OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nighttime Birds - Část první

23.06.2014 (11:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 646×

Foukal silný vítr. Obloha byla zakryta těžkými tmavými mraky. Pršelo. Měl jsem na hlavě nasazenou kapuci od své bundy a ruce jsem měl hluboko v kapsách. Jako vždy jsem našel v kapsách nějaké to překvapení. V jedné jsem našel zmačkaný lístek do kina a v té druhé obal od žvýkačky.

Když jsem procházel pod pouliční lampou, vytáhl jsem lístek z kina a podíval jsem se na něj. Byl starý už skoro dva měsíce. Sál 4, sedadlo 10 a vedle mě holka s nejsladším úsměvem na světě. Jaký že to byl film? Jo, Pompeje, to si tak ještě pamatuji… Ale moc jsem z toho filmu neměl, i když jsem ho chtěl vidět.

Zase jsem vrátil lístek zpátky do kapsy a čvachtavým krokem jsem se vydal skrze kaluže dopředu.

Místo setkání bylo určeno na Village Street, dům číslo třináct. Jak příhodné pro společnost, ve které jsem se měl nacházet. Nikdy jsme neměli štěstí, takže třináctka bylo jen další obyčejné číslo.

Dům bylo vidět už z dálky. Jediný tmavý objekt mezi světly, které vycházely z oken. Přeběhl jsem trávník, zastavil se u dveří a zaklepal jsem. Chvíli jsem musel čekat, cítil jsem okolní chlad o to víc, když jsem nebyl v pohybu.

Dveře se otevřely a stál v nich muž o půl hlavy vyšší než já. Byl holohlavý, ale měl hustý knír, na levé tváři měl vytetovanou sekeru.

„Už tě čekáme,“ řekl.

„To je fajn, v tom případě už mám na stole kafe,“ odvětil jsem na to a chtěl jsem projít dovnitř.

Ten chlápek s potetovanou tváří mi zastoupil cestu, založil si ruce na prsou, aby se mu pořádně vyrýsovaly svaly a šel z něj strach.

„Nejdřív se prokaž.“

„To je pěkně trapný, určitě mě znáš.“

„Tvoje znamení!“ zahřměl jeho hlas.

„Mám hádat? Tigris?“ zkusil jsem. Určitě to byl Tigris. Vypadal přesně tak a choval se přímo ukázkově. Vyhrnul jsem si rukáv na pravé ruce a ukázal jsem svoje tetování, abych ho uklidnil.

„Serpen,“ řekl s úšklebkem, když se podíval. „Ostrý jazyk, ale skutek utek.“

„To necháme na jiných, OK?“ poplácal jsem ho po rameni a prošel jsem dovnitř.

Chodba byla plná cigaretového kouře a matného světla. Slyšel jsem hlasy ostatních, kteří už přišli. Mužské i ženské. Dohadovali se o něčem. Typický, když se nás sejde hodně pohromadě, je z toho mela.

Vešel jsem do místnosti k nim, ale hovor přesto neutichl. Asi jsem nebyl tak moc očekáváný. Sundal jsem si promočenou bundu a přehodil ji přes židli.

Mezitím k nám přišel i Tigris. Postavil se do čela stolu a pěstí do něj udeřil. Všichni jsme se lekli a otočili svou pozornost k němu.

„Konečně ztichněte,“ řekl a přejel nás všechny pohledem.

„Proč jsi nás sem zavolal?“ zeptal se jeden z mužů.

„Mám stejnou otázku. Nikdy jsme neměli stejný záměr. Každý chceme něco jiného,“ ozval se další, který měl zahalenou tvář. Byl tady ze všech nejmohutnější, vypadal jako Ursus.

„Vážně ne, Clive?“ oslovil ho Tigris jménem. „A co Nebeská perla?“

Mezi námi to jen zašumělo, i já jsem se začal dívat po ostatních. Nebeská perla byla cestou ke svobodě, cestou k životu. Cestou k tomu, abychom zase byli lidé. Ano, to byl náš společný cíl. Jediná věc, po které jsme všichni toužili stejně.

„Ty víš, kde je, Wayne?“ zeptal se ten, který položil první otázku. Dalo se jen těžko rozpoznat, co by mohl být zač, neviděl jsem mu moc do tváře a jeho postava nic moc neříkala.

„Ano,“ odpověděl.

Všichni znovu začali mluvit. Bylo to stejně rychlé, jako když učitel na chvíli odešel z hodiny a žáci se začali bavit.

„Ticho!“ Wayne si znovu zjednal klid. „Perla byla v držení královny. Ale nyní už ne. Má ji v držení její dcera, nová královna. Ona ještě nic neví, neví, kdo je. A vůbec netuší, co má v rukou. Nám stačí jediné – jeden z nás ji musí najít a Nebeskou perlu jí ukrást.“

V tu chvíli jsme se rozdělili na dva tábory. Jedna skupina by nejraději zalezla pod stůl a dělala, že se jí to netýká. A ta druhá by se hlásila o tu čest tak usilovně, až by Waynovi možná někdo z nich vypíchl oko.

Já jsem se jen opřel o opěradlo židle a čekal jsem, až to skončí. Nepatřil jsem ani k jedné z těch skupin, chtěl jsem už vypadnout z toho smradu a ne zrovna příjemné společnosti. Nebeská perla mě zajímala, ale nedělal jsem kvůli ní takové divadlo. Kolik generací už žijeme takhle a vyhovuje nám to? Dobře, tak nám to zrovna moc nevyhovuje, ale zvykli jsme si.

„Jeden z nás to udělá pro všechny,“ řekl Wayne. „Ty.“

Podíval se na mě a já jsem ztuhl. Udělal jsem ze sebe dokonalou sochu.

„Je to Serpen!“ řekla jedna z mála žen, která seděla u stolu. Naše pohledy se střetly. Její oči byly jako slunce. Na odhalených pažích jsem zahlédl její tetování.

„Accipiter? To není o nic lepší,“ konstatoval jsem. „Máme asi tak stejnou pověst.“

„Dost. Bude to on. Tak jsem rozhodl. Nezapomínejte, že jsou to moje informace a nemusel jsem se o ně s vámi dělit, stejně jako o perlu.“

„Tobě věříme, ale co náš přítel? Nevypadá, že by měl hodně zkušeností, je tu z nás nejmladší,“ řekl Clive.

„Snáz se dostane k té holce,“ odpověděl na to Wayne.

Vytáhl na stůl fotku, na které byla dívka odhadem mezi sedmnácti až devatenácti lety. Kulatý obličej, rovné hnědé vlasy a zelené oči. Nic výjimečného, podobný popis by seděl na každou třetí v nejbližším okolí. Vypadala vcelku obyčejně, nic zvláštního jsem na ní neviděl.

„Takže ji mám najít a vzít jí tu perlu?“ ujišťoval jsem se, že jsem pochopil úkol.

„Nejen to. Přivedeš nám ji sem,“ řekl Wayne.

„Dobré ráno! Právě nám odbíjí sedmá hodina ranní a spousta lidí vstává do školy nebo do práce. Nikomu se nechce z postele, tak si to vstávání trochu zpříjemníme songem Rather be. Příjemné vstávání a poslouchejte rádio Jack na stanici 96.3 FM!“

Příjemné vstávání? Jako kdyby někdy bylo příjemné. Vlastně bylo, když zrovna v rádiu neříkali, že je sedm hodin ráno. Tak v deset už docela vstávat šlo. Moderátor v rádiu ale asi věděl, která písnička přinutí lidi vstát z postele, takže jsem byla na nohou docela brzy.

Chytlavý text písně jsem si zpívala během oblékání a i v koupelně (verzi s kartáčkem v puse byste nechtěli slyšet). Zpívala jsem si i cestou do svého království na střeše. Nebylo to jenom moje království, každý z mých sourozenců tu měl něco.

Já jsem tu měla klece se svými ptačími přáteli. Prostor byl navržen tak, aby byli v teple našeho domu, ale když to počasí dovolovalo, mohla jsem je pustit do venkovní klece, aby byli na čerstvém vzduchu.

Nejprve jsem ve všech klecích vyměnila vodu a pak jsem začala sypat zrní. Dnes jsem ho svým miláčkům zpestřila o nakrájené jablko.

„No tak, Jarede, nech Shanona na pokoji, je to přeci tvůj bráška, vyrůstali jste ve stejné budce!“ Opět jsem se zlobila nad dvojicí andulek, které na sebe útočily. Nepřestaly, ani když jsem jim zavěsila plné krmítko do klece. „A jdete od sebe,“ rozhodla jsem. Sáhla jsem do klece a vytáhla Jareda ven a dala ho do prázdné klece. „Jdeš na samotku.“

Měla jsem zrovna jednu klec volnou, protože moje oblíbená neoféma Alison před nedávnem zemřela. Byla úplně první papoušek, kterého mi koupili moji adoptivní rodiče.

Nakrmila jsem ještě zbytek svého ptačího zvěřince, Kris a Roba - rodiče těch dvou andulčích brášků, Charlotte a Marca - pár korel, Hayley, červenou kanáří slečnu a pár agapornisů škraboškových, kterým jsem říkala lupiči, ale jejich původní jména byla Andy a Mary.

Nyní byl čas na mě. Sešla jsem dolů, kde už seděla u stolu celá moje rodina. Jediná rodina, kterou jsem měla, ačkoli to nebyla má vlastní rodina. Nevěděla jsem toho moc o své minulosti.

Před osmnácti lety mě našli před domem jedné rodiny. Původně si všichni mysleli, že patřím k nim, ale v tom domě bydlel jen manželský pár, který už měl tři dospělé děti. S jistotou řekli, že nejsem jejich, protože ta paní už nemohla mít děti.

A tak jsem skončila v sirotčinci. Nic se o mně nevědělo, v nemocnicích o mně nebyly záznamy, matka mě zřejmě porodila někde v ústraní, aby o mně nikdo nevěděl. Teorie o mých rodičích byly různé, od nezodpovědných středoškolských studentů až po pochybné existence v zapadlých částech města.

Našli mě zabalenou v obyčejné dece, na které bylo vyšité jediné písmeno: J. Podle toho mi v sirotčinci dali mé jméno, začínající na toto písmeno: Jordana. Kromě té deky jsem u sebe měla také kovový náramek, byla na něm růže, v jejímž středu byla malá bílá perla. To bylo jediné dědictví, které mi po mých pokrevních příbuzných zbylo.

Byla jsem sice malé dítě, které ještě nic neumělo, a bylo úplně odkázané na pomoc druhých, dokonalý adept k adopci, ale nikdo o mě neměl zájem. Mohla za to ta moje pochybná minulost, možní rodiče se báli toho, co by ze mě mohlo vyrůst, ačkoli jsem byla zdravá. Ale štěstí se na mě později usmálo.

Od svých pěti let jsem vyrůstala s novou rodinou, s Brianem a Teresou Meltonovými. Byla jsem jejich první adoptivní dítě. Později se ke mně připojili ještě Carolyn, Aaron a Jeremy. Teresa sice nemohla mít děti, ale rozhodla se spolu s Brianem, že dají veškerou svou lásku dětem, které rodiče nemají. Přišlo mi docela kruté od života, že takoví skvělí rodiče, jako oni dva, nemůžou mít vlastní děti. Na druhou stranu jsem byla moc ráda, že jsem je měla, a snažila jsem se jim být dobrou dcerou.

„Dobré ráno,“ popřála jsem všem a sedla jsem si na své místo u stolu.

Ozvalo se několik pozdravů, z nichž nejhlasitější byl od mého fotbalového brášky Jeremyho.

„Jordie, dneska odpoledne musíš přijít, hrajeme ten důležitý zápas,“ řekl mi důležitě Jeremy.

„Mluvíš o tom už asi dva týdny dopředu,“ připomněl mu Aaron a obracel oči k nebi. „Kdyby na to zapomněla, musela by být hluchá, nebo by se musela vyhýbat tvojí přítomnosti.“

Aaron nebyl moc sportovní nadšenec. Zajímal se spíš o vědu a techniku – dvě věci, které mi (až na chemii) nic moc neříkaly. Bylo fajn mít brášku, který tomu rozumí a případně mě zachrání od špatných výsledků.

„Já přijdu určitě,“ ujistila Jeremyho Carolyn.

„Ale ne kvůli mně. Kvůli Bartovi.“

„Ale půjdu. To je snad hlavní, ne?“

„Já také přijdu,“ řekla jsem Jeremymu. „V kolik to začíná?“

Přijel jsem do Maryville asi kolem poledne. Projížděl jsem ulicemi, ale i to mi stačilo k tomu, abych věděl, že se mi tu nebude líbit. Příliš mnoho hezkých věcí pohromadě, vzorné město, nebyl tu snad jediný špatný kout, kam by se bytost jako já mohla schovat.

Ale ani pro ně to nebylo typické prostředí. Slyšel jsem to tom, že žily více na severu, kde jsou období s delším trváním nocí - mohly přece létat jen v noci. Ptačí ženy. Noční ptáci. Říkalo se jim různě. Žily na jednom místě, které zůstávalo všem skryto, ale za určité období se vracely na jedno místo, do svého rodiště. Proč tomu tak je, věděly jen ony.

V tu dobu byly nejzranitelnější a my, jejich příbuzní, jejich poddaní, je můžeme najít a... Obvyklý scénář je takový, že to někdo nepřežije. Přitom by bylo mnohem lepší, kdybychom žili v harmonii.

Ale i já jsem měl proti těm stvořením výhrady. Zabily mi otce, a to jsem jim nikdy neodpustil. Určitě na to měly svůj důvod, stejně jako já mám ten svůj, když teď hledám tu dívku a s ní i Nebeskou perlu. Ale kdo by uvažoval takhle nestranně, když jde o jeho rodinu?

S fotkou jsem získal i další informace. Prý se jmenovala Jordana Meltonová. Dalo se čekat, že se bude jmenovat Jordana, Jane, Jasmine, Juliette nebo nějak podobně. Byla desátou dcerou ze třetí generace. Vždycky dostávaly jména v abecedním pořádku. Její matka se tuším jmenovala Ivey.

Dál jsem o ní věděl, že chodí na střední, znal jsem její přesnou adresu. Zbytek byl na mně. Musel jsem vysledovat, co dělá celý den a kdy budu mít vhodnou příležitost se k ní přiblížit.

Moje první kroky mířily k její škole. Bylo jasné, až tam bych ji mohl s největší pravděpodobností najít, pokud není záškolačka, ale na to se mi vůbec nezdála.

Neviděl jsem na ní nic zvláštního. Byla celkem obyčejná, ve škole tak normálně oblíbená, přirozeně inteligentní. Zdálo se, že snad žije život podle tabulek, aby odpovídala všem normám.

Měla tři sourozence, zřejmě nevlastní. Netušil jsem, jestli vyrůstala u svého biologického otce a jeho ženy. Tyhle ptačí ženy byly přelétavé i ve svém soukromém životě. A jejich mateřská stránka se ukázala až poté, co jejich dcery dospěly. Byly to dost krkavčí matky, a tím nechci nijak urážet Corvy. Měly už takový život, nemohly se o své děti starat pořád, většinu času na sobě měly peří a létaly kdesi v oblacích.

Ano, a my si stěžujeme, když se občas nekontrolovatelně změníme na zvířata. Jsme na tom mnohem líp než ony. A stejně jim chceme ukrást věc, která udržuje všechno v rovnováze.

Proč jsem do toho šel, sakra? Měl jsem si v klidu zůstat ve svém bytě v Portlandu, večer chodit pracovat do baru a přes den spát nebo hrát hry na playstationu. Měl jsem tak super život! Jenže si jednou splním svou povinnost, a už je to tady, dostanu nejdůležitější úkol ze všech. Tak končí klidný život.

Dobře, tak kecám. Nikdy jsem neměl dokonalý život. Do třinácti jsem vyrůstal s otcem. Pak zemřel a já jsem zůstal sám. Matku jsem nikdy nepoznal. Nevěděl jsem o ní nic. Ani jméno, ani jak vypadala, ani jak se s otcem poznali. Nemluvil o ní, a já se ptal opravdu často. Nedokázal jsem z otce dostat ani slovo, mlčel jako hrob. A pak už mi po mých rodičích vlastně zůstal jen ten jeho hrob. A tajemství, které mi neřekl.

Takže jsem vyrůstal u tety, která mi nikdy plně nenahradila rodičovskou lásku, kterou jsem potřeboval. Měl jsem ji rád, ale moc jsme se neznali a nijak jsme nedokázali překonat tu bariéru mezi námi. Když bylo třeba, na všem jsme se domluvili, o všechno se postarala a já jsem se jí snažil nedělat problémy. Bohužel jsem se jen snažil.

V osmnácti jsem odešel a od té doby jsem se s ní nesetkal. Teď mě tak docela napadá, že mi chybí. Možná jsem jí někdy měl říct, že jsem jí měl vážně rád, a poděkovat jí za to, co pro mě udělala.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nighttime Birds - Část první: