OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nevinná hra s mafií - 5. kapitola

05.04.2013 (16:00) • TeresaK • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 638×

„Vero!“ slyšela jsem někoho vykřiknout mé jméno.

Rychle jsem se od Daniela odtrhla a podívala se na osobu, která nás vyrušila. Přítomnost této osoby na mě působila jako studená sprcha.

„Romano, potřebuješ něco?“ zeptala jsem se ho hlasem chladným jako led.

„Jen jsem ti chtěl popřát k narozeninám, nic víc,“ odpověděl mi s kyselým výrazem na tváři.

Měla jsem chuť ho něčím přetáhnout. Hajzla. Ani nevím, kde se ve mně ta zášť bere. Pořádně jsem se nadechla, a to ze dvou důvodů. Za prvé jsem měla menší kyslíkový deficit a za druhé jsem se musela aspoň trochu uklidnit, abych zvládla nadcházející situaci. Napřáhl ke mně tu svou odpornou pracku. Já ji s nechutí stiskla, potřásla a pohlédla do jeho očí. Těch studených očí, které postrádaly jakoukoli známku emocí.

„Všechno nejlepší, hodně zdraví a hlavně to štěstí,“ popřál mi a příliš důrazně zvýraznil “hlavně to štěstí“, což mi vytvořilo vrásku mezi očima.

Nechtěla jsem, aby na mně poznal, že jsem pocítila bodnutí strachu, a tak jsem se pokusila o falešný úsměv, který mi podle jeho reakce opravdu šel.

„Chceš mi tím “štěstím“ něco naznačit, Romano?“ zeptala jsem se ho a podezřívavě přimhouřila oči.

Na jeho tváři se objevil úsměv, ale byl stejně falešný jako příčesek jeho ženy, o kterém si myslela, že nikdo neví.

„Já jen, že ho budeš potřebovat,“ odpověděl tajemně a mrknul na mě.

„To má být výhrůžka?“ zeptala jsem se ho zvědavě.

Na jeho tváři se pořád skvěl ten debilní úsměv. Otevřel pusu, ale nevyšla z ní ani hláska, protože se za jeho zády objevila ta fúrie, která se nazývá jeho manželkou. Tamara.

„Drahoušku, tvá drahá sestra Ekaterina nás pozvala, abychom tady přespali. Náš pokoj je již připraven. Jdeš?“ ozvala se.

Romano s očima zabodnutýma do mě ztuhle přikývl a řekl: „Dobrou noc, Verrro.“

Nad tím, jak divně protáhl mé jméno, jsem potlačila nutkání se otřást, ale po jeho druhém činu to už nešlo. Sehnul se ke mně a políbil mě na tvář.

„Pěkné sny, neteřinko.“ S těmito slovy se uklonil a odešel za svou družkou.

Tamara byla zticha, jen se na mě zašklebila a zavěsila se do svého miláčka. Pořádně jsem se otřásla, otočila se a pohlédla Danielovi do očí. Pod jeho přímým pohledem, plným chtíče a vášně, jsem celá zrudla.

„Ráda jsem tě poznala, Daniele DeLeure,“ pověděla jsem mu, odvrátila se a zbaběle od něj utekla do pokoje za Carly.

*****************************************

Nevěděl jsem, co udělat dřív, jestli rozběhnout se za Verou a dokončit to, nebo se rozběhnout za Romanem a rozbít mu držku. Ani jedno řešení nebylo v této situaci dobré, a tak jsem si jen jel prsty po nateklých rtech. Nevěděl jsem, že je tak divoká. Myslel jsem, že to bude taková jemná křehká květinka, ale ona ne. Je to vášnivá dračice, ale asi to o sobě neví. No, jak to tak vypadá, tak jí to budu muset ukázat. Hlasitě jsem se zasmál nad svými myšlenkami, zatřásl hlavou a s úsměvem na rtech šel do auta, kterým jsem se sem přepravil. Svým Audi R8.

********************************************

Zamyšleně jsem stoupala po schodech a přemýšlela o hebkosti Danielových rtů, o jeho svádivých tmavých očích a o jeho pevném těle. Tenhle muž byl jistě muž snů. Dokonalý muž, kterého by si jistě přála nejedna žena. Jenže je tu menší problém. Chlapi jako Daniel jsou buď děvkaři, nebo zadaní, a podle toho, jak mě tu sváděl, bych vsadila na tu první možnost. Stejně už ho nikdy neuvidím, i když bych ho mohla zkusit vyhledat. Jakožto soukromé očko mám nějaké kontakty, ale bude mi to k ničemu, protože určitě použil falešné jméno.

Zklamaně jsem si povzdechla, otevřela dveře od pokoje a spatřila, jak se Nikolai a Carly po sobě plazí polonozí na mé posteli.

„Niku, Carly!“ vykřikla jsem pohoršeně a nepostřehnutelně zabouchla dveře.

Slyšela jsem, jak můj mladší bráška zaklel a následné zapínání zipu. Po chvilce, která trvala jako hodina, se dveře otevřely a z nich vyšel Nikolai s omluvným výrazem na tváři.

„Sorry, ségra,“ řekl.

Já jsem pokrčila rameny a pověděla mu: „To je dobrý. Příště, až budeš chtít někoho přefiknout, tak ne v mém pokoji a ne mou nejlepší kámošku. Nechci potom poslouchat, jaký kretén jsi, až jí zlomíš srdce.“

Bráška na mě chvíli zíral, ale pak se ke mně nahnul a podobně jako Carly a Romano mě políbil na tvář.

„Dobrou noc, sestřičko. Krásně se vyspi a zítra si rozbalíš dárky.“

Při slově dárky se mi rozsvítily oči a já jsem hned zapomněla na všechny starosti dnešního večera.

„Až zítra!“ upozornil mě.

„Samozřejmě, copak si myslíš, že bych je hledala a pak je v návalu radosti všechny rozbalila? Vyloučeno!“ pohoršeně jsem ho ujistila.

Nikolai se hlasitě zasmál a řekl: „Zlato, ale tohle už jsi párkrát udělala.“

Já jsem jen pokrčila rameny a namítla: „To jsem byla malá.“

„Udělalas to minulý rok,“ pověděl mi se smíchem ve tváři.

Naštvaně jsem na něj vyplázla jazyk jako malé dítě, objala ho a řekla: „Dobrou noc, bratříčku.“

Naposledy jsem se na něj podívala a zaplula do svého prostorného pokoje.

******************************************

Ležím na kapotě svého milovaného auta, které se nachází na trajektu, plujícím směrem na pevninu. Ležím a sleduji hvězdy na černočerné obloze. Prstem obtáhnu souhvězdí Velkého vozu, které jsem objevil, a roztáhnu rty do širokého úsměvu. Na chvíli zavřu oči, protože dnešní večer byl opravdu namáhavý, a čípak obličej asi vidím? Ano, Veřin. Její čokoládově hnědá očka, v kterých se zrcadlila nevinnost společně s inteligencí. Drobný nosík, usídlený uprostřed toho krásného obličeje, který byl orámovaný vlnitými vlasy. Její dokonalá prsa, pevné bříško, nekonečně dlouhé nožky a vypracovaný zadeček.

Nad myšlenkou na její nádhernou prdelku jsem slastně zamručel.

„Jsem to ale debil!“ vykřikl jsem, prudce otevřel oči a plácl se do čela.

Vždyť já jí zapomněl popřát k narozeninám. Pošlu jí kytky. Třeba rudý růže. Počkat, ty ne. Bylo by trochu divný, když tyhle kytky posílám kočičkám, s kterými jsem se vyspal. Asi se budu muset poradit se Sebastianem, mým kamarádem. Ne asi, ale určitě.

*********************************************

Rozhlédla jsem se po svém prostorném pokoji, ale Carly nikde, jenom její boty ležely vedle postele. Dveře na balkón byly otevřené, a tak jsem si zula boty a masku a hodila je vedle jejích bot. Bosky jsem došla na balkón a poté se opřela o futra.

Carly se opírala o zábradlí a měla napůl rozepnuté šaty, zřejmě od mého milovaného bratříčka.

„Co tu vyvádíš?“ zeptala jsem se jí trošku hlasitěji, než jsem měla.

Carly sebou lehce trhla a natočila hlavu mým směrem. Prameny, které měla sepnuté, byly zpátky ve své původní podobě a maska pryč.

„Chtěla jsem si zapnout šaty, ale má to strašně blbý zapínání, a tak jsem se na to vysrala, šla se kochat tím obrovským osvětleným bazénem,“ řekla Car.

Musela jsem se zasmát, jinak to prostě nešlo.

„Co takhle se jít vykoupat?“ vypadlo z ní.

Snažila jsem se vymyslet alespoň jeden rozumný důvod, proč bychom nemohly, ale žádný mě nenapadl. Pokrčila jsem rameny.

„Proč ne?“ odpověděla jsem.

„Tak mě svlíkni, kotě,“ řekla mi svůdným hlasem.

„Ty jsi pako,“ pověděla jsem a se smíchem jí rozepla šaty.

Ty z ní ihned sklouzly. Všimla jsem si prádla, který měla na sobě, a zasmála jsem se.

„Pěkný prádlo,“ řekla jsem jí.

Teď jsem ze sebe stáhla šaty já a tím jí ukázala své prádlo.

„Ach táák,“ odpověděla mi a zasmála se spolu se mnou.

„Vypadá to, že máme dobrý vkus,“ pověděla Carly.

Abyste tomu rozuměli, obě dvě jsme na sobě měly úplně stejné spodní prádlo, tedy až na to, že ona měla černé a já červené.

„Půjčím ti plavky, pojď,“ řekla jsem jí a dotáhla ji do šatny.

******************O HODINU POZDĚJI *********************

„Do... Dost!“ lapala jsem po vzduchu.

Carly mě totiž tak trochu topila. Cítila jsem, jak se voda okolo nás rozvířila a pak jen pocit svobody. Konečně jsem se vynořila nad vodu a dopřála si plný doušek kyslíku. Když už jsem mohla normálně dýchat, rozhlédla jsem se po mém osvoboditeli. Byl to můj bratranec Adrian, ani jsem nevěděla, že tu je.

Opatrně, aby si mě nevšimli, jsem vylezla ven a lehla si na lehátko vedle bazénu. Natáhla jsem se po skleničce se šampaňským a trochu si lokla. Musím uznat, že se Adrian za tu dobu, co byl v Evropě, hodně polepšil, a kdyby to nebyl můj bratranec, tak bych po něm skočila. Ten jeden rok, kdy kvůli jeho mamce Tatianě odcestovali do Paříže, mu hodně prospěl. Jeho ledově modré oči a dolíčky na jeho tváři ho dělaly neodolatelným.

Carly si všimla, že jsem vylezla, a tak šla za mnou. Adrian ji následoval. Jak je vidno, tak strávil nějaký čas v posilovně. Jeho hruď byla vypracovaná a ruce jakbysmet.

„Čau, sestřenko.“

Usmála jsem se. „Ahoj, Adriane. Nevěděla jsem, že jste přijeli.“

Taky se usmál. „No, přijeli jsme před hodinou. Měli jsme tu být dřív, ale letadlo mělo zpoždění, takže…“

„Jsem ráda, že tě zase vidím, kde je Tasha?“ zeptala jsem se ho.

Tasha je zkrácenina jména Natasha. Natasha je Adrianova mladší sestra.

„Spí, byla unavená,“ odpověděl. „Jo, abych nezapomněl. Všechno nejlepší.“

Zvedla jsem se, objala ho a poděkovala. „Děkuju, Adriane. Ty jsi posiloval?“

On se zasmál. „Jenom trošku, holky na to letí.“

„To věřím,“ zašeptala jsem, aby to neslyšel, ale on to slyšel.

Zase se zasmál.

„Co je tu k smíchu?“ zeptala jsem se ho trochu naštvaně.

„Nic, já jen, že... Nic, zapomeň na to,“ odpověděl trochu zmateně.

„Povídej.“

Trochu se začervenal a byl zticha.

„Jednou mi to řekneš,“ řekla jsem mu a výhružně na něj ukázala prstem.

Klidně pokrčil rameny. „Jednou.“

Zavrtěla jsem nad ním hlavou a otočila se na Carly. „Kolik je hodin?“

Ta se podívala na hodinky na lehátku a odpověděla: „Za pět minut dvanáct.“

„Půjdem spát?“ zeptala jsem se jí.

Carly pokrčila rameny. „Pro mě za mě.“

Otočila jsem se zpátky na něj. „Dobrou noc, Adriane. Zítra na snídani.“

„Dobrou Vero, Carly,“ řekl a odešel.

„Jak je možný, že máte v rodině takový fešáky?“ zeptala se mě Carly s pohledem visícím na Adrianově zadku.

Loktem jsem do ní drcla. „Nech toho.“

Ona si povzdychla a zasněně za ním koukala. Protočila jsem oči, chytla ji za ruku a táhla ji směr můj pokoj.

Adrian Reyes

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevinná hra s mafií - 5. kapitola: