OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nová naděje - 4. kapitola

12.07.2014 (14:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1244×

Nespokojeně jsem se přetočila. Tlačily mě moje kalhoty. Ještě jednou jsem se zavrtěla, a pak se vymrštila do sedu. Zatmělo se mi před očima a musela jsem se podepřít jednou rukou o matraci postele, abych si zase nelehla. Byla jsem ve svém pokoji a ve své posteli plně oblečená. Jen bunda, boty a můj svetřík chyběly.

Vymotala jsem se z deky a šla projít byt. Nikde nikdo nebyl. Došla jsem až do kuchyně pro pití. Nohy občas správně neposlouchaly a já se musela přidržovat stěny, ani ruce nemířily přesně. Občasně zatemnění zraku. Měla jsem kocovinu, a asi ne tak špatnou, jakou jsem o tom slýchávala nebo viděla v televizi, a to jsem se včera opila podruhé v životě. Mám svůj daný limit čtyři skleničky za večer a ne za hodinu, jako jsem prováděla předešlou noc.

Po vypití dvou sklenic vody z kohoutku, jsem si lehla na sedačku a pokoušela se přijít na to, jak jsem se dostala domů. Jasně jsem si pamatovala, když holky odešly a ještě nějakou chvíli potom. Ale pak to začalo mít velké mezery a jen útržky. Odmlouvala jsem, někam mě vedl, říkala jsem blbosti o bubácích, auto, hodně smíchu a hádání se o klíče, určitě jsem sama nevěděla, kde jsou. Trhla jsem sebou, klíče jsem měla v přední kapse, jako bych čekala, že tu nade mnou stojí a chce je. Podívala jsem se na strop a pak se posadila na sedačce, vyklonila jsem se tolik, kolik bylo potřeba, abych dveřmi viděla na vchodové a v jejich zámku moje klíče. Oddychla jsem si a znovu se posadila.

Až někdy po obědě jsem byla schopná opustit byt a jít na návštěvu k Marii, jak jsem slibovala bratrovi. Ještě předtím jsem mu ale raději napsala email a vynechala pár maličkostí z večera. Marie bydlela ve staré zástavbě, v těch klasických malých domcích, vypadajíc jako rodinné domky namáčknuté jeden na druhém. Podle mého jeden z typických znaků New Yorku přivezený z Londýna. A líbilo se mi to.

„Annie,“ přivítala mě s krásným úsměvem a pevným objetím. Sundala jsem si bundu ve vstupní hale, kde byly schody do patra a prošla otevřenou dírou bez dveří do obýváku vpravo.

„Posaď se, tak povídej, jaké to je být bez dozoru?“ zajímala se. Občas mi připomínala puberťačku víc, než jsem kdy byla já. Marii bylo přes čtyřicet, přesto na svůj věk vypadala mladě, jen si musela už světlé vlasy barvit na tmavší hnědou. Spokojené světle modré oči, stejné jako Casey, vřelý úsměv a postavou, kdy by ve svém věku mohla soupeřit se mnou.

Posadila jsem se a jen pokrčila rameny nad její otázkou, tiše se zasmála, pochopila mou tichou narážku.

„Casey tě má hrozně rád, Annie. Sice to někdy přehání a je až moc ochranitelský a tvrdohlavý,“ začala ho Marie hájit, ani nemusela. Já to věděla. Postavila jsem se, když jsem poznala, že bude mluvit dál. Měla opětovnou potřebu mi to říct. Přešla jsem ke zdi, kde byly pověšené rámečky s fotkami.

„On žije v nevědomosti, na rozdíl ode mě neví, co se přesně dělo tobě. Štve ho to, a přesto na druhou stranu si nedokáže přiznat, co by se vlastně mělo dít tobě i mně. Rozhodl se tě chránit před vším, co by ti mohlo ublížit, před každým. Chce konečně zaujmout svou pozici staršího bratra, který tě má ochraňovat, ale jako malý kluk to nedokázal. Proto se tak chová.“

„Taky ho mám ráda,“ zašeptala jsem. Očima jsem přejížděla po všech fotkách. Většinou to byl jen Casey, ale pak jsem se tam začala objevovat s ním. I naše první společná fotka, byl mi měsíc a on mě držel v náručí, oba jsme zívali. A taky naše zatím poslední fotka tady v New Yorku před univerzitou v můj první den přihlášení. Objímá mě kolem ramen a oba se usmíváme.

„Máš hlad? Před chvíli jsem dovařila,“ zvedla se a odešla. Uměla říct, co potřebovala a je jedno, jak důležité to je, a pak dělat, jako že nic. Hned jsem ji následovala do kuchyně s jídelním koutem dohromady. Nejedla jsem za celý den nic a už jsem měla děsný hlad. Nechala jsem si naložit plný talíř a s chutí se pustila do jídla.

„Tak povídej, už je nějaký pěkný chlapec na obzoru?“ začala s vyptáváním.

„Marie, víš, že nikoho nehledám, jsem spokojená takhle,“ připomněla jsem jí. Všichni se na to pořád ptali a mně to začínalo vadit, nechtěla jsem to řešit.

„Každý se musí poprvé bláznivě zamilovat, pak pocítit bolest z rozchodu a najít toho pravého.“

„Nepotřebuju ho,“ nesouhlasila jsem.

„Bojíš se. Právě toho, viď, Annie. Nechceš zažít zklamání a bolest z lásky. Ale to musí každý, patří to k životu. Koukni na svou mámu, trochu trpěla, aby teď byla šťastná. Umíš si ji představit ještě šťastnější, než je teď s Charliem?“ Znala mě až moc dobře.

„Ne,“ připustila jsem s našpulenou pusou.

„To mi připomíná, před dvěma dny jsem si s ní volala. Má naplánovanou za dva měsíce, tak v polovině března, dovolenou a přiletí sem i s Charliem,“ uskočila jsem k jinému tématu, které se mi hodilo.

„To jsi určitě šťastná,“ podotkla. Usmála jsem se a přikývla. Věděla, že neumím štěstí projevovat navenek hlasitě a poskakováním. Nemusela jsem se přetvařovat. Radovat jsem se uměla hlavně vnitřně.

Zůstala jsem i přes noc u Marie. Pouštěly jsme si filmy, drbaly děj, herce, a jedly u toho popcorn, tak jsme to dělávaly i s Caseym a mojí mámou. Usnula jsem v jednom z pokojů pro hosty a krom neklidného spánku, častého probouzení, se neobjevil žádný zlý sen.

Neděli jsem strávila v bytě úklidem a učením, jak bylo v plánu od okamžiku, kdy Casey odjel pryč.

Cítila jsem svoje vlastní srdce, jak mi naráželo do hrudního koše, najednou jako by jeho každý úder bolel. Celé tělo se mi chvělo děsem – měla jsem strach. Žaludek se bolestně kroutil v mých útrobách a já se nezmohla na nic. Jen jsem seděla v koutě tmavého pokoje. Tiskla jsem si silně ruce k uším, ale ani trochu to nepomáhalo, slyšela jsem ho stále. Jeho navztekaný hlas, to čeho jsem se tolik bála.

Jakmile jsem slyšela matčin tišší a plačtivý hlas, moje srdce se zachvělo a tělo se mi ještě víc roztřáslo. Oční víčka jsem až bolestně tlačila k sobě. Jako by mi tma mohla pomoc. Oči pálily a slzy se pokoušely dostat ven i přes oční víčka.

Seděla jsem v dřepu opřená o zeď a začala se jemně kolébat. Bála jsem se vydat jakýkoliv zvuk, abych na sebe náhodou neupozornila, i když mě přes jeho křik nemohlo být slyšet.

Pokoušela jsem se přinutit svou mysl, aby myslela na něco hezkého. Chtěla jsem vidět místo tmy rozkvetlou krajinu, slunce, být hodně daleko od místa, kde jsem se nacházela. Ale nic se nedělo a moje představa se jako ty tisíce před ní rozplynuly při další hlasité ráně. Silně jsem si skousla spodní ret, abych nevykřikla a nehleděla jsem na bolest, jen to způsobilo, že slzy přetekly ven.

Další rána a já se ještě víc roztřásla, jako malý pes v zimě. Ruce se mi potily, přesto byly studené od strachu. Moje tělo bylo stále ve stejné agonii strachu, a to já nechtěla. Nechtěla jsem znovu cítit ten strach, bezmoc, bolest. Chtěla jsem něco jiného, něco, co jsem nikdy nezažila.

„Přestaň, pust mě!“ slyšela jsem zřetelně mámin křik. Vyděšeně jsem se zajíkla a slzy už nešly zastavit.

V pokoji byla tma. Třásla jsem se a rozklepanou ruku natahovala k nočnímu stolku. Pokoušela jsem se najít svůj telefon. Podařilo se. Po paměti, aniž bych koukala na displej, jsem namačkala poslední volané číslo a přiložila si telefon k uchu.

„Prosím?“ Hned, jak promluvil, mi bylo jasné, že jsem se dovolala někomu jinému, než jsem chtěla. Polekaně jsem sebou cukla. Vytrhlo mě to z mého omámení.

„Já… omlouvám se, volala jsem Caseymu,“ zamumlala jsem rychle a značně nervózní. Neuvědomovala jsem si, jak mohlo být mým posledním volaným číslem to jeho, když jsem ho ani neznala. Rozhodně jsem si nepamatovala, že bych si na něj brala někdy kontakt, ani jsem na to nepomyslela.

„Annie, děje se něco?“ zajímal se opatrně.

„Ne… ne, jen jsem potřebovala bratra,“ vykrucovala jsem se rychle a očima těkala všude po pokoji vděčná, že to je jen telefonický rozhovor. „Omylem jsem klikla na špatné číslo, omlouvám se,“ dodala jsem ještě na vysvětlenou.

„Opravdu jsi v pořádku, Annie?“ zeptal se znovu a já opravdu zaslechla v jeho hlase zájem. Určitě mě prozradil můj hlas, který samozřejmě selhal.

„Ano, jen jsem potřebovala s někým mluvit,“ zašeptala jsem nejistě a už tenhle rozhovor chtěla ukončit. Tohle byl opravdu velký omyl, velký, a nelíbil se mi.

„Můžeš mluvit se mnou,“ odpověděl okamžitě. Zněl dychtivě, spíš jsem si to jen namlouvala, byla jsem mimo.

„To asi není dobrý nápad. Jistě máš už svůj program na večer, vlastně už noc,“ pokoušela jsem se zarazit jakýkoliv další rozhovor.

„Jsem doma a podepisuju hordu papírů, to není zrovna moc zábavné,“ prozradil mi, co právě dělá. „Proč jsi s někým potřebovala mluvit?“ vrátil se ke kladení otázek, to se mi už nelíbilo. On měl ovšem otázky velmi rád, jak jsem již za naši krátkou známost stačila zjistit. Měl vyslýchat nebo být psychologem, minul se povoláním.

„Jen špatný pocit, nic víc,“ odpověděla jsem pohotově a byla ráda, že můj mozek je probuzen a napadají ho inteligentní argumenty.

„Něco jsi slyšela, viděla? Nemám přijet?“ Kousla jsem se do rtu a dlouhou chvíli přemýšlela nad tím, co to vlastně řekl. Co přesně nabízel, co za tím viděl on? A krotila jsem i svoje vlastní já, které chtělo odpovědět ano. Chtěla jsem ho vidět. A měla chuť si za to nadávat.

„Annie?“ promluvil panicky. Zamyslela jsem se a moc dlouho mlčela.

„Jo… vlastně ne… dobrý, je to v pořádku zvládnu to,“ dostala jsem ze sebe konečně odpověď. Koktavou a vlastně ani nedávajíc smysl, přesto to byla odpověď.

„Určitě nemám přijet?“ nedal pokoj a ještě to zkoušel.

„Nemyslím, že by to bylo dobré,“ odpověděla jsem popravdě a skousla si ret.

„Dobře, tak dobrou noc a sladké sny,“ loučil se. Zněl zamyšleně a zároveň něžně.

„Dobrou,“ pípla jsem a rychle to položila.

Tak tohle bylo divný, jen mně se mohlo podařit zavolat šéfovi svého bratra v jednu ráno.

Pomalu jsem vstala z postele a šla přes obývák do kuchyně si pro pití. Nebyla to žízeň, co mě donutilo opustit postel, ale ten zvláštní tísnivý pocit uvnitř mě. Moje noční můra mě znova dostala. Potřebovala jsem se probudit ze snu i pocitu ve mně. Prošla jsem úplně tichým tmavým pokojem, kde jsem se orientovala jen podle trochy světla z mého pokoje i zvenčí. V kuchyni jsem si taky nesvítila, sice byla atmosféra jako v hororu, ale mně osobně to jistou mírou dodávalo pocit bezpečí, to ticho a klid. Roztřesenou rukou jsem popadla první skleničku, co byla po ruce, a načepovala si studenou vodu.

Hltala jsem a nevnímala bolest bodání na čele od studené vody. Zhluboka jsem se nadechla a ještě jednou opakovala proces.

Ticho, znovu jsem byla úplně sama. Roztřesená, vyděšená a o samotě, nikdo nebyl poblíž, aby mě objal. Nastavil mi ochranitelskou náruč, do které bych se schovala. Popravdě jsem ten pocit nikdy pořádně nezažila, nikdy jsem tu nikoho takového neměla. Jako malá a vyděšená jsem se také musela spolehnout jen sama na sebe, máma v tu dobu měla dost starostí sama se sebou, a on… k němu jsem jít nemohla, když byl příčinou toho všeho. Casey se pokoušel tu pro mě být, ale on sám byl v té době dítě a netušil, co se vůbec děje, a ne vždy mohl být se mnou jako právě v tuhle chvíli, kdy bych ho opravdu potřebovala. Ne, zrovna byl na týden v Londýně a já tu zůstala opět sama.

Odmalička jsem byla odstrkována, ve škole jsem nikdy moc nezapadala, byla jsem na vedlejší koleji než ostatní, na střední to nebylo vůbec o nic lepší. Přítele jsem si se svou poruchou opravdu neměla šanci najít, ani jsem o to nestála.

Ať už se mi v životě dělo něco dobrého, nebo špatného, když mě všichni odstrkovali a já byla nechtěná, na to všechno sama. Takový už byl můj úděl, zvládnout to. Přestože jsem až bytostně toužila mít u sebe někoho, ke komu bych mohla přijít, a ať bych měla dobrou nebo špatnou náladu, mohla se u něj stulit, všechno říct a cítit se chtěná, v bezpečí. Bytostně bolelo jen pomyšlení na něco tak nereálného.

Povzdechla jsem si, tohle byla pro mě jen pohádka, o které jsem si mohla opravdu nechat jen zdát. Nechala jsem to všechno být, nemělo už cenu cokoliv řešit, tolikrát jsem o tom přemýšlela, jako malá kvůli tomu brečela, teď už ne. Vrátila jsem se zpět do obýváku a zapnula si televizi. Zabalila jsem se do deky ležící přes opěradlo sedačky. Přepínala jsem kanály, pokoušela se najít něco zajímavého a zabavit se od myšlenek.

U toho se oblékla a jako každé ráno snídala za pochodu. Nalila jsem si čaj do termosky, přehodila si batoh přes rameno a vypadla z bytu ven do zimy.

„Jak to dopadlo s tím „kamarádem“?“ zajímala se Megan a nezapomněla udělat ve vzduchu uvozovky.

„Popovídali jsme si a to je vše.“ Nechtěla jsem o Derekovi nic prozradit.

„S ní fakt není žádná sranda, kdes ji vyhrabala?“ ptala se nespokojeně Hallie, která se dobře bavila.

„Za to s tebou se tu válím smíchy,“ nedala jsem se jen tak.

V práci u Majy se nedělo nic zásadního a dokonce jsem po dlouhé době nepotkala v téhle budově ani Dereka. A pyšně jsem mohla říct, že mi ani trochu nechyběla jeho přítomnost někde poblíž.

Sedla jsem si po práci do toho klubu z pátku. Nechtělo se mi ještě jít domů. Caseymu jsem napsala email ještě v práci, moje povinnost splněna. Nechtěla jsem se zdržet moc dlouho a nechtělo se mi ani jít moc brzy pryč. Pila jsem jen džus s jedním namíchaným drinkem, který jsem k tomu upíjela velmi pomalu.

Ovšem vědět koho potkám, nevytáhla bych paty z bytu.

„Ahoj, Annie,“ pozdravil mě, a jako by to bylo samozřejmostí, posadil se vedle mě u baru, zase jen se skleničkou coly.

„Pane Walker,“ zamumlala jsem zdvořilý pozdrav a koukala se jinam.

„Vykání? Vždyť jsme si v sobotu potykali,“ usmíval se a já se na něj konečně podívala.

„Za ten večer se omlouvám a asi i děkuju.“ Uhnula jsem pohledem ke své skleničce.

„Rádo se stalo. Tak jaké dáme téma dnes?“ nadhodil, chtěl mě rozmluvit a zase se ptal. V mé přítomnosti používal tázací způsob často.

„Nejsem dnes moc upovídaná,“ připustila jsem. Podíval se okolo sebe, na bar a mou skleničku, než jeho pohled upoutala opět má osoba.

„Jsi věřící?“ zeptal se překvapeně při pohledu na můj řetízek na krku, na kterém jsem měla přívěsek malého stříbrného křížku.

„Ne, to vůbec ne,“ kroutila jsem záporné hlavou. Automaticky mi vyletěla ruka ke krku, začala jsem ten přívěšek žmoulat v prstech.

„Tak na co křížek?“ nechápal, prostě chtěl vědět víc, a proč nosím něco, v co nevěřím. Začínal mi pomalu připomínat malé zvědavé dítě, které se na vše také ptá.

„Dostala jsem ho, když jsem byla hodně malá od Caseyho matky. Líbil se mi, jak se třpytil. Asi symbol naděje,“ pokrčila jsem rameny a pokoušela se znít odlehčené. Trochu se to i dařilo. Popadla jsem svou nově plnou skleničku a napila se.

„Amulet pro štěstí?“ ověřoval si otázkou, jestli to pochopil správně. Par vteřin jsem váhala se skleničkou u rtů. Kývla jsem a znovu se napila, abych se na něj nemusela dívat. Uměla jsem si živě představit ten hloubavý pohled, kdy lehce špulil rty a díval se na mě.

Možná si ze mě udělal osobní hádanky a rozhodl se mi přijít na kloub. Měl smůlu, to jsem odmítala dovolit, ani Casey neví vše z mého života. Přesto, že jsem měla plán se odreagovat, nebylo v něm zahrnuto mluvit. A už vůbec ne přátelský pokec s ním. Měl nebezpečné otázky a pohled co rozechvíval mé tělo a to se mi nelíbilo.

„Derecku, věř mi, nechceš slyšet nic o mém životě,“ rozhodla jsem se ho upozornit.

„Proč myslíš?“ vrátil mi otázkou. Zasmála jsem se a znova napila.

„Mohlo by tě to vyděsit a vytrhnout z tvé bubliny dokonalého světa ve vyšší vrstvě,“ vysvětlila jsem mu nepřímo, jak se věci mají.

„A co když to chci risknout?“ nedal se odbýt. To mě na něm tak iritovalo. Bylo to pro mě nebezpečné. V hlavě se mi proti němu rozsvěcovala kontrolka varování. A na druhou stranu pro mě nesmyslnou část, o které jsem ani nevěděla, že ji mám, mě to vábilo a lákalo k němu.

„Věř, že nechceš,“ usadila jsem ho přísně.

„Tak co s tím křížkem?“ Nadechla jsem se zhluboka a přemýšlela. Možná, když trochu prozradím, dá pokoj, minule to tak bylo.

„Nejsem věřící, ale bylo to moje spojení a naděje. Říkala jsem medailonu svá přání.“ Znělo to divně a nedivila bych se, kdyby se mi vysmál. Mlčel, pozoroval mě.

„Co si přeješ teď?“ zeptal se nečekaně na něco jiného. Zaskočil mě. Dívala jsem se na něj a nevěděla, co mu na to odpovědět. Rozhodla jsem se mlčet a znovu se napít.

„Každý má stále nějaká přání,“ ponoukal dál a prostě se nedal odbyt mlčením.

„A co si přeješ ty? Máš vše,“ zaútočila jsem sama otázkou.

„Abys mi to řekla,“ odpověděl pohotově. Uhnula jsem pohledem jinam.

„Bude lepší, když půjdu. Caseymu by se to nelíbilo,“ vyhrkla jsem. Začala jsem hledat peněženku, ale zastavil mě a sám zaplatil.

„Odvezu tě.“ Nedával mi možnost odmítnout. Následovala jsem ho ven do jeho auta. Přišla jsem si najednou strašně jinak, bezbranně, jako by mě něčím ohrožoval a přitom se jen ptal. Seděla jsem mlčky a nechala se odvést před dům.

Vystoupila jsem bez rozloučení, nevěděla jsem co říct, atmosféra se změnila a oba jsme to cítili. Šel za mnou a zastavil mě u vchodu. Zmatené jsem se na něj koukala. Byl moc blízko. Zvedl ruku a opatrně, jako by se chtěl dotknout divoké zvěře, mě pohladil po tváři a zadíval se mi do očí. Byl to intenzivní pohled, na který jsem nebyla zvyklá. Nutila jsem se zahanbeně neklopit zrak a netušila jsem jak to dodržet.

„Zítra odlétám za Caseym a vrátím se až s ním. Kdyby se cokoliv dělo, zavolej mi,“ šeptal, dával důraz na každé slovo. Těkala jsem pohledem do jeho očí.

„Pochybuju…“ začala jsem se vykrucovat, nedal mi ovšem prostor.

„Slib mi to,“ rozkázal mi při vpádu do mé výmluvné řeči. Zněl přísně. Zamračila jsem se na něj, ale pak opět uvolnila mimické svaly.

„Dobře,“ odkývala jsem mu. Spokojeně se pousmál a pak se ke mně přiblížil, až jsem začala ztrácet dech. Lehce mě líbnul na tvář a odešel.

Škubla jsem sebou, celá popletená, jak při zásahu elektřinou, to jsem měla udělat předtím. Dívala jsem se za odjíždějícím autem. Nechápala jsem, co to mělo znamenat.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová naděje - 4. kapitola: