OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nová naděje - 1. kapitola

22.06.2014 (15:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1469×

1. kapitola

Přitáhla jsem si popruh batohu k rameni a dál kličkovala mezi ostatními studenty New York University. Pravděpodobně bych nezasvěceným připadala jako někdo, kdo tu je poprvé a pokouší se probojovat přes začátky a dostat se do rytmu školy. Ve skutečnosti jsem sem chodila druhým rokem a můj postoj a kličkováni mezi ostatními byl pro mě naprosto typický.

Držela jsem se na konci skupinky a prošla s nimi až ven. Nenávidím přechod z teplé vyhřáté budovy ven do zimy, která teď v lednu ulicím New Yorku vládla. Zachumlala jsem se víc do své bundy a nespokojeně zabrblala nad pomalým tempem lidí přede mnou. Nevšímali si toho a pokračovali v loudání a debatě dál. Pomalá chůze byla můj nepřítel, a ke všemu když lidi nemají ani smyslu plné konverzaci, která by zabavila nudící se lidi za nimi, které brzdí. Nevydržela jsem to, nasadila svoje rychlejší tempo a obešla je.

Zafoukal vítr, urovnala jsem si čepici a zabočila do vedlejší ulice rovnou na stanici metra.

Seběhla jsem rychle schody, aby mi neujela souprava. Jindy jsem běhat nemusela, kdyby ti loudové kopli do vrtule, nemusela bych ani dnes. Stihla jsem to jen tak tak, spokojeně jsem se držela jedné z opěrných tyčí a koukala se z okna, kde jsem stejně krom zrcadlového odrazu nic neviděla.

Dvě stanice metra, pak dva bloky pěšky a dostanu se do firmy Walker Enterprise Holding, kde při studiu pracuju jako pomocná síla pro vše.

Přivedl mě tam můj bratr. Po ukončení vysoké školy měl štěstí a získal tam místo. Skoro celé jeho studium trvalo, než se vypracoval na pozici, kde byl dnes. Jedna z osob, kterou byste měli rozhodně znát. Dohlížející na dění ve všech úsecích a předával veškeré informace majiteli a nejvyššímu šéfovi, který si hrál na toho nejdůležitějšího.

Vyšla jsem ze své výstupní stanice metra a razila si cestu přes ty dva povinné bloky, abych se dostala na místo. Už jsem se naučila po městě pohybovat tak, jako bych tu vyrostla. První dva měsíce jsem se dokázala ztratit v jedné ulici dvakrát. New York byl prostě moc rozdílné město od ostatních, nepocházela jsem z žádného malinkého městečka, ale s tímhle městem se to nemohlo rovnat. New York byl prostě New York, musel se v něm na začátku učit snad každý, krom místních rodilců.

Můj krok vpřed pro všechny mé známé, bylo přestěhovat se sem k bratrovi.

„Ahoj, Molly,“ pozdravila jsem recepční, telefonovala, tak se jen usmála a kývla v odpovědi. Pokračovala jsem dál halou až k jednomu z výtahů. Dojela jsem doi patra, kde byla spousta malých kukaní jako malé kanceláře. Nikdy jsem tu nezažila ticho, stále někdo mluvil, zvonil telefon nebo psal na klávesnici. Nepochopila jsem, jak někdo může pracovat a soustředit se na práci v takovém hluku okolo.

Prošla jsem celou tu obrovskou místnost, občas někoho pozdravila. Na druhém konci od výtahu byla jedna větší prosklená a hlavně uzavřená kancelář. Viděla jsem, jak osoba v ní pobíhá okolo stolu s papíry v ruce. Oblekové kalhoty v šedé barvě, tmavou košili a povolenou kravatu. Vypadal, že pospíchá.

„Ahoj, Casey, přišla tvoje nejmilovanější osoba,“ pozdravila jsem ho usměvavě při vstupu do kanceláře a pak za sebou opatrné zavřela skleněné dveře. Vždy jsem se bála, že je rozbiju trochu prudším a neopatrným pohybem.

„Už, Annie?“ zamumlal překvapeně a podíval se na levé zápěstí, kde měl nové hodinky. Dostal je ode mě k letošním vánocům. Do teď žádné nevlastnil a mně přišlo, že v jeho postavení by je měl mít. Navíc všude chodil pozdě, a tak se už nemohl vymlouvat na čas, protože na mobil je líný se podívat.

„Normální čas,“ prohodila jsem a prošla ke stolu.

„Sakra, nestíhám poradu,“ vyhrkl a popadl další věci. „Sestři, na stole mám několik desek s materiály. Vše okopírovat, narovnat do nových desek a kopie odnosit osobám na připraveném seznamu,“ sypal z rukávu mou práci. Popadl sako ze židle, vzal si jinou kupičku papírů a klidil se zase pryč. Dívala jsem se na jeho záda a musela se usmívat. Takový fofr měl často, ale jindy si stihnul postěžovat na šéfa. Dnes pospíchal velmi tiše.

Já a můj bratr jsme si rozhodně nebyli podobní, ne vzhledově. On měl pravé blond vlasy a velké modré oči, oválnější obličej, a když se culil, dělaly se mu ve tvářích ďolíčky, určitě s tím bodoval u holek, i když to nechtěl přiznat, úzké rty.

Já naopak měla vlasy o několik odstínu tmavší, světle hnědé až nazlatovělé, jak se říkalo. Malé, ne tak výrazné oči jako můj bratr, a barvu šedivou, obličej jsem měla úzký, žádné ďolíčky a spodní ret větší než horní.

Ani ve výrazech nebo nějakém z viditelných znaků jsme si nebyli ani trochu podobní, jako dva cizí lidé. Jediné, co nás trochu spojovalo, byla výška, já měřila hezkých sto sedmdesát centimetrů, na holku slušná výška, aby občas jsem měla problém najít kluka, což mě netrápilo, a Casey měl sto osmdesát osm. To a pak určité povahové rysy, to bylo jediné, co jsme my dva měli společného.

Ti, co nevěděli moje plné jméno, nemohli ani tušit, že jsme s Caseym nějak spříznění.

Položila jsem svůj batoh ke stolu a podívala se na tu práci, co mi tu nechal. Málokdy jsem dělala něco pro něj, většinou mě poslal o oddělení dál. Určitě měl dnes dost práce.

Ze stolu jsem vzala první desky a začala z nich vyndávat papíry. Na přesné kupičky, jak byly za sebou, tady opravdu nikdy nebylo zvykem strany dokumentu číslovat nebo používat jiné praktické dovednosti v dokumentaci. S prvním štosem jsem se vydala přes tu obrovskou kancelář ke kopírce.

Divila jsem se Kate, že ještě nežádala o soukromou kopírku u stolu při tom množství, co jako asistentka Caseyho stále tiskla a kopírovala. Nikdo si mě tu moc nevšímal, jen ti, a pouze občas, pro které jsem něco dělala, a pak tu byli Caseyho přátele, kteří mě znali i mimo firmu, ti se ke mně hlásili stále. Což bylo někdy milé.

Stoupla jsem si ke kopírce a pustila se do práce. Doufala jsem, že nikdo další ji akutně nepotřebuje, tohle bylo na delší chvíli. Byla jsem ráda, že má snadné ovládání, jediná věc, se kterou jsem si pořádně rozuměla, je můj notebook, další technologie jdou mimo mě, a nechtějí se moc bavit ani ty super dotykové telefony, většinou vše rovnou smažu nebo zablokuju, aniž bych chtěla. Raději ruce pryč.

Práce, nad kterou jsem nemusela přemýšlet, a vše vlastně udělala kopírka. Pokoušela jsem se něčím zabavit, zatímco se kopírovaly papíry. Dívala jsem všude okolo sebe, všimla si, jak některé obrazy jsou nakřivo. Jak Stefan pochoduje tam a zpět ve své kukani, když telefonoval, jak dělal, jako bych neexistovala. Kousek nad kopírkou víc nalevo malá puklinka, jak jsem se dokázala náhle zabavit. Všimla jsem si jí při druhém kole kopírování a zkoumala ji i během třetího kola. Pokoušela jsem se splynout s okolím, aby si mě nikdo nevšímal. Chtěla jsem se stát dalším květináčem na ozdobu.

Dokumenty jsem měla vyskládané na původních deskách, originály byly dávno opět vevnitř. Přešla jsem kancelář, hned vedle okna u zdi byla malá komoda, kde se schovávaly potřebné kancelářské potřeby, našla jsem šanony i folie. Tajné a soukromé zásoby Kate. Popisovačem jsem ještě nadepsala, co se vevnitř ukrývá a od koho to je, aby se to nemohlo jen tak ztratit. Vzala jsem do rukou první tři desky, patřily o patro výš, kam jsem okamžitě zamířila, vzala jsem to přes schody, rychlejší cesta v takové budově. Výtah byl věčně obsazen. Většina tu byla líná, a tak byly schody skoro soukromé.

Patro se lišilo od toho spodního, zde byla jedna velká chodba, na jejichž stranách byly vytvořeny velké propojené kanceláře, občas byla prosklená místnost pro schůze a jedna, kde byl vedoucí úseku. Tam uprostřed chodby byly prosklené dveře, které oddělovaly nižší pracovníky od manažerů ekonomického oddělení. Prošla jsem okolo malé kuchyňky s pultem rovnou ke stolu asistentky.

Seděla za stolem, zaujatě pozorovala monitor počítače a psala, spíš datlovala jako o život.

„Ahoj, nesu pokladky od Caseyho Foxe.“ Napřáhla jsem k ní jednu ruku s deskami. Chvíli se na to nedůvěřivě podívala, než v očích proběhlo pochopení, chňapla po tom.

„Díky,“ rychlá odpověď, než se zase vrátila k práci. V téhle firmě bylo lehké se jako nedůležitá osoba ztratit, aby si tě nikdo nevšímal. A já to dokázala parádně, polovina lidí, pro které jsem někdy něco udělala, si mě nepamatovala. Nevadilo mi to, naopak jsem to celkem přivítala.

Prošla jsem ještě další patro, rozdala další dokumentaci a zase se vrátila do bratrovy kanceláře pro zbývající náklad.

Jako poslední jsem si schovala šanony pro samotného ředitele firmy. V patře, kde měl kancelář, jsem byla asi jednou, když mi to tu Casey ukazoval hned na začátku, první den v práci. Znervózněla jsem, vadilo mi chodit do míst, kde jsem se nevyznala.

„Annie?“ zaslechla jsem za sebou známý hlas. Automaticky jsem přidala do kroku. Věděla jsem, že to je Stanley, jeden z manažerů. Hodně často si mě půjčoval na práci, nemohla jsem za to, že jeho asistentka byla prostě pitomá a neuměla zakládat papíry do šanonů, jak patří, aby v tom byl pořádek.

Už tři měsíce jsem přemlouvala, naštěstí úspěšně, Caseyho, abych k němu nemusela. Opravdu mě nebavilo donekonečna předělávat zbabranou práci po té blbce, to, že byla prsatá a celkem pěkná, mě nezajímalo, ani to, že její pracovní poměr byl jiného rázu, než měl být. Ale práci po ní opravdu dělat neustále nebudu. A to byl ještě Stanley starší, už celkem prošedivělé vlasy, a hlavně úlisný, ten typ člověka, co vám je odporný svým chováním, a cokoliv řekne, vás znechutí. Takový žaludek jsem neměla.

„Annie?!“ zvýšil decentně hlas. Sice to bylo neslušné, ale mě to nezajímalo, můžu dělat zamyšlenou a prostě jít.

Proklínala jsem neznámost prostředí, prostě jsem šla. Zahnula jsem za roh a vlítla do prvních dveří, které byly otevřené. Takové dveře znamenají povětšinou prázdnou a hlavně nepoužívanou kancelář.

Povětšinou.

„Potřebuješ něco?“ ozval se za mnou mužský, lehce hluboký hlas. Nadskočila jsem leknutím a prudce se otočila za hlasem. Překvapil mě roztěkanou a vyděsil. Úlekem mi poskočilo srdce.

Za velmi velkým a určitě i velmi drahým dřevěným stolem seděl muž. Okolo sebe lejstra a počítač. V ruce držel telefon, do kterého se také plně zaměstnaně koukal. Černé vlasy na krátko střižené, takže se nemusí česat a vypadá to ještě korektně. Úzký obličej, celkem velké oči, do kterých jsem neviděla při sklopeném pohledu. Na sobě měl oblek a lehce povolenou kravatu. Velké dlaně a štíhlé dlouhé prsty, se kterými ťukal na dotykový mobil. Seděl pohodlně, silně opřen zády, až byla židle lehce zakloněná, a jednu nohu měl kotníkem opřenou o stehno té druhé.

Kousla jsem se do rtu, nemusela jsem dlouho přemýšlet ani ho nikdy vidět naživo, abych si uměla dost dobře uvědomit, že tohle je Dereck Walker. I když jednou jsem ho viděla, to když nečekaně zazvonil u nás v bytě a nutně potřeboval něco probrat s Caseym, ale to už bylo víc jak rok. A já ho jen zahlédla při opouštění prostoru, aby měli klid.

„Saro?“ promluvil tiše a důrazně, konečně vzhlédl od telefonu. Upřel na mě velké modré oči. Jeho pohled byl tak intenzivní a překvapil mě. Instinktivně jsem udělala krok zpět a narazila do zdi. Přitáhla jsem si šanony k tělu jako štít a nejistě oplácela jeho pohled. „Co jsi zač?“ řekl prudce a plně autoritativně.

„Brigádnice,“ vyhrkla jsem rychle a div se nezakoktala. Přimhouřil oči a pečlivě si mě prohlédl. Všiml si šanonů přitisknutých k mému hrudníku jako ochranu, která by byla stejně neúčinná.

„A tady hledáš?“ zeptal se lehce a narovnal svou pozici na židli. Musela jsem nejdřív polknout ten knedlík v krku a podívat se jinam, abych mohla zformulovat myšlenky a promluvit jako normální vzdělaný člověk.

„Vlastně,“ nadechla jsem a pokračovala, „hledám vás. Mám tu nějaké podklady od pana Foxe.“ Podařilo se mi to, mluvila jsem klidným hlasem a dávalo to smysl a budilo dojem, že jsem duševně zdravá.

Udělala jsem nejistý krok jeho směrem a povolila ruce. Pomalým tempem jsem došla ke stolu a trochu zdráhavě tam položila ty dva šanony. Rychle po nich sáhnul a já odskočila od stolu.

Bože, už zase! - sténala jsem si nespokojeně v hlavě a zahanbeně jsem se na něj podívala a kousla do rtu. Ten nepříjemný pocit, který mě začal ovládat, když na mě promluvil, a já se roztřásla jen po jeho rychlém pohybu. Rychlé pohyby jsem obecně neměla ráda, a už vůbec od cizích mužů, se kterými jsem sama v jedné místnosti. Jen mě sjel pohledem a pak začal listovat v prvních deskách. Pokoušel se tvářit, jako bychom spolu vedli obchod, neutrální maska velkého hráče.

Podívala jsem se ke dveřím, zůstaly otevřené, a nikoho jsem na chodbě neviděla, volný vzduch. Vydala jsem se k rychlé cestě pryč.

„Děkuju,“ houknul na mě, než jsem ještě zcela opustila místnost a zavřela za sebou. Možná se teď naučí zavírat si, aby předešel dalším nečekaným vpádům.

Zdrhala jsem, jako by mi za patami hořelo. Tak rychle jsem nezdrhala ani před Stanleym. Vlítla jsem do prvních dveří s nakreslenou panenkou a opřela se o ně. Zhluboka jsem dýchala.

Cítila jsem ten třes v těle. Už tak dlouho se nic nedělo a poslední dva měsíce se to vše zase začalo vracet v plném rozsahu. Opět jsem začala uskakovat před rychlými pohyby, klepala se a pokoušela být se neviditelná. O nočních můrách ani nemluvím.

Dařilo se mi to tajit před Caseym, nechtěla jsem, aby si dělal starosti. Na nic se neptal a neobdarovával mě smutnými pohledy, to bylo dobré znamení pro mě.

Trvalo mi to jen pár minut, než jsem našla zase stabilitu na nohou a mohla vyjít mezi ostatní ven. Pořádně jsem si mohla oddechnout až ve chvíli, kdy jsem bezpečně seděla zavřená v kanceláři. A než jsem mohla být naprosto klidná tak, aby si ničeho nevšiml, se vrátil Casey.

„Annie, v pořádku?“ zeptal se okamžitě a byl u mě. Veškeré utajování bylo zbytečné. Právě jsem se mu vydala na zlatém podnosu.

„Jo, nic zvláštního,“ mávla jsem nad tím rukou a pustila ho na židli. Chtěla jsem to rychle přejít. On mi ovšem nechtěl pomoc.

„Určitě?“ ověřoval si starostlivě. Neměl tohle rád, ale také věděl, že s tím prostě už nic neudělá, nikdo s tím nemohl nic dělat. Bylo to tak hluboko ve mně zakořeněné. Všichni, i on, doufali, jak moc se to zlepší tím, že opustím město, kde jsem vyrůstala, a odstěhuju se přes půlku východního pobřeží. I proto byl tak nadšený z mého nápadu studovat zde v New Yorku místo v Durhamu.

Sám mi nabídl, abych bydlela u něj. Přestože jsem mohla bydlet u Marie, které bych určitě nevadila, a měla bych skoro maminkovský dohled.

Neodpověděla jsem mu, nechtěla jsem o tom mluvit, stejně by to bylo k ničemu jako posledních osm let. Uklidila jsem už nepotřebné věci. Potřebovala jsem zaměstnat ruce.

„Všechno zařízeno,“ informovala jsem dutě.

„Jo? Tak to můžeme domů.“ Začal si balit věci. „Zajedeme si do jedné restaurace na jídlo. Chci to tam vyzkoušet, za tři dny tam budu brát návštěvu z Evropy.“

„Takže stejně práce,“ zasmála jsem se mu. A byla ráda, jak se atmosféra v kanceláři uvolnila, stejně tak jako i já.

„Kterou si oba užijeme. Platím,“ zazubil se na mě, tak jak to uměl jen on. Odmala byl on tou osobou, která mě dokázala odreagovat a zbavit mě mého divného chování, nevěděl to, anebo o tom aspoň nemluvil.

„Aby ne, když mě zveš,“ vyplázla jsem na oplátku jazyk. Vzal si veškeré své věci včetně batohu. Natáhl ke mně ruku v němém pobídnutí, vydala jsem se za ním ke dveřím. Objal mě rukou okolo ramen a vedl mě pryč.

„Kate, my jdeme,“ oznámil jen. Procházeli jsme okolo těch mini kanceláří, co se mi prostě nikdy nelíbily a vždy jsem se na ně musela koukat až k výtahu. Nikdo se na nás nepodíval a já za to byla vděčná, snad nikdy si Casey ke mně nedovolil takovou důvěrnost na veřejnosti jako teď. Udělal to jen pro ten můj bezradný a ustrašený výraz v kanceláři. Projevovala se jeho potřeba ochraňovat se a starat, jak tomu říkala Marie.

„Opravdu jsem v pořádku,“ domlouvala jsem mu neklidně. Přesto mě nepustil a rukou mi mnul rameno. Bylo to příjemné, a on sám věděl, proč to dělá, přesto jsem nechtěla vzbuzovat pozornost ostatních na nás dva.

„Annie, nelži pořád,“ povzdechnul si. Protočila jsem oči. Ani pořádně nevěděl, kdy přesně lžu a kdy ne. Byla jsem mistryní v předstírání dobré i šťastné nálady, jediné, co na mně mohl poznat, byla moje panika a strach, ty jsem ovládnout prostě nedokázala.

„Pořídím ti nos Pinocchia,“ zasmál se ďábelsky nad svým nápadem.

„To ne, už takhle mám křivý,“ odporovala sem.

„Tak by byl rovnej, konečně,“ nedal se jen tak. Zamračila jsem se na něj ve chvíli, kdy výtah cinknul, a dveře se otevřely. Vedl mě přes velkou vstupní halu, mávnutím jsme se rozloučili s Molly.

Rozhlédla jsem se na parkovišti a zahledla nově známou osobu, pan Walker. Pokoušela jsem se v tu chvíli ještě víc vykroutit bratrovi, a konečně se mi to povedlo. Nevšimla jsem si, zda nás viděl nebo ne, a popravdě se o to ani nezajímala. Přesto jsem nechtěla, aby nás zahlédl zrovna  takhle. Nerada jsem byla na veřejnosti k někomu blízko. A o tom, že patřím zrovna ke Caseymu, vědět nemusel, co kdyby ho zajímalo moje divné chování? Pevně jsem doufala, že má zajímavější věci na práci, než nějaké vyptávání mého bratra na tu holku, co mu vlítla do kanceláře.

Je tu moje nová povídka. Slibuji, že u této se to nebude tak táhnout a kapitola bude přidávaná pravidelně.

Vaše anamor8

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová naděje - 1. kapitola: