New secret life 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Summer se probouzí do začátku dalšího týdne s opět podivným a až moc živým snem. Nejde se tak divit, že do školy se jí moc dvakrát jít nechce. Navíc ve škole může nastat ta situace, že se potká s Romanem, se kterým zažila velice podivuhodný víkend.

06.10.2020 (10:00) • Dejny • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 486×

Jerome si nás zavolal všechny. Poprvé za celou dobu jsem, a myslím, že nejenom já, u něho v bytě. Jde vidět, že Pán našeho podzemního území Seattle si může dovolit opravdu všechno. Kromě nejmodernější elektroniky a technologie taky starodávná umělecká díla. V jednom koutě najdete odložený robotický vysavač, elektronickou čističku vzduchu na okenním parapetu a vedle pohovky obří bluetooth reproduktor. Ve vedlejším si pak můžete prohlédnout sbírku vzácných váz, obrazů, šperků a třeba mečů seřazených podle doby, ve které Jerome tyhle poklady získal.

Nikdo doopravdy netuší, proč jsme zde. Panují ale zvěsti o tom, že taková shromáždění se dějí i na jiných území. Redmont, Kent, Everent. Všechna tahle území měla údajně „tajná“ setkání se svými pány. Tajná se ale dá říci opravdu jen těžko. Vždycky se najde nějaký žvanil.

„Tak, nebudeme to déle protahovat,“ přejede si nás pohledem - Romana, mě, Georginu, Hugha, Kevina, Patricka a ostatní. Od každého druhu jsou dva zástupci.

Ti nejlepší.

Otevřu oči a první, co mě napadne, je, že takhle živý sen jsem neměla pěkně dlouhou dobu. Myslela jsem, že už jsou pryč. Že jsem je zahnala tou vší energií, kterou vstřebávám jako sukuba. Dříve jsem se z podobných snů probouzela vystrašená. Dnes však cítím úplně jiný pocit. Vzrušení. Kdo jsou sakra Kevin a Patrik? Proč se mi o nich zdálo?

„Summer, tak vstávej už! Nebo přijdeš pozdě!“ Bouchá na mé dveře zuřivě Kayla.

„Jo!“ zavolám ochraptělým hlasem a natahuji se po budíku, abych zjistila, kolik je hodin. Devět ráno! A je pondělí. První přednáška mi začíná už za hodinu. Je na čase být zase chvíli ve svém reálném světě.

Z postele vstanu tak rychle, až se mi zamotá hlava a málem se zase svalím do postele. Jak je možné, že mě nevzbudil ani jeden z nastavených budíků. Málo času a moc činností. Co první? Sprcha? Ne, rozhodnu se. Káva! Přijdu ke dveřím a otevřu je tak prudce, že málem shodím na zem Kaylu, která čeká za dveřmi na to, až z pokoje vyjdu.

„Konečně. Nešlo tě vzbudit. Na dveře už tady bouchám dobrých deset minut a nestíhám. Už musím utíkat.“ Odejde do předsíně, kde se začne obouvat, zatímco já plním konvici na kávu vodou.

„Kávu máš na stole v termohrnku a v ledničce je sendvič, tak si ho vezmi k obědu. Ahoj odpoledne,“ volá na mě ještě těsně předtím, než se ozve zabouchnutí dveří bytu. Jednu činnost si můžu odškrtnout. Zamířím tedy zrovna do koupelny. Dneska si bohužel nemůžu dovolit žádnou luxusní lázeň. V koupelně se tedy co nejrychleji osprchuji a provedu jen tu nejzákladnější ranní hygienu. Obleču si župan a jdu zpátky do pokoje. Po cestě ochutnám kávu připravenou od Kayly. I když to není káva z kávovaru, má skvělý poměr kávy, cukru a mléka. Dvě lžičky mleté kávy, půl lžičky cukru a trochu mléka. Přesně tak, jak ji mám nejraději. V pokoji se ze skříně snažím vytáhnout oblečení, které bych si mohla obléci. Pokaždé se mi však do rukou dostanou roztrhané džíny, vybledlé, vytahané tričko a zmačkaný svetr. Vzdávám to. Stoupnu si před zrcadlo a využiji trochu své energie k tomu, abych byla pohodlně, ale vhodně oblečená. Ze židle popadnu černou tašku přes rameno s učebnicemi a notebookem. V kuchyni do ní vložím ještě šunkový sendvič a na poslední chvíli, než za sebou zavřu vchodové dveře, se vrátím do kuchyně pro termohrnek.

Maya, s kelímkem od Starbucks v ruce, už na mě netrpělivě čeká na rohu školy. Pozdravíme se a Maya rychle dopije zbytek oříškového latté. Prázdný kelímek odhodí do odpadkového koše a společně se vydáme na naši společnou přednášku z dějin světové literatury.

„Jdeme za minutku deset. Nejlepší místa budou už obsazená!“ vytkne mi moji opozdilost. Podle mého jsou nejlepší místa ty uprostřed celé posluchárny, odkud jde dobře vidět na promítací plátno, dostatečně slyšet přednášející, její hlas je totiž někdy podobný štěbetajícím ptákům, ale taky jsou to místa, na které dotyčný profesor už tak moc nevidí.

Právě proto začnu při příchodu do posluchárny C13 tyhle místa vyhlížet. Skoro celá řada je volná, díky bohu. Spíše je plno v prvních lavicích, na které se upřeně dívá Maya. Nešlo jí ani tak o dobrá místa jako spíše o to mít dotyčné lidi kolem sebe. Romana. Po delší době se ve škole opět objevil a jako vždy způsobuje rozruch.

Pár mých až směšně se chichotajících spolužaček se kolem něho shlukly a hned se od něj snaží dostat informace o něm samotném. Obrátím se na Mayu. Její zklamaný výraz hovoří za vše. Chtěla být v tom hloučku s ostatními holkami.

„Promiň.“ Obejmu ji kolem ramen a ironicky si povzdechnu. „Příště se mi to už nestane," a olíznu si prsty v gestu čestný skautský s štěněčím výrazem.

„Protentokrát… ti odpouštím.“ Společně se zasmějeme a jdeme si sednout na má oblíbená místa. Maya jde přede mnou, takže si nevšimne momentu, kdy já pohlédnu do prvních lavic a zadívám se na Romana. Zrovna ve stejnou dobu, kdy i on se podívá našim směrem. Kdyby Maya jen věděla, řeknu si v mysli. Její reakci si neumím ani představit. Nepatrně Romanovi zamávám.

„Charlotte Brontëová…“ ozve se třídou a všichni se uklidní. Sednou si na svá místa
a zaposlouchají se do výkladu profesorky.

Celých devadesát minut se snažím veškerou svou pozornost věnovat životě anglické spisovatelky z první poloviny devatenáctého století. Bedlivě poslouchám výklad, dělám si poznámky. Moje mysl je však jinde. Ano, poslouchám hlas paní Brownové, ale pohledem utíkám do první řady k lavici napravo. Ano, dělám si poznámky, abych se pak měla z čeho připravovat na zkoušky, ale v hlavě mám myšlenky o tom, jak Jerome reagoval na toho Maxe z Kentu.

„Příští přednášku si rozebereme nejznámější autorčino dílo a podíváme se na její styl psaní,“ sdělí nám profesorka při vypínání projektoru. Hodina je u konce.

„Co máš teď?“ drcne mě loktem do paže Maya. Já jsem ale zahleděná na to, jak Roman opouští třídu.

„Volno. Další přednášku mám až v jednu. Sejdeme se po škole?“ zeptám se jí ve spěchu, abychom mohla odejít a Romana zastihla u jeho skříňky. Potřebuju s ním mluvit a netuším, jaký má rozvrh.

„Jo, dobře.“ Podívám se na kamarádku a usměju se na ni.

„Tak ahoj.“ Přehodím si tašku s věcmi přes rameno a odcházím z přednáškového sálu. Chodba je přeplněna a Romana už nevidím. Svižnějším krokem se vydám rovnou k jeho skříňce. Nějakou dobu jsem ho po odhalení jeho pravé identity ve škole sledovala. Nikdo se mi nemůže divit. Byly to pro mě velice zmatené časy.

Další přednáška začíná za pět minut. Moc času tedy nemám. K mému štěstí Roman stále stojí u své skříňky. Všechny holky po něm koukají. I ty zadané! Oči se mi převrátí v sloup. Není se jim však čemu divit. V bílém tričku, které tvoří krásný kontrast s jeho černými vlasy, a v tmavých, roztrhaných džínách mu to nehorázně sekne. Do svého batohu zrovna hází učebnici dramaturgie. Další hodina s Mayou.

„Romane,“ zavolám na něj možná až trochu hlasitěji, než jsem chtěla, protože se pozornost z něho přesune na mě. Zadívá se mým směrem a tváří se zmateně. Ve škole jsme se ještě nikdy nebavili. Doběhnu k němu.

„My se už známe i tady?“ podiví se s úsměvem na rtech. Jeho dotaz ignoruji. Moje vnitřní bohyně se totiž nad tím jeho přitupěle roztomilým úsměvem zachvěje a já cítím vzrušení, které to ve mně vyvolá. V hlavě se mi vynoří obrázek toho, jak si to společně rozdáváme tady. U jeho skříňky.

„Chci se zeptat.“ Nakloním se blíž k němu, aby nás nikdo neslyšel. Krásně voní. Po citrusech ve spojení dřevitých esencí. „Mluvil jsi s Jeromem o tom Maxovi? Říkal na to něco, nebo to přešel?“ vyzvídám.

Roman se zarazí a trochu se mu zkřiví obočí. Vypadá, jako by přemýšlel, co mi má vlastně říci. Zavře dveře od skříňky a podívá se na mě. „Řekl jsem mu to. Samozřejmě zuřil a hned letěl za kentským pánem.“ Zadívá se na hodinky. „Dál o tom nic nevím. Asi to tím končí. Upíra nejspíš čeká smrt nebo vysušování jako trest. Už musím jít na další přednášku. Ahoj.“ Při odchodu mě pohladí po paži. Co to sakra? Proč? S vytřeštěním výrazem sleduji jeho záda, jak se ode mě vzdalují. Co to mělo být?! Teď všechny holky zírají na mě. Nenávistně. Raději sklopím hlavu k zemi a odejdu.

Zamířím na školní dvůr, kde si sednu ke stolu, abych se mohla připravit na další hodinu. Vytáhnu laptop a pustím se do čtení poznámek předchozí přednášky angličtiny.

Je krásný den. Slunce je sice schované za mraky, ale neprší a je teplo. Na dvoře je, kromě mě, ještě pár studentů, kteří mají obědovou pauzu. Z mé pozornosti mě vyruší zvuk příchozí SMS zprávy.

„Sejdeme se dneska v šest u Georginy v knihkupectví. Jerome.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Dejny, v rubrice: Povídky » Na pokračování