Nevinná hra s mafií - 19. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V této kapitole se dozvíte, čím Vera překvapila Daniela. Menší fotbalový zápas, cestu k vodopádům a napjatý konec. TeresaK

02.10.2013 (19:00) • TeresaK • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 546×

„Páni!“ vykřikl Daniel udiveně.

Abyste tomu rozuměli, vzala jsem ho do garáže, kde se nachází pár skvostných kousků, kterými se má rodina pyšní.

„Čím by ses chtěl projet, miláčku?“ zeptala jsem se ho zpěvavě, neskrývajíc nadšení a radost, jež cloumaly mým tělem.

„Opravdu si můžu vybrat?“ optal se mě Daniel nevěřícně s výrazem malého chlapce.

Ach, ti muži snad nikdy nedospějí, pomyslela jsem si.

Jednoduše jsem na něj pokývala hlavou a když co nejrychleji přeběhl k Audi R8, propukla jsem v hlasitý smích. On se na mě uraženě otočil a vyhrnul horní ret, až to vypadalo, že se rozbrečí. Výraz na mé tváři se proměnil v omluvný. Z věšáčku po pravé straně dveří jsem sundala klíče od Audi, opatrně jsem sešla menší schůdek, který mě dělil od podlahy, na níž byl Daniel, a potom jsem přešla ke svému klukovi. Pořád vypadal uraženě a tak jsem kolem něj obtočila své paže a políbila jsem ho na tvář. Myslela jsem, že to pomůže, ale on na mě pořád koukal naštvaně, nebo to jen hrál. To nevím.

Pohlédl mi do očí a našpulil pusu. Odolala jsem nutkání zase se zasmát a vlepila mu krátkou pusu. V tu chvíli se mu po tváři rozlil rozesmátý úsměv a já jsem ho praštila pěstí do jeho bicepsu.

„Ty blbečku! Myslela jsem, že jsi fakt naštvaný!“ vytkla jsem mu naoko naštvaně.

On mě pohladil po tváři, vlepil mi pusu a v okamžiku mé nepozornosti mi sebral klíčky.

„Héj!“ vykřikla jsem překvapeně.

On se na mě uculil. „Díky, kočko.“

Rozhořčeně jsem si odfrkla, obešla jsem auto ke dveřím spolujezdce a na nedaleké zdi jsem namačkala kód, jež otevíral vrata od garáže. Dveře od auta jsem otevřela, nasedla jsem, dveře jsem za sebou zabouchla a do klína si položila kabelku. Daniel do kufru auta uložil košík s piknikem a také se posadil do auta, jenže na rozdíl ode mě seděl na místě řidiče. Nastartoval a s výrazem šílence vyjel do slunného dne.

* * *

Seděli jsme na kostkované dece a chystali se rozbalit si naše sendviče, když k nám přiletěl fotbalový míč, s kterým si děti hrály kousek od nás.

„Dereku, běž pro něj!“ řekla holčička s blonďatými culíky, jež stála vedle zmíněného chlapce.

Derek byl malý klouček s ledově modrýma očima a světle hnědými vlasy. Chlapec na dívenku vyplázl jazyk, ale poslechl ji a klusem se k nám rozběhl. Daniel, držel míč v ruce a s jiskrami v očích, chlapce pozoroval. Když k nám doběhl, byl mírně zadýchaný. S prosebným obličejem se na Daniela podíval.

„Prosím, pane, vrátíte nám náš míč?“ zeptal se Daniela bojácně, přesto v jeho hlase byl slyšet jemný náznak strachu.

Daniel se zasmál, stoupl si, chlapcovi rozcuchal vlasy a odpověděl.: „Jenom když si budu moct zahrát s vámi.“

Na Derekovi bylo vidět, že se mu značně ulevilo. Nejistě se otočil na své kamarády, ale nakonec kývl na Danielovu nabídku.

„Dobře, tak pojďte.“

Dan se na něj pokřiveně usmál a řekl: „Prosím, tykej mi. Jmenuji se Daniel.“

Derek se usmál a při tom ukázal všechny zuby, z toho jeden přední měl vypadlý. „Já jsem Derek.“

„Těší mě, Dereku,“ pověděl Dan.

Oba dva, aniž by se na mě podívali, šli k dětem. Tenhle pohled, jež se mi naskytl, se mi zapsal do paměti. Vypadal tak šťastně, jak tam běhal s těmi dětmi. Svaly se mu třásly pod tričkem, když běhal za míčem. Kluk z týmu, kde byl i Derek a Daniel, zrovna dal gól a všichni tři vítězně pokřikovali. Daniel jim všem něco pošeptal, oni se uculili a všech pět dětí společně s mým přítelem se ke mně rozběhlo.

„Zlato, dovol mi představit ti své kamarády,“ řekl Dan, když byli všichni u deky, na které jsem seděla.

„Tohle je Derek,“ ukázal na chlapce, který přišel pro míč. „Jake,“ to byl kluk, který dal gól. Měl stejné vlasy jako Derek, ale oči byly tmavě modré. „Marissa.“ Dívka, jež řekla Derekovi, ať jde pro míč. „A tohle jsou Mark a Jane, dvojčata,“ představil mi poslední dva členy téhle party. Dvojčata měla blonďaté vlasy a modré oči.

„Ahoj, já jsem Vera,“ pozdravila jsem je všechny a mile se na ně usmála.

Daniel si nervózně pročísl vlasy. „No, víš. Já jsem tady své kamarády pozval na sendviče.“

Potěšeně jsem se na něj usmála. „To je skvělý nápad. Posaďte se.“

Všechny děti si posedaly na deku a s dychtivým výrazem mě všechny do jednoho pozorovaly. Z košíku jsem vytáhla šest velkých šunkových sendvičů a všem jsem je rozdala. Já sama jsem si sendvič nevzala, protože už jsem jeden měla nakousaný. Jake se jako první zakousl do té dobrůtky.

„Mm,“ zamručel. „to je vynikající. Ty jsi dělala ty?“

Zlehka jsem se zasmála. „Nene, tyhle dělala má mamka.“

On už ale neodpověděl, jelikož se zase zakousl do chleba. Všichni jsme tam seděli a bez povídání hltali maminčiny sendviče.

„Marisso, Jane, Marku, Jaku, Dereku, jedeme domů!“ zakřičel někdo.

Děti honem vyskočily na nohy, spěšně nám poděkovaly a sprintem se rozběhly za svými rodiči. Společně s Danielem jsme se rozesmáli a popadajíc se za břicho jsme se rozplácli na dece. Položila jsem hlavu na Danielovo břicho a spokojeně vydechla.

„Vyrazíme k vodopádům?“ zeptala jsem se ho a nadzvedla hlavu, abych mu viděla do očí.

On se usmál a kolem očí se mu utvořily drobné vějířky. „Jistě, slečno,“ odpověděl.

S kývnutím, které bylo spíš pro mě než pro něj, jsem se zvedla, letmo ho políbila na rty a do košíku jsem naházela špinavé obaly od jídla. Vše jsem to však dala do pravé poloviny košíku, protože v levé bylo ještě ovoce.

„Zvedej se,“ řekla jsem mu.

On se ale nezvedl, pouze se odkulil na trávník. Jen jsem nad tím pokývala hlavou. Složila jsem deku a uložila jí do košíku.

„Hotovo,“ obrátila jsem se k němu s košíkem v ruce.

Daniel vyskočil na nohy, košík ode mě vzal a obtočil svou levou ruku kolem mého pasu. Společně jsme se po zelenajícím trávníku vydali k autu, jež stálo opodál. Kolem nás prošel postarší pár. Drželi se za ruce a vypadali jako dva zamilovaní teenageři. Taky bych chtěla takhle dopadnout, až budu stará, dokonce bych si na jejich místě dokázala představit sebe a Daniela. Bůhví, jak to celé dopadne. S povzdechem jsem se podívala na jeho krásně řezanou tvář. Lehké strniště, které mu pomalu, ale jistě rašilo na tváři, mu dodávalo na přitažlivosti. Dnes už po několikrát jsem se usmála, ale v tomhle úsměvu bylo něco, co tam ještě nebylo. Spokojenost a zamilovanost v jednom. Myslí mi proletěla myšlenka na ten den, kdy budu muset být svědkem špinavého byznysu, ve kterém se celá má rodina pohybuje léta. Daniel si asi všiml, že myslím na něco nepěkného, jelikož na jeho tváři se usídlil hloubavý pohled.

„Co se děje?“ zeptal se mě.

„Nic, jen jsem myslela na něco, co mi řekl táta,“ odpověděla jsem mu a pohledem jsem ho přesvědčovala, že se nic neděje. Co bych teď dala za telepatické schopnosti.

Myslím, že mi neuvěřil, ale radši už nic neříkal. Když jsme dospěli k autu, opět do kufru uložil košík a mně gentlemansky otevřel dveře. Nasedla jsem, on za mnou dveře zavřel, ladným krokem obešel auto a mně se tak naskytla možnost obdivovat jeho úžasně tvarované pozadí. Sedíc na místě řidiče nastartoval auto. Jeli jsme rovně po neoznačené silnici, poté jsme zatočili doleva a hned při první odbočce jsme zabočili, tentokrát doprava. Míjeli jsme spoustu stromů, které lemovaly cestu, a poté konečně zastavili na maličkém parkovišti, kde nestálo ani jedno auto. Urychleně jsem vystoupila z auta a nedočkavě jsem se rozeběhla za zvukem šumící vody.

Zastavím se před úzkou cestičkou, která nás menším lesíkem dovede až k vodopádům. Otočím se, abych Dana chytla za ruku, ale on nikde.

„Danieli! Kde jsi?“ zavolám, ale nic se neozývá.

V lese křupne větvička a ozve se strašná rána. Já se leknu a vystrašeně se rozhlížím kolem sebe, a pak, když zahlédnu původce toho hluku, tak...

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování