OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nová naděje - 15. kapitola

14.10.2014 (19:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 982×

Neděli jsme strávili u Dereka v bytě, mohlo za to částečně počasí, do toho deště se ani jednomu nechtělo a pak musel pracovat. Nevadilo mi to, nechala jsem ho zavřeného v jeho pracovně, aby měl klid a zabavila se vařením oběda, sledováním televize. Byl to relaxační den před týdnem, kdy budu mít plný program s mámou. Začala jsem se na ni víc a víc těšit. Chvílemi se mi Derek věnoval, dělal si takové malé přestávečky během práce. Takhle nějak to probíhalo až do večera.

Usadila jsem se s knihou v obýváku na té měkoučké sedačce a pustila se do čtení. Měla jsem u sebe dvě knihy, jak bylo zvykem, když jsem šla někam na déle jak den.

„Ráda čteš?" zajímal se tiše a přisedl si ke mně na sedačku, kde jsem se s knihou rozvalovala. Takový obrázek viděl už několikrát. Proto jsem se na něj nedůvěřivě podívala, viděl mě neustále s knihou po ruce, jako všichni ostatní. Bohužel teď mi výmluvy typu - je to do školy, nepomáhaly. Vlastně se jim Casey vysmál hned při prvním použití zde a dodal, že kniha s názvem - Král srdce - je určitě potřebná do práva. Přiznávám, trochu jsem to v tu chvíli nedomyslela.

„Myslím, že odpověď je zbytečná,“ dodala jsem a obrátila stránku.

„To je,“ připustil. Popadl mě za lýtko, ale já ucukla. Byl to přirozený reflex, uhnout před dotykem, pokud na něj nejsem připravená předem.

Znepokojeně jsem se nadechla a schovala nohu pod sebe. Ostražitě jsem se podívala na Dereka. Špulil pusu, jinak měl svou neutrální masku, předstíral snad ještě líp, než já, že se nic nestalo. Takhle to bylo od začátku, předstírání, že se mé ucuky nestaly, a pokaždé dalším, mě to víc a víc mučilo uvnitř.

Chtěla jsem něco říct, strašně moc, jako už tolikrát, ale nenacházela jsem ty správná slova. Otevřela jsem cvičně pusu, abych ji opět zavřela a skousla si ret. Jediná odezva, které jsem byla schopná. Naštěstí Derek dokázal pokračovat.

„Občas to spíš vypadá jako bys byla na tom čtení závislá," prohodil a pokračoval v předchozí konverzaci. Unikl mi jemný smích s nádechem hysterie. Zaklapla jsem knihu a odložila ji na stolek. Trochu jsem se zavrtěla a lehce změnila pozici, abych byla u něj blíž.

„Víš, vlastně jsi to trefil přesně,“ připustila jsem nahlas. Vypadal zaujat mou reakcí.

„Závislost na čtení?“ ověřoval si. „To taky není zrovna levná droga, pokud čteš tempem jako ty,“ zamyslel se a rozesmál mě.

„Velmi drahá závislost, ještě že existují knihovny," připustila jsem šeptem. Kdyby nebyly knihovny, nikdy bych nemohla v dětství číst.

„Taky rád čtu, ale ne denně. Je to dobrá relaxace, procvičení představivosti a tak. Víš, jak se to říká, všeho moc škodí,“ pouštěl se hlouběji do debaty. Měla jsem ho ovšem prokouknutého,
stejně jako on většinou mě. Šel si přesně za tím, co chtěl získat a tentokrát, opět trochu poodhalení mého já.

Posunula jsem se až k němu a posadila se tak, že jsem se o něj celým bokem opírala a jeho ruka na horním opěradle mě objímala. Takhle u něj jsem se cítila klidná, plná jistoty a pocitu, že mu opravdu můžu vše říct.

„Někdo řeší problémy alkoholem, někdo trávou nebo něčím silnějším. Já s knihou v ruce a hlavou plnou toho příběhu,“ začala jsem opatrně. Mírně jsem natočila hlavy, abych se na něj
podívala, poslouchal mě. Svůj zájem dal najevo i tím že mi začal lehce třít rameno.

„Byla jsem ještě malá, takže klasické závislosti pro mě ani neexistovali. Prostě jednou, když… Hádali se a já to nemohla vydržet. Popadla jsem knihu do školy a začala číst, tím to začalo. Došlo mi, že knihy jsou něco, co potřebuji. Jsou tam šťastné příběhy, konce. Postavy prožívají krásné věci, ne vždy, ale to pěkné tam převládá. Proto ty knihy i jsou ne? Mají nám dát pocit, že je vše možné a krásné. Utéct před realitou do příběhu, z kterého se buď poučíme, nebo budeme vzpomínat, zažívat něco co by se nám nestalo a tak to dělám.“

„Takže se schováváš před životem?“ ptal se dál.

„Předtím co by mi mohlo ublížit,“ souhlasila jsem otevřeně. Doufala jsem, že pochopí, jak jsem teď zranitelná a jak mu věřím.

„Schováváš se i přede mnou?“ Velmi dobrá otázka, na kterou jsem ani neznala odpověď. Zaklonila jsem hlavu a vyhledala jeho oči.

„Nechci se před tebou schovávat,“ odpověděla jsem mu tím jediným, čím jsem si byla jista. Podařilo se mi tak vykouzlit úsměv na jeho tváři. Dostala jsem pusu na nos.

„Asi bych neměl pokoušet dnešní štěstí, ale mě to prostě nedá a musím. Nechceš mi říct, co přesně se stalo. Mám bujnou fantazii, ale bojím se, abych si nemyslel něco fakt strašidelného a nebylo to jinak nebo naopak, aby to nebylo horší, než si představuju.“

„Asi bych to konečně měla někomu v mém životě říct. Nikdo to neví jen já, máma a Marie,“ připustila jsem opatrně.

„Casey?“ zajímal se.

„Tuší, že bylo něco v nepořádku, ale neví, co vše se vlastně dělo.“ Mračil se na mě, asi se mu to nelíbilo. Marie už mi kolikrát řekla, abych to bratrovi řekla já. Nedokázala jsem to. Já byla už jak dítě zbavená iluzí a neměla jsem to srdce připravit o ně mého bratra. Byl už dospělý, ale pro něj byl náš otec vzor, jemu nic neudělal, proč bych měla pošpinit jeho památku? On už tu nebyl a nemělo význam o tom mluvit s někým a už vůbec ne s Caseym, nechtěla sem o tom mluvit vůbec.

„Nebyl u toho, nikdy. Já v tom ale vyrostla…“ zastavila jsem se a podívala se do Derekova obličeje. Plně se soustředil na to, co mu povím a jeho oči, tiše mi říkaly, abych se nebála. Popadla jsem svou odvahu a vše co mě on za poslední měsíce naučil.

Všichni ti psychologové co se na mě vystřídali, mi říkali jednu stejnou věc – není dobré to v sobě dusit, Annie, musíš to někomu říct, pak se vám jistě trochu uleví – jim se to říkalo v době, kdy jsem k nim chodila, byla jsem ještě dítě. Dítě, které nechtělo mluvit s nikým o ničem a už vůbec ne o tom, co zapříčinilo moje noční můry, chtěla jsem být jen sama. Moje tvrdohlavost všechny odstrašila.

„Caseyho máma od něj odešla. Rok na to už si našel tu moji a udělal si mě. Máma… ona žila s babičkou a dědou, rodiče neměla. Byla sama a tak šla za ním. Prý se to stalo poprvé, když mi byli čtyři měsíce, neměla ovšem kam se mnou odejít. A tak zůstávala s nadějí, že to bude za čas lepší a on se zklidní. Nestalo se tak.“ Na chvíli jsem se zastavila a začala si žmoulat nervozitou ruce a pravidelně dýchat. Bylo to těžší, než jsem předpokládala mluvit, asi proto jsem se celou dobu vyhýbala té chvíli.

„Byly mi čtyři roky, když jsem to viděla poprvé. Vláčel mámu násilím z jedné strany obýváku na druhou a křičel, neuvěřitelně moc křičel. Tehdy jsem asi přišla o dětské iluze. Je to moje nejstarší vzpomínka, kterou mám z dětství a nejraději bych ji zapomněla, ale nejde to. Máma často brečela, když si myslela, že si hraju a nic nevidím a neslyším,“ mluvila jsem tiše a každým slovem se vkrádal plačtivý tón. Zavrtěla jsem se na pohovce a víc se stulila do klubíčka. Derek mě objal, mlčel a dával mi čas.

„Čím dál častěji jsem si uvědomovala křik v domě, mámin strach a modřiny,“ vydechla jsem a opět se na něj podívala. Držel si masku. Pokerface hráč nejvyšší úrovně.

„Mě poprvé uhodil… odporovala jsem mu kvůli mámě a bylo mi osm let. Udělal to jednou a ne naposledy. Máma se mě pokoušela schovat vždy za sebe, ale schytaly jsme to obě dvě. Nesměla jsem ven jen s Caseym, nesměla jsem nic jen poslouchat a přikyvovat všemu, co on řekl. Možná i proto si vystačím sama, musela jsem se to naučit. Chtěl mít nad někým moc. Cvičené loutky, které budou poslouchat. Jenže, jsem asi moc po něm a už jako dítě jsem měla svou hlavu, na což jsem doplácela.“ Vzpomněla jsme si na ty chvíle, kdy se to dělo a na těch několik návštěv nemocnice, vždy nějaké jiné.

Hluboký třesivý nádech, než jsem mohla opět mluvit.

„On, většinou si dával pozor, aby modřiny nebyly vidět. Ale jednou mu to nevyšlo. Zlomil mi ruku asi tak rok předtím než zemřel.“ Dívala jsem se na svou pravou ruku, kde by bylo něco vidět jen na rentgenu.

„Proto ses bála tak moc mých pohybů, na začátku,“ konstatoval naši minulost. Tiše jsem přikývla a stírala si slzy z obličeje. Neuvědomila jsem si, ani, kdy jsem začala brečet. Prostě se to samo spustilo.

Moje další mlčení pochopil, že už nemám pro tuhle chvíli co říct.

„Proč… proč jsi ale nezačala znovu jako tvoje máma?“ zeptal se na podstatnou věc. Věděl, že Charlie je s námi od mých jedenácti let. To není tak vysoký věk na změnu.

„Nedokázala jsem to. Byla jsem tím tak poznamenaná, že dodnes je Charlie… je něco jako známý, nevím jak ho zařadit do svého života, ale nechci ho stavět do postavení hlavy rodiny, protože… nesnášela bych ho asi pak,“ vysvětlovala jsem s pofňukáváním a stíráním dalších a dalších slz. „Máma mi říká, že jsem ztracené dítě, které potřebuje najít a osvobodit,“ zasmála jsem se ubrečeně jejímu tvrzení.

„Jak je možné, že Casey nic neví,“ nemohl tomu uvěřit, tón jeho hlasu to dával najevo.

„Byl ještě dítě. Bydlel v jiném domě,“ připomněla jsem mu.

„Ale co ta ruka a modřiny?“ nedal se.

„Ruku jsem si mohla zlomit i jinak a modřiny. Na ty jsem vždy trpěla, stačilo málo a mám modřinu. Vymlouvala jsem se na tolik věcí a jen dvakrát jsem měla viditelnou modřinu.“

„Stejně. To si toho nikdo nevšiml?“ nedalo mu to. Nemohl pochopit, že lidé okolo, nechtějí nic vidět. Je lepší hledět si svého a nestarat se o ostatní.

„Foxovi věděli, ale nic neudělali," připustila jsem.

„Slib mi, že to co jsem ti řekla, si necháš pro sebe. A neřekneš nic ani před bratrem,“ začala jsme na něj naléhat.

Zamračil se na mě nesouhlasně. A já nechápala proč, bylo to už jedno.

 „Prosím, Casey se to nesmí dozvědět,“ prosila jsem ho s uslzenýma očima.

„Má právo to vědět,“ nedal si říct jako Marie a máma, ony byly přesvědčené, že mu to můžu říct jen já a že bych to měla udělat. Nezapomínaly mi to připomínat při každém setkání.

„Chci, aby měl iluzi otce, na jakého vzpomíná. Nepotřebuje to vědět, on je mrtvý,“ stála jsem si na svém.

„Tak proč tím strachem žiješ, když je mrtvý?“ nedal se, vrátil mi to jako menší podpásovku.

„To je můj problém ne jeho!“ odsekla jsem hned.

„On chce vědět, co se to dělo, i když to je minulost.“ Začal s příjemnějším tónem.

„Ne," odpověděla jsem pevně. „Nepotřebuje a rozhodně ne teď.“ Tohle bylo něco, u čeho neustoupím, už od dvanácti se dohaduju s mámou a Marií, pokud se chtěl přidat i on, dobře, budou tři, ale já se nenechám zlomit.

Proč bych měla Caseymu ublížit vnitřně, když on mi nikdy neublížil? Proč rozpatlávat minulost, která nemá význam, je to mnou a já se s tím musím prát do konce života.

„Dobře, ty moje tvrdohlavko,“ rozhodl se upustit od souboje. Spokojeně jsem vydechla a opřel se víc o něj. „Děkuju, žes mi to řekla,“ špitl a dal mi děkovnou pusu do vlasů.

„Asi už bylo na čase,“ připustila jsem. Opravdu jsem se cítila jinak, ale věděla jsem, že tímhle jsem se toho problému nezbavila.

„Bude někdy čas i na to odpoutat se od toho?" zjišťoval opatrně.

„Nechci, aby mi někdo ublížil. Člověk, kterého jsem milovala a věřila mu, provedl tohle a zničil dětství."

„Nechci ti ublížit a mám strach, že se to kvůli té minulosti stane, Annie,“ připustil poněkud nesvůj.

Změnila jsem polohu, tak že jsem měla přes něj přehozené nohy, objímal mě, jak jen to šlo. Zvedla jsem pohled a zadívala se do jeho modrého pohledu. Tvářil se neuvěřitelně vážně, pozorně zkoumal mou tvář stejně jako já tu jeho. Možná jsem se bála, že se na mě teď bude koukat nějak jinak a to bych nezvládla. Ale nic takového se nedělo. V jeho pohledu jsem neviděla nic, co by mě mělo odehnat.

Jeho slova byla pronesená tak vážně. Opatrně zvedl jednu ruku a pohladil mě po tváři. Přivřela jsem oči a pak se znovu podívala do těch jeho. V jeho pohledu bylo tolik citů, až jsem se v tom ztrácela. Přesně tohle jsem se vždy bála a zároveň to chtěla poznat okusit, jaké to je.

Celý život jsem si odpírala vše, co jsem chtěla i teď když jsem byla svobodná. Pořád jsem žila v tom strachu, jako když jsem byla malá a každý den s Derekem jsem si to uvědomovala víc a docházelo mi, i jak je to špatně.

Jsem malá ustrašená holka. Někde uvnitř mě je malá holčička schovaná v koutě, tak aby ji nikdo neviděl, aby jí nikdo nemohl ublížit. Svírá u hrudi svého plyšového medvídka a přeje si, aby vše zlé odešlo. Tiskne oči k sobě a věří, že tak bude pro všechny neviditelná, jako ona nevidí je.  Uvnitř mě zůstalo moje dětské já, které přišlo na to, že něco není v pořádku, dítě zbavené nadějí.

A ta malá holčička se bojí otevřít oči a podívat se okolo sebe. Bojí se další bolesti a zklamání ze života, který nezačala ani pořádně žít. Věděla jsem to, nepopírala jsem to, ale taky jsem s tím nikdy nedokázala nic dělat.

Jenže teď. Teď bylo všechno jinak.

Potřebovala jsem a potřebuju svého prince na bílém koni, který mě před tím vším ochrání. I když jsem si to nechtěla přiznat. Někoho kdo tu pro mě bude. A to všechno mi ukázal Derek. On dokázal, abych zapomněla a pokusila se ty oči otevřít i když jen na malé škvírky, stejně to byl pokrok.

Zavrtěla jsem se a změnila polohu, tak že jsem klečela na sedačce a upřeně se mu dívala do očí. Držela jsem jeho obličej v dlaních.

„Neubliž mi,“ zapřísahala jsem ho tiše. Naklonila jsem se k němu blíž, dřív než stačil promluvit a naléhavě jsem ho políbila.

Bylo na čase riskovat. V tuhle chvíli, když už toho věděl tolik. Byla tu moje šance to zkusit a zároveň mu nějak vrátit to vše co pro mě dělal a možná to ani netušil.

Nevěděla jsem ovšem jak mu to přímo říct.

Pustila jsem jeho obličej a sunula ruce po jeho krku na ramena a zpět k zapínání jeho košile. Pomalu jsem rozepínala jeden knoflíček za druhým a dodávala si tak odvahu. Usměvavě jsem se od něj odtáhla, když mi na jeho košili nezbývala už žádná práce.

Pozorně mě pozoroval, jeho temně modré oči byly ostražité. Upřeně jsem mu vracela pohled a culila se na něj.  Rozevřenými dlaněmi jsem přejela nahoru po jeho břiše k hrudníku a podsunula své ruce pod jeho košili, aby se mi líp sundala. Nadzvedl se z opěrky, aby mi ulehčil práci a nepřestával se mi vpíjet do očí a já se usmívat.

Nechtěla jsem opět uskočit, ne teď jsem byla připravená udělat ten krok přes práh jeho dveří a nechat ho u mě, nahlédnout a poznat mě, se vším co ke mně patřilo.

Tak jako tu byl on pro mě poslední dva měsíce a popostrkával moje malé krůčky, jsem tu teď byla já připravená se nechat vést.

Jeden jeho koutek úst se vyhoupl v nebezpečném úsměvu, který se mi neuvěřitelně líbil. Popadl mé tváře a přitáhl si mě k sobě a vpil se svými rty do mých v náruživém polibku.

Přetočila jsem se na záda a zašátrala rukama okolo sebe. Nenahmatala jsem ovšem nic krom zmuchlané přikrývky. Otevřela jsem oči, v pokoji už byla tma.

Znepokojeně jsem se zavrtěla a posadila na posteli. Pohledem jsem prozkoumala pokoj, ale byl prázdný. No princezna rozhodně nejsem a ani v žádném románu.

Přetočila jsem se a rukou zašátrala na podlaze u postele, kde jsem nahmatala tu košili. Natáhla jsem si ji přes hlavu.

Necítila jsem se ale nějak nepříjemně, naopak jsem na sebe byla pyšná. Vylezla jsem z postele a jako první zamířila do koupelny.

Bosýma nohama jsem ťapala po podlaze z dřeva rovnou do obýváku. Slyšela jsem hlasy, televize. Pozice na sedačce u televize, pravděpodobně jsem měla hlasitější chůzi, než jsem zamýšlela. Otočil se na mě. Oblečený ve svých domácích věcech.

„Ahoj,“ pozdravila jsem tiše.

„Ahoj,“ odpověděl mi stejně. Usmíval se a to i mě donutilo se zaculit. O dost pevnějším krokem jsem došla k němu. Popadl mě za zápěstí a stáhnul k sobě na klín. Nechala jsem se, byla jsem vláčná jak hadrová panenka, ta by možná kladla větší odpor.

„Proč nespíš?“ zajímal se.

„A proč ty?“ oplatila jsem mu otázkou a šibalsky se zaculila. Pokrčil rameny a tak jsem se ušklíbla. Zahleděla jsem se na jeho otevřený notebook na stole a rovnou na hodiny bylo šest ráno.

„Je moc brzy,“ postěžovala jsem si nespokojeně a zavrtala obličej do jeho ramene. Hladil mě po zádech.

„Jdi si ještě lehnout,“ radil mi, ale já protestně vrtěla hlavou s ramenem opřeným o jeho rameno.

„V osm jdu do školy a tenhle týden se moc nepotkáme,“ připomněla jsem mu nespokojeně. „Chci tu být s tebou,“ dodala jsem ještě. Pusa na temeno hlavy. Opřel se o opěradlo a mě si na klíně sbalil do zvláštního klubíčka.

Mlčeli jsme a jen tak poseděli. Nevadilo mi to, napůl jsem podřimovala, hladil mě po zádech. Bylo to příjemné ráno a úplně rozdílné od všech předchozích tady s ním. Až po hodině jsem se zmátožila a byla schopná něco dělat, třeba i snídani, obléknout se a do tašky si sbalit všechny věci co sem tu u něj měla.

Derek trval na tom, že mě do školy odveze, jako hlavní důvod proč to tak bude, měl můj batoh s věcmi. Pro mě to znamenalo pohodlnější cestování a také delší čas s ním. Protestovala jsem jen symbolicky.

„Napíšu ti,“ loučil se u auta.

„Pokusím se i odpovědět,“ rošťácky jsem se na něj culila.

„To bych ti radil!“ pokoušel se znít výhružně, ale s tím pitomým úsměvem, který jsem měla i já, mu to nikdo nemohl brát vážně.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová naděje - 15. kapitola: