OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nová naděje - 20. kapitola

23.12.2014 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 813×

Přetočila jsem se v posteli už podruhé a konečně snad našla tu správnou pozici pro pokračování mého spánku. Vtom se ozval budík.

„Ne,“ zaprotestovala jsem nahlas. Potichu to stejně nemělo cenu, Derek byl vzhůru při prvním tónu. Slyšela jsem jeho ospalý smích v reakci na můj protest. „Nesměj se,“ napomenula jsem ho ospale a nespokojeně. Zavrtěla jsem se k němu blíž. Vsadila bych se, že chtěl zůstat v posteli tak moc jako já.

„Smích je zdravý a po ránu určitě dvojnásobně,“ pokoušel se to okecat, jako to dělal u všeho. Protáhla jsem se pod peřinou a cítila se po tomhle úkonu ještě víc zralá na spánek.

„Budeme se o víkendu válet,“ plánovala jsem. Naštěstí víkend klepal na dveře. Byl už čtvrtek. Předcházející týden proběhl v klidu a pohodě. Na předchozí výjevy mé minulosti se zapomnělo a užívalo se toho, co bylo, Derek to bral doslovně.

„Nic proti tvému plánu nenamítám,“ ubezpečil mě. Spokojeně jsem si povzdechla a vyhrabala se z postele.

Čekala mě škola a Dereka práce. Ještě stále tu měl ve městě dost zástupců spolupracujících firem. Nějak se to vše celkem protáhlo, tak jak s tím Derek nepočítal. Popravdě jsem ani nevěděla, zda je stále ve městě Gregory, doufala jsem ne, a víc se o to ani nezajímala. Derek jeho jméno ani  jméno společnosti Build&Repair nevyslovil. Možná se bál další mojí nečekané reakce. Určitě aniž bych to sama věděla, měla jsem jich v zásobě dostatek. Tohle bylo už tabu.

Casey mi poslal zprávu, ve které mi sděloval o zítřejším obědě a to, že moje účast je povinná. Bylo jasné, že se pojede k Marii, neudělal to poprvé. S ním jsem to už měla vyříkané, bylo to rychlé. Jen jsem mu řekla, aby to neřešil a nevysvětloval, a bylo to.

Derek mě odvezl do školy a rozloučil se polibkem. Už na mě čekaly Megan s Halley. Podařilo se jim totiž mě vytáhnout na nákupy. Chtěla jsem protestovat, raději nakupuju sama v klidu, ale ty dvě se nedaly. Musím připustit, že jsem si to pořádně užívala a občas dělala hlouposti, a tím dost holky pobavila i šokovala. Neznaly mě takovou, a popravdě, já sebe taky ne.

Změna je život, nebo ne?

Tak nějak jsem si uvědomovala, že každá stresová situace v poslední době, kdy jsem znala Dereka, mě dokázala popostrčit někam vpřed. Jako by mě to vyšouplo z řadového zástupu pryč.

„Půjdeme odpoledne do kavárny. Jsem si jistá, že se můžeš do práce opozdit, Annie,“ sdělila mi Megan. Jasně jsem pochopila její narážku na to, s kým chodím.

„Mohla bych si na tebe udělat čas,“ vrátila jsem jí škádlivě a vykouzlila tak její spokojený úšklebek.

Zdržela jsem se v kavárně s holkami déle, než jsem počítala. Zapomněla jsem si kontrolovat hodinky, a když jsem si na to vzpomněla, utíkala jsem na metro, jako by mi za patami hořelo. Věděla jsem, že to už nemá cenu, a dnes jsem prostě nebyla v práci.

Byla jsem na cestě a tak jsem se rozhodla nejdříve u Dereka vyzjistit, kolik má práce, a pak půjdu za Caseym. Pondělí pro mě bylo překvapující, poprvé mě samotnou poslal domů Derek s tím, že nemá čas. Jen jsem se tomu smála. Bylo to poprvé a načase. Věděla jsem, jak to má s prací, a bydlela jsem dlouho s Caseym, i když byl doma, kolikrát vysedával u telefonu a počítače do noci, anebo se u našich dveří nečekaně zjevoval majitel firmy, to ještě nechodil za mnou.

Trochu jsem počítala s tím, že bude mít dnes práci, a já vypadnu někam s bráchou. Viděli jsme se každý den, ale jen v práci, a nebylo to takové. O víkendu jsem se u něj stavila jen jednou, a to omrknout, jak si žije. Překvapivě jsme zjistila, že se má dobře a nepotřebuje můj dozor.

Zaklepala jsem na dveře, a ještě než mě stačil vyzvat, vešla jsem dovnitř. Byla jsem v pohodě, než jsem zrakem padla na Dereka a jeho společníka.

Místností se neslo ticho a všichni jsme na sebe koukali a čekali.

Konsternovaně jsem stála na svém místě u dveří a dívala se na svého strýce, který byl pro mě cizincem. Vědět, že bude v kanceláři, nikdy bych sem nepáchla. Netušila jsem, že je ještě ve městě.

Derek taky mlčel. Ovšem on nechtěl, abych znovu utekla, a tak o něm mlčel, i když tu byl a já o tom věděla. Na pár šílených minut mě napadlo, co by dělala moje máma, kdyby věděla, že je tady.

Nenáviděla strýce odjakživa, natož po pohřbu otce, a když se z ní stala svobodná žena a oni jí ještě vzali i to, co bylo naše. Hádali se o dědictví, a kdyby nebylo už v tu dobu Charlieho, asi bychom skončili pod mostem. Vzali nám úplně všechno. Možná i to byl důvod, proč jsem je nenáviděla ještě víc, než když dělali jen slepé.

Po jeho tváři mu přeběhl takový zvláštní úsměv, tak zvláštní, až mě z něj zamrazilo v zádech. Věděla jsem to přesně – přijde něco zlého.

„Víš, co je zítra za den, Annie?“ zeptal se mě zvláštně. Nechápala jsem, o čem to mluví.

„Čtvrtek?“ zkusila jsem to, celá mimo. Ani jsem popravdě netušila, proč na mě mluví. Mohl mě přehlížet a odejít, bylo by to tak lepší pro nás oba a hlavně pro mě… ale on mi to přeci nemohl ulehčit. Nemohla jsem tak lehce vyváznout, když jsem mu přišla dobrovolně sama do rány.

„Víš, bude jedno takové smutné výročí,“ prozradil mi nápovědu. Trvalo mi to dva údery mého srdce, které bylo hlasitější, než mi došlo, na co naráží.

Pociťovala jsem paniku, která se rozšiřovala do celého těla. Chvělo se mi celé tělo. Kolena byla gumová a ruce prozrazovaly, co se se mnou děje. Musel to vidět, jeho pohled a zákeřné škubnutí koutku úst mi to dalo znát, ten výsměch, pocit spokojenosti, když trpím. Měli to vrozené v genech, jeden jako druhý, on i ten mrtvý. Šokem jsem pootevřela pusu a vykulila na něj oči.

„Pamatuješ si ještě, co vše pro tebe udělal?“ zeptal se mě. Udělal pomalý krok mým směrem a já sebou trhla zpět. Potřebovala jsem se nadechnout. Měla jsem pocit, že se dusím.

„Nic, co by stálo za vzpomínku,“ odsekla jsem mu chvějivým hlasem. Nešlo to maskovat, neměla jsem na to dost síly, i tak jsem jí dost použila na to, abych se bránila.

„Opravdu? V první řadě ti dal život,“ nedal se Gregory Fox zastrašit.

„To je tak jediné, co dokázal,“ vyštěkla jsem. Zněla jsem jako vyděšený pes, co zastrašuje, a také se tak cítila.

„Ty…“ začal. Nebylo mu ovšem dopřáno, aby také dokončil, co chtěl.

„Pane Foxi, myslím, že byste měl už jít. Naše schůzka je u konce,“ zarazil ho Derek plný autority. Nepřipouštěl námitky.

„Už jsem na odchodu, pane Walkere,“ odpověděl mu ledabyle, jako by se poslední minuty ani nestaly.

„Měl byste si dávat pozor, jakého hada si hřejete na prsou, abyste nedopadl také dva metry pod zemí,“ řekl Derekovi a díval se na mě. Stále jsem se ještě klepala jako ratlík v zimě a jen vyděšeně koukala na toho muže a nevěřila tomu, co říká.

Udělal krok ke mně a já uskočila do strany, věděla jsem, že potřebuje ke dveřím, kde jsem stála já.

„Velice si vážím vašich obav, pane, ale jsem si jist, že se o sebe umím postarat,“ odseknul mu dost nepříjemně Derek. Divila jsem se, že se udržel tak dlouho na místě a mlčet. Tak byl to jeho obchodní partner.

Gregory se posměšně zasmál a udělal další krok ke dveřím, ale ještě nebyl konec. Zastavil se s rukou na klice a podíval se na mě.

Stále jsem byla ztuhlá, klepající se a vyděšená socha u dveří.

„Vím, žes to udělala schválně,“ prohodil ke mně tajemně a konečně opustil místnost.

Začala jsem lapat po dechu, jako bych se topila, byla to taky pravda. Topila jsem se v sobě, svých emocích a hlavně ve svém strachu, který tu s ním byl náhle tak hmatatelný. Hrudník se mi zběsile nadouval. Celé tělo jsem měla v divné křeči. Dívala jsem se na ty zavřené dveře a stále ho tam viděla.

Ne. Nemohla jsem utéct před mou minulostí, před mým dětstvím a před svým já.  Nebylo to možné. On tu byl jako živý důkaz, že nikdy nebudu moci být svobodná a zapomenout. Na něj, na všechno okolo něj.

Mohla jsem chvíli žít v bublině s iluzí, že mohu žít jinak, být jiná a zapomenout. Ale byla to jen chvíle a bublina, která praskla bez sebemenšího problému.

Udělala jsem něco, za co budu do konce života pykat. Byla jsem ale ochotná tuhle cenu zaplatit s vědomím, že moje máma měla nový a šťastný život. To za to stálo.

„Annie?“ zaslechla jsem u sebe tichý hlas. Zmateně jsem zamrkala a podívala se za ním.

Derek stál ani ne na půl kroku ode mě. Prohlížel si mě, obličej plný starostí a bolesti.

Cítila jsem se tak slabá. Jako moucha, kterou jednou dobrou ranou rozplácnul.

Ještě stále jsem divně lapala po dechu.

Opatrně, jako bych byla tygr a mohla mu ublížit, ke mně natáhnul ruku. Pohladil mě po tváři. A teprve s dotykem jeho prstů jsem si uvědomila, že celou dobu brečím. Měla jsem celou tvář mokrou od horkých slz.

Prudce si mě stáhnul k sobě do náruče a tisknul k sobě. Cítila jsem, jak svaly povolily.

„Promiň, měl jsem ho vyhodit dřív,“ šeptal mi do vlasů. Vrtěla jsem hlavou v odmítavém gestu. On za nic nemohl. Tohle byl můj boj a já prohrávala.

Tulila jsem se k němu a ještě nějakou dobu tiše vzlykala. Připadala jsem si jako citlivka, nějak moc často jsem v poslední době brečela. Držel mě a tiše čekal. Než jeho zvědavost zvítězila.

„Co bude za výročí?“ položil otázku a zněl opatrně.

„Smrt otce,“ vydechla jsem a přeskočil mi i u tohohle hlas o oktávu výš. Byla jsem vystrašená i tou představou. Neslavila jsem to. Ani ten den nebrečela, byl to prostě jen další obyčejný den. Pro mě nic výjimečného. Nikdy jsem se ani nevracela na to datum domů. Nikdy jsem o tom nemluvila s Caseym, i když jsem věděla, že on tohle datum bere jinak než já, on si to připouštěl. „Jedenáct let,“ dodala jsem ještě. Pro někoho to může být dlouhá doba, pro mě to bylo jako nic. Nebylo to moc dlouho, abych na to dokázala zapomenout.

Derek už neřekl nic. Čekal, dokud se neuklidním a nebudu schopná opustit jeho kancelář, abychom mohli jet domů. Celou cestu autem… kde bylo divné, ale ne přímo dusivé ticho, jsem přemýšlela. Dívala jsem se střídavě na Dereka a z okna.

Už nebylo cesty zpátky. Od prvního dne, kdy jsem se Derekovi začala otevírat a říkat pravdu ve všem, co se mi dělo, nemohla jsem utéct pryč. A ten krok, kterého jsem se tak bála a čekal na mě jako strašák, opravdu vyskočil ze skříně. Bylo jedno, jestli mě odsoudí, tak jak jsem se toho bála, že udělá a on to udělá… musela jsem dokončit to, co jsem začala. On si to zasloužil za všechno, co udělal.

A z toho všeho, co řekl Gregory, si mohl snadno udělat ne moc mylný závěr o tom, co se vlastně stalo.

Derek mi pomohl z auta a držel mě celou cestu do bytu za ruku. Tiskla jsem ji pevně, jako tonoucí se záchranného kruhu. Cítila jsem, jak klesám ke dnu, bylo to pomalé, ale neodvratné. Celou cestu výtahem jsem periferně pozorovala Dereka, nebyli jsme v tom malém prostoru sami a on dělal jakoby nic a já napnutá jako struna drtila jeho ruku a nevěděla, co přijde za chvíli, až se za námi zavřou dveře jeho bytu.

V tichosti jsme se ocitli zavřeni za stěnami nikým nerušeni. Vyzula jsem si boty a zamířila rovnou do obýváku k prosklené stěně. Neřekla jsem ani slovo a dívala se na ulice New Yorku pode mnou. V pěsti jsem silně svírala přívěšek od Marie a sbírala chybějící odvahu.

Mlčel stejně jako já. Slyšela jsem jeho tiché kroky, jak přišel za mnou do obýváku.

Řítila jsem se do téhle propasti celou dobu.

„Zabila jsem ho,“ špitla jsem potichu a dívala se ven z okna.

„Co?“ vydechl překvapeně.

„Zabila jsem ho,“ opakovala jsem pevnějším hlasitějším tónem. Přesto jsem neměla odvahu se na něj podívat.

„Annie, to je blbost,“ začal mi to vymlouvat. Jako by o tom něco věděl.

„Nebyl v tom autě sám,“ zašeptala jsem. „Celé roky jsem musela poslouchat jako cvičená opice na slovo. Skoro jsem si sama nemohla ani utřít nos, kdybych nedostala rozkaz,“ zachechtala jsem se značně hystericky. „Ponižoval mě a mámu. Všechno, co bych si přála, bylo nezajímavé, nepotřebné, nedůležité. Všechno, co jsem kdy udělala, byla nakonec z nějakého neznámého důvodu špatně…. Nebyla jsem dost dobrá. Nadával mi, ponižoval mě, křičel na mě. A…“ musela jsem polknout ten knedlík v krku. „Bil mě… ne přímo, nějak tak, aby to bylo vidět… ne, to rozhodně ne. Dělal to šikovně, silné rány do lopatek, tak abych neměla modřiny, silné uchycení na pažích, aby nebyly modřiny, které se mi vlastně dělají špatně. Nebyla jsem to jen já… ale i máma… jenže jsme neměli kam jít, k jeho rodině těžko, Casey byl malý a jeho máma byla ráda, že se z toho sama dostala.“

„Prostě jsem neviděla jiné řešení… tak dlouho jsme se s mámou snažily… ale on se nesnažil. On byl přeci ten nejlepší, kterému bychom měli líbat nohy. On byl dokonalý a my ne. Jenže on byl leda tak dokonalý alkoholik, nic víc nebyl, ne pro mě. Byl to ožrala, který byl spokojený, když měl basu piva a já mu poslušně nosila pivo z lednice. Možná jeden z důvodů, proč mám k určitému alkoholu odpor, proč nepiju, povětšinou.“

„Ten den jsem nebyla ve své kůži. Dělala jsem si svačinu, když jsem se řízla. Opravdu nešikovně. Musel mě odvézt do nemocnice. Při cestě zpět…“ na chvíli jsem se zastavila. „Byl opravdu naštvaný, protože mě musel vézt na pohotovost a vlastně to nic nebylo. Křičel. Já… tolik to už bolelo. Každé jeho slovo mě bolelo, ubližovalo mi to. Nemohla jsem to dál snést. Celá jsem se na tom sedadle třásla, měla zvláštní stáhnutý pocit uvnitř mě a přišlo mi, že každou chvíli omdlím,“ vybavovala jsem si ten pocit úzkosti a strachu, to, co jsem už nechtěla zažívat znovu. Zhluboka jsem se nadechla, abych zastavila narůstající podobný pocit při vzpomínkách.

„Byl tak předvídatelný ve svém chování, a přitom jsem nikdy nevěděla, co udělá jako další krok. Nechtěla jsem se už bát,“ trhavě jsem se nadechla a cítila teplé slzy na tváři. „Věděla jsem, co by se dělo doma, já… neměla jsem na to už sílu, nechtěla jsem to každý den zažívat znovu a znovu… nechtěla jsem, aby máma víc trpěla. Já nebo on. Jeden z nás ten den zemřít musel.“ Silně jsem se objímala pažemi, bolelo o tom mluvit, vzpomínat na to. Nikdy jsem nikomu nic neřekla, bylo to ve mně celé ty roky v bezpečí uzavřené. Nechala jsem slzy téct. A přeci to teď tolik bolelo. „Pomohla jsem osudu a rozhodla, kdy se ten den stane. Byla jsem smířená i s tím, že zemřu já… popravdě, v ten den a v tu chvíli, jak jsem se cítila, bych to i uvítala. Začala jsem bojovat. Hádala jsem se s ním. Byla jsem hnusná, drzá a řekla vše, co jsem si o něm myslela. Tak moc se rozčílil… Chvíli jsem myslela, že zastaví a venku u auta mě zabije… vlastnoručně. Ale ne, jel dál, čím víc se vztekal, tím jel rychleji. Věděla jsem, co dělám.“

„Udělala jsem to schválně, byl to plán, vyprovokovat ho. Vjel do té křižovatky, ani se nepodíval na semafor. Měli jsme červenou. Z jeho směru do nás napálilo osobní auto. Pamatuju si už jen obrovskou ránu do hlavy. Probudila jsem se až v nemocnici.“

Hleděla jsem z okna na ulice pode mnou. A přitom se myšlenkami a pocity vracela o jedenáct let zpět. Do dne, kdy se můj dosavadní život převrátil vzhůru nohama a vše bylo jinak, než jsem byla zvyklá.

„Byl mrtvý. Už nikdy mi nemohl nadávat, ublížit. Zbavila jsem se ho. Plán vyšel. Policie to uzavřela s tím, že prostě nedal pozor a vjel tam. Nikdy jsem ho nemohla milovat a zároveň jsem ho nemohla ani z hloubi duše nenávidět, i když jsem tak chtěla, a přesto jsem ho zabila. … On mi byl jedno. To bylo jediné, co jsem se spojením jeho osoby mohla udělat.“

„Na pohřbu všichni brečeli, mluvili o tom, jak to byl úžasný a milující syn, bratr, strýc, otec, a mně z toho všeho bylo jen na zvracení, každým slovem se jim dělalo špatně. A při pohledu na jeho rakev jsem necítila vůbec nic, jen prázdnotu. Koukala jsem na tu bednu a neměla jsem chuť brečet ani cokoliv, neměla jsem ani sílu cokoliv předstírat kvůli ostatním, bylo to vše už jedno. Stála jsem tam jako prázdná schránka bez jediné emoce,“ zlomil se mi hlas a já se plně rozbrečela.

Připadala jsem si jako zrůda za to, že jsem tehdy nic necítila, že dnes nic necítím, byla jsem jako kámen bez citu.

Jednou rukou jsem se přidržovala skla a svezla se na zem. Brečela jsem a dusila se vzlyky, které musely ze mě ven. Moc dlouho jsem odmítala kvůli němu brečet.

„Annie?“ zašeptal poblíž mě, a pak jsem se nějak ocitla v jeho náruči. Nečekala jsem to, myslela jsem, že mě zavrhne. Byla jsem vrah. Stulil si mě k sobě na klín a držel v ochranné kleci svých paží. „Ty za nic nemůžeš. Byla jsi ještě dítě. Bála ses. Chtěla ses jen bránit. On nedával pozor, on se nechal vyprovokovat, on byl ten špatný. Ne ty. Annie, zlatíčko, všechno je v pořádku, jsem tady s tebou,“ šeptal mi tiše do vlasů. Houpal se se mnou a pevně držel. A já si připadala jinak. Připadala jsem si správně a jistě.

„Chtěla jsem žít,“ zašeptala jsem.

„Já vím,“ povzdechnul si. „Já vím.“

A tak jsem dnes podruhé skončila u něj v náručí, tam, kde jsem se cítila v bezpečí a doma, brečela jako malá vystrašená holka.

„Už to bude dobré, Annie. Máš Caseyho a mě,“ šeptal mi na uklidnění. Svírala jsem pevně jeho košili a tvář se pokoušela víc a víc vmáčknout do jeho hrudníku. Naposledy jsem si zavzlykala a nadechla se už méně trhavě.

Bytostně jsem mu věřila, až to bolelo. Měl pravdu. Bude to už dobré a možná časem i lepší. S ním to bude lepší. Jen musím udělat tlustou čáru za svou minulostí.

Trochu jsem se odtáhla a podívala se Derekovi do obličeje. Otřela jsem si rukávem slzy, abych na něj viděla. Pozorně a s něhou si mě prohlížel pár tmavě modrých očí. Pořád to byl on se vším tím, co jsem v jeho pohledu poslední dobou vídávala.

Neodsuzoval mě, nevyhazoval. Byl tu u mě a držel mě, abych se neutopila. Nadnášel mě k modré průzračné hladině.

„Miluju tě,“ vydechla jsem zastřeným hlasem a byla sama svými slovy zasažena a ohromena. Nikdy jsem si nepotrpěla na vyjadřování citů, nebyla jsem na to zvyklá a nevěřila jsem ani na sladké řečičky. Ale tohle všechno v posledních měsících, co jsem s ním dokázala překonat a udělat nového, to vše mě posílalo jeho směrem a připuštění pravdy.

Jen na malou vteřinu vypadal v šoku víc než já sama, než se mu po tváři rozlil jeho vítězný a okouzlující křivý úsměv, oči svítily vzrušením a mě to vše katapultovala úplně jinam.

Moje prsty se mu vpletly do vlasů a přitáhla si jeho obličej k sobě blíž pro polibek.

Vše bude v pořádku, dokud my budeme v pořádku.

Přesně jsem věděla, co musím udělat.

Přemlouvala jsem se k tomu celé ráno a předchozí den, Derek mi dělal tichou podporu. Ale nemohl být teď tady a držet mě za ruku, abych byla sebejistá a cítila se silná. Tohle byla čistě jen moje záležitost. Tahle chvíle nebyla určena pro nikoho dalšího. Jen pro nás dva.

Posadila jsem se do sedačky a dívala se na něj, jak sedí v křesle naproti mně.

Věděla jsem, že mě teď čeká nejdůležitější rozhodnutí, které učiním, a nejtěžší. Jenže oni všichni měli pravdu, a pokud jsem chtěla opravdu žít, musela jsem mluvit pravdu, a jediný, koho jsem tahala celou dobu za nos, byl Casey. Zasloužil si pravdu, i když bych mu ji nejraději nikdy neřekla. Byla potřeba to udělat.

Můj poslední krok do nového života tak, abych si to všechno mohla užívat. Věděla jsem, že přesto, jaký máme spolu vřelý sourozenecký vztah, je mezi námi spoustu nevysloveného a otazníků, které musely zmizet.

Oba dva jsme to potřebovali. On, aby dál netápal v nevědomosti, a já, abych se od toho oprostila.

Zadívala jsem se do bratrových modrých očí a zhluboka se nadechla pro odvahu a pro pravdu, kterou si zasloužil.

My oba si ji zasloužili.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová naděje - 20. kapitola: