Nevinná hra s mafií - 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak mé první kulatiny. :D V této kapitole Dan pozve Veru na rande a ta překvapivě souhlasí. Také si přečtete menší mučící scénu a krátký rozhovor Very s její rodinou. Doufám, že se vám kapitola bude líbit. :) Ps: Budu ráda, když zanecháte komentář. TeresaK

02.06.2013 (20:00) • TeresaK • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 635×

„Ahoj,“ řekl jsem.

Když jsem ji uviděl bledou na té nemocniční posteli s rukou v sádře, spustil se ve mně ochranářský reflex. Věděl jsem, že se o ni nesmím v tomhle směru zabývat. Plést do toho city. Potřeboval jsem ji využít, najít všemožné informace na toho bastarda, který zabil mého parťáka. Zakýval jsem hlavou. Teď ne! řekl jsem si.

„Ahoj,“ odpověděla mi tichým hlasem.

Pozorně jsem se na ni zadíval a všiml si, že se kouká na obrázek za mou hlavou. Rychlými kroky jsem k ní přešel, chytl její obličej do obou rukou a políbil ji. Ne tak jako na jejích narozeninách. Tento polibek byl naléhavější. Bože, neznám ji, je pro mě úplně cizí, ale jen to pomyšlení, že bych ji už nikdy neuviděl, mi přijde hrozné. Do toho polibku jsem dal všechno. Strach, který jsem pocítil, když mi v autě zkolabovala, touhu, která mě k ní poutá už od prvního okamžiku, a radost, že je v pořádku.

Po dlouhé chvíli jsem se odtáhl a uslyšel, jak Vera nesouhlasně zamručela. Zasmál jsem se. Vypadá to, že na mě reaguje stejně jako já na ni. Uvidíme.

„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se jí, stále držíc její obličej.

„Bolí mě ruka a nohy, ale jinak je to dobrý,“ odpověděla mi se zavřenýma očima a obličejem tisknoucím k mým rukám.

„Vero, rád bych tě pozval na rande,“ řekl jsem jí opatrně.

Ona se usmála tím nejsladším úsměvem, který jsem kdy viděl, a otevřela oči. „Moc ráda půjdu.“

Taky jsem se usmál a věnoval jí rychlou pusu.

„Vím, kam půjdeme,“ řekla. „Mám lístky na Simple Plan. Za tři dny tu budou hrát.“

„Už se těším,“ odpověděl jsem jí.

Někdo zaklepal na dveře a následně je otevřel. Dovnitř vešla Veřina matka.

„Promiňte, nechci rušit, ale musela jsem vidět svou holčičku,“ řekla se slzami v očích.

Moudře jsem odstoupil od Very a pověděl jsem: „Nerušíte. Já už jsem na odchodu. Jo, a abych nezapomněl.“ Vyndal jsem z kapsy Veřin mobil. „Zavolej mi,“ pošeptal jsem jí a s úsměvem na rtech vyšel z pokoje.

Neboj, kámo, já toho hajzla dostanu, pomyslel jsem si.

* * *

Pobočník toho hajzla, co ublížil mé dceři, právě teď sedí, spíš leží, svázaný na židli. Můj otec stojí vedle mě a sleduje ho se stejnou nechutí. Syn mého bratrance sedí na židli před ním a na stolku vedle si rozbaluje náčiní. Vzal menší nožík a přejel jím po odhaleném hrudníku naší návštěvy.

„Néé, prosím, né! Přestaňte!“ křičel s hrůzou v očích.

„Řekni, kde se schovává tvůj šéf, a nějak se dohodneme,“ řekl jsem mu.

On zuřivě zakýval hlavou. „Nikdy!“ vykřikl a plivl na mé boty.

Poklepal jsem na rameno Gregoriovi, synu mého bratrance, a pošeptal jsem mu: „Pokračuj,“

On se usmál a odpověděl mi: „S radostí.“

Poodstoupil jsem do stínu a stoupl si vedle svého otce.

„Myslíš, že ví, kde se ten bastard skrývá?“ zeptal jsem se ho s očima zabodnutýma do toho idiota.

On mě chytl za rameno a natočil mě, abych mu viděl do tváře. To, co se v něm zobrazovalo, mě trochu vyděsilo, ale nedal jsem to na sobě znát.

„Chlapče, on to ví. Jenom si s námi hraje,“ řekl. „Nikdo! Říkám nikdo nebude ubližovat mé rodině!“ dodal.

„Cítím to stejně, tati,“ odpověděl jsem mu a poslouchal žalostné prosby našeho zajatce.

„Nééééé!“ vykřikl.

Nasral jsem se, vytáhl bouchačku z pouzdra a přitiskl ji tomu idiotovi pod krk. „Kde je?“ zakřičel jsem na něj z plných plic.

„V Hiltonu!“ odpověděl mi se slzami v očích.

„Dík,“ řekl jsem.

On se usmál. „Takže mě pustíte?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Ani náhodou,“ odpověděl jsem mu sladkým hlasem, strčil mu bouchačku do huby a spustil spoušť.

Kousíčky jeho mozku a krev mi přistály na obličeji a mé košili.

„Sakra! Lara bude naštvaná!“ vykřikl jsem. Otočil jsem se na Olafa. „Ukliď to.“

Podíval jsem se na svého otce. „Jdeme pro něj.“

Na jeho obličeji se zračilo uspokojení. „Ano, jdeme, synku.“

* * *

Stojím v šatně a přemýšlím nad událostmi posledních tří dnů. Ještě ten den, kdy jsem se probudila v nemocnici, mě propustili. Večer mi Daniel zavolal a ujišťoval se, že ta schůzka platí. Od toho večera mi každé ráno chodí esemeska, ve které mi přeje krásné probuzení, a kolem oběda a večera mi volá. Je to tak roztomilý. Celé ty tři dny se culím jako idiot a Carly si ze mě kvůli tomu dělá srandu. Když jsme u té Carly, tak ta se vyspala s mým bratrem. Pěkné, co? Zatřesu hlavou a zastavím své myšlenkové pochody.

Podívám se na sebe do zrcadla a za mnou se ozve dvojité hvízdnutí. Otočím se tedy a zadívám se na mé dva narušitele. Jsou jimi Carly a Chloe.

„Jsi kočka,“ ozvala se Carly.

Zasmála jsem se a řekla: „Já vím!“

Obě se zasmály. Naposledy jsem se podívala na krátkou černou sukni, bílé tílko bez ramínek a černé boty na vysokém podpatku na nohou. Na krku jsem měla řetízek s přívěskem pro štěstí. Vlasy jsem měla spletené do rybího copu. Usmála jsem se na sebe a pak se zase otočila na své kamarádky.

„Kolik je?“ zeptala jsem se.

Chloe se podívala na hodinky. „Je pět, už bys měla jít.“

Přikývla jsem, hrábla po kabelce a s holkami za zády jsem sešla do haly, kde byla má skoro celá rodina.

„Co tu všichni děláte?“ zeptala jsem se jich naštvaným hlasem.

Slova se ujmul Nik. „Přece si tohle nemůžu nechat ujít.“

„Co tím chceš říct?“ vykřikla jsem a výhružně jsem se k němu přibližovala.

Otec si před něj ale stoupnul a řekl. „Vero! Jenom ti chci připomenout, abys nezapomněla, že s sebou budeš mít Dextera a Seisona.“

Nadechla jsem se k protestu, ale on výhružně zvedl prst a řekl: „Nic nechci slyšet!“

Povzdechla jsem si. „No jo, no.“

Táta mě objal a dal mi pusu na čelo. „Skvěle. Už bys měla jít.“

Přikývla jsem a odpověděla: „Dobře, tak ahoj,“

Vyšla jsem z baráku s Dexterem přede mnou a Seisonem za mnou. Nastoupili jsme do auta a vydali se k lodi, která nás odveze na pevninu.

To bude teda rande!

* * *

Stojím před klubem, kde za tři čtvrtě hodiny odehraje Simple Plan svůj koncert. Netrpělivě přešlapuju a v hlavě si přehrávám náš poslední rozhovor s Verou, který se odehrál před pár minutami.

„Ahoj, Dane,“ řekla.

Samovolně jsem se usmál. „Ahoj, Ver.“

„Už jsme na lodi, tak za půl hodiny jsme tam.“

„Moc se těším, až tě zase uvidím,“ pověděl jsem jí.

Sluchátkem se rozezněl její smích, přenádherný to zvuk.

„Já taky, Dane. Já taky. Tak zatím pa,“ řekla a s těmito slovy zavěsila.

Nevím proč, ale něco mi říkalo, že se dnes něco stane, a nebude to nic dobrého.

* * *

Oba mí bodyguardi sedí na předních sedadlech jednoho z tátových SUV. Já, jak jinak, sedím vzadu. Dexter, ten, který se posadil za volant, právě parkoval a já z okénka zahlédla Dana. Moc se na něj těším. Taky se těším, až uvidím Pierra. Před dvěma roky jsem byla na jejich koncertu v New Yorku, jaksi jsem se tam ztratila a on mě zachránil. Od té doby se kamarádíme. Párkrát jsme si spolu zpívali přes kam skype. Seison mi otevřel dveře a já jsem vystoupila, poté se za mě společně s Dexterem postavili a následovali mě až k Danielovi.

To bude teda skvělé rande s idiotem jedna a idiotem dva za zády.

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování