OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nevinná hra s mafií - 14. kapitola

30.07.2013 (15:00) • TeresaK • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 465×

„Sebastiane?“ optal jsem se poté, co jsem zaťukal na dveře jeho bytu.

Uslyšel jsem hlasité zaklení a pak se ve dveřích objevila Kate.

„Jdi dál,“ řekla a odešla pryč.

Zmateně jsem tedy vešel do bytu a zavolal na něj: „ Sebastiane!“

„Už jdu!“ vykřikl.

Potřásl jsem hlavou, zavřel jsem na chvíli oči a uviděl Veru.

„Jak ti můžu pomoct?“ zeptal se hlas za mnou a já vyskočil snad dvacet metrů do vzduchu, ne, to kecám, spíš deset.

„Ty vol,e chceš mě zabít, nebo co?“ otočil jsem se na něj s touhle otázkou.

„Co jsem udělal?“ řekl a zadíval se na mě jako neviňátko.

„Málem jsem kvůli tobě dostal infarkt, ty kokote!“

Ale to už mě můj takzvaný nejlepší kamarád neposlouchal, jelikož se válel po zemi v záchvatu smíchu. Začal jsem se smát taky, ale ne proto, že na mě vybafl, ale protože ty opičí skřeky, které vydával místo smíchu, mě dostávaly do kolen.

„Jsem rád, že jsem tě pobavil, Sebe, ale potřebuji s tebou o něčem mluvit, takže hahaha, zasmál jsi se, a teď pokud by ses mohl posadit a vyslechnout mě, tak bych ti byl moc vděčný,“ pověděl jsem mu.

„Sorry, kámo. Jedná se o tu tvojí kočičku? Nebo už tě omrzela?“

„Jde o ni. Víš, myslím, že jsem se, no, vždyť víš co,“ svěřil jsem se mu se svou největší obavou.

„No tak to řekni, chlape. Ty ses do ní prostě zabouchl!“ oznámil mi pro mě dost jistou skutečnost.

„Já do ní ale nemůžu být zamilovaný!“ vyřkl jsem zoufale a rukou si pročísl vlasy.

„A proč ne?“ zeptal se mě Sebastian.

„Protože chci zničit její rodinu. Myslíš, že až pošlu jejího otce, dědečka, bratra, strýce a pradědečka do vězení, tak ke mně přijde a řekne, že mě miluje? To si nemyslím.“

„Tak proč od toho prostě nedáš ruce pryč?“ zeptal se znovu.

„Když Liam umíral, slíbil jsem mu, že pomstím jeho smrt, a já sliby neporušuji. Nemůžu od toho prostě odejít!“

„Kámo, ty máš ale problémy,“ řekl Sebastian a flákl sebou na pohovku. „Víš co?“ pověděl Seb a ukázal na mě prstem. „Vyspi se s nějakou blondýnkou bez mozku a budeš v pohodě.“ Myslím, že zpozoroval tu zoufalost, která mě tížila. „Ty už ses s ní vyspal, že?“

Jenom jsem pokrčil rameny a sedl jsem si vedle něj. „Nemáš něco tvrdýho?“ zeptal jsem se.

„Já ne, ale ty možná jo,“ odpověděl mi a se smíchem mi ukázal na rozkrok.

„Ty jsi zase vtipnej.“

„Sorry, kámo,“omluvil se a bouchl mě do ramene. „Vodku, nebo skotskou?“

„Skotskou.“ Znovu jsem si prohrábl vlasy a zabodl oči do bílého stropu nade mnou.

„A co takhle kouzelný slovíčko?“ začal zase prudit.

„Přines mi, kurva, to zasraný pití!“ vyjel jsem na něj.

„No jo, už jdu.“

Po chvilkovém tichu se ozvalo cinknutí dvou skleniček a Sebastian se objevil. Přesunul jsem svůj pohled tedy na karafu se zlatavou tekutinou, která mi vždy dokáže spravit náladu. Jakmile jsem měl nalito, popadl jsem skleničku, zvedl se ze svého místa a přešel k oknu. Lidi venku si bezstarostně razili cestu na chodníku a nestarali se o své okolí. Kdyby tam teď někoho zabili, tak by si toho ani nevšimli.

„Dám ti ještě jednu otázku, a pak se přesuneme k práci,“ vytrhl mě Seb z mých myšlenek.

Umučeně jsem si povzdechl, dopřál si pořádný lok na posilnění. „Tak střílej,“ dal jsem mu prostor.

„Jaká byla v posteli?“ zeptal se mě.

Ve vzpomínkách mi hned vytanula Vera ležící pode mnou, vzdychající a křičící mé jméno.

„Dokonalá,“ odpověděl jsem mu se zasněným pohledem ve tváři.

Zasmál se. „Kámo, jsi v prdeli.“

„Jo, já vím,“ pověděl jsem po pravdě.

„Takže teď k té práci.“

„Povídej,“ pobídl jsem ho, aby spustil.

„Takže, Ivan Andreyuskhin za pár dní, přesně nevím kdy, to ještě zjistíme, se chystá prodat nejnovější zbraně někam do Severní Afriky. Zburcoval kolem toho celou rodinu. Takže tam bude i Dimitri, Vasiliy, Viktor a Romano. Mluvil jsem s našimi nadřízenými a řekli mi, že máme zjistit přesné místo konaní, čas a datum. Poté se tam můžeme objevit. Je pravděpodobný, že dostaneš šanci k ty víš čemu,“ dopověděl a mrkl na mě.

Že bych konečně dostal šanci se pomstít? Uvidíme.

* * *

„Dobrý den, pane učiteli,“ pozdravila jsem Thomase, když jsem vešla do jeho kanceláře.

Dneska nebyl obvyklý školní den, a proto jsem nešla do třídy, ale sem. Jelikož budeme řešit případ, který byl Thomasův. Jeho kancelář byla zařízena i jako jednací pokoj, takže kromě jeho stolu a kožené otáčecí židle se zde nacházelo pár skřínek, sedačka, křeslo a větší konferenční stolek.

Na sedačce seděl Parker Worstone, snobský idiot, který se snažil vyhrát za každou cenu. Nemám ho moc ráda. Ledově modré oči, ostře řezané rysy, které zdědil po svém zámožném tatínkovi, a hnědé vlasy, které naopak připomínaly barvu vlasů jeho matky. Chodili jsme spolu na střední, celá natěšená, že se ho konečně zbavím, jsem se přihlásila na právnickou fakultu, jaké překvapení mě čekalo, když jsem zjistila, že učinil stejné rozhodnutí.

„Parkere,“ pozdravila jsem ho stroze.

„Vero,“ oplatil mi pozdrav s širokým úsměvem, který odhaloval jeho bělostné zuby. „Už dlouho jsme se neviděli. Jak se máš?“

Nevím, co tím sledoval, ale byla jsem slušná, někdy, a tak jsem mu odpověděla, co jiného mi zbývalo, že?

„Mám se dobře. Děkuji za optání. Jak se máš ty?“ oplatila jsem mu jeho zdvořilost.

„Úžasně, díky.“

„Posaď se, prosím, Vero,“ vytrhl mě z zírání na Parkerův příliš hezký obličej Thomasův hlas.

Rukou poukazoval na místo vedle mého “kamaráda“. Nepříliš nadšená jsem se posadila na druhý konec sedačky a snažila se být co nejdál od něj, ale on mě šíleně rád provokoval, a tak se přisunul. Takže teď seděl tak blízko vedle mě, že se naše stehna dotýkala. Bože, dej mi sílu tohle přežít.

„Oba dva jistě víte, proč tu jste,“ začal mluvit Thomas, položil na stolek složku s případem a posadil se do křesla, které bylo umístěné naproti sedačce. „Nebudu to více rozvádět. Vero, ty si projdeš pitevní zprávu, a ty, Parkere, zprávu policejní, až je oba je budete mít prostudované, vyměníte si je a přečtete si i tu druhou zprávu. Rozumíte?“ udělil nám Thomas úkoly.

S radostí jsem se pustila do práce, ale předtím jsem se zeptala ještě na jednu otázku. „Proč si vlastně procházím pitevní zprávu?“

„Člověk, kterého obvinili z vraždy policajta Montgomeryho, dostal trest smrti, a my se budeme snažit, aby mu přidělili mírnější trest, při kterém nepřijde o život,“ vysvětlil mi.

Kývla jsem na srozuměnou a pustila se do pročítání pitevní zprávy.

Jméno zavražděného: Liam Montgomery, Věk: 30 let, běloch, muž, zabit z bezprostřední blízkost, Patolog: Robert Reches, tyhle informace jsem se dozvěděla při letmém prohlédnutí zprávy, radši si ji přečtu ještě jednou od začátku. Tělo identifikoval Daniel Spratkow. Díky tomuto chlápkovi jsem myšlenkami zabloudila k mému Danielovi, tak počkat! Mému? To už mi fakt hrabe? Jestli si ho začnu takhle přivlastňovat, tak budu muset vyhledat nějakou odbornou pomoc. Vážně!

Místností se rozlehlo typické zvonění mobilu, víte, jaké myslím. Takové to, jaké mají kancelářské telefony.

„Omluvte mě,“ řekl Thomas, zvedl se z křesla a přijal hovor.„Thomas Gilsiver. Ano, pošlete ho nahoru.“

Nechápavě se na Toma zamračím a on se na mě usměje. „Nějaký muž, který je prý tvá ochranka.“

Naštvaně jsem zaúpěla a radši se ponořila do pitevní zpráv, protože jsem si nebyla jistá svou reakcí. Nesnáším, když mě někdo hlídá. Neříkám, že kdyby to byl nějak sexy kousek, tak bych ho odkopla, ale tohle nebude nikdo sexy, takže můžu být hnusná. Ozvalo se lehké zaklepání a poté se dveře otevřely.

V nich stál muž postavou podobný nějakému boxovému zápasníkovi a v ruce držel pistol. Agresivita, která z něj vyzařovala, naznačovala, že tohle není muž, kterého táta najal na mou ochranu. Obtažené oblečení přesně vykreslovalo jeho velikánské svaly. Holá hlava a obličej připomínající buldoka. Jeho černé oči, které měly barvu temné noční oblohy, se obrátily ke mně, a když mu v očích blesklo poznání, zřejmě si uvědomil, kdo jsem, to je ale chytrá hlavička, se na mě obrátila i hlaveň jeho zbraně.

„Ajaj,“ vyklouzlo mi z úst.

Jen klid, Vero. Všechno bude v pořádku. Hlavně nepanikař. Nádech, výdech, nádech, výdech. Sakra, seru na klid.

„Ááááá pomóóóc!“ vykřikla jsem a vrhla se pod stůl.

Ještěže tak, protože tahle druhá verze Ramba na mě vystřelila. Projektil se zavrtal do zdi nad mou hlavou, a já jsem vděčila svému instinktu za to, že jsem se vrhla pod stůl. Dobře já. Vedle mě se něco pohnulo a já zjistila, že Parker se krčí vedle mě. Ozval se druhý výstřel a po něm následovala strašná rána. Odvážila jsem se zvednout hlavu a podívat se, co se stalo. Chlap, který mě chtěl zabít, ležel na břiše s dírou v hlavě po kulce a nad ním stál Dexter.

Vděčně jsem se na něj podívala. „Děkuji ti, Dextere.“

On se na mě podíval, odmávl mé poděkovaní rukou a řekl: „Váš otec se na vás velmi zlobí, slečno. Měla byste s námi odjet domů, hned!“

Tón jeho hlasu mě nutil sklonit se před ním a říct: Ano, pane, ale to bych nikdy neudělala, takže jsem s hrdostí vstala, uhladila jsem si šaty, prošla kolem stolku a vrhla pohled na mrtvého muže. Podívala jsem se na Thomase.

„Omlouvám se, pane učiteli,“ pověděla jsem mu se sklopenýma očima.

Abych se dostala k Dexterovi, musela jsem překročit zabijákovo tělo. Můj osobní strážce si všiml mého zaváhání a nabídl mi ruku dlaní nahoru. S poděkováním jsem ji přijala a přešla k němu.

Dexter se otočil k Thomasovi a řekl mu: „Někdo se tu zastaví, aby uklidil tělo. Postarejte se o toho chlapce.“

Neslyšela jsem jeho odpověď, protože to už jsme procházeli školní chodbou. Když jsme došli k jeho autu, o které se opíral Seison, jen otevřel zadní dveře a pokynul mi rukou abych se posadila. Sedla jsem si tedy na měkké sedačky černého SUV. Sundala jsem si boty, zapnula jsem si bezpečnostní pás a dala jsem si nohy na sedačku. Objala jsem si kolena a sesypala se. Vzlyky mísící se se slzami se rozlehly autem a neopustily je, dokud jsme nevystoupili před naším domem.

Překvapeně jsem strnula, když jsem se rozhlédla kolem. Před hlavními dveřmi byly poskládané kufry a u nich stál můj otec s matkou v objetí, vedle nich stál Nik, Carly, Aleksander, Elena, Tanya a bratranec Adrian. Co se to, sakra, děje?!

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevinná hra s mafií - 14. kapitola: