Nevinná hra s mafií - 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak a máme tady další kulaté narozeniny, tentokrát patnácté. V této kapitole si Vera zarybaří, provede vás hlavními prostory domu u jezera a čeká jí další šokující zážitek, který jí bude strašit ve snech snad do konce života. Daniel zavolá Veře a sdělí jí novinu, která prosvětlí její den. Trapný oběd, myšlenky Carly a šťastné znovu shledání. To vše si přečtete v této kapitole. :) PS: Doufám, že se vám bude líbit. TeresaK

20.08.2013 (17:00) • TeresaK • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 696×

EDIT: Článok nepriešiel korekciou!

Tátova přehnaná starost nás dovedla až sem k rodinnému srubu, který táta koupil po mém narození. Dům se pyšní, jak svou rozložitostí, tak velikánským jezerem, ve kterém si bezstarostně plují ryby, a přenádhernými lesy.

Ke všem koníčkům, kterým se Viktor Andreyuskhin věnuje, patří také rybaření a jelikož jsem byla zlobivá holčička a neposlechla svého tatínka, tak musím dělat všechno, co on. Takže teď sedím v rybářské loďce uprostřed toho velkého jezera a v ruce pevně svírám svůj prut. Rybaření mi nikdy nešlo, ale můj otec řekl, že musím jít s ním. Na hlavě mi sedí přihlouplý klobouček a přes neforemné tričko, které patří mému staršímu bratrovi Nikovi, mám zapnutou vestu, na které jsou připnuté různé drobné rybářské potřeby.

„Táti, mě to nebaví!“ zakňučela jsem.

„Buď zticha a sleduj svůj splávek,“ odpověděl mi naštvaně.

Podívala jsem se tedy na svůj modročerný splávek a zjistila, že je potopený, což znamená, že nějaká ryba přišla na chuť mé návnadě.

„Sakra!“ zaklela jsem a započala svůj zápas s rybou.

„No ták! Pomoz mi,“ zakřičela jsem směrem k tátovi.

Po mých slovech se ke mně přisunul a chytl prut taky. Zabral celou svou silou a do vzduchu vytáhl obrovského kapra.

„Teda, Vero,“ pověděl táta uznale a s pýchou v očích mě objal kolem ramen. „To je pěkný úlovek,“

Skromně jsem se usmála, ale vevnitř jsem se tetelila radostí.

„Myslím, že za chvíli bude oběd.“ řekl táta a sundal rybu z háčku.

Hodil jí do kyblíku naplněného vodou a přikryl ho deskou, ve které byly díry.

„Chop se vesla, zlato. Jedem zpátky.“ oznámil mi táta a sbalil pruty.

Sedl si k veslům. Napodobila jsem ho a začala veslovat.

* * *

Unaveně jsem si protáhla ruce a pohledem jsem přejela celé stavení. Hlavní původní budova, která byla spojená s novými menšími přístavbami, které byly po obou jejích stranách. Povrch budov byl z bílého kamene. Cestičkou, která byla tvořená kruhovitými kameny zabudovanými v zemi, jsem přešla ke schodům, které vedli přímo do prvního patra, kde byl velký kuchyňský kout a odtamtud se prostornou chodbou vcházelo do jídelny a z té vedli dvoje balkónové dveře na terasu. Jídelna byla propojená se vzdušným obývacím pokojem, dělili je jen dva barové pultíky zakončené mohutným dřevěným trámem, které byly na obou stranách místnosti. Dřevěná zeď, přepůlená právě jedním pultíkem, ve které byly vsazené modré okenní rámy se skleněnými tabulkami, propouštěla do místnosti tolik světla. U druhého pultíku se po délce pěti metrů vyjímala menší kožená postel s železnou konstrukcí.

Krb, který byl postavený u stěny, ležící naproti té s okny a menší sedačka s čtyřmi křesly, které umožňovali trávit zde náš volný čas. Jo a abych nezapomněla na stolek se čtyřmi židlemi, který je umístěný pod jedním z oken.

Vešla jsem do kuchyně a našla tam mámu, která právě dokončovala oběd. Když mě zaregistrovala usmála se a objala mě.

„Tak co, zlatíčko? Chytla si něco?“ zeptala se mě hned poté, co se odtáhla.

Rozzářeně jsem se na ní podívala a pochlubila jsem se jí. „Chytla jsem jednu rybu, heč.“

Ona se hřejivě zasmála a ještě jednou mě láskyplně objala. „Tak to je úžasné, miláčku. Jdi se připravit za chvíli bude oběd a řekni to prosím i svým bratrů, Carly a Tanye.“

Přikývla jsem, odtáhla se a rychle spěchala po dřevěných schodech do druhého patra, kde byly všechny naše pokoje. Jako první jsem zaťukala na dveře Aleksova pokoje, hned se otevřeli a přede mnou stál můj drahý bratr.

„Ahoj. Jenom vám mám sdělit, že za chvíli bude oběd, a tak se máte převléct do něčeho formálnějšího. Znáš mámu,“ sdělila jsem mu.

On se zasmál, prohrábl si vlasy a objal mě. Překvapeně jsem mu objetí oplatila.

„Být tebou tak chvíli počkám než půjdeš do pokoje.“ pošeptal mi do ucha a bez dalšího slova mi přibouchl dveře před nosem.

Nechápavě jsem nakrčila nos a řekla: „Co to sakra mělo znamenat?“ Ale žádná odpověď se mi nedostavila, takže jsem se uráčila zaklepat i na Nikovo pokoj, který sdílel společně s bratrancem Adrianem.

Ne, že by tu nebylo dost pokojů, ale chlapi jsou chlapi, když si za ničím stojí nic nebo nikdo jim to nedokáže rozmluvit. Po několikátém zaklepání se nedostavila žádná odezva, a tak jsem pokrčila rameny a odešla ke svému pokoji, který mám s Carly. Čím blíž jsem byla pokoji, tím víc jsem slyšela hlasité neidentifikovatelné zvuky. Přišla jsem k našemu pokoji a bez zaklepání otevřela dveře. Proč bych také měla klepat, když je tohle můj pokoj, že? Ale to byla ta chyba. Ty příšerné zvuky, které se rozléhali celou chodbou se totiž vyskytovali v našem pokoji.

S překvapením a nechutí jsem strnula za prahem dveří. Na posteli, která patří Carly, je ona, Nik a dokonce Adrian. Všichni tři se po sobě plazili. Mému žaludku se tohle moc nelíbí a to není všechno. Zrovna, když byly oba dva zaneprázdnění uspokojováním Carly z obou stran, Nik si mě všiml. Jen jsem na něj mávla rukou.

„Ahoj. Ne, jsem v pohodě. Klidně pokračuj v šukání mí nejlepší kamarádky, já si jen vezmu nějaký oblečení a ručník a půjdu se umýt, až skončíte tak zaklepejte na dveře od koupelny. Jo a ještě něco, za chvíli bude oběd.“ řekla jsem mu.

Ze skříně naproti postelím jsem vytáhla oblečení, osušku a mobil. Dělala jsem, že je nevidím a zaplula do koupelny, která byla přidělena k tomuto pokoji. To je tedy den!

* * *

Zkontroluji čas na svém telefonu a zjistím, že je dvanáct hodin. Nejistě si prohrábnu vlasy a vytočím Veřino číslo. Po chvíli plné neskutečného utrpení se v sluchátku ozval její hlas.

„Prosím.“

„Ahoj, Vero, tady Daniel. Nemohli bychom se někde sejít? Chybíš mi,“ řekl jsem jí.

Uslyšel jsem krátké povzdechnutí, které obsahovalo tolik smutku, že jsem se pod jeho náporem musel otřást.

„Taky mi chybíš, ale myslím, že se teď chvíli neuvidíme.“ odpověděla mi na to.

Já jsem se polekaně zeptal. „Ty se se mnou už nechceš vidět, že? Co jsem pokazil? Jdu na tebe moc rychle? Řekni a já zpomalím, jen mě neopouštěj!“

„Samozřejmě, že tě chci vidět, co to máš za debilní otázky?! Kdybys mě nechal dokončit větu, tak bys nemusel pokládat tolik zbytečných otázek,“ vyjela jsem na něj napruženě.

„Promiň, tak mi to prosím vysvětli,“ omluvil jsem se jí pokorně. „

Chvíli se neuvidíme, protože můj otec se rozhodl udělat si menší výlet, a tak jsme teď v Clarkesville.“

Jsem strašný! To nevydržím pár dní bez nějaké ženy? Ona není jen nějaká žena, ona je Vera.

„Kde je Clarkesville?“ zeptal jsem se jí a v hlavě si tvořil plán.

„Ehm, v Georgii, proč se ptáš?“

„Co bys říkala na to, kdybych za tebou přijel?“ optal jsem se jí s rozšířeným úsměvem, který ona nemohla vidět.

„To, že si blázen! To vážně chceš jet třináct hodin, abys mě viděl?“ nevěřícně řekla.

Hlasitě jsem se zasmál a zabořil se do kožené sedačky v mém obývacím pokoji.

„No a proč ne? Už je to dlouho, co jsem si udělal prázdniny,“ odpověděl jsem jí.

„To jako myslíš vážně?“ vypustila z úst skepticky.

Živě jsem si dokázal představit její obličej a znovu jsem se musel usmát.

„Ano!“ vykřikl jsem, až příliš nadšeně, asi bych se měl krotit.

Její zvonivý smích se rozezněl reproduktorem a já jsem blaženě přivřel oči.

„No dobře. Adresu ti pošlu v textovce,“ souhlasila, konečně s mým nápadem.

„Děkuji, zlato,“ poděkoval jsem jí vděčně.

„Nemáš za co,“ odpověděla mi rozesmátě.

V telefonu se v pozadí hovoru ozval jiný hlas, kterému jsem však nerozuměl, hned na to se ozval Veřin hlas.

„Promiň, už musím jít, ale pak ti ještě zavolám.“ A s těmihle slovy ukončila hovor.

Telefon položím na konferenční stolek a začnu přemýšlet nad věcmi, které budu potřebovat na cestu. Sakra, jak já se těším, až jí znovu uvidím.

* * *

Oběd byl v plném proudu, když si Aleks odkašlal. Po celou dobu nikdo nepromluvil. Trapné ticho, pravděpodobně následek té malé aférky, které se zúčastnila Carly, Adrian a Nik, přerušil zrovna tento otravný zvuk. Letmo jsem se podívala na Carly, ale když jsem zjistila, že můj pohled oplácí, tak jsem se radši věnovala jídlu na mém talíři.

„Chytil jsi něco, tati?“ optal se našeho otce můj nejstarší bratr.

Zvedla jsem oči a podívala se na tátu, ten se podíval na mě a pak zpátky na Alekse.

„Ano, chytil a představ si, že tady Vera taky,“ odpověděl mu a zase se na mě podíval tentokrát pyšně.

„Dobře, takže teď, když jsem odpověděl na tvou stupidní otázku, ty odpovíš na tu mou!“ přikázal mu a dal do té věty tolik vzteku, že se i malý roztomilý zvířátka v lese rozutekla hledat bezpečný úkryt.

„Co se to tu kurva stalo?!“ vyjel na něj táta.

Máma pěstí bouchla do stolu a sladce sdělila svému manželovi: „Byl bys tak laskava a přestal mluvit sprostě před malými dětmi?“ a pak nenápadně ukázala na Elenu.

Táta poraženě pokrčil rameny a láskyplně se na ní podíval, hned na to se natočil tak, aby čelil Aleksandrovo pohledu a po něze a lásce nebylo ani stopy. Ve tváři měl vepsaný pouze vztek a touho něčemu, nebo spíš někomu ublížit. Doufejme, že když půjdou na lov, Aleks nechytne kulku místo nějakého divokého zvířete.

„Vysvětlování přenechám jednomu z hlavních aktérů. Niku?“ oslovil svého mladšího bratra, který zrudl jako rajče, co máme na talíři.

„No,“ vydal ze sebe Nik, „já jsem v tom nevinně! Ona za to může!“ vykřikl a ukázal na Carly.

To už jsem v sobě dusila smích, který se pomalu, ale jistě dral na povrch. V tu chvíli mu přiletěla taková facka, až mu sklapla čelist.

Nik se na otce tázavě díval a přitom si dlaní třel postižené místo.

„Tohle by gentleman nikdy neudělal! Styď se!“ osvětlil mu náš otec svůj čin a jako by se nic nestalo se věnoval jídlu, a tak skončila naše úžasná konverzace u stolu.

Aspoň si vychutnám mámino umělecké dílo.

* * *

Carlyin Pohled:

Po mega trapném obědu jsem se teple oblékla a vyrazila na molo, které je u loděnice. Posadila jsem se do tureckého sedu na kraj mola a vychutnávala si přenádherné ticho a klid, které jezero poskytovalo. Naneštěstí se za mnou ozvaly kroky a přerušily tak krásnou atmosféru, která tu vládla. Neotočila jsem se, abych zjistila, kdo to je, poznala jsem ho totiž podle parfému.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se mě.

Přikývla jsem a dál sledovala svůj odraz ve vodě. On se posadil vedle mě a spustil. Nepodívala jsem se na něj, protože jsem sledovala jeho obličej na hladině jezera.

„Víš, já. No, opravdu se mi líbíš a to, co se stalo, vůbec nechápu. Jsem strašně zmatený. Mimochodem se omlouvám za to u oběda, trochu jsem zpanikařil. Nikdy jsem se o ženu s nikým nedělil a dělit taky nebudu. Tohle byla výjimečná situace, která se už nikdy nebude opakovat! Líbíš se mi a myslím si, že by z toho, co je mezi námi mohlo být něco víc. Opravdu bych to chtěl, ale pochopím, pokud ty ne. Dám ti nějaký čas na rozhodnutí a pak si promluvíme,“ dopověděl Nik.

Ani mě k tomu nenechal nic říct, jenom se zvedl, políbil mě do vlasů a odešel směr dům.Nevím, co se to se mnou děje, ještě nikdy se mi nestalo, že bych byla zamilovaná do dvou mužů naráz.

Bůh mi pomáhej!

* * *

Po třinácti úděsných hodinách jsem se konečně dostal do svého cíle. Na místo, kde přebývá moje Vera. Konečně! Neuvědomujíc, že je jedna hodina ráno jí zavolám. Zvedne mi telefon po několika zazvoněních.

Ospalým a nakřáplým hlasem se ohlásí v telefonu: „Vera Andreyuskhin, prosím.“

„Tady Daniel, jenom ti chci říct, že stojím před vaším barákem.“

Jakoby mávnutím kouzelného proutku se probudila a radostně vypískla: „Vážně? Tak chvíli počkej, jdu ti otevřít.“ A s tímhle ukončila náš hovor.

Nevěřícně jsem pokýval hlavou ze strany na stranu a se zívnutím se opřel o kapotu svého auta. Ženská osoba oblečená v krátké krajkované noční košilce, otevřela dveře a jí se rázem ocitl v ráji.

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování