Nevinná hra s mafií - 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V této kapitole se dozvíte, proč Vera nadávala. Přečtete si rozhovor mezi Verou a jejím otcem, který je na ní velmi naštvaný. A také zjistíte, jaká věc hlavní hrdinku natolik vykolejila, že přemýšlela nad zdemolováním svých očí.
P. S.: Doufám, že se vám povídka bude líbit a zanecháte nějaký ten komentář.
TeresaK :)

26.07.2013 (17:00) • TeresaK • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 621×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

V momentě, kdy dozněla má poslední nadávka se ve dveřích zjevil Daniel. Ne, že by se zjevil, jako duch, ale zničehonic se objevil, no to je fuk. Přejela jsem pohledem po jeho těle a vyschlo mi v ústech. Měl na sobě totiž jen boxerky.

„Co se děje?“ zeptal se mě starostlivě a tím mě odtrhl od mých hříšných myšlenek.

„Zapomněla jsem si zapnout mobil,“ odpověděla jsem mu.

„A?“ řekl a nechápavě zkrabatil čelo.

„Po tom, co ti někdo prostřelil okénko a ta kulka se střetla s mou rukou se táta stal trochu moc ochranářský, a tak na mě nasadil ty dva idioty, kteří mě mají chránit. Když jsme jim ujely vypnula jsem si mobil, aby mě táta neotravoval. Teď, když jsem ho zapnula, zjistila jsem jakou kravinu jsem to udělala,“ Daniel se nadechl, aby něco řekl, ale já jsem zase spustila. „Víš kolik zmeškaných hovorů od něj mám?“ dokončila jsem svůj monolog otázkou.

On pokrčil rameny, sedl si ke mně a řekl: „To opravdu nevím. Dvacet?“

Počastovala jsem ho pohledem, který říkal děláš-si-srandu a prozradila jsem mu to tajemné číslo.

„Devět a šedesátkrát.“

Po mé odpovědi mu začaly cukat koutky a po chvíli přemáhání už se válel po posteli v záchvatu smíchu. Ze začátku jsem nedokázala pochopit, čemu se tak směje, ale, když mi to došlo, udělala jsem to samé, co on. Naší veselou chvíli však přerušilo neustávající vyzvánění mého mobilního telefonu.

„Sakra!“ zaklela jsem dnes, už asi po páté.

„Kdo to je?“ zeptal se mě Daniel, to už jsem, ale mačkala zelené tlačítko a přikládala si telefon k uchu.

„Dobré ráno, tati,“ ozvala jsem se opatrně do telefonu.

„Vero Nayo Katarino Carmen Andreyuskhin! Co si o sobě zatraceně myslíš?“ Vykřikl táta do telefonu.

„Tati,“ snažila jsem se mu odpovědět, ale bylo to marný.

„Máš domácí vězení, mladá dámo! Nehneš se ze svého pokoje ani na krok, to ti garantuji.“

„Ale co škola?“ zeptala jsem se ho.

„To nějak vyřeším. Ihned se vrať domů, rozumíš?“ oznámil mi.

„Ano, pane,“ řekla jsem provokativně.

„Vero!“ napomenul mě a bez jediného slova ukončil hovor.

Pohodila jsem telefon na postel a následně jsem sebou flákla vedle něj a polštářem jsem si přikryla hlavu. Jaksi jsem pozapomněla, že jsem nahá, ale Daniel ne. Po chvíli, která se zdála jako věčnost jsem ucítila dotyk na mém stejně. Konečky jeho prstů dychtivě přejížděli přes můj zadeček až nahoru k mé zakryté hlavě.

„No tak, zlato.“ zašeptal Daniel.

S povzdechem jsem se vynořila zpod z mé skrýše a zadívala jsem se do Danielových očí.

„Musím jít,“ oznámila jsem mu, pohladila ho po tváři, zvedla se z postele a posbírala jsem všechny kousky mého oblečení.

„A kam by jsi šla? Vždyť jsi sem přijela se mnou?“ zeptal se mě nechápavě.

Aniž bych se na něj podívala jsem řekla: „Má ochranka stoprocentně čeká dole.“

Naposledy jsem se na něj podívala a potom jsem šla do předsíně.Tam jsem si nazula boty, vzala kabelku a otevřela dveře.

„Počkej!“ vykřikl Daniel. „To mi ani nedáš pusu na rozloučenou?“

Usmála jsem se, stiskla jeho tvář ve svých dlaních a věnovala mu polibek, do kterého jsem vložila všechno.

Odtrhla jsem se od něj a beze slov odešla k výtahu. Asi fakt jsem se zamilovala.

* * *

Otevřela jsem vstupní dveře od našeho domu a vstoupila. Bez zbytečného přemýšlení jsem se rozhodla, že půjdu za otcem do jeho pracovny. Vyšla jsem schody a při mé cestě chodbou jsem se dívala na obrazy od nejznámějších malířů. Došla jsem na konec chodby, kde byly do zdi vsazené mohutné dřevěné dveře a váhavě zvedla ruku a zaklepala.

„Není možné, aby se jen tak ztratil!“ vykřikl můj otec zpoza dveří.

Hned na to se, ale ozvalo: „Dále,“

Otevřela jsem tedy dveře a můj pohled spočinul na mém otci sedícím za velikánským mahagonovým stolem. Táta pokynul svou levou rukou na židli před stolem.

„Končím,“ řekl a položil telefon na stůl.

„Jak si to představuješ, holčičko?“ vykřikl a pokračoval dál: „Já se jako ten blbec strachuji, jestli nejsi mrtvá a ty si mezitím šukáš s nějakým idiotem, kterého sotva znáš?“

Tohle mě opravdu dostalo, dokonce jsem na něj pár minut zírala s otevřenou pusou, ale pak jsem se sebrala.

„Přestaň!“ zakřičela jsem z plných plic. „Už nejsem ta malá holčička, která ti sedala na klíně. Je mi dvacet, tati! Už jsem skoro dospělá. Kdyby tohle udělal Nik v mém věku, tak bys ho poplácal po rameni a řekl mu, že jsi na něj pyšný. Neočekávám, že to takhle uděláš i se mnou, ale myslím si, že si zasloužím, alespoň trochu tvé důvěry.“ dokončila jsem svůj dlouhý monolog a konečně si dopřála pořádný doušek vzduchu.

„Vero!“ zvýšil táta naštvaně hlas.

Trochu jsem se přikrčila a to mi moc nepomohlo.

„Pokud vím, tak je ti dvacet let. Plnoletá budeš až příští rok a do té doby mě budeš poslouchat. Vero, myslím si, že si vůbec neuvědomuješ v jakém nebezpečí jsi. Uvědom si, že i když už je ti dvacet pořád budeš ta malá holčička, co mi sedávala na klíně, ať se ti to líbí, nebo ne. Jsem tvůj otec a to znamená, že mě budeš poslouchat.“

„A co to domácí vězení?“ zeptala jsem se opatrně.

„To platí. Nebudeš někde courat. Do školy samozřejmě chodit budeš, ale vždy s tebou budou dva členi naší ochranky.“

„Tátiii,“ hlesla jsem namítavě.

„Žádné takové, Vero! Domácí vězení máš do odvolání a teď kdybys mě prosím omluvila mám ještě něco na práci.“

Zaraženě jsem na něj zírala. On mě právě teď vyhodil. Zvedla jsem se, odešla z jeho pracovny a rozběhla se do svého pokoje.

* * *

Vstoupila jsem do sprchy a nechala vroucí vodu smýt všechny starosti a špínu. Když jsem toho byla čistá jako mimino, osušila jsem se ručníkem a v rouše evině jsem se šla obléknout do šatny. Vzala jsem si klasické černé krajkované spodní prádlo, zelené šaty bez výstřihu, které svou délkou dosahovaly do půli mých stehen, a které jsem přepásala tenkým bílým páskem. Na ruku jsem si navlékla trojici rozdílně zdobených náramků a natáhla jsem se po bílé kabelce, která mi ladila s bílými boty. Vlasy jsem si natočila do lehkých kudrlinek. Na oční víčka jsem si nanesla tenkou černou linku a řasy jsem lehce projela mascarou.

Vrátila jsem se do pokoje a do kabelky jsem naházela mobil, klíče, peněženku, žvýkačky, brýle a voňavku. Nazula jsem si boty, potichu jsem otevřela dveře a po špičkách jsem šla po chodbě. Naštěstí jsem na nikoho nenarazila, ale radši jsem si po schodech a halou ven pospíšila. Mé auto stálo na menším parkovišti před domem, a tak jsem do něj bez zaváhání naskočila, zastrčila klíčky do zapalování a rozjela se směrem k trajektu. Za tohle mě můj drahý otec zabije. Zapnu si rádio a v něm zrovna hrají písničku we can´t stop od Miley Cyrus. Usměji se a zvýším hlasitost.

V tom uslyším křik, a tak prudce zabrzdím. Před autem se mi prohnala nahá Carly a v jejím závěsu můj bratr Nik, jak jinak než také nahý.

„Fůůůůůůůůj!“ vykřiknu a přemýšlím, že si do očí vyliji kyselinu.

Tohle jsem opravdu nemusela vidět. Znovu se rozjedu a okamžitě najedu na trajekt. V autě se začne mísit písnička Ollyho Murse s Miley Cyrus. Nejdřív nechápavě koukám okolo sebe, ale pak mi dojde, že písničku od Ollyho jsem si nastavila jako vyzvánění. Vypnu motor mého autíčka a začnu se přehrabovat ve kabelce. Po dlouhé minutě, která trvala asi tak jedno století jsem přijala hovor.

„Andreyuskhin,“ ohlásila jsem se.

„Ahoj Vero. Tady Thomas.“

„Ou, ahoj. Zrovna jsem na cestě do školy.“ pověděla jsem mu.

„Super.“ byla slyšet radost v jeho hlase. „Dneska budeme probírat ten případ jsi připravená?“ zeptal se.

„Doufám, že ano.“ pověděla jsem a zasmála se. „Když budu potřebovat pomoct obrátím se na tebe, jo?“ laškovně jsem se ho optala.

Slyšela jsem, jak se prudce nadechl a pak odpověděl: „Jsem tu pro tebe.“

„Díky,“ pověděla jsem. „Hele, už musím končit. Za chvilku budu na pevnině.“

„Dobře, tak zatím ahoj.“

„Pa,“

Zaťukání na okénko mi oznámilo, že můžu vyrazit. Znovu jsem se připoutala, nastartovala auto a se šlápnutým plynem jsem se vydala do školy. Možná se mi podaří po cestě nikoho nesrazit, ale to nikdo neví. Uculila jsem se na sebe do zpětného zrcátka a začala si zpívat.

Oblečení, které na sobě Vera měla

Vlasy

Mobilní vyzvánění

Tímto chci poděkovat všem, kteří komentují mou povídku. Moc si toho vážím. A rovnou se omlouvám, že mezi jednotlivými kapitoly je velká časová mezera, ale poslední nemám moc inspirace na psaní, doufám, že se to změní.
TeresaK

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování