OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nighttime Birds - Část druhá

28.06.2014 (12:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 595×

Cesta domů mi příjemně ubíhala, nad hlavou jsem měla květnové slunce, v korunách stromů si zpívali ptáci a v zahradách domů voněly rozkvetlé květiny. Obrázek jako z pohádky.

Vůbec mě netrápily moje známky ve škole, a že bych si měla trochu vylepšit průměr z matematiky a fyziky, bylo tak krásně, že člověk zapomínal na všechny starosti.

Byla jsem asi tři ulice od domu, když jsem si všimla, že za mnou někdo jde. Ohlédla jsem se a spatřila ženu v přiléhavém tmavém kostýmu. Měla nasazené sluneční brýle a vlasy stažené do culíku.

Všimla jsem si jí už před školou, zdálo se, že na někoho čekala. Teď však šla sama. A určitě nešla někam na vycházku, tipovala bych, že spíš pojede autem, když měla na nohou lodičky, které se mi nezdály jako vhodná obuv na delší vycházku.

Zdálo se mi to podezřelé, vypadalo to, že mě sleduje. Přidala jsem trochu do kroku. Celý zbytek cesty domů jsem šla v poněkud rychlejším tempu. Oddechla jsem si, až když jsem za sebou zavřela domovní dveře.

Rekordní čas? Byla jsem doma za dvacet minut místo obvyklé půl hodiny.

Ještě jsem vyhlédla z okna, abych se podívala, jestli ta žena šla pořád za mnou, nebo jestli jsem se jen zbytečně bála.

Odhrnula jsem záclonu a vyhlédla ven. Ta žena stála před naším domem a prohlížela si ho. Rychle jsem se schovala, aby si mě nevšimla.

Co byla zač? Co po mně chtěla, proč mě sledovala? Netušila jsem, jaký mohla mít důvod. Do ničeho jsem se nezapletla, za to bych dala ruku do ohně. Tak proč?

Znovu jsem vykoukla z okna. Žena se vracela, odkud přišla. Teď už věděla, kde bydlím. To nebylo vůbec chytré, že jsem ji dovedla sem.

„Ty jsi tak hloupá, Jordano!“ řekla jsem nahlas sama sobě.

„Proč?“ ozval se vedle mě dívčí hlas.

„Carolyn! Nemůžeš mi alespoň nějak naznačit, že jsi v místnosti? Víš, jak jsem se lekla?“

„Jestli ses lekla, znamená to, že nemáš čisté svědomí.“

„Já nemám čisté svědomí? Pojď sem.“

Rychle přiběhla k oknu. Ukázala jsem jí přes záclonu postavu ženy, které odcházela od našeho domu.

„Sledovala mě od školy až sem,“ prozradila jsem jí šeptem.

„Proč?“

„To bych také ráda věděla. Obávám se, že mi to asi neřekne.“

Žena se nám ztratila z dohledu. Snažila jsem se natahovat krk, abych na ni ještě viděla, ale už byla moc daleko.

„Určitě tě sledovala?“ ptala se mě sestra.

„Určitě. Šla až sem a teď se otočila a vrací se směrem, kterým jsem ji sem dovedla. Sledovala mě.“

„Řekneme to rodičům?“

„Já nevím,“ řekla jsem popravdě.

Terese a Brianovi jsem věřila, věděla jsem, že se jim můžu s čímkoli svěřit. Jenomže, co když jsem si jen něco namlouvala a zbytečně bych jim přidělávala starosti?

„Carolyn, nic jim neřekneme, ano? Kdybych ji uviděla znova, kdyby mě opět sledovala, řekneme jim to, ale teď ne. Slib mi, že jim nic neřekneš.“

„Slibuji,“ řekla okamžitě. Stejně jsem ale viděla, že se bojí stejně jako já.

...

Seděl jsem v autě, stál jsem před domem té dívky. Celodenní sledování mě docela unavilo. Měla tak nudný život! Žádná akce, všechno hezky správné, žádné hádky, neshody, žárliví milenci – nic.

Ale nebyl jsem jediný, koho zajímala. Osmnácté narozeniny Jordany Meltonové se kvapem blížily. To zajímalo i její biologickou matku, i ona ji sledovala, ale nedělala to zrovna vhodným způsobem. Byl jsem mnohem vychytralejší, pokud jsem mohl soudit.

Vybalil jsem krabičku s jídlem z čínské restaurace a hůlky. Těšil jsem se, až si dám po dlouhé době nějaké pořádné jídlo.

Nestačil jsem sníst ani jediné sousto, když se celým autem začal rozléhat zvuk elektrických kytar. Svoje vyzvánění na telefonu jsem momentálně nesnášel. Odložil jsem hůlky a vzal mobil do ruky.

Kontakt byl nepojmenovaný, jen řada čísel, která mi nic neříkala.

„Jestli to bude Wayne, tak mu asi ukážu sílu Serpena,“ řekl jsem si pro sebe.

„No?“ ohlásil jsem se, když jsem přijal hovor.

„Našel jsi ji?“

Wayne. Ten chlapík mi vážně dělal radost.

„Jo,“ odpověděl jsem.

„Viděla tě?“

„Ne.“ Vypadám jako takový blbec, abych se nechal vidět?

„A co Perla?“

„Má ji u sebe. Nezdá se, že by věděla, co to je.“

„Máš plán?“

„Víceméně.“

„Tak si pospěš. Nemůžeme čekat.“

Zavěsil. Alespoň byl přímý a nedělal zbytečné průtahy.

Takové starosti kvůli jedné bílé kuličce… Perla. Co to vlastně je? Zrnko špíny obalené perletí. A ta holka? Není ničím zvláštní. Snad jen tím, že má modrou krev ve svém rodě a to je asi tak všechno.

... 

Stejně jako včera jsem se měla sejít se svými kamarádkami u Neila, v našem okolí nejbližší vyhlášené kavárny, kam jste si mohli zajít popovídat a občerstvit se za nepříliš vysoké ceny.

Měla jsem ještě čas víc jak deset minut. A navíc bylo zaručené, že Elis i Leonie přijdou později, jak to pro ně bylo obvyklé.

Posadila jsem se k našemu stolu a odložila svou tašku přes rameno na vedlejší židli. Ještě jsem si nic neobjednávala, rozhodla jsem se počkat na holky. Zatím jsem se rozhlížela kolem, jestli neuvidím nějaké známé tváře, ale neviděla jsem. U jednoho stolku seděl starší, zřejmě manželský, pár. U dalšího seděla skupinka lidí v mém věku, myslím, že jsem je dokonce viděla u nás ve škole, ale osobně jsem je neznala. U baru seděl nějaký kluk, neviděla jsem mu do tváře. Ohlédla jsem se za sebe a zase udělala chybu.

U stolu za mnou seděla znovu ta žena v kostýmu. Ta, co mě včera sledovala. Otočila jsem se zpátky a shrnula si vlasy do obličeje. Měla jsem teď několik možností. Ta první, co mě napadla, byla, že uteču. Prostě se zdejchnu a Elis s Leonie se pak omluvím. Mohla jsem za ní také suverénně jít a zeptat se, co po mně chce. Nebo jsem mohla sedět v té kavárně jako pecka a neudělat nic, jen čekat na kamarádky.

„Ahoj.“

Naproti mně se posadil neznámý tmavovlasý kluk. Na očích měl sluneční brýle, i když v kavárně byl stín. Prohlédla jsem si ho líp a zjistila jsem, že je to ten kluk od baru.

„Můžeš mi s něčím poradit?“

„A s čím?“ zeptala jsem se.

„S tímhle.“

Přistrčil ke mně kousek přeloženého papíru.

Nechápavě jsem se na něj podívala. Myslela jsem, že bude chtít znát cestu, že je tu cizí, nebo že zkusí nějaký trapný balící trik, jako co si má dát k pití nebo k jídlu. Nezdálo se, že by mi něco dál řekl, tak jsem vzala ten papír a podívala se, co je na něm napsané.

Čekala jsem, že tam bude třeba jeho telefonní číslo, ale překvapení bylo ještě větší.

Neotáčej se, nedávej na sobě nic znát. Sledují tě. Na nic se neptej. Odejdu a ty chvíli po mně. Sejdeme se za rohem kavárny, aby tě neviděla.

Vzhlédla jsem k němu s vystrašeným pohledem a chtěla se ho zeptat, co ví o té ženě.

„Tak nic,“ řekl, když viděl, že se nadechuji. „Škoda, zeptám se jinde.“ Vzal papír s napsaným vzkazem, zvedl se a odešel.

Neměla jsem moc času, abych si to všechno srovnala v hlavě. Elis s Leonie mohly přijít nejdřív za pět minut. Riskovat? Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který by riskoval. Byla jsem ale typ člověka, který prahnul po pravdě.

Vzala jsem svou tašku a zvedla se od stolu. Neohlížela jsem se za tou ženou. Rozhodla jsem se, že půjdu za tím klukem. On něco věděl. Zašla jsem za roh kavárny, kde už na mě čekal.

„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se ho jen, co jsem ho spatřila.

„Pojď.“

Moc výmluvný tedy asi nebyl. Vzal mě za ruku a vedl mě pryč a já netušila kam.

„Co to děláš?“

„Dalo by se to nazvat záchrana. Všimla sis přeci, že ta ženská tě sleduje, nebo ne?“

„Všimla, ale zajímalo by mě, jak o tom víš?“

„Jsem tvůj anděl strážný,“ odpověděl a usmál se na mě.

To bylo ohromně vtipné. Tomu mám věřit? Kam jsi dal křídla, ty můj anděli?

„Dobře, a kromě toho máš i nějakou přijatelnou odpověď?“

„Tohle byla ta přijatelná odpověď,“ odpověděl. „Nejsem lovec ptáčátek, která ještě nevylétla z hnízda.“

Došli jsme k modrému autu, ten kluk mi otevřel dveře spolujezdce, abych si nastoupila.

„Snažím se tomu zabránit a chci tě schovat do bezpečí.“

Nechtěla jsem s ním nikam jet. Jak jsem měla vědět, co je to jeho bezpečí.

„Tempus fugit,“ připomněl mi. Nehodlal mě do auta nějak cpát, čekal, až nastoupím sama. A měl to vážně dobře vymyšlené. Blížila se k nám ta žena, co mě sledovala.

„Vyhrál jsi,“ řekla jsem a nastoupila.

„Vždycky vyhrávám.“ Zavřel za mnou dveře a šel si sednout na místo řidiče.

Já jsem sledovala tu ženu. Zdálo se, že je opravdu naštvaná, že mě nedostala. Sundala si brýle z očí, ale byla od nás příliš daleko, než abych ji viděla jasně a mohla znát její tvář. Rozjeli jsme se pryč a ona jen mizela v dálce.

„Tohle je fakt zvláštní,“ řekla jsem a hrála si s náramkem na ruce. „Bylo by fajn, kdybys mi teď vysvětlil, proč po mně ta ženská jde. Nezjevil ses tady jen tak náhodou. Co o ní víš?“

„Nemusím toho o ní moc vědět. Stačí, že vím, kdo jsi.“

„Jak to myslíš, že víš, kdo jsem?“ Já jsem ho vůbec neznala. Jak o mě mohl něco vědět? „Ty jsi mě také sledoval?“

„Ty nemáš tušení, kdo jsi?“ zeptal se zmateně.

„Samozřejmě, že vím, kdo jsem. Jsem Jordana Veronica Meltonová.“

Chvíli mlčel a pak se rozesmál.

„Vážně by mě zajímalo, co je na tom tak vtipného.“

„Odpověděla jsi správně a v podstatě špatně. Jsi Jordana Meltonová, to víme oba. Ale kromě toho jsi jedna z žen noční oblohy.“

Hloupá a ještě hloupější. Tak jsem si teď připadala. Tolik zvláštních věcí se děje kolem mě a já naletím tomuhle týpkovi.

„Zastav,“ řekla jsem mu. Nevšímal si mě. „Zastav!“ zopakovala jsem hlasitěji.

Zajel ke krajnici, zastavil auto, vypnul motor.

„A dost. Vůbec tě neznám a těm blábolům ani trochu nevěřím.“

Vystoupila jsem z auta a vracela se zpět.

„Aves Noctis.“ Vystoupil také a zavolal za mnou tohle. „Noční ptáci. Ptačí ženy. Nemusíš mi věřit a nechat se chytit tou ženou, co tě sleduje. Nevím, co s tebou udělá, ale nebude se ti to líbit.“

Zastavila jsem se a otočila se na něj.

„A jak mám vědět, že ten špatný nejsi ty?“

„Vědět to nemůžeš. Ale pokud bych ti chtěl ublížit, choval bych se takhle?“

To by nedávalo smysl, s tím jsem souhlasila. Ale… Pořád mě s sebou táhlo nějaké ale.

Ze zatáčky se vyřítilo černé auto. Za volantem seděla ta žena a mířila si to přímo k nám.

„Je znovu tady. Komu věříš víc?“

Neodpověděla jsem a začala jsem konat. Oba jsme se vrátili do auta a uháněli jsme pryč. Dívala jsem se do zpětného zrcátka, jestli už tomu černému autu ujíždíme, ale ta ženská byla dobrá, držela se nás jako klíště.

„Přidej!“ řekla jsem tomu klukovi.

Vjeli jsme na dálnici.

Můj anděl strážný byl dobrý řidič, bez potíží se zařadil mezi auta a jel dál. Vůbec to nevypadalo, že před někým utíkáme.

„Myslíš, že se jí tu ztratíme?“

„Možná.“

Na dálnici bylo hodně aut, ale naštěstí žádné kolony. Dívala jsem se do zrcátka, ale naší pronásledovatelku jsem nikde neviděla.

„Nevidím ji,“ řekla jsem a trochu jsem si oddechla. Opřela jsem se o opěradlo sedadla a zaklonila hlavu. Zavřela jsem oči, ulevilo se mi, že jsem se zbavila problému.

„Vážně? Já ji vidím.“

Znovu jsem zpozorněla. Černé auto bylo přímo za námi.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se vystrašeně.

„Přemýšlím.“

„Tak přemýšlej rychle!“

„Mohla bys mi možná trochu pomoct, hledá přeci tebe!“

„A kdo mě chtěl zachránit?“

Zařadil vyšší rychlost a přidal plyn. Jeli jsme naplno. Na tváři mu začal pohrávat úsměv. Přišel na něco?

„Věříš mi?“ zeptal se a jeho hlas neprozrazoval nic dobrého.

„Vůbec,“ odpověděla jsem mu popravdě.

„Já taky ne.“

„Co máš v plánu?“ ptala jsem se a v mém hlase byl slyšet strach.

„Drž se!“

Přikázal a prudce otočil volant směrem doleva. Drž se, to bylo opravdu na místě. Bezpečnostní pásy neexistovaly a já před sebou neměla volant. Pustila jsem tašku, kterou jsem měla na klíně a chytla se za sedadlo. Setrvačnost mě táhla opačným směrem. Slyšela jsem smyk pneumatik po asfaltu, troubení okolních aut. Pak přišel náraz. Ostře mě odhodil na stranu.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nighttime Birds - Část druhá: