OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nevinná hra s mafií - 6. kapitola

22.04.2013 (19:00) • TeresaK • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 585×

„Chci tě, Danieli,“ splynulo Veře z úst.

Z tanečního sálu, kde jsme se doposud nacházeli, jsme se přesunuli do saténových přikrývek měkoučké postele. Vera klečela přesně na mém klíně, ale stále byla oblečená. Teda jestli by se to dalo nazvat oblečením. Krajkovaný korzet mě přímo vybízel k olíznutí jejích dmoucích ňader. Zvedl jsem hlavu, abych mohl okusit tvrdost jejích bradavek, ale Vera mě plácla přes nohu a řekla:

„Zlobivý chlapeček!“ V její ruce se objevila pouta, má pouta, a s nimi mě připoutala ke spletitému čelu postele. Syknul jsem bolestí, protože chladný kov pout se mi zařezával do nechráněné kůže.

„Už budeš hodný?“ zeptala se mě Vera vyzývavě.

Trochu se na mně nadzvedla, aby mě mohla pohladit po tváři, čímž jsem si vysloužil božský výhled na její nohy zahalené v podvazcích stejného vzoru jako byl korzet. Sklonila se nade mě a pomalu se svými rty přibližovala k těm mým. Byly tak blízko, že jsem to nevydržel, zvedl hlavu a jazykem obkroužil ty její dokonale vykrojené rty. Vera zasténala a konečně se naše rty dotkly.

Chutnala po jahodách. Jahody? Vážně? Zavrtěl jsem nad tím hlavou a všechnu pozornost věnoval své krásce. Po asi dvou minutách se její rty odtrhly.

„Hej!“ zaprotestoval jsem. Ona však jen přiložila jeden svůj dětský prstík na má ústa, kousnul jsem ji a začal si všímat, co za činnost si její rty našly tentokrát. Zabloudila k mým bradavkám, hladově je olízla a poté putovala níž. Vlna chtíče mnou projela jako blesk a mé tělo se netrpělivě zkroutilo.

„Vydrž!“ řekla mi, spíš přikázala Vera a lehce mě kousla do břicha.

Rukou přejela přes mého kamaráda, který byl v plné pohotovosti.

„Ach Vero, prosím,“ zaškemral jsem udýchaně.

Její smích naplněný touhou se roznesl místností.

„Kdo si počká, ten se dočká, zlato.“

Pomalu mi stáhla boxerky a kochala se pohledem na můj pyj.

Přiložila si prst na rty a řekla: „Tak, jakpak začít? Co třeba takhle?“

Sehnula se k mé chloubě a od kořene ke špičce ji olízla. To už jsem nemohl vydržet a můj klín vyletěl vstříc jejím ústům. Prsty pravé ruky se ho chopila a opatrně ho vzala do své malé pusinky.

„Píp, píp, píp,“ ozvalo se.

Já jsem prudce otevřel oči a zklamaně jsem pěstí praštil do toho debilního budíku. Promnul jsem si oči, posadil se a všimnul si menší nepříjemnosti. Stojí mi jako stožár.

**********************************************

Je deset hodin ráno a já a mé pytle pod očima sedíme v kavárně Starbucks a čekáme na mého učitele práv. Zvednu pravou ruku s karamelovým latté a usrknu si té blahodárné tekutiny.

„Vero,“ zaslechnu volání mého jména, a tak se otočím a podívám ke dveřím, odkud se ten hlas ozval.

Na tváři se mi samovolně vykouzlí úsměv a s nově nabitou radostí mu zamávám. Pohlédnu mu do jeho tmavě hnědých očí a na mysli mi vytane Danielova tvář. Srdce se mi divoce rozbuší a výraz na mé tváři mě musel prozradit, protože v Thomasově obličeji se objevila neskrývaná zvědavost. Došel k mému stolu a já jsem se zvedla, abych ho mohla obejmout. Ano, je to můj učitel, ale taky je to fajn chlap a dobrý kamarád, plus má pěkný zadek.

„Ahoj, Tome,“ pozdravila jsem ho a dala jsem mu pusu na obě tváře.

„Ahoj, Vero,“ oplatí mi a s planoucím pohledem se na mě podívá.

„Jsi trošku červená. Není ti vedro?“ zeptá se mě.

Zasmála jsem se. „I kdyby, tak s tím nemůžu nic dělat, jelikož mám na sobě jen tuhle sukni a triko.“

Thomas na mě laškovně zamrká. „A nic jiného na sobě nemáš?“

Provokativně se na něj usměju. „Samozřejmě, že ano. Boty.“

Tom se trhaně nadechne a po tváři mu přeběhne nadržený výraz, který ale rychle zmizí a objeví se zpátky ten klidný, usměvavý.

„Vero!“ napomene mě tiše.

„Promiň, když ty jsi mi tak krásně nadhodil, prostě jsem neodolala odpalu,“ omluvně jsem mu řekla.

On se na mě zakřenil, z tašky na notebook, kterou držel v levé ruce, vyndal nějakou složku a svůj počítač a sednul si na židli naproti mně. Zapnul počítač, natočil ho tak, abych na něj viděla, a položil přede mne tu složku.

„Jdu si objednat, zatím si to prohlídni,“ oznámil mi, zvednul se a ladnou chůzi přešel k pultíku s obsluhou. Pohled stočím ke složce a zvědavě si přečtu název případu, který budeme společně s dvěma lidmi od nás ze třídy a s učitelem, právníkem Thomasem Gilsiverem, řešit.

Mrtvý polda. Tak se to jmenuje. Zběžně si prohlédnu celou složku a s cizím odkašláním zvedám hlavu. Tom mě sleduje a upíjí z kouřícího kelímku s tou blahodárnou tekutinou. Natáhl ruku a já mu do ní vložila tu složku.

Zhluboka se nadechl a spustil. „Nejdřív tě obeznámím se zavražděným. Je jím Liam Montgomery, bývalý polda. Byl zastřelen před domem jistého Romana Costavaze.“

„Po... Počkej!“ zastavila jsem ho zmateně. To není možné. Ucítila jsem, jak můj srdeční tep zrychlil na maximum, a z mých tváří se vytratila veškerá barva.

„Říkal jsi Romano Costavaz?“

On se na mě nechápavě podívá. „Jo, to jsem právě řekl.“

A sakra. Co když za to může zrovna on? Jak já toho kreténa nesnáším. Znechuceně jsem nad ním zavrtěla hlavou. Otevřela jsem pusu, abych mu to vysvětlila, ale zničehonic se začaly ozývat první tóny písničky Sweet Dreams od Eurythmics, kterou mám nastavenou jako vyzvánění na svém telefonu. Omluvně jsem se na Toma podívala a sáhla do kabelky po tom zvonícím přístroji.

Kouknula jsem se na jméno volajícího a řekla: „Tohle opravdu musím vzít, promiň.“ Stiskla jsem zelený telefon na obrazovce a přiložila si ho k uchu. „Chloe, ahoj.“

Slyšela jsem hlasitý vzlyk a potom se ozval chraplavý hlas mé kamarádky. „Jsem v prdeli, Vero!“

„Co se stalo?“ zeptala jsem se jí obavami staženým hlasem.

Opět bylo slyšet vzlyknutí. „Jsem v tom.“

„Do prdele!“ řekla jsem poněkud hlasitěji, než jsem měla. Lidi od vedlejších stolů se otočili mým směrem a já měla co dělat, abych na ně nevyplázla jazyk.

Ztišila jsem hlas. „Kde jsi?“

„Jsem v jednom hotelu.“ Volnou rukou jsem Tomovi naznačila, ať mi dá tužku a papír.

„Řekni mi adresu. Jsem ve městě, dojedu pro tebe.“

„Jsem v hotelu Hilton v Lamarské ulici,“ odpověděla mi rozklepaně.

„Tak vydrž. Jsem ve Starbucks v Gulfgateském nákupním centru. Budu tam tak do čtvrt hodiny.“

„Díky, Ver.“

Kývla jsem hlavou, i když jsem věděla, že mě nemůže vidět, ukončila hovor a mobil strčila na své původní místo do kabelky. Zvedla jsem hlavu a všimla si, že mě Thomas pozoruje.

„Promiň, ale musím jít. Kamarádka má problémy,“ pověděla jsem mu a doufala, že to pochopí.

„Chápu to. Probereme to ve škole. Jsem rád, že jsem tě mohl vidět,“ řekl mi s úsměvem.

Na nic jiného jsem nečekala. Vstala jsem, oblékla si kabát, popadla kabelku a s prostým: „Tak ahoj“ jsem se vyřítila ze dveří. Šla jsem rychle, ale podpatky na mých nohou mi to znemožňovaly. Z kapsy kabátu jsem vytáhla klíče od svého Saab Areo X, rychle ho odemkla, nasedla za volant a vydala jsem se pro svoji kamarádku.

*******************************************

Další den v práci. Od té doby, co zemřel Liam, jsem se hodně změnil. Jak já, tak moje práce. Z obyčejného detektiva u místní Houstonské policie jsem se stal agentem CIA. Změnili mi jméno a pověřili mě sledováním rodiny Andreyuskhin. Což se mi hodilo. Zrovna teď sedím ve svém Audi, v ruce držím foťák a čekám, až do budovy, kde mají kancelář ti parchanti, vejde jejich ochočený detektiv, který by jim podle mého zdroje měl přinést nějaké informace. Před velkou budovou, ve které jsou převážně kanceláře, zastavilo luxusní Lamborghini a z něj vystoupil můj chlap. Zakřenil jsem se jako malý kluk, pozvedl svůj foťák a pořídil pár fotek tohohle chlápka v předraženém obleku.

„Mám tě!“ řekl jsem, odložil fotoaparát na vedlejší sedadlo a vyrazil pryč z tohohle úděsného místa. Včera jsem se chtěl zastavit u Seba, ale bylo pozdě, a tak jsem to přeložil na dnešek.

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevinná hra s mafií - 6. kapitola: