OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nová naděje - 3. kapitola

05.07.2014 (16:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1201×

Srdce mi zběsile naráželo do hrudního koše. Zhluboka a co nejtišeji jsem dýchala. Zády jsem se tiskla k zavřeným dveřím, které mi dávaly minimální pocit bezpečí. Věděla jsem, že když bude chtít, projde i přes ně. Nikde nebudu v bezpečí. Vždy by si mě našel.

Nohama jsem se zapírala o podlahu a tlačila tak své tělo a hlavně záda na dveře, jako další nicotnou překážkou mezi mnou a jím.

Naslouchala jsem každému sebe hlasitějšímu zvuku, bylo ticho. Zatím. Věděla jsem, že to přijde. Dnes večer nebude klid, dnes už určitě ne, byl to už celý týden, kdy se vše zdálo být v pořádku, muselo se to prostě změnit.

Slyšela jsem to.

Blížící se kroky, jeden hlasitý za druhým, jak pomalu vstupoval po schodech do domu. Hlasité prásknutí dveří, oznamující jeho příchod, kdyby si toho někdo nevšiml. Škubla jsem sebou, aniž bych chtěla. Už jsem to zažila tolikrát, věděla jsem, co přesně udělá a přesto jsem pokaždé sebou škubla, jako vystrašený ratlík v zimě.

Při zaslechnutí jeho hlasu jsem silněji zatnula prsty do svých nohou. Strach přicházel, pomalu se připravoval na dobu, kdy mě plně pohltí. Přesto, že dnes měla být jedna z klidnějších nocí.

Opravdu jsem někdy měla strach zbytečně a všechno bylo v pořádku. Střídalo se to. Přesto jsem ani teď nedokázala ovládnout své tělo a mysl. Všechno se to točilo moc daleko ode mě, vynechávali mě z téhle situace a já se musela jen nechávat ovládnout tím, co chce tělo a mysl plánuje.

 ***

Nekoukala jsem před sebe, šla jsem po paměti a četla si moje zápisky ze školy, vracela jsem se od Majy za Caseym, už mě dnes čekala jen cesta domů. Otevřela jsem si rukou dveře a vešla.

„Poslední slovo, Casey, musíš tam jet ty,“ ozval se přísný hlas. Zůstala jsem v půlce pohybu a konečně jsem se podívala jinam než do papírů a všimla si Walkera, jak se tyčil přes stůl nad Caseym. Oba se na sebe mračili, než se podívali na mě. Připadala jsem si, jako bych vešla do palebné zóny.

„Pardon, já zase jdu,“ omluvila jsem se a už udělal krok zpět. Nemusím být u všeho.

„To je v pořádku, Annie, my jsme domluvili,“ prohodil klidně Casey, ale stále se mračil na svého šéfa. Ten mu přikývl a narovnal se, upravil si sako.

„Přeji pěkný den,“ usmál se na mě a odkráčel. Zavřela jsem za ním dveře a zamračila se.

V posledních dvou týdnech jsem si připadala jako paranoik. Nikdy v životě, ani v mém nejtemnějším období, jsem neměla pocit, jako by mě někdo sledoval a stál mi za zády. Od incidentu s kopírkou jsem ho ale měla stále. Nevěděla jsem, zda to byly náhody, nebo jsem si po osobním poznání pana Walkera, uvědomovala jeho přítomnost v budově. Určitě to byly jen náhody a hledala jsem za tím něco víc, bezdůvodně. Ale minimálně jednou denně jsem pana ředitele potkávala, na chodbách, u výtahu a hlavně u Caseyho v kanceláři, kde jsem sama trávila minimum času. Pokaždé se na mě usmál, zatímco já se pokoušela nenápadně vytratit, stejně jako před chvilkou.

„Něco vážného?“ zeptala jsem se bratra a konečně k němu otočila pohled. Zachmuřil se, zhoupnul v křesle a trochu s ním pootočil do strany.

„Budu muset letět do Londýna,“ zabručel nespokojeným hlasem. Aha…

„Opravdu?“ Nikdy jsem za dva roky nezažila, aby bratr cestovně někam letěl, ani jsem neslyšela z jeho úst padnout věty, že by mohl někam pracovně. Bylo to překvapivé.

„Derek to rozhodl a nechce slyšet žádné námitky, takže nemám na vybranou,“ vrčel a žmoulal v ruce propisku.

„Já v tom nevidím problém. Někam se dostaneš, bude se ti to líbit.“ Popošla jsem ke stolu a odložila si na zem svůj batoh a na desku stolu svoje zápisky. Mně by se to líbilo.

„Nemůžu nikam letět,“ oponoval mi. Zamračila jsem se na něj, neviděla jsem důvod. Neměl přítelkyni, dítě ani psa a toho bych stejně krmila já. A pak mi to při jeho úzkostlivém pohledu došlo.

„Kvůli mně?“ ověřovala jsem si nevěřícně otázkou. Němě mi přikývnul, ale důrazně. Povzdechla jsem si, někdy to s mou ochranou a starostí přeháněl, nedělalo mu to dobře a vlastně ani mně.

„Jsem dospělá, pár dní sama zvládnu, Casey,“ připomněla jsem mu skutečnosti, a kdyby se chtěl dál dohadovat, hodila bych po něm můj řidičský průkaz.

„Nevím, Annie, ještě nikdy jsi nebyla sama,“ hledal jen další výmluvy. Zamračila jsem se na něj. Postavila se a opřela se o stůl podobně, jako to předtím udělal Walker. V Durhamu jsem byla sama velmi často. Nikdy mi to nevadilo, naopak jsem to měla ráda.

„Jsem úplně v pořádku, Casey, zvládnu se o sebe postarat a navíc je tu tvoje máma, budu se klidně denně u ní hlásit. Jít do školy, pak sem a domů dokážu,“ nedala jsem se. Dál se mračil, ale bylo vidět, že se mu trochu ulevilo. „Kdy letíš a na jak dlouho?“ zeptala jsem se ho vzápětí, abych odlákala pozornost. Stejně to měl nařízené a nemohl s tím nic dělat.

„Zítra ráno a budu tam sedm dní plus dva dny cesty,“ zahuhlal tiše.

„Devět dní sama, to zvládnu,“ mávla jsem rukou a posadila se zpět do židle. Opravdu mě zbytečně podceňoval, navíc, i kdybych dostala záchvat paniky, on by mi nepomohl, ani kdyby byl tady, doma jsem v klidu a venku se mnou vždy taky není. Měla jsem vidinu prázdného bytu, mohla bych udělat trochu větší úklid, když se tam nebude motat. A po opravdu dlouhé době pro mě úplná samota.

Byl stále z toho nejistý a během cesty domů moc nemluvil, pořád jsem se na něj otáčela a čekala, co řekne, mlčel, jen se mračil, pustil nahlas rádio a to bylo vše. Zda za celou cestu prohodil pět vět, bylo to hodně.

„Co bude k večeři?“ zeptal se v bytě a pokračoval chodbou do svého pokoje.

Malá předsíň, kde jsem stále byla, dveře do obýváku, odkud se procházelo dál do chodby, a kuchyně. Chodba měla dobrých osm metrů a čtvery dveře. V prvních byl pokoj bratra, další naproti vedly do koupelny, takže tam měl rychlý přístup. Vedlejší pokoj byl prázdný a na konci chodby moje dveře od pokoje.

„Objednám pizzu,“ křikla jsem za ním a vydala se opačným směrem do kuchyně. Sundala jsem si šálu, popadla telefon a vyťukala zpaměti číslo na nejbližší dobrou pizzerii. Napůl klasiku s pálivými papričkami a na půlku s ananasem pro mě. Odložila jsem telefon a vydala se do svého pokoje převléknout.

Obyčejná místnost s postelí, velkou skříní, postel a křeslo, kde jsem si četla. Velká okna do ulic. Můj skromný obyčejný pokoj, kde jsem se cítila dobře. Hodila jsem na sebe tepláky se starým trikem Caseyho, s krátkým rukávem, a vrátila se zpět do obýváku. Zaslechla jsem, jak bratr mluví v pokoji, kvůli cestě ještě někomu telefonoval. Po půl hodině, kdy se objevil poslíček s naší pizzou, dorazil i Casey do obýváku.

Seděla jsem na sedačce, na stolku otevřenou krabici s voňavou večeří, dvě skleničky s pitím a zapnutou televizi. Čekala jsem na něj.

„Hotovo?“ zeptala jsem se trochu provokativně a hodila po něm očkem. Zašklebil se, stále z toho neměl radost, což jsem nechápala.

„Dohodneme se na pravidlech,“ posadil se naproti a já protočila oči. Trochu jsem to i čekala.

„Nebudu pít, nebudu si sem vodit cizí kluky, pravidelně chodit do školy a práce, ještě něco?“ mluvila jsem otráveně, opravdu dělal, jako bych byla mimino, což už dlouho nejsem, moc dlouho.

„A ještě budeš chodit k mojí mámě a volat mi, kdyby se dělo cokoliv,“ dodal. Odfrkla jsem si. Ve vězení mají menší dozor jak já.

„Dobře, ale počítej s tím, že pozítří je pátek a to jdu s holkama ven,“ připomněla jsem své plány, které nebudu měnit, Hallie by mě navíc zabila.

Nakonec jsme se u večeře přeci jen dohodli a já si určila mnohem lepší podmínky, než byly původně.

Ráno jel na letiště, zatímco já zpět do školy a měla jsem taky zařízeno, že minimálně po dobu jeho služební cesty budu v práci pod Majou. Podle Caseyho plánu se nemohl objevit žádný zádrhel. Nepočítal ale s tím, co se děje v mojí hlavě.

Ani já sama jsem nedokázala poznat, kdy se to stane, věděla jsem jen, že už to nebude dlouho trvat a po posledních několika týdnech neklidného spánku a občasným vzpomínkám, které vyplynuly na povrch samy od sebe jako sny. Nikdo je neznal, chtěla jsem svoje dětství pohřbít hluboko do své mysli, do nějakého imaginárního trezoru a zahodit navždy klíč tak, jak se o to tři roky pokoušelo pět psychologů, ani jeden z nich nebyl úspěšný. Ani já sama.

Vymrštila jsem se do sedu a lapala po dechu, připadala jsem si, jako bych se topila. Srdce mi zběsile tlouklo a dech byl mělký a krátký, nestačil tempu srdce. Celé tělo se mi chvělo. Dívala jsem se do tmavého pokoje a pokoušela se popadnout dech. Křečovitě jsem třesoucíma rukama svírala přikrývku a stále se okolo sebe otáčela, bála jsem se, co když jsem se opravdu probudila zase zpět v noční můře.

Cítila jsem, jako bych měla na hrudníku těžký balvan a svíral mi plíce i srdce. Strach! Bála jsem se!

Ztěžka jsem vydechla a padla na matraci. Věděla jsem, že dnes už neusnu, anebo to potrvá opravdu dlouho, pokaždé to tak bylo. Některé věci se prostě nezměnily.

Povzdechla jsem si a na pár vteřin zavřela oči. Nepomohlo to, zase jsem ten sen viděla úplně živě. Byla jsem rozhodnuta raději zírat do černého stropu. Nemohlo mi to nějak ublížit.

Zdálo se mi o něm.

Můj otec, nikdy jsem s ním neměla dobrý vztah, s Caseym neměl problém, možná to bylo i mnou a mou velmi citlivou a lehce vyděsitelnou, ustrašenou povahou. O něm se mi zdály moje noční můry, které mě pronásledovaly od mých jedenácti let, kdy později zemřel při autonehodě. Bylo to už dobrých deset let a stále jsem byla svým dětstvím svazovaná. Krom mámy nikdo přesně neví, co se tehdy dělo. Ale ono pár modřin v životě vás může poznamenat po jeho zbytek, tak jako se to dělo mně. Záleží na jejich razanci a příčině.

Posledních deset let jsem už žila úplně jinak. Máma se znovu vdala za Charlieho, znala ho už roky a já popravdě taky, pracovali spolu od dob, co jsem si pamatovala. On je velmi příjemný vtipný a ví, kdy má mluvit a kdy mlčet. Stejně tak od začátku věděl, jak přistupovat ke mně, a co ode mě může a naopak nemůže vyžadovat. Měla jsem ho svým zvláštním způsobem, kterým jsem to dokázala, ráda. A i když jsem mu to chtěla dát najevo, netušila jsem jak. Krom Caseyho a občas mámy jsem k nikomu neprojevovala žádné city ani navenek nedávala znát sympatie. Bála jsem se to udělat, něco uvnitř mě mi v tom bránilo.

Jakmile se ráno rozednělo, vyhrabala jsem se z postele, oblékla se, nasnídala a vydala na cestu do školy. Byla jsem ráda, že dnes je pátek a pojedu s Megan a Hallie ven. Potřebovala jsem odreagování.

Ve škole to probíhalo klidným pomalým tempem, kdy jsem po probdělé noci nepotřebovala moc zapojovat nepromazané mozkové závity. Měla bych jít hned po práci domů a lehnout si, načerpat sílu spánkem, ovšem já si nevěřila, zda jsem po včerejší noční můře schopna usnout. Doma jsem si udělala něco malého k jídlu, převlékla se a poslala Caseymu email, aby byl klidný. Megan mě vyzvedla v domluveny čas, jelo se pro hlavní organizátorku Hallie.

Nový podnik nebyl moc daleko od míst, kde jsem se denně pohybovala. Uvnitř to ještě nebylo plně nasycené pachem cigaret a jiných pachů, i přestože to bude dráhy podnik, takovým věcem se nevyhnete. Bylo tu dost lidu, ale ne plný podnik, ještě stále neznámý. Našly jsme si stolek, boxy byly oddělené od sebe nižší zástěnou, přesto nás dokonale schovala, z tmavě modré barvy. Hallie si od nás vzala objednávku našeho pití, aby mohla jít okouknout tamější barmany, tohle měla nejraději na nových podnicích.

„Vypadáš unaveně,“ podotkla Megan při pohledu do mých oči. Nepomohla mi ani trocha make-upu, co jsem použila.

„Nemohla jsem spát,“ připustila jsem a pořádně si to tu prohlížela. Za stolkem o pořádný kus dál, aby nerušili lidi, co si přišli povídat, byl taneční parket. Líbilo se mi tu, hudba neřvala a nepřehlušovala rozhovor, jako tomu bylo jinde, a byla dostačující pro tancování.

„Holky, barman je Mark. Dvacet sedm let, sexy, nezadaný. A je s ním sranda,“ mluvila nadšeně Hallie.

„A svatba bude kdy?“ zajímala jsem se. Zamračila se, než jí v očích zajiskřilo.

„Za dvě hodiny mu končí směna a mám u něj tanec a pití,“ dodala. Podívala jsem se na levé zápěstí, kde jsem měla imaginární hodinky.

„Jak dlouho tu jsme, pět minut, a tys sbalila barmana?“ zněla jsem tak nevěřícně, jako jsem se i cítila.

„Máš se ještě co učit,“ pokrčila rameny.

Zasmála jsem se a pak se s nimi pustila do diskuze. Musely jsme zabít ty dvě hodiny čekání na barmana pro Hallie. Nevydržely moc dlouho jen sedět a pít. Utekly mi na chvíli tančit, než se zase vrátily. A takhle to šlo, než se plně vytratily na parket. Došla jsem si koupit další pití a opřela se do měkké sedačky. Upíjela jsem pití, pozorovala okolí, rozhodně jsem to měla raději než tance, nebyla jsem nikdy exibicionista.

„Sama samotinká?“ Zaslechla jsem známý hlas a otočila za ním hlavu. Kousek ode mě stál pan Walker. Neměl na sobě oblek, jen tmavou košili a džíny.

„Vás bych tu nečekala,“ zamumlala jsem rozjařeně.

„To samé platí u mě o vás,“ mrknul. Nepočkal na vyzvání, drze si přisedl na rohovou sedačku po mé pravici, naštěstí v bezpečně vzdálenosti. „Bratr odjel a ty rebeluješ?“ zajímal se. Ruce položené na stole i se sklenicí vody.

„Ani ne. Nepiješ?“ zeptala jsem se sama vzápětí.

„Mám tu auto, nechce se mi táhnout taxíkem.“ Prohlédla jsem si ho, vypadal jinak než v kanceláři a ani za tu změnu nemohlo jeho oblečení. To něco bylo v jeho obličeji, výrazu tváře a oči.

„Ty tu jsi s kým, Annie?“ zajímal se dál a rozhlédl se okolo, jako by pohledem mohl poznat, kdo je můj doprovod dnešní večer.

„Kamarádky někde tanči. A ty?“ vrátila jsem mu trochu zvědavě otázku.

„Sám, rozhodl jsem se okouknout nové místo. Když se zeptám, odpovíš mi?“ zajímal se. Nechala jsem ho čekat, možná si myslel, že ho rychle odpálkuju. No… občas jsem ráda překvapovala i sebe.

„Záleží, na co se budeš ptát,“ špitla jsem nakonec nejistě. Nechápala jsem a nevyznala se v sobě, proč souhlasím. Sedět tu potichu nemělo cenu a on by jen tak neodešel, tak mu dám pár jednoduchých odpovědí, které nebudou závažné, a tak se ho účinněji zbavím. Přehodila jsem si nervózně nohu přes nohu a zavrtěla se, rozhovory o sobě jsem nikdy neměla v lásce a hlavně poté, co mě do nich nutili psychologové pravidelně třikrát týdně.

Všiml si mé změny a ještě vyčkávavě mlčel, možná přemýšlel jaké otázky použít, nezlobila bych se, kdyby se rozhodl mlčet a začít o něčem jiném, klidně i o burze, které jsem nerozuměla, ale raději bych se o ní něco dozvěděla, než prozrazovala sama.

„Tak jo. Opravdu mě zajímá, jak je možné, že si s Caseym nejste ani trochu podobní? Já sám mám mladší sourozence, sestru a bratra a ani kdybych opravdu moc chtěl, což se občas děje, nejde naše podoba opomenout.“ Trochu odlehčeně jsem se usmála, ptal se na triviální otázku, na kterou jsem neměla problém odpovídat, popravdě už jsem ji několikrát musela řešit a já se za to nestyděla, taková byla má rodina, lehce netradiční.

„Velmi jednoduchá odpověď, každý jsme po své matce,“ pokrčila jsem rameny a potutelně se usmála. Nechápavě se na mě zamračil, nakrabatil čelo, přemýšlel o mých slovech. „Já a Casey máme stejného otce ale jinou matku, každý svou,“ dodala jsem a upila si ze skleničky svého Martini.

„Takže jste vyrůstali každý jinde?“ zajímal se dál.

„Ani ne. Oba jsme z Durhamu, popravdě jsme bydleli od sebe jen pár bloků a vídali se skoro denně, naše mámy měly dobrý vztah. Do doby, než se Casey s tou svou přestěhoval sem do New Yorku.“ Pamatovala jsem si na to, máma a Marie se hodně sblížily po té nehodě, a když se rozhodla odstěhovat se synem jinam, máma byla smutná a já taky, myslela jsem, že tak ztratím bratra. Ale on jezdil, jak jen mohl.

„A váš táta?“ napil se svého nealkoholického pití. V takovém baru to působilo až skoro komicky.

„Ten je na Durhamunském hřbitově,“ sykla jsem nervózně. Musela jsem potlačit všechny emoce, co se draly na povrch. O otci jsem nikdy nemluvila ráda a jeho smrt za to nemohla. Nebylo nutné o něm mluvit.

„To je mi líto,“ začal zdvořile jako všichni, když se něco podobného dozvědí.

„V pořádku, je to už skoro jedenáct let,“ mávla jsem rukou a dopila své pití. Všiml si toho, mávnul na jednoho z barmanů, který obcházel stoly a nechal mi přinést další skleničku.

Věděl, jak zachránit situaci, zatím se sice nehroutila, přesto použil zaručenou úhybovou techniku. Začal mluvit, vyprávěl o tom, co četl v novinách, o různých zemích, zvířatech. Jeho neustále mluvení a pravděpodobně za to mohli i tři další skelničky, které jsem stihla vypít během jeho vyprávění, zapříčinily moje uvolnění a rozmluvení, kdy jsem dokázala držet krok s ním. Byl chytrý a dost toho znal. To se mi líbilo, a tak mi nedělalo problém s ním mluvit déle, než bych očekávala.

Musel si na chvilku odskočit, zvonil mu telefon a nechtěl přestat, omluvil se a šel to vyřídit, v tu chvíli na sedačku vedle mě vtrhly Hallie a Megan.

„Co je to za chlapa? Pět minut bez dozoru a usadí se ti tu cizinec,“ začala Megan. Povzdechla jsem si. Chvíli přemítala, zda říct pravdu nebo ne. Rozhodla jsem se pro druhou variantu, usnadní mi tak život.

„Je to jeden z Caseyho kamarádů, rád si povídá, to je vše. Obhlížel nové místo,“ krčila jsem nezaujatě rameny a usmála se na ně jen lehce.

„Nechceš už jet?“ prohodila starostlivě Hallie.

„Klidně jeďte, jestli potřebuješ, já tu zůstanu. Ještě si s ním popovídám,“ přesvědčovala jsem je. Nechtělo se mi domů, kde budu sama a šla bych rovnou spát. Nevěděla jsem, kolik je hodin, neměla jsem moc času ani potřeb sledovat hodiny. Do teď jsem se bavila a věděla, čí je to zásluha.

„Opravdu? Mně se to nezdá tě tu nechat,“ nesouhlasila Hallie. Zaslechla jsem i uviděla v jejím pohledu starost.

„Zvládnu to. Mám u sebe, kdyby něco, pepřový sprej,“ pokoušela jsem se ji uklidnit.

„A domů se dostaneš jak?“ nedala se. Ostražitě se podívala okolo sebe, jako by čekala, kdy Derek dorazí. Modlila jsem se, aby ten telefonát byl na dlouho, kdyby se ukázal teď, vše by pokazil a moje malá lež by nevyšla.

„Zavolám si taxi,“ odpověděla jsem, co by odpověděla většina Newyorčanů.

„Jestli se ti něco stane, vlastnoručně tě uškrtím,“ varovala mě vážně.

„Budu opatrná slibuju, znáš mě.“ Dokázala jsem to. Objaly mě na rozloučenou, Megan se ještě zeptala, jestli opravdu už nechci odejí, a pak samy opustily prostory s neustálým otáčením ke mně. Usmívala jsem se a zamávala jim.

Derek se objevil v zápětí, on věděl, jak si načasovat svůj příchod.

„Kamarádky odešly?“ zjišťoval. On věděl opravdu vše, šmírák jeden! Našpulila jsem pusu a dopila další skelničku. Nikdy jsem moc nepila, ale dnes to během konverzace šlo nějak samo. Byla jsem si jistá, že se moje nohy proměnily v rosol a pokus postavit se a stát by nedopadl dobře. Jinak jsem si připadala ještě v pořádku, holky by mě tu nenechaly, kdyby poznaly, že jsem se opila.

„Jo,“ odpověděla jsem klidně.

„A tys tu zůstala protože…“ Nedořekl to, chtěl mě tak rozpovídat. Trochu jako kdyby chtěl slyšet určité přiznání.

„Nechci domů,“ vypálila jsem na něj odpověď hned. Lehce se smál, roztáhl se mu po obličeji takový líný úsměv.

„Rozhodně ne kvůli tobě,“ dodala jsem v zápětí, aby si něco nemyslel.

„Samozřejmě,“ potutelně na mě mrknul. Protočila jsem oči a zamračila se, chlapi opravdu někdy byli moc domýšliví. Objednal mi další skleničku a já ho nechala.

Pořád jsem se smála a začala se cítit ospalá.

„Annie, měla bys jít domů,“ promluvil rozhodně.

„Nechce se mi,“ odporovala jsem se a opřela si hlavu o opěrku za sebou.

„Věř mi, v posteli se spí líp jak v baru,“ přemlouval mě. Namáhavě jsem otevřela jedno oko a zamračila se.

Všimla jsem si, jak vstal.

Neptal se už na nic, a vůbec ne jestli se mě smí dotknout. Popadl mě za paže a donutil vstát. Moc jsem se nebránila, kdybych se mu vytrhla, skácela bych se k zemi jako pytel. Moje nohy momentálně postrádaly jakékoliv kosti a svalstvo. Chytil mě kolem pasu a vedl pryč. Na cestu jsem moc nekoukala.

„Doma jsou bubáci,“ zamručela jsem nespokojeně.

„A co tam dělají?“ ptal se. Možná, že jsem zaslechla i výsměšný tón, ale nic si z něj nedělala a začala mluvit.

„Děsí, když spím,“ prozradila jsem mu. Chytil mě pevněji. Slyšela jsem povzdech. Do tváře se mi opřel chladný vítr. Nespokojeně jsem zabručela a pokoušela se před tím chladem schovat.

„Chci zpět, je tu zima,“ začala jsem konečně protestovat trochu probuzená z ospalosti zásluhou chladu.

„Nefňukej.“

„Já nikdy nefňukám a nikdy nebrečím,“ zabručela jsem nespokojeně.

„Fakt?“ zněl překvapeně a asi mi ani nevěřil.

„Jo,“ mlaskla jsem nespokojená jeho tónem. Vedl mě k něčemu stříbrnému, co zapískalo a zablikalo. Otevřel mi dveře a pomohl posadit, pro jistotu rovnou zapnul pás. Oběhl auto na svou stranu, mohlo se jet.

„Nevíš, kde bydlím,“ smála jsem se mu. Neměla jsem totiž v plánu mu to říkat.

„Ale vím,“ vrátil mi povýšeně. Přestala jsem se usmívat a zamračila se, sebral mi poslední eso z rukávu.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová naděje - 3. kapitola: