Nevinná hra s mafií - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co se stalo po útoku na rodinu Andreyuskhin? Co se stalo Veře? Proč vlastně Daniel nenávidí tuhle rodinu (hl. hrdina)? Daniel a Vera se připravují na maškarní bál. To a mnohé další se dozvíte v nové kapitole. Hope u like it. Teresak PS: Prosím zanechte komentář. :)

06.03.2013 (19:00) • TeresaK • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 798×

Začala jsem ječet a má matka, babička a Tanya na tom byly podobně. Děda, táta a Aleksander vytáhli zbraň a pokoušeli se zahlédnout střelce. My ostatní jsme se vrhli k zemi a až po chvíli, kdy ze mě opadl prvotní šok, jsem si všimla, že z Elenina prostředníčku na pravé ruce kouká kousek bílé kosti a crčí z něj nehorázně moc krve.

Zaječela jsem a po zemi jsem se k ní doplazila. Chytla jsem ji do náručí a snažila se utišit ji, ale vůbec se mi to nedařilo. Brečela a křičela a házela sebou.

„Šššš. Zlatíčko. Klid, nebo to bude bolet víc,“ tišila jsem ji, ale byla jako smyslů zbavená.

Zvedla jsem hlavu a spatřila Alekse, dědu a tátu stát v pozoru, ale jelikož už se žádné výstřely neozvaly, to bylo k ničemu. Otočila jsem se a spatřila Tanyu zhroucenou v náručí mé mamky.

„Aleksi!“ vykřikla jsem na něj a tím připoutala všechnu pozornost.

Otočil se na mě a jakmile spatřil kroutící se Elenu a spoustu krve, zařval a vrhnul se k nám. Vzal si ji ode mě do náruče a rychle se s ní vydal k domu. Já jsem tam jen seděla a dívala se, jak jenom jedna kulka zničila tak krásnou chvíli.

Piknikové koše byly zpřevrhané, dort byl rozpláclý na dece a Elenina krev byla po celém mém těle. Svět se zničehonic zastavil. Všechno jsem viděla zpomaleně, aniž bych to věděla, nehorázně jsem se třásla. Táta pořád držel zbraň v ruce a rozhlížel se kolem sebe. Děda klečel u babičky a Nik byl u mámy a Tanyi.

Vydala jsem ze sebe neidentifikovatelný zvuk a poté jsem se zhroutila. Svalila jsem se do klubíčka, krev byla všude kolem mě, a brečela jsem. Cítila jsem, jak mnou někdo zatřásl, ale nevnímala jsem to. Prostě jsem se odpojila od okolního světa a propadla sladké nevědomosti.

*********************************************************

Ležel jsem na posteli jen v boxerkách, zíral do čistě bílého stropu a v hlavě si opakoval, proč vlastně se chci Andreyuskhinům pomstít.

Bylo léto 2007. Přidělili nám další případ. Ze začátku se zdál jako každý jiný. Objevilo se pár mrtvých chlápků a na nás bylo vypátrat, kdo to udělal a proč. Normálka. Ale čím víc jsme se dostávali k jádru věci, tím podezřelejší a nebezpečnější to bylo. Vypátrali jsme, že všichni mrtví měli jednu společnou věc. Všichni tři byli ex-bodyguardi jednoho mafiánského šéfa. Přesněji Romana Andreyuskhina.

Ještě v té době jsem netušil, že tohle jméno se mi nadosmrti vryje do paměti. Získali jsme spoustu použitelných důkazů a tak jsme společně s mým parťákem Joshem byli na cestě k němu. S vítězným úsměvem a zatykačem rukávu jsme vystoupili z auta a vyšli vstříc podezřele tichému domu.

Byli jsme uprostřed štěrkové cesty, když se spustila střelba. Stáli jsme uprostřed otevřeného prostranství a tak bylo nemožné ukrýt se.

„Áááá,“ ozvalo se vedle mě.

Otočil jsem se na mého parťáka, spatřil díru po kulce v jeho hrudi a vytékající krev. Vypadá to, že zasáhli srdce.

„Sakra! Vydrž, Joshi! Volám sanitku!“ křičel jsem na něj.

Klekl jsem si, vytáhl si ho do klína a zbraň odložil někam vedle. Jediné, na čem právě teď záleželo, byl Josh. Sáhl jsem do náprsní kapsy své kožené bundy a vytáhl mobilní telefon. Rychle jsem ho odemkl a naťukal tam číslo pohotovosti. Zvedli to okamžitě.

„Dobrý den. Jak vám mohu pomoct?“ ozvalo se z telefonu.

„Dobrý den. Jmenuji se Daniel DeLeur a mám tu postřeleného poldu,“ vyhrkl jsem strašně rychle.

„A kde se nacházíte?“ zeptala se ta ženská.

„Jsme u domu Romana Andreyuskhina,“ odpověděl jsem jí.

„Dobře. Hned tam posílám sanitku a policii.“

„Pospěšte si!“ vykřiknul jsem a zavěsil.

Pohled jsem stočil ke svému parťákovi a nejlepšímu kamarádovi, a snažil se bránit slzám, které mi samovolně začínaly stékat z očí.

„Da… Dan… Daniele,“ zasténal Josh.

„Vydrž, kámo!“ zakřičel jsem na něj.

Joshova víčka pomalu klesala dolů a on lapal po vzduchu. Tlačil jsem mu ruce k hrudi, ale bylo to k ničemu. Cítil jsem, jak jeho srdce pomalu přestávalo bít.

„Néééé!“ vykřikl jsem a v dáli jsem zaslechl sirénu sanitky a policejních aut.

V naději jsem mu stisknul ruku a šeptal: „Slyšíš to? Už jedou! Za chvíli tu budou! Vydrž!“

Pod rukou, kterou jsem měl na jeho hrudi, přestalo bít srdce a jeho oči se nadobro zavřely, a v tu chvíli jsem slíbil sobě a Bohu, že pomstím jeho smrt.

***********************************************************

Temnota pomalu odcházela a nahrazovalo ji světlo. Otevřela jsem oči a podívala se okolo sebe. Ležela jsem ve své měkoučké posteli, vedle níž seděli mí rodiče. Otevřela jsem pusu, ale nemohla jsem promluvit, protože jsem měla sucho v puse.

„Vodu,“ podařilo se mi zaskřehotat.

Táta se natáhl k nočnímu stolku, vzal z něj sklenici s vodou a opatrně mi ji podal. Vzala jsem ji do rukou a napila se.

„Jak je na tom Elena?“ zeptala jsem se jich.

Oba při vyslovení jejího jména ztuhli a hodili po sobě letmý pohled.

„Je v pořádku, ale radši si ji nechali v nemocnici,“ řekl mi táta a máma na potvrzení jeho slov kývla hlavou.

„A co tu děláte? Neměli byste být náhodou s ní?“ zeptala jsem se jich.

Mamka se na mě podívala, chytla mě za ruku a odpověděla mi: „Ty jsi naše dcera, zlato. Elena je sice naše vnučka a máme ji strašně rádi, ale ty jsi na prvním místě.“

Když to dořekla, začaly mi po tvářích stékat slzy.

„Už jsem v pořádku, takže za ní pojedeme společně, ano?“

Oni se na mě podívali jako na blázna a dohromady řekli: „Tvoje babička připravila ples na tvojí počest. Bylo by trapné, kdybys tam nebyla. Tanya a Aleksander jsou s ní a ty by ses měla začít připravovat.“

Nespokojeně jsem přikývla a zeptala se na hodně důležitou otázku: „Kolik je hodin?“

Táta se na mě usmál a odpověděl mi: „Už jsou čtyři hodiny.“

„Cože?!“ Vykřikla jsem a rychle běžela do koupelny.

Podívala jsem se do zrcadla a zhrozila se. Někdo mě převléknul do čistých šatů a snažil se ze mě omýt většinu krve, ale nepodařilo se jim to. Na tváři bylo pár zaschlých kapek.

„Jdu se umýt,“ houkla jsem směrem do pokoje a zavřela dveře od koupelny.

Přešla jsem k vaně a otočila kohoutek s horkou vodou. Sáhla jsem po bylinkové směsi do koupele, která obsahovala šalvěj, jasmín, mátu a růži, a nalila ji do vody. Sedla jsem si na kraj vany a sledovala, jak se vytékající voda mísí s bylinným roztokem.

Po pěti minutách se vana naplnila. Vypnula jsem tekoucí vodu, vysvlékla se z oblečení a ponořila se do vařící voňavé lázně.

************************************************************

Vstal jsem z postele a přiměl se myslet na něco jiného. Kouknul jsem se na hodiny na nočním stolku a zjistil, že jsou čtyři hodiny. Přešel jsem ke skříni, nahlédl do ní a přemýšlel, co si vzít na tu velkou slavnost. Sáhnu po třech košilích různých barev a dvou kalhotách, šedých a černých. Opatrně, aby se nezmuchlaly, jsem je položil na postel a stoupl si nad ně.

Bezmyšlenkovitě jsem se natáhnul po bílé košili a šedých kalhotách. Zbytek jsem uložil zpátky do skříně.

„Tak, oblečení bych měl,“ řekl jsem nahlas do prázdného pokoje.

Chraplavě jsem se zasmál a vyšel z pokoje.

Šel jsem do předsíně k botníku. Vyndal jsem z něj černé polobotky a položil je vedle tenisek pod věšákem. Přejel jsem si rukou po bradě a narazil na strniště v podobě rostoucích vousů. Přešel jsem tedy pár kroků do koupelny a popadl holící pěnu.

Vymačkal jsem si do ruky pěnu na holení a nanesl ji na mou mírně zarostlou tvář.

Vzal jsem si holící strojek, který byl pořád na svém místě, ve skříňce nad umyvadlem a též jsem s ním přejížděl tvář.

Žiletka byla ostrá, takže se mi povedlo několikrát se říznout do brady. Rány naštěstí nebyly hluboké, takže večer snad nebudou vidět.

Prohlédl jsem si svou čerstvě oholenou bradu, místy krvavou, a spokojeně jsem se usmál. Natáhl jsem se po papírovém ubrousku a snažil se jím vysušit krev.

„To se vsákne,“ řekl jsem a mávnul nad tím rukou.

Usmál jsem se a rozhodl, že si dám něco k jídlu. Přešel jsem do kuchyně a sáhnul po telefonu. Obrátil jsem se čelem k ledničce, podíval se na list, který tam byl přichycený magnetem, a vyhledal tam číslo na nejbližší čínskou restauraci. Vyťukal jsem číslo, které tam bylo napsané, a objednal si kuřecí kung pao. Kouknul jsem na hodiny, visící na sloupu od baru, a zjistil jsem, že od mého probuzení uběhlo už půl hodiny.

Hlasitě mi zakručelo v břiše a jako na zavolanou se ozval zvonek.

„Bohudík,“ prohlásil jsem a vydal se ke dveřím.

Z bundy na věšáku jsem vyndal peněženku a otevřel dveře, za nimiž stál poslíček s termotaškou. Byl to asi tak sedmnáctiletý kluk se zrzavými vlasy a obličejem posetým pihami.

„Pan DeLeur?“ zeptal se mě.

„Ano,“ odpověděl jsem mu netrpělivě a pohledem jsem hypnotizoval tašku, ze které vytahoval krabici s kung paem.

„Dělá to deset dolarů, pane,“ řekl mi.

Vytáhl jsem dvacet dolarů a podal mu je. Ten kývnul a podal mi krabici s jídlem. S nedočkavým pohledem na tváři jsem zabouchl dveře a vrhnul se k baru v kuchyni. Ze šuplíku jsem vzal příbor a s chutí jsem se pustil do jídla. Po pěti minutách nezbylo nic. Pokrčil jsem rameny a lokl jsem si vody, kterou jsem si předtím stihl natočit.

Otřel jsem si pusu, skleničku položil na linku a šel se obléct. Natáhl jsem si šedé kalhoty a bílou košili. Horní knoflíky na košili jsem si nechal rozepnuté, takže byla vidět trocha mého opáleného svalnatého hrudníku. Navlékl jsem si hedvábné ponožky a vytáhl šedé sako ze skříně. Přetáhl jsem si ho přes bílou košili a zapnul knoflíček, který na něm byl přišitý.

Šel jsem do koupelny učesat si vlasy, nasadit si masku a kouknout se, jak vypadám. Ale jo, vypadám dobře, pomyslel jsem si. Vrátil jsem se do kuchyně pro mobil, zastrčil ho do vnitřní kapsy saka, pak jsem ještě šel do pokoje a ze své tajné skrýše v podlaze jsem vyndal zbraň s pouzdrem. Přilepil jsem si ji na lýtko tak, aby pod kalhotami nebyla vidět. Došel jsem si do předsíně pro klíče a mohl jsem vyrazit do přístavu, odkud se trajektem dostanu na ostrov rodiny Andreyuskhin.

********************************************************************

Po půlhodině voňavé lázně jsem si umyla hlavu. S jedním ručníkem omotaným kolem těla a druhým omotaný na hlavě jsem stanula před zrcadlem. Sundala jsem si ručník z hlavy a fénem vysušila vlasy. Z poličky pod umyvadlem jsem vzala kulmu a dala ji nahřát. Mezitím jsem si osušila tělo a natáhla si červené krajkové spodní prádlo od Victoria Secret.

Když jsem na sobě měla tenhle kousek oblečení, sáhla jsem po kulmě a začala si dělat decentní vlny. Po patnácti minutách jsem dosáhla konečného výsledku.

„Ano!“ vykřikla jsem vítězně.

Radši jsem je ještě přestříkala lakem, aby déle vydržely, a přemýšlela nad polohou mé kosmetické taštičky. Sehnula jsem se k poličkám pod umyvadlem, a co jsem tam nenašla. Kosmetickou taštičku. Vytáhla jsem ji, položila na desku vedle kulmy a otevřela ji.

Vyndala jsem z ní světlé stíny, řasenku, černou tužku na oči a rtěnku. Vzala jsem černou tužku na oči a udělala si tenkou linku na obě oční víčka, přetřela jsem je světlými stíny na oči, černou řasenkou jsem si natočila horní i dolní řasy a rtěnkou jsem si namalovala rty.

Spokojená se svým výtvorem jsem se vrhla do šatny. Šaty, které jsem si na dnešní večer koupila, byly červené, krajkované a do půli stehen. Musela jsem se usmát nad představou tátova obličeje, až mě uvidí. Opatrně jsem si je přetáhla přes hlavu, abych si neponičila účes a make-up.

„Vero! Za chvíli to začíná! Jsi hotová?“ ozvalo se z pokoje.

„Jo, jsem. Jenom si vezmu boty a masku,“ odpověděla jsem, popadla černé boty značky Loubotin na patnácticentimetrovém podpatku s otevřenou špičkou a vrátila se do pokoje. Tam na mě čekal Nikolai.

„Wow,“ řekl a zahvízdal, jakmile mě uviděl.

„Díky. Tobě to taky sluší,“ poděkovala jsem mu a zároveň pochválila jeho oblek.

„Ještě si musím vzít masku a hned jsem tu,“ pověděla jsem mu, položila boty na zem a otočila se zpátky do šatny pro masku.

Ležela na pultíku uprostřed šatny, kam si odkládám věci. Vzala jsem ji do rukou. Podívala jsem se do zrcadla a opatrně si ji položila na oči, ale měla jsem problém. Maska byla na zavázání a já jsem si ji nemohla zavázat, aniž bych ji pustila, a tak jsem zavolala na Nika.

„Niku, pojď sem! Potřebuju pomoct.“

Ten hned přiběhnul. „Co se děje?“ zeptal se mě a kmital pohledem po šatně.

„Zavaž mi tu masku,“ odpověděla jsem mu.

On krátce přikývnul a zavázal mi ji.

Podíval se mi na uši a krk a zeptal se mě: „To si nevezmeš žádný šperk?“

Pravou rukou jsem se plácla do čela a přešla ke šperkům. Zmáčkla jsem tlačítko, které bylo na příslušné skřínce, a po chvíli vyjela kazeta s kruhovýma náušnicemi posázená diamantami od Swarovskiho, a řetízek s jedním diamantem ve tvaru písmena V, posázený stejnými diamanty jako náušnice. Natáhla jsem se po náušnicích a připnula si je na uši. Řetízek jsem tam nechala ležet. Znovu jsem zmáčkla tlačítko a kazeta zajela zpátky.

„Tak, spokojený?“ otočila jsem se a zeptala se ho.

„Kočka,“ odpověděl.

Jen jsem protočila oči.

S Nikem v zádech jsem se vydala k botám do pokoje. Nazula jsem si je, otočila se čelem k bráchovi a řekla: „Nabídneš mi rámě, nebo mě necháš jít samotnou?“

Tentokrát očima protočil Nik, ale rámě mi nabídl.

„Hodný chlapeček,“ poškádlila jsem ho trochu.

On na mě vyplázl jazyk. Radši jsem si toho nevšímala a už ho táhla ke dveřím.

*******************************************************

Asi před pěti minutami jsem se dostal do rezidence Andreyuskhinů. Zrovna stojím uprostřed společenského sálu pod velkým křišťálovým lustrem a čekám, až se oslavenkyně a její rodina dostaví. Lokl jsem si předraženého šampaňského a netrpělivě poklepával nohou. Když tu se zastavila hudba a otravný šepot ztichnul. Spokojeně jsem se oddychnul.

„Dámy a pánové. Prosím, věnujte mi pozornost,“ ozval se hlas od schodů, které dominovaly celému sálu.

Otočil jsem se směrem k nim a věnoval veškerou svou pozornost postavám, které pomalu kráčely po jedné straně schodů. Záhadný hlas, který jsem přiřadil většímu chlápkovi s blonďatými vlasy, se ozval znovu.

„Prosím, přivítejte pana Dimitriho Andreyuskhina a jeho manželku Ekaterinu,“ oznámil příchod, myslím, nejstaršího z této větve rodiny.

Poté se na horních schodech objevil další pár. Byl o trochu mladší než ten pár před nimi a ten se postavil po druhém schodišti, abyste tomu totiž rozumněli, schodiště je rozdvojené.

„Pan Viktor Andreyuskhin, syn Dimitriho a Ekateriny, a jeho manželka Larisa,“ dal jim jméno.

Na patře, ze kterého se scházelo na obě schodiště, se objevil muž tak kolem dvaadvaceti let a vedle něho žena, ale hodně sexy žena. Červené krajkové šaty, které na sobě měla, byly jen do půli stehen a pevně ji obtahovaly jako druhá kůže. Tmavě hnědé vlasy měla vlnité a přes ně zavázanou masku.

„A jako poslední vám představuju Nikolaie a Veru Andreyuskhin, děti Viktora a Larisy,“ ozvalo se znovu.

Znovu jsem si prohlédl sexy ženu, tedy Veru. Ta by stála za hřích, pomyslel jsem si. A hned jsem se okřikl. Je to nepřítel, i když…..