem na něj a ještě mi bral bundu, podívala jsem se přes rameno. Viděla jsem už jen, jak ji odnáší k protější stěně, kde měl věšák a na něm už svůj kabát. Stáhla jsem si čepici a šálu. Projela jsem si rukou rozcuchané vlasy z čepice.

Počkala jsem, až si zase půjde sednout a po své práci. Začala jsem si organizovat prostor na tom o hodně menším stolku. Sedačka nebyla o nic míň pohodlná, jako jeho kožené křeslo u stolu. Taky to bylo určené na sezení při vyjednávání, a čím lépe se cítí, tím lépe obchodují.

Chtěla jsem být klidná, nevnímat ho. Nešlo to, jeho přítomnost mě dráždila, jako ostatních lidí, když jsem se ocitla s ním sama. Chvílemi se mi třásly ruce, nespokojeně jsem sebou vrtěla a s námahou se soustředila. Nepodívala jsem se na něj a stejně to nepomáhalo. Nedokázala jsem být zavřená v místnosti s cizí osobou. Prchala jsem co nejčastěji za zástěrkou žízně, potřeby, nutnosti se poradit s Jane. Odešel jen jednou na dlouho a to bylo slibované jednání v zasedačce. V tu dobu jsem zvládla udělat nejvíc práce, než se opět vrátil.

„Dereku, mají děsné podmínky na vyjednávání,“ vlítnul do kanceláře Casey. Zastavil se až před stolem svého ředitele. Náhle se zarazil a ohled přes rameno na mě. Stydlivě jsem se usmála a zabořila zpět svůj čumák do lejster.

„Ta tu dělá jako co?“ zeptal se Dereka, jako bych byla nějaký zbloudilý pes, kterého přivedl bez povolení. Zamračila jsem se na jeho záda, počkej doma bratře, slibovala jsem mu v mysli.

„Pracuje, říkal jsem ti to,“ prohodil věcně. „Co ty podmínky?“ odvedl jeho pozornost zase jinam. Neposlouchala jsem jejich rozhovor, na mě to bylo moc nudné a sama jsem měla co na práci. Děkovala jsem bohu za Caseyho přítomnost, pomohlo mi to zase o trochu víc se soustředit a konečně jsem se podívala na hodiny. Začala jsem vše vypínat a uklízet, jen co se rozhovor těch dvou blížil ke konci. Mohla jsem konečně uniknout do bezpečí s bratrem.

***

Casey se nějak nezajímal o to, co dělám v té kanceláři, asi ho Walkerův nezájem mou osobou dostatečně uklidnil. Neměl tušení o jeho skrytém hereckém umění stejně tak jako do toho dne ani já.

Nepochybovala jsem o tom, jak bude probíhat další den. Těšila jsem se, až to budu mít za sebou. Pokoušela jsem ve škole zdržet s Megan a Hallie, zrádkyně neměly na mě čas. Hallie měla rande s tím barmanem a Megan zase povinnou návštěvu babičky. A samotnou mě poflakování po obchodech a v kavárnách nebavilo a venku byla zima.

V kanceláři jsem byla opět přivítaná Derekem a jeho přívětivým úsměvem, neměla jsem v úmyslu mu to tak vracet stejnou mírou. Rovnou jsem si sedla na svoje místo a pustila se do práce. Dnes jsem ale neodolala občasným kontrolním pohledům k němu. Pokaždé mě pozoroval. Vypadal jako by u toho přemýšlel a já nevěděla, jestli jen kouká, aniž by vnímal na co nebo jsem v tom opravdu hrála roli já. A když se naše pohledy střetly, neuhnul, naopak jako by jeho pohled mohl být intenzivnější.

„Tak jo, proč jsi to udělal?“ vypálila jsem na něj konečně už nějakou otázku. Tohle ticho mě mučilo stejně, tak jakou jeho neustálý pohled.

„Annie Fox mi zatykala?“ přesvědčoval se zase on ohromeně. Protočila jsem oči, teď jsem si připadala jako bych chtěla mluvit s pětiletým dítětem. Vstala jsem, došla k jeho stolu a opřela se rukama o jeho kraj tak, že jsem se trochu nad ním nakláněla.

„O co tu jde?“ ptala jsem se znovu.

„A ono o něco má jít?“

Bože netrestej mě tolik, skučela jsem v mysli.

„Přestaň mi odpovídat na otázku otázkou. Co tím sleduješ? Nejsem blbá, jasný?!“ zavrčela jsem. Nelíbilo se mi to, moje tušení ve mně rostlo a nelibost být s ním zavřená v jedné místnosti taky.

„Ne, to opravdu nejsi,“ zamumlal, neznělo to sarkasticky. Zamračila jsem se. „Potřebuju od tebe pomoc, Annie,“ připustil se šklebem. Vypadal jako bych ho mučila k doznání velkého zločinu. Vyčkávala jsem v tichosti.

„V pátek večer je… koná se jedna slavnost, kam jsem pozván a potřebuju…. abys se mnou šla jako doprovod.“ Byl nejistý, jestli se jeho hledání správných slov dalo říct nejistota.

Civěla jsem na něj a pravděpodobně jsem měla i otevřenou pusu. Seděl tam klidně a pozoroval mě a já si posledních několik vteřin přehrávala dokola. Pevněji jsem se zapřela rukama o stůl, měla jsem pocit, že mě neunesou nohy ale ani ruce.

„Prosím?!“ vypískla jsem moc vysokým hlasem.

„Potřebuju, abys mi dělala v pátek doprovod,“ opakoval svou žádost ve zkratce. Nevím, čím jsem byla ohromená víc, že žádal nebo o co to vlastně žádal. Pokoušela jsem pořádně dýchat. Povolila jsem ruce a silně sebou praštila do křesla.

„To je vtip že jo?“ ověřovala jsem si. Zakroutil záporně hlavou, rty stažené do úzké linky – vážný výraz. Ráno musel uklouznout a hodně opravdu hodně silně se bouchnout do hlavy.

„Proč?“ Byla jsem zmatené a odráželo se to i na mém hlase a inteligentních otázkách. Povzdechnul si, znělo to unaveně, nespokojeně.

„Protože mi jinak všechny matinky svobodných mladých dívek budou předhazovat své dcery na zlatém podnosu. A potřebuju, aby si rodina myslela, že mám přítelkyni,“ vysvětloval. Zírala jsem stále na něj.

„Ne, tohle dělat nebudu. Nemám jediný důvod,“ vzpamatovala jsem se konečně. K Derekovi Walkerovi jsem neměla jedinou povinnost, byl pro mě cizí osobou, pro kterou jen pracoval můj bratr a já.

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ uzemnil moje uklidňování. Dnes mě mátl opravdu každou vteřinu.

„Ale já jo,“ odporovala jsem. Vstala jsem připravená vzít si svoje věci a odejít.

„Postaral jsem se o tebe, zachoval dekorum a mlčel před tvým bratrem. A že jsi chvílemi opravdu vyváděla,“ prohodil klidně. Měl opět mou plnou pozornost. Otáčel se na své židli v půl kruhu a pozoroval mě, teď vypadal že je ve svém živlu.

„Nemusel jsi to dělat. Nikdo se o to neprosil a já už vůbec.“

„Pomáhal jsem ti, abys ty mohla pomoci mně,“ nedal si pokoj. A mě to vytočilo. Cítila jsem se zahnaná do kouta, neměla jsem možnost kličkovat, nechtěl mi to dovolit.

 „Tohle je ubohost, chceš si tu hrát na hodného kluka a omlátit mi o hlavu nějaké desatero,“ plivla jsem podrážděně. „Určitě existuje spousty agentur tady v New Yorku, kde budou nabízet profesionální doprovod na večírky, aby hrála tvou přítelkyni a za mírný poplatek něco víc,“ z pusy mi padalo vše možné.

„Nechci se s tebou vyspat,“ odvětil. Znovu jsem se na chvíli zastavila v pohybu. Cítila jsem vztek ale i náhlé zklamání, a stále ten úžas.

„Odcházím,“ oznámila jsem a už brala svou bundu a batoh.

„Nech si to projít hlavou, Annie. Není to nic těžkého, jeden večer mi dělat doprovod,“ klidnil mě.

Zbytečně, s těmi dveřmi od jeho kanceláře jsem stejně třískla.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová naděje - 5. kapitola: