Nevinná hra s mafií - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Moje nová povídka o dvacetileté dívce jménem Vera Andreyuskhin s mafiánskou rodinou. Vera až do svých patnácti nevěděla, kdo její rodina skutečně je, ale po tvrdém nárazu a spoustě mrtvých lidí to zjistila. Děj začíná po napadení Very úhlavním nepřítelem jejího otce. Když je v kómatu, v hlavě se jí zobrazují vzpomínky na dětství. Po dvou týdnech se probudí v nemocničním pokoji. Budu ráda, když zanecháte komentář. TeresaK

27.02.2013 (16:00) • TeresaK • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 794×

Jedu na kole. Na novém růžovém kole, které má na řídítkách bílo-růžové třásně. Vrtím hlavou ze strany na stranu a směju se. Jedna tátova ruka je položená na zadní straně sedátka a ta druhá je položená okolo mého pasu. Otočím hlavu, abych na něj viděla, ale on mě hned okřikne.

„Dávej pozor, Vero!“

Otočím svou hlavu zpátky dopředu a dávám pozor. Najednou cítím, že mě táta pouští.

„Nepouštěj mě, tati!“ vykřiknu na něj, ale pozdě.

Jsem tam sama. Střídám nohy a panikařím, když se kolo začne kývat ze strany na stranu. Hodím poslední pohled na krásné zelené stromy a barevné kytičky a už se válím na zemi s kolem ležícím na mně, brečím, křičím a sleduju modré nebe. V mém výhledu se objevuje starostlivý obličej mého tatínka, který se mě ptá, jestli jsem v pořádku.

Otcův obličej se rozplývá a nahrazuje ho místnost plná zrcadel.

„Vero! Tady jsem. Podívej se na mě!“ přikazuje mi medový hlas mé maminky.

Otáčím se tedy a spatřím svou maminku s tatínkem. Táta drží v ruce kameru a mává na mě. Ve tváři milující úsměv, který nasadí vždy v mé přítomnosti. Rozhlédnu se po pokoji, ve kterém se nacházíme.

Pár dívek v baletních sukýnkách stálo u tyče a protahovalo se. Já jsem se otočila k rodičům a ukázala na učitelku baletu, která k nám pomalu kráčela.

„Až vyrostu, budu jako ona,“ řekla jsem jim.

Oni se zasmáli, objali se a odpověděli mi: „Baletka?“

Já jsem souhlasně pokývala a zeptala se trochu naštvaným tónem. „Máte s tím problém?“

Oni rychle zavrtěli hlavou. Mamka se zase zasmála, přešla ke mně, zvedla mě a zatočila se se mnou dokola.

Místnost se strašně rychle zatočila a já jsem teď stála na pódiu. V hledišti byla spousta lidí a v první řadě židliček seděli moji rodiče, prarodiče a starší bratři. Usmála jsem se na ně a čekala na první tóny důvěrně známé písničky, na kterou jsem měla tancovat. Otočila jsem se zády k publiku a zaujala pózu. Pravou ruku jsem si položila na klobouk na mé hlavě a tu levou jsem si zahákla za opasek černých džínsům, které jsem měla na sobě.

Hudba se spustila a já začala tančit. Otočila jsem se čelem k hledišti a jediné, co jsem vnímala, byl rytmus a hřejivý, láskyplný pohled mého otce. Sklouzla jsem na zem, přetočila se na záda a zničehonic pódium pode mnou zmizelo a já ležela na ulici.

Nikde nikdo nebyl, jenom pár statných mrtvých mužů leželo na zemi s kulkou v sobě z pistole mého otce nebo toho druhého člověka, který právě teď mířil na muže stojícího mezi ním a tátou. Zvedla jsem se a aniž bych věděla, co dělám, sebrala jsem zbraň mrtvému muži. Max, muž bránící mého tátu, se kácel k zemi s kulkou v hlavě. Nejistě jsem pozvedla paži, do které jsem vzala zbraň, namířila na toho zlého chlapa, co chtěl zabít mého tátu, a zmáčkla jsem spoušť.

Najednou jsem cítila, jako by se zastavil čas. Kulka, která vyletěla z mé zbraně letěla vstříc tomu chlápkovi, a já tam jen stála a koukala se, jak se zakousla do jeho krku. V tu ránu z něj vystříkla ohromná sprška krve. Ztuhle se na mě otočil a s překvapeným výrazem ve tváři se, podobně jako Max, skácel k zemi.

Pak jsem omdlela. Probudila jsem se ve své posteli a dívala se na tváře mých příbuzných, kteří byli namačkaní kolem mé postele. Táta jako první zpozoroval, že jsem vzhůru, a bez jakýchkoliv slov mě objal. Jeho objetí jsem mu oplatila, ale po chvíli jsem se odtáhla. Hodila jsem na něj svůj tázací pohled.

„Co se to tam sakra stalo?“ zeptala jsem se ho.

Podíval se na mě se strachem a obavami v očích a odpověděl mi.

„Zlato, je mi líto, že jsi byla svědkem něčeho takového. Chtěl jsem tě od toho držet co nejdál.“

Jeho obličej byl zasmušilý a já chtěla udělat cokoliv, co by to napravilo

„Proč tě chtěli zabít, tati?“ optala jsem se ho na tu nejdůležitější otázku

On se mi podíval do očí a řekl: „Protože tvůj praděda je šéf mafie. A já jsem její člen.“

Čelist mi sjela opravdu nízko, takže vypadala jako vykloubená. Obraz mé rodiny začal blednout a po chvíli byla zase tma.

Neustávající pípání bylo strašně otravné. Chtěla jsem někomu říct, ať to vypne, ale když jsem se pokusila promluvit, nevydala jsem ani hlásku. Naštvalo mě to, protože jsem byla unavená a chtěla jsem spát, ale to pípání pořád pokračovalo.

Byla jsem rozhodnutá, že otevřu oči, ale když jsem se o to pokusila, zdálo se mi to jako nemožný úkol. Zkusila jsem to znovu a tentokrát pomaleji. Opatrně jsem od sebe odlepila víčka a otevřela oči. Pohled, který se mi naskytl, se mi ani trochu nelíbil.

Místnost, ve které jsem se nacházela, měla čistě bílé zdi a ošuntělý nábytek. Typický nemocniční pokoj. Na pravé straně stála menší sedačka, na které vsedě spal Aleksander s Nikolaiem.

Otočila jsem hlavu na levou stranu a první osoba, na kterou mi padl pohled, byla moje maminka. Seděla na polstrované židli s opěradlem vedle mé postele, pevně mi svírala levou ruku a obličej měla položený na kousku postele, který zrovna nezabírala má osoba. Pozvedla jsem ruku, abych ji pohladila po vlasech, ale ostrá bolest v pravé ruce mě zastavila. Podívala jsem se na původ bolesti a co nevidím. V mé ruce je zavedená nitrožilní kanyla. Mé uši zaslechly drobné zašustění látky, a tak jsem se podívala tím směrem. U velkého okna, z kterého bylo vidět na velké texaské město Houston, stál můj táta. Chtěla jsem na něj zavolat, ale má ústa byla vyprahlá jako saharská poušť. Olízla jsem si rty a zkusila to znovu.

„Tati,“ podařilo se mi zašeptat a zdá se, že to zaslechl, protože se otočil a rychle ke mně přiběhl.

„Zlatíčko,“ řekl potichu a pohladil mě po tváři.

„Jak se cítíš?“ optal se mě trochu hlasitěji a tím probudil mamku.

Zvedla hlavu, protřela si oči a podívala se na mě. Rozmazaný make-up a tmavé pytle pod očima naznačovaly tři věci. Za prvé, od té doby, co tu u mě sedí, se neviděla v zrcadle, za druhé byla strachem bez sebe, a za třetí toho moc nenaspala.

Mamka se usmála a objala mě. Jakmile se dotkla mého hrudníku, sykla jsem bolestí a trochu se odtáhla. Její úsměv trochu povadl a hned se mi začala omlouvat.

„Promiň, zlatíčko. Já jsem nechtěla. Je mi to líto. Já už na tebe nebudu sahat,“ říkala pořád dokola.

„Mami, jsem v pořádku,“ uklidňovala jsem ji.

Nedůvěřivě si mě měřila pohledem, ale už nic neřekla.

Podívala jsem se na tátu a odpověděla na jeho otázku: „Už mi bylo líp. Dáte mi, prosím, něco napít? Mám strašnou žízeň.“

„Neboj. Dostaneš něco k pití, ale nejdřív musíme oznámit doktorům, že už jsi vzhůru,“ odpověděla mi mamka a pohlédla na tátu.

Něco v jeho tváři ji přimělo říct: „Dojdu pro doktora.“ A s těmito slovy se zvedla a odešla z místnosti.

Snažila jsem se vytáhnout do sedu, abych viděla do očí svého otce, ale vůbec se mi to nedařilo. Táta si všimnul mé snahy vytáhnout se do sedu. Beze slov mi pomohl a podložil mě polštáři.

„Díky,“ poděkovala jsem mu a pohledem se vpila do jeho očí.

„Jak dlouho jsem byla mimo? Jak moc jsou ta zranění špatná?“ zeptala jsem se ho.

On se na mě podíval a odpověděl: „Byla jsi mimo dva týdny. Máš spáleniny od provazu na zápěstích, kotnících a břichu. Na zádech máš řeznou ránu. Nebyla hluboká a tak ji nešili. Máš spoustu modřin. Jednu máš na hrudníku a obličeji. To je asi tak všechno. Myslel jsem, že to bude horší.“

Kývla jsem hlavou a pověděla mu o věci, kterou právě teď potřebuju ze všeho nejvíce.

„Obejmi mě!“

Táta na tváři vykouzlí milující a hřejiví úsměv a opatrně mě obejme. Také se usměju a objetí mu oplatím. Po pěti minutách pevného objetí se ozve odkašlání, odtáhnu se tedy a podívám se na narušitele téhle nádherné chvilky. Nikolai a Aleksander se zvedli a přešli k nám. Společně mě objali a řekli:

„Tohle nám už nikdy nedělej.“

Do pokoje vešel doktor se sestřičkou a mamkou a přešel rovnou ke mně. Zkontroloval ten pípající přístroj a zeptal se mě:

„Jak se cítíte, slečno Andreyuskhin?“ Zašklebila jsem, když vyslovil mé příjmení, a hned ho opravila.

„Jmenuji se Vera a cítím se dobře, akorát mám žízeň.“

Doktor se usmál a řekl: „To je normální, Vero. Vaše životní funkce jsou v pořádku. Ještě uděláme pár testů, ale vidím to tak, že byste večer mohla jít domu. Teda pokud slíbíte, že se budete šetřit.“

Přikývla jsem. „Slibuji, že se budu šetřit, doktore.“

Jmenovaný se zase usmál a odpověděl mi: „Věřím vám, Vero.“

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování