OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nová naděje - 17. kapitola

30.10.2014 (19:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 888×

Cítila jsem jak se třesu, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Bylo to v mojí hlavě, stejně jako ten sen, který byl vlastně vzpomínkou. Opět to bylo tak živé a měla jsem pocit, jako by mě to zevnitř rvalo na kusy. Tiskla jsem v pěsti přikrývku a zoufale se modlila ke všemu božstvu, které existovalo, aby to byl opravdu jen sen.

„Všechno v pořádku?“ zazněl za mnou rozespalý, zvučný hlas. Nemohla jsem promluvit. Můj hlas byl v nenávratnu pryč nebo spíš mi mohl selhat a udělala bych z toho zbytečně jen hysterickou chvilku, ke které jsem právě směřovala ve své hlavě. Rozhodla jsem se nemluvit. Třeba si bude myslet, že stále spím a jsem jen neklidná.

„Annie?“ ptal se dál. Zhluboka jsem dýchala. Slyšela jsem to tak hlučně a bohužel jsem si musela přiznat, že tohle se nedalo maskovat jako dýchání během snění, bylo to oproti tomu moc hlasité, hluboké a slyšitelné a úplně jiné než pochrupování.

„Hmm,“ dostala jsem ze sebe alespoň nějaký zvuk.

Ucítila jsem, jak se přikrývka na mých zádech zvedá proto, aby si on mohl lehnout blíž ke mně. Rukou mě objal kolem pasu a silně přitáhl na své tělo. Byla jsem jako hadrová panenka, jen s napjatými svaly v těle. Ucítila jsem, jak se mi napjaté pěsti samy trochu uvolnily, a jen prostěradlo držela a nemačkala.

„Byl to jen sen,“ pošeptal mi, v tmavé místnosti to znělo jako by mluvil nahlas. Ucítila jsem jeho teplý dech na uchu, jak moc blízko byl u mě.

Přesně věděl, co se stalo, aniž bych mu odpověděla. A taky přesně věděl, co udělat, aby mě uvolnil.

Stačil mi jen ten pocit, cítit ho vedle sebe. Jeho teplo, vůni. Pevně mě držel okolo pasu a tak držel u sebe. Jako bych v této situaci byla schopná nějak utíkat a zrovna od něj. Tam kde jsem se cítila v bezpečí. Nebylo to poprvé, kdy jsem ho takhle potřebovala a měla jsem silný pocit, že to nebude ani naposledy.

Věděl to i on. Proto od té druhé noční můry tu pro mě byl. A já už teď nevěděla, co bych bez něj dělal.

Byla jsem vyděšená.

Podvlíknul pode mnou i druhou ruku, pod krkem a objal mě ještě okolo ramen. Byla jsem jako v kleci. Spoutaná. Nemohla jsem se pohnout ani o milimetr a ani trochu mi to nevadilo, vítala jsem to. Nepřipadala jsem si totiž ohrožená, ale chráněná. Ctila jsem na zádech, jak se jeho hruď vzdouvá a opět klesá. Uklidňovalo mě to a začala jsem dýchat jako on ve stejných intervalech.

Pustila jsem přikrývku a chytla se jeho ruky okolo pasu. Jemně jsem ji stiskla jako projev vděčnosti, a pak nechala ruce jen volně ležet. Nepouštěl mě a pokoušel se mě tak uspat.

Máma s Charliem odjela dnes ráno, čekala jsem takovou noc. Vždy, když se loučíme, mám pak jednu z nejhorších nočních můr. Proto jsem se pokoušela vymyslet, proč bych dnes nemohla být u něj a ani můj bratr mě nezachránil. Povzdechla jsem si a přetočila se k němu do klubíčka.

Moje máma si Dereka zamilovala a ne jen ona. Jak jsem pak zjistila, Charlie mu dal na srozuměnou, aby mi neublížil, jinak se mu něco stane. Překvapilo mě to a neuvěřitelně potěšilo. Derek k nám večer jezdil skoro denně, přes den jsem byla ve škole a s mámou a pak večer přijel on. Chvílemi to vypadalo, jako by to tak fungovalo už roky a Derek vlastně bydlel u nás v bytě, i když večer vždy odjel k sobě.

Ucítila jsem jeho rty na čele, jak se pomalu sunou za mé ucho. Přesně jsem věděla, jak bude postupovat. Všiml si těch malinkých jizviček, ještě se ale neptal. Což bylo více než dobře, moje poslední nejtemnější tajemství. Ty předchozí kroky byly moc jednoduché, i když to tak nevypadalo, oproti tomuhle to tak bylo. Na mluvení o nehodě jsem nebyla připravená.

„Lepší?“ zeptal se a trochu se zavrtěl, aby mě líp držel.

„Rozhodně,“ připustila jsem vděčně.

„Co se ti zdálo?“ zeptal se šeptem. Bylo to poprvé, co se zeptal, nikdy dřív nevyzvídal.

„Nejsou to sny jako takové, co si mozek vymýšlí, ale tohle byly vzpomínky.“

„Takže o tom nechceš mluvit,“ odtušil správně.

„Ne, teď,“ ujasnila jsem to. A zaklonila hlavu, pokusila jsem se mu podívat do očí, ale moc jsem toho pod rouškou tmy neviděla. „Možná někdy později,“ dodala jsem extrémně tiše, nevěděla jsem, kdy přesně bych mu měla říct o zbytku mých snů, většinu věděl, co se mi zdá podle toho, co jsem mu už řekla.

„Pokus se usnout,“ doporučil mi a sám se víc zachumlal, aby usnul. Podle mě nebyl moc probuzen, tedy myslela jsem si to podle toho, jak mluvil unaveně. Poslechla jsem jeho doporučení, měla jsem šanci na nový spánek a bez snu, být ve svém pokoji probděla bych zbytek noci.

***

Došla jsem do bratrovy kanceláře. Svou práci jsem pro dnešek měla už hotovou a dole byla nuda, chtěla jsem tedy obveselit mého bratra, aby si nemyslel, že ho zanedbávám.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho vesele a usmívala se.

„Čau," nevypadal moc vesele. Zadíval se na mě a pak zpět na stůl. Něco zamumlal, a pak ke mně prudce vyšvihl ruku s papírovou složkou.

„Na, odnes to Walkerovi a řekni mu, že jestli nepřestane mít pitomé nápady, nakopu ho,“ zabručel. Zvedla jsem vesele obočí. Jo už doma si stěžoval, na to co po něm chce Derek zbytečností, které zdržují. Vlastně druhý den po večeři u nás to začalo. Chvíli mě napadlo, že ho prostě Derek schválně provokuje.

„Budu ho srdečně pozdravovat," souhlasila jsem, při přebírání zásilky. Protočil na mě nespokojené oči. „A mimochodem, na to že jsi odpůrce toho co se děje, mě za ním posíláš moc často,“ šťouchla jsem si ještě. Zamračil se. Vrátila jsem mu to s veselým smíchem a raději odešla, nechala ho vychladnout.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Derekovu asistentku, vrátila mi úsměv a kývnutím naznačila, že mohu dál.

Decentně jsem klepla jednou o dveře a vřítila se dovnitř.

Seděl za stolem, sako sundané a odložené na sedačce. Kravatu ovšem stále přísně staženou.

„Ahoj,“ usmála jsem se a byla rozhodnuta, že to bude naposledy, pokud i on bude bručet. Snad nikdo neměl dnes dobrou náladu. I ve škole si Hallie stěžovala a bručela stále, taky aby ne když Mark odjel na týden s kamarády někam pryč.

„Ahoj sluníčko,“ odpověděl snad nadšeněji než já. Konečně někdo!

Byla jsem už u jeho stolu.

„Tohle ti posílá Casey a taky neuvěřitelně nadšený pozdrav,“ zamrkala jsem hraně.

„Umím si to představit, asi jsem rád, že jsi tak ohleduplná a neřekla jsi doslovné znění,“ popadl složku a zběžně jí projel očima.

„Nechtěla jsem být vulgární, maminka mě učila, abych byla slušná holka,“ culila jsem se na něj spokojeně. Laškovně na mě zamrkal.

„Děkuju, máš večer čas?“ optal se.

„Ještě nevím, mám očekávat zajímavou nabídku?“ škádlila jsem ho.

„Večeře u mě?“ zkusil to.

„Vaříš?“ neodpustila jsem si.

„Já ne, ale bude to dobré,“ přiznal barvu. Jedla jsem zatím jen jednu večeři od jeho hospodyně paní Cookové a byla pravda, že to bylo moc dobré.

„Ještě ti zavolám, Casey chtěl teď někdy jet k Marii, stejně se musím jet domu převlíknout,“ řekla jsem a začala se vzdalovat ke dveřím. „Musím a zavolám,“ loučila jsem se.

„Chci, abys u mě bydlela,“ vypálil to do prostoru. Měla jsem pocit, že tu nemá nábytek a jsme v jeskyni, slyšela jsem ozvěnu toho, co řekl. Trhla jsem sebou při té větě a prudce přibouchla dveře, kde byla před tím jen malá škvíra.

„Prosím?“ zamumlala jsem tiše a otočila se k němu.

„Nechceš se ke mně nastěhovat?" zeptal se.

„Proč?“ inteligentnější reakce jsem nebyla schopna. Tiše se zasmál.

„Protože chci, abys byla se mnou?“ položil to jako otázku. Ošila jsem se, protože jsem netušila co na to říct.

„Budu se muset zeptat Caseyho,“ špitla jsem to jediné, co mi padlo na mysli.

„To je ono, Annie. Jsi na něm závislá. Potřebujete odstup.“ Stoupnul si a pomalým krokem se vydal ke mně.

„Chceš to řešit tady v práci?“ pokoušela jsem se nějak utéct od tématu.

„Kdekoliv, když o tom budeš chtít mluvit. Annie, nechci tě nutit, jen bych byl rád. Možná by to prospělo i tobě,“ vysvětloval. Nespokojeně jsem zabručela, věděl vše i to že se pořád za Caseyho schovávám. Ještě stále, prostě to tak bylo od mala a starých zvyků se těžce zbavuje.

„Promluvíme si o tom večer?“ zkusila jsem to jinak. Ta večeře byl asi dobrý a nutný nápad, pokud chtěl řešit tohle.

„Přijdeš teda?“ ověřoval si s novou dávkou energie. Založila jsem si nespokojeně jako štít ruce na prsa.

„Nedáváš mi jinou možnost, tady to s tebou řešit opravdu nehodlám. Měl bys zavolat paní Cookovou, aby uvařila něco speciálního, co by ti pomohlo v přesvědčování,“ poradila jsem mu.

„Už dávno dostala instrukce,“ připustil. Ne, opravdu nikdy mě netlačil ke zdi, jen měl vše připravené a věřil v to, že se to povede, byl dost houževnatý. Ale přitom mi to nutilo pak ještě jednou tolik protestovat, protože jsem si zpětně připadala tlačená někam, kam nechci. Neuměla jsem s ostatními řešit problémy, nikdy jsem to nemusela dělat… jen s Caseym, ale to bylo něco jiného.

„Večer,“ zahučela jsem zmatená sama sebou a jím a odešla bez běžného rozloučení. Schválně jsem mu neřekla ani kdy přijedu, ať si počká.

„Tys ho opravu poslala do háje?“ zajímal se Casey při mém příchodu. Asi jsem se tvářila, tak jak jsem se cítila.

„Co?“ vykulila jsem na něj oči. „Ne, jen… to je jedno. Dnes s tebou k Marii nemůžu, musím si s Derekem promluvit,“ připustila jsem trochu barvy, ale ne úplně. Nesměl vědět, o čem se bude diskutovat, ne předem než bylo nějak rozhodnuto.

„Mám čekat blesky na mou hlavu?“ Jasně jsem jeho narážku pochopila a sjela ho pohledem. O tomhle by přede mnou neměl žertovat, fakt mi to nepomáhalo. A nebylo to vtipný! Občas mě zajímalo jak spolu Derek a Casey mluví na soukromých poradách a co vše řeší.

„To ne! Najdi si holku, Casey,“ vrátila jsem mu. „Nebudeš se muset starat o můj milostný život.“

„Milostný život? Začal ti tak před dvěma měsíci,“ připomněl mi nespokojeně.

„Hele, nech to být jasný! Nebo si budu stěžovat Marii, té se Derek líbí,“ zastrašovala jsem ho přes jeho mámu.

„Jste všechny stejný a je jedno kolik vám je,“ bručel si. Usměvavě jsem krčila rameny. Šla jsem k němu a dala mu pusu na tvář, aby se tak nemračil.

„Dám vědět, zda máš čekat s nelegálně drženou zbraní, kterou si teď pořídíš nebo v klidu spát,“ loučila jsem se s ním a zmizela z jeho kanceláře domů. Měla jsem dost času, nepospíchala jsem a raději ani moc nepřemýšlela. Nakonec mě napadl nečekaný tah. Otočila jsem se na patě a šla jinam než domů.

Derek mluvil o paní Cookové, určitě byla v u něj bytě a uklízela. Nejlepší obrana je útok nebo nečekaný tah, tak jsem se rozhodla tohle životní moudro také jednou poslechnout.

Při vstupu do budovy jsem neměla problém, hlídač mě pozdravil zdvořile jako pokaždé. Nejistě jsem zaklepala na dveře jeho bytu, nemusela jsem čekat dlouho.

„Dobrý den paní Cooková,“ pozdravila jsem ji. Vypadala překvapeně, ale jasně podle postavení těla dala možnost proklouznout do bytu.

„Slečno Foxová, popravdě vás bych tu nečekala,“ přiznala ohromená. Sotva jsem se nadechla, ucítila jsem lahodnou vůní, tak jen tou by mě Derek ukecal, hned jsem dostala hlad.

„Dnes máme s Derekem naplánovanou večeři a napadlo mě ho překvapit, ještě než přijede z práce,“ vysvětlila jsem ji a postoupila do kuchyně.

„Ano, zrovna vám připravuju jídlo,“ souhlasila a stoupla si k troubě a zkontrolovala maso uvnitř.

„Už podle té vůně se nemůžu dočkat. Nebudu vám tu vadit, že ne?“ zeptala jsem se jí. Ona tu teď měla rozhodující slovo, když byl Derek v práci.

„Ale kdeže, co vás to jen napadlo, slečinko. Jistě že tu zůstanete,“ spustila celá hr a veselá. Jo ta ženská byla senzační.

Sledovala jsem její kuchařské umění v akci, nenechala si pomoc, i když jsem se nabídla. Paní Cooková chvíli mluvila o Derekovi, samozřejmě jen v tom dobrém, pak o jeho rodičích, pro které vlastně pracuje. Tak nějak si ona vystačila s mluvením sama a to mi vyhovovalo.

„Už půjdu, slečno. Vše máte připravené, pěkný večer přeji,“ loučila se šibalským úsměvem. Donutilo mě to se lehce zardět, i když nebyl důvod, tohle bude spíš bojové pole než sváděcí show.

Svůj batoh s věcmi jsem už dávno měla uschován v pokoji pro hosty. Počkala jsem, až bude čas návratu z práce a začala připravovat jídlo, tak jak by to musel udělat Derek sám, kdybych se nerozhodla si vytvořit trochu víc oporu v nepřátelském území.

Čekala jsem za plotnou ve chvíli, kdy byl slyšet cvakající zámek s klíčem, bouchnutí dveří a jeho následovné kroky do kuchyně. Jeho překvapený pohled stál za to. Nevěřícně mě pozoroval, jako by viděl nějakou fata morganu.

„Co tu děláš?“ vybafnul na mě rozladěn, ale velmi přátelsky.

„Připravuju to, co uvařila paní Cooková,“ krčila jsem rameny s roztomilým úsměvem. Zavrtěl hlavou a začal si sundávat sako.

„Mám to protahovat po jídle, nebo bys raději hned?“ zajímal se narovinu, tohle jsem na něm měla prostě ráda, nebál se zeptat přímo a to byl základ dobrého vztahu, ne? Důvěra a otevřenost, z mojí strany to bylo o něco horší v určitých věcech, přesto jsem se snažila, jak to jen šlo.

„Do toho,“ pobídla jsem ho. Bude lepší rychle to mít za sebou než napjatě čekat celé jídlo, které bychom si pak nedokázali dostatečně užít, což by byla neúcta k tomu, co paní Cooková připravila. Pochopil také, že se ze svého místa nehnu, připadala jsem si opřená o linku dál od něj jistější při takovém rozhovoru.

„Sakra, jak to říct. Dobře, Annie, není na tom nic zvláštního. Chodíme spolu, připouštím, že to není tak dlouho, ale to je vedlejší, ne? Je nám spolu dobře. A myslím si, že by to prospělo všem zúčastněným, kdyby ses nastěhovala sem ke mně. Vždyť jsi tu poslední dobou pořád,“ spustil a já věděla, že to bude těžký, pokud budu chtít argumentovat, na tohle nebylo pořádně co.

„Casey to stejně nedovolí,“ řekla jsem jediné záporné, co opravdu nastane. Můj bratr byl největší překážka. Já sama nevěděla, proč chci protestovat. Možná za to mohlo, jak to na mě prostě vypálil, nebyla jsem připravená a ke všemu u něj v kancelář, to není místo, kde bych tohle chtěla řešit.

„Annie, tobě to pořád nedochází, že? Ty jsi dospělá! Můžeš si dělat, co chceš, co se líbí tobě a ne někomu jinému. Studuješ a vyděláváš si, jsi nezávislá a přitom se pořád držíš Caseyho za sukni jako by to jinak nešlo.“

Další jeho psychologický rozbor mé osoby. Jako by jich nedělal dost i tak. Neměla jsem to ráda. Sklopila jsem pohled na své ruce, opírající se o linku a skousla si spodní ret.

„Jinak to neumím,“ upozornila jsem ho nespokojeně. „Vyrůstala jsem tak, abych se musela někomu zodpovídat. Proto lpím na Caseym.“

„Tohle je příležitost jak se to odnaučit Annie. Ještě řekni, že tě ta myšlenka na bydlení se mnou neláká.“ Prostě to se mnou uměl a věděl jak to udělat. Podívala jsem se na něj a dala mu tak jasnou a kladnou odpověď na jeho otázku.

„Nemohla jsem se ti dát tak snadno,“ usmála jsem se. Od začátku nebyla žádná velká překážka proto, abych nemohla souhlasit se společným bydlením, jen to jak se zeptal, mě nutilo odporovat.

Viditelně se mu ulevilo, podle jeho povolených svalů jak v obličeji tak celkově celý jeho postoj se uvolnil. Kousala jsem si ret při usmívání a tak se na něj zvláštně šklebila. Došel rozhodným krokem k lince, kterou obešel, aby byl tak vedle mě. Neotočila jsem se k němu čelem a zůstala stát na svém místě a upírala pohled do obýváku. Trochu jsem se bála jeho reakce, že jsem dělala zbytečně takové drahoty, když jsem to bylo do začátku jasné.

„Annie?“ oslovil mě měkce, chtěl, abych se na něj podívala.

„Připadala jsem si přitlačená do kouta, jak jsi to vybafnul, musíš to dělat jinak,“ obhajovala jsem svou akci a podívala se na něj konečně. Obdařil mě krásným poloúsměvem, který se mi opravdu líbil, jeho tmavě modré oči doslova zářily.

„Došlo mi to,“ připustil. Chytil mě za bradu, aby si mě vytáhnul nahoru k sobě pro polibek. Celou si mě k sobě přimáčkl a držel pevně okolo pasu. Zacouvala jsem a on mě tlačil dál z kuchyně.

„To jídlo,“ připomněla jsem mu mezi polibky, když jsme dorazili do chodby.

„Počká,“ odpověděl zapáleně a přejel mi rty po tváři na krk. Vypnula jsem se na špičkách, abych mu byla blíž a spokojeně zaklonila hlavu, silně jsem se držela jeho ramen.

Bylo to jako při tanci, nechala jsem se ho jím vést, jeho krok následován mým krokem. Jen jsem se u toho pokoušela sundat mu košili a to si nemyslím, že by to nějaké taneční sestavy patřilo, rozhodně ne do té veřejně přístupné.

Na jídlo od paní Cookové přišlo o hodně později, ale rozhodně jsme si ho tak i víc vychutnali.

***

Nejtěžší věc byla stejně na mě. Muset to nějak říct Caseymu a doufat, že nevybuchne a vše se nezničí, ale udrží v naší zvláštní hladině normálnosti.

Připravovala jsem se na to celý den a čekala až domů, kde budeme samotní. Nechtěla jsem to na něj vybalit podobně jako Derek na mě v práci. Doma byla jistější půda a navíc nikdo neuvidí jeho běsnění.

Připravovala jsem večeři a odhodlávala se. Povaloval se v klidu u televize a relaxoval. Tohle byla ta příležitost.

 „Casey, potřebuju ti něco říct,“ začala jsem nejistě a trochu mi tak zakolísal hlas. Super dala jsem mu tak jasně na srozuměnou, že to nebude pěkný rozhovor. Nespokojeně se na mě zamračil a věnoval mi tak plnou pozornost.

„Nastěhuju se k Derekovi,“ vybalila jsem to na něj rychle a stručně. Pozoroval mě a několikrát zamrkal, než se začal mračit.

„Kdy?“ vybafnul to. Nervózně jsem se zavrtěla a rozhlížela se všude po obýváku, abych našla nějaký pomocný bod.

„Co nejdřív to půjde,“ připustila jsem. „Včera jsme se na tom s Derekem domluvili. Byl to jeho nápad a myslím si, že to není vůbec špatný. I ty z toho budeš těžit a mít tak prostor pro sebe. Nebudeš se na mě muset ohlížet,“ mluvila jsem a volila strategii jako Derek, co nejvíc pozitivních důsledků.

„Jsi moje sestra, Annie. Kdybych tě tu nechtěl a překážela bys mi, nikdy bych si tě sem nenastěhoval,“ začal mi vše vyvracet. „Nechci, aby ses stěhovala. Annie, rozmyslela sis to dobře? Zapomínáš na to kdo Derek je, nechci, aby ti ublížil, a tímhle se ta šance zvyšuje. Bojím se toho, co to s tebou udělá, když ti někdo podrazí nohy a to se může stát,“ zněj znepokojeně.

 „Casey,“ špitla jsem dojatě. Milovala jsem ho, byl to ten nejlepší bratr na světě a vždy tu byl pro mě. Nikdy mi neřekl, že by nemohl za mnou přijet, pomoc mi nebo něco takového. Když mi bylo nejhůř, věděla jsem komu volat. Byl se mnou už u několika mých záchvatů. Nikdy jsem ale od něj neslyšela, jak moc mu na mně záleží a jak se o mě bojí tak přímo a ne jen podle jeho pohledů či intonace hlasu.

„Já to musím udělat.“

„Proč?“ neléhal.

„Já… už moc dlouho utíkám před svým životem. Schovávám se ve své ulitě ve tvém stínu. Takhle to dál nejde. Potřebuju začít žít… tak jak to všichni chcete už dlouho. A on… on je moje startovací čára, ať to dopadne dobře nebo ne. Musím to teď udělat a převzít otěže do svých rukou,“ vysvětlovala jsem mu, co se ve mně odehrává, proč to chci tak najednou všechno udělat, uspěchat na můj vkus.

„Proč tak najednou, a proč on?“ nechápal a naléhavě na mě hleděl.

„Vím, že Dereka jako šéfa nemusíš, ale on… není takový pořád. Donutil mě nad sebou přemýšlet a proto on. Je úplně jiný než ho znáš ty a já… cítím se s ním dobře jako s nikým krom tebe a mámy,“ pokoušela jsem se mu to vysvětlit, ale asi nemůže pochopit to vše, co se ve mně hromadí a odehrává, všechna pro a proti a to co mezi mnou a Derekem je. Sama jsem ani teď ještě nechápala, jak se mi dostal pod kůži, ale byl tam. Dokázal odhadnout, jaké mám rozpoložení a byl tak vnímavý vůči tomu všemu ve mně. Viděl mě takovou, jaká jsem byla ve skutečnosti a ne jen to co jsem ukazovala ostatním.

A já potřebovala to, co mi Derek mohl nabídnout.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová naděje - 17. kapitola: