Neviditelná - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Nancy si odjakživa připadala přehlížená. Skoro jako kdyby byla neviditelná. Vše se ale změní, když se Nancy odstěhuje na vesnici kvůli matčině nové práci. Pozná tam další své vrstevníky, kteří jsou stejní jako ona, a Nancy konečně zjistí, kým ve skutečnosti je.

21.01.2014 (10:00) • silvi14 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 924×

„Nanynko, já vím, že ti to vadí, ale-"

„Neříkej mi Nanynko! Pojmenovala jsi mě snad Nancy, nebo ne?" zavřískla Nancy na svou matku.

„Ano, Nany... eh, Nancy, ale co s tím chceš udělat?"

„To já nevím, mami. Ale už mě prostě štve, jak mě všichni pořád ignorují. Pořád a bez přestávky. Když k někomu dojdu, ani si toho nevšimne. A když mu zakřičím do obličeje, trhne sebou a vypadá, jako kdyby právě viděl ducha," brblala Nancy a založila si ruce na prsou. Matka si povzdechla. Takhle už to dál nejde. Její dcera se denně stěžovala na svou situaci ve škole. Dokonce i učitelé si jí nevšímali. Proto Nancy nosila domů tak špatné známky. A ona jí nevěřila. Ale teď už jí věří.

„Ani nevíš, jak ráda bych ti pomohla, Nancy, ale netuším jak. Nikdy jsem o tom, co se ti děje, neslyšela," pokrčila matka zoufale rameny a Nancy nafoukla tváře.

„Víš co, mami? Já si teď dojdu do knihovny ukrást pár knížek. Stejně si nikdo nikdy nevšímne, že s nimi odcházím," řekla Nancy, otočila se na patě a nechala matku samotnou v obývacím pokoji. Paní Blackerová si sedla do křesla a začala si číst knížku Jak vycházet s pubertální dcerou. Po chvíli ji ale zaklapla a odložila stranou, protože si uvědomila, že čtení těchto příruček v jejím případě nemá cenu. Zatímco se maminka trápila, Nancy vyklouzla z domu a ploužila se ulicí směrem k autobusové zastávce. Do centra města to měla asi tak půl hodiny. Ráda jezdila autobusem, protože mohla v klidu popřemýšlet nad svou tíživou situací. Ale když se nad tím tak zamyslela, nebylo to zas tak hrozné. Nepotřebovala kapesné, protože mohla krást, jak chtěla, a stejně si toho nikdy nikdo nevšiml.

Když došla k autobusu, byla před ním dlouhá fronta, asi tak desetimetrová. Bez problémů se prosmýkla kolem nic netušících lidí a vyšla po schůdcích do autobusu, kde se usadila na svém oblíbeném místě vzadu u okna. Počkala, až nastoupí ostatní cestující, a potom zavřela oči a nechala se pomalu unášet do města.

***

Probudila se těsně předtím, než řidič zavřel dveře a odjel zpět k ní domů, na okraj města. Rozespalá a naštvaná vyskočila ze sedadla, rozběhla se úzkou uličkou mezi dvěma řadami a vyběhla ven ze dveří autobusu. Skřípla si v nich rukáv od kabátu a proto s ním musela trhnout, aby se osvobodila. Znechuceně se na něj podívala. Díky otrhané látce teď Nancy působila dojmem dívky ze sirotčince nebo bezdomovkyně. Ale bylo jí to jedno. Stejně ji všichni ignorují. Rychlým krokem vykročila směrem ke knihkupectví a dívala se přitom do země. Bohužel si ale neuvědomila, že proti ní jde nějaký kluk, a vrazila do něj. Rychle se mu podívala do obličeje. Zůstal stát s výrazem naprostého zděšení.

„Pomoc! Neviditelná zeď! Přede mnou je neviditelná zeď!" křičel zoufale. Zbabělec, pomyslela si Nancy a odfrkla si. Když obcházela vyděšeného mladíka, neodpustila si přátelské poplácání po rameni. Kluk sebou jen trhl a rozberečel se. Ještě před tím, než Nancy zašla do knihkupectví, zahlédla koutkem oka, jak se kolem mladíka sbíhají zvědaví lidé. Otevřela dveře od knihkupectví, došla k recepci a zastavila se přímo před knihovnicí.

„Dobré odpoledne!" zakřičela. Knihovnice jen vzhlédla, rozhlédla se a pak se zase začala věnovat knihám. Nancy už toho měla plné zuby. Luskala jí před obličejem, tleskala a hulákala, dokonce jí zakřičela do ucha. Potom už to nevydržela a vší silou ji nakopla do holeně. Knihovnice se sehnula a promnula si nohu.

„Au. Mám pocit, jako kdyby mě někdo kopnul," usoudila.

„A také že máte pravdu," procedila Nancy mezi zuby. Otočila se a vydala se mezi regály s knížkami. Po dvaceti minutách hledání konečně našla to, co hledala, a bez rozloučení opustila knihovnu. Když vyšla na ulici, obezřetně se rozhlédla. Mladík už tam nebyl, ale byl tam papírek. Nancy to nedalo a došla k němu. Zvedla ho a začala ho číst.

„Ať jsi, kdo jsi, zavolej mi," přečetla Nancy zvláštní zprávu a podívala se také na telefonní číslo, které si okamžitě uložila do adresáře v telefonu. Byla to určitě zpráva od toho kluka. Nikdo jiný to být přeci nemohl. Schovala papírek do kapsy a zamyšlená vykročila směrem k zastávce.

Autobus tam ještě nebyl. Nancy si začala číst inzeráty na sloupech. Bylo tam snad všechno od hlídání dětí až po instalatérské práce. Zrovna když si pročítala inzerát o asistentech pro slepce, zaslechla přijíždějící autobus. Zopakovala to, co už udělala asi před dvěma hodinami. Bez problémů se dostala do autobusu a usadila se na své oblíbené místo. Něco se ale změnilo. Nemohla už usnout. Celá ta záležitost s papírkem jí neumožňovala spát. Vytáhla z kapsy telefon a zastrčila do něj sluchátka. Zrovna hrála její oblíbená písnička, Hallelujah. Libovala si totiž v těchto smutných písních. Uklidňovaly ji. Dívala se z okna na fascinující hru světel ve večerním městě. Autobus uháněl takovou rychlostí, až se z teplých světelných paprsků z lamp staly pouze neidentifiovatelné skvrny. A Nancy si připadala zrovna tak. Když už se autobus dostal až k okraji města, většina světel zmizela a zůstala jen ta nejnutnější, aby lidé viděli na cestu. Konečně autobus dojel do cílové stanice. Nancy opět bez problémů vystoupila a zamířila na cestičku vedoucí k jejímu domu.

Když míjela malého opelichaného psa, který neustále čenichal kolem ní a zoufale toužil, aby ho aspoň pohladila, si uvědomila, jak bezcitná vlastně je. Nidky neměla nikoho ráda kromě své matky. Nikdy neměla žádného domácího mazlíčka. Byla pouze bezcitná stvůra bez emocí. Usmála se nad touto myšlenkou a vytáhla z kapsy klíč. Odemkla a opatrně vstoupila do domu.

„Ahoj, Nancy," zaslechla hlas své matky z kuchyně, „tak jak jsi si to užila v knihovně?" Nancy obrátila oči v sloup.

„Bylo to dokonalé jako vždy. Skvěle jsem si pokecala s mnoha novými kamarády," pronesla ironicky. Ve dveřích do předsíně se objevila její matka s kuchyňskou utěrkou ruce.

„Je mi to tak líto."

„Hmm," zabručela Nancy. „Jdu se vykoupat," řekla tiše a vystoupala po schodech nahoru. Ve skutečnosti se ale nešla vykoupat, ale musela zavolat tomu číslu. Zamkla se u sebe v pokoji, skočila na postel a pohodlně se na ni natáhla. Vytáhla z kapsy u kalhot telefon, chvíli hledala v adresáři, až nakonec to číslo našla. Na vteřinu zaváhala. Potom stiskla zelené tlačítko a přiložila si přístroj k uchu.

„Tak přeci jen ses mi ozvala."

Autor: silvi14, v rubrice: Povídky » Na pokračování